Leden s netopýry? Inu, proč ne. Člověk se nenudí! Ať už loví uprchlíky nebo cvičí metodu správné větve pro ty, kteří potřebují při jídle viset A krmí, krmí a krmí…

Pondělí

Je konec ledna. Tepleji, než by v zimě mělo být. Přebírám pět vyhladovělých, v zimě probuzených děvčat.

Dostávám instrukce; včera dostaly každá dva červy, dnes mají dostat každá pět.

Poučena zkušeností s bandou probuzených kousavých chlapů jsem si vzala zimní cyklistické rukavice. Příjemně mě překvapily – ani jedna se nepokoušela kousat.

Některé samice potřebovaly znovu zaškolit. Po pátém červovi se ale tvářily, že by snědly více.

Jsme důstojní pánové. Kdepak jeskyně. Bydlíme zásadně v hotelích. Vybrali jsme si k zimování jeden pětihvězdičkový.

Lidé zavolali zvířecí záchranku, která nás naložila a odvezla do záchranné stanice, přestože jsme zachránit nepotřebovali.

Tam jsme dostali večeři a pak nás i s ubikacemi odvezli na zimoviště.

Probudili nás brzy na jaře. Byli jsme hubení, a tak jsme skončili na týden u krmiče.

„Těhotný“ samec   :)

To bylo jídla! Baštili jsme a baštili.

A co teprve den před vypouštěním! Pořád nám dosypávali další a další jídlo!

Otázka je řečnická — všichni už určitě víte, že v zimě visí ztuhlý a studený někde v jeskyni nebo dutině stromu a spí. Pokud je v péči záchranné stanice, spí v umělé jeskyni.

Teoreticky.

V praxi se občas některý probudí, vzbudí rovnou všechny své spolubydlící a do příští kontroly zimoviště drží nucenou hladovku.

Po pár dnech hladovky vypadá asi takto:

Probuzenců bylo celkem pět a přivezla jsem si je zkraje prosince. Byli nervózní; přece jen, je zima, mají být pořádně vykrmení a spát. Místo toho jsou v pokojové teplotě, vychrtlí a vzhůru.

Kromě roztomilého růstu mimina pozoruji ještě jeden, lehce znepokojivý jev. Spolubydlící maminy od posledního focení docela narostla. Má pěkný límec a trochu i… zvětšené břicho? NO NAZDAR!

Hledám bradavky. Žádné rozevřené vějířky srsti, žádné obří bradavky. Vlastně ty její ani nedokážu najít.

V úterý konzultuji s odborníky. Doporučují vyslat spolubydlící do světa. Pravděpodobně je také nakrytá a už měsíc má jídla co tlamka ráčí. Tělo se kdykoliv může rozhodnout, že žrádla je dost a je třeba popohnat potomstvo ve vývoji.

Zítra poletí.

Mimino

„To jsou netopýři? A kolik snášejí vajíček?“ Aneb hitparáda nejkurióznějších dotazů od návštěvníků netopýřího stánku. Znáte ten starý vtip? „Co to tady visí za ptáka?“ „Visí tady netopýr, ale nezdá se mi, že za ptáka.“

Netopýr je savec. Má hebkou srst, živí se hmyzem, rodí a kojí. Porod je jedna z mála příležitostí, při které netopýr visí hlavou nahoru. Mládě matka zachytí do ocasní blány a později schová pod křídlo.

První dubnový pátek zase beru Uječenou a prohlížím bříško. Je větší, nebo se mi to jen zdá? Je trochu vyboulené na jednu stranu, jako kdyby čekala jedno miminko, nebo si to namlouvám? Aby to nedopadlo jako s „dvojčaty“ před časem…

Zahlédnu přilepený bobek. Chci jej sundat, ale Uječená se vzteká a ohání. Na druhé straně těla, symetricky, má další… to nejsou bobky!

Bříško před pár dny

To jsou velké viditelné bradavky!

Takže tahle určitě těhotná je.

Na den je stěhuji do ložnice, aby byly v klidu a přítmí.

K bezproblémovému porodu a výchově potomstva zajisté značně přispěje klid a minimum stresu. A tak jsem se rozhodla netopýrkám ukázat, že člověk není nic děsivého. Mělo to háček. Nejeden a netušený!

Moje dvě okřídlená děvčata jsou divocí netopýři s jistou, ale ne extra velkou zkušeností s člověkem. Když je beru do ruky, jsem opatrná – co kdyby se ohnaly. Čas od času ukážou, jak mají velké a děsivé zuby.

Pochopitelně ne ve chvíli, kdy je přitom chci natočit.

V ten moment mají pusy zavřené, a ne a ne a ne a zuby neukážou.

V pondělí ráno provádím osobní prohlídku. Boky, bříška, podpaží pod křídly. Dostanu hned několikrát vynadáno, vidím spoustu velkých děsivých zubů a otrávených obličejů. Mám takový dojem, že těhotné jsou všechny, které nejsou hubené.

Večer prohlížím znovu. Netopýrům vytrávilo a jsou otrávení, protože očekávají žrádlo a ne omatlávání. Čtyři jsou pořád hubené a dvě možná těhotné. Dvě mají zásoby tuku za krkem a žádné podezřelé boule na bocích.

Pohladím netopýrku se dvěma kulatými faldy po zádech. Ona ráda hlazení, ale jen to správné. Když hladím napravo od páteře po faldu, přede. Když přestanu, ohlíží se. Když hladím nalevo od páteře, patrně si myslí, že jsem padlá na hlavu.

V sobotu brzy ráno mě probudilo podivné cvrlikání a pípnutí SMS. Rozespalá jsem zkontrolovala netopýry. Cvrlikání se jako na potvoru ozývalo z ubikace nově přinesených netopýrů.

Vytahuji jednoho obyvatele a nadzvednu ocásek. Samice. Beru jedno po druhé, přidržím prst pod bradou, aby netopýr nemohl kousnout, a prohlížím podpaží. Tam mají netopýři bradavky a v létě také přisátá mláďata. Nic.

Asi u tebe porodím. Se s tim smiř.

Jsem pevně rozhodnutá, že zůstávají doma. Nebudu je zbytečně stresovat cestou na druhou stranu republiky.

Trávím momentální komplikovanou dobu v home office s osmi nebo deseti netopýry. Přesný počet dodnes nevím. Já totiž vždycky musela mít něco extra.

Minulé pondělí jsem dostala další partu netopýrů na dokrmování. Čtyři hubené holky ze zimoviště záchranné stanice. Protože je jaro a blíží se teplé dny, budou po dokrmení vypuštěny.

Hubená

Během prvního krmení jsem zjistila, že jedna se dokáže najíst sama, dvě potřebují instruktáž a jedné je třeba jídlo strčit až do tlamy. Zatím to ještě vypadalo, že v pondělí 16. března se zúčastní veřejného vypouštění a poletí po svých.