Už když jsme našeho Jantara (bylo mu dvanáct let) kupovali, trpěl ataxií pánevních končetin. Tenkrát se to projevovalo tím, že občas vysoko zvedl zadní nohu a bouchl s ní o zem. Také při kování se zadní noha musela vždy chvíli podržet a pak až pozvolna natahovat dozadu. Ale pro naše zájmové ježdění byl naprosto vyhovující, ba i nějaké překážky s ním děti skákaly.

Ovšem dnes je Jantarovi 24 let, už tři roky ho okovat nemůžeme, protože se prostě na třech tak dlouho neudrží, a při pohybu tzv. všechno táhne na předek – zadní nohy zaostávají a při kmitu dopředu škrtají o špičku. Však to ledaskdo znáte od psů, především německých ovčáků, ale i jiných větších plemen ke stáří.

Vyrůstala jsem ve velkém městě, vždy se psem. O všech víkendech a prázdninách v lesích, pozorujíc přírodu. Ale koně jsem obdivovala pouze z dálky a jen málokdy. Na veterině jsem se tohle pokusila změnit. V areálu školy byla velká stáj, pokud se student rok o koně staral, mohl se pak začít učit jezdit. Nástup byl v půl šesté, každý den.

Nejsem žádné ranní ptáče, ale odhodlání bylo velké. Tak jsem nastoupila. Jednalo se o starou vaznou stáj a koně se napájeli třikrát denně z kýblu. To byl můj první úkol. Natočit kýbl, donést ke koni, oslovit zvíře, vtlačit se mezi ně a tomu zprava podržet kbelík. Určité obavy jsem pociťovala, ale šlo to poměrně dobře a rychle. Až k šestému koni.