Host Dedeníku

HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: S netopýry ve vlasech aneb babybatsitting (5)

Fany a Rebeka jsou dospělé netopýří dámy, kterým muselo být po nehodě amputováno křídlo. Fany letos porodila dva syny. Rebeka je její spolubydlící. Holky jsou obě bázlivé a na matlání reagují ječením, někdy se dokonce ohání. A tak zatímco Fanynčina dvojčata učím jíst červy, holky učím, že člověk není nic děsivého.

 

 

První den odpoledne bylo na lodžii vedro, a tak jsem si sedla na přehoz a kolem sebe naaranžovala polštářky a deku, do které se obě holky promptně schovaly.

Po chvíli mi Rebeka vlezla pod šaty a zavěsila se na ně… no, hned vedle místa, kde slunce nesvítí. Ostatně, netopýři radši tmavou noc bez velkých svítících objektů na obloze.

HOST DEDENÍKU – Dr. Barták: Kdy poprvé na gyndu

Někdy lékaře navštěvujeme, když jsme nemocní, jindy zase když jsme zdraví, abychom nemocní nebyli. Tomu se říká prevence (a každý ví, že lépe jest nemocem předcházeti, než je léčiti).

 

 

I ženské lékařství, gynekologie, má hodně preventivní charakter. Především proto, že nejčastější zhoubný nádor ženských pohlavních orgánů (a jeden z nejčastějších zhoubných nádorů u žen vůbec) je rakovina děložního hrdla. A protože děložní hrdlo je dobře přístupné vyšetření a jeho rakovina se vyvíjí mnoho let přes různé předrakovinné stavy, jež se dají docela snadno odhalit, vznikla koncepce preventivních gynekologických vyšetření. Ty od té doby tvoří podstatnou část naší pracovní náplně a já pak od matek dospívajících dcer dostávám otázku: „A kdy mám, pane doktore, přivést tu naši holku?“  Tento článek je tedy o tom, kdy a proč by mladá žena měla poprvé zavítat k ženskému lékaři.

HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: Baby-batsitting (3)

Tomina se narodila, když jsem měla její matku v péči a trčely jsem spolu v karanténě. Ve dvou týdnech života se obě holky stěhovaly do centrály záchranné stanice, kde jsou přece jen dobře vybavení pro případ, že Tomina nezvládne odstav.

 

 

Odstav moc nezvládala.

Nakonec jsem si ji zkusmo vzala domů do individuální péče — s tím, že odborníci pro ni neudělají o moc víc než já. Během prvních několika dní jsem ji za velké trpělivosti po večerech učila jíst. Na etapy.

 

Ještě hubená

 

HOST DEDENÍKU – Alex: Pernštejn a jeho kouzelný tis

„Bude pršet, nikam nejezdi!“, pravil můj muž z pohodlí svého křesla. Prohlédla jsem všechny počasové servery a ujistila jsem se, že na místě samém, kam vyrážíme za kamarádkou bude pršet, ale tak hodinku odpoledne. To se dá zvládnout.

 

 

A vyrazili jsme natěšeni, všichni čtyři, každý na něco jiného. Ajvi na čmuchání nových prostor, Brex, který má už 15 měsíců na lítačku v jiném prostoru, já s Dagi na shlédnutí prací na rekonstrukci barokních zahrad pod hradem Pernštejnem.

HOST DEDENÍKU – netopýr budečský: Babybatsitting (2) aneb jak se vybavit

Malá nemá oficiální jméno, protože se ještě počítá s jejím vypuštěním do přírody. Narodila se na narozeniny mého mladšího sourozence, takže dostala jméno Tomina.

 

 

Ráno jsem pro ni jela vlakem za Prahu.

Postýlka

 

K Tomině jsem dostala postýlku, dokrmovací kaši, vitamíny v prášku i tekuté a něco, co by se dalo s přimhouřením očí nazvat kojeneckou lahví s dudlíkem.

 

Láhev

 

Ten večer jsem do ní dostala 4 ml kaše. Nechtěla žrát červy, jen se do nich zakousla. Mezi červy byl jeden zophobák, kterého úspěšně zakousla — a nesnědla.

HOST DEDENÍKU – Martin Kučera: Pojďte si s námi hrát!

Napadlo nás, že uděláme z těch našich malých kluků a holek doma opravdové hrdiny. Necháme je zakusit, jaké to je, když někomu pomohou – když jsou světu skutečnou oporou. Vyvolává to podvědomý pocit: „Pomáhám ostatním, takže jsem silný. Můžu si důvěřovat, už jsem něco dokázal.“

 

 

Připravili jsme herní sadu karet pro děti (3-10 let), díky které budou moci kouzlit. Nastoupí do čarodějnické školy řádu Bílé kočky, který sdružuje čaroděje, kteří pomáhají ostatním. Budou se tak identifikovat s rolí hrdiny.

HOST DEDENÍKU – Alex: To nevymyslíš, to dokáže jenom život!

Je doba mobilová a od jejího počátku jsem vlastnila několik přístrojů. Můj vlastní, který jsem si kdysi koupila koncem devadesátých let, bylo cosi tlačítkového, malá cihlička do ruky. To byl můj první a poslední mobil, který jsem si sama pořídila. A potom nastala doba dědická.

 

 

 

Manžel si koupil něco nového a já po něm zdědila jeho starý mobil. Neřešila jsem to, přístroj jako přístroj. Jenomže potom nastala nějaká větší časová proluka a mě najednou můj (tedy zděděný) první dotekový Samsung přestal fungovat. Pracoval pouze jako telefon, to ano. Ale internet, nedej bože jiné apky, to už nešlo, pořád na mě vybafával hlášky, že už to nejde nainstalovat, cosi zastaralého. A v této situaci jsem začala tlačit na muže, aby si pořídil nový mobil. Já si vezmu jeho Lenovo.

HOST DEDNÍKU – Netopýr budečský: Drama u netopýrů aneb Baby-batsitting (1)

Karanténa skončila. Přišlo letní počasí. Nesnáším horka. Koronavirus také. Což je dobrá zpráva, a tak jsem minulý týden po dlouhé době zase jela vlakem. Za mým malým netopýřím vnoučetem.

 

 

Malá – zatím bezejmenná, protože jen trvale handicapovaní dostávají jméno – ode mě odjela do odborné péče, když jí byly dva týdny a jeden den.

 

Malá dvoutýdenní

 

Pravidelně jsem telefonovala a ptala se na ni. Ze začátku prospívala dobře. Byla velká a bříško měla vždy plné. Nikdo ji nikdy neviděl jíst, protože je značně plachá, ale vypadala dobře a rostla.

HOST DEDENÍKU – Jarka: Ptačí radosti

Vlaštovičky už sedí na hnízdech a některé páry již dokonce krmí svou drobotinu. Ovšem jiřičky ještě stále pilně staví domečky.

 

 

Letos se jich vrátilo nečekaně hodně, 9 párů. Asi se dozvěděly, že jsou v ČR ptákem roku či co. Kolik je tu vlaštoviček, to přesně nevím neb je těžké je spočítat. Veselý křik a štěbetání ve dvoře slyšet od časného rána až do deváté večerní, kdy se všichni ukládají k odpočinku a dvůr ztichne.

 

 

Letový provoz nade dvorem řídí mimořádně schopný dispečer, protože zatím nedošlo k žádné srážce, ač provoz je velmi hustý.

HOST DEDENÍKU – Sharka.68: Bedulčino kočičiny

Protože je zakázáno si cokoliv sebou brát do hrobu (nejsem cynik, Beda Cimrmany milovala) – zůstalo tu několik věcí a knížek s kočičí tématikou i po naší Bedulce.

 

Její dcera Kačka se jimi probrala, nafotila je a naznala, že je škoda je někde odložit, když k nim Beda měla citovou vazbu. Napadlo ji, že by se kočkařům a nám Zvířetníkům, kteří byli světem její „mumu“, mohly hodit a jejich nákupem bychom přispěli a prospěli Bedině Zuzance, která spokojeně žije u Maki a Dády z Kočičí naděje a ostatním kočičkám, o které se holky starají.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN