Jsou tři a jsou aktivní. Jsou tři a jsou štíhlí. Jsou tři a jsou (zatím ještě) poměrně malí. Takže se vejdou ledaskam. Suma sumárum, na adrenalin je zaděláno.

Ne, že by nebyli pořád spolu, ale v tom je právě ten problém. Jakmile nevidím všechny tři, znervózním. Neproběhl nám některý krakenek pod nohami ven? Zvláště teď, v posledních dnech, kdy jsem měla doma na hlídání dva malé lidské neposedy, nabíralo hledání na obrátkách.

Goliáš a Zuzi

Jak týdny plynuly, koťatům mohutněly nohy, prodlužoval se ocásek i tělíčko. V současné době jsou to tři dlouhé hubené žížaly s dlouhýma nohama, plné energie, elánu na rozdávání, občas mi připadají, že jsou jak svinuté pružiny, jen skok a běh a chvat. Samozřejmě akci střídá dlouhý spánek, ale jen se někde něco šustne (nedej bože někdo klepne něčím v kuchyni) už jsou zas na nohou a jen to sviští po letišti.

První dny u nás dokázala koťata vyskočit na židli, na gauč, vyškrábat se na parapet a vylézt nahoru na škrábadlo – tam tedy vyjížděli všichni tři jak blesk – jenže všechny tyto dosažené mety měly něco, do čeho se daly zatnout drápky a přidržet se (chudáci naše křesla a sedačka).

Sleduji, jak se po domečku nahánějí tři pružná štíhlá tělíčka našich teď již prepubertálních trojčat, a nestačím se divit, jak ten čas letí a jak koťata rostou.

Za dva měsíce, co jsou u nás doma, přibrali každý přibližně jedno kilo. Domeček je dávno jejich a my též. Už prošmejdili každý kout, každou místnost, jejich posledním revírem je půda.

Probírám záznamy, které jsem si dělala první dny, kdy jsem jen narychlo zaznamenávala. Sára, pláč, okno. Všude spolu, i na WC. Závody. Myš do vody. Kocour v botách.

Jednou za rok si dovolím opravdový luxus. Týden dovolené jen pro sebe. Nazývám ho „psací dovolená“.  Odjedu s mými milými kamarádkami spolupisatelkami někam na chalupu a tam týden střídavě píšeme, vaříme, chodíme na výlety, navzájem si kritizujeme a pomáháme s texty a debatujeme o psaní. Prostě si užívám úžasné chvíle s lidmi, kteří mají stejný koníček.

Letošní „psací dovolená“ byla naplánovaná už rok. Chalupa zamluvená, záloha zaplacená a my doma tři rozjívená koťata. Co teď? Jet? Nejet?

„Jen jeď,“ řekl můj drahý muž. „Já to tu zvládnu, neboj.“

Jeden z problémů, který vznikl hned, jak jsme přijeli, byl ten, že jsme v prvních hodinách nebyli schopní rozpoznat od sebe Zuzi a Sáru. Dvě černobílé holčičky se nám strašně pletly.

„Sára má pruh,“ tvrdila jsem já.

„Sára nemá pruh,“ otočila jsem za chvíli. „Zuzi má pruh.“

Jedna z kočiček má opravdu bílý proužek přes záda, na rozdíl od druhé, která má záda jednolitě černá.

Gordický uzel

„Tak jak je to?“ prohlížel si je zmateně můj muž. „Která teda má pruh?“

Postavili jsme přepravku v obýváku na roztažený gauč (který jsme předtím stihli pokrýt žužlací dekou) a otevřeli její dvířka. Koťata nelenila a vystoupila ven, do nového světa, nového domova, nového života.

Než jsme se stačili otočit, byli na stolku, v knihovně, na škrábadle, na okně, na křesle… byli všude.

Foto č. 1 – Tady budem bydlet, jo? Dobrý!

Pátek 14. 6. 2019. Slunce svítilo na plné pecky, Brno sálalo vedrem. Den jako každý jiný, prostě pátek. Pro nás to ale nebyl lecjaký den. Jeli jsme si pro koťata.

Vyrazili jsme do Svitav rovnou z práce, žádné zdržování. Zdržely nás až kolony kolem Kuřimi, klasický pátek odpoledne.

Do útulku jsem dorazila ve zvláštním rozpoložení. Moc jsem se těšila na koťata, při minulé návštěvě jsem viděla, jak jsou kouzelná a prostě mi učarovala. Ale bála jsem se cesty zpět, paní Jana vezla koťata jen na veterinu ve Svitavách a bylo prý zle, drobci se báli, přijeli celí vystresovaní.