Kočky

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Už jsme velké holky

Kdysi dávno, když dcera přinesla domů prvního kocourka Tobiáše, jsem se zaradovala, že je to kocour, nikoli kočka. Důvod byl jednoduchý. Ač jsem tehdy vůbec nic netušila o problematice venkovních kočičích kolonií, o neustálém přívalu jarních a podzimních koťat do útulků, natož o chovných stanicích či množírnách, bylo mi jasné jedno. Až přijde čas, půjde na kastraci, a protože je to kocourek, bude vše mnohem jednodušší než u kočičky, kterou si já tedy už jen kvůli tomuhle nikdy pořizovat nebudu.

 

Sami dobře víte, jak to všechno dopadlo. Čas oponou trhnul, Velká kočka se usmála pod fousky, a tak nás kastrace koček (tím myslím opravdu koček, nikoli kocourků) samozřejmě neminula. A několikrát.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hrátky nejen postelové

Nelekejte se, nepůjde o žádné intimnosti či perverznosti. To jen u nás doma pokaždé, když nevstáváme ráno brzo do práce, probíhají postelové hrátky, podotýkám, že převážně kočičí. Ale vlastně nejen postelové…

 

 

Aktivita našich koťat po ránu je pro mne, založením sovu, šílená. Ještě pořád spávají v obýváku, zatímco my nahoře v ložnici s Rozárkou. A dobře děláme, protože s koťaty bychom se nevyspali ani náhodou.

Když ráno vstaneme, připravíme krmení Rozárce na její okenní parapet a koťatům do kuchyně, opatrně otevřeme dveře do obýváku. Koťata se vyřítí v jednom černobílozrzavém klubku k miskám, divže nám nepodrazí nohy. Snídají dlouze a rádi. Zvlášť Goliášek musí navštívit všechny snídaňové destinace (ovšem slečny provozují snídaňovou turistiku též, samozřejmě), obsluha musí minimálně jednou dvakrát do misek přidat a teprve poté je snídaně prohlášena za proběhlou a uzavřenou.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – V hlavní roli Rozárka

Není to tak dlouho, co jsem si tu zoufala nad tím, že Rozárka nechce být doma, že ji koťata ruší, vyhánějí a ona že v podstatě tráví celé léto na zahradě.

 

 

Nastal podzim, chladnější rána, chladnější noci a Rozárka se konečně umoudřila a přestěhovala se domů. Zezačátku vždy zaběhla rovnou do ložnice a zprvu přímo pod postel. Vylézala, až když jsme šli spát, to hupsla za námi na postel a nechala se drbat a hladit. Časem – a trvalo to opravdu pár týdnů – už pod postel nezalézala. Večer tam s ní vždy jeden z nás byl, aby se necítila odříznutá, a sledovali jsme, jak prvně ostražitě zírá na dveře a při každém dusotu na schodech utíká znovu pod postel. Po malých krůčcích se stav zlepšoval a posléze už ani nezvedla hlavu, když se koťata prala na podestě přede dveřmi nebo lítala po kočičí stěně.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hony, lovy, záseky

„Já ti ukážu ty peří jedno vošklivý, vodrbu tě, sežeru tě, rozkoušu tě!“ Goliáš, v očích nepříčetný výraz, vrčí a fackuje peříčkové mávátko. Vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a všema čtyřma packama peříčko zbuší.

 

 

Opatrně zatáhnu, peří se vysmekne z kocouří tlamky a opíše oblouk. Teď na něm visí Sára, zatímco Zuzi, nemilosrdně sestrou odtlačená od lákavé kořisti, proběhne tunelem, přepadne Goliáše, dvakrát se spolu v kotrmelci otočí a už znovu skáčou po pírku, které si, potvora jedna, provokativně volně poletuje vzduchem.

Hrajeme si.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Sabotéři

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Krm koťata masem a kvalitními konzervami, vyrostou jak z vody a dosáhnou i tam, kam nemají. Že tu lamentuju jak teta Kateřina ze Saturnina? Samozřejmě, však mám důvod, to si pište.

 

 

 

To bylo tak. Rádi o víkendech vyrážíme ven, do lesů. A abychom tam nechodili jen tak zbůhdarma, v posledních několika letech se věnujeme (sice ne tak často, jak bychom rádi, ale přece) geocachingu. Kešování. Lovení pokladů. Prostě hrajeme takovou hru, kdy různě po lesích, městech, vesnicích, ve skalách, v potocích, na loukách, na stromech, pod stromy, ve křoví a prostě všude možně hledáme kešky, schránky, v kterých je ukryt sešitek, kam si zapíšeme nález. Nic víc na tom není, ale nás to baví.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Déjà vu

Všechno už tu bylo. Všechno už jsem zažila, a přesto najednou stejné situace prožívám úplně nově.

 

 

 

Jako o víkendu. Poletuju po domečku, uklízím, připravuji prádlo na praní a tak podobně, a vejdu do obýváku. Zarazím se. Tohle jsem už kdysi dávno viděla! Co to je? Déjà vu?

Z parapetu vedou blátivé otisky tlapek na tiskárnu, odtud na židli, horní kryt WC a končí na světle krémovém přehozu na gauči.

Blikne mi hlavou: Rozárka! Ohniště! Jak jsme se kdysi jeli dívat na „opohárkované“ kočky a pak čistili celý obývák od otisků tlapiček jedné zvědavé kočičky, která se šťárala ve vyhaslém ohništi…

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – S podzimem přicházejí starosti

Možná si říkáte, jaké to můžeme mít starosti. Máme tři krásná zdravá koťata, Rozárka byla na velkém vyšetření také shledána zcela zdravou, tak jaké asi můžeme mít s kočkami starosti…

 

Asi si za to můžeme sami. Nikdy jsem netvrdila, že jsem extra zkušená kočkařka, i když mě kočky provází přes deset let a prošlo nám jich domácností víc, než jsem si kdy myslela. Vždy každý nový kocour postupem času tak nějak zapadl, mezikočičí vztahy chtěly čas.

Rozárka odpočívající

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hledání, hledání, to mi hrůzu nahání

Jsou tři a jsou aktivní. Jsou tři a jsou štíhlí. Jsou tři a jsou (zatím ještě) poměrně malí. Takže se vejdou ledaskam. Suma sumárum, na adrenalin je zaděláno.

 

 

Ne, že by nebyli pořád spolu, ale v tom je právě ten problém. Jakmile nevidím všechny tři, znervózním. Neproběhl nám některý krakenek pod nohami ven? Zvláště teď, v posledních dnech, kdy jsem měla doma na hlídání dva malé lidské neposedy, nabíralo hledání na obrátkách.

Goliáš a Zuzi

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – A my to poženeme výš

Jak týdny plynuly, koťatům mohutněly nohy, prodlužoval se ocásek i tělíčko. V současné době jsou to tři dlouhé hubené žížaly s dlouhýma nohama, plné energie, elánu na rozdávání, občas mi připadají, že jsou jak svinuté pružiny, jen skok a běh a chvat. Samozřejmě akci střídá dlouhý spánek, ale jen se někde něco šustne (nedej bože někdo klepne něčím v kuchyni) už jsou zas na nohou a jen to sviští po letišti.

 

První dny u nás dokázala koťata vyskočit na židli, na gauč, vyškrábat se na parapet a vylézt nahoru na škrábadlo – tam tedy vyjížděli všichni tři jak blesk – jenže všechny tyto dosažené mety měly něco, do čeho se daly zatnout drápky a přidržet se (chudáci naše křesla a sedačka).

HOST DEDENÍKU – Alex: Polír

Začátkem května, na naší slepé ulici v prudkém kopci, začala rekonstrukce vozovky. Původní projekt, pouze skrývka pěticentimetrové vrstvy původního asfaltu se během prvních čtyř dnů změnila ze záhadných důvodů na prohrabání celého kopce a ulice až na hlínu.

 

 

Prý špatně uložené inženýrské sítě (opravovaly se jenom dvě plynové přípojky). Dole pod kopcem, uložená blízko povrchu a naše, která se ocitla také blízko povrchu, když se snížila rozbagrováním kóta silničky vedle našeho domu. Nerozumíme tomu nikdo, ale asi jsou v tom nějak zamotané dotační peníze. Nu výsledkem bylo, že slepá ulice v kopci byla dva měsíce absolutně nepřístupná záchrankám, hasičům a tak, ale to vedení naší obce netížilo. Naštěstí se nikomu ze 77 dospělých a 16 dětí, nic nestalo.  My jsme tři a půl měsíce byli s auty vyhnáni ze svých pozemků a ta stála na loukách pod lesem a ničili jsme je na neudržované „přístupové cestě“. Ale dost stížností, jen jsem chtěla nastínit situaci.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD