Koně

HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak se vychovává hříbě

Když se začala plánovat dceřina svatba, těšili jsme se s manželem, že se zbavíme financování jednoho z členů rodiny. Namísto toho si dcera s nastávajícím manželem – považte, bez dovolení rodičů! – pořídili dalšího. Čtyřnohého, jak jinak.

 

 

Prý se jim hříbě tak nějak… přihodilo. Narodilo se v naší stáji, stejně jako ostatní hříbata pobylo půl roku s maminkou a po odstavení šlo do ohrady a do společného boxu s vrstevníky, časem došlo k oddělení klisniček a hřebečků. Za úkol měli jen růst, sílit, zjišťovat, co s těma dlouhýma nohama, a naučit se spolu navzájem vycházet. Když se blížilo obsedání, začal chovatel hledat nového majitele a přišel s nabídkou, která se prý nedala odmítnout.

HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak je důležité mít svého veterináře

Jak známo, koňák do stáje doleze i po čtyřech nadopovaný léky proti bolesti, aniž by ho napadlo zajít si k doktorovi, ale jakmile se mu zdá, že jeho chlupatý miláček malinko kulhá, má nějaké bebinko nebo kašlík, veterinář je u něj hned.

 

 

 

Máme to štěstí, že naše veterinářka má své koně ve stejné stáji jako my, takže můžeme, jakože nenápadně, v rámci hovorů u kafe, prohodit něco jako „a nezdá se ti, že trochu spadl (=zhubl) na zadku?“ – „kulhá na pravou přední“ – „až půjdeš kolem, mohla bys kouknout, co to má za bouličku na břiše“, případně si pomoc zavolají sami koně: „Kdo to tam tak hrozně kašle?!“ Opravdu se ji snažíme nezneužívat a jsme si vědomi toho, o kolik to máme snazší, než kdyby k nám veterinář musel vždycky extra zajet.

HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak se chystáme na závody

Že stačí jen pilně trénovat a pak už jen odjet závod? Omyl a chyba lávky! Výprava na závody je akce vyžadující promyšlenou přípravu a čím větší amatér a rekreační jezdec, tím je celá událost náročnější.

 

 

Takže především je třeba vyčistit cajky. To znamená sedlo a uzdečku. Jen málokdo z nás rekreačních jezdců má jednak tréninkové a jednak závodní vybavení. Takže většinou večer před závody probíhá velké čištění a leštění všeho koženého. V létě u stájí, což mívá atmosféru příjemného večírku, v horším počasí doma. My jsme naštěstí koňská domácnost, takže nás sedlo v obýváku nemůže rozházet. Jak to dělají koňáci, jejichž drahé polovičce koňské věci nejdou pod nos, netuším.

HOST DEDENÍKU – Eva Kiesler Klementová: Novoroční slovo

Milí přátelé, byla mi dopřána ta čest napsat vám pár slov k nadcházejícímu roku. Myslím tím celý rok, nikoli ten jeden Den Kdy Půl Světa Bolí Hlava, aby bylo jasno. V úvodu si dovolím být jemně osobní.

 

 

Rok 2020 pro mě začal tím, že mě zradilo mé dosud železné zdraví. Pak selhal nejbližší a nejdůvěryhodnější lidský faktor. Pak přišel koronavirus a vlny selhávání a nejistoty se začaly šířit dál a dál. Ne, nestalo se nic nového ani zvláštního.

HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak se kupuje kůň

Dvojice jezdec – kůň musí být vyvážená. Zkušený jezdec si poradí s mladým koněm, začínajícího jezdce ostřílený kůň táhne nahoru. Rekreační jezdec s ambicí občas si něco skočit logicky hledá zkušeného, spolehlivého koně, ne moc starého, zdravého a za přijatelnou cenu. Dalo by se říci bavoráka za cenu škodovky.

 

Nikdy jsem si nemyslela, že budeme mít vlastní koně. Takový nesmysl!

Prvnímu koni jsme se bránili poměrně dlouho. Poníkovské období v dětském oddíle netrvalo moc dlouho a stačili ti pronajatí. Pak jsme se ocitli v parkurové stáji, začali „opravdu“ trénovat a školních koní bylo málo, střídaly se na nich oddílové děti. Pokud jsme chtěli dceři umožnit pravidelně startovat na závodech, k čemuž trénink směřoval, byl vlastní kůň zapotřebí. Volba byla jasná, známý vyzkoušený kůň, Lotrek, spolehlivý rodinný vůz za mírnou cenu.

HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak se člověk stane koňákem

Na začátku jsme věděli jen to, že kůň má čtyři nohy, ocas a velkou hlavu. Kam šel první kůň, šli všichni ostatní. Na místě, kde se vždycky klusalo, kůň naklusal. Když první kůň zastavil, ostatní také. Většinou. Byla to druhá polovina devadesátek, všude fungovaly turistické jízdárny a každý měl touhu říct, že jezdí na koni.

 

 

Po roce dvou většina z nás rychlokvašek přestala jezdit na koni a koupila si choppera. To jsme prošvihli. Chopper se dá strčit do garáže a nic nežere, maximálně povinné ručení. A vy si odjedete na dovolenou, sedíte v teple u kamen nebo vyhlížíte lepší časy a chopper tiše čeká. To kůň ne, ten chce žrát pořád, taky potřebuje pohyb, na který je zvyklý, okovat a tu a tam toho veterináře. A prodat? To se nejdřív sami zkusíte pást, jen abyste to nemuseli udělat.

HOST DEDENÍKU – Klokanice: S koňmi v srdci – Lotrek

Jsme bláznivá rodina. Před dvaceti lety jsme propadli koním, když nás přátelé pozvali „povozit holčičku“, a už není úniku. Holčičce je dnes pětadvacet a s manželem si k našim třem pořídila svého čtvrtého.

 

 

Po prvních deseti letech v turistické stáji, kde jsme se po lesích a loukách vozili na mnoha různých koních, jsme naznali, že by to chtělo nějakou štábní kulturu, a začali dojíždět do tréninkové a závodní stáje. A koupili si, z té naší původní maštale, prvního koně, Lotreka.

 

Lotrek (čumák)

 

KONĚ: Když koně bolí záda

0824fuk1_1Už když jsme našeho Jantara (bylo mu dvanáct let) kupovali, trpěl ataxií pánevních končetin. Tenkrát se to projevovalo tím, že občas vysoko zvedl zadní nohu a bouchl s ní o zem. Také při kování se zadní noha musela vždy chvíli podržet a pak až pozvolna natahovat dozadu. Ale pro naše zájmové ježdění byl naprosto vyhovující, ba i nějaké překážky s ním děti skákaly.

 

Ovšem dnes je Jantarovi 24 let, už tři roky ho okovat nemůžeme, protože se prostě na třech tak dlouho neudrží, a při pohybu tzv. všechno táhne na předek – zadní nohy zaostávají a při kmitu dopředu škrtají o špičku. Však to ledaskdo znáte od psů, především německých ovčáků, ale i jiných větších plemen ke stáří.

KONĚ: Já a koně

Vyrůstala jsem ve velkém městě, vždy se psem. O všech víkendech a prázdninách v lesích, pozorujíc přírodu. Ale koně jsem obdivovala pouze z dálky a jen málokdy. Na veterině jsem se tohle pokusila změnit. V areálu školy byla velká stáj, pokud se student rok o koně staral, mohl se pak začít učit jezdit. Nástup byl v půl šesté, každý den.

 

 

Nejsem žádné ranní ptáče, ale odhodlání bylo velké. Tak jsem nastoupila. Jednalo se o starou vaznou stáj a koně se napájeli třikrát denně z kýblu. To byl můj první úkol. Natočit kýbl, donést ke koni, oslovit zvíře, vtlačit se mezi ně a tomu zprava podržet kbelík. Určité obavy jsem pociťovala, ale šlo to poměrně dobře a rychle. Až k šestému koni.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN