Letmým pohledem do složky, ve které mám zaarchivované texty o koťatech, jsem zjistila, že poslední článek o nich jsem psala někdy koncem letošního května. Dede mi totiž nedávno připomněla, že už jsem dlouho o trojlístku nic nenapsala a že by bylo možná na čase poreferovat, jak se mají oni, jak se máme my a tak nějak vůbec.
Odepsala jsem, že vlastně nevím, co bych psala, protože už nás je vše stále dokola a nic se neděje, a Dede kontrovala tím, že něco málo by se určitě našlo.
Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“
Podlehli jsme.
Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.
Home office, zaklínadlo dnešní doby! I ve firmách, kde home office nikdy nebyl povolován – „Nezlobte se, ale charakter vaší práce opravdu, ale opravdu není vhodný pro home office“ – se tato mantra najednou rychlostí blesku změnila v „Home office, naše záchrana!“
Během pár dnů jsem i já vyfasovala notebook se zaheslovanou VPNkou, k tomu token s certifikáty na přístup do banky. Prostě všechny překážky, kterými se zaměstnavatelé po celé ty roky home office bránili, padly pod tíhou koronaviru jak podťaté.
A tak už druhý týden pracuji z domu. Není to špatné. Jako vše to má ovšem dvě stránky.
Roušky, to slovo teď duní éterem a probírá se ze všech stran. Roušky sem, roušky tam, roušky nejsou, roušky budou, ale možná taky nebudou, to když tak ale určitě budou později… Přiznám se sama za sebe, že nebýt mé kamarádky Darky, tak nemám ani jednu. Šít nemám na čem (stroj jsem kdysi dávno při stěhování nechala kamarádce v původním bydlišti), látky také žádné v zásobě nemám, a hlavně jsem teď toho měla tolik v práci, že jsem večer byla ráda, že jsem ráda.
Kdo mě zná (zvlášť pokud u nás byl někdy na návštěvě) ví, že na přehnaném úklidu nelpím. Ono to taky se zvířaty doma zas tak dobře nejde. Na druhou stranu by doufám uznal, že se u nás ani nebrodil odpadky po kotníky, ani neviděl na nábytku centimetrovou vrstvu prachu (kde by se tam taky vzala, prach u nás pořád víří vzduchem, protože nemá šanci se usadit) a koneckonců že ani ty podlahy nejsou nějak extra špinavé.
Kapitola sama pro sebe jsou okna, ale tam je veškerá snaha marná, protože čtvero vlhkých zvědavých čumáčků, které musejí vše, co se venku šustne sledovat, zaměřit a prozkoumat, s lesklou skleněnou plochou udělá své.
Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.
Nepohodlně. Jsou rozdílného živočišného druhu. Kocour preferuje pomalé loudání, někde za mými zády a po chvílích nás dobíhá, když na něj zapískám nebo zavolám, aby se zase coural někde vzadu, no a Ajvi jako pes dychtivě, s nosem u země čte všechny pesemesky co jsou při cestě. Obzvlášť náročné je focení. Nafotit oba do jednoho záběru, takřka nemožné. Především když je zamrzlo, na zemi poprašek sněhu a za zády se člověku neustále ozývá žalostné, hlasité mňaúúúú – zebéééé.
Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.
Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).
Někdy si říkám, že nás seshora někdo sleduje a občas když vidí, že doba nazrála, je třeba pokročit dál a my nedovtipní to nevnímáme, nás nějakým způsobem postrčí. Už jsem psala o tom, že Rozárka si na trojlístek docela zvykla, pobývala s námi dole v klidu a míru, přestala se schovávat v ložnici či jinde a žádné velké drama v mezikočičích vztazích se nekonalo. My však stále setrvávali v zaběhlém rituálu, kdy koťata byla na noc zavírána do obýváku, zatímco Rozárka s námi spávala nahoře v ložnici.
Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.
To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá. Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.
