105×148

BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: Hvězdná brána nad městem na kříži (2)

0627vav1_1Do města na kříži mě po dlouhé, předlouhé době přivábil Strom života, úžasný rondel z žulových kamenů, který byl před necelými deseti lety vybudován na kopci Dymníku. Tam jsem začala v sobotu 15. června 2013 svou pouť po několika místech, která jsem musela vidět, dotknout se jich a smířit se, odpustit i odpuštění dostat.

 

 

Když jsme prošli magický labyrint, trojnásobně prolnutý kamenný strom života, a vystoupali k rozhledně na vrcholu kopce, vydali jsme se na cestu na Aljašku, jak kdysi můj tatínek pojmenoval místo kus za městem, na kterém stál jeho osamělý dům z červených cihel.

105×148: Obrázkování

Jela jsem z práce, už se hodně šeřilo. Pomalu jsem dojížděla k červené na semaforu, věděla jsem, že se za chvilku rozsvítí zelená, protože chodcům už také svítila červená. Jen zlomek sekundy před tím, než se mi zelená skutečně rozsvítila, vstoupili na přechod suverénně dva muži s taškou na kolečkách. Musela jsem zastavit a počkat, než přejdou, proto jsem zlehka káravě zmáčkla klakson. Jeden z mužů na přechodu mi za to věnoval Topolánkovu jedničku – zcela nepochybně mě tak chválil za to, že jsem ho nepřejela. Jen houstnoucí šero mi zabránilo odpovědět mu poklepáním si na čelo, že jsem tomu rozuměla a že děkuju.

 

105×148: Hodiny

Musím s hanbou přiznat, že nebýt občasných školení a společenských akcí, nedostanu se do centra Prahy, jak je rok dlouhý. Když už tam ale musím, vybírám si z několika možností jako dopravní prostředek zásadně tramvaj. Kus cesty jedu podél Vltavy a doktorsky se kochám vším, nač dohlédnu, bez rizika charakteristických dopravních přestupků a nehod.

 

Minulý týden jsem si takhle všimla pouličních hodin, stojících na nábřeží poblíž Palackého pomníku. Zaujaly mě, ciferníky vypadají z boku tak trochu jako dávné nádražní ampliony. Přemýšlela jsem nejdřív nad tím, zda se mi to líbí, nebo ne, a pak jsem si uvědomila, že už jsem dávno žádné hodiny na ulici neviděla.

105×148: Řidič, nebo vodič?

Onehdy jsem musela něco zajistit, a tak jsem celý den jezdila po Praze. Samozřejmě se mi povedlo zabloudit i přes zapnutou navigaci, a jak jsem se tak motala městem mezi auty, která mě občas ochotně pustila do jiného pruhu a občas taky ne, napadlo mě, že bych byla radši, aby se u nás řidičům říkalo vodiči, stejně jako na Slovensku.

 

 

 

Já v tom cítím podstatný rozdíl. Když někoho nebo něco vedu, tak přece musím být v tom, musím znát a být si vědom veškeré síly i slabosti toho, co chci někam usměrnit. Musím koukat i na všechny vnější věci, které mohou mít vliv na výsledek mého snažení. A musím být pokorný před silou toho, s čím zacházím.

105×148: Vůně bramborové natě

Na mou duši, že jsem návrat ke stopětkám nezamýšlela jako nostalgické vzpomínání na staré dobré časy. Dokonce mám poznamenaných pár bodů na úplně jiné téma, jenže člověk míní a setkání mění – ať už člověk potká baču s máslem nebo cestou na houby vůni podzimního ohýnku.

 

 

Říká se, že vůně dokážou vyvolat i hodně zasuté vzpomínky. Za sebe mohu potvrdit, že to je pravda. Stačil jen závan, který se protáhl pootevřeným okénkem do auta, a já jsem zase stála v teplých modrých teplákách a v holínkách na kraji pole a přikládala jsem další navlhlou a hnědě zkroucenou bramborovou nať na ohýnek.

105×148: Máslo

„To maslo třeba dať do studenej vody, ako to robili naše babky,“ řekl prodavač v bačovské uniformě, když mi podával půlkilovou hroudu másla, zabalenou v mikroténovém sáčku. „Ale to jsme přece dělali doma taky,“ vyhrkla jsem, „když jsem byla malá, neměli jsme ledničku.“ A v tu ránu jsem stála u našeho špajzu s policemi potaženými voskovaným plátnem a ukládala dovnitř malý modrý kastrůlek s osminkou másla v lehce osolené vodě.

 

Na máslo prodávané v hroudách jsem si vzpomněla také, musely mi být tak tři čtyři roky, když jsem klečela u pultu na poličce na tašky, s nosem přilepeným ke sklu chladící vitríny. To bylo v době, kdy se mléko ještě prodávalo do přinesených bandasek.

105×148: Dotýkané

Je sobotní pozdní odpoledne, sedím na pohovce, vedle sebe košík plný voňavého prádla, které jsem právě přinesla z venku. Beru do ruky kousek po kousku, pečlivě ho uhlazuji a skládám, abych ho nemusela žehlit. Pozoruji své ruce, jak se prádla citlivě dotýkají a vznášejí se nad ním; jako by to nebyly ani moje vlastní ruce, jako by se do nich promítly ruce všech žen od počátku věků.

 

105×148: Prázdniny

Když se řekne prázdniny, je každému jasné, že se jedná o dobu, kdy máme prázdno od školní docházky i ostatních školních povinností. Školní chodby i učebny zůstávají po dobu prázdnin osiřelé a prázdné, zatímco prázdninové dny jsou nabité aktivitami a dobrodružstvím, někdy bohužel i nevyhnutelnými povinnostmi.

 

Jako třeba sbíráním jahod na dlouhých záhonech u babičky mé sestřenice, kterému jsme se sestřenicemi říkaly nucené práce, a při sběru jahod jsme tklivě pěly protestsong Černý muž pod bičem otrokáře žil. Milovaná nevlastní babička se vždycky jen usmála, zavřela před mým rádobyzpěvem okna a šla zadělávat na drobenkový koláč nebo báječné jahodové knedlíky, kterými pak léčila naše poraněné duše a otlačená kolena.

105×148: Je po dešti

Je to pár dnů. Pršelo, ještě když jsem vstávala, ale to mi vůbec nevadilo, asi jako každému, kdo pečuje o nějaký ten kousek půdy. Dokonce když jsem pak šla s Ankou na vycházku, byl vzduch ještě plný vody, i když déšť se tomu už říkat nedalo.

 

 

A potom jsem vyšla zadními dveřmi na východní stranu. Stále bylo chladno, na svetřík, ale vzduch byl svěží, sluníčko rozhrnovalo mraky, jako by to byly závěsy na okně, a tráva se třpytila kapičkami vody. Zůstala jsem stát, nastavila tvář slunci a se zavřenýma očima jsem nasávala dávnou vůni letního rána.

105×148: Pracovala žížala

Je to už dost dávno, co mě zaujal žížalový kompostér. Od té doby jsem na něj v různých článcích narazila už mnohokrát a z původně neosobního zájmu se postupem času vyvinula touha opatřit si několik párků pilných a pracovitých žížal, které dokážou proměnit skoro cokoli v zahrádkářské zlato, a tím se posunout od sešlapávání pet lahví do vyššího ekologického levelu.

 

Začala jsem tedy studovat žížalí kompostování na internetu. Nejdřív jsem se dozvěděla, že to odborně jmenuje vermikompostování, čímž se toto téma rázem stává přijatelným i v lepší společnosti. Dále jsem se dozvěděla, že u nás je nejpracovitější žížala hnojní. Je tak výkonná, že je dokonce schopná téměř konkurovat žížale kalifornské. To mě nadchlo, protože – ruku na srdce – co je u nás jiného schopné konkurovat něčemu kalifornskému?

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN