Psi
Nepohodlně. Jsou rozdílného živočišného druhu. Kocour preferuje pomalé loudání, někde za mými zády a po chvílích nás dobíhá, když na něj zapískám nebo zavolám, aby se zase coural někde vzadu, no a Ajvi jako pes dychtivě, s nosem u země čte všechny pesemesky co jsou při cestě. Obzvlášť náročné je focení. Nafotit oba do jednoho záběru, takřka nemožné. Především když je zamrzlo, na zemi poprašek sněhu a za zády se člověku neustále ozývá žalostné, hlasité mňaúúúú – zebéééé.
Na Velký pátek jsme vyrazili na výlet. Jeli jsme s Pralinkou hodinku autem na Oravu do vesničky Klin. Na parkovišti jsem se potkala s rodinou, která k mému překvapení mluvila česky. Pán se vyjádřil, že štěně vypadá jako plyšové. Pak jsme si vyšlápli kopeček k majestátní kopii brazilské sochy Ježíše Krista.
Pralinka se po cestě potkala s různými lidmi, kteří nad ní ťuťali a hladili a ona se mohla zbláznit radostí. Tak to šlo do půlky kopce. Na konci vypadala dokonce utahaně, ale to byl jen dojem, za pět minut dobila jaderný reaktor a už zas lítala a chtěla se s každým bavit. Také jsme poprvé vytáhli flexi vodítko, aby se trochu proběhla. Ještě jsem ji nepustila na volno, to naši plyšmyš čekalo o víkendu v Žabkách.
P
ředstavuji vám nový přírůstek do rodiny. Tentokrát ne do Žabek, ale na Slovensko, konkrétně do Liptovského Mikuláše, kde teď bydlím. Celým jménem se malá strakatá blenheim kavalírka jmenuje Cherry Lady Darling Daisy, tedy od stejných chovatelů jako Světluška. Kdo zná aspoň trochu naši rodinu, tak ví, že Cherry ani Lady by k nám nezapadla.
Proto jsem jí dala jméno Pralinka. Ve výchově štěněte jsem opravdu zelenáč. S žádnou z našich psic jsem se neúčastnila nějaké větší výchovy, buď jsem byla na střední nebo vysoké škole, u Borůvky jsem byla dokonce na základce, a to jsem ještě nic moc neřešila.
Máme doma maroda. Jistě jste se mnozí Zvířetníci s tímto trápením už setkali a vy, co ještě ne, tak tady je malá rada.
Ajvi byla na pravidelné vakcinaci, a protože byla v zimní chlupatosti, pár dní trvalo, než jsem si všimla, že má u levé lopatky, pod kůží, tvrdou bouli zvíci půlky rozpláclého golfového míčku. Sterilní abces, který se někdy v místě vpichu může udělat.
To jsme se takhle jednou v létě procházely kolem potoka, přešly jsme mostek, a Regi, místo aby mi jako vždycky na tom místě kopla šišku, co jsem jí hodila pod nohy, stojí u sloupu a hledí. Teda čte. Visí tam totiž nějaký papír. Co to tady je? Co to má znamenat? Vrr… haf!!! Tady na tomhle místě nemá žádný papír co dělat! Tady se nikdy nestojí, tady se pokaždé kopou šišky, přece!
Vraceli jsme se jednou – synci a já – domů tramvají. Ku podivu se nám povedlo obsadit naše nejoblíbenější posezení – dvě a dvě sedačky proti sobě. Jsme tři, takže vždycky je velké domlouvání o tom, kdo bude sedět proti komu a kdo s kým. Dneska mi pánové dokonce přenechali místo u okýnka po směru jízdy; že by z nich fakt rostli džentlmeni?
Když jsme se uvelebili, přistoupila na další zastávce paní s nádherným psem – velkým, sebevědomým fešákem s ocasem zakrouceným nahoře na hřbetě a šikmýma očima. Jediné volné místo v okolí bylo u nás, přesto paní zůstala stát na plošince, kde o ni a jejího psa lidé doslova zakopávali. Nedalo mi to.
Procházka je příjemný způsob, jak trávit nedělní odpoledne. Obě naše řeky mají přívětivé a pohostinné břehy; na lavičkách můžete odpočinout ušlým nohám a vychutnávat si, že zrovna nic nemusíte dělat…
„Ahoj,“ ozve se za mnou beze slov. „Nechceš si začutat?“
Ohlédnu se. Nespletla jsem se, to naléhavé pískání opravdu patřilo mně. Stojí za mnou velký černý pes, na zádech pláštěnku, v očích čtveráckou jiskru a v hubě tenisák.
„Povídám, nechceš si začutat?“ pokládá tenisák přede mne na zem a civí na něj po borderkoliím způsobu. „Jako fotbálek, víš?“
Nějak nemohu věřit svým očím. Ten pes si chce se mnou fakt zahrát fotbal?
Prázdniny spějí do druhé poloviny, lidé šťastně odjíždějí na dovolené. Ale co s mazlíčky? A co teprve s domácími zvířaty?
A tak jsem letos v jednom týdnu vyfasovala starost o dvě zvířecí sousedské domácnosti. Z jedné strany, přímí sousedé – dvě kočky. Černý Kikin a mouratá Mici-Angora. Dvakrát denně, za nepřejícího kvílení Ajvi, která na mne ječela zpoza našeho plotu, že si dovoluji ty potměšilé kočky chodit krmit.
„No, Ajvi, nedá se nic dělat, paní domu má sice tři předospělé děti a jednu dospělou vnučku, ale jaksi nejsou schopni si logisticky naplánovat dovolené tak, aby se někdo postaral o dům, rostlinstvo a živočišstvo. A tak nezbývá, než se o kočičky postarat. Kytky chodí zalévat další sousedka.“
Moudra i pindy psí slečny Indy: Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.
Víte, jak to vlastně celé začalo? Něco jsem už psala před těma zkouškama, v článcích „Já ti budu pomáhat, jo?“ a „Moje boje„. Měly jsme s Regi trošku strach, abych to zvládla. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.
Musím konstatovat, že ve dvojici našich kavalírek jsem si všimla, jak ta mladší zuřivě hlídá. S Borůvkou hlídala Světluška. Bílohnědá hlava se vrtěla ze strany na stranu, jak psí slečna skenovala okolí a oštěkávala kde co. Momentálně je tou starší a zkušenější ona, takže hlídku mohla předat Karamelce, která předanou činnost vykonává s obrovským nadšením a neutuchající energií.
Seřve drzé ptáky na zahradě, lidi za zahradní zdí, pro jistotu sepsuje i našeho kocoura a toho sousedovic dvakrát tolik. Nemluvě o tom, jak za dveřmi straší pošťačku, a agenti s elektřinou už naštěstí přestali chodit
