Matyldoviny

MATYLDOVINY: Jen růžová to může být…

Onehdy jsem na nějakém fóru narazila na otázku, která mě zaujala – mohou ženy středního věku nosit růžovou barvu? Nejdřív mě zaujala absurdnost té otázky – proč se nikdo nezeptá, jestli můžou nosit modrou nebo zelenou? Co je divného na růžové?

 

 

Růžová byla v historii barva mužů. Takový rokokový růžový kavalír byl naprosto obvyklý. Až ve dvacátém století se z ní stala barva holčiček. A všimli jste si, že Panna Marie je obvykle oblečená v modré?

Pak jsem schválně nakoukla do katalogů s oblečením a zjistila jsem, že růžová není pro dospělé ženy zrovna preferovaná barva. Pokud ano, dokážou ji výrobci spojit s nějakým rádoby sladkým romantickým prvkem a dojde ke katastrofě.

MATYLDOVINY: Konec léta s kočičím ocasem

Jednoho horkého večera na konci léta se Adélka začala tvářit divně, z misky jen uďobla a povalovala se víc než obvykle, navíc jaksi malátněji. Šla jsem ji pohladit, abych ji trošku prohlídla, a jak dlaň putovala ze zad přes ocásek, asi 5 cm od kořene ocásku jsem nahmátla bouli.

 

Chtěla jsem si ji prohlídnout pořádně, ale kočka se mi vyškubla a poodešla. Na bouli jsem nic zajímavého neviděla. Nicméně Adélka začala bouli lízat, takže byla líp vidět, a při další prohlídce byla nalezena malá ranka, jako od třísky nebo jednoho kočičího špičáku.

MATYLDOVINY: Zvědavé výlety (1) – Modrotisk

Miluju výlety, kde mi ukážou, co ještě neznám. Za jedním takovým jsme se letos vypravily s Kačkou do Strážnice.

 

 

Strážnice jsou pro mne folklorní slavnosti, víno a modrotisk. Strážnický modrotisk je pojem, protože v České republice zbyly už jen dvě dílny – olešnická a strážnická. Každá dělá něco trošku jiného, rozhodně mají jinou šíři látky. Strážnici nemáme daleko a dílnu lze navštívit, tak jsme tam vyrazily.

 

MATYLDOVINY: Vinci

Letos jsme na dovolenou zamířili do Toskánska. Cestou jsme si u dálnice všimli odbočky na Museo Leonardino ve Vinci, což nás zaujalo. Při návštěvě oblastního muzea v Cecině mi Ital, co vybíral vstupné a rozdával informační letáčky s popisem muzea v angličtině, na dotaz nadšeně vysvětlil, že muzeum je hezké, a hlavně je to krásná vesnice. Měl pravdu.

 

 

Vinci je typická vnitrozemská toskánská vesnice střední velikosti. Jelikož v Toskánsku opomněli během rozvoje bourat to staré a v kamenných středověkých domech se tam stále bydlí, zůstaly vesnicím i hrady. Každá druhá dědina má svůj hrad a v tom ve Vinci (Castello dei Conti Guidi) se rozhodli vytvořit Leonardovo muzeum. V prvním patře uvidíte jeho nákresy včetně těch anatomických, které tvořil při tehdy nelegálních pitvách. No a potom se tvůrci muzea rozhodli vytvořit modely jeho vynálezů, aby si je návštěvník lépe představil.

MATYLDOVINY: Na pláži

Minulý týden jsem strávila mimo jiné povalováním na pláži u moře. Jelikož se nedaleko nacházela Florencie, četla jsem si první díl Assassin´s Creed – Renesance (modří vědí – děj se odehrává právě tam).

 

 

Když jsem dočetla, začala jsem se rozhlížet po lidech kolem sebe. Jelikož osazenstvo pláže tvořily hlavně maminky a babičky s dětmi, očekávala jsem nějakou ruční práci. Kdepak! Zato mě překvapilo, kolik lidí si četlo knížku.

Pravda, neposoudím, co četli, protože jsme byli jednou ze dvou českých rodin v letovisku, které jinak obývali hlavně Italové na prázdninách a dovolené se svými dětmi, prarodiči, psy a kočkami :) Ale neviděla jsem ani jednu čtečku a pokud drželi v ruce mobil, tak telefonovali.

MATYLDOVINY: Vyrobit si sám

Stojím v obchodě a zamyšleně zírám na plátěnou tašku s hezkým obrázkem. Pak se jako obvykle podívám na cenu a zamyslím se. „Ne, za ty prachy si to nekoupím, to si přece namaluju sama!“

 

 

Nejde jen o tašky, svetry, šály nebo marmelády. Jde o spoustu věcí, u kterých jsem přesvědčena, že si je přece vyrobím sama, protože těch peněz… a tak jsem nakonec bez tašek, svetrů a šál, protože množství mého času je silně omezené. Značnou část ho sežerou domácí práce, venčení psů a konec konců i zaměstnání. Vymlouvat se vlastně nemůžu jen u těch marmelád, tam se výroba nedá odložit, protože by suroviny shnily :)

MATYLDOVINY: Záhada kuchyňské utěrky

Ráno nejdřív přijdu do kuchyně, pustím domů Oriáše a začnu vydávat krmení zvěři. Obvykle z kočičí kapsičky uberu půl lžičky a dám do misek psům ke granulím. Když nemám hned po ruce lžičku, naberu dvěma prsty, opláchnu se, automaticky sáhnu po utěrce… a ta nikde. Sherlocka by to chtělo!

 

Nějakou dobu jsem uvažovala, kam ty dvě utěrky vždycky zmizí, když jsem pak zahlédla Adélku, jak bleskovým výskokem strhne utěrku z topení nebo ze židle a s dotyčnou textilií v zubech mizí v obýváku. Doběhla jsme ke dveřím a zjistila, že už vidím jen cípek utěrky mizet pod pohovkou.

 

MATYLDOVINY: Vodní kočka Adelína

Myslela jsem si, že mě kočky nedokážou překvapit. Asi do chvíle, kdy se Adelína dostavila do kuchyně k nedělnímu obědu a kapala z ní voda. Suchý měla jen vršek hlavy a hřbetu.

 

 

Časem jsem zjistila, že Adélce voda nijak dramaticky nevadí, hlavně pokud do ní leze vědomě a snaží se ulovit rybu (ještě žádnou nechytila). Kapající kočka se u nás objevuje poměrně často. Zvykli jsme si, jako ostatně na všechno :)

 

 

MATYLDOVINY: Chvála malých obchodů

Myslím, že obecně málo chválíme. Spoustu věcí považujeme za samozřejmost a v případě obchodníků a obecně „službařů“ za povinnost. Jenže v současném světě, který jim spíš hází klacky pod nohy, než pomáhá, je často chvála jejich jedinou radostí, protože ty peníze mají za práci stejně jako každý z nás.

 

Bydlím na dědině. Máme tu tři obchody – dodají maso a uzeniny, potraviny ve slušném sortimentu a zverimex. A jedno květinářství spojené s dárkovým zbožím. Pro další věci je nutno vyrazit dál :)

MATYLDOVINY: Voňavá vzpomínka

„Podívej, co ti nesu,“ řekl mi kolega a podal květináček s něčím malým zeleným. „Schválně, jestli uhodneš, co to je?“ Promnula jsem lístek v ruce, přičichla… a byla jsem na prázdninách. Ta specifická vůně mě přenesla o desítky let zpět.

 

Byla to saturejka. Takhle voněla v létě jen babiččina zahrada. Saturejka tu volně rostla mezi růžemi a děda ji mnul v ruce a dával mi k té vůni přičichnout. Jako koření ji do ničeho nepoužívali, o její prospěšnosti v luštěninových jídlech jsem se dozvěděla až jako hodně dospělá. Ale ta zahrada saturejkou voněla celá.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD