BTW: O štěstí a mentálních mapách

Jdu studeným zimním lesem, těším se z jeho krásy, čerstvého vzduchu a psů radostně šmejdících kolem cesty. V lese moje duše vždycky pookřeje, někdy mám pocit, že z něj čerpám sílu a útěchu – pokud ji právě potřebuju.

 

 

Moje myšlenky svobodně poletují a já začnu přemýšlet o štěstí. Je skutečně jen muška zlatá, nebo si můžeme šťastný život nějakým způsobem… zařídit? Ono asi záleží na tom, co si pod pojmem šťastný život představujeme. Pokud by šlo o stálou extázi, pak to možné není – tedy bez drog. A ty ke štěstí věru nevedou!

Kdyby však šlo o spokojenost a optimismus, patrně by se to zařídit dalo, pokud bychom dokázali správným způsobem myslet. Náš mozek si totiž jede do jisté míry po svém – vše, co se s námi a kolem nás děje si zpracovává do mentálních map. Velmi podrobných, s každou zkušeností buduje nová spojení. Je tam všechno – ty hezčí i ošklivější kousky našich životů.

 

 

Naše myšlenky a vzpomínky potom posilují ta spojení, ke kterým se vracíme. Pokud se zaobíráme hlavně tím špatným, co se nám stalo, pokud věčně vězíme jednou nohou v minulých křivdách, je to, jako bychom si tyto části svých mentálních map vybarvovali zvýrazňovačem – nemůžeme je přehlédnout. Nu a pak je třeba počítat s tím, že náš mozek věnuje záporným emocím víc pozornosti než těm kladným – už proto, že strach nebo hněv byly pro přežití důležitější než radost a pohoda.

Takže už tušíte, kam směřuju – budete-li se v duchu pořád zaobírat těmi ošklivými kousky svých životů, budete se cítit bídně. Pokud se budete snažit nevracet se k nepříjemným událostem, které už stejně nemůžete změnit, zato aktivně myslet na to hezké, co vás potkalo, těšit se z drobností a v duchu děkovat za dary, kterých se vám dostává, bude váš život najednou mnohem jasnější, v horším případě aspoň podstatně snesitelnější. A to už za trochu snahy stojí, ne?

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

 

 

Tedy mezi námi… funguje to, ale jde to ztuha. On si člověk zcela automaticky lépe pamatuje ty křivdy a má tendenci se v nich rochnit. Jenže tím si je pamatuje líp a líp (a méně a méně přesně). Mozek je bestie pragmatická – pokud na něco myslíme častěji, posilujeme to. Pokud dokážeme ty ošklivé kousky ve své mysli jen zaevidovat, vniklou emoci nehodnotit a prostě pustit dál, oslabujeme tuhle část své mozkové mapy. To znamená, že jí bereme sílu nás týrat. Ano, stalo se to, ale my jsme už dál. Je to fascinující teorie, která dokonce funguje i v praxi, jen to chce ukázněnost. V podstatě je v naší moci přehodnotit si pohled na svůj život – pokud máme tu potřebu. 

Já vás to samozřejmě nenaučím, jen vás chci upozornit, že takové možnosti existují a fungují… Takže kdo má pocit, že by něco takového potřeboval, ví, že je tu cesta:))

Aktualizováno: 28.12.2020 — 08:43

23 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. OT:Dneska je na Lidovkách krásný rozhovor s Regi o perníčcích, narazila jsem na něj náhodou, bohužel na mobilu neumím vložit odkaz, ale je hned vidět, má krásnou doprovodnou fotku perníčků.

  2. Dede, hezky napsané, jen někdy hůře proveditelné. Já třeba stále nemohu zapomenout na smrt našeho kocourka Bobíka :( Byl něžný, milý a odešel tak brzy, nečekaně a rychle. Přestože nás vet ujisťoval, že za to nemůžeme, já ten pocit prostě v sobě mám, že jsme něco zanedbali (a asi se ho už těžko zbavím, rmoutí mě to). Jinak ale v „lidských“ křivdách se také snažim co nejméně babrat, nebo alespoň ne na dlouho. Oproti tomu radostné události si připomínám ráda a často. Jen se holt neubráním myšlenkám na naší budoucnost, které také mohou být chnurné.

    Prostě se snažím žít teď, protože nechci spadat do charkteristky lidí o kterých se tu říká, že „jednou nohou stojí v minulosti, druhou v budoucnosti a čůrají si na přítomnost“ :)

    1. Maričko, já to rčení znám v nudnější podobě… a neprožívají přítomnost. Tvoje verze je jednoznačně hezčí! :)

  3. Řekla bych tak nějak lapidárně, že co bylo do člověka vloženo,to tam je. Formuje se to všechno velmi brzo. Pak je to někdy těžké změnit ale jde to.Potkala jsem v životě dost škodičů a ti v podstatě škodili hlavně sami sobě,nakonec si to člověk uvědomí a je za vodou. Ale někdy je to vnitřní boj. Co v životě poznamenalo bohužel mne,bylo to,že dětství a mládí do značné míry předurčoval věčný konflikt mezi potřebou lásky k matce a nemožností jí realizovat. Ale to už je dávno pryč,pochopila jsem a nevrtám se v tom,jakož i v ničem dalším. Je důležité neubližovat ale když je to nutné,bránit se. (h)

  4. Tak já nevím…. nepitvám se v křivdách skutečných ani domnělých, tak nějak jsem to vždycky přecházela, asi v rámci zachování svého duševního zdraví :-). Dneska je fakt, že ti, co mi skutečně křivdili, už tady nejsou…
    Na druhou stranu je fakt, že já jsem si nikdy zrovna moc ubližovat nenechala, nebála jsem se ozvat.
    Nejsem samozřejmě svatá, ale pokud vím, tak jsem nikomu vědomě neublížila a pokud nevědomky, tak o tom nevím, ať mi odpustí…

    1. Vidíš, Alimo, to ti mohu jen závidět (nebát se ozvat). Nikdy by mě nenapadlo, jak moc ve mě (patrně ne úplně úmyslně) vychovávali „hodnou holčičku“ a řeknu ti, to dokáže být pořádný opruz, když máš bojovat s tímhle! :)

  5. Tohle je zajímavé téma – vlastně k němu inklinuju už roky, ale co se začal Martin v této oblasti seriózně vzdělávat, dozvídám se seriózní informace:)) Je to ohromně zajímavé, logické, spousta věcí vypadá celkem jednoduše… až na to, že jednoduché nejsou. Protože ty vyjeté koleje v mozku máme kolikrát tak hluboké, že z nich v podstatě nevidíme ven a poznat, odkud nepříjemně fouká není zdaleka tak snadné, jak v té toerii.
    Navíc emoce mají na mozkovou kůrou obvykle okamžitou převahu (dáno vývojově), takže člověk nakonec dojde k závěru, že myslí mnohem méně (objektivně), než si myslel! :D

  6. Samozřejmě, že když je mi ublíženo, tak se tím trápím. Ale musím přiznat, že ne dlouho. Už jsem si i říkala, že jestli nejsem nějaká lehkomyslná.

    1. U mě evidentně záleží na okolnostech – většinu věcí dokážu snadno přejít, ale jsou takové, které mě zraňují. Někdy zbytečně. Je dobré si v tom trochu udělat pořádek (aneb největším nepřítelem jsem si já sama:))

  7. Já dokážu nad spoustou věcí, i skutečných nebo domnělých křivd, mávnout rukou, pamatuji si je, ale nějak zvlášť to neprožívám. Na rozdíl od mé sestry, která dokáže desetiminutový hovor s kamarádkou pitvat hodinu a půl. Co řekla, jak to řekla, jak to vlastně myslela, pořád dokola, až je s tím únavná…Myslím že spoustu křivd si neseme z rodiny, z dětství a ze školy, a záleží jenom na nás jak se k tomu postavíme v dospělosti. Jestli si to budeme pořád v sobě držet a každý neúspěch svedeme na to, že nás paní učitelka na prvním stupni neměla ráda, nebo naopak nás to pošťouchne směrem- já vám ukážu, co dokážu! Já jsem spíš ten druhý případ, i když to první si taky pamatuji…dodneška při rodinných setkáních vzpomínáme, jak tatínek protežoval moji sestru o osm let mladší, jak jí koupil nanuk a mě ne, když už jsem ta velká starší sestra…naštěstí to náš vztah nepoznamenalo, ale věřím že slabší povahy by s tím mohly mít problém a sourozenecké vztahy pokazit…

    1. Rozebírání věcí není na škodu, pokud člověk potřebuje pochopit, k čemu vlastně došlo.
      Ovšem rozebírání snadno přejde sebelítostného nimrání, a to je k ničemu (nic to neřeší, nikam to člověka neposune). Navíc to posiluje oblíbený narativ a útočiště, které by se dalo nazvat „všichni jsou na mě zlí a nikdo mě nechápe“! :)
      Už jako malé mi maminka říkala, že jakmile to vypadá, že se všichni mýlí, jen já ne, je na čase opravdu důkladně prověřit své stanovisko – často to totiž naznačuje, že ten, kdo se mýlí, jsem já. :P
      Ale ne vždy… A od toho jsou zkušenosti, morálka a svědomí, aby pomohly člověku poznat, jak na tom ve skutečnosti je:))

  8. Křivdy? Nepitvám. Určitě se mi děly a dít budou, ale v tomhle mě má pánbůh rád. Nezabývám se jimi. Ale je mi nepříjemné, když situace vyvolá vzpomínku na křivdu, nebo neomalenost, které jsem se, třeba nevědomky, dopustila já. Rychle se ji snažím zahnat, ale vytěsnit, jak píše Inka, úplně nejde. Každá ta mapa má v archivu své místo a čas od času se otevře. Hlavní je, se z toho nepo…, jak říká klasik. Tak se toho držím.

  9. Ano je třeba stále věřit, že bude lépe.
    Moc se o to snažím a opravdu si vážím toho, co mám.
    Především rodiny, ale taky práce, bydlení, tepla v bytě a teplé vody z kohoutku. Vím, může to znít směšně, ale jestli mě tento rok něčemu naučil, tak to pokoře. Opravdu vše přijímám s pokorou a láskou.

    Co se týká starých křivd v naší duši, snažím se teď pomocí psychoterapeutky odpustit mému otci, že mě jako malé dítě opustil. Doufám, že se mi to podaří. Nechci si tu křivdu táhnout životem, jako kouli na noze.

  10. Máš naprosto pravdu, Dede. Čo bolo, to bolo, terazky som já majorom! :) Tím si nechci dělat legraci z vážných věcí, ale podpořit to, že je potřeba si uvědomit, že jak si to uděláme, takové to bude. Když za sebou nedokážeme nechat to špatné, bude se to pořád vláčet s námi jako závaží. Ono to chce spíš spoustu pokory a hledat malé radosti.
    http://www.hradistan.cz/diskografie/o-slunovratu/text/podekovani

    1. Ono zase úplně vytěsnit situace, ve kterých jsem se nezachovala nepomůže. Ale nenechat se tím umlátit.

      1. No jo, ono to tam pořád někde je. Přesně jak píšeš – nenechat se tím umlátit a pokud možno – nezopakovat příště v podobné situaci!

  11. Ze života vím, že jsou tací, kteří pitvají každý prožitek – a nejlépe ten negativní – až do poslední nitky a když dojdou na konec, začnou zase odzačátku. Kamarádka takhle skončila až u psychoanalytika. Přitom podle mne má více toho pozitivního, ale není nad to se pitvat křivdami.

    1. Tak to bohužel znám z vlastní zkušenosti, Inko, naštěstí to ale nikdy nedošlo až tak daleko. Mám taky tendenci se ve věcech pitvat, a tak vím, že to není správná cesta. Probrat, zhodnotit, udělat závěr, případně udělat čin, který to chce, a od toho. Zavíčkovat, zavřít, opustit, zapomenout (poučení z krizového vývoje :) je v jakési úrovni nad tím, to už nemá sílu deptat a škodit, to zůstává).
      Zrovna nedávno jsem měla možnost porovnat, jak se učí nyní pedagogicko-psychologický základ pro učitele přírodovědných předmětů s tím, čím jsem sama prošla. Změna je výrazně k lepšímu. Místo šprtání všech -ismů/-izmů, které okamžitě zapomenete a je vám líp, praktické návody ke komunikaci a psychohygiena osobnosti. Mám z toho radost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN