HOST DEDENÍKU – Klokanice: Jak se kupuje kůň

Dvojice jezdec – kůň musí být vyvážená. Zkušený jezdec si poradí s mladým koněm, začínajícího jezdce ostřílený kůň táhne nahoru. Rekreační jezdec s ambicí občas si něco skočit logicky hledá zkušeného, spolehlivého koně, ne moc starého, zdravého a za přijatelnou cenu. Dalo by se říci bavoráka za cenu škodovky.

 

Nikdy jsem si nemyslela, že budeme mít vlastní koně. Takový nesmysl!

Prvnímu koni jsme se bránili poměrně dlouho. Poníkovské období v dětském oddíle netrvalo moc dlouho a stačili ti pronajatí. Pak jsme se ocitli v parkurové stáji, začali „opravdu“ trénovat a školních koní bylo málo, střídaly se na nich oddílové děti. Pokud jsme chtěli dceři umožnit pravidelně startovat na závodech, k čemuž trénink směřoval, byl vlastní kůň zapotřebí. Volba byla jasná, známý vyzkoušený kůň, Lotrek, spolehlivý rodinný vůz za mírnou cenu.

 

Osvěžení v řece

 

Přešla první sezóna a na začátku druhé si nás trenér vzal stranou a doporučil dalšího koně. Lotrek měl své limity, dceři se dařilo, manžel začínal skákat na školním koni, což nešlo donekonečna. Marné byly moje protesty, zapojeni byli i prarodiče, a zatímco jiné děti k osmnáctinám dostanou něco užitečného, nějakou hodnotnou investici, jako je auto, byt, zlatý šperk, naše dcera dostala šestiletou kobylku Novelu.

Novelu měl trenér už vyhlédnutou, dobře cítil, že v ní dříme obrovský potenciál, přestože ji už několik zájemců odmítlo a původní mladá jezdkyně ještě stále doléčovala komplikovanou zlomeninu kotníku. Kdybych byla ochotná připustit zvířeti takovou rafinovanost, tak řeknu, že kobylka zjevně chtěla změnit prostředí a stavěla se tou nejhodnější ze všech. Při vyzkoušení byla naprosto vzorná, ochotně skákala, neméně ochotně nastoupila do vozíku.

 

Narozeninový dárek

 

Až doma se na čas změnila v neřízenou střelu lítající po jízdárně, vozík se zčista jasna stal nebezpečnou otevřenou tlamou, která žere koně a od níž je třeba prchat. Naštěstí se trenér nemýlil a jeho předpověď se vyplnila, je to trošku hůře řiditelná formule za cenu sedanu. Někdy mám vůči kobylce pocit provinění, s lepšími jezdci by se dostala ještě dál.

Koupě dalšího koně byla jednoduchá, stál přímo v naší stáji, vídali jsme ho při závodech. Bohužel se u něj během dvou let rozvinula dušnost, potřeboval jiné prostředí. Dodnes mě hřeje u srdce, že jsme mu našli novou majitelku na Vysočině s venkovním ustájením 24×7, což znamená, že kůň je celoročně pod širým nebem a má možnost, pokud chce, se schovat pod přístřešek. V místě obklopeném lesy a rybníky se mu mnohem lépe dýchá a je s láskou opečováván. Pravda, rozdíl mezi cenou kupní a prodejní by vystačil na luxusní dovolenou, jenže jsme ti koňáci, že ano?

 

Zkoušení u majitelů

 

Takže se hledal další kůň. Tentokrát to bylo náročnější. Protože jsem stále tvrdila, že dva koně stačí, nebyla jsem k cestám za koňmi přizvána, a tak jen manžel s dcerou a trenérem spolu objížděli stáje a zkoušeli různé koně.

Sednout na cizího koně je tak trochu adrenalin. Turističtí a školní koně, zvaní také provozáci, jsou už mírně otupělí od množství nezkušených jezdců, kteří se jim střídají na hřbetě. Dá se také říci, že jsou flegmatičtí a moc neřeší, že jim nezkušená ruka „tahá v hubě“ nebo je jezdec „okopává jako řepu“. Sportovní koně poznali jezdců méně, obvykle už trochu zkušenějších, a reagují citlivěji. Jenže každý jinak.

 

Na závodech s Novelou

 

Některý nesnese přitlačení patou a na ráznější pobídku odstartuje jako raketa. Jiný se po neznatelném zatažení v hubě postaví na zadní. Další očekává pobídku před překážkou a bez ní neodskočí – zastaví, zatímco jezdec pokračuje setrvačností dál. V lepším případě na krk koně, v horším na zem za překážkou. Jiný je perfektně přiježděn a očekává perfektní pobídky, na nic jiného nereaguje.

V našem případě probíhalo zkoušení koně, který byl objeven na inzerát nebo doporučen nějakým známým, obvykle tak, že se někam jelo dvě stě kilometrů, trenér postavil překážky, nechal manžela a dceru na úplně neznámých koních skákat pomalu víc než doma, pak majitel řekl cenu a ta byla zpravidla asi tak dvakrát vyšší, než bylo přijatelné. Jednou dokonce natočili dojímavou hudbou podkreslené video, které mi pak podstrkovali s tím, že tento kůň je ten pravý. (Budiž mi zadostiučiněním, že u koně se poté, co ho koupil někdo jiný, objevilo do té doby nezjištěné onemocnění.)

 

Dnes je ta ohrada zvlášť chřupavá

 

Z jiného výjezdu mi trenér volal, že už jedou zpět a muže si mám vyzvednout v nemocnici, čeká na rentgen pravděpodobně zlomené klíční kosti. Aby přečkal asi sto padesát kilometrů do naší nemocnice, dostal místo Ibalginu pár frťanů slivovice, bylo to na Valašsku. Jindy byl trenér při zkoušení zachmuřenější a zachmuřenější a při odjezdu trousil velmi nelichotivé poznámky na adresu chovatelů.

Ale nakonec byl po pár měsících kůň vybrán, a tak k nám přišel Esprit, zvaný Spíťa. Podle tabulek „měl vyskákané estéčko“, tj. zúčastnil se závodů stupně ST, výška překážek do 135 cm, pro sportovní kariéru dcery optimální volba. A podle ujištění majitelky ten nejhodnější a nejspolehlivější kůň, ale maminka a tatínek ať na něj raději nesedají (no jasně, pomyslela jsem si, kazili bychom ho).

 

Zkušební závod se Spíťou

 

A pak při několika příležitostech došlo k zhruba takovému rozhovoru: „To je Esprit? Hm, aha. A jak se vám na něm jezdí? My jsme si ho koupili, ale on vždycky na vyjížďce hodil zadkem, shodil jezdce a odběhl domů, tak jsme ho zase vrátili.“ Případně: „pokaždé, když se mu něco nelíbilo, se postavil na zadní.“

„Ano“, odpovídám, „je to on, ale nějak jsme to zvládli.“ Ve skutečnosti po něm nikdo skákat 135 cm nechce. Někdy je problém „překopat“ ho přes metr a tréninky jsou občas pěkná dřina, on svému jezdci nepomůže. Návrat z vyjížďky pěšky už se také konal a to, že si vyhodí, bereme jako trénink rovnováhy. Ale dostal mě na výšku překážek, se kterou jsem nikdy ani nepočítala, dokonce i tu licenci jsem si s ním udělala.

 

Aukce – takto kupují koně profíci

 

A v boxe je to spíš domácí mazlíček – labužnicky natahuje krk při hřebelcování, „tady mě drbej… ještě…“. A pošťuchuje člověka tou svojí velikou hlavou. Ten ohromný kůň, belgický teplokrevník, má uvnitř citlivou dušičku, přece ho nemůžeme poslat zase k dalšímu majiteli. Zní mi v uších hlas lišky z Malého prince: „Jsi odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal.“

Snad zase někoho nenapadne, že potřebujeme dalšího koně. (A to hříbě, které si dcera pořídila s tehdy nastávajícím manželem, je úplně jiná kapitola, s tím prosím nemám nic společného!)

 

Aukce – budoucí šampion

 

Dede: Děkuju Klokanici za báječný článek a tématem dnešního dne může být výběr mazlíčka, očekávání versus skutečnost:)) Pokud si tu mezi námi někdo vybíral i koně, tím líp! Určitě se přihlaste:))

 

Aukce

 

Aukce

Aktualizováno: 11.1.2021 — 17:31

22 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Moc hezké povídání a přeji další úspěchy a hlavně zdravé koně, protože i s těmi zdravými je spousta práce, starostí a odříkání, že? )

    No která 18. letá dívka by nebyla nadšená takovým živým dárkem: „…a zatímco jiné děti k osmnáctinám dostanou něco užitečného, nějakou hodnotnou investici, jako je auto, byt, zlatý šperk, naše dcera dostala šestiletou kobylku Novelu. :) To je moc hezky popsané. Však budoucí závodníci v autech či na motorkách jistě už v mládí tíhli k rachotu motoru a rychlé jízdě, než se jim splnilo jejich životní přání (přestože obé na koberci pokoje a zvuky pusou):).

    Mám neznalecký dotaz. Co to přesně znamená, že kůň je plnokrevník, polokrevník ?

    1. Maričko, plnokrevník se říká anglickým plnokrevníkům, což je plemeno https://cs.wikipedia.org/wiki/Anglick%C3%BD_plnokrevn%C3%ADk
      Obvykle jsou rychlí a neklidní :P, což pro sportovní a rekreační ježdění není vždy to pravé. Pro sportovní účely jsou vhodní teplokrevní jezdečtí koně, se kterými se plnokrevníci často kříží, aby se přidala rychlost a temperament (a potíže:)) Takovým koním se říká, že jsou vysoko v krvi (větší podíl plnokrevných předků:))
      Toť zcela laické vysvětlení:))

  2. Moc hezké, láska je prostě láska! Kdybych si pořídila koníka asi bych za ním chodila do stáje bydlet,neměla bych stání, jak je mu tam někde samotnému. (rofl) Takže mi stačí, co mám doma ale nezříkala bych se, být mladší a mít ty možnosti. Jinak ,mě si zvířata vybírají tak nějak sama.:-) Protože „centrální distribuce“ prostě existuje. (h)

    1. To my jsme u nich taky rádi a oni nás znají a většinou vítají, ale přeci jen, jako stádová zvířata, mají své koňské kamarády, kteří jsou jim asi bližší. Je hezké pozorovat, když se do ohrady, kterou sdílí jedno malé 3-4členné stádečko, přidá další kůň. Jak jim všem chvilku trvá, než se „porovnají“, nastaví si hierarchii, jak hlavní klisna toho stádečka nové příchozího učí slušnému chování, jak ostatní třeba čekají, až si to tihle dva koně vyřídí a pak se zachovají podle toho.

  3. Psy si vybírám- no, vybírám, většinou na mě zbudou, neb nemám výstavní ambice- a pro kočky chodíme do útulku, kde chvíli pobudeme a ta, kočka, co se k nám má, s námi odejde. Kočkopes Adélka mi dokonce pracně vyšplhala do náruče :) šoupnutí do transportky se nebála, v autě sledovala okolí a doma vykráčela z transportky s výrazem „tak jsem ráda, že konečně jsem doma“.

  4. V divokých devadesátkách jsem si byla vybrat a koupit koně. Dostrkal mě do něj majitel stájí, kde jsem ho měla potom ustájeného. Kuba byl po tatínkovi Nonstar a po mamince černá kladrubačka. Ambice na sport jsem nikdy neměla, trénink anglických plnokrevníků v mládí mi stačil. Chtěla jsem takového vlastního „provozáka“, ven do lesů, táhlo mi už na čtyřicítku. Kubík byl zpočátku klidný koník i když velký, vysoký jak almara. I já se svou výškou jsem měla co dělat, abych mu dosáhla a viděla až na záda. První zdravotní problém se projevil asi po měsíci. V kopytní škáře píštěl a hnisavý zánět. Jezdila jsem do stájí každý den, šťourala jsem se peánem s namočeným tamponem v ATB v kopytě a potom píštěl vyplňovala a zatlačila cancourem obvazu. Zánět zanikl a my mohli spolu opět jezdit po lesích. Financování bylo dost vysoké, tak jsem přibrala další dvě nadšené dívky a o cenu ustájení jsme se podělily. Jenomže. Obě se ho bály. Od stáje s nimi nechtěl odejít a když se nakonec nějak zadařilo, tak v terénu s nimi při otočení směru domů…zdrhl. Ale musím přiznat, děvčata byla srdnatá a vydržela.
    Když jsem ho kupovala, tak byl dost vyhublý, takže jsem mu kupovala,tenkrát ještě u nás velmi drahé pytlované směsi krmiva. Nebo jsem jezdila do stáje na skůtru se srpem v baťůžku a na okraji lesa schována křovím jsem pajtlovala vojtěšku, aby dostával „pod žebro“. Kůň velmi rychle dokáže svoji váhu shodit, ale velmi, velmi pomalu ji nabírá. Nakonec se po půl roce podařilo Kubíka dostat při jeho velikosti do normální váhy a stal se z něho krásný KŮŇ. Užívali jsme si dlouhých výletů po krajině, byl spolehlivý. V lese, v terénu jsem se nebála, že se zřítíme k zemi, po nějakém jeho zakopnutí, jistě našlapoval, krásně se proplétal mezi stromy, nebál se. Jenomže při těch dlouhých výletech se u mne začaly projevovat bolestivé problémy s páteří a nepomáhala ani strečingová cvičení ještě ve stáji hned po dojetí. Navíc nastala zima, bylo plno sněhu, já jezdila své dva dny, ale majitelé stáje si mně stěžovali, že kůň stojí, že ty dvě cácorky nejezdí. Tak jsem jezdila skoro každý den, aby měl Kuba pohyb. Dopadlo to tak jak muselo. Platila jsem koně, na kterém jsem nemohla pravidelně jezdit. Kamarádka ze stáje, která tam měla své dva koně mne umluvila ať ho prodám, a že mohu jezdit její kobylku, bývalou sporťačku z kladrubského chovu, když mne to záda dovolí. Sehnala jsem Kubovi dobré bydlo, protože byl dlouhý hodil se do stáje, kde trénovali voltiž, směstnalo se na něm celé družstvo dětí :) . Já jsem ještě pár let jezdila, pokud mi to záda dovolila kamarádčinu kobylku, odchovala s ní její hříbě, ale nakonec jsem se musela ježdění vzdát. Pět let mi trvalo,než jsem se se situací smířila. Přece jenom jsem jezdila od ranného mládí, za hlubokého socialismu, kde koně nebyly na každém kroku jako dnes. A navíc k lásce ke koním jsem se narodila. Rozuměla jsem si s nimi, oni důvěřovali mně a já jim.
    Jezdila jsem do stájí jenom pomáhat, nebo koně ze země lonžovat. Aspoň jsem se mohla pohybovat v blízkosti těchle nádherných stvoření. Jenomže kamarádka mi před třemi lety náhle zemřela a já si už nemám kde ani pohladit heboučkou tlamku a poplácat koně po krku.

    1. Alex, nemáš nějaké fotky, že bys třeba o Kubovi napsala? To by se mi moc líbilo! :)
      Musím říct, že máš bohatě zaláskovaný život… muž, dogy, knírači, koně, kočky… (inlove)

  5. My jsme si vybírali jen psy, kočka si nás vybrala sama :D První byl stř. knírač P+S, byl to krok do tmy, psy jsem milovala od dětství, ale nic o nich vlastně nevěděla. Byl to ukázkový pes jednoho pána a to MLP. Mně respektoval a chránil, ale neposlouchal. Syna to samé, s tím, že ho chránil tak moc, že nebylo možné ho s ním pustit samotného ven, i když už bylo Markovi 11-12. Stačilo, aby se podle mínění psa na Marka někdo křivě koukl a měl ho málem na krku.
    Když odešel, po zralé úvaze jsme se rozhodli pro labradora. Marek ho chtěl tak moc, že měl poprvé v životě na výzo vyznamenání (podruhé na maturitním) a sám si to všechno vytelefonoval, i když měl tehdy, coby puberťák, problém jít koupit rohlík. My to jen potvrdili. Majk byl pes s PP, vyhlášená chovka, jeho táta šampion šampionů a opravdu se povedl. Neuchovnili jsme ho, protože než jsme se probrali, bylo pozdě. Byl skvělej, posléze i poslušnej, pro aport by se uhonil, do vody skákal šipky. Když odešel, byla další volba jasná, i když jsme váhali, přece jen nám nebylo 20 ba ani 30 :D, byli jsme čerství důchodci. A labroš není pes do kapsy. Nicméně jsme vybrali labradora Darka, s PP, vymazlená chovka, s představou, že máme čas, už i nějaké ty zkušenosti a psa uchovníme. Darek měl jiný názor :D. Aport je pro něj asi sprostý slovo, do vody jen po bříško, aby se náhodou nenamočil. Exteriérově je výstavní, ale zkoušky vloh….:D Tak jsme to vzdali a že jsme se opravdu snažili. Máme krásného mazla a i když nenosí aporty a nejradši se vyválí v blátě, nedali bychom ho ani za nic.
    Koně jsou krásní, ale to už je jiný level, to bych si opravdu netroufla ani v těch 20, i když se mi líbili vždycky.

  6. Makfina Terka kupovala stylem „Za tu cenu si ho koupím sama!“ Ve stáji, kam chodila, tenkrát snižovali stavy a jí se zdálo, že za Mafu chtějí málo (rofl) . Dalšího koně si chtěla koupit v dražbě ve Francii, jenže ty se většinou konaly v době, kdy byla na dostizích. Párkrát to zkusila přes agenta, párkrát si přihodila on line, ale nikdy to nevyšlo. Tam totiž prodávají trabanty za cenu Lexusu (rofl) .

    Finigu si koupila stejně po haluzi jako Mafina – jela ji ve Varech, dojely jako druhé a jen tak se zeptala trenéra, jestli se nebude prodávat „A víš že jo!“ Do čtrnácti dnů byla doma i s přepisem a přitom je všechno to, co nechtěli – kobyla z domácího chovu, navíc hnědá bez znaků (chuckle) a dvousedadlová. Ale je to naprosté zlatíčko. Jenom, když už ji měli doma, se Terka zarazila. „No jo, ale to si už nikdy v Deauville nezvednu ruku pro toho mého vysněného koně!“ Tak nevím…

    1. Nikdy neříkej nikdy, že :D
      Moc se mi líbí charakteristika dvousedadlová kobyla. Třeba bude použitelná místo kočárku!

    2. Finiga – to je ta, pod jejímž jménem běhala Forea, že ano? To měl trenér z ostudy kabát. Ale to bylo jako u dvouletých kobyl ještě u původního majitele, abych byla přesná. Já, když viděla, že Terka vyhrála s Finigou, tak jsem byla strašně ráda, a to jsem ještě nevěděla, že je Terky. Tak nějak mi přijde, že si to ta kobylka zaslouží, když už to její jméno takhle vláčeli u dostihového soudu.

      A myslím, že jednou v Deauville tu ruko pro vysněného koníka zvedne a dostane Lexus za cenu Trabanta, protože nikdo nebude vědět, že zrovna tento koník bude šampiónem.

  7. My si vybírali vždy jen kočičáky.

    1. První kočičku Hepinku jsme si vybrali ( tedy ona si vybrala nás ) z vrhu koťátek u kamarádky. Vzala jsem si tehdy všechna koťátka na klín. Všechna pískala a chtěla pryč. Jen Hepinka se na mě pohodlně rozvalila a nechala se hladit. Tak byla naše. Hepinka byla zvláštní kočička a kočička léčitelka. Milovala mého staršího syna Petra.

    2. Druhého Honáska jsme si vybrali na umísťovací výstavě. V kleci seděl smutný starší bílomour s krásnýma zelenýma očima. Byla to už jeho 3. umísťovací výstava. Ten jeho smutný pohled mě dostal a byl náš. Honásek miloval mého muže.

    3. Třetího Fousíka jsme si vzali z útulku. Byl to bílomour s velkou hlavou a s neskutečným apetitem.
    Byl u nás bohužel nejkratší dobu, ale utěšuje mě fakt, že si ty necelé tři roky u nás pořádně užil v lásce a dostatku. Fousík miloval mého muže.

    4. Čtvrtého Daníka máme od koťatka. Je to náš miláček jako byli ti před ním. Brzy si nás omotal okolo tlapky. Daník miluje mého muže.

    Jak vidíte u nás kočičáci milují tu mužskou část. Bude to nejspíš tím, že manžel je už v důchodu a je a byl s nimi doma. I starší syn byl s Hepinkou tehdy pro svou nemoc doma.
    Já holt vydělávám na konzervičky pro ty naše miláčky.

    1. Jojo, kočičí láska, to člověk neovlivní. Naše kočka také považuje za tu nejlepší pohovku v domácnosti mě, přestože ostatní členové ji uplácejí a různě jí nadbíhají. A dojímal mě sousedovic kocour, který si nás svého času adoptoval, i když jsme přijížděli jen na víkendy. Vzhlížel ke mně jako ke své nejmilejší kočce. A to dokonce i poté, co mu po Vánocích hluboko v krku uvízla kost (obratel z rybí páteře) a já jsem ho vozila po veterinářích, nakonec mu ji vyndávali v narkóze. Chudák si užil, ale nezanevřel na mě.

  8. Jo a ještě k těm očekáváním.
    Jezevčík Max k nám přišel coby zachráněné štěně v šesti týdnech a mohlo z něj vyrůst cokoliv. Přesto byl typickým jezevčíkem, hodným v jezevčičím smyslu:))
    Nazgúly i Berry jsem si vybrala a v podstatě splnili očekávání.
    Ovšem Ari… tam jsem si vybírala ze tří fenek na 4 týdnech pejsků. Chtěla jsem menší a hodnou! Klidnější… I vybrala jsem si takovou maličkou ňufinku.
    Na 7 týdnech už byla největší oprsklík, protože byla tak hyperaktivní, že pořád budila ostatní štěňata. Výsledkem bylo, že ji měla chovatelka pořád u sebe. Řekla jsem si… mazlinka, to je dobrý!
    Haha! Mazlinka je pořád, ale jinak její puberta byla šílená jízda. Vedle všech myslitelných darebáctví to byly útěky, ze kterých jsem byla na mrtvici. Nic nepomáhalo (kromě pevného vodítka). Utíkala naschvál, tvářila se, že je to volání přírody, vlčice zvlčilá! Byla dva dny ztracená, ve sněhu a v zimě a týden na to zdrhla přímo od vrátek zase. Když jsem se bavila s chovatelkou, dozvěděla jsem se (zpětně), že i v předchozím vrhu od stejných rodičů jedna taková „svobodná duše“ byla, taky fenka. A páníček byl prý taky na infarkt.
    Jo, zítra jí už bude osm, dá se říct, že už trochu toho rozumu má. V osmi! :D
    Tolik k výběru malé klidné hodné fenečky:))

  9. Eh, tak koupi koně jsem nikdy nezkusila a máte můj obdiv, že vám tak pěkně funguje rodinná mánie (inlove)
    Hříbě?? :D Tak to jsem zvědavá!
    Zkoušet cizího koně, jen tak narychlo a rovnou skoky… Já vím, že je to třeba, ale asi bych byla kapku nervózní. Já jsem vlastně na úplně cizím koni nikdy nejela – jezdila jsem jen u nás na jízdárně, kam jsem rok chodila jen pomáhat, než mi bylo oficiálně dovoleno být členem. Poníci tam nebyli (byla to sportovní jízdárna), tak se smělo jezdit až od třinácti. Jinými slovy, ty koně jsem důvěrně znala dávno předtím, než jsem měla první hodinu (a některé mě nechali po hodině vykrokovat i v těch dvanácti :P )

    1. A nejlepší na tom je, že člověk tu nervozitu na sobě nesmí nechat znát, kůň ji většinou vycítí.

    2. Milá paní Dede, jak trenér zavelí, že někde našel zajímavého koně a že ráno ve 4:30 vyrážíme někam k Táboru nebo k Šamorínu, nelze odmlouvat, musí se jet, na místě mírně bledý vylézt na kobylu a ukázat, co člověk (ne)umí :-)
      Vím to dobře, jsem manžel Klokanice :-D
      P.S.: Moc gratuluji k narození vnoučka :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN