GLOSA: Co pro vás znamená mapa?

Tady v Česku milujeme mapy. Naše děti v nich listují odmala, věšíme si mapy na zeď jako ozdobu a kdo neměl jako malý doma globus, jako by pomalu nebyl. Mapy v nás vyvolávají fantazie o tom, jaký je svět za našimi hraničními horami a tomu odpovídá i naše školství: zeměpis je pro nás zejména schopnost orientovat se v mapách všeho druhu.

 

Jenže takhle to není ani zdaleka všude. Notoricky známá je v tomhle Amerika, kde kombinace nevelkého zájmu o zahraničí a školství, které zeměpis moc neučí, způsobila, že se zejména Evropané mají ve zvyku Američanům za jejich nedostatky ve schopnosti orientovat se na mapě, smát. Jenže, ruku na srdce, co je pro vás mapa? Jak si představujete místa, o kterých toho moc nevíte?

Nedávno jsem narazil na to, že si někdo u takových míst častěji vybaví fyzickou mapu než mapu politickou, takže třeba si někdo vzpomene na pohoří Ahaggar, ale že má něco společného s Alžírskem už ne. Stejně tak je pro lidi „Západní Sahara“ spíš místo, které by na mapě našli (vědí, kde je Sahara a západní část Sahary je celkem jasně identifikovatelná), ale navzdory tomu, že je to i na školních mapách světa jediné území, které je celé vyznačené jako „nikomu nepatřící“ (ve skutečnosti kolem 80 % patří Maroku, které jako jediné na něj vznáší nárok, zbytek je v držení historicky na Alžírsko navázaného hnutí Polisario a jeho neuznaná Saharská arabská demokratická republika alias SADR), víc se o tom moc neví. Takže co je pro lidi Západní Sahara? Poušť, protože je to tak na fyzické mapě světa znázorněné.

On totiž nakonec ani ten náš zeměpis, který sice na mapách docela dost bazíruje, nejde pochopení mapy moc naproti. Dělají se slepé mapy řek, hor, států a dalších geografických útvarů, ale naprosto bez kontextu – politického, etnického, náboženského a jak se to všechno pak zase vztahuje k přírodě; klimatu, místním přírodním zdrojům a podobně. To jsou všechno vědomosti, které se k lidem dostávají daleko častěji skrze populárně naučnou literaturu nebo různé audiovizuální formáty (videa, podcasty), než aby o nich slyšeli ve škole.

Škola tak s českou přirozenou fascinací mapami udělá akorát další „opruz“, stejně jako dějepisem lidem kazí vztah k historii, hudební výchovou vztah ke zpěvu nebo tělocvikem vztah ke sportu. Co je ovšem zajímavé, je, že česká fascinace mapou je tak silná, že se navzdory téhle snaze u většiny lidí udrží až do dospělosti – i ti největší hlupáci, které najdete v internetových diskusích jsou stále schopni otevřít mapu a nějak s ní pracovat.

Možná je to stále ještě živoucí památka na dobu, kdy jsme u nás byli čtyřicet let zavření v jednom velkém smutném kriminále obehnaném ostnatým drátem, kdy jsme naši touhu po světě mohli naplňovat tím jediným, čím to šlo – ježděním prstem po mapě a sněním o tom, jaké to tam někde daleko asi je. Uvidíme, třeba se samozřejmostí dnešního cestování – nepočítám-li tedy dobu koronavirovou – nám ty mapy natolik zevšední, že se o ně přestaneme zajímat.

Ale minimálně prozatím, a mimo jiné i díky koronaviru, už zase šmejdíme prstem po mapách, papírových i elektronických, a sníme o tom, kam se podíváme, až se svět znovu otevře.

 

Dede: Máte rádi mapy  a umíte v nich číst? Toužíte si „oživovat mapy“ vlastními zážitky? Měli jste ve škole rádi zeměpis?  :)

Aktualizováno: 15.12.2020 — 16:09

58 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jako už předtím v jiné diskuzi na FB, já asi fakt nevím, kam jsem to chodila do školy :D Ale náš zeměpisář na gymplu s námi diskutoval o různých geografických, hospodářských a geopolitických souvislostech světa. Ne zase příliš do hloubky, ale to základní jsme vždycky pochopili.
    Doteď si pamatuji kamaráda, jehož přítelkyně pracovně navštívila Kypr. Hrdě nabytý novými vědomostmi o zemi, o které do té doby sotva kdy přemýšlel, se mě povýšeně zeptal, jestli vím, ke které zemi patří Kypr. Když jsem mu odvykládala základní souvislosti stávajícího choulostivého rozdělení jihoevropského ostrova, překvapeně se dožadoval, jak to tak dobře vím. No a moje odpověď, že si to pamatuji ze školy, ho moc neutěšila, zbytek večera vypadal dost uraženě :D
    Nevím, čím to je, mapy jsou prostě úžasně fascinující. Taky jsem si vyžádala k Vánocům glóbus jako dítě. No, a v dnešní době jsou třeba takové stírací mapy hotovým trhákem.

  2. Pokud jde o mapy, v poslední době jsem si zamilovala mapy.cz. Využívám zejména turistickou verzi pro plánování výletů – to, že si mohu trasu detailně prohlédnout, místo označené symbolem pak většinou i na fotkách, změřit trasu atd. atd. mi nesmírně vyhovuje. A taky mě to baví, takže častokrát se zapomenu a prohlížím a cestuji ne prstem, ale očima po mapě. (chuckle) A jelikož s Denisem už třetím rokem „jedeme“ ve Strakaté turistice, kdy navštěvujeme různé určené turistické cíle, jsou mapy naším neocenitelným pomocníkem.

    1. Tak to je bezvadné! Poniklou a navlékače perel znám jenom z Krkonošských pohádek Marie Kubátové (víte, že její maminkou byla Málinka? tedy Amálie Kutinová, autorka Gabry a Málinky?). Vzpomínám si, že kdysi dávno jsme měli na stromečku perlové ptačí krmítko! (h)

      1. No, ono to mělo všelijaké stránky, že jo. Tahle dílna (resp. tento faktor) byl jedním ze čtyř v okolí, jiným byl i jeden z tatínkových bratrů.
        Tu práci dělali většinou lidé shora z kopců, pro které to bylo dolů k Jizeře do fabriky daleko – a byla velmi špatně planá. Za tucet prý 2,30 koruny a prý sedm korun za tucet těch větších, složitých. Babička to prý dělala až do svých pětašedesáti, tedy dvacet pět let (napsala jsem to původně blbě). byla to hodně žebrácká mzda, ale lidé nahoře v kopcích moc jiných možností neměli, protože tradiční tkalcování už tou dobou potřeba nebylo.
        Taťka vykládal, jak dostávali od faktora skleněné tyčky a korale, už barvené (sklo se barvilo, natahovalo barvou, jinde), a museli si podle vzoru ozdůbek, který dostali k výrobě, ty tyčky nejdřív přesně nařezat, roztřídit a pak teprve vyrábět. A ty drátky, na které se to navlékalo, hrozně píchaly do prstů – prý to cítí dodnes! (inlove)
        Soused u nás na horách zase „perloval“, tedy vyráběl ze skleněných tyček „perle“, tedy ty malé skleněné kuličky. Na to si dobře pamatuju, sedávala jsem tam jako malá a koukala mu fascinovaně pod ruce. Skleněnou tyčku musel nejdřív nad hořáky nahřát, potom tam fouknout vzduch a v ten moment to dát do formy a sešlápnout pedál – a z tyčky byla řádka malých spojených skleněných kuliček :) A ano, jednou mě to nechal zkusit, a ano, žádné kuličky nevznikly, jen pokroucený kousek skla.
        Nicméně nechápu, jak můžu být sama na ruce tak nešikovná, když moji předci z obou stran rodokmenu byli (a jsou) prostě brilantní. Ta dědičnost je prostě potvora! :D

  3. Mám ráda staré, umělecké glóby, které se ještě vyráběly ve dvojici zemský-nebeský. Chtěla bych jednou mít doma nebeský glóbus. Jé…
    Fascinace mapami bude asi nejen česká – minimálně v anglickém prostředí existoval „gentleman-like“ zájem o vědu, který se projevoval právě prohlížením atlasů. Takový pojem jsem v němčině a češtině dodnes nezaznamenala, ale třeba někdo víte?

    Slepé mapy jsem taky nikdy nechápala a nevím, jak vypadá zeměpis dnes, ale snad už má nějak definováno, jaký je vlastně jeho cíl. Přijde mi, že spousta předmětů se učí jen tak, aby se nějak děti během té hlídací služby zabavily, ale nikdo moc neví proč. Vždy jsem učila jen fyziku a matematiku, kde se tohle naštěstí nemusí řešit. Pokud tedy systém netrvá na tom, aby se děti učily vrhy, protože pak budou vědět, jak na bitevním poli naklánět děla.

    Stejně tak mně tělocvik přišel roky jako šaškárna za účelem porovnávání pindíků a zabavení učitele, kterého moc bouchal míč do hlavy a nic jiného učit nezvládne, dokud jsem neměla dva skvělé tělocvikáře na střední a vysoké, díky kterým nemám moc problém začít dělat nový sport a neuškodit si, a dokud jsem nepotkala učitele tělocviku, kteří sami sportovali a velmi dobře věděli, co a hlavně proč dělají.

  4. Mapy mám ráda, ale pojímám je tak nějak výtvarně, než že by mě někam zavedly. Mám ráda staré mapy, jednu – už opravdu netuším, jak k ní naši přišli, mám zarámovanou v podkroví. Jinak jsem pověstná tím, že mám naprostý orientační nesmysl. Ve městě nebo obecně v zástavbě, kde jsou nějaké orientační body zvící Petřínské rozhledny :D se ještě najdu ( i když Prahu znám, tam bych se asi fakt neztratila), ale v lese nebo ve volné přírodě – katastrofa. I tady v lese, kam chodíme 25 let na houby jsem schopná se ztratit :D

    1. … tak vidím zde další společný bod. Škoda,že jsi nebyla na posledních srazech,to si užívali mé bloudění všichni. Se mnou jednou zatočíš a nevím kde jsem. Bloudění je hezké, když má člověk čas a nikdo na něho nevrčí. :-)

      1. Bloudění je hezké :D . To se takhle jednou vydáš se psem do lesa, bylo to nějak na podzim, asi už tak 3-4 roky (?) se psem. Do lesa, kam chodíme na houby 20 let, takže bych ho měla teoreticky znát. Jdeme, jdeme, pes vzornej a já najednou zjistila, že mám skoro plnou tašku hub ( vzala jsem pro jistotu igelitku) a naprosto netuším, kde jsem. V lese, že jo, kde jinde :D. Mobilní signál nikde. Fakt jsem nevěděla kterým směrem se dát, pes na můj zoufalý povel „jdi domů“ si přede mne sedl a chtěl vědět kudy :D. Začalo se pomalounku stmívat, zvlášť v lese to bylo znát a já vím, že v lese jsou divočáci. Pro jistotu jsem vzala psa na vodítko a za skoro tmy jsem se nějak- jak opravdu nevím, doplácala na silnici. A šla z kopce, protože vím, že naše vesnice je v dolíku. Asi za třetí zatáčkou jsem uviděla světla domů a zrovna blikala světla na přejezdu. Byla jsem doma !!! MLP, který zná moje orientační neschopnosti už pomalu začal organizovat záchrannou výpravu :D

        1. Možná máš v hlavě integrovaný bludný kořen :D (inlove)

          Já bloudím v autě, jinak obvykle ne – obvykle. Ztrácením (v autě) jsem se obvykle učila poznávat své okolí vždy při změně bydliště, hlavně v cizích zemích.
          Jen jednou to vypadalo, že budu (v Anglii) chodit cizím lesem dokola už nadosmrti, když to Kazan nevydržel, stoupl si mi do cesty a trval na tom, že tady zahnout (vytrvale se díval sem a tam na mě a na správnou cestu tak dlouho, než mi to došlo:)) – a měl pravdu, auto odtud bylo necelých 100 metrů:))
          S vnoučaty chodím do lesa (různých lesů) od jejich malička a minule mě velmi příjemně překvapila Kačenka, když na okruhu, který vede pěšinami a ne moc znatelnými cestami jednoznačně správně určila místo, kde jsme dva dny předtím našli houbu. Ve necelých 4 letech! Ale je fakt, že ona se obvykle tak strašně loudá, že má nejspíš čas všímat si okolí – na rozdíl od Patricka, který většinu cesty běhá za psima, hází jim klacky a na rozcestích buď následuje psy nebo se mě ptá:))

        2. Také jsme se před lety vydali s manželem do lesa na houby, ale lesa neznámého. Směr zpět k silnici jsme dali dobře, ale pak – vlevo nebo vpravo? I usedla jsem s košíkem hub na krajnici a manžel se nalehko vydal hledat auto, naštěstí správným směrem. Ale těch aut a lidí, kteří u mne mezitím zastavili a ptali se, zda jsou houby na prodej….

  5. Mě mapy nijak zvlášť nefascinují, ale je pravda, že se v nich vyznám. Nesnáším, když mi chcípne navigace, a tak s sebou vozím papírový autoatlas a tam zapátrám a najdu se :)

  6. Mapy máme moc rádi. Synátor zdědil po mně zálibu v mapách a vnučka taky. Oba si jako děti nechaly na svůj našetřený náklad některé mapy i zarámovat. Mapy jsem většinou dostávala v časopise Lidé a země,který jsme odebírali už od mého dětství a později až jsem vydělávala jsem začala objednávat National Geografic, tam byly mapy krásně vyvedené,včetně mapy hvězdné. Škoda,přeškoda těch čtyřiceti promarněných let,kdy byl člověk mladý a mohl by do sebe nasávat cestování a pak ho zužitkovat a to jakkoliv. Školní atlas máme doma pořád,ten byl prvním seznámením se světem, myslím, že se volně pro jistotu ani neprodával. Navigaci už nepotřebuji, s ohledem na věk a současný provoz jedu max. po Vysočinu a na druhou stranu na Tatry. To umím. :-)

  7. Já mám díky tatínkovi takovou malou úchylku. Čtení, a nejenom cestopisů, s atlasem někde poblíž. Příběhy si spojuju s místopisem. Takhle jsem si cestovala třeba Cestou na severozápad, Oregonskou stezkou, objevovala jsem s Lewisem a Clarkem cestu na západ, k Ransomovkám mi taťka dokonce mapku zhotovil, a chtělo to kreslit s lupou, protože to tahal ze školního atlasu, Lake District byl na mapě velikostí o něco větší než špendlíková hlavička. Ale já měla hroznou radost, protože mi to ty příběhy ještě přiblížilo. I historické romány lze takto číst, jen názvy měst se někdy liší. Mapy mě baví.

    1. Víš, jak mě rozčilovaly knihy, které používaly „jako-místopis“? Tedy tvářily se, že děj probíhá v reálném prostředí a když jsi to začala zkoumat, tak prd a ne reálné prostředí! :D
      Jinak miluju knihy Edith Pargeterové, mimo jiné i její detektivní seriál o bratrovi Cadfaelovi (to napsala pod pseudonymem Elis Petters). Nevěřila bys, jak jsem byla nadšená, když jsem za našeho pobytu v Anglii jela krajinou kolem Shrewsbury a přes řeku Severn:)) Měla jsem pocit, že to tam musím znát, protože její knihy patří mezi ty, které čtu znovu a znovu… :)

  8. Udička do diskuse: Jaký názor máte na navigace v autě? Používate vždy, i na známé trasy? I třeba při cestě do práce? Nebo jen na neznámé trasy, třeba na neznámou adresu ve městě? Já totiž mám takový pocit, že navigace tak nějak řidiči vypíná mozek. Ta šipka a povely mají tak hypnotický charakter, že řidič tak nějak přestane vnímat orientační body při cestě

    1. Jen na neznámé cestě nebo tehdy, pokud potřebuju na známé cestě sledovat čas – jako když jsem tuhle jela do Prahy na Veleslavín, což při příjezdu po D11 znamenalo jet skutečně přes celou Prahu, přičemž byla kalamita na severním okruhu a havárka na Palmovce:))
      Jinak patřím k těm, kdo se dokážou ztratit i s navigací, takže značky sleduju vždy. Je to… bezpečnější :D
      Jo a navrženou trasu se snažím kontrolovat, i když se občas taky dočkám překvapení a najednou zjistím, že jedu skoro po polňačce, protože navigace si spočítala, že je to tudy kratší :P

      1. Ano do toho taky často jdu, když nevím jak se vyvine provoz. Docela by se mi líbila obdoba mrtvé navigace, která nic neříká a neukazuje, jen ví kam jedu a když si bude myslet, že se řídím do průšvihu, tak mě upozorní

    2. Já používám nenavigující navigaci vždy, protože na ní sleduji rychlost a zatáčky za horizontem. Proto taky používám externí navigaci na předním skle, i když ji má moje auto ve svém počítači. Když ji nemám, jezdí se mi tam, kde to neznám, blbě, právě protože, nevím, co mě za horizontem čeká. A co se týče navigace s povely, používám buď na neznámých trasách, nebo na známých trasách kvůli odhadu času příjezdu a jeho optimalizace – ale tehdy nejedu podle navigace, ale podle sebe.

      1. Tohle se vědomě snažím nedělat – asi proto, že mám taky sklon chtít vědět, co na mě čeká za horizontem. Ale v mých řidičských začátcích mě někdo napomínal: jezdi jen tak rychle, abys mohla zastavit na tu vzdálenost, kam vidíš – nikdy nevíš, jestli tam právě nespadl strom přes cestu :) Jasně že to byl napůl vtip, ale podstata mi připadá rozumná – a navigace tu silnici ukazuje pořád prázdnou… což bude tisíckrát pravda a po tisící prvé třeba ne.

          1. No však já to tak myslím. To je hezké, že je za horizontem rovná silnice a ne ostrá zatáčka… ale co když na té rovné silnici leží onen jmenovaný padlý strom? :D Předjíždění před horizontem je pokus o kombinaci vražda-sebevražda, to mě ani nenapadlo že by někdo zkoušel navrhovat.

    3. Já navigaci nemám, a ani bych ji nechtěla. Pokud jsem jela někam dál, do neznáma, tak jsem si cestu trochu okoukla na mapě, zapamatovala jsem si místa, kterými jsem musela projet a to mi stačilo. Ale je fakt, že jsem jezdila jen po republice.
      Jednou jsem jela se sousedy a soused si půjčil navigaci od synka. Byl listopad, hnusně, tma a lilo. Tak si ji zapnul. Protože ale tou cestou už jel několikrát, měl ji jaksi projetou a hodlal tak jet i tentokrát. Když se asi čtvrt hodiny s navigací hádal, radši ji vypnul. Dost jsem se bavila a bylo mi jasné, že já bych podle navigace jezdit nemohla. Měla bych pocit, že mě vede někam do neznáma. Nechtěla bych dopadnout jako kamarádka mojí maminky. Tu navigace dovedla na dvůr nějakého statku. Chlapi, kteří tam pracovali, zůstali koukat, jak kolem nich zakroužilo malé červené autíčko a vyjelo zase ven. Mamka se smála ještě doma.

      1. Měl jsem to stejně, jenže poslední roky vypadalo Česko jako po minometném náletu. Snad na každé hlavní trase byl nějaký rozkopaný kráter, který se musel objíždět nebo který zasekl dopravu. To pak je hodně o připravenosti. A u kamarádky to je přesně ono, stačí blbě nastavit navigaci a vypnout mozek a pak se člověk diví. Tohle je nebezpečný hlavně v cizině, v Albánii taky najednou zmizela silnice, která na navigaci byla

      2. Zažila jsem člověka, co vědomě trénoval cestu bez navigace – zhodnotil, že cesta nebude nějak kriticky komplikovaná, udělal si itinerář ve stylu „najet na hlavní směr Písek, za Lhotou uhnout doprava na okresku a pak se držet na Horní Dolní“ a pak koukal na cedule s šipkama. Přišlo mi to dost inspirující – je fajn techniku mít, ale je riskantní být na ní zcela závislý. Občas to od té doby dělám taky.
        Je fakt, že cizině je to horší, ale ten zapnutý mozek je důležitý. Takových historek by se pár našlo – třeba se jednou ukázalo, že navigace nezná dost stupnů „hlavnosti“ silnice, když se mě na svazích Alp pokoušela přesvědčit, ať nejezdím tím velkým obloukem (rozuměj serpentinou), když je tu mnohem kratší silnice (úzká jen na jedno auto a se sklonem asi patnáct stupňů). Však silnice jako silnice, ne? :)

        1. Ano, člověk u toho ten mozek musí mít zapnutý a své cesty jezdím s navigací jen když jsou měřící akce od policie

    4. Tak bez navigace jsem načisto ztracená… teda, s navigací taky, ale s ním mám jakousi jistotu, že se časem vymotám. Ano – ač mám mapy ráda, nejsou s to v nich smysluplně číst. Takže v autě je mojí největší kamarádkou Waze – kdybych si měla vybrat, jesli si na cestu do neznáma vzít ji nebo Jeníka, vyhrává na celé čáře (rofl) a Jéňa si ani neškrtne.

      Jinak podotýkám – správná dovolená se bez bloudění neobejde a nic na tom nezmění ani mapy, ani přesný popis cesty, ani navigace. Bloudíme stále, bloudíme rádi (chuckle)

    5. Moje perfektní navigace je vnučka. Naposledy třeba v Praze vysvětlila pražskému taxikáři cestu do Podhoří,kde jsme měly ubytování kousek za ZOO,on vůbec nevěděl kde je. :-) V Italii ,Francii atd. bych asi byla dodnes, nebýt jí.

  9. Mám mapy odmala moc ráda, krásně se nad nimi sní! :) Vždycky jsme jich měli doma hodně, taťka je miluje a čtení si v atlase považuje za příjemně a užitečně strávený čas:))
    Podívat se do mapy je pro mě naprosto automatická činnost, ať jedu kamkoliv – s chutí používám ty elektronické, v mobilu mám jak mapy.cz tak google mapy. Používám obě aplikace, každou na něco jiného. Díky mapám.cz jsem si našla už mnoho nových psích procházek a párkrát mi pomohly z bryndy, když jsem si v Beskydech řekla… zkusím to tudy… a pak mi třeba zmizela cesta, po které jsem šla a já se nechtěla vracet. Šiš, do jakých strašných terénů jsem se kolikrát dostala! Ale díky mapám v mobilu jsem se nestala pohřešovanou:))
    Jako Sharka a Yga mám moc ráda i mapy fiktivních světů – pokud je v knize na začátku mapa, vždy si najdu čas a prostuduju ji… a pak se k ní při čtení textu vracím.
    Pokud jde o školu, nezažila jsem jediného učitele, který by jakkoliv zajímavě učil dějepis – na zeměpisáře jsem měla větší štěstí. Takže z historie znám vlastně jen to, co mě bavilo a nacházela si k tomu informace sama. Naštěstí existují Toulky českou minulostí, to je ohromující a úžasně užitečný projekt:))

  10. Vlastivěda i zeměpis mě bavily a škola mi je nezprotivila. Ačkoliv pamatovat si jak se jmenuje kříženec toho a toho jsem nedával. Ale to co píšeš na začátku je pro mne naopak výhodou. Na mapě není ta krev nebo zmar, je tam jen pohoří nebo poušť nebo města propojená silnicemi. Podíváte se na mapu KLDR a nevypadá zas tak odlišně od mapy třeba severní Itálie (až na ty znaky). To je na těch mapách hezký.

    Co je fakt zajímavý, lidé dnes moc neumí pracovat ani s těmi elektronickými mapami. Vyčíst z nich co nejvíc, nastavit si správně navigaci (aspoň si zkontrolovat, že to navigace spočítala nějak rozumně), použít různé aplikace pro různé účely, vyhledávat s ohledem na chyby toho programu, plánovat trasy i s pomocí satelitní mapy a obecně třeba navigovat se nebo někoho jiného.

    1. jo, to je fakt, včetně mě. Navigaci nemám protože jsem stará větev a musel by mě to někdo naučit nastavit. Neumím ledaco. A většinou stejně jezdím jak se říká,, okolo komína“.

        1. …to nevím :-). Ale traduje se, že „okolokomína“ vyslovil jistý občan oplývající výhodami,nikoliv však inteligencí, když po něm chtěli u nějaké komise aby vyslovil slovo lokomotiva. :-)

  11. ve francii a myslim ze i tady v belgii (nejsem si uplne jista, deti jsou zatim moc male :D )se vyucuji tyhle dva predmety dohromady – ‚histoire-geo‘ se to jmenuje a prijde mi to o moc logictejsi.
    a samo je to neco uplne jineho, kdyz nekam cestujeme, predem si prohlidnem mapu, kudy se pojede, pres ktere zeme, mesta, na miste skladame malinke mapky z infocenter do ‚velke‘ mapy a nekdy dokreslime co chybi ;-) to se pak o moc lip pamatuje!
    a pod stromeckem bude https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/cesta-casem-na-starych-mapach-131694968

    1. Naprosto souhlasím, Formičko, a není to jen můj názor. Měla jsem teď do činění něco s budoucími učiteli dějepisu-zeměpisu a ti to taky hájí, že přesahy se moc hodí v obojím. Naši kluci si zvykli psát si deník na cestách, mapky v infocentrech jsou vítány, protože tam se člověk často dozví, co o místě nevěděl a udělá si naprosto originální skvělý výlet.
      Jééé… pod stromeček to nestihnem, ale bude vysvědčení, narozeniny… díky za tip! (Vzadu v hlavě bliká varovný zákaz dalších knih do bytu – podlaha má omezenou nosnost. Čím já ho ukecám…)

    2. Formičko, to je skvělý nápad, spojit dějepis a zeměpis v jedno – vždyť to spolu tak úzce souvisí! :)
      Ta kniha vypadá moc krásně, díky za tip!

  12. Mám ráda mapy všeho druhu – mapa je přece návod, jak dojít do cíle, jak se neztratit.
    Jsem celkem pyšná na to, jak se orientuji na mapě (jednu dobu jsem se věnovala orientačnímu běhu), třeba i jako navigátor v autě a zjišťuji, že si člověk přenáší něco i do běžného života: automaticky zaznamenávám výrazné orientační body, vždycky vím, kde je sever, nebojím se v neznámém terénu (městě).
    Samostatnou kapitolou jsou mapy historické – ty jsou především krásné a pro mě dokladem toho, jak plynutí věků, změny politické i hospodářské nemají vliv na podstatu krajiny…

  13. Zato orientace na mapě letem celým světem – to je téma, které padlo v pravý čas, to teď řešíme. Za prvé – rodiče a prarodiče, jak jste to za těch dinosaurů, když jste chodili do školy, zvládli hledat v papírovém atlase? Vždyť to musíte projít dvě až tři mapy! My máme digitální atlas (ano, od seznamu, docela se povedl) a je lepší než ten papírový (co přišel až po něm, chyba lávky). A jak píše Andy, občas je potřeba na to jít jinak – na jaře jsme mohutně drandili po Seterra, Umimefakta a pro pobavení vyšší dívčí: https://magazin.aktualne.cz/kviz-je-to-francie-nebo-nemecko-uhodnete-staty-podle-jejich/r~875ba11235c111e9be22ac1f6b220ee8/.

    Mimochodem, když jsme u těch souvislostí, najděte si umimefakta-zemepis-tematicke mapy. Jak se Vám to líbí jako nápad na zasmušilá odpoledne a večery?

  14. Ano, tak to je pěkné téma – dějepis, zeměpis. Mám v dějepise trochu úchylku – srovnám si události za sebe do časové osy, ale mám problém je napíchat na konkrétní letopočty, pokud to není letopočet význačný či matematicky zajímavý (mám to stejně jako Cimrman: https://eldar.cz/cimrman/cimr_hist.htm).
    Kluci s tím problém nemají, protože se učí i zajímavosti a souvislosti (dnešní diskuze o munifikaci u snídaně byla fakt výživná :) ).

      1. Vím a hraju, ale ona to bude asi nějaká závada na mé straně – pořadí ano, ukotvení v čase ne. Každý tím ale netrpí. :D Zvlášť mě deptá LJ se svým přístupem Před dvěma roky, třemi měsíci a osmi dny jsme touhle dobou…

          1. Jo letopočty! Dyť já mám problém si zapamatovat datum naší svatby, natož svatby Liby Krokovic s Přemou Oráčů (rofl)

  15. Já nevím, mně celkem zeměpis (i dějepis – ale ach ta data, ta data!!) bavily, takže za mne ne – škola mi tyto pojmy nezprotivila. Pravda – co se týká polické situace v různých zemích, to se moc neprobíralo, ale hospodářství jo.

    Mapy miloval můj taťka – vzpomínám si na zcela rozpadlou mapu Itálie (proč zrovna tu nevím) a když jsme si přinesly domů školní atlasy, rád nad nimi vysedával. A můj poslední dárek mamce k narozeninám byl Velký atlas – moc si ho přála, ale bohužel si v něm už téměř nezalistovala (h)

    Já mám mapy ráda – hlavně ty, které jsou na začátku knih. Dívám se do nich a snažím se vydedukovat, jaké tajemství skrývají :)

  16. Mapy mám ráda..ty hvězdné zvlášť a miluju mapu Zeměplochy a mapy pirátů a starý mapy, kde vše vypadá tak nějak jinak…bavily mne i lodní mapy, které měly zmapované vodní plochy a toky…
    prstem po mapách jsem si jezdila jako holka a představovala si, kam jednou pojedu…na mapách žádnej ostnáč nebyl a nápisy Hic sunt leones skoro zmizely…
    já jsem se zavřená necítila..moje světy byly v knihách a příbězích..zeměpis a dějepis mi učitelé nezprotivili, na školu si v tomto ohledu opravdu nemohu stěžovat…
    Mám z dob socualismu velice dobrou karetní hrzu – mapu Československa, kde u každého města je vyobrazena jeho charakteristika. U Kraslic je to trumpeta-Amati, atd..poskládat to,říct, co o daném výřezu,který přikládáš víš, to bylo něco tak úžasnýho, že když jsme ji hráli, byli jsme připraveni a trumfovali se i počtem obyvatel nebo erby a historií a názvem místního tisku.. Perníkovice měly ZÁŘ ;-)..chrudimská Transporta měla závodní časopis mladých Transportérů … Albi má podobné hry rozdělené podle krajů a vrcholem je Máme rádi Česko…a podle toho,jak jsou opotřebované,je poznat,jak nás baví…pravda, u několika jedinců napravujeme to,co jim škola zprotivila…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN