Ahoj, jsem Pavla, vždycky jsem měla tak trošku tvořivějšího ducha a zkoušela různé techniky, vyrobené předměty byly buď pro moji potřebu nebo jsem je rozdávala rodině a přátelům. Pak jsem před dvanácti lety začala depozitovat kočky a tvořit cokoliv přestala, protože na to nebyl čas. Jenomže opravdu naplno v depozitování nelze jet nekonečně, tak jsem postupně přešla na „volnější“ režim braní nových svěřenců a také postupně začala zase něco tvořit.
Začínala jsem odléváním mýdel, svíček, malováním triček, dekupáž a novinku dnešního roku tvoří odlévání z keramických hmot v silikonových formách a od června se začínám učit malovat. Všechno, co vyrábím a prodáváme je ve prospěch našich chlupatých kočičích svěřenců.
Moje druhé období home office započalo pěkně zlehka. Já zasedla ke stolu, kočky zalehly pracovní notebook položený na okně (mám ho napojený na velkou obrazovku a numerickou klávesnici na stole), a statečně mi fandily. Tedy jen chvilku. Když jsem po nějaké době zvedla hlavu, chrápaly všechny jak o závod. Ve chvíli, kdy celé osazenstvo domu kolem vás spí, se opravdu velmi dobře pracuje, to mi věřte. Je to takové povzbuzující, člověk vůbec nemá chuť jít si lehnout taky…
Letmým pohledem do složky, ve které mám zaarchivované texty o koťatech, jsem zjistila, že poslední článek o nich jsem psala někdy koncem letošního května. Dede mi totiž nedávno připomněla, že už jsem dlouho o trojlístku nic nenapsala a že by bylo možná na čase poreferovat, jak se mají oni, jak se máme my a tak nějak vůbec.
Nepohodlně. Jsou rozdílného živočišného druhu. Kocour preferuje pomalé loudání, někde za mými zády a po chvílích nás dobíhá, když na něj zapískám nebo zavolám, aby se zase coural někde vzadu, no a Ajvi jako pes dychtivě, s nosem u země čte všechny pesemesky co jsou při cestě. Obzvlášť náročné je focení. Nafotit oba do jednoho záběru, takřka nemožné. Především když je zamrzlo, na zemi poprašek sněhu a za zády se člověku neustále ozývá žalostné, hlasité mňaúúúú – zebéééé.
