Do Vánoc zbývalo několik dní. Do náhodně určeného konce roku několik plus sedm. Tradiční čas vymýšlení PFek. “Ať je příští rok lepší než letošní” letos opravdu stačit nebude.

Náhodně přichází zpráva od dávné kamarádky grafičky. Požádám ji o nápad na PFku. O pár desítek minut hledání vhodné fotky a vhodného fontu: Vybrala jsem spícího vrápence neboli hruštičku. Netopýři v zimě hluboce spí. Vrápenci schovaní do křídel jako do pláště. Netopýři složili křídla a na hebké srsti se jim sráží kapičky vody. O čem asi sní?

Přichází sezóna hibernace. Netopýři spokojeně spi v jeskyních… anebo ne?

Končí listopad. Julián a Mariella pospávají v boxu. Ohrádka je uklizená v komoře. Začíná zimní sezóna, kdy se netopýří prospí a já si odpočinu. A proto, abych si lépe odpočinula, jsem se přihlásila na dokrmování netopýrů zimujících v péči záchranné stanice.

Kromě hendikepů zimují v záchranné stanici netopýři, kteří se k nám dostali před zimou. Ať už se pokoušeli zimovat na nevhodných místech nebo za sebou mají léčení úrazů a nemocí a dostali se do stavu, kdy je možné je vypustit, v době, kdy už není možné je vypustit.

Blíží se zima a netopýři se připravují na zimní spánek. Jak taková příprava vypadá?

Venku nastává listopad. Když se vracím domů z lesa, sundávám několik vrstev. Pak se navečeřím, obleču mikinu a pod tenký fleece nechávám vklouznout Mariellu. Je to náš společný večerní rituál. Občas sáhnu pod mikinu a pohladím hebkou srst. Mariella někdy hlazení vítá, jindy dá hlasitě najevo, že teď nemá náladu.

Sedíme takhle asi hodinu. Možná dvě. Sahám poněkolikáté a dotknu se drobného, hebkého, chladnoucího tělíčka.

Mariella v dece

Co zajímavého se dá zjistit o netopýrech? Co může zjistit netopýr o vás? Budou z Juliána a Marielly přátelé? Budou z nich mazlíčci? Samé otázky! Pojďme hledat odpovědi…

Fotit netopýry je oříšek. Jsou aktivní v noci, lítají tak vysoko, že je sotva zachytíte teleobjektivem, rychle se pohybují a při letu neustále echolokují, takže hýbou tlamičkami.

V případě Juliána to neplatí. Není daleko, zato permanentně schovaný. Zatím jediné, co jsem z něj vyfotila, jsou vyceněné zuby.

Julián a zuby

Zato Mariella je modelka.

Mariella – avitaminóza

V září přišlo babí léto a mně dorazili do péče dva noví netopýři. Velcí. Natrvalo.

Hendikepovaní netopýři byli první, se kterými jsem přišla do přímého kontaktu na stáncích, přednáškách, vycházkách s ultrazvukovým detektorem a dalších akcích. Byli heboučcí, měkcí, hřejiví a někdy dokonce mazliví.

Jako novopečená pečovatelka jsem však dostávala na starost netopýry divoké a zdravé, kteří byli po několika dnech či týdnech vypuštěni zpátky do přírody. Prvně dvě hendikepované holky jsem dostala na hlídání letos v létě — Rebeku a Fany. Během několika dní se z plachých divošek staly spokojené přítulné chlupaté kuličky. Nejradši bych si je nechala, ale už měly rezervovaná místa v partě hendikepovaných netopýrek rezavých.

Fany a Rebeka jsou dospělé netopýří dámy, kterým muselo být po nehodě amputováno křídlo. Fany letos porodila dva syny. Rebeka je její spolubydlící. Holky jsou obě bázlivé a na matlání reagují ječením, někdy se dokonce ohání. A tak zatímco Fanynčina dvojčata učím jíst červy, holky učím, že člověk není nic děsivého.

První den odpoledne bylo na lodžii vedro, a tak jsem si sedla na přehoz a kolem sebe naaranžovala polštářky a deku, do které se obě holky promptně schovaly.

Po chvíli mi Rebeka vlezla pod šaty a zavěsila se na ně… no, hned vedle místa, kde slunce nesvítí. Ostatně, netopýři radši tmavou noc bez velkých svítících objektů na obloze.