Rozárka

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (49): Kominická štětka

Vešly jsme s paničkou do parku a ona najednou zapnula radar na plno. To poznám! Vždycky následuje změna směru a nějaká událost. Bylo tomu tak i dnes: po cestičce kráčela paní Marta a vedla na vodítku kominickou štětku.

 

Než jsem stačila vyčuchat jakékoliv podrobnější informace, pleskla s sebou štětka do kaluže, z jedné strany dlouhých černých chlupů vykoukl růžový jazyk, na druhé straně dělal vlnobití nadšený ocas. A moje panička se tvářila jako kočka, která právě našla nehlídaný balíček šunky.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Hádka

„Můžeš mi, prosím tě, říct, proč se do toho pleteš?“ Pánečkův hlas nezněl vůbec pěkně, když to říkal! Panička mu totiž u večeře vykládala, jak to bylo s umřelým pejskem a smutnou paní Martou, která by podle paní Holoubkové už pejska mít neměla, protože je na to moc stará.

 

No a páneček, který obvykle poslouchá jen na půl ucha a do diskuze přispívá různými „ehm“ a „jojo“ se najednou poněkud rozkatil. „Stará Holoubková by si taky jednou mohla zamést před vlastním prahem, než začne s metlou honit jiné. Vlaje za tím svým vlčákem jako praporek, že si jeden říká, kdo koho vlastně venčí. Od tebe bych čekal víc… no, aspoň taktu! A vůbec, Marta je rozumná ženská, ona si to nějak přebere.“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Drama v parku

Byl to docela pěkný listopadový den. Panička se rozhodla, že uděláme velký okruh, což zahrnuje i můj oblíbený městský park. Ještě jsem se pořádně nezačuchala do pesemesek, když panička doslova zavětřila.

 

„Pojď honem!“ zavelela. A já věděla, že se děje nějaké drama. Moje panička totiž vycítí potíže stejně, jako já bouřku. Jenom nezaleze pod stůl, ale hned peláší přímo ke zdroji. Potom jsem už i já spatřila lavičku a na ní paní Holoubkovou, jak uklidňuje jinou, velmi rozčílenou starou paní. Chudák Rex se snažil vypadat, že tam není.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Dobré zprávy

Začalo to telefonátem. Panička vypískla radostí, když její mobil zahrál melodii označující, že volá malá panička. Drapsla přístroj a nedočkavě zavolala: „Tak co???“

 

 

Chystala jsem se uložit k dlouhému čekání, když mě panička vyděsila. Nejdřív zakřičela „Hurá!“, pak začala tančit jakýsi bojový tanec kolem jídelního stolu, aby nakonec sklesla do křesla a rozplakala se.

Honem jsem jí skočila na klín a začala s první psí pomocí, ale panička se najednou mezi slzami rozesmála, objala mě a povídá: „Budeme mít miminko!“, čímž mě dokonale zmátla. Proboha, kdo my? Ale pak mi to rychle došlo – malá panička bude mít štěňata! No, tak to je tedy opravdu událost.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (45): Dušičky

Minulou neděli mě panička vytáhla na vycházku v podvečer, když drobně mžilo a zima byla vlezlejší než naše kočky. Udivilo mě to, protože normálně tato doba a počasí paničku spolehlivě ukotví ke křeslu, čaji a knížce. Co je tak důležité, že ji to táhne do psoty sloty?

 

Sedly jsme do auta a vyjely. Panička ani nezapnula rádio, takže zvukovou kulisu nám dělalo jen sviš svuš stěračů. Zanedlouho už někde parkovala a já zjistila, že to tady znám, protože na vesnické hřbitovy mají psi vstup dovolen.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Návštěva

Tak na tuhle návštěvu jsem se těšila už dlouho. Co si naše babička vzala domů nalezence Bertíka, děly se zajímavé věci. Původně zcela bezzvířecí babička totiž objevovala nové obzory.

 

Tak jsem například slyšela, jak se v telefonu nabádavě ptá pánečka, jaký vysavač používáme, přičemž místo slov „ty zatracený chlupy“ použila jen významnou odmlku. Zatímco panička, které se ovšem babička ptát nechtěla, by to pochopila hned, páneček bezelstně odpověděl, že červenej a pak se divil, proč babička tak rychle ukončila hovor.

Zatímco my jsme babičku a Bertíka navštívili už několikrát, k nám ten den přišel Bertík poprvé. Kvůli kočkám, samozřejmě. Zaujala jsem strategické postavení v hale a čekala jen okamžik. Merlin nezklamal. Jakmile zaregistroval vetřelce, vyrazil do útoku.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Přiznání

Seděli jsme s paničkou a Tarkanem u nás na kopci a koukali dolů do kraje. Tedy abych byla přesná, panička bolně koukala do kraje, já koukala na paničku a Tarkan v rámci perimetru daného vodítkem spásal všechno, co považoval za jedlé.

 

Řeknu vám, ten kůň je nemožnej, žral by i za apokalypsy. To já jsem dobře věděla, že paničce je ouvej. Trpělivě jsem čekala, kdy to vyklopí, protože ona mi nakonec stejně všechno řekne. Tentokrát to ale trvalo.

„Ach Rozárko, já jsem tak strašně nemožná!“ vzdychla nakonec a pokusila se mě obejmout. Chvilku jsem to vydržela, pak jsem se vyvlíkla a zavrtěla ocasem. Malinko jsem čekala, ale když nepokračovala, aplikovala jsem hojivé olíznutí. Fungovalo.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Poprvé

„To snad není možné, ona se zbláznila. Definitivně. Na stará kolena chce jezdit na koni. Nemá ani rozum ani pud sebezáchovy.“ Páneček rozrušeně chodil sem a tam po obýváku a jeho lamentace začínaly být únavné. Lehla jsem si na křeslo a doufala, že se panička ozve s nějakým uklidňujícím prohlášením. Protože já jí fandím. Víte, o kolik bychom byli na vycházkách s Tarkanem rychlejší, kdyby nás nezdržovala?

 

A je to tady! Práskly dveře. Tak schválně, že to byla ta stará kolena? Panička si sice občas na jedno naříká, ale stará? To páneček trochu přestřelil, řekla bych. Jo! Měla jsem pravdu, panička syčí jako papiňák a páneček couvá. „Jak chceš. Ale pak si mi nestěžuj!“ prohlásil nakonec důstojně a skryl se za denním tiskem.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Myši

Řeknu vám, že mě včera panička vážně zklamala! Vždycky jsem tak nějak věřila, že… mě chápe, je se mnou napojena na jednu vlnu, že se se mnou vždy o rozdělí o věci, které mám ráda. A ono ne!

 

Začalo to úspěšnou kočičí nocí. Polárka s Merlinem vyrazili na loveckou výpravu a pěkně se rozšoupli – ráno bylo na terase položeno několik myší a jen jedna byla načatá. Koukala jsem na tu nadílku skleněnými dveřmi a mimoděk slinila. Panečku, to by byla biosnídaně!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Kdo to tu mluví

V to upršené nedělní odpoledne se páneček z obvyklé společné nedělní procházky nejapně vymluvil, řka, že má práci. Panička jen pozdvihla obočí, nicméně vzala mě a vodítko a vyrazily jsme na dlouhý okruh.

 

Pánečkovu nepřítomnost jsme popravdě moc nevnímaly. Já měla hromadu čuchání a obě jsme procházely intenzivními socializačními interakcemi. Vypadalo to, že se půlka našeho městečka rozhodla rozchodit vydatný nedělní oběd a každý měl chuť na kousek řeči.

Když jsme konečně vešly do našeho domu a panička se začala shánět po ručníku na moje tlapky, najednou jsme uslyšely, jak páneček na někoho mluví. Mazlivě mluví! Panička ztuhla a velmi potichu se zastavila.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD