Nejběžnější surovinou české kuchyně jsou brambory. Gratinování je promění do vznešenější a lahůdkové přílohy. Pro tuto úpravu je vhodná keramická zapékací miska nebo pekáček. V kombinaci s mladou cuketou budete mít na talíři svěží, jarní a nízkokalorickou bramborovou dobrotu. Chuť pokrmu zvýrazní vhodně zvolený sýr.

Gratinované brambory s cuketovými plátky a sýrem

Potřebujeme:

• 800 g syrových oloupaných brambor – nakrájených na tenké plátky
• 1 stroužek česneku + plátek másla na vytření zapékací nádoby
• 250 ml mléka
• 250 ml smetany
• špetku strouhaného muškátového oříšku
• sůl
• pepř

Když vykvete černý bez, rozkvete láska, naděje i víra… Kdyby lidé jen tušili, jak požehnaný je to keř, nikdo by mu úmyslně nezlomil ani větvičku. Každá z jeho částí, tedy kořen, list i květ, je nám k užitku. Bez černý (sambucus nigra) krášlí naši přírodu dvakrát v roce. Jeho dvojí krása má i dvojí využití, proto se mu přezdívá rostlinná apatyka.

Černý bez je ceněný pro množství účinných látek v něm ukrytých. Květy jsou plné silice, slizu, tříslovin, glykosidů (sambunigrin a rutin), organických kyselin (octové, jablečné, valerové) a vitamínu C. Plody obsahují jak cukry, tak třísloviny, pektin, kyselinu jablečnou, v čerstvém stavu spoustu vitamínu C, ve slupce a v semenech vitamín A a řada vitamínů B (B1, B2, B6, B12) a kyselinu panthotenovou. Listy obsahují sambunigrin, sambucin, pryskyřici, glykosidy a poměrně velké množství vápníku.

Do Řecka letos nepojedu! Asi proto to v mé kuchyni zase voní jako v řecké taverně. Tahle kuchyně mě baví a má nenapodobitelný šmrnc.

Základy evropské civilizace byly položeny ve starověkém Řecku, jídlo nevyjímaje. Zatímco Keltové a Germáni pekli placky z nekvašeného těsta v popelu, v antickém světě se ustálily v jídle dokonale kultivované způsoby přípravy pokrmů i stolování. Řecká kuchyně je nápaditá, zdravá a nenáročná na přípravu (s výjimkou dolmades I když jich je plný hrnec, stejně jich není nikdy dost.

Každé risotto je fenoménem ročního období, ale to jarní je nejbarevnější a chuťově nejpestřejší. Dá se říct, že vůbec v ničem kuchaři nesvazuje ruce, proto vlastně neexistuje jeden jediný správný recept. Dokonalé risotto může pokaždé vypadat trochu jinak. Volbu zeleniny určuje nabídka tržnice. Hodí se všechno, co je právě v kondici.

Pevná pravidla tu jsou jen pro rýži a pro způsob její přípravy. Když je doma ta správná sorta rýže, je vyhráno. Potom už to chce trochu trpělivosti a rýži pečlivě míchat, podlévat a křehkou zeleninu krájet na drobné kostičky a přidávat ji do hrnce ve správném pořadí, aby ty nejkřehčí kousky nebyly převařené, ale zachovaly si svou křupavost a šťavnatost. Co si do jarního risotta dáme, je jen na nás. Jarní risotto je vlastně taková pěkná hra. Nic se nemusí měřit a odvažovat. Tady stačí pouze cit a radost z jara.

Na první pohled by se možná mohlo zdát, že článek bude pozváním na kávu, ale není to tak docela pravda. Dobré máslo s bylinkami je pěkným pozdravem jaru. Zmiňovala se o něm ve svých kuchařských knihách i M. D. Rettigová, ale jen jeden recept na bylinkové máslo si získal v gastronomickém světě opravdový věhlas.

Bylinková másla jsou opravdovou delikatesou, proto se vyplatí vyrobit si je doma. Jde to snadno a za hubičku. Bylinek je na jaře v přírodě dost, ale základem pro všechny recepty s máslem je pochopitelně dobré máslo. Na něm se ušetřit nedá. Abychom si ušetřili zklamání, je nutno zásobit se kvalitním produktem.

Co má společného květáková polévka s básníkem? Přemýšlela jsem o minulém tématu uveřejněného článku, kdy jsem opěvovala drobná kvítka fialek a kladla si otázku, proč se dříve tak oblíbený dekor pomalu vytrácí a najednou jsem objevila jedno staré tištěné menu, kterému právě fialky vévodily.

Čekala jsem menu na nějaký dámský dýchánek, ale byla to mýlka. Menu bylo sepsáno u příležitosti oslavy 50. narozenin Profesora Emila Frídy, Dr. h. c., který do povědomí českého národa vešel jako spisovatel, básník, dramatik a překladatel pod uměleckým jménem Jaroslav Vrchlický.

Menu o devíti chodech

Viola odorata – Violka vonná – lidově zvaná fialka může být považována za vůni první republiky. Už moje maminka s láskou vzpomínala na babiččinu prádelní skříň s vůní fialkového mýdla, které vkládala mezi složené prádlo. Kousek vždy strouhala na mýdlový prášek, aby prádlo vonělo jako jarní louka.

V její koupelně většinou nikdy nechyběla mýdlenka s oblíbeným fialkovým mýdlem s krásnou secesní nálepkou se jménem pana Gottlieba Tausiga, která odkazovala do Vídně, neboť tam byl považován za nejlepšího výrobce fialkového mýdla v celém rakouském mocnářství. Láska k fialkám se přenesla pochopitelně z matky na dceru. I moje maminka zakládala do prádelníku mýdla s vůní fialek a tak mi ten jejich jemný odér přirostl k srdci a na fialky nedám dopustit. U mě doma si najdou hned několikero využití, kde je mám nejraději.

Jarní svítek je jedna z možností, jak si vylepšit dobrý domácí vývar. V minulosti býval svítek v polévce docela častý jev, ale dnes aby ho jeden pohledal. Vysvětluji si to tak, že se u jeho přípravy našpiní o něco více nádobí, tak mu to ubírá na popularitě. Ale kdo ho zase jednou ochutná a připomene si ho, ten musí ocenit jeho výjimečnost. Zvláště na jaře, když je všude spousta křehké bylinkové zeleně, která umí svítek náramně dobře vylepšit a dodat mu svěží šmrnc a tím pádem i ten pravý punc jara.

Neudělat si o víkendu čas na dobrou snídani považuji za největší příkoří, kterého se sama na sobě mohu dopustit. Aby to moje ráno bylo opravdu pěkné, musí být prostřeno na rodinnou snídani. Abych si pojistila, že se nikomu z rodiny nebude chtít hned tak rychle od stolu, upeču třeba bábovku.

Pravidelné víkendové bábovkové rituály nepořádám, ale z času na čas si nějakou pěknou formu na bábovku vytáhnu z kredence a naplním ji těstem. Tentokrát to bylo kvůli ořechům. Těm vlašským, které dají jednomu pořádně zabrat, když musí jádra vydobývat z opevnění skořápek. A protože tím statečným byl silný muž, bude i tato bábovka tak trochu mužská záležitost.

O haluškách se říká, že nejlépe chutnají, když je vaří chlap, protože příprava vyžaduje mužský přístup. Žádné přesné vážení, stačí jen trochu přirozeného citu pro věc.

Když jsem se dala do podrobnějšího studia této lidové slovenské receptury, našla jsem hromadu zajímavých informací, jak je uvařit, i jak je zaručeně zkazit. Zjistila jsem, že názor na halušky ani mezi odborníky na slovo vzaté nemusí jednotný. Pro jednoho mohou být velké jako malíček, podle druhého by neměly být větší než nehet. Jeden do haluškového těsta vejce dává, druhý se bez nich obejde.