BTW

BTW

BTW: Mám malý stan, a nohy tak dlouhé!

No, popravdě dnes už stan nemám a v době, kdy jsem v něm spávala jsem se snadno vešla i do malého „áčka“ – a to i s Martinem a krosnou! Jen mě napadlo, když mi tuhle Marek ukazoval jejich nový stan, lehký a s řadou prima vychytávek, že se mi stany ztratily ze života tak důkladně, že si vlastně už nevzpomínám, kdy jsem v něm naposledy spala. Otázkou je: chybí mě to?

 

Mám malý stan, a nohy tak dlouhé! Ach, kam je dám?“ Jak začnu přemýšlet o stanech, hned je tu písnička. A spousta nostalgických vzpomínek, protože pod stan jsme jezdívali na dovolenou, pod stanem jsme spali na táborech, se stanem jsme jezdili s Martinem. Aby těch z dnešního pohledu neuvěřitelností nebylo málo, jezdívali jsme navíc stopem:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Na procházku s Tarkanem

Řeknu vám, už jsem toho měla právě dost. Každý den panička mizí do stájí za naším novým koněm, sedmnáctiletým sportovním vysloužilcem Tarkanem a mě vůbec, ale vůbec nebere s sebou! Prý se nejdřív musí s Tarkanem seznámit a začít si důvěřovat.

 

Ale nakonec jsme přece jen jely do stájí spolu. Panička mi kladla na srdce, že musím být hodná, protože na vodítku dneska půjde jen Tarkan. Jak jsme tam dojely, hned se zdravila s lidma a… vážně, ona začala mluvit koňsky! Nebo koňákovsky? Prostě nikdo by nepoznal, že ještě před půl rokem znala koně jenom z obrázků.

BTW: Bosonohá

Vyprávěla jsem zrovna s chutí svému otci, jak probíhají žně na poli poblíž našeho domu, když najednou řekl: „Po strništi bos.“ „Prosím?“ Zeptala jsem se nechápavě, pořád ještě ztracena v představě velkého osvětleného kombajnu, takže mi chvilku trvalo, než jsem myšlenkově přeřadila.

 

„Po strništi bos,“ zopakoval tatínek trpělivě. „To je film, myslím, že Svěrákův. A já jsem si vzpomněl, že jsem to taky dělal – myslím, běhal bos po strništi. Do školy jsme chodili bosi od jara, to u nás v horách bývalo tak od května, a v srpnu už měl člověk nohy tak odolné, že klidně mohl běhat po strništi bos.“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Svatební ozdoba

Zalezla jsem pod stůl a obrnila se trpělivostí. Přijela totiž malá panička. Údajně ukázat svojí mamce svatební šaty, ale ve skutečnosti prostě chtěla celé hodiny mluvit o svatbě, o jejím Jirkovi, a pak zase pro změnu zase o svatbě.

 

Panička byla cítit rozpolceně. Zpočátku ji to opravdu zajímalo, nad šaty velice zodpovědně ochkala a achkala, a potom si dokonce utírala slzy dojetí, jak to tomu jejímu štěněti sluší. Jenže na druhou stranu by dceři taky ráda něco řekla – kdyby se ovšem dostala ke slovu.

BTW: Rampa!

Beruško, sedni. Rampa! Dobrá očuchej si to… koukej, dobrotka! No, tak, zkus to… vidíš, už jsi v autě! Hodná holčička! Ari, sedni. Povídám sedni a dávej pozor. Neskákej do auta! Dolů, dělej. Tak znovu sedni. Rampa! Neskákej! Pojď dolů a sedni. Takhle se jde po rampě, vidíš? Hodná holčička! Kruci, proč zase skáčeš z toho auta ven? Jasně, už jsi zase uvnitř. Ari, ty nejsi pes, ty jsi hopík!

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Vítání

Právě jsme se blížili k našim hranicím, když to na paničku přišlo. Začala se neklidně vrtět a už to jelo. „Copak asi dělají kočičky? Jestlipak se na nás těší?“ A hned sama sebe ujišťovala: Určitě ano, muselo se jim stýskat! Já se jich už nemůžu dočkat!“ Pak na chvilku zmlkla, aby to za nějakých pět kilometrů zopakovala.

 

Viděla jsem, jak pánečkovi postupně tuhnou rysy až nakonec zavrčel: „A na mámu se netěšíš?“ „Jistěže ano,“ zatrylkovala panička, „ale s tou jsme naposledy mluvili dnes ráno telefonem, zatímco pro Merlina a Polárku jsme dočista ztracení! Jak já bych si přála, aby se jim to taky dalo vysvětlit!“ Už jsem málem začínala žárlit, když jsem si uvědomila, že mě zase bude vítat babička, takže se to srovná.

BTW: Jak jsem byla ne/ztracená

Bylo to takové poklidné ráno. Nikdo po mě nic nechtěl, na mobilu jsem jen zkoukla zprávy, počasí, Dedeník a Zvířetník a vypravila se hned ráno se psima do lesa. Přece jen ještě není takové horko a vycházku si užijeme. Když byl ovšem úplný klid ještě o půl jedenácté, začalo mi to být podezřelé.

 

Že ony mi nepřišly ani esemesky z banky? Mobil vypadal nevinně, hlásil plný signál. Zkusila jsem telefonovat a ono nic. Žádná hláška, jen to ani nezačalo vyzvánět. Sakra, že by už zase? I restartovala jsem svůj údajně chytrý telefon (Samsung A3) a zjistila jsem, že mě zase podvedl.

BTW: Strašidlo!

Sedím v jídelně a poklidně snídám. Najednou mě vyruší fakt podivný zvuk – leknu se, až na té židli povyskočím. Co to, proboha, může být? Znovu se zaposlouchám a nemusím čekat dlouho.

 

Plácání křídly v uzavřeném prostoru – to bylo správné zhodnocení, ale kde takový pták může být, když sedím v ptákůprosté jídelně, která v tu chvíli měla dokonce zavřená okna? Hm. Tušení ale mám a vůbec se mi nelíbí. Čekám.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak jsem se domluvila

Bylo takové horko, že jsem vláčela jazyk za sebou. A mohl za to páneček! Řekněte mi, proč jezdí k moři, když se neobejde bez dlouhých výletů? To jsme mohli jet klidně na hory!

 

Panička kráčela poněkud odevzdaně. Musí to být láska, když pro pánečka vylezla z moře. Ale šli jsme, aspoň do té doby, než panička vykřikla a skončila na zemi. Jo, kdyby měla tlapky, tak se jí sandál neroztrhne!

BTW: Krkonoše nostalgické aneb pojďte se mnou na výstavu!

To jsme si minulý týden plánovaly další schůzku divadla, když Dana povídá: „V úterý ne, to je vernisáž!“ „A jaká?“ zajímala jsem se. „Krkonoše na starých rytinách a litografiích. Dělá to muzeum a vypadá to vážně dobře,“ odvětila Dana, částečně i jako hrdá matka, protože tuto výstavu organizovala v Městském muzeu Dvora Králové její dcera.

 

Aspoň vidíte, jak člověk přijde na malých městech a vesnicích ke kultuře. Pořád někde někdo něco dělá a naděje, že ten někdo patří mezi vaše známé, je poměrně vysoká – jakmile se jednou začnete pohybovat v příslušných kruzích. Tím myslím aktivní lidi, kteří se setkávají kolem místních zřídel kulturního života – v našem případě, tedy ve Dvoře Králové, to jsou především základní umělecká škola, knihovna, muzeum a Hankův dům.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD