Člověčiny

HOST DEDENÍKU – Tora: Jen tak si koupit štěstí

Advent je pro mne doba světýlek, vůně svařeného vína, cukroví a tichých kroků ve vrzajícím sněhu, mrazivá noční obloha, chvějící se mlhavým odleskem hvězd. Celý rok si představuji, jak jej prožiju v klidu, pohodě, obklopena kočkami, u ruky hrnek s horkým vínem, mihotavý svit svíček doplní atmosféru klidu a pohody. Bohužel, před rokem to na klidné pohodové Vánoce zrovna dvakrát nevypadalo.

 

Probíjím se davem lidí, který zavalil náměstí. Obrovitý rozsvícený strom, spousta osvětlených stánků, v nich unavení prodavači. Přemílám v hlavě, co ještě dokoupit za dárky, co ještě zařídit, aby Vánoce proběhly tak, jak si to představuji. To máme stromeček, kapra, ještě taky ozdobné cedulky na dárky… když v tom pocítím, jak mě někdo tahá za rukáv. Leknu se, přitisknu kabelku blíž k tělu a zlostně se otočím.

HOST DEDENÍKU – JJ: Canisterapie

Vraceli jsme se jednou – synci a já – domů tramvají. Ku podivu se nám povedlo obsadit naše nejoblíbenější posezení – dvě a dvě sedačky proti sobě. Jsme tři, takže vždycky je velké domlouvání o tom, kdo bude sedět proti komu a kdo s kým. Dneska mi pánové dokonce přenechali místo u okýnka po směru jízdy; že by z nich fakt rostli džentlmeni?

 

Když jsme se uvelebili, přistoupila na další zastávce paní s nádherným psem – velkým, sebevědomým fešákem s ocasem zakrouceným nahoře na hřbetě a šikmýma očima.  Jediné volné místo v okolí bylo u nás, přesto paní zůstala stát na plošince, kde o ni a jejího psa lidé doslova zakopávali. Nedalo mi to.

HOST DEDENÍKU – Alex: Kotel

Sedím v šeru sálu, na každoročním setkání sousedů z naší slepé ulice. Před čtyřiceti lety jsme začali svépomocí stavět domky. Tři roky intenzívní dřiny nás zocelilo do pospolité party, která, když jsme dostavěli, za sebou zavřela dveře svých domácností a nekoukala se „okny dovnitř“.

 

Ale ta pospolitost, ta zůstala. Už jenom v tom, že se scházíme, slavíme narozeniny, nebo jen tak. Někteří se odstěhovali, někteří odešli na věčnost. Noví vlastníci nemovitostí mezi nás také zapadli. A tak sedím a pozoruji známé tváře a při tom jsem si vzpomněla, jak mě i mému muži tato pospolitost před mnoha a mnoha lety pomohla.

HOST DEDENÍKU – Alex: Nepodceňujme historické mobily a velmi staré dámy!

Stála jsem uprostřed lesa, mimo cesty, v ruce košík hub a s neuvěřením zírala do listí na malý, černý předmět. U nohou mi ležel historický, tlačítkový mobil Samsung. Zvedla jsem ho a zmáčkla NĚJAKÉ tlačítko, protože bez brýlí jsem už i na délku paží takřka nevidoucí. A hle, mobilek ožil, maličký displej se zeleně rozsvítil a zabrblal na mne nějakou písemnou zprávu.

 

Úplně zbytečně, protože jsem nerozeznala ani písmenko. Baterka fungovala, nemohl ležet v listí na zemi příliš dlouho. Byla neděle, po lesních cestách, proudily davy turistů. Než přijdu domů k brejlím, uplyne ještě hodně času, baterka se může vybít, tak jsem se rozhodla jednat rychle. Ale domluvte se s neznámou starodávnou značkou mobilu, bez brýlí, uprostřed lesů!

HOST DEDENÍKU – Alex: Jenom proměny?

V mělkém dolíku, na úpatí Vysočiny, mezi kopci s pastvinami a lesy, se choulí městys Lomnice. S upřesněním – u Tišnova, Brno-venkov. Ono těch Lomnic je povícero. V sobotu, začátkem září jsme s Ajvi zajeli do Lomnice podívat se v rámci Dnů Evropského dědictví na výstavu jiřin v lomnické oranžerii a výstavu zahradních lemovek. Pozvala mne sousedka, která jela vypomáhat s aranžováním jiřin.

 

Oranžerie v Lomnici mne velmi zajímala, věděla jsem od sousedky, že paní D., její kamarádka, se svým manželem zachránili oranžerii ze stavu klinické smrti, při té příležitosti zachránili i keramickou pec, kde se vypalovaly květníky a zahradní lemovky pro lomnický zámecký park a ze sutě zachránili a zrestaurovali 11 druhů lemovek. Abych se přiznala, o zahradních lemovkách – pomůckách zámeckých zahradníků, jsem slyšela poprvé. Při tom um starých zahradníků obdivujeme do dnešních dnů v zámeckých parcích.

HOST DEDENÍKU – Regi: Pejsek v práci

Moudra i pindy psí slečny Indy: Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.

 

 

Víte, jak to vlastně celé začalo? Něco jsem už psala před těma zkouškama, v článcích „Já ti budu pomáhat, jo?“ a „Moje boje„. Měly jsme s Regi trošku strach, abych to zvládla. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.

HOST DEDENÍKU – Katka: Jak jsem k ateliéru přišla

V myšlenkách se vracím zpátky v čase, tam, kam sahají mé první výtvarné počiny a kde jsou moje první obrázky pastelkami. Narodila jsem se, vyrůstala a po studiích zase zakotvila v malé vesničce Doubravice u Dvora Králové ve východních Čechách. Kraj je tu malebný, kopcovitý, samý les a remízek, louky, pole a lány.

 

Podkrkonošské roubené chaloupky se střídají s vesnickými zděnými domky, není tu nijak rušno, vládne tady klid, prostě ta pravá oáza k tvoření. Vzduchem se nese svěžest, čistota a romantika toho nádherného koutu, jenž vám ani zvědavý soused nenaruší.

MATYLDA: Záludnosti kosmetiky

Na začátek musím otevřeně přiznat, že pokud jde o kosmetiku, patřím mezi ty méně vzdělané a jsem poněkud váhavý a občasný uživatel. Pokud je Kačka doma, často se přijde podívat, jak odcházím, a kritickým pohledem sjede mé oblečení i líčení.

 

S oblečením už vedu na body, tam jsem spíše chválena, ale upřený pohled obvykle následuje otázka: „To ses nemohla namalovat líp? A kde máš rtěnku?“ neb Kačka je na rozdíl ode mne v líčení šikovná a důsledná.

V Brně se mne kamarádka kosmetička snažila přimět používat make-up a pudr se slovy, že budu vypadat líp. Pokud mě nalíčila ona, vypadala jsem líp. Pokud jsem se líčila sama, vypadala jsem jako o 20 let starší vyžilá návštěvnice baru pochybné pověsti.

HOST DEDENÍKU – Bubu: Bubák a jeho dron

O tom, jak Bubák dostal k narozeninám dron, asi měsíc si s ním lítal, a pak mu spadl do obilí a našel ho až kombajn, jste již možná slyšeli. Pokud ne tehdy, víte to teď.

 

 

Ovšem Bubák se nevzdává. Koupil tedy nový dron. A lítá s ním na zahradě. Posekané. Nad obilí už si netroufá.

Minulý týden machroval před sousedem a lítal a najednou byl dron moc vysoko a přestával komunikovat s vysílačkou a vypadalo to na průšvih. Ale dopadlo to dobře. Dron klesnul o kousek níž, vysílačka se chytla, dron se způsobně vrátil na zahradu a přistál v pivoňkách.

MATYLDA: Se špičkou na kole

Přišlo jaro a pro mě nastala doba bicyklová. Na kole málokdy jedu jen tak pro sport, spíš na něm jezdím na nákupy a vyřizovat pochůzky po dědině.

 

 

Kdysi jsem psala, že moje kolo má velký košík na nákupy. To má pořád, navíc postoupilo na vyšší level – má stojan typu „kuří nožka“. A velký červený zvonek s bílými puntíky – to dokonce ani není povinná výbava!

Problém je, že tuhle výbavu má jen moje kolo. Takže pokud někdo z rodiny vyráží kamkoliv (na návštěvu, pro vína do sklepa a tak) obvykle mi sebere mé kolo. A já následně stojím v garáži a hartusím, že na cizí herce jezdit nebudu :)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD