„Bude pršet, nikam nejezdi!“, pravil můj muž z pohodlí svého křesla. Prohlédla jsem všechny počasové servery a ujistila jsem se, že na místě samém, kam vyrážíme za kamarádkou bude pršet, ale tak hodinku odpoledne. To se dá zvládnout.
A vyrazili jsme natěšeni, všichni čtyři, každý na něco jiného. Ajvi na čmuchání nových prostor, Brex, který má už 15 měsíců na lítačku v jiném prostoru, já s Dagi na shlédnutí prací na rekonstrukci barokních zahrad pod hradem Pernštejnem.
Malá nemá oficiální jméno, protože se ještě počítá s jejím vypuštěním do přírody. Narodila se na narozeniny mého mladšího sourozence, takže dostala jméno Tomina.
Ráno jsem pro ni jela vlakem za Prahu.
Postýlka
K Tomině jsem dostala postýlku, dokrmovací kaši, vitamíny v prášku i tekuté a něco, co by se dalo s přimhouřením očí nazvat kojeneckou lahví s dudlíkem.
Láhev
Ten večer jsem do ní dostala 4 ml kaše. Nechtěla žrát červy, jen se do nich zakousla. Mezi červy byl jeden zophobák, kterého úspěšně zakousla — a nesnědla.
Napadlo nás, že uděláme z těch našich malých kluků a holek doma opravdové hrdiny. Necháme je zakusit, jaké to je, když někomu pomohou – když jsou světu skutečnou oporou. Vyvolává to podvědomý pocit: „Pomáhám ostatním, takže jsem silný. Můžu si důvěřovat, už jsem něco dokázal.“
Připravili jsme herní sadu karet pro děti (3-10 let), díky které budou moci kouzlit. Nastoupí do čarodějnické školy řádu Bílé kočky, který sdružuje čaroděje, kteří pomáhají ostatním. Budou se tak identifikovat s rolí hrdiny.
Je doba mobilová a od jejího počátku jsem vlastnila několik přístrojů. Můj vlastní, který jsem si kdysi koupila koncem devadesátých let, bylo cosi tlačítkového, malá cihlička do ruky. To byl můj první a poslední mobil, který jsem si sama pořídila. A potom nastala doba dědická.
Manžel si koupil něco nového a já po něm zdědila jeho starý mobil. Neřešila jsem to, přístroj jako přístroj. Jenomže potom nastala nějaká větší časová proluka a mě najednou můj (tedy zděděný) první dotekový Samsung přestal fungovat. Pracoval pouze jako telefon, to ano. Ale internet, nedej bože jiné apky, to už nešlo, pořád na mě vybafával hlášky, že už to nejde nainstalovat, cosi zastaralého. A v této situaci jsem začala tlačit na muže, aby si pořídil nový mobil. Já si vezmu jeho Lenovo.
Karanténa skončila. Přišlo letní počasí. Nesnáším horka. Koronavirus také. Což je dobrá zpráva, a tak jsem minulý týden po dlouhé době zase jela vlakem. Za mým malým netopýřím vnoučetem.
Malá – zatím bezejmenná, protože jen trvale handicapovaní dostávají jméno – ode mě odjela do odborné péče, když jí byly dva týdny a jeden den.
Malá dvoutýdenní
Pravidelně jsem telefonovala a ptala se na ni. Ze začátku prospívala dobře. Byla velká a bříško měla vždy plné. Nikdo ji nikdy neviděl jíst, protože je značně plachá, ale vypadala dobře a rostla.
Vlaštovičky už sedí na hnízdech a některé páry již dokonce krmí svou drobotinu. Ovšem jiřičky ještě stále pilně staví domečky.
Letos se jich vrátilo nečekaně hodně, 9 párů. Asi se dozvěděly, že jsou v ČR ptákem roku či co. Kolik je tu vlaštoviček, to přesně nevím neb je těžké je spočítat. Veselý křik a štěbetání ve dvoře slyšet od časného rána až do deváté večerní, kdy se všichni ukládají k odpočinku a dvůr ztichne.
Letový provoz nade dvorem řídí mimořádně schopný dispečer, protože zatím nedošlo k žádné srážce, ač provoz je velmi hustý.
Protože je zakázáno si cokoliv sebou brát do hrobu (nejsem cynik, Beda Cimrmany milovala) – zůstalo tu několik věcí a knížek s kočičí tématikou i po naší Bedulce.
Její dcera Kačka se jimi probrala, nafotila je a naznala, že je škoda je někde odložit, když k nim Beda měla citovou vazbu. Napadlo ji, že by se kočkařům a nám Zvířetníkům, kteří byli světem její „mumu“, mohly hodit a jejich nákupem bychom přispěli a prospěli Bedině Zuzance, která spokojeně žije u Maki a Dády z Kočičí naděje a ostatním kočičkám, o které se holky starají.
Byli jste někdy v Severní Americe? Pak se vám mohla stát následující situace.
Jdete v podvečer na procházku, najednou se pár metrů od vás ozve žuchnutí a spatříte tohle.
Co to je?
Koule chlupů a křídel, vypadá to jako netopýr, ale je to nějaké velké a divné, hlava nikde!
Autorka fotky konzultací s odborníky zjistila, že netopýři jsou to dva, hlavy jim nechybí, ale momentálně se zabývají úplně jinými částmi těla. Zabývají se tak důkladně, že zapomněli mávat křídly.
Potřebovala jsem vyčistit hodně zašlou podlahu v ateliéru, konkrétně natřený beton a linoleum. Hledala jsem na internetu přípravky na silně znečištěné povrchy a našla pár výrobků, které by se asi hodily dokonce i pro čištění průmyslových ploch. Už jsem byla rozhodnutá vydat nemalý peníz a zakoupit ten zázrak, když mě něco napadlo.
Co kdybych to nejdřív zkusila vyčistit prostředkem na toalety? Když to rozpouští i vodní kámen a jinou špínu, tak co to udělá s podlahou? No a stal se zázrak!
Půvab sociálních sítí je mimo jiné i v tom, že to můžete zkusit. Pošlete člověku, kterého jste v životě neviděli, soukromou zprávu s prosbou o článek a on vám buď odepíše nebo ne. Nika odpověděla.
Se selkou Nikou jsem se virtuálně seznámila asi před rokem na sociální síti Twitter. Někde na mě vykoukla fotka krásné kytice, kterou uvázala, potom obrázky ze statku, každodenní fotodokumentace obědů, u které se mi sbíhaly sliny… Začala jsem ji sledovat. Za pár měsíců jsem si od ní objednala kuře. Tedy podle velikosti něco mezi kuřetem a husou, dvě a půl kila skvělého masíčka. A celou tu dobu jsem si říkala, jak vlastně takový rodinný statek asi funguje. O tom vám dnes bude Nika vyprávět.
