BTW: Polévka je grunt a ty ji koukej sníst!

Polévka je grunt a maso je špunt – říkávalo se, když jsem byla malá. Nechápala jsem smysl tohoto rčení, protože já jsem jako dítě polévky (s výjimkou rajské:)) nejedla pro chuť, ale proto, že jsem musela. Nebyla jsem mezi svými vrstevníky žádnou výjimkou, polévky prostě tehdy nebyly pro děti nijak atraktivní – zvlášť ty ve školních jídelnách!

 

Nicméně v naší zemi panuje přesvědčení, že bez polévek děti prostě správně nevyrostou. A tak rodiče potomky k povinným polívčičkám nejdříve lákají, aby v případě, že to po dobrém nefunguje, začali… no… vyhrožovat: „Koukej sníst tu polívku, nebo nedostaneš zákusek! Polévka je grunt a ty nevíš, co je dobré! Kdo nesní polívku, nebude…“ Doplňte jakoukoliv oblíbenou dětskou zábavu. Děti si postupně zvyknou a časem kouzlo polévek objeví.

No a pak přijde čas, kdy i bývalí zapřisáhlí nepřátelé polévek sedí se lžičkou proti svému trucujícímu potomkovi a snaží se nejdřív říkat „Dobrá polívčička…“, potom „Za maminku, za tatínka…“, aby nakonec u těch nejzatvrzelejších zařvali „Tak máš teda smůlu a budeš mít hlad!“ Nebo i horší věci, ale to záleží na nátuře obou zúčastněných.

Já si dobře vzpomínám, jak jsem se kdysi snažila dostat do devítiměsíčního Andyho kojeneckou polévku připravenou podle receptu nalezeného v tehdy jediné dostupné literatuře zvané tuším Naše dítě. Andy sice neřval, ale s tvrdošíjností sobě vlastní odmítal nabízenou zdravě–výživnou hmotu pozřít. Polévka byla všude: na něm, na mně, na podlaze… i na stěnu v kuchyni se dostalo.

V té době jsem se učila na státnice, a právě přijela moje babička Růženka, aby mi dítko přes den hlídala a já se mohla učit. Přišla do kuchyně, zkušeným okem zhodnotila situaci (celý život pracovala s dětmi ve školce), vzala si čistou lžičku a onu super zdravou namixovanou hmotu ochutnala. A zatvářila se stejně jako Andy!

„Prosim tě, co mu to dáváš za děsnej blaf?“ pravila zhnuseně. „To se nediv, že to nechce…“ Vyčerpána marným bojem s potomkem jsem jí akorát přistrčila pod nos knížku s uvedeným receptem. Babička mávla rukou. „Když to neuvaříš tak, aby to chutnalo tobě, tak se nediv, že to nejí. Je to taky člověk, ne?“

Podívala jsem se příšerně umatlaného kojence, nyní se spokojeně usmívajícího, a zmocnily se mně pochybnosti. Copak člověk, to bych mu neupírala, ale skutečně se dá kojenecká strava připravit tak, aby to neodporovalo proklamovaným zásadám, a přitom to bylo k jídlu? Babička listovala knihou. „Žádnej cukr, žádná sůl. No fuj…“ Radši jsem mlčela. Co mi bylo platné, že vařím zdravě, když to dítě stejně nikdy nesní?

Ale babička už převzala iniciativu. Popadla „polívčičkovej“ hrnek a povídá: „Trošičku soli tam dej, po tom neumře. Stejně se to při tom množství zeleniny skoro ztratí. Mrkev takhle nakrájej a takhle opeč na kousíčku másla. (Máslo??? Pro kojence?) Když tam hodíš kousínek pórku, tak taky nic nezkazíš. (Pórek???) Nesmíš to připálit, buď rychlá. A maličko zasypat moukou na světlounkou jíšku,“ pokračovala babička a jak mluvila, tak dělala. „Zítra mu tam můžeš dát brambůrky.“ Našla ještě kousek petržele a kedlubny, lupla to tam oboje. „Maličko zalej vodou a chvilku to podus. Ne, že to utopíš. A ždibeček drceného kmínu mu taky neublíží…“ Světe div se, ale ono to opravdu vonělo!

Andy to sledoval z dětské židličky, radostně povykoval a mlátil lžičkou do stolečku. Nabízenou polévku pochopitelně snědl a já přemýšlela o tom, jestli je lepší vyplivnutá polévka připravená podle přísných pravidel nebo miminkovská polévka podle babičky, připravená především s pochopením pro to, že dítě je člověk. Tak schválně, jak myslíte, že to dopadlo?

Brzy jsem byla polévkový velmistr a dělala jsem spousty druhů z nejrůznější zeleniny a po čase samozřejmě i s masem. Leckteré recepty se používaly i v „dospělé“ podobě – nebo spíš šlo o miminí podobu dospělých polévek, které jsme měli rádi. Co by mi řekly dnešní matky malých dětí radši nechci slyšet. Tuhle jsem se dočetla, že některé maminky nedávají dětem preventivně do dvou let žádný lepek. Když si vzpomenu, co rohlíků rozžužlaly naše děti… Nevím. Naštěstí kluci moje vaření přežili a vyrostli v jedince v jedince statné, mlsné a polévkou nepohrdající:))

Přesto se přiznám, že nás s Martinem v létě opravdu překvapila naše tehdy tří a půl letá Kačenka. Byli jsme na obědě v restauraci, seděli jsme venku na zahrádce a děti si hrály na přilehlém dětském hřišti. Kačenka – na rozdíl od Patricka – chtěla polévku, i objednali jsme jí obligátní slepičí vývar.

Přinesli sice vývar, ale byl plný květáku a brokolice. Pokleslo v nás srdce a Martin pochmurně pravil: „Hm, tak s tímhle asi neuspějeme…“ Patrně se nám oběma vybavily doby, kdy jsme se snažili dostávat květák a brokolici do jejího otce. No… co už. Zavolali jsme holčičku a ukázali jí talíř s polévkou.

Bez protestů si sedla ke stolu, vzala si lžíci a radostně se pustila do jídla. Patrně si všimla našeho úžasu, protože zvedla hlavičku od polévky a pravila: „Já mám bokolici moc láda!“ a s chutí pokračovala, dokud nebyl talíř prázdný. A nás napadlo – no vida, jak to také může vypadat! :D

 

A já se tedy dnes ptám – jak jste vařili dětem vy? Jedli vám předepsanou stravu? A co vy a polévky – měli jste je rádi už jako děti? Máte je rádi dnes?  :)

Aktualizováno: 3.12.2020 — 21:02

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Polévky mám moc ráda, jen teď je jíme jako hlavní jídlo a dělám je převážně v zimě, nebo pochmurných, chladnější dnech „pro zahřátí“. Ale také jsem vyrostla „na polívkách“, maminka dělala moc dobré a uměla je vykouzlit s toho co zrovna měla doma. I moje švagrová dělá výborné, při návštěvách domova jsem si u ní na všech pochutnávala ba si požádala o přídavek, stejně jako u maminky. Protože já je tady dělám jako syté večeře (nejme zvyklí obědvat), polévky jsou skoro vždy husté, často krémové. Proto mi pak ty od maminky, švagrové či na návštěvách příbuzenstva, které jsou „vodnatější“, s nudlemi, kousky zeleniny, játrovými knedlíčky,kousky hovězího apod. asi o to víc chutnají, že já takové nedělám :)

    1. Maričko, v létě u nás často polévku nahradí salát, ale v zimě to bez tý polívky prostě není ono:))

  2. Když jsem byla dítě,taky jsem žila ze vzduchu a kdyby mi to rodiče a hlavně babičky dovolili,nejedla bych vůbec. Dokonce v 1. třídě jsem jediná musela sedět o hlavní přestávce ve třídě abych byla pod dohledem,že sežmoulám rohlík. Zato dítě mé a vnučka neměli problémy žádné,což bylo fajn a polévky měli rádi. Synovi jsem vařila polívky denně a hlavně ,když jsme jezdili s dětmi a kamarády na hory a v létě do přírody, tak polévky hrály prim a musel v nich stát lžíce. Tenkrát ještě hospody moc nefungovaly a taky byly pro nás drahé. Na polévky se stojící lžíci ,plné zeleniny,syn a jeho kamarádi dodnes rádi vzpomínají.Taky v tom byl kus romantiky.

    1. Víš, já mám dojem, že husté polévky, co v nich stály lžíce, jsou prostě historicky osvědčené jídlo. Jemnou variantu takové polévky dělávám i navrátilcům z dlouhých cest, ať už řídí nebo odněkud přiletí. Dobrá polévka zahřeje, pohladí žaludek i duši :)
      Věřím, že syn i jeho kamarádi vzpomínají! Moje kamarádka také vzpomíná, když si u nás prvně dala hustou zimní hrachovku (ze suchého hrachu, ne mraženého hrášku), která kromě hrachu, cibule a česneku obsahovala i kořenovou zeleninu a mezi kořeních dobré čerstvé čili papričky… Moje maminka milovala pálivá jídla a kamarádka nebyla zvyklá :P No, nejdřív to vypadalo, že ji budeme muset křísit, ale nakonec s chutí byť opatrně (a s rohlíkem) snědla plný talíř :D

  3. Jo a ještě k tomu odmítání jídla – mám kamarádku s dvouma dětma, vaří dobře a pořád, ale vždycky jsem rostla, když si stěžovala, že když jedou někam na výlet nebo dovolenou, že musí dlouho hledat hospodu, že děti jedí jenom smažený rybí prsty a kuřecí řízek, že si z dětských jídel nevyberou. Tak jsem se vždycky divila, jak to dělají ve školní jídelně, tak tam prý sní všechno. Obvykle jsem to zakončila že je má rozmazlený a pak se mnou nemluvila…A moje neteř to samé – jediný dítě, i jediný vnouče mojí tety – když k nám přijeli na delší návštěvu, tak mě svědila dlaň – máma je vynikající kuchařka, vyvářela jim něco jiného k obědu, něco jiného k večeři a malá nejedla nic – hubená byla jak lunt,zelená jak sedma, pak jsem zjistila, že teta se jí vždycky zeptala před jídlem A budeš to jíst? No tohle bys asi nejedla, viď? a že si sebou přivezli krabici plnou sušenek a keksů a tím ji celej den cpou…no řekly jsme jim s mámou k tomu svý a bylo zle…nakonec jí teta u nás vařila sama.

    1. Marek byl taky dítě, které patrně žilo z prány, protože normální jídlo do něj dostat bylo umění. Ale naštěstí aspoň pil spousty mléka. Když mu byly čtyři, tak onemocněl jakousi chorobou, při které se mu dělaly modřiny po těle, nějaký druh růže to byl. Skončili jsme v Motole ve špitále a tam zjistili, že mu cosi v krví chybí – a skončili jsme na hematologii. Ale jinak na něm nemohli (díkybohu) nic najít. No a jak se mě pořád na všechno ptali, přiznala jsem, že velmi špatně jí – a maso nechce vůbec. Takže se toho doktoři samozřejmě chytli, nařídili vydatnou stravu s masem (hodně hovězího doporučovali) v podstatě každý den a nakonec nás pustili domů – kontrola za půl roku.
      Byl to drsný půlrok, vyhrožování – pokud to nesníš, pojedeme zase do Motola – však zabíralo, takže nežravé mládě se opravdu jakž takž rozjedlo a maso opravdu jedl skoro každý den. A za půl roku se zjistilo, že má krev v pořádku. Doteď netuším, co mu bylo a jestli by se to spravilo samo i bez nucení dítěte do jídla… ale musím uznat, že jsem si oddechla, když Andyho děti odmala vykazovaly chuť k jídlu a pod Anniným vedením jedí i dost zeleniny :D
      Mimochodem Kačenka ji jí podstatně radši než Patrick, že by to to bylo i něco podezřele genderového? :D

  4. Dneska by sis u nás Dede nepochutnala, bude zelňačka:) mám dva recepty, od mámy z Vysočiny rychlou bílou, bez papriky, klobásy, uzeného, jenom kysané zelí zahuštěné záklechtkou, vedle brambory uvařené ve šlupce, na talíř na dno stroužek prolisovanýho česneku, bramboru a zalejt horkou polívkou, správně sladkokyselou…jo, chudej kraj. Ale dneska bude jako hlavní jídlo maďarská, z mého domácího kořeněného zelí, uzené koleno do toho, s čabajkou a paprikovou jíškou…stojí v ní lžíce a nejlepší bude tak v sobotu večer.
    Já si tedy pro sebe dělám polévky jako hlavní jídlo, i v nudlovce mi stojí lžíce, oberu krůtí krk nebo přidám kuřecí vnitřnosti a se spoustou zeleniny plnohodnotné jídlo.
    Jinak téma je nám blízké, synoveček je momentálně starý rok a půl, ale švagr je šéfkuchař profi, takže období nechutných neslaných nemastných polívek nebylo nikdy, i bez koření to měl vždycky výborný i pro dospělý, malej postupně baští všechno, ekomatky by asi ranilo, když na podzim při grilování malej shrábnul tátovi z talíře pěkně do tmava opečenej párek a splivnul ho jak malinu, dorazil se grilovanou paprikou a cuketou a ještě se spokojenej natahoval po topince…teď máme za sebou nežravý období, rostly mu zuby snad všude najednou, ale už je zase v pohodě. Užíváme si ho každej víkend, tak to máme z první ruky…na Vánoce už dostane obranýho kapra a rybí polívku. Horší to bude se ségrou, ta je neuvěřitelnej pitval, pro ni se dělá speciálně salát, bez cibule a tak najemno nakrájenej, že ingredience nejdou pomalu poznat…takhle pitvala i polívky jako dítě, z vývaru vždycky všechno vytahala na okraj talíře a jedla prakticky jenom vodu. Ještě že to malej nezdědil.

  5. Já teda moc polívková nejsem, teda nebyla jsem, ale MLP polívky miluje a bez polívky prý není oběd. No tak je jím taky. Vývary, různé luštěninové, brokolicovou, květákovou, prostě jakoukoliv. Marek jako dítko byl živej snad ze vzduchu, jediný bezproblémový jídlo byly buchtičky s krémem a žemlovka. To dneska nejí, za to jí všechno ostatní vč. všech polévek, jen nesní „tlustý“. Anina miluje brokolicovou a květákovou, Matěj baští všechno, alespoň u nás :-), i když žádnej velkej jedlík to není. Taky po kom, že jo :D

  6. Já jsem od dětství polívková.
    Polévky jsem dlabala jako divá a dodnes mi chutnají.

    Miminčí polévečky jsem vařila i synům a ti je také baštili bez odmlouvání.
    Pamatuji si, že toho staršího jsem krmila rozmixovanou zeleninovou polévkou v láhve s dudlíkem.
    Bylo jen potřeba udělat větší dírku.

    1. Hm, to byl dobrý nápad :)
      Já jsem z lahve kdysi dávala Andymu „odvary“ – to se dávalo hladovým miminkům někdy od třetího měsíce – vločkový nebo rýžový odvar a mělo se to míchat se sunarem. Jak jsem chodila do školy, měla jsem málo mléka a musela jsem přikrmovat. radila to tehdy doktorka a bylo to strašné patlání. Vysloveně jsem se těšila, až bude moct normální kaše – ty mu navíc chutnaly:))
      Ostatně, pamatujete si někdo na odvary pro miminka? Byl to obecný zvyk nebo zvláštnost naší dětské paní doktorky? :)

      1. Milá Dede, asi to nebyla zvláštnost vaší paní doktorky. Mně dcera začala blinkat sunar udělaný do vody, a náš dětský doktor mi poradil, ať jí sunar míchám jeden den do odvaru z rýže a druhý den do odvaru z vloček . A ejhle, bylo po blinkání. To střídání odvarů mi pan doktor odůvodnil tím, že rýže staví a vločky naopak. Tak aby se to vyrovnalo. A kaši na noc nechtěla, mléko by bylo hladové, tak jsem nakonec mixovala do mléka banán a stačilo to na celou noc.

  7. Já myslím, že když se chlapi takhle koncem zimy vrátili večer z lesa, kde od rána měli k dispozici akorát kus chleba a kousek slaniny, byli za dobrou hustou a horkou polévku rádi. A maso v neděli ;)
    Některá rčení možná mají dlouhé kořeny.

    Dětičkám jsem polívčičky vařila. Ani si nevzpomínám, kde jsem vzala recept, asi mi mamka řekla. Oba dodnes polévku vyžadují, aby byl sváteční oběd úplný. Beťka navíc objevila kouzlo něčeho, čemu říká ramen. A vaří ho pořád. (A určitě je to její originální verze ;) )

    1. Ramen myslím umí Wendulka… četla jsem si o tom, líbilo se mi to – přijde mi to jako noodles, které sem jedla na Taiwanu:))
      Pořád si říkám, že jednou si udělám zahřívací polévku z kuřecích prsíček se zázvorem a česnekem (má to být druh ramen) a zatím k tomu nikdy nedošlo – přestože ten recept vypadá na videu moc pěkně :D

  8. Jé, tak já se přiznám – já dětské polívčičky ála zdravá výživa nikdy nevařila.

    Terka byla docela divné dítko – do devíti měsíců byla živa ze vzduchu a deseti mixovaných domácích broskví. co se nám ten rok urodily. Na devátém měsíci v zoufalství jsem jí při snídani vrazila kůrku z topinky a ejhle krupice, děcko doslova žralo, až se mu boule za ušima tvořily. A od té doby až do deseti roků jedla právě jenom polívky. Proto jsem vařila hlavně polívky hutné zeleninové. Pokud byl vývar, tak tolik nudlí, že v ní lžička stála.

    Jinak moje sestřenice, takto porodní babka, svá vlastní dítka už v půl roku klidně nakrmila fazulnicí a děcka jí prospívala jak nikomu… (rofl) Takže asi tolik k dětské zdravé výživě ;)

    1. Tvoje sestřenice by si patrně rozuměla s mojí babičkou :D
      Ta tvrdila, že jídlo pro děti má být především jedlé :P Čímž myslela, že má být hladké, příjemné, ideálně polotekuté, aby se dobře jedlo a snadno klouzalo do krku. Byla mistr polévek a omáček pro děti (a taky jsme všichni prospívali:))

    2. Ygo, řvu tu smíchy NAD TVÝM TEXTEM a vzpomínám na svoje malé dcery. Starší petrabyla pažravá odmalička. Už jako 6 týdenní mimino dokázala vyplivnout dudlík takovou silou vzteku, že šidítko opustilo mohutným obloukem útroby hlubokého kočár()měla jsem tehdy pořádnou, prostornou a fakt bytelnou libertu), takže jsem jen nevěřícně zírala na vzduchem ltící dudlík. z dudlíku nic neteklo, takže hned následoval srdcervoucí a děsivě hlasitý řev hladového kojence. Mladší věra taky patrně žila z luftu. Nejlepší na všem bylo, že jsem obě stolující holčičky musela u jídla hlídat ostřížím zrakem.ů Sedávaly obě u stolku a probíhalo to až do Věrčiných 2 a půl roku podle stejného scénáře. Holky na stůl dostaly svoje porce na svých talířích nebo v miskách. Petra vše slupla rychlostí blesku, a poté už jen tiše seděla a čekala na příležitost. Věra se ve všem rejpala a skoro nic nesnědla.ů Skoro mpravidelně se stvalo, že když jsem se od dětí otočila, hned si petra poradila. Přisunula si pod noc jídlo sestřino a bleskově vše zbaštila. nemohla jsem si dovolit, abych kupovala třeba 3 pribináčky apod. Petřeb y 1 kalíšek nestačil,takže jsem raději koupila celý měkký tvaroh a domácí pribináček vyráběla. Ale pokud jsem nedohlédla, Petra se nacpala i Věrčinou porcí a ještě se hladově ohlížela po přídavku. Teprve asi ve třech letech se Věrka konečně rozjedla, takže pak už jí Petra žádné jídlo zbaštit nemohla. Petra totiž vážila ve roce skoro 15 kg a já se za obě styděla. Za nenajedenou a věčně hladovou Petru, ale i za tu vyhublou tyčku s klacíky místo ruček a nožiček jménem Věra.Nikdy jsem na dětech nešetřila, ale mít dva tak rozdílné jedlíky, blo občas k zešílení.Vždy holky dostaly vše, co ke správnému vývoji potřebovaly, my dospělíse raději uskromnili a utáhlu si opSKA, ABY DĚTI MĚLY VŠEHO DOST. jÁ JAKO DÍTĚ TAKY ŽILA ZE VZDUCHU, Z VODY, NEZRALÉHO OVOCE Z CIZÍCH ZAHRAQD A TROŠKU I Z PLNOTUČNÉHO MLÉKA PŘÍMO OD KRAVIČKY. TO MLÉKO JSEWM SI UŽ JAKO PRCEK DOKÁZALA I SAMA NADOJIT PŘÍMO OID KRÁVY.Až do 6 l,et jsem rostla na vsi, v Pekle nad Zdobnicí.Má zaltá babička ze mne doslova šílela. Občas mne i přivázala za nohu k noze dubového a těžkého stolu v kuchyni, abych neutekla za kamarády, co už netrpělivě hvízdali pod okny statku nenajedená. Byla jsem děsivý tyran a nežravec, co se jídla týkalo.

  9. Děti ty kojenecké polívky nechtěly, tak jsme skončili na různých omáčkách s bramborem. Koprová, pažitková… to prý šlo :) Dneska sní skoro cokoli, když je to od maminky :)
    Polívky jsem svého času chtěla odbourat jako leckteré mé kamarádky, jenže to neprošlo a dneska je vařím automaticky- a už mi to nepřijde. Jediné,co nejsou úplně v kurzu, tak jsou luštěninové, jinak cokoli. Já teda nedělám a nejím ještě dršťkovou, páč to nakrájený froté je pro mně strašný.
    No a teď je velmi polévkový čas- od podzimu až do jara :) Pravda je, že polívky vařím jen o víkendu, obvykle na celý víkend stejnou, pokud se trošku utnu s množstvím, v týdnu se to dojí. A to dřív taky nebývalo, že by se to v týdnu dojedlo…

    1. Teprve se učím vařit polévky v množství pro dva, takže nemrazit zásoby pro taťku, jím často doma víkendovou polévku až do čtvrtka! :D

    2. Matyldo, mluvíš mi z duše. Jako dcera řezníka jsme byla velmi často bita a nejčastěji následoval nářez kvůli mé zaťaté nežravosti. Jen to čtu, už mám žaludek až v hrdle. Ta hnusná froté poblívka byla vždy cítit v celém domě a já si už dopředu přála mít místo sedacího svalu ocelový rošt. Táta měl v rukách obrovskou sílu a nešetřil ranami.obzvláště má nežravot ho vždy dováděla k zuřivosti. já to u nežravé Věrky později řešit mpřestala. Věra se totiž po 3. roce svého věku naučilajíst vechno a docela rychle, aby nezůstala úplně o hladu. Zkrátka zkušenost se a žravou starší sestrou ji to naučila. p

  10. jedna polska kamaradka byla cela pryc z polevek, ktere podavaji tady v belgii: vsechno mixovane! pry ‚a kde je ta polevka – zadne kousky tam nejsou?‘ deti ji ve skolni jidlene dostavi do kelimku a piji, nejedi (jde to take podstatne rychleji ;) )
    a zahnute lzicky (https://1url.cz/2zOiB) jsou zaludne, chce to si na ne chvili zvykat… davaji netusene moznosti, kam vsude se da ta polevka (jogurt, vyziva…) jeste dostat!
    :D

    1. :D U nás v rodině se polévky mixovaly jen výjimečně, vždy ale musely být husté – plné zeleniny a případně i masa. U tchánových si zase potrpěli na polévky čiré s mimem jiného obsahu a to nejen u vývarů.
      Výsledek? Doma vařím všechno:)) Dokonce i ty krémové :)

      Já to s tou zahnutou lžičkou (byla to běžná bytelná kovová lžička) nějak neuměla, takže jsem se bojů o její používání účastnila maximálně kvůli zájmu o ten boj :D

  11. Jedna kapitola jsou dětské polívčičky – ty Kuba silně nesnášel a prakticky jen co sednul, dostal jídlo dospělácké, nesolené.
    Polévky u nás se vařily téměř výhradně vývary, krémové Bimbo nechtěl. Snad to bylo tím, že jeho otec musel mít polévku denně – a v té době holt i zbytek rodiny jedl polévku denně k večeři – a to maximálně dva dny po sobě stejnou. Já po polévkách příliš nešílela, takže mi to nijak nevadilo. No a ejhle, asi deset let zpátky najednou krémové polévky byly vyžadovány a momentálně už udělám polévku z čehokoli,,,

    1. Chutě se mění, někdy i potřeby – já také jím ledacos, co mi dřív nejelo a nejím to, co mi chutnalo. I když u mě to je spíš tím, že prostě ne všechno už snesu, takže třeba zelňačky už prakticky nevařím (když je nemůžu jíst:)) a Martin je výslovně nepožaduje.

      1. Zelňačku z kyselého zelí taky moc nedělám, ale zkoušela jsi zelňačku z hlávkového zelí? Je jiná, jemná, ale to zelí tam holt je :-)

        1. Zelňačku z hlávkového čerstvého zelí dělám taky. Cibulová jíška se sladkou paprikou, opražené kousky slaniny, zelí, brambory, česnek, majoránka, k tomu čerstvé pečivo… miluje ji celá rodina a dělám vždy velký kotel.

          1. Tak to děláme skoro stejnou, jen já nedávám majoránku, ale petrželku a tak půl kelímku smetany na zjemnění. Mňam !

            1. Zelovka z hlávkového zelí byla naše stálice (z kysaného se nevařila) – jako jedna z mála se nezasmazovala! Klasická zeleninova polívka, kde zelí mělo jednoznačnou převahu – mňam, budu jí muset zase brzo uvařit.

  12. Polévky jsem nemusela – a jak ráda teď maminčinu polévku vymlasknu! A když se vrátíme vymrzlí po celém dni venku, bodne i rychlá „pytlíkovka“.
    Nenutila bych děti do žádného jídla – ochutnej a když fakt nechutná, nejez. Nevidím smysl v tom přemlouvání, nucení… jediné co to způsobí je, že si dítě danou věc ještě víc zoškliví.
    Moje nechuť k polívkám možná měla původ v mojí ne-zcela-ideální pravačce. Ono je to vidět jen v určitých polohách, takže na to nikdy žádný doktor nepřišel, ale mám pravačku do vrtule a konzumace lžící je fyzický problém. Když mám talíř až pod nosem, tak to jde. „Seď slušně a nestrkej nos do polívky“ nejde.

    1. Hm, to je originální důvod, proč mít problém s polévkami :) Mimochodem, u babičky byla lžička pro děti, která byla otočena do pravého úhlu vzhledem k rukojeti. Jako děti jsme se o ni praly :D Ano nevím, kdo ji nakonec zdědil, ale nikde jinde jsem podobnou lžičku neviděla. Tou by se ti třeba jedlo líp! :)

        1. Když si zadáte “ergonomická lžíce” najde vyhledavač lžíce, které používaji např lidé po mrtvici, úpravy tvaru jsou různé, mimo jiné i “přiohnuté” do L. Hodně to pomáhá při poškozeném úchopu ruky a/nebo pohybu zápěstí. Mívaji to zdravotnické potřeby běžně v sortimentu.

    2. No jo, ono se to řekne – nenutit do jídla. Ale když ten pacholek odmítal i ochutnat a pitval i filé jestli v tom není náhodou to „měkký“, tak jsem se musela občas držet stolu, aby nedošel fyzické úhoně :D. Poprvé přišel sám bez nucení někdy v páté třídě z venku, zazvonil mezi dveřmi a pravil : mami, namaž mi něčím chleba, já mám hlad. Já málem omdlela :D, jestli mi někdo nevyměnil dítě :D. Přežili jsme všichni, teď má už dávno dospělej chlap 185 cm a 81 kg.

  13. miluju polívky, vývary i ty hutné i moderní krémové..bohužel, poslední dobou,jen ty mnou uvařené..všude je zavřeno…až otevřou,půjdu, poběžím – na PHO BO. jo,radost mi udělala minulej víkend kámoška, uvařila adventní krupkovou podle její maminky. No nebe v hu-ústech.
    https://sharka-68.rajce.idnes.cz/Listopad_na_Beaveru_2020/1470928655
    a nová polévka, to je dýňové kyselo po maďarsku..
    https://sharka-68.rajce.idnes.cz/zari_na_Beavru_2020/1463047375

      1. 1 x dýně hokkaido – nastrouhat na dlouho na slzách-velkých
        1x PL maďar.papriky (sladké i pálivé)
        3x větší cibule – na špeku do hodně klovata-ne do zlata
        2 dkg špeku-na drobno a opražit
        2 KL soli
        3-4 PL nakládaného kopru i s nálevem
        2 KL lžičky octa (opatrně- už je tam nálev)
        2 PL krupicového cukru (podle chuti)
        300 ml smetany 31%
        2 x čabajská klobása na kolečka nebo jiná pálivá,dobrý je i chorizo

        lepší je druhej den nebo vařit ráno a nechat rozležet… nicd nemixovat,ty camfoury připomínajkí zelí a je to skvělý jídlo…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN