Nezařazené

ZPRÁVA: Pozor, Dedeník bude v úterý a ve středu mimo provoz!

logo_pozorMilí čtenáři, omluvte prosím průběžnou nedostupnost tohoto serveru v následujících dvou dnech, ve středu 7. a čtvrtek 8. července – potřebujeme udělat technickou údržbu. Výsledkem bude mimo jiné i to, že se na vedlejší kolej převede doména „naszviretnik.net“, aby byla za pár týdnů zrušena úplně – a server bude dostupný pouze na adrese www.dedenik.cz.

 

Děkuju za pochopení a ve čtvrtek se těším zase na viděnou. (inlove)

BTW: Když v kostele ržáli koně

1125dar4_1Sedím na lavici studeného barokního kostela a hlavu mám v oblacích. V uších slyším hukot divoké vody, výkřik dravce, dusot koňských kopyt. Zvuk se ozvěnou odráží od horských štítů, vzduch je jiskřivý a duše nahá. Ach, to je ale hudba!

 

Přitom jsem ještě den předtím neměla ani ponětí, že něco takového existuje. Dozvěděla jsem se o koncertě jen náhodou, když jsme domlouvali další zkoušku divadla. Kamarádce nedalo moc práce nás s Danou přesvědčit, že tohle stojí za to. Jak já jsem ráda, že jsem tak snadno přesvědčitelná! Tedy aspoň pokud jde o hudbu:))

BTW: Fideuá aneb papaella:))

0919dar2_1Nebyla to úmyslná volba. Prostě jsem v ten večer měla hlad, chtěla si objednat rychle a v tomhle jídle byly na obrázku v jídelním lístku mořské potvory. To mi stačilo, abych anglicky nehovořícímu číšníkovi ukázala na obrázek a těšila se, co mi přinese.

 

Seděli jsme u jednoho z pár stolků vystrčených před malou jídelnu na ulici Mistral v Barceloně. Byl teplý večer, my jsme byli uchození a hladoví, takže volba jídla byla spíš rychlá než cokoliv jiného. Navíc u stolků nebylo zvlášť světlo, takže jsme jídelní lístek studovali spíš, jak říká Cimrmann, letmo a zběžně:)) Láhev vody a džbánek vína ladil s jižním kouzlem večera a já se nemohla dočkat, kdy to kouzlo konečně i zajím.

NAŠE SMEČKA: Pes svatého Patrika

0719dar3_1Už jsem se tu několikrát zmínila o svém podezření, že Ari má nejspíš nějaký problém s pojetím vlastní identity – vypadá to, že prostě nechce být bílá. A pokud já na tom tak nějak zkouším trvat, jsem u ní za barvistu:))

 

 

 

Když si asi před dvěma týdny pořídla módní kreaci nazvanou dalmatin v bordó, kterou získala tím, že se povalovala pod třešní v opadaných přezrálých plodech, tak jsem myslela, že jsem s jejím čištěním dosáhla jakéhosi vrcholu. Ty fleky z ní opravdu nešly umýt.

BTW: Jó, třešně zrály…

0605dar3_1Tak nám krásně dozrávají třešně – konečně po dvou chudých letech, loni jsme měli tak devět třešní na celý strom. Dívám se na tu krásu a srdce se mi směje: to si zase zamlsám! Jenže i když započítám nepominutelné potřeby kosáků a špačků, stejně těch třešní bude moc. Měla bych vymyslet nějaký nový způsob, jak třešně zužitkovat.

 

Tak jako z rybízu se dá dělat prakticky cokoliv, u třešní jsem kapku na rozpacích. Úplně nejlepší jsou čerstvé, česané rovnou ze stromu – a tak jich taky sním nejvíc. Druhá v pořadí je skvělá svítková bublanina zvaná v rodině „hory doly“, protože se v troubě báječně zvlní – nasázeným třešním navzdory. Třetí je „klasická“ bublanina, tedy něco na způsob olejové bábovky posázené třešněmi.

Z DENÍKU MALÉHO BÍLÉHO PEJSKA: Jaká jsem (1)

Ari_logoJsem docela malej bílej pejsek. Tedy fenka. A psát jdu proto, že panička je nemožná a vůbec nic o mě neřekne. To je furt: „Ten bílej prevít zase… něco vyvedl“, ale ani slovo o mně. Tak to vezmu z gruntu.

 

 

Jmenuju se Ari (žádnou Naryu neznám a v papírech ji nemám, protože u mě žádnej papír nezůstane… čitelnej) a jsem malej bílej pejsek, zatímco panička tvrdí, že jsem nezvedená vlčica narostlá až přes tabulky. Vlčica proto, že mi tak říká jedna její kamarádka. S nezvedenou nesouhlasím – jsem jen intuitivně zainteresovaná mnohotvárností vnějšího prostředí, které si posléze přizpůsobuju vlastním potřebám a prožitkům.

BTW: Polévkové snění (2) – Nudle

0228dar1_1Nejslavnostnější polévkou mého dětství býval vývar. Čistý, dlouho pomalu vařený, s kořenovou zeleninou a nudlemi. Občas byly k nudlím ještě i játrové knedlíčky, jen výjimečně byly játrové knedlíčky v polévce samotné, bez nudlí. Podstatné ale je, že pro slavnostní polévku musely být nudle domácí – ty kupované bývaly nedobré a snesly se tam maximálně v polévce pro všední den:))

 

Výroba domácích nudlí mě odmala fascinovala a těžko říct, která část procesu nejvíc. Jako malou mě udivoval samotný vznik těsta a vyválení placky. Vždycky mi připadalo, jakoby babička nebo maminka čarovaly. Jednu chvíli je na válu trochu mouky s rozklepnutým vejcem, potom stačí pár zkušených pohybů a je tu pěkná hladká hrouda těsta. Následoval koncert s válečkem na nudle.

ČLOVĚČINY: Co, jak, kdy a kde

Jistě mnozí, kteří toto čtou, ví, že pisatel má neposlušné tělo. Jaksi se mu rozpadá věkem a opotřebovaností. Zhruba před sedmi týdny zase řeklo náhle ne, a tak jsem nemohl skoro vydechnout a pomalu se nemohl, ani pomocí hole, došourat na útočiště trpících. Jaksi jsem to zvládl, a tak bažant i postelová mísa zůstaly ležet nepoužity.

 

Skoro čtrnáct dnů jsem v poloze ležícího střelce pilně trénoval na truhlu. Zato jsem toho hodně přečetl, ono furt civět do stropu moc zábavné, povzbudivé a inspirativní není, i když myšlenky se v kebuli prohání jako tajfůn. Jaké, o tom taktně pomlčím, ono by se to stejně publikovat nedalo.

ČLOVĚČINY: Rodinné oslavy v srpnu 2012

V srpnu mají v naší famílii narozeniny dva chlapi. Tedy ten starší se už mezi chlapy jaksi nepočítá, spíš mezi vetché starce, tedy chlapy bývalé, a ten mladší je pro změnu zase chlap čekatel. Ještě mu to vezme aspoň deset let, než se dočká.

 

 

Narozky slaví děda a vnuk zpravidla dohromady a tak poskytnou ženským v rodině důvod k chystání, vyvařování a pečení. Tedy hlavně té nejstarší v klanu, protože tato oslava obvykle probíhá u nás doma. V tuto dobu zde končí zima a počasí bývá přívětivé, předjarní, a teploty za zpravidla slunných dnů kolem dvaceti stupňů Celsia. Na sluníčku už dovede být docela teplo.

ROZCESTNÍK: Západní výspa znojemských vinic

Byla polovina května, nedělní ráno a svět se koupal ve slunečních paprscích, které slibovaly krásný teplý den. Jela jsem se svou příbuznou na výlet, do okolí Třebíče. Tuto část Vysočiny jsem sice znala, ale ne dost na to, abych se v tomhle kraji cítila jako doma, s pocitem intimní znalosti každé vesničky, každé silničky, přírodních krás nebo památek. Spíše jsem jej navštěvovala v předchozích letech služebně a to rychle tam a zpět.

 

Silnice byly stále ještě prázdné, lidé dospávali nebo se teprve chystali vyrazit ven. Klid, kterým jsme projížděly, byl snově neskutečný.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN