Matýsek byl rozčilený. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Anička, která se jindy ráda připojovala k jeho lumpačinám, byla s maminkou v kuchyni. Pekly cukroví. Dokud se mohl Matýsek patlat v těstě, byl v kuchyni s nimi. Jenže pak začaly péct a to bylo samé – nechoď k té troubě, nech ty plechy, jsou horké, nesahej… tak raději odešel. Chvíli si v pokojíku stavěl garáže a závodil s auty, ale samotného ho to nebavilo. Pokusil se odlákat aspoň sestru, ale ta se jen důležitě zatvářila a zůstala s maminkou v kuchyni.

Víte, že tradice koled na Štěpána vznikla v době, kdy koncem roku děvečky a čeledíni měli možnost odejít ze služby (možná znáte rčení Na Štěpána není pána), a na „odchodnou“ dostávali zvláštní koláč, který tvořily do kruhu spletené tři pruhy těsta, zdobené ořechy a pentlemi?

Později začaly chodit po koledě i děti. Určitě znáte nejznámější štěpánskou koledu, a my si dnes přečteme pohádku o tom, jak třeba mohla taková koleda vzniknout…

„Mamí, mamí, kdy už přijde ten Ježíšek?“ skáčou okolo mne mé netrpělivé ratolesti. Tváře zčervenalé mrazem, čepice plné sněhových vloček, oči rozjásané radostným očekáváním. „Večer přece,“ říkám. „Ale večer už je, mamí, už je tma, podívej,“ ukazují kluci kolem sebe.

Zdrželi jsme se na sáňkovačce, opravdu už je nejvyšší čas vrátit se domů a začít chystat štědrovečerní večeři. Nebude to trvat dlouho – rybí polévka i salát jsou hotovy už od včerejška, aby se pěkně rozležely, takže stačí jen obalit kapra (který opustil vanu právě v době, kdy jsme mohutně sáňkovali) a usmažit řízky.

Takovej jsem tady měl klid. Povím vám, to jsem si tehdy fakt pískal pod fousy, když jsem tuhle stáj našel. Zastrčená za hospodou, nic moc velká, ale myší, těch vám tady bylo! A ještě je! Spousty! Vypasených, tlustých, s vypoulenýma očkama. Lidi jsou fakt divný.

Nanosej na hromadu obilí, a pak jsou nešťastný z toho, že jim ho žerou myši. A přitom si ho neumí ani ochránit, neumí je chytit, bodejť by jim na ty jejich pastičky skočily, když mají za sebou spoustu dobrýho obilí.