O zvířatech

HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: Deník zasloužilé netopýřice

11. 3. 2016 Probudila jsem se ze zimního spánku v naší panelákové střeše. Lidé si tedy myslí, že je jejich, ale v tomhle jsou na omylu. Protáhla jsem se. Jsem fortelná baba, takže jsem u toho dloubla do žeber tři spolunocležníky. Pozdravila jsem se s kluky a rovnou i rozloučila. Chystáme se s holkama na jarní přelet do letního bytu, a tam s námi chlapi nebydlí. Jen ti loni narození.

 

21.6.2016

Narodil se mi syn. Ještě nevidí a lítat bude umět až za dva měsíce. Je černochlupý jako každé miminko. Já jsem zrzavá, protože jsem netopýr rezavý, a protože už jsem dáma středního věku. Moje dokonale krásná zrz srst je narušená jen jednou šedivou čárkou. Kdysi jsem při rvačce utržila kousanec a na jizvě vyrostly světlé chlupy.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hony, lovy, záseky

„Já ti ukážu ty peří jedno vošklivý, vodrbu tě, sežeru tě, rozkoušu tě!“ Goliáš, v očích nepříčetný výraz, vrčí a fackuje peříčkové mávátko. Vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a všema čtyřma packama peříčko zbuší.

 

 

Opatrně zatáhnu, peří se vysmekne z kocouří tlamky a opíše oblouk. Teď na něm visí Sára, zatímco Zuzi, nemilosrdně sestrou odtlačená od lákavé kořisti, proběhne tunelem, přepadne Goliáše, dvakrát se spolu v kotrmelci otočí a už znovu skáčou po pírku, které si, potvora jedna, provokativně volně poletuje vzduchem.

Hrajeme si.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Sabotéři

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Krm koťata masem a kvalitními konzervami, vyrostou jak z vody a dosáhnou i tam, kam nemají. Že tu lamentuju jak teta Kateřina ze Saturnina? Samozřejmě, však mám důvod, to si pište.

 

 

 

To bylo tak. Rádi o víkendech vyrážíme ven, do lesů. A abychom tam nechodili jen tak zbůhdarma, v posledních několika letech se věnujeme (sice ne tak často, jak bychom rádi, ale přece) geocachingu. Kešování. Lovení pokladů. Prostě hrajeme takovou hru, kdy různě po lesích, městech, vesnicích, ve skalách, v potocích, na loukách, na stromech, pod stromy, ve křoví a prostě všude možně hledáme kešky, schránky, v kterých je ukryt sešitek, kam si zapíšeme nález. Nic víc na tom není, ale nás to baví.

HOST DEDENÍKU – Jarka: Starousedlíci

Máme doma pár sousedů, kterých si opravdu ceníme a snažíme se je chránit. Jedněmi z nich jsou netopýři. Bydlí ve stodole a ve sklepě pod ní, k vidění jsou po setmění, jsou velmi tišší, nenápadní a nenároční.

 

 

Osobní setkání se uděje spíše výjimečně. Jednou jsme spolu strávili noc – to když mi jeden ušák vlezl oknem do ložnice a pověsil se na síť v okně z vnitřní strany. Naštěstí včas pochopil, že tam to nebude úplně ono a po anglicku se ráno vytratil.

 

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Déjà vu

Všechno už tu bylo. Všechno už jsem zažila, a přesto najednou stejné situace prožívám úplně nově.

 

 

 

Jako o víkendu. Poletuju po domečku, uklízím, připravuji prádlo na praní a tak podobně, a vejdu do obýváku. Zarazím se. Tohle jsem už kdysi dávno viděla! Co to je? Déjà vu?

Z parapetu vedou blátivé otisky tlapek na tiskárnu, odtud na židli, horní kryt WC a končí na světle krémovém přehozu na gauči.

Blikne mi hlavou: Rozárka! Ohniště! Jak jsme se kdysi jeli dívat na „opohárkované“ kočky a pak čistili celý obývák od otisků tlapiček jedné zvědavé kočičky, která se šťárala ve vyhaslém ohništi…

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – S podzimem přicházejí starosti

Možná si říkáte, jaké to můžeme mít starosti. Máme tři krásná zdravá koťata, Rozárka byla na velkém vyšetření také shledána zcela zdravou, tak jaké asi můžeme mít s kočkami starosti…

 

Asi si za to můžeme sami. Nikdy jsem netvrdila, že jsem extra zkušená kočkařka, i když mě kočky provází přes deset let a prošlo nám jich domácností víc, než jsem si kdy myslela. Vždy každý nový kocour postupem času tak nějak zapadl, mezikočičí vztahy chtěly čas.

Rozárka odpočívající

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Hledání, hledání, to mi hrůzu nahání

Jsou tři a jsou aktivní. Jsou tři a jsou štíhlí. Jsou tři a jsou (zatím ještě) poměrně malí. Takže se vejdou ledaskam. Suma sumárum, na adrenalin je zaděláno.

 

 

Ne, že by nebyli pořád spolu, ale v tom je právě ten problém. Jakmile nevidím všechny tři, znervózním. Neproběhl nám některý krakenek pod nohami ven? Zvláště teď, v posledních dnech, kdy jsem měla doma na hlídání dva malé lidské neposedy, nabíralo hledání na obrátkách.

Goliáš a Zuzi

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – A my to poženeme výš

Jak týdny plynuly, koťatům mohutněly nohy, prodlužoval se ocásek i tělíčko. V současné době jsou to tři dlouhé hubené žížaly s dlouhýma nohama, plné energie, elánu na rozdávání, občas mi připadají, že jsou jak svinuté pružiny, jen skok a běh a chvat. Samozřejmě akci střídá dlouhý spánek, ale jen se někde něco šustne (nedej bože někdo klepne něčím v kuchyni) už jsou zas na nohou a jen to sviští po letišti.

 

První dny u nás dokázala koťata vyskočit na židli, na gauč, vyškrábat se na parapet a vylézt nahoru na škrábadlo – tam tedy vyjížděli všichni tři jak blesk – jenže všechny tyto dosažené mety měly něco, do čeho se daly zatnout drápky a přidržet se (chudáci naše křesla a sedačka).

HOST DEDENÍKU – Alex: Polír

Začátkem května, na naší slepé ulici v prudkém kopci, začala rekonstrukce vozovky. Původní projekt, pouze skrývka pěticentimetrové vrstvy původního asfaltu se během prvních čtyř dnů změnila ze záhadných důvodů na prohrabání celého kopce a ulice až na hlínu.

 

 

Prý špatně uložené inženýrské sítě (opravovaly se jenom dvě plynové přípojky). Dole pod kopcem, uložená blízko povrchu a naše, která se ocitla také blízko povrchu, když se snížila rozbagrováním kóta silničky vedle našeho domu. Nerozumíme tomu nikdo, ale asi jsou v tom nějak zamotané dotační peníze. Nu výsledkem bylo, že slepá ulice v kopci byla dva měsíce absolutně nepřístupná záchrankám, hasičům a tak, ale to vedení naší obce netížilo. Naštěstí se nikomu ze 77 dospělých a 16 dětí, nic nestalo.  My jsme tři a půl měsíce byli s auty vyhnáni ze svých pozemků a ta stála na loukách pod lesem a ničili jsme je na neudržované „přístupové cestě“. Ale dost stížností, jen jsem chtěla nastínit situaci.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Dva měsíce, osm týdnů, šedesát dva dní

Sleduji, jak se po domečku nahánějí tři pružná štíhlá tělíčka našich teď již prepubertálních trojčat, a nestačím se divit, jak ten čas letí a jak koťata rostou.

 

 

 

Za dva měsíce, co jsou u nás doma, přibrali každý přibližně jedno kilo. Domeček je dávno jejich a my též. Už prošmejdili každý kout, každou místnost, jejich posledním revírem je půda.

Probírám záznamy, které jsem si dělala první dny, kdy jsem jen narychlo zaznamenávala. Sára, pláč, okno. Všude spolu, i na WC. Závody. Myš do vody. Kocour v botách.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD