Počasí je skutečně aprílové. Po ránu někdy sněží. Jindy to vypadá, že co nevidět budou padat třicítky.

Koncem března se netopýři probudili ze zimního spánku a začali lovit první otužilý hmyz. Po pár dnech krásného tepla však nastalo počasí akorát pro zimování. Netopýři udělají, co jim příroda v takové zimě káže: někam zalezou, upadnou do zimní strnulosti a počkají, až bude zase hezky. Maximálně tak šetří energii, aby vydrželi několik dní bez jídla.

Co když je ale netopýr po zimě vyhublý a neměl od lidí vykrmovací servis?

Všechno krásné jednou končí. Jak už mnozí tušíte, tímto článkem se loučíme s pipouškou.

Zima se překulila v jaro. Počasí pořád přeje spíš zimování než probouzení netopýrů; pořád čekáme na teplé dny, které by umožnily vypustit svěřence záchranné stanice do přírody.

Víkend před velikonočními svátky musím z rodinných důvodů nečekaně odjet mimo Prahu. Netopýry s sebou vzít nemůžu; pipoušce by uškodil stres z cesty a rodinu by značně vystresovala už samotná přítomnost netopýrů. Takže netopýři pojedou na batsitting.

Netopýři dostali nové bydlení, byla jsem pokousána, nutím pipoušku létat v ohrádce a záhada Mariellina stroupku vyřešena. Vše v tomto článku!

Stavím rozletovou minivoliéru. Či spíš dětskou ohrádku, důkladně označkovanou dvěma netopýry velkými a s kusem záclony místo stropu.

Celou zimu jsem poctivě sbírala rolky od toaletního papíru. Rozstřihávám je podélně napůl a vyrábím z nich kolíčky. Neunikne ani chlup, natož celý netopýr!

Skládání ohrádky je jako obvykle fuška a ohrádka nespolupracuje. Pořád mi nejdou zacvaknout podpůrné tyče do spojovacích držáků. Zacvakne se jeden, druhý nedrží. Rezignuji a hledám videonávod na internetu. Aha! Musím nejdříve rozložit stěny a teprve pak dno.

Blíží se jaro. Čas nových věcí a změn k lepšímu i horšímu.

Posledního únorového dne si vezu domů svoje dva hendikepy. Moc se na ně těším, neviděla jsem je dva a půl měsíce. Celou zimu dobře spali a pravidelně vyjídali misku se zimní svačinou. Když je přebírám a vezu domů, jsou kupodivu tiší jako pěny. Jakmile však projdeme vchodovými dveřmi, box začne vesele švitořit.

Poznali vůni domova?

Dávám jim pár hodin na aklimatizaci. Pak čistím box po zimě. Vytahuji oba z úkrytu. Opravdu byla Mariella tak dobře zásobená na tuhou zimu, když jsem ji předávala? Letmo zahlédnu Juliána a jeho tukový val za krkem. Teprve teď po týdnech s pipouškou vidím, jací jsou to pořádně velcí netopýři.

Péče o divoké netopýry je souhrn pravidelných denních úkonů: čištění ubikace, probouzení a zahřívání netopýrů, napájení, krmení, trpělivé vysvětlování, že červ se jí a že se dá jíst i z misky, kontroly stavu, prohlídky tukových valů za krkem. A občasných střípků.

Střípek první: Mám videokonferenci. Bavíme se o zásobárnách příjemných senzorických vjemů. V pauze jdu pro pipoušku. Omotávám si krk tunelovým šátkem, který jí poskytuje spoustu teplých úkrytů. Usadí se v záhybu. Když ji ukazuji na webkameru, vztekle upaluje zpátky do úkrytu. Když ji chci vrátit do boxu, drží se šátku zuby nehty.

Je sobota dopoledne. Krmím pipoušku. Tlamička hezky kmitá, se zájmem se rozhlíží, když se opozdím v podávání červů. Brada je růžová… Růžová?

Podívám se blíž a skutečně. Pod bradou je vidět růžová kůže. Pipouška pelichá.

Otevírám nové vydání příručky péče o netopýry, hledám část o zdravotních problémech. Netopýři obvykle línají na bradě a na břiše. Brada souhlasí. Pokud to není běžné línání, pak je to patrně nějaký dlouhodobý problém. Víc nic. A tak volám zkušenějším. Během hovoru pipoušku zvážím. Deset gramů. Takže dva gramy přibrala. Na první pohled to není moc. Na druhý čtvrtina její váhy.

Druhý díl seriálu by měl pokračovat přesně tam, kde předchozí skončil. Hádejte, jak dopadlo moje krmení na etapy!

Sobota večer. Krmím. Tedy snažím se. Jednoho červa Velká pomalu, pomaličku souká do sebe. Dva do ní musím vymačkat jako zubní pastu.

V neděli se zdá, že pipoušky zase zapomněly, že je červ k jídlu.

Malá dobaští třetího. Měla by sníst minimálně pět. Když už zoufale volám zkušenějším, malá dobaští šestého červa. Už ji dál nebudu trápit. Pipouši jsou hodně nároční na péči. Zítra zkusím nácvik na misku.

Když vašima rukama projde spousta zvířat, ztratíte časem přehled o jejich počtu. V případě netopýrů jsem si zvládla zapamatovat prvních třicet. Loňská jarní osmička mně splývá dohromady; až na Uječenou, která se mi do paměti zapsala domácím porodem, a její dceru Tominu.

Všichni moji svěřenci měli jedno společné: jsou to největší čeští netopýři. Netopýr rezavý a netopýr velký váží kolem třiceti gramů a akorát vejde do dlaně. Většina českých druhů netopýrů je však miniaturní — třeba netopýr nejmenší váží kolem pěti gramů. A tak už je načase, abych si udělala představu o velikostech těch menších druhů.

Díky loňské exkluzivní reportáži již víte, že si netopýr nečůrá na hlavu, neboť se umí zavěsit na palce křídel. Zůstane tak zcela čistý, což nelze říct o všem, co se nachází v nejbližším okolí balistické křivky. Včetně ostatních netopýrů.

Ale co když má jen jedno křídlo?

Neviditelný terč

Netopýři se někdy nonšalantně zavěšují na jednu nohu. Pro jejich prsty u nohou je stočení do pěsti klidová poloha. Zavěsit se na jedno křídlo ale taková legrace není. A tak si netopýr musí pomoci jinak.

Do Vánoc zbývalo několik dní. Do náhodně určeného konce roku několik plus sedm. Tradiční čas vymýšlení PFek. “Ať je příští rok lepší než letošní” letos opravdu stačit nebude.

Náhodně přichází zpráva od dávné kamarádky grafičky. Požádám ji o nápad na PFku. O pár desítek minut hledání vhodné fotky a vhodného fontu: Vybrala jsem spícího vrápence neboli hruštičku. Netopýři v zimě hluboce spí. Vrápenci schovaní do křídel jako do pláště. Netopýři složili křídla a na hebké srsti se jim sráží kapičky vody. O čem asi sní?