BTW: Zakazovat! Proč?

„Koukej už zavřít tu knihu a jdi něco dělat. Jen si zkazíš oči!“ „Jen dva díly a pak tu telku vypnete, rozumíte? Nemusíte zblbnout!“ „Ještě jednou přetáhneš čas na tabletu, tak ti ho seberu! Vždyť z toho zmagoříš!“

 

 

Ach ano, je vám to asi jasné – měla jsem tu teď několik dní vnoučata, takže docházelo k jistým reminiscencím. Tentokrát hlavně ve chvíli, kdy se na mě toužebně zadívaly dva páry modrých očí a zaznělo opatrné: „Babičko, můžeme si pustit pohádku?“ A já jsem věděla, že nejde o žádné pohádky, že děti prostě chtějí hltat další a další příběhy Tlapkové patroly:))

Ano, dovolovala jsem jim to. Přídělovým způsobem, jako to mají doma – byť nejspíš velkorysejším; přece jen jsou u babičky. Oba jsou naučeni respektovat limity, takže jsme se vždycky dohodli bez křiku a trucování. Navíc já jsem zvyklá coby autorita fungovat na principu předběžných upozornění, takže když jsem řekla: „Ok, dívejte se, ale až skončí tenhle díl, budeme… (doplňte jakoukoliv jinou činnost:)), fungovalo to bez problémů.

Ale přemýšlela jsem nad tím. Proč se tyhle činnosti dětem zakazují, pokud je dělají ve svém volném čase? Šrouby se obvykle přitahují úměrně tomu, jak moc děti po dané aktivitě touží – čím víc na tom dětem záleží, tím striktnější pravidla bývají. Vždyť zblbnou!

Jako matka jsem se tím řídila a nepřišlo mi to divné – mně to dělali doma taky. Až na to, že v mém případě šlo o maniakální čtení. Možná jsem si na tom i ty oči zkazila, ale víte co? Neměnila bych! Ani jako dospělá jsem si nezvykla koukat na telku, nikdy jsem moc nebyla na filmy… čtu však pořád.

Nebo jiný případ: z našich kluků vyrostli normální úspěšní mladí muži s velmi civilizovanou slabostí pro Netflix. Je to výsledek toho, že jsem jim kdysi limitovala denní příděl dětských seriálů – v té době Chipa a Dalea, Želv Ninja nebo Disneyho Kačerů? Co by se stalo, kdybych to nedělala?

Pozor, pořád mluvím o volném čase dětí – tedy ne o něčem, co dělají třeba místo úklidu nebo přípravy do školy. Proč jim do toho vlastně kecám? Je to snad výsledek dědictví puritánského životního postoje, který by se dal charakterizovat rčením „dobrého pomálu“? Proč jim z vyšší moci zakazuju něco, co milují a čím nikomu neškodí – v případě Tlapkové patroly dokonce ani sami sobě. Nejsem tak trochu pokrytec? A kde je v tom respekt?

O tom, jak je můj postoj subjektivní, svědčí i to, že zatímco Tlapkovou patrolu snadno snáším, a tedy i povoluju, třeba Šmoulové mi přijdou příšerní – ačkoliv nejsem cílová skupina ani pro jeden z těchto seriálů!

Přemýšlela jsem nad tím, jestli za tím částečně není náš pocit viny. Když necháváme děti ponořit se do jejich světa, vypadá to, jako bychom se jim pořádně nevěnovali – jako bychom od nich prostě chtěli mít chvíli pokoj. Takže jim to zakazujeme, abychom se cítili lépe… jako odpovědnější a snaživější rodiče/ prarodiče.

Proč to nenechat na nich? Vždyť se můžeme i tak trochu účastnit, když je to pro děti důležité! A pak si o tom s nimi povídat. Naše děti oceňují, když znám jejich oblíbené hrdiny, když si mezi nimi třeba také vyberu svého favorita. Zkrátka, když jsem jim partnerem a netvářím se jako nějaké božstvo, které jim občas… blahosklonně… povolí jejich hloupou zábavu. Opět se ptám – kde je v tom respekt?

Přiznám se, že mám o této politice omezeného přidělování radosti a vášnivého zaujetí vážné pochybnosti. Nevím, jestli je za tím „nejlepší zájem dítěte“ nebo je to prostě jen relikt zdejší obvyklé autoritativní výchovy. Vždyť děti se po čase dají odlákat z jakékoliv zábavy, když jim nabídnete něco smysluplného a zajímavého. Bez toho, že by měly pocit, že musí ustoupit z pracně vybojovaných pozic, kam se budou jen těžko vracet.

Co si o tom myslíte vy?

Aktualizováno: 17.1.2021 — 20:02

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já jsem nikdy nabyla ranní ptáče, a tak si moc dobře pamatuju, jak jsem byla vděčná za ranní sobotní a nedělní vysílání Studia Kamarád! (chuckle) I vnoučata to mají tak, že snídají v pyžamu v obložení polštářů a dek u Déčka. Ale ty mě přijdou napřed vzbudit! :D
    Jinak občasné společné sledování příběhů, které děti právě milují, je fajn. Aktuálně mám za sebou sérii filmů s Harry Potterem, byla jsem dovzdělaná nejstarší vnučkou. :) Jo, taky se jeden večer zjistilo, že není dopracovaný referát na druhý den do školy a HP se tak musí odložit. To jsem byla neoblomná, přestože jsem musela poslouchat, jak je vnučka „úplně nešťastná“. Ale Harry Pottera jsem si nakonec oblíbila i já.

    1. Harryho Pottera jsem četla s Markem a trpěla tím, že on musel tu knížku vždy přečíst první (začal v jedenácti – vlastně dospíval s Harrym, každý rok jeden díl:)) Někdy jsem chtěla podvádět a v noci mu ji sebrat a číst! Ale vždycky jsem to vydržela:))

  2. Já jsem výchovně líný rodič, Zakazovala jsem povýtce věci nebezpečné a zdraví škodlivé. Jinak jsem spíše nesměle vyjadřovala názor. Až na ty Šmouly. Něco tak zvrhlého mi domů nesmělo, naštěstí to nikdo vehementně nevyžadoval.

    1. Když mi Kačenka se smíchem vyprávěla příhodu s Koumákem s sopkou (Šmoulové:)) málem jsem je vzala na milost. Ovšem bylo to v lese, takže než jsme došli všichni domů, opět mě to přešlo :P

  3. Nějak si neuvědomuju, že bychom museli synkovi něco zakazovat. Četl přiměřeně, na telku moc nekoukal, venku lítal taky přiměřeně…pc jsme měli, kdy už byl ve věku, že něco zakazovat bylo zbytečné…stejně na něm moc nebyl.
    A vnoučata? Matěj je malej, tomu zakazuju zkoumat zásuvky, stejně na nich máme kryt :D . Moc dobře tomu rozumí, chodí kolem zásuvek, hrozí na ně a huláká nenene ! :D Andulka se na telku moc nekouká, na pc u nás loví Kocoura Botácha :D Na něj se ráda koukala, když byla menší a zůstalo jí to – jednou jsme ji už „odstranili“ od pc, když na něj koukala asi po třetí. Pak chodila, naštvaná a brblala – ani toho Botácha mi nepustěj. Já přemýšlela, co to mele a pak mi došlo – ona nevnímala, že to je Kocour V botách, ale slyšela kocour Botách. Že měl boty bylo normálka, ne? :D Jen před ní uklízíme mobily, protože je velice šikovná a já pak jen zírám, co tam mám za tapetu a pod.

    1. Botácha nepustíte! (rofl) (rofl)
      Alimo, to je hezké:))
      Jo, děti umějí natropit v telefonech i v PC škody ještě větší než kočky… :P

  4. Rostla jsem jako roští. Však jsem v tom roští a houští na čundrech trávila moře času.
    Ovšem knihy, filmy divadlo se mi vůbec nevyhýbaly a ani já jim. Částečně to bylo dáno množstvím mladších sourozenců doma, které zaměstnávalo mé rodiče. Částečně mým ne typickým nedětským postojem k životu.
    Naši kluci tak nějak přirozeně jdou v mých stopách. Takže jediná malá omezení přicházela, když se muselo něco důležitého na chalupě.
    A navíc, většinu zájmů máme stejné. Takže ani výčitky, že bychom trávili s nimi málo času, když mají své oblíbené, nás nikdy netrápily.
    A snad tu pochodeň ponesou dál se svými dětmi.

      1. A bylo to, z mého pohledu, i výhodné.
        Rodiče neprotestovali, jen můj starší brácha má z toho dodnes nejspíš trauma :D
        Při každém setkání mi to předhazuje. Ale to byla jehovolba, že on bude ten „hodný“. Tak nějak jsme si to přehodili :D

  5. Ach jo, asi jsem měla rodiče, kteří o mne nejevili zájem a ve volném čase jsem mohla skákat po uších a nikdo tomu nevěnoval valnou pozornost. Pravda – toho svého vlastního volného času jsem zase tak moc neměla, ale pokud jsem uklidila, uvařila, udělala oheň (v zimě), okopala (v létě) a napsala si úlohy, tak do večerky (hódně dlouho začínala v devět hodin) jsem se mohla dívat na televizi či si číst, co hrdlo ráčí (rofl) . A to jsem si doteď říkala, jak jsem měla idylické dětství s milujícími rodiči (chuckle) . Myslím, že ani Terku jsem v ničem takovém neomezovala. Jeden čas milovala únikové hry na PC a ty jsem hrávala s ní (chuckle) – takže jsem se snažila nacpat na počítač před ní, ale většinou jsem to nestihla. To byl jediný čas, kdy jsem ji od PC vyháněla ;) .

    P.s. Tlapková patrola je u prasynovců pohádkou číslo jedna (nod) , takže i mé vánoční dárky se nesly v jejich duchu.

      1. Poslední tři fotky Terky a Mafiho jsou moc pěkné. Foto v záběru, Terka z ánfas a Mafi z profilu, jeden hezčí než druhý. Na té v záběru mi připadá, jako by si Mafi říkal, ‘jéminánku dělej, ztuhne mi úsměv!’ :-)

    1. „takže jsem se snažila nacpat na počítač před ní, ale většinou jsem to nestihla.“ (rofl) Ygo! To se mi líbí:)))

  6. Musím ještě něco dokoukat na YouTube… Na internetu nelze dokoukat, neboť hodin čehokoli je nezměrně.
    Děti potřebují soukromý čas a občas si velí sami. Rodiče ukazují a filtrují, co je dobré zažít, vidět, slyšet, číst.
    Kočka koťata učí se o sebe postarat, učí jak se loví i co se loví, je první sparing partner na boj a vycházení s člověkem.

    1. Díky Netřesku:))
      Děti nemají pro sebe celý den, mají ho dělený podle toho, co je potřeba dělat, takže si nějak myslím, že jejich čas by měl být opravdu jejich. A pokud by mi jejich „čumění na něco“ mělo opravdu lézt na nervy (z jakéhokoliv důvodu), je lepší je k jiným činnostem nalákat – bez befelů (v jejich volném čase:))

  7. Co jsem mohla jako matka, celý život čtenářka pod lampou, pod peřinou,pod lavicí,kdy rodiče mne musely donutit zhasnout světlo u knížek,poté říkat synovi.Dělala jsem totéž.Syn maturoval ještě bez počítače,páni to už je tak dáávno no a vnučka, té jsem přispěla jak na pecko, tak i na tablet a čtečku.Knihy z knihovny si vozí v pojízdné tašce. A je to s ní úplně stejné, rodiče vyčlenili dobu, kdy může a kdy už ne, jak knihy tak i PC. Teď už taky maturuje a chystá se výš,takže by mne docela zajímalo, co pak tyto děti budou kázat svým dětem. To jsou už však mileniáni a tam to bude jiné , to už se asi bohužel nedozvím. :-)Ale pořád se to tak nějak opakuje i když v jiném podání a rozsahu.
    A babičky, ty jsou všude stejné. :-)

    1. Já vím, že se dětem musí dávkovat „čumění do monitoru“ – už ze zdravotních důvodů.
      Když se u nás Patric učil a měl na svém ntb povolený internet vlastně neomezeně (což jinak nemá), dávala jsem nenápadně pozor na to, jak ho využívá – když je sám.
      Ano, googlil! Předně auta – Lamborgini je jeho sen:)) Potom sopky a vlny tsunami, fascinuje ho oboje, sopky teď víc. Potom předpověď počasí pro nejrůznější místa na světě – používá Yr.no a Windy.
      Pokud jsem však řekla, že jdeme dělat něco jiného, nevyl :D

  8. Já tu vidím velké úskalí v tom, že dotyčný jedinec pak dává přednost takovéhle zábavě před zábavou, pro kterou musí vyvinout nějaké úsilí. A nemyslím tím jen fyzickou aktivitu, ale i zapojení hlavy nebo rukou při nějakém tvoření (ať už jde o vyšívání nebo Minecraft). Jenže je otázka, co je příčina a co následek, a nakolik je to ovlivněno nastavením člověka, jeho temperamentem atd.
    A další postřeh, je tu asi taky generační pohled – nemám problém s dítětem ležícím v knihách, tam by mi snad vadil jen nedostatek pohybu na čerstvém vzduchu :)

  9. Moje kluci DEDE také sledovali Kačery, želvy Ninja.
    Společně jsme sledovali Kuřátka.
    Jinak jsme chodili 2 x denně ven a měli i jiné aktivity.

    Když přijede vnouček, tak si smí chvilku pohrát na PC. Ale jen určitou dobu. Na televizi ani koukat příliš nechce. Jen si s jeho tátou (mým synem) pouští před spaním komedie.

    1. Máš pravdu s tím úsilí :)
      To jsme letos řešili tím, že děda koupil kuličkodráhu – stavebnici, která je od osmi let (tak do devadesáti, řekla bych:)) Takový přípravný kurz „Inženýrem snadno a rychle“:)) Patrick zpočátku stavěl s dědou (není to tak snadné, jak by to vypadalo) a pak začal stavět sám – a ukazoval to Kačence. Dělal to dobrovolně :D Stejně jako ví, že jít ven se psima je denní ultimátní povinnost, stejně jako si s nimi rád hraje na zahradě.
      Takže já vidím tak, že pokud člověk dětem nabídne zajímavé možnosti trávení svého volného času, netřeba být rigidní – děti nejsou hloupé, ale umějí dělat věci naschvál – to jo :P Princip je v tom, nedat jim k tomu důvod.
      U mě to funguje tak, že si vždy vyslechnu jejich názor a pak vyjednáváme (kdo se vzteká, má problém, ječení není vyjednávání, takže nic nezmůže:)) Díky tomu, že nejsem rodič (většinou nejsme v časovém stresu) nám to skvěle funguje:))
      Respekt je návykový… děti, které ho mají, ho umějí i dávat, pokud mají vytyčené hranice, které akceptovaly. Zajímavá myšlenka pro zastánce autoritativní výchovy:))

      1. Pardon Míšo, to mělo být pod Klokanicí :)

        Jinak ani naše děti nekoukají na telku, jako na telku. Ona ani u nás ani u mladých vlastně vůbec nejde.

        1. Dede, mám to tak nějak stejně, s koukáním na telku. Podle mě a kluků ji stojí za to zapnout na deset minut, ČT D, v 18:38. Jsou tam Zprávičky a Večerníček. :) Zprávičky jsou výborná alternativa zpráv pro dospělé, pokud se něco opravdu děje, dojde to do nich přefiltrované pro danou věkovou kategorii. Jinak se tam řeší dost zajímavá náplň, v poslední době třeba sčítání ptactva a čtenářský metr. Tak kdybyste z ní chtěli třeba omést pavučiny… :D

      2. Jojo, kniha Respektovat a být respektován byla moje bible, taky nemám ráda příkazy a funguji „na principu předběžných upozornění“, krásně řečeno. A když jsem si v synkových asi dvanácti letech nahlas zoufala, že se s ním nemůžu dohodnout, tak na mě křičel „Máš knížku! Tak si přečti, co se mnou máš dělat.“ :D Teď už se tomu směju a z něj je samostatný a celkem zodpovědný mladý muž (jen holt nejraději tráví čas před počítačem, naštěstí i kreativně), ale tehdy nám nebylo lehko ani jednomu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN