Kočky

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hráli jsme rouškovanou

Roušky, to slovo teď duní éterem a probírá se ze všech stran. Roušky sem, roušky tam, roušky nejsou, roušky budou, ale možná taky nebudou, to když tak ale určitě budou později… Přiznám se sama za sebe, že nebýt mé kamarádky Darky, tak nemám ani jednu. Šít nemám na čem (stroj jsem kdysi dávno při stěhování nechala kamarádce v původním bydlišti), látky také žádné v zásobě nemám, a hlavně jsem teď toho měla tolik v práci, že jsem večer byla ráda, že jsem ráda.

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Jarní vše, jen ne úklid

Kdo mě zná (zvlášť pokud u nás byl někdy na návštěvě) ví, že na přehnaném úklidu nelpím. Ono to taky se zvířaty doma zas tak dobře nejde. Na druhou stranu by doufám uznal, že se u nás ani nebrodil odpadky po kotníky, ani neviděl na nábytku centimetrovou vrstvu prachu (kde by se tam taky vzala, prach u nás pořád víří vzduchem, protože nemá šanci se usadit) a koneckonců že ani ty podlahy nejsou nějak extra špinavé.

 

Kapitola sama pro sebe jsou okna, ale tam je veškerá snaha marná, protože čtvero vlhkých zvědavých čumáčků, které musejí vše, co se venku šustne sledovat, zaměřit a prozkoumat, s lesklou skleněnou plochou udělá své.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Pod rouškou tmy

Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.

 

HOST DEDENÍKU – Alex: Jak se chodí na procházky s kocourem a se psem

Nepohodlně. Jsou rozdílného živočišného druhu. Kocour preferuje pomalé loudání, někde za mými zády a po chvílích nás dobíhá, když na něj zapískám nebo zavolám, aby se zase coural někde vzadu, no a Ajvi jako pes dychtivě, s nosem u země čte všechny pesemesky co jsou při cestě.  Obzvlášť náročné je focení. Nafotit oba do jednoho záběru, takřka nemožné. Především když je zamrzlo, na zemi poprašek sněhu a za zády se člověku neustále ozývá žalostné, hlasité mňaúúúú – zebéééé.

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Na vlastní nebezpečí

Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.

 

 

Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Vánoce

Někdy si říkám, že nás seshora někdo sleduje a občas když vidí, že doba nazrála, je třeba pokročit dál a my nedovtipní to nevnímáme, nás nějakým způsobem postrčí. Už jsem psala o tom, že Rozárka si na trojlístek docela zvykla, pobývala s námi dole v klidu a míru, přestala se schovávat v ložnici či jinde a žádné velké drama v mezikočičích vztazích se nekonalo. My však stále setrvávali v zaběhlém rituálu, kdy koťata byla na noc zavírána do obýváku, zatímco Rozárka s námi spávala nahoře v ložnici.

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Návštěvy, dárečky i radostná překvapení

Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.

 

 

 

To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá.  Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Předvánoční

Přiznávám se bez mučení, jsem paličova dcera. Tedy, abych to upřesnila, nejsem paličova dcera celoročně, ale jen vždy v listopadu a prosinci. Jak se krátí den, zapaluji čím dál tím více světýlek, při návštěvě IKEA se nejvíc těším na oddělení se svíčkami a v místním obchůdku s květinami vykoupím citrusové esence. Zajímavé je, že jak se překulí rok, má touha zapalovat svíčky zmizí jak mávnutím proutkem.

 

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Návštěva

Kočičí holčičky se po kastraci zotavily ve velmi krátké době. Apartní košilky už dávno nebyly potřeba a jediné, co nepříjemnou operaci připomínalo, byly stehy, pomalu zarůstající novou srstí. V domluvený den jsme holky opět naložili do přepravek a vezli je na veterinu. Tentokrát už v mnohem lepší náladě, protože jsme věděli, že si je během chvilky odvezeme zase domů.

 

Veterinářka se poptala, s jakým úspěchem a jak dlouho holky nosily košilky, povytáhla obočí nad informací, že jsme jim je sundali už třetí den večer a projevila lehkou obavu o to, zda si nevykousaly stehy a nerozjela se jim jizva.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Už jsme velké holky

Kdysi dávno, když dcera přinesla domů prvního kocourka Tobiáše, jsem se zaradovala, že je to kocour, nikoli kočka. Důvod byl jednoduchý. Ač jsem tehdy vůbec nic netušila o problematice venkovních kočičích kolonií, o neustálém přívalu jarních a podzimních koťat do útulků, natož o chovných stanicích či množírnách, bylo mi jasné jedno. Až přijde čas, půjde na kastraci, a protože je to kocourek, bude vše mnohem jednodušší než u kočičky, kterou si já tedy už jen kvůli tomuhle nikdy pořizovat nebudu.

 

Sami dobře víte, jak to všechno dopadlo. Čas oponou trhnul, Velká kočka se usmála pod fousky, a tak nás kastrace koček (tím myslím opravdu koček, nikoli kocourků) samozřejmě neminula. A několikrát.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN