Rozárka

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak se panička zbláznila

„Cože? Ty ses úplně zbláznila, nebo jsem špatně slyšel. Moc doufám, že jsem špatně slyšel. Řekni mi to ještě jednou – co že jsi to koupila?“

 

 

Tedy takhle šokovaného pánečka jsem už dávno neviděla. Popravdě i panička byla cítit zajímavě – na povrchu nesměle, ale někde pod tím byla ocelová jistota.

„Nekoupila, dostala jsem ho. Slyšel jsi dobře. Je to kůň.“ „Kůň!“ zavřískl vrcholně rozčilený páneček. „A kam ho dáš? Na terasu? Nebo do ložnice? Vzpamatuj se, nemůžeš mít koně! Vždyť na nich ani neumíš jezdit!“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Rozhovor

Ležela jsem na pelíšku u dveří a sledovala paničku, jak telefonuje. Věděla jsem, že mluví s malou paničkou… ale řeknu vám, v jejím tónu něco nebylo správně – jako když se pod hladce plynoucí vodou schovává kámen, abyste si na něm ukopli prst.

 

„Samozřejmě, jsem šťastná s tebou, holčičko! A máte už termín? Aha… takhle brzy? Ne, chápu, samozřejmě. A kde? … No, to byste si měli pospíšit. A co šaty?“ Tady byla dlouhá mezera a pak panička znovu řekla „samozřejmě“. Víte, my psi umíme poslouchat o mnoho víc, než slova a mě bylo jasné, že pro paničku tady momentálně nic samozřejmého není!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Klíšťata

„Tady někde bylo! Přímo za uchem! No levým přece… nebo to bylo pravé? Neptej se a hledej!“ Paniččin hlas zněl už trošku podrážděně, tak jsem se maličko přikrčila. Pak ještě o kousek víc. Jak máte sedět vzpřímeně, když se vám dva dospělí lidé naráz hrabou za ušima?

 

 

Nastal čas vysoké trávy, což znamená mimo jiné čas klíšťat. Naše panička je s nimi na válečné noze a je urputný bojovník. Kdyby byla klíšťata mimozemská civilizace, nikdy by nemohlo dojít k jakémukoliv mezigalaktickému dorozumění. Tedy aspoň s naší paničkou.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Rybářský lístek

Ležela jsem paničce na nohách a užívaly jsme si poklidné ráno. Panička zrovna nahlas přemýšlela, proč má i po kafi pocit, že by si měla dát kafe, když zazvonil zvonek. Ne normálně, spíš se do něj někdo opřel a držel.

 

 

Vyskočily jsme a spěchaly ke dveřím. Za nimi stál náš soused z druhého domu vpravo, tvář měl rudou vzteky a v ruce držel rybí ocas s kouskem holé páteře. Červený rybí ocásek…

„Ten váš zatracenej kocour!“

„Prosím?“

„A ta bílá bestie v tom jede s ním!“

„Obávám se, že vám nerozumím…“ Panička se štítivě odtáhla od rybího ocasu, kterým jí rozrušený soused mával před obličejem.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak jsem se našla

Dvě myši! To je celý výsledek mého loveckého snažení. Kdyby ta veverka neutekla na strom, mohla to být i veverka. Ale nebyla a já mám hlad. Hroznej. Protože jsem pořád ztracená a ze svého lesa vycházím jen velmi opatrně.

 

Ono se mi totiž stalo něco strašně divnýho. V hlavě mi vyrostla Divoká Rozárka, která mi pořád našeptává samá varování. Já bych tak ráda běžela k lidem a věřila, že mi najdou moji paničku, ale ona to nechce dovolit. Jak vyběhnu z lesa ven, už na mě syčí: Ne tam! Nebezpečí! Nikomu nevěřit! Schovat se!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Koupání a jak jsem se ztratila

Nedělní ráno začalo velmi mírumilovně. Panička popíjela kávu, na klíně měla Merlina, který se blaženě natahoval, jak ho hladila a drbala. Najednou panička vyjekla: „Blecha! Merline, s kým ses to zase tahal?“ A bylo po klidu.

 

Nejsem stará zkušená fenka, ale následky výkřiku „Blecha!“ jsem si už zažila, takže jsem se okamžitě ztratila do pelíšku. Ne, že by mi to bylo něco platné. Páneček byl odehnán od nedělního tisku a začaly přípravy na odblešovací koupání.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Pomlázka

Je to s váma, lidma, někdy potíž! My, psi, když si chceme hrát, tak to dáme těm ostatním jasně najevo: přední půlka těla skoro na zem, zadek vzhůru, jazyk vesele plandá z tlamy. Pak si klidně můžeme hrát i na vraždy a nikdo se nebude bát.

 

Když sečtu výčitky, které na mě spadly minulé pondělí, tak mám chuť se rozzlobit. Jak jsem měla vědět, že to má být legrace? Kultura? Panička nejevila žádné známky hry a dokonce ani nebyla legrací cítit. A slušnej pes si paničku řezat nenechá!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Na dálku

„Rozinko, pojď sem honem, je tu Malá panička!“ Domem se nese jásavý hlas mojí paničky a já vyrazím tryskem k domovním dveřím. Mám Malou paničku moc ráda, i když je větší než velká panička a malou jsem ji vlastně nezažila.

 

 

Zrovna brzdím pod schodama, když mi dojde, že je to zase podvod. Kdepak dveře! Panička volá z pracovny, což znamená, že tu žádná Malá panička není, je tu jen obrazovka. Nemám to ráda! Proč panička říká, že tu někdo je, když není? Obrázky v počítači, i když mluví vcelku odpovídajícím hlasem, já za návštěvu nepočítám!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Dieta

Nevěřícně zírám do misky. Granule. Ráno! Nestačí, že je musím chroupat večer? „Tohle, paničko, nemyslíš vážně? Je to snídaně, pamatuj! A ke snídani mi přece dáváš masíčko z konzervy…“

 

 

Jenže panička na mé úpěnlivé pohledy vůbec nedala a přísně pravila: „Psům se jídlo nemá kombinovat, tak hezky jez granule, jsou to ty nejlepší!“ To snad ne, říkám si a hned mi naskakuje další otázka: „Proč teda nemůžu jíst jen maso?“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Divadlo

Probudil mě zvuk kroků… a panika! Jak to, že nejsem u dveří? Odkdy se hlídací pes nechá přistihnout, jak spí v paniččině posteli obložen kočkami? Kterým je to však, na rozdíl od zodpovědného psa, úplně fuk?

 

 

Kdyby pánečci zůstali večer doma, nemuselo k tomu dojít. Ne, oni prý musejí do divadla! Tak jsme si Merlinem a Polárkou uspořádali vlastní představení. Tedy řeknu vám, co se původně neviditelná kočka Polárka osmělila a prvně olízla Merlinovi ucho, tak se u nás dějou věci! Dnes jsme na to měli poprvé opravdu hodně času, a tak není divu, že nás skolila únava.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD