Fascinuje mě, jak si dospělý kocour umí hrát. Muvím o Jájovi. Není to žádný mladík, ale přesto si denně musí aspoň chvilku zablbnout. Je jediný z našich koček, který vděčně přijímá jakoukoliv hračku.

Golfový míček. To je radosti! Vůbec netuším, kde se u nás vzal, nikdo z nás nedržel nikdy golfovou hůl v ruce, ale míček tu je. Úžasně tvrdý, odráží se s perfektně dutým zvukem a nejlepší je s ním bušit o dveře v obýváku.

O jídelních rituálech našich spolubydlících koček jsem už sem tam něco napsala. Věřím, že i u vás pozorujete různé stravovací rituály. Protože stejně jako lidé, i zvířata jsou každé jiné a každé se jinak nejen chová, ale i žere. Stravovací návyky našich koček vám popíšu podle jejich služebního stáří, protože jinak bych se do toho určitě zamotala.

Služebně nejstarší Tobiáš je jedlík rozvážný. A taky tak trochu prasátkový. Všechno mu nejlépe chutná ze země. Nebo popřípadě ze stolu, pokud miska je na stole. Nebo z okna, pokud je na okně. Prostě obsah misky je nutno vytahat vedle, pečlivě prohlédnout a teprve poté pomalu, rozvážně pozřít. Jak vypadá místo, kde předtím Tobiáš stoloval, si myslím dovedete představit.

Občas k nám dorazí návštěva nekočková. Tedy ne, že by kočky nesnášela, měla na ně alergii nebo je prostě neměla ráda, ale taková návštěva, která sama doma kočky nemá, život s kočkami nesdílí, a tak jsou jí kouzla života s kočkami prozatím víceméně utajená. A když taková návštěva zůstane na pár dní, je na různé nepředvídané události zaděláno.

Slíbila jsem Dede, že napíšu něco o našich starých kočkách. Měla jsem na mysli článek o tom, jak nám doma postupně kočky stárnou, jak se s věkem mění jejich vlastnosti… a nejsem s to článek napsat. Prostě se mi to téma vzpírá. Už mám asi šest verzí, a když si je po sobě přečtu, jedna je horší než druhá. A tak jsem to vzala úplně z jiné strany.

Představím vám, jak to vypadá v kočičím domově důchodců, který (a to prosím bez jakýchkoliv dotací z EU) vzniknul tak přibližně v lednu letošního roku v naší kuchyni.

Obyvatele má dva.

Už třetím rokem se vždy v dubnu účastním akce, která se jmenuje Duben, měsíc drabble. Píšu tam na zadaná témata příhody z našeho Hotelu U devíti koček, což je vznešený název naší obyčejné domácnosti a jejího (povětšině kočičího) osazenstva. Zadání bývají různá a po pravdě řečeno, čím šílenější, tím jednodušeji a rychleji mám drabble napsané. Nevím, jak je to možné, ale funguje to podobně už třetím rokem, takže nějaký ten kousek pravdy na tom prostě bude.