Fany a Rebeka jsou dospělé netopýří dámy, kterým muselo být po nehodě amputováno křídlo. Fany letos porodila dva syny. Rebeka je její spolubydlící. Holky jsou obě bázlivé a na matlání reagují ječením, někdy se dokonce ohání. A tak zatímco Fanynčina dvojčata učím jíst červy, holky učím, že člověk není nic děsivého.
První den odpoledne bylo na lodžii vedro, a tak jsem si sedla na přehoz a kolem sebe naaranžovala polštářky a deku, do které se obě holky promptně schovaly.
Po chvíli mi Rebeka vlezla pod šaty a zavěsila se na ně… no, hned vedle místa, kde slunce nesvítí. Ostatně, netopýři radši tmavou noc bez velkých svítících objektů na obloze.
Někdy lékaře navštěvujeme, když jsme nemocní, jindy zase když jsme zdraví, abychom nemocní nebyli. Tomu se říká prevence (a každý ví, že lépe jest nemocem předcházeti, než je léčiti).
Tomina se narodila, když jsem měla její matku v péči a trčely jsem spolu v karanténě. Ve dvou týdnech života se obě holky stěhovaly do centrály záchranné stanice, kde jsou přece jen dobře vybavení pro případ, že Tomina nezvládne odstav.
„Bude pršet, nikam nejezdi!“, pravil můj muž z pohodlí svého křesla. Prohlédla jsem všechny počasové servery a ujistila jsem se, že na místě samém, kam vyrážíme za kamarádkou bude pršet, ale tak hodinku odpoledne. To se dá zvládnout.
Malá nemá oficiální jméno, protože se ještě počítá s jejím vypuštěním do přírody. Narodila se na narozeniny mého mladšího sourozence, takže dostala jméno Tomina.
Napadlo nás, že uděláme z těch našich malých kluků a holek doma opravdové hrdiny. Necháme je zakusit, jaké to je, když někomu pomohou – když jsou světu skutečnou oporou. Vyvolává to podvědomý pocit: „Pomáhám ostatním, takže jsem silný. Můžu si důvěřovat, už jsem něco dokázal.“
Je doba mobilová a od jejího počátku jsem vlastnila několik přístrojů. Můj vlastní, který jsem si kdysi koupila koncem devadesátých let, bylo cosi tlačítkového, malá cihlička do ruky. To byl můj první a poslední mobil, který jsem si sama pořídila. A potom nastala doba dědická.
Vlaštovičky už sedí na hnízdech a některé páry již dokonce krmí svou drobotinu. Ovšem jiřičky ještě stále pilně staví domečky.
Protože je zakázáno si cokoliv sebou brát do hrobu (nejsem cynik, Beda Cimrmany milovala) – zůstalo tu několik věcí a knížek s kočičí tématikou i po naší Bedulce.
