Víte, já mám Dede opravdu ráda, i když jsem ji nikdy nepoznala osobně (a fakt doufám, že třeba jednou na to dojde). Jenže mám s ní takový maličký problém. Nejsem si však jistá, jestli o této stránce své povahy ví, nebo jestli se to děje mimovolně jen silou její vůle (čemuž bych věřila spíš).
Druhého ledna odpoledne jsme na procházce potkali kluka, který šel kousek před námi a čičal na kotě. Kotě šlo za ním a malý kousek za námi. Říkala jsem mu, že se kotě ztratí, když ho odláká, ale prý moc mňoukalo za plotem v odlehlé části dědiny oddělené od té naší kusem pole.
Kluk pak utekl za mámou, která si o kus dál před námi povídala s kamarádkou a vůbec nevěděla, co kluk dělá. Kotě šlo dál za námi. Psi mu vadili tak na půl metru. Bylo hezké, huňaté, mouraté a s čistýma očima, tak tříměsíční. Ušlo s námi asi 800 metrů a pokračovalo dál naší ulicí. Oddechla jsem si, že někam míří poměrně cílevědomě.
Ahoj, jsem Pavla, vždycky jsem měla tak trošku tvořivějšího ducha a zkoušela různé techniky, vyrobené předměty byly buď pro moji potřebu nebo jsem je rozdávala rodině a přátelům. Pak jsem před dvanácti lety začala depozitovat kočky a tvořit cokoliv přestala, protože na to nebyl čas. Jenomže opravdu naplno v depozitování nelze jet nekonečně, tak jsem postupně přešla na „volnější“ režim braní nových svěřenců a také postupně začala zase něco tvořit.
Začínala jsem odléváním mýdel, svíček, malováním triček, dekupáž a novinku dnešního roku tvoří odlévání z keramických hmot v silikonových formách a od června se začínám učit malovat. Všechno, co vyrábím a prodáváme je ve prospěch našich chlupatých kočičích svěřenců.
Moje druhé období home office započalo pěkně zlehka. Já zasedla ke stolu, kočky zalehly pracovní notebook položený na okně (mám ho napojený na velkou obrazovku a numerickou klávesnici na stole), a statečně mi fandily. Tedy jen chvilku. Když jsem po nějaké době zvedla hlavu, chrápaly všechny jak o závod. Ve chvíli, kdy celé osazenstvo domu kolem vás spí, se opravdu velmi dobře pracuje, to mi věřte. Je to takové povzbuzující, člověk vůbec nemá chuť jít si lehnout taky…
Letmým pohledem do složky, ve které mám zaarchivované texty o koťatech, jsem zjistila, že poslední článek o nich jsem psala někdy koncem letošního května. Dede mi totiž nedávno připomněla, že už jsem dlouho o trojlístku nic nenapsala a že by bylo možná na čase poreferovat, jak se mají oni, jak se máme my a tak nějak vůbec.
Odepsala jsem, že vlastně nevím, co bych psala, protože už nás je vše stále dokola a nic se neděje, a Dede kontrovala tím, že něco málo by se určitě našlo.
Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“
Podlehli jsme.
Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.
Home office, zaklínadlo dnešní doby! I ve firmách, kde home office nikdy nebyl povolován – „Nezlobte se, ale charakter vaší práce opravdu, ale opravdu není vhodný pro home office“ – se tato mantra najednou rychlostí blesku změnila v „Home office, naše záchrana!“
Během pár dnů jsem i já vyfasovala notebook se zaheslovanou VPNkou, k tomu token s certifikáty na přístup do banky. Prostě všechny překážky, kterými se zaměstnavatelé po celé ty roky home office bránili, padly pod tíhou koronaviru jak podťaté.
A tak už druhý týden pracuji z domu. Není to špatné. Jako vše to má ovšem dvě stránky.
Roušky, to slovo teď duní éterem a probírá se ze všech stran. Roušky sem, roušky tam, roušky nejsou, roušky budou, ale možná taky nebudou, to když tak ale určitě budou později… Přiznám se sama za sebe, že nebýt mé kamarádky Darky, tak nemám ani jednu. Šít nemám na čem (stroj jsem kdysi dávno při stěhování nechala kamarádce v původním bydlišti), látky také žádné v zásobě nemám, a hlavně jsem teď toho měla tolik v práci, že jsem večer byla ráda, že jsem ráda.
Kdo mě zná (zvlášť pokud u nás byl někdy na návštěvě) ví, že na přehnaném úklidu nelpím. Ono to taky se zvířaty doma zas tak dobře nejde. Na druhou stranu by doufám uznal, že se u nás ani nebrodil odpadky po kotníky, ani neviděl na nábytku centimetrovou vrstvu prachu (kde by se tam taky vzala, prach u nás pořád víří vzduchem, protože nemá šanci se usadit) a koneckonců že ani ty podlahy nejsou nějak extra špinavé.
Kapitola sama pro sebe jsou okna, ale tam je veškerá snaha marná, protože čtvero vlhkých zvědavých čumáčků, které musejí vše, co se venku šustne sledovat, zaměřit a prozkoumat, s lesklou skleněnou plochou udělá své.
Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.
