Rozárka

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak na nový rok…

„Jsou jak utržený od řetězu, co?“ poznamenal se širokým úsměvem páneček, když si nasadil čepici, kterou mu hravý Tarkan zase shodil. Takhle si prý představují koně zábavu! Panička vypadala jako ztělesněná spokojenost – házela mi klacík a nechala běhat na volno i Tarkana, protože ten kůň si stejně myslí, že je pes a je ochotný vzorně přicválat na povel „pocem“, a to dokonce i bez pomoci mrkve nebo jablíčka.

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Vánoce s Merlinem

Celý prosinec bylo jasné, že se něco blíží. Věděla jsem, že to něco jsou Vánoce, ale neuměla jsem si je představit. Minulý rok jsem ještě byla ve věku „notakfujjeto“ a „okamžitětopusť“ a nic moc si nepamatuju.

 

 

Četla jsem si paničku, ale výsledky byly rozporuplné. Snoubilo se v ní těšení a panika, a to v měnícím se poměru. Páneček moc nepomáhal, protože pořád mluvil truchlivým hlasem o chudákovi starém kocourovi, čímž paničku spolehlivě vytáčel.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Když kočka míní…

Zalezla jsem hloub pod stůl a přemýšlela o tom, že se nechám pustit na zahrádku. Jenže jsem v tom nemohla nechat paničku samotnou. Vím, že ji ten strach a pláč musel ničit podstatně víc. Protože Alena je její celoživotní sousedka a kamarádka a jejího muže před několika dny srazilo na přechodu auto.

 

Zatímco on bojoval v nemocnici o život, Alena si k nám chodila vyplakat svůj bezmocný strach. Jenže… kolikrát může člověk opakovat „Neboj, to bude dobrý, musí být!“, když ve skutečnosti nemůže udělat vůbec nic? A tak panička vařila další a další čaj, jako by tím ty dvě mohly uplatit osud.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (49): Kominická štětka

Vešly jsme s paničkou do parku a ona najednou zapnula radar na plno. To poznám! Vždycky následuje změna směru a nějaká událost. Bylo tomu tak i dnes: po cestičce kráčela paní Marta a vedla na vodítku kominickou štětku.

 

Než jsem stačila vyčuchat jakékoliv podrobnější informace, pleskla s sebou štětka do kaluže, z jedné strany dlouhých černých chlupů vykoukl růžový jazyk, na druhé straně dělal vlnobití nadšený ocas. A moje panička se tvářila jako kočka, která právě našla nehlídaný balíček šunky.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Hádka

„Můžeš mi, prosím tě, říct, proč se do toho pleteš?“ Pánečkův hlas nezněl vůbec pěkně, když to říkal! Panička mu totiž u večeře vykládala, jak to bylo s umřelým pejskem a smutnou paní Martou, která by podle paní Holoubkové už pejska mít neměla, protože je na to moc stará.

 

No a páneček, který obvykle poslouchá jen na půl ucha a do diskuze přispívá různými „ehm“ a „jojo“ se najednou poněkud rozkatil. „Stará Holoubková by si taky jednou mohla zamést před vlastním prahem, než začne s metlou honit jiné. Vlaje za tím svým vlčákem jako praporek, že si jeden říká, kdo koho vlastně venčí. Od tebe bych čekal víc… no, aspoň taktu! A vůbec, Marta je rozumná ženská, ona si to nějak přebere.“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Drama v parku

Byl to docela pěkný listopadový den. Panička se rozhodla, že uděláme velký okruh, což zahrnuje i můj oblíbený městský park. Ještě jsem se pořádně nezačuchala do pesemesek, když panička doslova zavětřila.

 

„Pojď honem!“ zavelela. A já věděla, že se děje nějaké drama. Moje panička totiž vycítí potíže stejně, jako já bouřku. Jenom nezaleze pod stůl, ale hned peláší přímo ke zdroji. Potom jsem už i já spatřila lavičku a na ní paní Holoubkovou, jak uklidňuje jinou, velmi rozčílenou starou paní. Chudák Rex se snažil vypadat, že tam není.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Dobré zprávy

Začalo to telefonátem. Panička vypískla radostí, když její mobil zahrál melodii označující, že volá malá panička. Drapsla přístroj a nedočkavě zavolala: „Tak co???“

 

 

Chystala jsem se uložit k dlouhému čekání, když mě panička vyděsila. Nejdřív zakřičela „Hurá!“, pak začala tančit jakýsi bojový tanec kolem jídelního stolu, aby nakonec sklesla do křesla a rozplakala se.

Honem jsem jí skočila na klín a začala s první psí pomocí, ale panička se najednou mezi slzami rozesmála, objala mě a povídá: „Budeme mít miminko!“, čímž mě dokonale zmátla. Proboha, kdo my? Ale pak mi to rychle došlo – malá panička bude mít štěňata! No, tak to je tedy opravdu událost.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (45): Dušičky

Minulou neděli mě panička vytáhla na vycházku v podvečer, když drobně mžilo a zima byla vlezlejší než naše kočky. Udivilo mě to, protože normálně tato doba a počasí paničku spolehlivě ukotví ke křeslu, čaji a knížce. Co je tak důležité, že ji to táhne do psoty sloty?

 

Sedly jsme do auta a vyjely. Panička ani nezapnula rádio, takže zvukovou kulisu nám dělalo jen sviš svuš stěračů. Zanedlouho už někde parkovala a já zjistila, že to tady znám, protože na vesnické hřbitovy mají psi vstup dovolen.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Návštěva

Tak na tuhle návštěvu jsem se těšila už dlouho. Co si naše babička vzala domů nalezence Bertíka, děly se zajímavé věci. Původně zcela bezzvířecí babička totiž objevovala nové obzory.

 

Tak jsem například slyšela, jak se v telefonu nabádavě ptá pánečka, jaký vysavač používáme, přičemž místo slov „ty zatracený chlupy“ použila jen významnou odmlku. Zatímco panička, které se ovšem babička ptát nechtěla, by to pochopila hned, páneček bezelstně odpověděl, že červenej a pak se divil, proč babička tak rychle ukončila hovor.

Zatímco my jsme babičku a Bertíka navštívili už několikrát, k nám ten den přišel Bertík poprvé. Kvůli kočkám, samozřejmě. Zaujala jsem strategické postavení v hale a čekala jen okamžik. Merlin nezklamal. Jakmile zaregistroval vetřelce, vyrazil do útoku.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Přiznání

Seděli jsme s paničkou a Tarkanem u nás na kopci a koukali dolů do kraje. Tedy abych byla přesná, panička bolně koukala do kraje, já koukala na paničku a Tarkan v rámci perimetru daného vodítkem spásal všechno, co považoval za jedlé.

 

Řeknu vám, ten kůň je nemožnej, žral by i za apokalypsy. To já jsem dobře věděla, že paničce je ouvej. Trpělivě jsem čekala, kdy to vyklopí, protože ona mi nakonec stejně všechno řekne. Tentokrát to ale trvalo.

„Ach Rozárko, já jsem tak strašně nemožná!“ vzdychla nakonec a pokusila se mě obejmout. Chvilku jsem to vydržela, pak jsem se vyvlíkla a zavrtěla ocasem. Malinko jsem čekala, ale když nepokračovala, aplikovala jsem hojivé olíznutí. Fungovalo.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD