Matýsek byl rozčilený. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Anička, která se jindy ráda připojovala k jeho lumpačinám, byla s maminkou v kuchyni. Pekly cukroví. Dokud se mohl Matýsek patlat v těstě, byl v kuchyni s nimi. Jenže pak začaly péct a to bylo samé – nechoď k té troubě, nech ty plechy, jsou horké, nesahej… tak raději odešel. Chvíli si v pokojíku stavěl garáže a závodil s auty, ale samotného ho to nebavilo. Pokusil se odlákat aspoň sestru, ale ta se jen důležitě zatvářila a zůstala s maminkou v kuchyni.
Říkejte mi Plyšový Medvěd. Nejkrásnější Plyšový Medvěd v tomhle obchodě. Mám heboučký kožíšek, měkounké tlapky, sladká očička, roztomilou bíločervenou čepičku. Netrpělivě posedávám v regálu a přemýšlím, u koho budu slavit Vánoce.
Víte, že tradice koled na Štěpána vznikla v době, kdy koncem roku děvečky a čeledíni měli možnost odejít ze služby (možná znáte rčení Na Štěpána není pána), a na „odchodnou“ dostávali zvláštní koláč, který tvořily do kruhu spletené tři pruhy těsta, zdobené ořechy a pentlemi?
Už mě nebavilo sedět v lese a čekat, až mi sem někdo konečně přijde loupat perníček. Vánoce na krku, v chalupě ani kůrka chleba a perník už nemůžu ani vidět. Tak jsem ho nabrala vrchovatou nůši, hodila na sebe matoucí kouzlo, ať nějak vypadám a neděsím kunčafty, a hajdy na vánoční trhy. Něco prodám a koupím si klobásu.
Bylo jednou jedno bílé zasněžené království, kde v bílém městě stál bílý palác. V zimě tam nic nekvetlo, a tak ve městě i u paláce byla spousta skleníků, kde zahradníci pěstovali krásné bílé květiny.
