Ptáci

HOST DEDENÍKU – Yga: Dravá Lednice

MOTO: Sedí sokol na javori… To už bude víc jak dvacet roků, kdy jsme se domluvily se sousedkou a vyrazili s dětmi na novinku lednického parku – dravčí šou! Sedělo se na provizorních lavičkách a Terezka vyhrála hod hadem. Ovšem krutě záviděla Nelince, která vyhrála přistání dravce na ruku (:o)).

 

 

Na další představení jsem se dostala před několika roky s rodinou JJ. Areál v parku, kde se odehrává letecké představení, se vylepšil – diváci už sedí na stupňovitých tribunách. Chudák Aleš vyhrál puštění a přivolání luňáka a myslím, že z tohoto zážitku měl určitě dlouho noční můru (:o)) – což o to, vypuštění bylo na jedničku, ale přivolat ho zpátky – tak to ani náhodou. A pan sokolník všem vážným hlasem vysvětlil, kolik takový cvičený dravec stojí a že jestli se nevrátí, tak ho, bohužel, budou muset Alešovi rodiče zaplatit.

HOST DEDENÍKU – Alex: Jak mi dupali králíci

Prázdniny spějí do druhé poloviny, lidé šťastně odjíždějí na dovolené. Ale co s mazlíčky? A co teprve s domácími zvířaty?

 

 

A tak jsem letos v jednom týdnu vyfasovala starost o dvě zvířecí sousedské domácnosti. Z jedné strany, přímí sousedé – dvě kočky. Černý Kikin a mouratá Mici-Angora.  Dvakrát denně, za nepřejícího kvílení Ajvi, která na mne ječela zpoza našeho plotu, že si dovoluji ty potměšilé kočky chodit krmit.

„No, Ajvi, nedá se nic dělat, paní domu má sice tři předospělé děti a jednu dospělou vnučku, ale jaksi nejsou schopni si logisticky naplánovat dovolené tak, aby se někdo postaral o dům, rostlinstvo a živočišstvo. A tak nezbývá, než se o kočičky postarat. Kytky chodí zalévat další sousedka.“

PTÁCI: Ptačí příběhy aneb s přírodou nepohneš

0829fuk4_1Příběh první: Před měsícem zazvonili u našich vrat malí kluci. Podali mi krabičku. „Co to je“? „Vrabčák. Chytla ho naše kočka. Ale žije.“ „Ježíš kluci, ale co já udělám s vrabčákem.“ Ovšem pohled do klučičích očí stačil. „Tak dobře, já to zkusím, vzkážu po tátech.“

 

 

Doma jsem otevřela krabičku. Na dně sedí malý vrabčák, ještě žluté okraje po stranách zobáčku, bez žádného viditelného zranění. Co s ním. Vzala jsem akvárium, vystlala novinami, dala trochu sena, šrot, piškoty, vodu, no a nakonec vrabčáčka. Seděl, ani se nehnul. „Vrabčáku, vrabčáku, i když nemáš vnitřní zranění, uhyneš na stres.“

PTÁCI: Zázrak zvaný vajíčko

kachně_1Začnu tam, kde jsem skončila v minulém povídání o zahradách. U kačenek. S kačenkami je to tak, že když dorostou do určitého věku a jsou pěkné a bílé, do rybníčku se nevejdou. Tak se jim najde ubytování jinde (v mrazáku) a slimáčí pohroma může začít nanovo. Kdyby tak ty kačky nerostly…

 

 

 

Asi jsme zdaleka nebyli první, koho to napadlo, existuje spousta malých plemen a mně se odedávna moc líbily smaragdové kachny. Jsou trochu menší, než divoké, celé černé s úžasným zeleným leskem. Dojeli jsme na JJM pro chovný kmen a pustili kačenky do ohrady. Z dvou kačenek a kačírka se během zimy stali dva kačeři a jedna kachnička.

PTÁCI: Kubíci

Jako většina rodičů, podlehli jsme i my dětskému naléhání v té správné době, kdy je dítko na prvním stupni ZŠ a nejčastější, co od něj slyšíte, je: Maamii, já bych chtěl zvířátko. Kočičku jsme mít nemohli kvůli mé alergii, pejska jsme do paneláku nechtěli, s rybičkama se jeden nepomazlí. Rodinná rada se nakonec usnesla, že nejlepší bude něco opeřeného, s čím by se dalo případně i pokecat. Volba padla na andulku.

 

Prvního ptáčka jsme, prosti všech zkušeností, zakoupili ve Zverimexu. Byl žlutý jako kanárek, bez klasického andulčího vlnkování, krásný, roztomilý, i když ne úplně krotký. Dostal jméno Kubík a brzy se stal platným členem rodiny. Ze začátku vřískal od časných ranních hodin, ale brzo se naučil, že na komunikaci je čas, až když ti velcí vylezou z postele.

PTÁCI: Kohout Bedřich

Náš starý kohout nepřežil zimu, ačkoli v největších mrazech mu bylo dopřáno pobývat v teple kotelny. Na památku jsem si ponechala pár jeho peříček a náležitě jsme ho pohřbili. Slepice zůstaly samy. Bylo ale jasné, že ne na dlouho.

 

 

Slepice nevypadaly vůbec znepokojeně. Kohout nekohout, bylo jim to jedno. My lidé jsme ale začali pozorovat, že v kurníku panuje bez kohouta mírný chaos. Nikdo jim večer nevelel, že mají jít okamžitě spát a slepice se domů trousily postupně a neorganizovaně. I během dne se ve výběhu pohybovaly neobvykle neuspořádaně.

PTÁCI: Náš život s mořskými racky

Mořští rackové jsou ptáci sžití s lidskou civilizací takřka dokonale – ovšem zachovávající si svou svébytnost – zůstávají divokými zvířaty, a ačkoliv vypadají po většinu roku legračně, jsou chvíle, kdy si dokážou svůj pohled na svět vymoct velmi nevybíravými způsoby.

 

 

Většinu času žijí u nás v Sandefjordu rackové tak, že mají pravidelně postaráno několikrát denně o jídlo doslova na podnose – když odjíždí loď do švédského Strömstadu. Po odražení od břehu se loď potřebuje otočit, a když to dělá, víří bahno na mořském dně i se všemi živočichy na něm žijícími, což je pro racky hotová hostina, takže zahouká-li buď M/S Bohus nebo M/S Color Viking k odjezdu, sletí se jich nad přístav celá mračna v napjatém očekávání, kdy díky lodi moře vydá na hladinu další pravidelné jídlo.

PTÁCI: Ptačí noclehárna aneb kam ptáci chodí spát

O večerním hřadování ptáků asi většinu z vás slyšela, možná i měla možnost ho sledovat na vlastní oči. Především vy, kteří bydlíte na vesnici. Mně se možnost pozorovat z blízka tento zajímavý úkaz naskytla až teprve zde v Alabamě.

 

 

Jedním z míst, kam jezdíme s fenkou Trixie na procházku je pole asi devět kilometrů od domu. Pěstuje se na něm střídavě bavlna s buráky a v jeho středu stojí veliký strom. Na pole jezdíme pouze v době, kdy už je úroda sklizena – tedy od podzimu do jara. Většinou mezi třetí a pátou hodinou odpoledne. A právě během nejkratších zimních dnů se ke konci procházky stáváme svědky hlučného sletu ptáků.

PTÁCI: Manželství v kleci

Když manželé L. přišli o pejska, bylo to samozřejmě smutné. Pejsek Bára byl milován i milující, jak už to bývá, když děti vyrostou a vyrazej‘ do světa. Co teď pořídIt jiného? Jiného psa, jakého? I my jsme k manželům L. přijeli s naší českou strakatou slečnou Bony, ta jim předvedla na zahradě, jak umí zřídit zahrádku levně a definitivně… Takže psa zatím ne. Ale doma smutno.

 

PTÁCI: O slepicích

Od začátku mi bylo jasné, že jednotlivé slepice si nesmím pojmenovat. I když jsou „jen“ na vajíčka. V okolí žijí kuny, to by přece nešlo, aby nedej bože zakously pojmenovanou slepici. Jenže… Brzy jsem se naučila jednu od druhé rozlišovat. Protože jména nepřicházela v úvahu, začala jsem jim říkat Kropenatá s proužkem na zobáku, Kropenatá bez proužku na zobáku, Tmavě hnědá, Světle hnědá, Hnědá. A samozřejmě Kohout.

 

Před pořízením slepic jsme se radili s místními chovateli a bylo nám doporučeno, ať si pro začátek koupíme levné vynesené slepice z velkochovu. Jsou trochu opelichané, ale ještě nějakou dobu nesou.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD