Člověčiny

HOST DEDENÍKU – Bláža: Podnikání mě vyvedlo ze stereotypu

Milé ženy, tento článek píšu proto, abych vám dodala odvahu ke změně, o které možná uvažujete. To, o čem sníte, nebo co byste si přály, můžete mít, protože je to ve vašich silách a to, jak se rozhodnete, je ve vaší hlavě. A pokud jste s tím, co máte, spokojené, přijměte tento článek jako pozvánku k příběhu mé postupné transformace.
 

HOST DEDENÍKU – Alex: Sedm radostí

Začátkem tohoto roku se začalo mezi občany proslýchat, že z naší vísky do sousedního Vranova (u Brna) povede přes les poutní cesta. Ta už zde byla, kdysi moc a moc dávno, začátkem 17. století za hraběte Maxmiliána z Lichtenštejna, ale vzala za své postupem času, a zvláště po vybudování silnice údolím Ponávky roku 1902. Poutníci se se začali přesouvat na novou komunikaci.

 

V únoru bylo veřejné sezení, kde občané, kteří měli zájem, byli seznámeni s ideou vybudovat tuto poutní cestu znovu, s tím, že nebude sloužit pouze věřícím, ale její realizaci jistě uvítají i turisté. Byly předvedeny makety kapliček, návrhy obrazů (autorem je pan Milivoj Husák, ak. malíř), místa jejich umístění v lesích (cesta vede takřka po stejné, historické trase) a byli jsme seznámeni s tím, že cesta se bude jmenovat Sedmiradostná. Sedm radostí Panny Marie.

HOST DEDENÍKU – Yga: Praha není pro každého aneb bludní Holanďani, čili do Prahy jen s příručkou

Určitě si vzpomínáte na to dubnové sobotní odpoledne, kdy mnohý z nás zamířil do Prahy, aby mohl shlédnout představení Kančí zub, ve kterém exceloval Dedin dámský divadelní ansámbl. O představení už byla řeč – viz  http://www.dedenik.cz/2018/05/02/btw-predavani/ . Tady je naše pražská anabáze – myslím, že jsme předčili i Švejka (:o)).

 

Původní plán

V pátek podvečer vyrazím sama se psy do Benešova, kde se uhnízdím u dceři své milené na noc, v sobotu dopoledne něco uvařím, po obědě se našminkuju, hópnu na vlak do Prahy, na Hlavním nádraží vrazím do metra, na Staroměstské vystoupím a podle mapy dojdu s přehledem do Cestovatelského klubu na Masarykově nábřeží 22, po představení pokecám a dle nálady se vlakem opět odkodrcám do Benešova.

HOST DEDENÍKU – Yga: Neděle v ZOO s Patrikem

Vloni jsem ke svým nevýznamným narozeninám dostala od Terky a Jeníka epesrádes dárek – fotografický den s Patrikem Staňkem. Měla jsem náramnou radost – navíc focení mělo proběhnout v březnu následujícího roku (přesně 18. 3. 2018) a já tušila, že to už tu bude jaro. Checheche…

 

 

Nastala kýžená neděle. Zima jak v ruském kině, navíc fučelo jak na Vyhnálově. Se slzou v oku jsem vytáhla opět zimní bundu (psí, ta je nejteplejší), na fajky natáhly dvoje ponožky a teplé botky, vyhrabala Terčinu čelenku a vyrazila vstříc zážitkovému dnu.

HOST DEDENÍKU – Caniva: Jak se učí děti ve Vancouveru francouzsky

Je to už hodně dlouho, kdy naše Terezka měla začít chodit ve Vancouveru do školy. Jako typičtí rodiče prvorozeného „testovacího“ dítěte jsme se snažili najít takovou školu, která by co nejvíce vyhovovala našim představám o vzdělání svých potomků. Poměrně rychle, ač oba nedotčeni francouzštinou, jsme se rozhodli pro French Immersion – státní školu s francouzským programem a nikdy tohoto rozhodnutí nelitovali.

 

HOST DEDENÍKU – Alex: Polštářky ZU v Domově sv. Alžběty v Žernůvce

Už několikrát jsem psala (na Dedeníku) o domově, kde žije moje maminka. Poprvé v roce 2014, kdy maminka byla v Domově už rok a půl. Letos se Domovu v Žernůvce u Tišnova dostalo výsady v podobě dárků – patchworkových polštářků – klientům. Polštářky ZU ze Zvířetnické aukce, které navíc po vydražení splnily ještě jeden úžasný, člověčenstvím naplněný úkol, peníze za jejich vydražení jdou na velmi krásný počin, pro nemocnou mladou ženu.

V předvečer Mikuláše jsme polštářky s paní aktivizátorkou rozdávaly v Domově a způsobily překvapenou radost. Vždy jsem vysvětlila, co je společenství lidí na Zvířetníku.

 

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jen tak si koupit štěstí

Advent je pro mne doba světýlek, vůně svařeného vína, cukroví a tichých kroků ve vrzajícím sněhu, mrazivá noční obloha, chvějící se mlhavým odleskem hvězd. Celý rok si představuji, jak jej prožiju v klidu, pohodě, obklopena kočkami, u ruky hrnek s horkým vínem, mihotavý svit svíček doplní atmosféru klidu a pohody. Bohužel, před rokem to na klidné pohodové Vánoce zrovna dvakrát nevypadalo.

 

Probíjím se davem lidí, který zavalil náměstí. Obrovitý rozsvícený strom, spousta osvětlených stánků, v nich unavení prodavači. Přemílám v hlavě, co ještě dokoupit za dárky, co ještě zařídit, aby Vánoce proběhly tak, jak si to představuji. To máme stromeček, kapra, ještě taky ozdobné cedulky na dárky… když v tom pocítím, jak mě někdo tahá za rukáv. Leknu se, přitisknu kabelku blíž k tělu a zlostně se otočím.

HOST DEDENÍKU – JJ: Canisterapie

Vraceli jsme se jednou – synci a já – domů tramvají. Ku podivu se nám povedlo obsadit naše nejoblíbenější posezení – dvě a dvě sedačky proti sobě. Jsme tři, takže vždycky je velké domlouvání o tom, kdo bude sedět proti komu a kdo s kým. Dneska mi pánové dokonce přenechali místo u okýnka po směru jízdy; že by z nich fakt rostli džentlmeni?

 

Když jsme se uvelebili, přistoupila na další zastávce paní s nádherným psem – velkým, sebevědomým fešákem s ocasem zakrouceným nahoře na hřbetě a šikmýma očima.  Jediné volné místo v okolí bylo u nás, přesto paní zůstala stát na plošince, kde o ni a jejího psa lidé doslova zakopávali. Nedalo mi to.

HOST DEDENÍKU – Alex: Kotel

Sedím v šeru sálu, na každoročním setkání sousedů z naší slepé ulice. Před čtyřiceti lety jsme začali svépomocí stavět domky. Tři roky intenzívní dřiny nás zocelilo do pospolité party, která, když jsme dostavěli, za sebou zavřela dveře svých domácností a nekoukala se „okny dovnitř“.

 

Ale ta pospolitost, ta zůstala. Už jenom v tom, že se scházíme, slavíme narozeniny, nebo jen tak. Někteří se odstěhovali, někteří odešli na věčnost. Noví vlastníci nemovitostí mezi nás také zapadli. A tak sedím a pozoruji známé tváře a při tom jsem si vzpomněla, jak mě i mému muži tato pospolitost před mnoha a mnoha lety pomohla.

HOST DEDENÍKU – Alex: Nepodceňujme historické mobily a velmi staré dámy!

Stála jsem uprostřed lesa, mimo cesty, v ruce košík hub a s neuvěřením zírala do listí na malý, černý předmět. U nohou mi ležel historický, tlačítkový mobil Samsung. Zvedla jsem ho a zmáčkla NĚJAKÉ tlačítko, protože bez brýlí jsem už i na délku paží takřka nevidoucí. A hle, mobilek ožil, maličký displej se zeleně rozsvítil a zabrblal na mne nějakou písemnou zprávu.

 

Úplně zbytečně, protože jsem nerozeznala ani písmenko. Baterka fungovala, nemohl ležet v listí na zemi příliš dlouho. Byla neděle, po lesních cestách, proudily davy turistů. Než přijdu domů k brejlím, uplyne ještě hodně času, baterka se může vybít, tak jsem se rozhodla jednat rychle. Ale domluvte se s neznámou starodávnou značkou mobilu, bez brýlí, uprostřed lesů!

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD