Včera odpoledne mi volal Andy a hned na úvod prohlásil: „Tak jsem právě zažil návrat v čase!“ To mě zaujalo. Jak se ukázalo, byl nucen poté, co vyzdvihl Patricka ve škole, cosi hledat v jeho školním batohu a… No dobrá, nebyla to nová forma života, ale našlápnuto k tomu bylo!
Andy pokračoval: „Sáhl jsem dovnitř, když se mi prst ponořil do něčeho… hnusného. Fuj! Vytáhl jsem ruku a zjistil jsem, že je to několik dní starý banán. Tedy… pomalu hnijící zbytky banánu prolínající se obsahem batohu. Takže jsem všechno vysypal a začal to nejhorší omývat vodou z lahve na pití. Patrick stál vedle, pohled upřenej na zem a tvářil se, že tam vlastně není. Tak jsem si vzpomněl na vlastní školní batohy…“
Musela jsem se smát – tahle historie se prostě pořád opakuje! Ach ano, řešila jsem to u svých dětí a moji rodiče to řešili se mnou. V mé první školní brašničce takhle strašil duch shnilého rozmačkaného jablka… Ale to nebylo kolem nesnědených svačin to nejhorší:))
To bylo tak. Svačiny nám většinou dělal tatínek a byl to obvykle nepříliš silně namazaný chleba a jablko. Jablka se pochopitelně nekupovala – vozila se ze zahrady mojí babičky. A protože to byla vlastně bio jablka, měla nejrůznější… nedokonalosti. A pokud musíte jíst jablka každý den, ať jsou strupatá nebo ne, časem máte pocit, že je vám líp bez nich.
Školní brašna (foto internet)
V první třídě jsem měla tehdy obvyklou koženou brašnu, červenou (chtěla jsem modrou, všechno jsem chtěla modré, ale druhá alternativa byla průjmově hnědá – takže červenou:)) Do jedné z těch předních kapes původně patřil penál, do druhé svačina. Bylo to na podzim, kdy se spojily dvě události – nesnědla jsem svačinové jablko a poprvé napadl sníh. A jak jezdily školní děti na sněhu dolů z kopečka? Inu na tašce…
Pochopitelně jsem na nějaké jablko ani nevzpomněla. Když jsem druhý den ráno vyfasovala další svačinu, našla jsem rozmačkance. Fuj! Na to přece sahat nebudu! I dala jsem svačinu do penálové kapsy a penál ke knížkám. Zkrátím to – než to naši našli, stala se z rozmačkaného jablka podivná napůl vyschlá hmota, která předala svůj nelibý pach celé tašce. Už ji neopustil:))
Později jsme s bratrem přišli na to, že starých nesnědených svačin (nebylo pravidlem je nejíst, ale občas se to stalo) je třeba se zbavovat velmi sofistikovaně. Rozhodně se nesměly jen tak vyhodit – ani doma a vlastně ani venku. Co kdyby je někdo našel! To bychom pěkně dostali, vyhazovat jídlo! Tak jsme je ukládali do piana…
V bytě bylo relativně teplo a sucho, takže nás neprozradil ani žádný zápach. Svačiny (obvykle s taveňákem, salám jsme snědli vždycky, pokud náhodou byl:)) časem prostě mumifikovaly. Našel je až ladič. Co mám vám mám říkat, byl velmi překvapen! 😛 No, naši rodiče byli také překvapeni… Inu, po návštěvě ladiče jsme už do piana radši nic nedávali. 😀
Jinak doba nesnědených svačin skončila ve chvíli, kdy jsme si je začali dělat sami a podle svého, nebo si je nedělali vůbec. Podstatné bylo, že to byla naše volba…
Dát mléko v pytlíku školním dětem bylo velmi odvážné!
A tak dnes otvírám široké téma školních svačin. Dostávali jste je jako malí? Co ty obvykle bylo? Jedli jste je rádi? Vzpomínáte na školní mléko v pytlíku a páteční jovonky? Popravdě, když vidím dnešní svačinové boxy pro děti, kde bývá v bezpečí už nakrájené ovoce a zelenina, tak si říkám, že to bych do piána určitě nevyhodila:))
Jak to, že nikdo jiný nemiloval krůtí maso s vejcem do chleba k svačině?
Máš na mysli takovou tu vaječnou konzervu? 🙂 Matně si vzpomínám, že něco takového jme jedli na puťáku.
Jo, to jsem mívala ráda. Před časem jsem si to koupila tady v COOPu, nastavenou pusu a už víckrát to nekoupím, moc k jídlu to teda nebylo 🙁
Vypadalo to, jako by to uz nekdo jedl…tohle jsem nikdy ani neochutnala
Vím o tom, ale nejedla jsem to – odrazovala mě ta vejce 🙂
Vzhledem k tomu, že se to dalo koupit v menze na stravenky, jsme to často jedli o prázdninách někde pod stanem. Šlo to, ale zázrak to nebyl 🙂
Tedy to jsou vzpomínky :)))
Nám rodiče svačiny nedělali, jak už tu některé zmínily, na ZDŠ je o hlavní přestávce po chodbě rozvážela svačinářka. Jestli byly zdarma, nebo je rodiče předplatili si nepamatuji, ale svačiny si tak brali skoro všichni moji spolužáci, tak asi zdrama. A nevybavuji si, jestli jsme dostali I něco k pití – jestli ano co a jak nám to podávala. Možná, když jsme měli žízeň, prostě jsme se šli napít k umyvadlu na záchodech. Nabo jsme možná občas k svačině dostali jabko a to mělo nahradit tekutinu.
Později na ekonomce jsem si vozila svačiny z domova (dělala sama), ale když jsem to nestihla, s ostatními děvčaty jsme si – zase o hl. přestávce – vyběhly ven přes ulici do pekárny pro rohlík či housku.
Moje oblíbená svačinka na průmce byla 5dkg vlašáku,1 rohlík a 1 rakvička. :-)) Všechno velmi zdravé ! 🙂 Dojížděli jsme z okresního města,do menšího města, takže návrat domů byl až kolem půl třetí.
Hm, na základce jsem považovala za ideální svačinu křupky a vitacit, který jsem nerozpustila v pitné vodě, ale lízala z dlaně… To bylo teprve zdravíčko 😀
Naštěstí mi to málokdy prošlo 😛
To je dnes veselé téma! Já jsem svačiny stačila sníst, ostatně moje maminka – jak měla ráda všechno úhledné – krájela vždy poměrně tenké krajíčky. A na 2. stupni ZŠ jsem se často o svačiny dělila s kamarádkou, které pravidelně chyběly – ona totiž pocházela z rodiny univerzitního profesora a tam často takové všední praktické záležitosti byly na úplně vedlejší koleji. 🙂
Na vyhazování svačin byla expert moje sestra, strkala je za masivní skříň v našem dětském pokojíčku. Jak se na skrýš přišlo, už dnes nevím, možná jsme malovali, ale to rodeo, které pak nastalo (táta byl ukázkový cholerik), si pamatuji pořád! 😀
Ovšem to piano, Dede, to je fakt bezkonkurenční! To muselo mít jedinečný zvuk! (chuckle) A nepletu se, když si představuji křídlo?
Je mi líto, že tě musím zklamat, ale s křídlem bychom se do bytu nevešli. Byl to klavír… důstojný, černý, s krásným zvukem (pokud v něm nebylo moc svačin 😛 )
Milá Dede, klavír je křídlo a to kolmé se strunami orientovanými ke stropu je pianino. Ale svačiny v pianinu, to je opravdová bomba. Možná mě to nenapadlo proto, že já mám klavír a to by se hned poznalo. Ukládat svačinu na struny, to by opravdu neznělo.
Omlouvám se, nepřemýšlím 🙂
No to jsou dnes krasne vzpominky! Atakuji i cichovou pamet.
Na zakladce jsme jakozto ditka severoceska dostavaly svaciny zdarma. Chytre jsme svacinarce nahlasily, kolik nas chybi a souska dala tech nekolik svacin na stranu. Dnes tak nejak tusim, ze si to pote rozebral soussky sbor (coz je vlastne vporadku). Dostavaly jsme i ona zminovana ctvrtlitrova mlika. Pak pamatuji na neco jako termixy, ale chutnalo to naprosto odporne. Pokud byly k svacine kedlubny, kosova sluzba bezela s odpadkama okamzite po prestavce, pac jinak tride hrozilo vyhynuti udusenim kedlubnovym smradem.
V aktovkach se svaciny tudiz nevyskytovaly. Zustavaly ve tride, v samodomo usitych latkovych taskach, ktere visely na bocich lavic. Tam zbytky svacin hnily svym vnitrnim zivotem do konce skolniho roku, kdy jsme ony tasky odnesly domu na vyprani.
Detem svaciny balim do potravinove folie a do skoly je nosi v plastovych krabickach. Domluva zni: prijdes domu, vybalis krabicky a pokud v nich neco je, tata to sni k veceri. Pokud zapomenes, mas zitra snidani. Tolik teorie. Praxe vypada tak, ze pri uklizeni nadobi po veceri zacnu patrat, kde jsou krabicky. Ty jsou vyloveny z aktovek a … bud ma tatinek druhou veceri nebo to tajne vyhazuji do bioodpadu (coz se mi vetsinou nepodari, pac manzel vsechno vidi). Pac, jak jiste tusite, takovou dobrotu ditko druhy den rano proste ne a ne a nesni.
Svacina v klaviru nebo ve skrini za svetry me fakt dostala! Se budu smat jeste vecer pri myti krabicek… Mi to pripomnelo vyschle knedliky a olezle hovezi maso narazene na sroubech pod stoly ve skolni jidelne. Malokdy bylo misto… to pak nezbylo, nez cihat na dozorujici pancelku, az odejde uklidnit zacky predbihajici ve fronte a v te chvili vystrelit s plnym nesneditelnym talirem k „odpadnimu“ okenku (jak se to misto vlastne jmenuje??)
Ano, povinné dojídání ve školních jídelnách vedlo taktéž k děsivým následkům 😛 Brr!
veškeré starosti s nedojedenými svačinami skončily, když jsme si pořídili basseta 😀 pejsek natěšen čekal, až se dítko vrátí ze školy, rychle se vyvenčil a pak spolu vybalovali brašnu – tj. pejsánek za synkova přihlížení rycnul čumákem do brašny, vylovil sáček se zbytkem sváči, dalším rycnutím rozbalil a pochutnal si. pokud se dítko hned ze školy odebralo za kamarády, posloužil si bez říkání sám 😀
Jo, to byl pomocník! 😀
Myslím, že Matyldina Karamel tohle zvládá bravurně, akorát že ta na vybalení původním majitelem jaksi nečeká 8)
Expert na to byla Borůvka, ta si dokázala rozepnout i zip na tašce. Karamel má kradení poživatin obvykle jako výraz potrestání za to, co jsem jí hanebného provedla 🙂 Jenže my jsme vycvičení, tak svačiny a podobně nikde nenecháme. A tak Karamel klidně ukradne půlku chleba a orve z něj to nejlepší- kůrku 🙂
Tak nevím: Buď se u mne projevuje cementóza, nebo jsem byla dítě v zmíněné oblasti bezproblémové. Na prvním stupni jsme měli svačiny své domácí a nějaké problémy si opravdu nepamatuju. Rybí tuk nám už (naštěstí) nedávali. „Igelitová vemena“ pamatuju jen matně, buď se s nimi začalo v době, kdy už náš ročník byl jednou nohou venku ze základky, nebo škola moudře naznala, že je této lahůdky pro nevycválance škoda. Stejně značná část pytlíků ani nedostala příležitost státi se municí v třídním boji, neb plavaly poloprázdné v oné bílé tekutině, jíž byly původně plněny.
Ano, souhlasím, část naplněné igelitové munice vždycky plavala v té bílé náplni pytlíků rozlité v přepravce. U nás ty dodávky mléka byly záležitostí druhého stupně, určitě ne prvního. Takže se s tím asi začalo až později. I když asi jak kde.
Jo, pytlíky plovoucí v nechutném špinavém a páchnoucím mléce si pamatuju velmi dobře. Fuj!
Mimochodem na tohle téma napsal kdysi úžasný fejeton Rudolf Křesťan. Jmenovalo se to „kojný“ a bylo to o tom, jak chodil domů s prasklým pytlíkem mléka a toulavé kočky se krmily na odkapaném mléce 😛 Nezapomněla jsem! 🙂
Dede! Děti už mi tady spí a teď tohle! 😀 😀 Je tím smíchem vzbudím! Ta vaše vychytávka s klavírem mě úplně odrovnala.
No a svačiny,jéje, já bych mohla vyprávět. Mně se vždycky do nějakého záhybu batohu schovala mandarinka a vědět o sobě dala až za nějaký čas. Nebo bábovka v sáčku (naštěstí), která změnila skupenství – vážně, měla jsem v tašce kapalnou bábovku!
Na to ti stačí nějaký ten rozkladný proces a mikrouši jsou vždycky pro. Ve finále se totiž všechno organické změní na CO2 a H2O. Jde jen o to, jak dlouhý uhlíkatý řetězec mikrouškové přežvykují.
Jéééééééé Dede, je vidět, že jsi má generace. Já jsem v roce 1970 vyfocená s červenou aktovkou, jak jdu prvně do školy. Ano, ty aktovky byly červené nebo hnědé – a žádné jiné. Svačiny – maminka mi poctivě mazala chleby. Jenže dost často ten chléb byl několik dní starý a podle toho i chutnal, tedy spíše nechutnal. Tak mi svačiny také často zůstávaly v tašce, někdy získávaly zvláštní zelené zbarvení, někdy do šeda. To podle toho, která kultura se do nich pustila. Někdy ta taška byla svačinami úplně plná. Jak já záviděla spolužačkám, které nosily do školy housky. To já skoro nikdy!!! Starý chleba s dost často nepříliš chutnou náplní, to mě prostě nějak neoslovovalo. V té době jsem opravdu neměla potíže s váhou 🙂 Pití jsme jako děti do školy nenosily. Buď jsme neměly žízeň nebo to řešil kohoutek od vodovodu. Už fakt nevím. Ve třídě to umyvadlo bylo vždy, nevím, jak dnes.
Na co si ale pamatuji, že nám rodiče kupovali školní mléko, takové ty známé pytlíky, jenže na 1/4 litru. Kluci je ve třídě při přestávkových bitvách využívali jako střelivo – ehm… za obdivných pohledů přítomných dívek. Asi si umíš představit, jak to pak ve třídě vypadalo. Je fakt, že za nějakou dobu nás ta mléka znudila úplně všechny, po nějaké době už jsme se na ně nemohli ani podívat. Kromě toho ta mléka dodávaná někdy na jaře už dost často byla i kyselá. Jednu dobu jsme dostávali také nějaké ovocné jogurty nebo co to bylo. Měly ale nějakou divnou chuť, už si nepamatuji, co to vlastně bylo. Takže k jídlu to také moc nebylo. Takže to jsou asi tak mé vzpomínky.
Nám vozili mlíko ve skleničkách s hliníkovým víčkem, ale občas to nechali stát na slunku a v deset už to k pití nebylo… bylo to jen pro první stupeň, na druhém stupni jsme je už nedostali.
Moje děti dostávaly ochucené mlíko v krabičkách, ale většinou ho stejně vypily až doma, rozdělaná krabička se nedala nikam dát.
kohoutkovice a pilo se ve třídě i na hajzlíku a přímo z vodovodu….tehdá se to tolik neřešilo 😉
Jj, zvládali jsme to všichni – hygienické pití proudící vody, žádné zbytečné dotyky 🙂
U nás to taky bylo až na druhém stupni, mléko ve skle jsem nezažila, stejně jako jedlé pribináčky. Jovonka byla jedlá jen pro velmi hladové. Dnes bych to připodobnila k těm levným „jogurtům“ naplněným škrobem.
Ano, jovonka to byla. Teda jíst se to fakt nedalo.
jojo zlaty svacinovy krabicky!!! ale ani ony netesni na 100% a zapomenuta mandarinka dovede vytect a ozdobit batoh :p
svacinu ve skole jsem nedostavala, a tu z domova se snazila jist, az nez mi jednou spoluzak zkazil chut tim, ze rozloupl od sebe chleby namazane maslem a ukazal mi takove ‚klky‘ na tom masle – otisk direk v chlebu. fuuuj! uz jsem to jist nemohla… 😡
Chichi, jeden by neřekl, co se dokáže v hlavě stát 😀 Ale chápu.
Já jsem byla jinak dítě s jídlem konformní a poslušné. byly věci, které jsem neměla ráda (tak mě do nich doma nenutili) a snad jediné, co jsem opravdu nedokázala sníst byl mozeček (dokázala jsem zvracet jen jsem ho ucítila) a špenát. Naštěstí nikdo v rodině si nesnažil dokazovat svoji moc tím, že by mi to nutil 😛
Tak dneska jsem se nasmála do zásoby! To jsou zážitky! Vrátily se mi taky podobné, které jsem si za trest později odžila se synátorem. Aktovku jsem měla takovou klasicky hnědou ohavu,koženou,těžkou,ze strukturou hnědých strupů, nenáviděla jsem ji ale zase se tam hodně vlezlo. Napřed jsem ji musela nosit na zádech a pak frajersky v ruce. Pod tíhou knih a starých svačin jsem se téměř zkřivila. 🙂 Za mého dětství byly svačiny pouze výživné,ve škole se pak podával rybí olej,fůůůj, dneska ho užíváme v kapslích za nemalý peníz a dobrovolně. 🙂 To jsou paradoxy pane Vaněk! Fakt výživné téma, doslova! :-)) Odložené svačiny,to skutečně na rozsáhlou studii. U nás lítaly většinou rybičkám do Bečvy.:-)
a někde se hromadily a pak vyplavaly a vyhubily všechno.. a teď máme teda jasno 😀
Sharko!!! 😀 😀
Hmmchmm, to by mne v životě nenapadlo co ty socíkové svačinky všechno nevydrží. Hahaha, skoro jako dnes, třeba papriku z Holandska (marketovou) dáš na kompost a za rok se podíváš, stav neměnný. :-))
Myslím, že o váze školních brašen by se dal napsat další výživný článek!
Když jsem se jednou podivovala, že Andyho batoh váží snad tunu, odvětil – nikdy nevím, co zase musím mít s sebou, tak nosím všechno!
Já to nechápu! Nesnědená svačina, co to je?!!! (rofl) Co mi mamka dala, to jsem poctivě snědla – protože ona věděla, co Yvetka ráda – takže od úterka do pátku chleba se sádlem (sem tam vylepšený hořčicí) a v pondělí mana nebeská – chleba s pečínkovým sádlem. Po chlebu se jen zaprášilo… A na měšťance se u školníka kupovaly housky – rohlíky se třema kolečkama turistu, které se vozily z hospody od Kaňů – jéžiši, to byla dobrota. A tak zatímco si ostatní kupovali maximálně dva, tak já zhůvěřile rovnou TŘI za neskutečný majlant 4,20 Kč… a pak jsem ty housky přímo nábožně pojídala, aby mi vydržely co nejdéle (protože doma jsem rohlíky nejedla, tam jen ten chleba se sádlem).
Nežera v rodině byla Danuška (prostřední), a ta se svačinou vypořádala hned při ranním odchodu z baráku přesným metem za tihle. No co se s ní bude celý den tahat (chuckle) .
Terezka dostávala ráno půl rohlíku – a velmi často jsem ho nedotknutý vytáhla. A přestože věděla, že budu lát, tak tu sváču nikdy nevyhodila… tak nevím, buď byla tak poctivá nebo tak nedovtipná, aby se jí tajně zbavila.
Terezka byla poctivá holčička – nebo se nehodlala namáhat 🙂
Ja som deťom rovno povedal, že čo nezjedia majú vyhodiť rozbalené susedovým sliepkam.
Na sídlišti slepice nebyly,leda tak holubům.
To je rozumný přístup – v Praze bohužel neaplikovatelný 🙂
Milé dámy, potěšily jste mne…. až doposud jsem si myslela, že jen já jsem byla ten čuník, který schovával nesnědené svačiny za gauč. O „pochvale“ po objevení se snad ani nebudu zmiňovat…
😀 To si dovedu živě představit!
Dodnes vidím ty zelené pomeranče, rozpatlané banány – když si dneska uvědomím, jaké fronty se na to stály…Máti jednou za čas udělala akci všechno ven a to byly divy
To si člověk uvědomí až jako dospělý.
No, tyhle lepší věci ke svačině nebyly. U nás to byla jablka a jablka… 😛
Moje první školní taška byla taková menší hnědá aktovka na záda. Tu červenou jsem po několika letech měla taky. Měla jsem to do a ze školy poměrně daleko, i když ve fofru největším jsem to dávala ráno za cca 15-20 minut, ale odpoledne fofr nebyl a měla jsem spoustu šancí nesnědenou sváču někam „uklidit, takže doma byl klid. Synek byl dítko nežravé, ale svačiny se platily ve škole, kde je prý jedl, protože je jedli všichni, stejně jako obědy. Moc jsem po tom raději nepátrala 🙂 .
Přístup „nepátrat“ jsem se snažila aplikovat taky, ale když Marek začal chodit do školy ve Dvoře, hospodářka mi telefonovala kdykoliv měl na obědech větší absence – abych to jako vysvětlila. Nakonec jsem přestala platit obědy…
Piano jsme doma nemeli, tak jsem chleby s maslem, do kterych jsem jednou kousla, strkala za hromadu svetru v pradelniku. Vse slapalo perfektne, dokud k nam neprijela na navstevu babicka a jala se mi uklizet pradelnik. Marne jsem ji presvedcovala, ze svetry nepotrebuji preskladat 😉
😀 Canivo, úplně jsem najednou viděla svoji babičku! Tak nám taky jezdila na nevyžádané uklízecí návštěvy a před jejím příjezdem tak bývalo v bytě dost dusno 😛
Ale byly to chrabré ženy ty babičky naše milovanýýý! (h)
Jo 😀
ja to pamatuji jaksi obracene. u babicky mecove se sesly snachy a vyklidily a uklidly babicce cely dum. Coz byly nervy hlavne pro dedu. Toho zensky stahly z celorocnich monterek a musel se prevlict do novych :)))) Mozna ho i dohnaly k ociste v neckach.
Moje maminka mi nekolikrat presunula detskou postylku v loznici nebo detskou ohradku v kuchyni. Zustaly po tom hluboke neodstranitelne skrabance na parketach. Ja si nedokazu predstavit, ze bych ji proti vuli uklizela byt nebo ze bych dospivajici dceri prestavila pokoj…
Babička byla tento typ… eh… bezohledného uklízeče. Jak my si přáli, aby jen tak přijela a povídala si s námi! Ale kdepak. Ta byla schopná mezi vařením i umývat okna… To bylo, když jsme byli malí, pak to naštěstí ustalo.
Když jsme se o hodně později starali o její domácnost, snažila jsem se dělat věci s jejím souhlasem. Nikdy bych někomu nevtrhla domů uklízet, byť s nejlepšími úmysly… 😛
Svačiny jsem dostávala, ovšem inovace byly na prd- ovoce se rozmačkalo a shnilo (samo) a kelímek s almou (něco jako řídkej jogurt) zcela samovolně prasknul a vylil se mezi učebnice. Nesnězené svačiny jsem umisťovala za sektorovou stěnu, o které bylo jasný, že ji nikdo neodšoupne a nenajde je- jenže rodiče je našli časem po čuchu a zlomyslně je vyšťouchali ven trubkou od vysavače.
A děti nebyly lepší, dodnes mám víkendovou tašku, ve které jaksi omylem shnila nektarinka a zůstala tam přes prázdniny. Od té doby jsem Kačce tašku nepůjčila 🙂 Novou víkendovou tašku jsem si pořídila před měsícem v blahé naději, že zas na nějakej víkend pojedu 🙂
Je vidět, že nedojídači byli vycvičeni v tom, že plýtvat jídlem je špatné, takže vyhazovat nedojedené svačiny moc okatě bylo taky špatně, že? Proto ty úkryty… 🙂
Přeju ti, abys tašku pořádně užila! 🙂
Tak tašku jsem měla také červenou a pak větší modrou-manžel má v ní dodnes nářadí.Svačiny školní od první do páté třídy,ale u nás to bylo pondělí a čtvrtek mlíko ve skle a rohlík,úterý krémáček (v Čechách zvaný pribiňák) a rohlík,ve středu kakao ve skle a rohlík,v pátek houska se salámem bez ničeho.K tomu byly brčka ze slámy.No a od šesté třídy už svačiny nebyly a u nás doma to bylo tak, že co si neuděláš to nemáš.Takže já jsem dětem svačiny chystala a tyto zážitky mám s nejmladším synem.Místo aby tu svačinu vyhodil po cestě ze školy,nechal ji tam celý týden. A pak v neděli kontroluju tašku,ta byla teplá,vevnitř už to kvasilo.Po letech se ti dva starší přiznali,že svačiny taky někdy vyhazovali,ale ještě venku. Stalo se nám při nějaké oslavě,že neteř (asi tříletá) si pořád chodila pro chlebíčky.Při tapetování jsme našli zaschlé veky.Ona jen ojedla tu šunku a zbytek nám hodila za skříňku.
Zážitek s banánem má kamarádka.Vyjela si na koni a do ledvinky dala banán a foťák. A tak nějak se ten banán cestou rozmajdal a foťák už pak to nerozchodil.
A boxy na svačinu jsou fajn,když si vzpomenu na chleba olepenej ubrouskem.
No, rozmatlaný banán a foťák… obávám se, že foťák neměl šanci:))
Ano, chleba omatlanej ubrouskem! Později byly na svačiny papírové pytlíky – ty se sice promastily, ale aspoň se netrhaly a nelepily na chleba. Většinou 😛
Zlaté igeliťáky! 🙂
No ibaže igelitové vrecúška máme obmedzovať, takže návrat k papierovým vreckám.
No amůj muž papírové pytlíky nenávidí a tenké lepicí se ubrousky taky, takže kupuju takové ty kvalitnější ubrousky a balím to do nich. Někdy jednobarevné, jindy s obrázkem 🙂
u nás se svačiny děckám, které nejedly školou dodávané, dávaly do pytlíků od mouky nebo od cukru…a vrchol byl vymytej pytlík od mlíka….
Babička dávala dědovi řízek nebo karbenátek do obalu od másla.
To nemohlo uškodit chuti, ale asi to pak bylo dost omatlané:))
Za mně bleee,schovávala je do zásoby v mycáku.
Jo tak! Já myslela čerstvě po másle… Ještě máslové 🙂 Tak to jsem díkybohu nezažila
Teď používám na svačiny potravinovou folii.Foťák to opravdu nepřežil.Ještě mi to připomnělo jednu historku,ale ta se nestala nám.Přestalo fungovat video,odnešeno do opravny.V opravně: Co jste tam nalívali,je to celé zalepené. Dětičky se bavily a nalily džus do otvoru pro kazetu.
Do otvoru pro kazetu lze taky nasypat hrst hlíny z květináče a zarazit dřevěnou tyčku ze stavebnice. A nešla vytáhnout!
Kamarádky dcera tam nacpala řízek 😀 To nechápu (rofl)
třeba si ho chtěla přehrát 😉
(rofl) (rofl)
Sharka to řekla za mě!
Jo, tak já trpím svačinovým traumatem. Ten smrad z polosuchého chleba v provlhlém papírovém ubrousku si pamatuju do teď. Když mazal táta, byl tam centimetr másla a to se fakt nedalo. Když mazala máma, byl chleba skoro suchej nejen z venku od ubrousku, ale i uvnitř. Ovoce-zelenina nebyly, pití žádné. Mlíka jsme dostávali až na druhém stupni, v krabičkách. Vzhledem k absenci pití bylo zkonzumováno okamžitě. Takže mí chlapečci, aby netrpěli stejně jako já, mají krabičky s anglickým trojúhelníkovým sendvičem (který z mě neznámého důvodu pokládají za jediný ke svacině poživatelný) a vždy nějaké ovoce nebo zeleninu. Když jim ty svačiny pripravuju, tak jim je normálně závidím
Koukám, že jsme měly ty svačiny podobné 🙂
tašku jsme měly Dede stejnou, červenou..ale svačiny jsem nedostávala,měla jsem jen ubrousek,lněný, na tom trvala naše souška učitelka z první třídy, že si k svačině prostřeme..a svačinu , která na tejden nebo spíš měsíc stála 15,-Kčs, nám o velké přestávce ropzdala a my ji pod jejím dohledem jedli..byla to půlka rohlíku,od páté třídy celý a pribináček nebo čtvrtlitr modrého mléka v pytlíku… je pravda, že od té páté,jsem si sváču kupovala v bufáči a byla to buď kobliha za korunu nebo tvarohovej koláč za 1,80. později vlašák a rohlík…ale v tašce mi nic nezůstávalo..ani nemohlo,každej den,když jsem si odpoledne připravovala učení podle rozvrhu, nade mnou stála matička a kontrolovala,co do té tašky dávám..a ještě před vložením, jsem ji musela vyklepat a jednou týdně i otřít…takže tohle jsem nezažila..
Tak svačinu ve škole jsem zažila až jako starší a bylo to mléko v pytlíku od pondělí do čtvrtka a v pátek byla Jovonka, což bylo… cosi. Jogurt? Klepalo se to (asi hodně škrobu), z kelímku se to v podstatě vykrajovalo (drželo to tvar) a bylo fakt nechutné.
Jinak natlakované mléko s malým otvorem byla nebezpečná zbraň! Už i proto, že cokoliv polité mlékem rychle páchlo.
Vy jste byli v Čechách asi napřed,u nás to mlíko bylo ve skle.Ale později,to už jsme byli na druhém stupni,tak bylo k svačině Jogurtové mléko.V rohu se udělala dírka a vypilo se to.
Jovonka byl barevnej růžovej jogurt, povětšinou řepa a maličko jahody
Hezké páteční ráno všem.
Musím říct, že krabička je geniální vynález – především k minimalizaci pohrom v tašce. 🙂 Navíc je jasné, kde jídlo hledat, takže se dá snadno udělat kontrola (včetně výchovy k zodpovědnosti větou „a kdo chce mít ráno nachystanou svačinu, bude mít na okapávači vymytou krabici a lahvici!“).
Ovšem co se svačinou, kterou si člověk do tašky nedal a ani o ní nevěděl? Inu, to bylo tak – syn dostal k začátku školního roku pouzdro ve tvaru banánu. A jeho spolužačky ze zušky se rozhodly, že když banán, tak banán, a přibalily mu do té kapsy na pouzdro ještě jeden, opravdový, tak aby to nevěděl. Objevila jsem po několika dmech, když jsem zapnula čuchometr při průchodu kolem tašky. Dnešní materiály jsou naštěstí dobře omývatelné a pratelné – ovšem syn mi asistoval a svolával na spolužačky mor, choleru a svalové křeče. 😀
Ovšem, Dede, na tebe, bratra a piáno tedy nemáme! 😀
Zuška… spolužačky jsou tvůrčí, že? 😀
Mimochodem, doteď mě napadá, že ty svačiny na mě byly v té první až řekněme druhé třídě prostě moc velké.
Na sedmiletou holku je přepůlený krajíc a jablko prostě moc, navíc, když se to muselo jíst jen ve vymezeném čase. A pak tu bylo povinné dojídání obědů, na které soušky, na rozdíl od svačin, dohlížely. To se prostě nedalo, takže nedojedení svačiny bylo z dětského pohledu logické rozhodnutí.
Jenže… rodiče jeli podle jejich nejlepšího svědomí a nebylo odvolání 🙂