Člověčiny

HOST DEDENÍKU – Regi: Pejsek v práci

Moudra i pindy psí slečny Indy: Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.

 

 

Víte, jak to vlastně celé začalo? Něco jsem už psala před těma zkouškama, v článcích „Já ti budu pomáhat, jo?“ a „Moje boje„. Měly jsme s Regi trošku strach, abych to zvládla. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.

HOST DEDENÍKU – Katka: Jak jsem k ateliéru přišla

V myšlenkách se vracím zpátky v čase, tam, kam sahají mé první výtvarné počiny a kde jsou moje první obrázky pastelkami. Narodila jsem se, vyrůstala a po studiích zase zakotvila v malé vesničce Doubravice u Dvora Králové ve východních Čechách. Kraj je tu malebný, kopcovitý, samý les a remízek, louky, pole a lány.

 

Podkrkonošské roubené chaloupky se střídají s vesnickými zděnými domky, není tu nijak rušno, vládne tady klid, prostě ta pravá oáza k tvoření. Vzduchem se nese svěžest, čistota a romantika toho nádherného koutu, jenž vám ani zvědavý soused nenaruší.

MATYLDA: Záludnosti kosmetiky

Na začátek musím otevřeně přiznat, že pokud jde o kosmetiku, patřím mezi ty méně vzdělané a jsem poněkud váhavý a občasný uživatel. Pokud je Kačka doma, často se přijde podívat, jak odcházím, a kritickým pohledem sjede mé oblečení i líčení.

 

S oblečením už vedu na body, tam jsem spíše chválena, ale upřený pohled obvykle následuje otázka: „To ses nemohla namalovat líp? A kde máš rtěnku?“ neb Kačka je na rozdíl ode mne v líčení šikovná a důsledná.

V Brně se mne kamarádka kosmetička snažila přimět používat make-up a pudr se slovy, že budu vypadat líp. Pokud mě nalíčila ona, vypadala jsem líp. Pokud jsem se líčila sama, vypadala jsem jako o 20 let starší vyžilá návštěvnice baru pochybné pověsti.

HOST DEDENÍKU – Bubu: Bubák a jeho dron

O tom, jak Bubák dostal k narozeninám dron, asi měsíc si s ním lítal, a pak mu spadl do obilí a našel ho až kombajn, jste již možná slyšeli. Pokud ne tehdy, víte to teď.

 

 

Ovšem Bubák se nevzdává. Koupil tedy nový dron. A lítá s ním na zahradě. Posekané. Nad obilí už si netroufá.

Minulý týden machroval před sousedem a lítal a najednou byl dron moc vysoko a přestával komunikovat s vysílačkou a vypadalo to na průšvih. Ale dopadlo to dobře. Dron klesnul o kousek níž, vysílačka se chytla, dron se způsobně vrátil na zahradu a přistál v pivoňkách.

MATYLDA: Se špičkou na kole

Přišlo jaro a pro mě nastala doba bicyklová. Na kole málokdy jedu jen tak pro sport, spíš na něm jezdím na nákupy a vyřizovat pochůzky po dědině.

 

 

Kdysi jsem psala, že moje kolo má velký košík na nákupy. To má pořád, navíc postoupilo na vyšší level – má stojan typu „kuří nožka“. A velký červený zvonek s bílými puntíky – to dokonce ani není povinná výbava!

Problém je, že tuhle výbavu má jen moje kolo. Takže pokud někdo z rodiny vyráží kamkoliv (na návštěvu, pro vína do sklepa a tak) obvykle mi sebere mé kolo. A já následně stojím v garáži a hartusím, že na cizí herce jezdit nebudu :)

MATYLDA: Před bažantem, za bažantem

Je jaro. Tělu chybí vitamíny a medvědí česnek je vynikající způsob, jak je doplnit. I nasedly jsme s kamarádkou Ivanou do auta a vyrazily do lesa o dvě dědiny dál si tu jarní dávku vitamínů natrhat.

 

 

 

Je potřeba zabočit na uzoučkou asfaltku skrz les. Bezva, závora byla nahoře a mohly jsme popojet ještě o kousek dál, kde jsme odstavily auto na boční cestu. Vešly jsme s košíkem do lesa a začaly trhat.

MATYLDA: Ubrousku, prostři se

Onehdy k nám přišla kamarádka a divila se, proč mám na stole ubrus, když je to tak otravné se s tou velkou plachtou žehlit, stačí prostírání koupené v supermarketu. No ano, proč vlastně?

 

 

Mušketýr na ubrusu trvá. Měli to tak doma a stůl bez ubrusu je pro něj nahý. Přiznávám, že tohle jsem nerozporovala, když už jsem rozporovala takové věci, jako je zákon „zvíře do domu nepatří“.

Pokud jde o mne, nemám ráda zvuk klepnutí talíře nebo hrnku o holou desku stolu. Nevím proč. Asi proto, že některé talíře mají velmi ošklivý dutý zvuk hrozící puknutím vedví :)

MATYLDA: Syndrom vymetání hnízda

Je to tady, slunko vysvitlo a vylákalo mě ven na zahradu, abych se zbavila všech pozůstatků loňského roku, odkvetlých chryzantém, uschlých trsů obří dekorativní trávy a podobných artefaktů. Což dá sice spoustu práce a moje ruce vypadají, jako bych se porvala s bandou koček, protože rukavice si obvykle vezmu až příliš pozdě, ale nakonec je to hotové a já s radostí očekávám, kdy konečně něco vyroste víc jak centimetr na výšku, a to jaro bude definitivně v dohledu.

 

Ne tak v domě. Sluníčko sice odhalí šmouhy na oknech, ale moje odolnost v tomto směru je značná, protože je mi jasné, že vyleštěné okno zůstane čisté jen do chvíle, než na něm budou psice ňufákem i jazykem lovit první jarní mouchu.

MATYLDA: Zrození čarodějky

Letos jsem po vyhlášení tématu 29. šermířského plesu „Kouzla a čáry“ došla k jednoznačnému názoru, že obyčejná čarodějka v černém být nehodlám a hlavou mi probleskla představa paní Gogolové, voodoo čarodějky z knihy Čarodějky na cestách od Terryho Pratchetta.

 

Nápad prima, cesta k uskutečnění poněkud trnitá. Hodlala jsem být černoška v barevném oblečení s bižuterií poněkud kostlivého rázu. Sehnat paruku přijatelné podoby byl neskutečný úkol. Buď byla malá (rozměrově tak na chlapa) nebo nedostupná. Na e-shopech pouze na objednání, černošky se asi nenosí. A moje představa byla Whoopi Goldberg :) Nakonec mi jedna spřízněná duše zapůjčila starší paruku, kterou jejich spolek používá pro čerta. Navlékla jsem do okraje dvě řady kloboukové gumy a bylo to dobré.

MATYLDA: Želé

„Potřebovala by sis dát něco sladkého, škoda, že to nejíš,“ pravila nabádavě Dede, když jsem se s ní loučila v telefonu a chystala se vystoupit z auta, abych nakoupila v místní samoobsluze.

 

 

Cestou přes obchod jsem okukovala zboží a meditovala, jestli bych tohle byla ochotna sníst a podpořit své otřesené nervy. Koutek zdravé výživy nabízel převážně výrobky poněkud instantní chuti. Zákusky mívají až zítra a stejně jen dva druhy, ale větrník bych snad snesla (kdyby ho po mně někdo půlku dojedl). Buchty byly spíš snídaňového rázu, čokoládu a sušenky nejím, oplatky nenávidím. Hmmm… tak nic.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD