Koně

KONĚ: Když koně bolí záda

0824fuk1_1Už když jsme našeho Jantara (bylo mu dvanáct let) kupovali, trpěl ataxií pánevních končetin. Tenkrát se to projevovalo tím, že občas vysoko zvedl zadní nohu a bouchl s ní o zem. Také při kování se zadní noha musela vždy chvíli podržet a pak až pozvolna natahovat dozadu. Ale pro naše zájmové ježdění byl naprosto vyhovující, ba i nějaké překážky s ním děti skákaly.

 

Ovšem dnes je Jantarovi 24 let, už tři roky ho okovat nemůžeme, protože se prostě na třech tak dlouho neudrží, a při pohybu tzv. všechno táhne na předek – zadní nohy zaostávají a při kmitu dopředu škrtají o špičku. Však to ledaskdo znáte od psů, především německých ovčáků, ale i jiných větších plemen ke stáří.

KONĚ: Já a koně

Vyrůstala jsem ve velkém městě, vždy se psem. O všech víkendech a prázdninách v lesích, pozorujíc přírodu. Ale koně jsem obdivovala pouze z dálky a jen málokdy. Na veterině jsem se tohle pokusila změnit. V areálu školy byla velká stáj, pokud se student rok o koně staral, mohl se pak začít učit jezdit. Nástup byl v půl šesté, každý den.

 

 

Nejsem žádné ranní ptáče, ale odhodlání bylo velké. Tak jsem nastoupila. Jednalo se o starou vaznou stáj a koně se napájeli třikrát denně z kýblu. To byl můj první úkol. Natočit kýbl, donést ke koni, oslovit zvíře, vtlačit se mezi ně a tomu zprava podržet kbelík. Určité obavy jsem pociťovala, ale šlo to poměrně dobře a rychle. Až k šestému koni.

KONĚ: Krátká zpráva ze severu

„Dej kokosku!“ „Nedám, měl jsi už dost!“ „Dej mi kokosků! Nebuď zlá!“ „Nedám! Zkazil by sis zuby.“ „Dáš kokoskůůůů!!!“ „Anebo žaludek. Už nic!“ „KO-KO-SKU!“ „Měl jsi jich nejmíň šest. Přestaň loudit.“ „Dvě, jen dvě jsem měl! Myslím… Tak dej. Z kapsy. Je tam! Vím to!!!“

 

 

„Nech mi tu kapsu! Tady máš, na…“ „Eee, mrkev… Podraz! Kokosku chci!“ „Tak mrkvička ti nevoní?? Ty mlsoune jeden.“ „Dyď mám narozeniny, jsi říkala! Tak dej tu kokosku!“ „Punci, ty dědku, vždyť slavíš už od vánoc! A netvař se jak týraný kůň.“ „Jsem týraný! Šidí koníčka na kokosce!“ „Tak na, ale poslední dneska! Víc ze mě nevyloudíš.“ „Mňam, mňam, mňam. Jsem věděl že dáš… A ještě máš???“

PSI, KONĚ A PAPOUŠCI: Novinky z Buffí smečky

Haf haf, hlášení! Já vím, dlouho jsem tu nebyla, to víte, mám toho teď moc. Když tu není můj kamarád Argus, musel někdo převzít jeho úkoly! Pořád se mi stýská a všem ostatním taky, panička dokonce ještě ani neuklidila jeho misku. Jenže život jde dál a je potřeba si ho užívat, takže vzpomínáme na to hezké a bereme věci tak, jak přicházejí. A že jich teda přichází!

První změna nastala na podzim – náš koňskej kámoš Muf se odstěhoval. Vyprosila ho na paničce jedna moc hodná paní, co pomáhá nemocným dětem, aby se zase mohly pořádně hýbat a měly nějakou radost ze života. Muf je na takovou pomoc jak dělaný a děti ho milují. A je moc fajn, že bydlí kousek od nás a chodíme za ním na návštěvu.

KONĚ: Zorka

Hlásit se to musí! Zase byly mrkvové hody. Zorka slavila kulatiny. Mojí malé kobylce bylo 12.4 2010 už dvacet let! Když jsem před rokem našla pod hřívou na jejím hnědém čele prokvétající bílé chloupky, udivilo mně to. Přece moje mlaďoška nemůže šedivět? Huculové jsou dlouhověcí koníci. Jenomže Zorča šediví. Zatím jen lehce, pár chloupků. A taky to už vlastně není žádná mladice, i když mě tak pořád připadá. Zvlášť, když ji vidím vedle dědouše Punce. Máme za sebou pěknou řádku společných let a spoustu vzpomínek.

KONĚ: IíHááá frk z mnohopsína, Marcelka a Komtesa

Jak jsem k téhle smečce obludek přišla, už jsem psala minule. Dneska jsem si vybrala ty dvě nejmenší, Komtesu a Marcelku. Nejmenší, to vůbec neznamená nejmladší, ačkoliv si někteří lidé pletou shetlandské pony s hříbětem, pro mne nepochopitelně, vždyť mají úplně jiné proporce.

Pro info a pochopení. Výška koně se měří „v kohoutku“, což je přechod mezi hřbetem a krkem. I naše Tereza je v podstatě pony, ale z těch o trochu větších. Hřbet má tedy tam (alespoň před časem to ještě platilo), kde já prsa. No, vlivem neúprosné gravitace se mi každým rokem zvětšuje kůň. Tihle malí poníci mají hřbet asi v metru výšky, jsou to ti, co chodí na poutích dokola v té kulaté ohrádce a tahají děti. (Tyhle dvě nikdy v žádné ohrádce dokola chodit nebudou!!)

KONĚ: A jak to bylo dál…

Jo jo, letí to… Připadá mi jako chvilka, kdy jsme si nohatou pubertální Rachejtli (tada pardon, Ráchelku) přivezli domů. O pár měsíců později dovezený Muf byl jen logickým pokračováním naší praštěnosti. Ve skutečnosti uplynul už skoro rok, napadla spousta sněhu, roztála spousta sněhu a konečně mě přestaly zábst nohy – chvála budiž jaru!

Pozoruji ty dva ve výběhu, jak se vzájemně drbou v hřívě a přemýšlím, co jsme za tu dobu společně zvládli, co se kdo z nás o těch druhých naučil a jestli ta naše společná cesta vede správným směrem… Dá to přemýšlení, nějak uceleně popsat naše společné snažení. Nejlépe snad podle jednotlivých hesel:

KONĚ: Iíhááá aneb co jsem si nadělila k Vánocům

Ty nejlepší dárky si dávám sama. Kdysi jsem si k narozeninám nadělila kobylu Terezu, teď k těm minulým kozu Bábu. Ale že by si ježíšek myslel, že zas tolik zlobím? Ježatí, škaredí, s sebou v srsti přivezli kýbl bodláků, jak utekli před časem ze zahrady, když rozbili plot.

Ale neštěkají ani nemňoukají, nohy jim končí silnou vrstvou rohoviny a to v počtu jedna na každé noze. Sice na začátku připomínaly ploutve, ale po zásahu pana kováře jejich nožičky už vypadají k světu. Osly ještě nechováme, takže, ač tomu sama občas nevěřím, jsou to koně.

KONĚ: Vraník na útěku

Je 25.12. 2009. Blíží se šest hodin večer. Všude kolem je tma a zima pomalu pronikající do srdce Bohumínského města. Právě to je chvíle, kdy seniorka se svou dcerou kráčejí přes park k matce dceřina partnera. Byly pozvány na večeři. Na první pohled se zdá být vše v pořádku.

Najednou se dcera zastaví a udiveně zírá před sebe. ,,Je ti něco?“ zeptala se seniorka. ,,Kůň! Kůň!“ vykoktala dcera. ,,Co blázníš!“ napomenula ji seniorka, ale dcera měla pravdu. Ve tmě se před nimi objevila silueta černého koně! Za ním pomalu jelo policejní auto.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN