BTW: Když jeden zapadne aneb o nástrojích patřičných

Vystoupila jsem z auta, motor jsem zatím nechala běžet. Dívala jsem na čumák směřující do výše a zadek zabořený ve sněhu. Psi mě z kufru auta se zájmem sledovali. Tak jo, to bychom měli. Co teď?

 

 

Začalo to nevinně. Bylo to v úterý, druhý den oblevy, když jsem se rozhodla jet se psima na Zvičinu – tam bude určitě chladněji a nepřerušená sněhová pokrývka (čti: po vycházce čistí psi). Jela jsem tam oklikou přes Bílou Třemešnou a obě Brusnice, protože jsem potřebovala cestou koupit další pytel slunečnice pro ptáky. Cestou nahoru na kopec jsem si u odbočky na Miletín všimla hlídkujícího vozu policie – no jo, hranice okresu je odtud kousek a my ze zamořeného Trutnovska ven nesmíme.

Vyjela jsem až na vrchol kopce a zaparkovala u kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Psi vyběhli ven s nadšením a díky četným stopám po traktorech a jiné technice se dalo chodit nejen po loukách, ale i po polích. Sníh byl jarně změklý, ale ještě úplně netál. Šly jsme s AriBerry jeden z našich oblíbených okruhů a vrátily se k autu. A mě napadlo – proč jet domů takovou oklikou, když to třeba půjde zkratkou přes Třebihošť?

 

 

Vím, že se zkratka v zimě oficiálně neudržuje, ale v lednu ji evidentně traktor projel a byla běžné používaná. Je to cesta v šířce na jednou auto, která začíná ve vesnici Zvičina, obtáčí jihozápadní svah kopce, klesá do sedla pod Zvičinou a pak rovnou dolů do Třebihoště. Odtud mám domů kousek a nebudu dráždit hlídkující policisty. Sice jsem si matně uvědomila, že od ledna byla jedna velká obleva a zase nasněžilo, ale nebylo to zase tak zlé, že? Na tu dvoudenní vichřici, která nás tu tehdy sužovala, jsem si ani nevzpomněla.

 

 

Když jsem ve vsi koukla na odbočku ke zkratce, nevypadalo to zle. Nebyly tam stopy aut, ale to nic neznamenalo – bylo poledne a od rána trochu sněžilo. Takže jsem vyjela. A za posledním domem, při vjezdu na ničím nechráněný kopec, jsem jen zamrkala. Cesta byla pryč a v závějích byly pouze vyjeté koleje po nějaké větším vozidle, než mám já. Traktor? No dobrá, řekla jsem si optimisticky, kudy projel on, projedu taky! Že bych se mohla pokusit couvat zpátky do vesnice mě hlavou opravdu neblesklo. Otočit se nebylo kde, pojedu tedy dopředu.

Bylo to drsné, měla jsem co dělat, abych udržela volant, ale jela jsem – a dokonce na dvojku. Což znamenalo, že mám pořád ještě něco v záloze. Koleje byly hluboké a dost křivolaké, ten někdo rozhodně nejel hladce. Ani to mě nezastavilo. Však víte – kde projel on…:)) No a pak, před prvním větším klesáním, bylo zřejmé, že ani on neprojel. Sníh byl těžce rozrytý, jak se tam otáčel, ale zem vidět nebylo – ty závěje fakt stály za to!

 

Už na cestě zpátky – v době krize jsem nefotila. Měla jsem dojem, že bych si to mohla „zakřiknout“ a pak tam zůstat – neptejte se proč:))

 

Ok, musím se také otočit. Cesta tu tvoří zářez ve svahu, takže bylo jasné, že to musím zkusit do kopce. Vypadalo to docela nadějně, auto má náhon na všechna čtyři kola, hrana pole byla vyfoukaná skoro do hola a půda byla stále ještě zmrzlá. Pokud se mi mimo hluboký navátý sníh chytí aspoň přední kola, jsem v pohodě. No… skoro to vyšlo:))) K hraně pole mi zbývalo sotva 40 cm! Jenže „skoro“ neplatí, že jo. Moje statečné autíčko sice dokázalo vyjet poměrně vysoko do prudšího svahu, ale pak se zadní kola zahrábla moc hluboko a auto zůstalo stát.

Prohlížela jsem si to nadělení a uvažovala. Když to uvolním tady a prokopu tady, mohlo by to vyjít. Vycouvám a otočím se. Moje Subaru je relativně lehké a velmi obratné, takže bych nemusela skončit zapadlá na břiše. Volat pomoc jsem nechtěla, pokud nevyzkouším všechno, čeho jsem sama schopná. On by někdo s traktorem přijel, ale dal by mi to nejspíš sežrat. Copak u zapadlého chlapa by se všichni akorát zasmáli, protože by šlo o sympatický risk, který tak nějak nevyšel (pokud by to ovšem nebyl Pražák:)) Ale ženská? Která navíc do těch závějí vjela dobrovolně, nebyla to žádná nehoda? A které navíc už dávno není dvacet? :D Kdepak!

 

 

A teď nastává okamžik, kvůli kterému to všechno píšu. Otevřela jsem dveře auta a sáhla pro autolopatu. Tady přichází ke slovu druhá půlka titulku – nástroje patřičné! Kdybych s sebou neměla tuhle šikovnou lopatku, z pevného plechu a asi půlmetrovou rukojetí, bylo by mi zatraceně ouvej! Lopatu mám ještě z Norska a do auta jsem ji přihodila v lednu, když prvně pořádně nasněžilo; však do lehkého terénu jezdím denně. Stala se tak po dvou bezsněžných letech opět součástí mé standardní zimní výbavy.

Takže jsem nejdřív přemýšlela (šetřím si fyzickou práci:)) a potom vykopala vše potřebné. Netrvalo mi to ani deset minut. Potom přišla chvilka napětí, hra se spojkou a plynem, aby se mi na druhý pokus podařilo z pasti vyskočit, a ještě se částečně natočit žádoucím směrem. Potom jsem se musela ještě dvakrát vytočit (ale jo, klouzalo to:)), ale nakonec jsem se opět rozjela křivolakými hlubokými kolejemi zpátky k vesnici. Psí holky neříkaly nic a mě napadlo, že takhle ohleduplný by nejspíš žádný lidský spolujezdec nebyl! :D

 

Lopata v autě – hned u Berryino rampy

 

Cestou domů, poslušně přes obě Brusnice (Horní a Dolní) a Bílou Třemešnou, jsem pak uvažovala o nástrojích patřičných. O tom, jak existuje celá řada úplně obyčejných leč specializovaných předmětů, které dokonale usnadní práci, na kterou jsou určeny, zatímco dělat stejnou činnost bez nich je těžké, někdy až nemožné.

Čím bych asi nahradila onu autolopatu? Vedle rukou bych měla škrabku na sklo případně misku na vodu pro psy. Vším bych se mohla snažit odhrnovat navátý udusaný sníh, ale zatraceně by mi chyběla ta půlmetrová rukojeť lopaty. Díky ní jsem snadno hrábla až pod auto, a navíc tvořila páku, pokud bylo potřeba víc síly.

 

 

Mezi takové specializované předměty pak patří třeba kartáče, smetáky, šroubováky, nůžky… však se sami zamyslete nad všemi těmi případy, kdy vám něco takového chybí a vy přesto musíte danou činnost udělat. Zametat bez smetáku, vykartáčovat si třeba kalhoty bez kartáče, zašroubovat šroubek bez šroubováku. Jistě, většinou se to nějak splácá, ale trvá to déle a výsledek často v kvalitě pokulhává:))

A tak vás dnes zvu ke hře: pojďme si vyjmenovat co nejvíc takových nástrojů a zároveň vzpomínejte, jak jste se je pokoušeli nahradit vy! Dám příklad: čistit si zuby bez zubního kartáčku nebo se snažit se utáhnout šroubek kuchyňským nožem. Nebo něco umývat vodou z kýblu, když by postříkání hadicí bylo mnohokrát rychlejší a účinnější!

Tak co, vzpomenete si na některé ze svých zajímavých improvizací? :)

 

Aktualizováno: 21.2.2021 — 10:13

35 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nenapadá mě žádná vlastní příhoda, tak napíšu synovu nedávnou, kdy napadlo tolik sněhu, že se mu podařilo uvíznout na veřejném parkovišti v České Lípě. (chuckle) Lopatkou ani jiným vhodným nářadím nedisponoval, tak střídavě zkoušel vyjet a poté zase hledal, co by tak asi podložil pod kola. Když tu náhle z blízkého úřadu vyběhl mladý muž, že prý jeho marnou snahu odjet zpozoroval z okna, a nabídl pomoc. Stačilo prý trochu zatlačit. Tak taková nezištná ochota dokáže potěšit! (y)

  2. Takových uvíznutí mám habakuk! Za humny máme cestu okresní, která se v zimě neudržuje neb spojení s vedlejší obcí je souběžné a udržuje se. Ovšem celá vesnice věří, že tu neudržovanou projede,včetně faráře. Farář je věřící, my ostatní jsme ve víře vlažní avšak stejně jedeme. Napřed činíme dotazy, zda se dá projet a pak jedeme. Naši zemědělci jsou ochotní a přátelští, takže,když to nejde jinak, tak potupně na ně čekáme. Jinak se hledím svých ambic v tomto ohledu vyvarovat, nemajíc Subaru ani jiný teréňák,už jsem se jednou vytančila kousek nad hřbitovem a trvalo hodnou chvíli,než jsem se chytla trávy. Doma o těchto věcech raději nemluvím neb bych si vyslechla spoustu úžasných od neřidiče, který si nechá vyvážet zadel. (rofl)

    1. Jenny, pobavila jsi mě. Jooo, pan farář má Pána boha, aby se za něj přimluvil. Tak to se to pak jede :-) A vytančit se nad hřbitovem, tak to je také paráda. Však ti tamější nájemníci určitě drželi palce, aby to dobře dopadlo.

  3. Dede, to musel tedy být nervák a navíc s „psí zátěží“ v autě. Hlavně, žes to bravůrně zvládla.

    Za pobytu v místech s možností sněhu jsme měli v autě velký pytel kočičího steliva na podsypání kol( jak se tu doporučovalo)a skládací lopatu. Kdysi jsme si v Čechách koupili takové podložky právě pod zapadlá kola (asi se na ně někdo pamatujete). Už si přesně nevybavuji, jak vypadaly, ale několikrát jsme je úspěšně použili, když kola na namrzlé silnici při rozjezdu podkluzovala (auto se pak sice rozjelo, ale podložku to při tom „vystřelilo“ o kus dál).

    Také jsme jednou zapadli. To jsme bydleli v Illinois, zažili jsme nejen silné mrazy, ale i hromady sněhu. Měli jsme tenkrát Dodge pick-up, auto opravdu velké. Jednou v zasněžené zimě jsme se vraceli domů, fičelo, silnice zavátá tak, ze krajnice nebylo ani rozeznat. Už nevím čemu se manžel chtěl na silnici vyhnout, ale zajel víc doprava, v domění, že je stále na zaváté silnici. Jenže nebyl, sjeli jsme ze silnice do svahu, nebo příkopu, sněhem zavátého do úrovně silnice. Zjistil to už příliš pozdě. Celá pravá strana auta se začala nejen podezřele propadat do sněhu a auto i naklánět. Manžel rychle zastavil a vyvstala otázka, co dál. Já se bála na své straně otevřít dveře a zkusit vysloupit, co když auto „rozkývám“ a převrhne se na mě. Manžel na své straně otevřel dveře (vlastně je silně vytlačil „do kopce“) vystoupil. Já se opatrně přesunula k volantu a také vlezla. Pokusit se vyjte vůbec nepřipadalo v úvahu. Stáli jsme tam bezradně jen minute, dvě, když přijel „silniční anděl“. Chlapík take v pick-up zastavil, řekl jen „hi there“ a začal z auta vyndavat řetěz. Naštěstí jeho auto bylo ještě silnější a mohutnější, než naše, takže naše obavy, že nás navytáhne byly zbytečné. Vytáhl nás celkem snadno a nabídku odměny razantně odmít. Prý mu dělá radost, takhle lidem pomáhat, dělá to už roky a právě za tím účelem vozí s autě potřičné náčiní. Říkal, že má rád pocit, že pomohl těm, kteří to potřebovali a nikdy si peníze nevezme. Anděl silnic.

    Jo a ještě jsem si vzpomněla na jedno. Je to už jistě 40 let, co mi bratr vyprávěl, jak se s manželkou odněkud vraceli, když mu v autě praskl hnací řemen. Mobily ještě ve hvězdách, nikdo nikdo. Tak si švagrová sundala punčocháte a on z nich vyrobil potřebný řemen a dojel někam do nejbližší opravy. Prý o téhle „první pomoci“ někde slyšel, teď měl možnost ji ozkoušet a byl rád, že se potvrdila jako fungující.

    1. Maričko, taky máš plno příhod k vyprávění! :)
      O těch punčocháčích takto použitých jsem taky slyšela – jako o radě, jen jsem neznala nikoho, kdo by to zkusil:))

      Zato jsem sama vyzkoušela jinou radu, a to nalévání benzínu z kanystru bez hubice do auta pomocí stočených průhledných plastových desek. V tomto případě mohu potvrdit, že to funguje:))

      1. Jj,na moje punčocháče jsme dojeli kdysi v ještě dřevních porevolučních dobách, busem z Italie.

        1. Téda Jenny až z Itálie, autobusem a „na jedněch punčocháčích“ – to tedy je výkon !!

          Když už jsem se právě „vedle“ zmínila o filmu, tak se mi tady vybavil ještě jeden – seriál z 80. let. Navím, jestli běžel i v čes. TV. Jmenoval se „MacGyver“ a hlavní hrdina se tam vždy dostal z různých zapeklitých a nebezpečných situací právě tím, že „vyrobil“ nějaké únikové a záchranné udělátko z toho, co měl zrovna při ruce a kolem sebe. Byl to fajn seriál :)

          1. Dala jsem k dispozici dva kousky, tak nevím, jak si s tím ti řidiči poradily,už mi nic nevrátili. :-))

      2. Líp funguje rozkuchaná petka. Pokud si dojedeš na benzinku pro palivo v kostýmu a paruce Hanky Zagorové jako já, nezapomene na to nikdo z širokěho okolí.

  4. Kdysi v práci jsem používala dlouhý kovový nůž na dopisy. Na opravu čehokoliv. Na jedné straně dlouhá, tupá, kovová čepel, na druhé straně malý skládací nožík. Úžasně variabilní nástroj.
    Ale dostala jsi se z toho bravurně, všechna čest!

    1. Jeden vy nevěřil, jak často se hodí tupá kovová čepel! :)
      Já má takhle v kuchyni mezi běžnými příbory prastarý příborový nůž ještě po babičce (ostřil děda, viz článek o nožích:)). Je neuvěřitelné, k čemu všemu ho dokážu využít – dokonce s ním vyndavám i pláty na kamnech, pokud je potřebuju komplet vyčistit… ostrému noži bych zlomila špičku, vhodně široký šroubovák je zase moc tlustý a nezajede pod plotnu…

  5. Připomíná mi to poznámku, kterou pronesl kamarád (taky subarista:)), když jsem mu hrdě ukazovala nové auto:
    „Víš, jak se liší čtyřkolka od dvojkolky?“ zeptal se mě s potměšilým blýsknutím v očích.
    Spolkla jsem nabízející se odpověď (o dvě kola:)) a počkala si na pointu.
    „Se čtyřkolkou uvázneš mnohem dál a mnohem hloub!“

    Musím uznat, že měl pravdu, přestože jsem zatím měla kliku a ze všech „vošajstlich“ příhod jsem nakonec vyjela po svých:))

    1. já jsem si myslela že, ,, vošajstlich“ se říká jen u nás. Na horách se říká všelicos. Pankejt-příkop, mostka-zápraží a pod.

  6. Já jsem na rozdíl od sněhu zapadla v blátě, navíc s vybitým mobilem. Jela jsem od kamarádky bydlící na kopci v lese a cestou jsem mudrovala, že nesjedu až na silnici, ale vezmu to zkratkou. Tyhle zkratky! Člověk se nepoučí. Ano, na kopečku jsem uvízla v blátě. Tak jsem tam stála, po kotníky zabořená, kolem … A tiše šuměly lesy…a stmívalo se. Teď babo raď! No, poradila jsem si a brodíc se blátem jsem tahala z lesa větve a podkládala pod kola. Po hodině otrocké práce auto zabralo, vymlasklo z marastu ven a já se jen modlila, ať ten kopeček vyjedu, nebo tam zhynu, obalena blátem.
    V první hospodě, kam jsem se vbahnila, utichla zábava a více rukou mi podávalo nejdřív papír na utření rukou mých a posléze nabídnuté telefony. To bylo příjemně milé.

    A ještě, ze sněhu mě jednou v neděli ráno tahal odhrnovač sněhu, který naštěstí pracoval nablízku. Stála mě má blbost dvěstě korun, které jsem mu s díky strčila.
    Takže nejsi sama, Dede. Jsme jedné krve, ty a já! :-)

    1. Bahno je horší než sníh, řekla bych – i proto, že je pak všechno děsně špinavé :D
      Věřím, že po takové příhodě jsi v hospodě musela vzbudit pozornost – a bylo milé, že to nebyl výsměch.

      1. to je pravda. Jednou, ještě když jsem měla Favorita tak jsme jeli s Janou k příbuzným a muselyjsme zaparkovat vedle jejich zahrady, na loučce. Samozřejmě, že jsme se zahrabaly, bylo to taky v předjaří. Jana měla pěkné, vysoké kozačky a musela mi pomoct tlačit. Jak měl Favorit přední náhon a ona mi pomáhala zepředu tlačit tak jsem ji tak strašně nahodila, že měla od vrchu ty kozačky plné bláta. Myslela jsem, že ubohou maminku zardousí :) ale ona je moc hodná a tak mi ani nenadávala jen jsme se potom hrozně nasmály. Něco podobného se nám stalo i Wartburgem, ale to byl cizí pán… a nebylo to tak moc, jenže měl bílý tričko…

        1. jojo, v blátě jsem v životě uvízla mockrát a vždycky to byly nervy… mluvím o pokusech dostat se po dešti od chalupy strmě stoupající úzkou nezpevněnou cestou. Z toho jsem dokázala mít bolení hodně dlouho dopředu.
          A právě tam jsem zjistila, že je mnohem lepší být řidič než spolujezdec, v takových momentech. Jako řidič to řešíte, zatímco jako spolujezdec se jen bojíte:))

    2. Ježišmarjá, správné je vybytý mobil. Mě se na tom slově furt něco nezdálo, ale nevěděla jsem co! Až teď mi docvaklo. Tak pardón!

  7. Lopatku v autě nemám, ale svého času jsem poměrně přesně uměla používat podpatky lodiček, když nebylo po ruce kladívko :D
    Zapadlé auto jsem řešila jednou v Nymburku na sídlišti. Před lety se nějak objevilo víc sněhu. A při oblevě v zatáčce mezi paneláky najednou pežotek zahrabal kolečky a zůstal ležet na bříšku. Nedosáhl na silnici. Naštěstí přiskočili dva silní mužové a bez větší námahy vystrčili pežotka i se mnou nahoru na sníh a o dva metry dál už byl suchý asfalt :)
    Méně zábavné bylo, když jsme vloni zapadli s obytňákem. V kempu. Po noční bouřce se parkovací plocha změnila v podmáčenou bažinu, zlehka překrytou trávou. A všichni byli zaboření aspoň deset centimetrů. No, páníkovi se podařilo otočit auto trochu po směru vody, rozjel se, vykroužil kolo přes celý kemp a vyjel. Ale dokud nebyl na asfaltu, vůbec jsem nedýchala. Nemám na takové věci nervy :)

    1. Ri, naprosto tě chápu – být spolujezdec ve špatných podmínkách je mnohem horší, než řídit. Nic nemůžeš udělat, zůstanou jen ty nervy :P

    1. Děkuju Maruško :) Dlužno říct, že nebýt mé vlastní lehkomyslnosti, nemusela jsem se do nepohody vůbec dostat 8) :D

  8. S mým neterénním autem bych to ani nezkoušela :) A autolopatku nemám, ono pod Pálavou ji člověk obvykle neužije, letos byla větším problémem ledovka než sníh. To bych potřebovala spíš pytlík s pískem…
    Vylezlý hřebík jsme zatloukala takovým pantoflem z tvrdého plastu- dneska se snad už nevyrábějí, je to dávno… moc povylezlý šroubek jde chvíli šroubovat i nehtem, pokud má člověk silnější a nevadí olezlý lak.

    1. Myslím, že si pamatuju ten typ pantoflí :D
      Mimochodem mám dojem, že ty lodičky, co je zmínila Ri, vypadají na zatloukání lépe :D
      Pytel s pískem tenkrát v Norsku, když jsem zapadala na školním parkovišti, ta dáma v drahém kožichu a na šteklích měla v autě taky… Tak ten nevozím. Ale lopatu jo. Ale led je mnohem horší než sníh, na něm svoje štěstí pokud možno nepokouším:))

      1. pokud jen na vyjetí nebo rozjetí,tak koberečky z auta jako první pomoc – fungujou….
        lopatku vozím polní, celoročně….taky tomahawk…

        1. koberečky fungují ale kola je vyhazují, i ty větvičky jsou dobré, to když jsme jezdily Škodou Populár— já mám příhod habaděj, protože tenkrát, to byly zejmy jak se říká u nás na horách. :)

        2. Tak nože mám obvykle aspoň dva (kapesní a větší ve dveřích auta), ale na tomahawk jsem se nikdy nezmohla!
          A přiznám se, milá Sharko, že zatímco o možnostech využití lopatky nepochybuju, ten tomahawk mi kapku vrtá hlavou… :P :D

  9. Tak já žádné zajímavosti při náhradách různých nástrojů nemám – pravda, šroubek a příborový nůž patří k sobě (rofl) anebo místo lopatky na smetí nějaký papír či karton – to jo, ale jinak mne nic zajímavého nenapadá.

    Jinak ale smekám klobouk, jak jsi si poradila. Já mám velký respekt ke sněhu na vozovce – jsi fakt dobrá!

    1. Ygo, tohle auto mám devět let (přesně:)) a teprve s ním jsem přestala mít nervy z jízdy na sněhu. Když jsme se před dvaceti lety přistěhovali na vesnici, byly tuhé zimy, horší než tahle, první větší sníh byl obvykle už v listopadu. Nejdřív jsem měla Felicii a pak Oktávku a u obou jsem byla ze sněhu na nerf. Vlastně teprve tady na vsi jsem pochopila (poté, co jsme s klukama tři čtvrtě hodiny vykopávali auto), jak podstatný rozdíl je mezi prostě napadaným sněhem a ufoukanou závějí – to je prakticky rozdílný materiál, i když na pohled může vypadat stejně! :)
      Takže teď slavím devátý rok pohodlného ježdění, kdy se s trochou opatrnosti neztratím ani ve sněhu ani v bahně. S tím, že denně jezdím po polních cestách, tak šikovnost tohoto auta u nás využiju po víc šest měsíců v roce:))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN