Bylo nebylo, zase se přiblížily Vánoce a Ježibaba Perníková měla plné ruce práce. Napéct perníky a hajdy na trh, aby je pěkně prodala. Kdo ví, třeba se najde i jaké solidně vykrmené děcko… tak akorát na lopatu? Každopádně bez inovací se žádný prodejce nikam nedobere, takže se podívejte, jak na to šla zrovna ona…:))
Jak se na trhu objevila Perníková chaloupka
Matýsek byl rozčilený. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Anička, která se jindy ráda připojovala k jeho lumpačinám, byla s maminkou v kuchyni. Pekly cukroví. Dokud se mohl Matýsek patlat v těstě, byl v kuchyni s nimi. Jenže pak začaly péct a to bylo samé – nechoď k té troubě, nech ty plechy, jsou horké, nesahej… tak raději odešel. Chvíli si v pokojíku stavěl garáže a závodil s auty, ale samotného ho to nebavilo. Pokusil se odlákat aspoň sestru, ale ta se jen důležitě zatvářila a zůstala s maminkou v kuchyni.
Říkejte mi Plyšový Medvěd. Nejkrásnější Plyšový Medvěd v tomhle obchodě. Mám heboučký kožíšek, měkounké tlapky, sladká očička, roztomilou bíločervenou čepičku. Netrpělivě posedávám v regálu a přemýšlím, u koho budu slavit Vánoce.
Už se ženou!
„Au, kluci, povolte, to tahá! Nechte na pokoji ten čumák! To bolí!“
„Mamí, ten je správnej, kup ho!“
Říkejte mi Medvěd na Roztrhání.
Doslova. Ti dva mně casnují od rána do večera.
„Kluci, nechte toho, vždyť mi tu tlapu utrhnete!!!“
„Jé, hele, ten medvěd nic nevydrží, tlapa je vejpůl!“
„Necháte to oko!!!“
Víte, že tradice koled na Štěpána vznikla v době, kdy koncem roku děvečky a čeledíni měli možnost odejít ze služby (možná znáte rčení Na Štěpána není pána), a na „odchodnou“ dostávali zvláštní koláč, který tvořily do kruhu spletené tři pruhy těsta, zdobené ořechy a pentlemi?
Později začaly chodit po koledě i děti. Určitě znáte nejznámější štěpánskou koledu, a my si dnes přečteme pohádku o tom, jak třeba mohla taková koleda vzniknout…
„Mamí, mamí, kdy už přijde ten Ježíšek?“ skáčou okolo mne mé netrpělivé ratolesti. Tváře zčervenalé mrazem, čepice plné sněhových vloček, oči rozjásané radostným očekáváním. „Večer přece,“ říkám. „Ale večer už je, mamí, už je tma, podívej,“ ukazují kluci kolem sebe.
Zdrželi jsme se na sáňkovačce, opravdu už je nejvyšší čas vrátit se domů a začít chystat štědrovečerní večeři. Nebude to trvat dlouho – rybí polévka i salát jsou hotovy už od včerejška, aby se pěkně rozležely, takže stačí jen obalit kapra (který opustil vanu právě v době, kdy jsme mohutně sáňkovali) a usmažit řízky.
Takovej jsem tady měl klid. Povím vám, to jsem si tehdy fakt pískal pod fousy, když jsem tuhle stáj našel. Zastrčená za hospodou, nic moc velká, ale myší, těch vám tady bylo! A ještě je! Spousty! Vypasených, tlustých, s vypoulenýma očkama. Lidi jsou fakt divný.
Nanosej na hromadu obilí, a pak jsou nešťastný z toho, že jim ho žerou myši. A přitom si ho neumí ani ochránit, neumí je chytit, bodejť by jim na ty jejich pastičky skočily, když mají za sebou spoustu dobrýho obilí.
Už mě nebavilo sedět v lese a čekat, až mi sem někdo konečně přijde loupat perníček. Vánoce na krku, v chalupě ani kůrka chleba a perník už nemůžu ani vidět. Tak jsem ho nabrala vrchovatou nůši, hodila na sebe matoucí kouzlo, ať nějak vypadám a neděsím kunčafty, a hajdy na vánoční trhy. Něco prodám a koupím si klobásu.
A jak tak sedím ve stánku, přijde takové mláďátko mrňavé – akorát by se vešlo na lopatu. Kouká a mlčí.
„Co by sis přála?“
Holka nic, jen zírá na perníkové srdce s mašličkou.
„Chtěla bys tohle? Stojí padesát korun.“
Bylo jednou jedno bílé zasněžené království, kde v bílém městě stál bílý palác. V zimě tam nic nekvetlo, a tak ve městě i u paláce byla spousta skleníků, kde zahradníci pěstovali krásné bílé květiny.
V zahradnictví u tržiště stál ve skleníku mladý zahradník a zadumaně si prohlížel květiny v květináčích, které měl druhý den začít prodávat lidem na vánoční stoly. Byly to bílé nádherně rozkvetlé vánoční hvězdy.
„Jsou krásné,“ říkal si zahradník, „jak je možné, že zrovna ty mé jsou vždycky větší než v jiných sklenících?“
„To byly tři sestřenice. Prvňačka, která objevovala institut známkování, třeťačka, která se často marně snažila tátovi vysvětlit, že trojka je přece „dobře“, tak proč má mít kvůli ní zaracha, a pětiletá školkajda, která milovala čísla a číslice a počítání skoro jako plyšáky a rozhodně víc, než barbíny. A pro tyhle tři ta pohádka vznikla.“
Byla jednou jedna škola. Stála na náměstí u parku, měla dva vchody a nahoře hodiny se sochami. Ve škole bydlelo plno divných tvorů a taky známky. Jednička, dvojka, trojka, čtyřka a pětka. Jedničce a dvojce paní školníková v pokojíčku krásně uklízela a dávala jim tam kytičky a děti i rodiče je měli moc rádi. Trojka se čtyřkou a pětkou měly v pokojíčku tři rozdrbané pelechy, uklízely si tam samy – tedy spíš neuklízely – a nikdo je neměl rád.
Ten den mu bylo právě šest. Tedy ráno ještě ne – maminka říkala, že se narodil až k odpolední kávě. To mu nebylo úplně jasné, jak to maminka mohla vlastně stihnout, když mu odjakživa říká, že aspoň to kafe by si chtěla vypít v klidu.
Ale určitě na to brzy přijde, vždyť šest let, to je už málem začátek dospělosti! V září půjde do školy a tak nějak nepříliš nadšeně tušil, že mezi narozeninovými dárky určitě nebude chybět školní taška. Tiše doufal, že by tam mohl být i nový plyšový medvěd, ale nebyl si jistý, jestli by mladý muž jeho věku ještě vlastně měl medvěda chtít.
