Musím konstatovat, že ve dvojici našich kavalírek jsem si všimla, jak ta mladší zuřivě hlídá. S Borůvkou hlídala Světluška. Bílohnědá hlava se vrtěla ze strany na stranu, jak psí slečna skenovala okolí a oštěkávala kde co. Momentálně je tou starší a zkušenější ona, takže hlídku mohla předat Karamelce, která předanou činnost vykonává s obrovským nadšením a neutuchající energií.

Seřve drzé ptáky na zahradě, lidi za zahradní zdí, pro jistotu sepsuje i našeho kocoura a toho sousedovic dvakrát tolik. Nemluvě o tom, jak za dveřmi straší pošťačku, a agenti s elektřinou už naštěstí přestali chodit

Nevím, jak vaši psi, ale ti mí se obzvlášť na jaře pasou jako kozy. Obě s radostí oždibují čerstvou trávu a Světluška ji dokáže neuvěřitelně hltat, což má svá úskalí. Díky kratšímu nosu se jí tráva občas dostane zezadu do nosohltanu a vyleze ven nosem teprve tehdy, až se Světluch pořádně rozkýchá.

Pohled na psa, kterému leze z nosu tráva, není nic moc, navíc jednou takhle vdechla ostřici a pořezaný vnitřek nosu jí lehce krvácel.

Taje. Sníh mizí z polí a cest, zůstávají jen hromady a sníh v prohlubních oraniště. Strakatice mají najednou neuvěřitelné mimikry. Na poli se dokážou ztratit jako nic.

Karamelka se onehdy neztratila jako nic, ztratila se proto, že šlápla na zajíce přikrčeného metr vedle cesty. Jelikož jí vyrazil vlastně pod čenichem, vystřelila jako šílená a já jsem mohla řvát a pískat, zatímco jsem sledovala, jak malý pes mizí přes širokánské pole a vbíhá do vinohradu, kde se ztratil definitivně.