GLOSA: V jakém světě vlastně žijeme?

Budou to zanedlouho čtyři roky, co zemřel jeden z lidí, kteří tady mohli být ještě hodně dlouho a zvěstovat překvapeným lidem očividný fakt: na světě je fajn, a ještě nikdy nebylo tak dobře. Švédský lékař a datový expert Hans Rosling byl člověk, který dokázal, že většinu lidí vlastně fakta, a to ani pro ně pozitivní fakta, nezajímají.

 

Autor dnes už proslulé knihy Factfulness (česky vyšlo jako Faktomluva) ovšem začal s touto činností mnohem dříve – mnozí si vzpomenou na jeho vystoupení na TED konferencích, která jsou k vidění na YouTube – experimentem, kdy dával lidem v různých zemích, lidem nejrůznějšího sociálního i profesního zařazení, jednoduché otázky o světě a čekal, jak na tom budou s odpovědí. Otázky jako: kolik procent dívek na světě má přístup k základnímu vzdělání, nebo kolik procent světové populace ohrožuje hladomor. Zjistil, že většina informací, které lidé o světě vědí, pokud vůbec byla někdy pravdivá, tak většinou v době někdy před padesáti lety.

Zbídačelou Afriku bereme za hotový fakt, navzdory mnoha pozitivním zprávám z jednotlivých zemí. „Třetí svět hladoví“ je něco, co by leckdo podepsal, ale je to pravda? Není. Pan Rosling velmi rád srovnával své respondenty s šimpanzy, kteří, když dostanou tři možnosti, budou mít 33 % šanci, že se trefí správně, protože budou vybírat odpovědi náhodně. Přesto učení lidé z různých zemí odpovídali konzistentně na dotazy typu výše uvedených tak špatně, že správné odpovědi trefilo vždy jen kolem deseti až patnácti procent z nich.

Čím to je? Tím se právě zabývá jeho kniha Faktomluva, kterou osobně považuji za povinnou četbu pro každého žijícího člověka na tomto světě. Je to – svěžím jazykem napsaná – zpráva o tom, že je svět vlastně fajn. Že ještě nikdy nebylo tolika lidem tak dobře, jako dnes. Že jsou naše představy o světě často fatálně mimo. Že rozvoj společností je spíš spektrum, víceméně dělitelné do čtyř kategorií podle toho, co si tam lidé mohou dovolit, než prosté černobílé vidění ve stylu „bohatí vs. chudí“.

Přesto až do pandemie covidu-19 bylo zvykem malovat svět, ve kterém vlastně nikdy nebylo lépe, v co nejčernějších barvách, a to ne v zemích jako Sýrie nebo Jemen, kde zuří občanské války, ale na Západě – a čím bohatší země, tím černěji ten svět tamní lidé viděli. Proč? Protože jsme sami zapomněli, co to znamená doopravdy strádat, najednou jsme nebyli schopni prakticky pochopit, jak obrovský pokrok pro lidi znamená třeba to, když se díky jízdnímu kolu dostane dál, nebo když díky mobilnímu bankovnictví a online platbám ho někdo neokrade o výdělek na cestě domů.

Nakonec se ukázalo, že Afriku vlastně nakrmilo něco, co nikdo nečekal: levný čínský mobil a 3G/4G sítě. Mobilní telefon za pár korun, s operačním systémem vytvořeným tak, aby byl intuitivní (kdo má malé děti, ví, jak je těžké od nich chytrý telefon odtrhnout) najednou znamenal obrovský skok v rozvoji gramotnosti, možnosti vzdělávání se nebo podnikání; takový, jaký žádná charita ze Západu nikdy nedokázala. A schválně: co my o tom v Evropě víme?

Tak dlouho se tu budeme třást před vizí uprchlíků odpovídající době, která už není, až si budou mnozí Afričané říkat, že by byli hloupí, kdyby někam chodili, protože se dá snadno a dobře vydělat na živobytí u nich doma.

Tahle tendence vidět svět očima svého mládí a zakonzervovat si o něm představu je pro lidi hodně typická, stejně jako nepochopení rozdílu dynamiky vývoje u sebe a jinde. Dodnes vzpomínám na to, jak jsem v Nizozemí vysvětloval lidem, co u nás byli na výletě v 70. letech a potom už ne, že se u nás změnilo prakticky všechno. Že to, co viděli, je svět, který už neexistuje ani pomalu ve svých obrysech. Chtěli naslouchat, chtěli věřit, ale… při vědomí toho, jak málo se v jejich očích změnila jejich vlastní země, uvěřit nedokázali.

Ne vždy to je takhle milé. Pamatuji si na případ, kdy jsme byli se ženou a synem na parkovišti u Øresundského mostu ze švédské strany a povídali si se starším švédským manželským párem, který tam stál v karavanu. My jsme měli norské auto a mluvili jsme na ně norsky, takže je ani na chvilku nenapadlo, že bychom nebyli Norové – a jako k Norům se k nám chovali. Tak jsme se ptali, kde byli, a oni že v Rakousku, Bavorsku, Sasku, Berlíně a pak to vzali přes Rostock a Dánsko sem. Logicky se nabízela otázka: byli jste v Česku?

Načež paní začala říkat, že to ne, protože to je přeci „východní Evropa“ a tam je hrozně nebezpečno. Tak jsem jí říkal, že není, že je to naprosto v pohodě, a mezi řečí jsem řekl, že to vím dobře protože já jsem Čech a moje žena Polka. Ti lidé se s námi prakticky v ten moment přestali bavit, asi brali fakt, že s nimi mluvíme norsky a „dělali jsme Nory“ jako podvod, tolik typický pro „ty Východoevropany“, kteří přeci jen znamenají mafii, chudobu, prostituci a další nejrůznější zločiny.

Podobně těžké je vyvracet české stereotypy i jenom o Polsku, nemusíme vůbec chodit do Afriky. Čech, který byl v Polsku naposledy na tržnici v roce 1993, tu zemi, když tam dnes přijede, nejenže nepozná, ale zažije hlavně pořádný šok a nepůjde mu do hlavy, jak je možné, že ta země vypadá v mnoha ohledech o tolik vyspěleji než Česko, když přeci byli vždycky někde „daleko za námi“.

Tempo rozvoje v afrických zemích je přitom ještě mnohem rychlejší, generace se obměňují daleko rychleji, a protože to jsou společnosti mladé, absorbují moderní technologie a vše, co přinášejí, daleko snadněji.

Ale my to nevidíme. Jsme stejní, jako Britové, kteří se o nás vyjadřují jako o Československu, protože tak se to učili kdysi dávno v zeměpise. Nejenže riskujeme, že přestaneme světu rozumět, ale hlavně budeme propadat absurdním strachům ze stavu světa.

Stojí to za to? Nestojí – svět je krásné místo, i navzdory covidu, a když k němu budeme přistupovat otevřeně, třeba zjistíme, že jsme se lecčeho báli zbytečně.

Aktualizováno: 27.1.2021 — 11:08

22 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Se spoustou věcí souhlasím. Ale nejen u nás, ale i v rozvojových zemích jsou předsudky a určitá mentalita. Tu technologie neposune. Tam, kde je kmenová mentalita, zůstává i přes vzdělání a technologický posun, ani některé náboženské předsudky technologie nezmění. Technický vývoj ten mentální o hodně předhonil. Technologicky vyspělá vrstva je čím dál širší, ale lidí, kteří dokážou hledět na ostatní s nadhledem je málo nejen na bohatém a do sebe zahleděném západě. Ty myšlenkové stereotypy jsou v každé zemi, historická zkušenost se překonává několik generací. Žijeme v nejlepším a nejbohatším světě, ale přesto z nás zůstává něco z prapředků. Osvěta je nutná, užitečná, ale přesto je nutné počítat s určitou „zabedněností“, rituály a kmenovým myšlením Před pár sty lety to byl pud sebezáchovy a ten z člověka za pár generací nezmizí. (dobře to rozebírá J.G Frazer: Zelená ratolest, je to sice starší věc, ale hodně o naší mentalitě vysvětluje)

      1. Zelená ratolest je taky skvělá kniha! :)

        Jinak máš pravdu s tím, že prapředci jsou v nás pořád silnější, než si myslíme.
        Podstatné je to, že existují i fakta, podporující pozitivní podle na svět – navzdory tomu, co se na nás neustále hrne z médií.

        1. To bezpochyby, také jsem psala, že s dost věcmi souhlasím a že žijeme v nejbezpečnějším a nejblahobytnějším světě v historii. Jen mé biologické základy mi pořád připomínají, že nelze změnit naši biologickou podstatu. Spíš se s ní musíme naučit žít, abychom zbytečně nekomplikovali život sobě i druhým.

  2. Knížku jsem nečetla, ale přednášky Roslinga na Youtube znám. Pamatuju si jak hopká po pódiu a vypráví, že šimpanzi by měli lepší odpovědi než lidi, opravdu jsou moc zajímavé a stojí za to. Ale já sama jsem jeden z provinilých, co nic neví a zprávám se vyhýbá. Mám jenom jedny nervy a mentální zdraví

  3. Vzpomínám si, jak po sametu sem jezdili cizinci a zírali, že známe toaletní papír :) Asi některé země vidíme přesně takhle.

    1. Díky :)

      Oni by se kolikrát i divili, jaké technologické vychytávky se ve „třetím světě“ používají a že to kolikrát není jeden velký slum, jak si to tady často lidé představují. Ostatně leccos napověděly i zkazky o „uprchlících se smartphony“, které šířili lidé, co nechápali, že smartphone má v Africe, o Blízkém východě ani nemluvě, kdekdo. A co víc: dělá se s ním kolikrát víc věcí, než u nás, kde máme k věcem pořád ještě fyzickou infrastrukturu, zatímco oni jedou už čistě mobilně.

  4. Moje zkušenost z dlouhodobých pobytů v cizině (tří) mě naučila, že ty první měsíce nevidím prakticky nic pořádně – snad s výjimkou přírodních krás :)
    To není nic proti ničemu, jen si toho musí být člověk vědomý – té selektivní slepoty.
    A že nám utíkají změny ve světě? Opět to nevadí, pokud jsme si toho vědomi a nestavíme na poněkud zkostnatělých názorech své předsudky:))

  5. Já se potkávám v cestovatelské komunitě spíš s opakem.
    Týpek se projede rychlovlakem v Šanghaji a začne hlásit, jak je ta Čína vlastně super.

    V dokumentu Vítejte v KLDR, ve kterém se skupina Čechů s organizovanou cestovkou podívá do KLDR někdo na té jejich státní šarádě prohodí „ale to není tak hrozný“

    Už se pár lidí hádal, že Rusko je rozvinuté, protože v Moskvě je fakt čisto a do Petrohradu je luxusní dálnice.

    Můj oblíbený je z diskuse tuším na Alarmu nebo kde jak tam někdo píše, že Palestinci jsou hrozně fajn, vždycky s nimi v Ramallahu rád zajde na vodnici, jak na ně ten Izrael může být tak zlý.

    Ona je skupina lidí co nikam pořádně nevyjede, případně jen do okruhu pro sebe mentálně bezpečných zemí a ti pak mají ty představy co píšeš. Ale zas není to tak hrozný, kolikrát já na Czech Republic ve Vancouveru od tak 20 národností slyšel:
    „Prague! Best party! I Will celebrate birthday in Prague!“

    A pak tu je skupina lidí co už ví, že svět není takový jako v médiích, tak vyjíždí, ale jejich obzor je takový omezený že o té zemi nevědí zhola nic a hned jsou experty podle toho jak je čisté náměstí, luxusní vlak, výběr v restauraci nebo jak moc se lidi smějí

      1. My vždycky, když jsme někam jeli (a že jsme nikam moc nejezdili), snažili jsme se najít si co nejvíc informací předem. Ale mám kolegyni z práce, která objela snad celý svět (je bohatá dědička, bezdětná, bez partnera, prostě tím cestováním zabíjí čas) a pravděpodobně dosud netuší, kde vlastně byla (příklad: dva roky po její návštěvě Japonska jsem jí na jedné recepci vysvětlovala, co je to suši, vůbec to neznala). A to byla i na Velikonočních ostrovech…, Ach jo. Pro někoho je cestování škoda.

        1. Já slyšel krásný podcast zajištěných business lidí, kteří zmiňovali jak je zajímavé a zároveň divné a trochu myšlenkově nebezpečné, jak s dostatečným obnosem se jde pohybovat po síti hotelů, letišť, taxiků a mezinárodních značek a sice být kdekoliv na světě, ale mít naprosto stejný standard a prostředí, na které je ten člověk zvyklý. Aneb z Hiltonu v Paříži do Hiltonu v Singapuru a jiné budou jen záclonky a výhled z okna

            1. Jistě, cestování s klapkami na očích, není to všelék, změní to jen toho, kdo opravdu tomu jde naproti.

        2. Jo, akci, to znám. Moje kamarádka to má s cestováním stejné. Vlastně skoro celý svět s cestovkami. Amerika je pro ni fuj a to byla na východním pobřeží. Američané jsou vlastně jenom obézní hlupáci, tvoří neskutečně blbé filmy a to jejich školství, no to je směšné, kam se na nás hrabou. Ale vše co je z Ruska nebo Číny je vpořádku. Tam ale nebyla! Už se chystám, že ji doporučím, aby se tam odstěhovala. Při tom je to stará babka, které minulý režim s Rusy v čele zničil kus života.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN