Houbová sezóna je v plném proudu, proto se na plotnách postupně provětrají všechny tradiční houbové receptury. U nás doma určitě dojde i na křupavé houbové škvarky, které se dají pár týdnů v chladu uschovat.

Pevné hřibovité houby očistíme a nakrájíme na menší kostičky. V rozpuštěném sádle při mírné teplotě houby zahříváme tak dlouho, dokud se nestanou na povrchu křupavými. Poté je namačkáme do skleniček, dle chuti osolíme, opepříme či přidáme špetičku kmínu. Chuť podtrhne i bylinka (šalvěj, tymián, rozmarýn).

Mimořádně horké léto se posunulo k babímu létu. Babí léto dostalo název dle babských šedivých vlasů. Mohou za to pavoučci, kteří touto dobou spřádají tenké pavučinky, které se volně vznášející povětším a motají se nám do vlasů a do korun stromů. Tenké pavučinkové vlásky lidem v minulosti připomínaly šedé vlasy, proto si toto přechodové období z léta do podzimu pěkně poeticky pojmenovali.

Co se švestkovou úrodou? Letos je mimořádná švestková úroda. Jako majitelka ovocného sadu mám pochopitelně v malíku pár zaručených receptových trumfů z české kuchyně.

Sezóna švestek v mojí kuchyni probíhá asi takto: Ovocnými knedlíky to všechno začne. Potom přijdou na řadu recepty na plné plechy skvělých švestkových koláčů z těsta kynutého i litého. Těsto se zadělává jak smetanou, mlékem, jogurtem, tak i kefírem, protože takové koláče jsou nejvláčnější. Švestky na povrchu mohou být posypané sladkým mákem, mandlemi, skořicí, ořechy a máslovou drobenkou.

Oblíbeným a typickým druhým chodem (secondo piatto) je pro Římany telecí plátek s Prosciuttem a šalvějí – Saltimbocca alla romana. Výraz saltimbocca by se dal doslova přeložit jako „skákat do úst čili z něj odvozená skočdohubka“, což odkazuje na skutečnost, že příprava je tak rychlá, že během pár minut s několika čerstvými ingrediencemi vytvoříme v jedné pánvi dobrotu, kterou hned a s chutí můžeme sníst. Dokonce nemusíme chystat ani teplou přílohu.

„Kolik té huralky chceš?“

„Plný talíř, babi!“

Jakmile se ve vzpomínkách vracím do dětství, hned si vybavím konec prázdnin a sladkou vůni bezinkové kaše. Když jí babička na kamnech míchala, mluvila o ní jako o „huralce“. A já se nikdy nezeptala proč. Dnes mi ten název vrtá v hlavě, ale už se není koho ptát.

Recept na bezinkovou rozvárku, bezinková povidla a pár sladkých kaší se mi po mojí pilné babičce podařilo uchovat do dnešních dnů, a tak si moc ráda sednu se sešitkem v černých deskách a obdivuji se pečlivému a krasopisnému záznamu kuchařských dovedností našich babiček. Tenkrát si všechno zaznamenávaly a vytvářely tak nezapomenutelné malé rodinné dějiny.

Co je seno? Wikipedie stroze říká: „Seno je sušená zelená píce. Rostliny jsou vysušením a částečnou fermentací konzervovány, a pokud jsou dobře uskladněny, mohou vydržet jako zásoba krmiva i několik let. Sklizeň sena se nazývá senoseč. Druhá sklizeň sena, resp. druhá fáze senoseče se nazývá otava. …“

Čas léta je i časem sena.

Kdo ví, kdo ví, co je seno?

Inu, když je posečeno

kvítí, tráva voňavá.

Jenže nejdřív je to seno

a podruhé otava.

Já v něm vidím mnohem víc, proto jsem si dneska připravila recept, který se bez sena neobejde.

Léto přeje salátům. Italský salát Panzanella má skvělou chuť, ale je v něm ukrytý i vtip šetrných italských hospodyň. Recept počítá se zralými rajčaty, ale nejdůležitější ingrediencí je starý chléb z předešlých dnů, o který už stejně nikdo nestojí, a potom ten nejlepší olivový olej, který si můžeme dovolit.

Salátová mísa přímo vybízí fantazii, proto není nutno nic přesně odvažovat, ale je žádoucí popustit uzdu fantazii a využít to, co máme zrovna po ruce. Umění salátové kuchyně dokáže pěkně, chutně a hospodárně vylepšit každodenní jídelníček.

Kdy jindy, když ne teď? Je horké léto, slunce neúnavně praží a košíky se prohýbají pod tíhou právě sklizené, řádně vysluněné a dokonale zralé zeleniny. Když jsou naše skleníky a záhony tak štědré, byl by hřích nehýřit barvami a vitamíny i v kuchyni. Dnes jsem se pustila do přípravy ratatouille. I když se jedná o specialitu z Provence, všechny použité suroviny nesou značku „made in doma“. Kdo nemá vlastní úrodu, postačí mu vyšlápnout si směrem k nejbližší tržnici a naplnit svůj košík zeleninou.

Topinka je asi nejlevnější a nejjednodušší jídlo, kterým se dá zahnat hlad a užít si u toho i trošky labužnické rozkoše. Přitom je na přípravu tak jednoduchá, že ji zvládnou i kuchařskou múzou nepolíbení jedinci. V cestě za její dokonalostí nestojí žádné mantinely, proto se často podává obložená nejrůznějšími směskami, nejčastěji připravenými z pikantně ochuceného masa či zeleniny, sýra nebo vajec.

Vydáme-li se po významu slova topinka, dojdeme ke zjištění, že souvisí se slovesem topit – jedná se vlastně o topením opečený chléb. Někdo dává přednost topince pečené na suché plotýnce, na grilu či na pánvičce, ale většina z nás nejspíš dá přednost topince dozlatova a dokřupava vysmažené na sádle nebo na oleji. K dokonalosti dobré české topinky však postačí jen sůl a česnek. Slyšel někdo z vás něco o pražské topince?

O Korsice se říká, že to je nejkrásnější ostrov s nejhorší pověstí… a jen Bůh ví, že to vždy nebyly jen způsoby povolené, kterými si tu neobyčejnou krásu museli sami Korsičané ohlídat.

Na Korsice se nediskutuje, na Korsice se střílí! Z korsického pohledu byl každý boj nutný „za správnou věc“.

Tvrdohlavost a hrdost zdejších lidí se stala nejednou vděčným a atraktivním námětem pro tvůrce filmových iluzí z Hollywoodu. Naštěstí pryč jsou doby vendety, kdy brokovnice bývala běžným komunikačním prostředkem. Korsika umí být vlídná a krásy má na rozdávání, ale přesto je důležité vědět, že někde v hlubinách času se v povaze Korsičanů míhají stíny z doby plné křivd, ze kterých pramení jejich uzavřenost a zasmušilost.