BTW: Snídaně do postele

Tak jsem nedávno na internetu nahlédla do jedné z mnohých genderových diskuzí na téma rovnosti pohlaví. Spory se tentokrát točily kolem domácích prací. Co je vlastně na domácích pracích tak špatného?

 

 

Jsou únavné, nekonečné, otravné a nedávají člověku žádnou úctu. To je podle mě poměrně výstižné, ale zdaleka to není celá pravda. Domácí práce mohou být (občas) i uspokojující, uklidňující a vhodné k přemýšlení. Jen málokterá z těchto prací totiž nějak znatelně namáhá mozek – jakmile se je člověk naučí efektivně zvládat. Jisté uspokojení přináší i (dočasná:)) radost z čistoty a vítězství nad chaosem.

Proč má tedy tolik žen v hloubi duše nepříjemný pocit, že věci nejsou úplně tak, jak by měly být? Dlouho jsem se snažila na to přijít a pokusila jsem se být objektivní. A vyšlo mi z toho následující: Ty práce samotné si myslím ženám až tak nevadí, ale hodně je rozčiluje ta samozřejmost. Samozřejmost, s jakou se pořád ještě bere, že všechny ty práce jsou ženská… když ne povinnost, tak minimálně odpovědnost. Každý den. Vlastně skoro po celý život. Zatímco když muž doma pomáhá, bere se to jako jeho obětavost. Očekává chválu a uznání a rozumná žena mu obojí dopřeje. Potřebuje přece, aby tak činil i nadále.

To chválení samotné ničemu nevadí – každá práce by měla být oceněna. Co ale vadí, je častý přístup typu: Pověsil jsem ti záclony. Umyl jsem ti okna. Možná to ani nahlas neřekne, ale pokud si to myslí, ta žena to tam slyší! (Já vím, někdy to tam slyší, i když si to muž aktuálně nemyslí, ale někde se ten pocit vzal, že ano:)) Muž totiž často dává najevo, že udělal něco nadstandardního, tedy ženskou práci. Nemusí to přitom vůbec myslet zle – ostatně celé generace chlapců byly v této víře vychovávány, a co víc, často i svými matkami.

Prosím pozor – nechci tu mluvit o extrémních případech. Mluvím o těch normálních manželstvích, kde věci běžně klapou, až najednou přijde situace, kdy žena zdánlivě bez důvodu vyletí a ztropí scénu, že na ni všichni kašlou a je pro každého jen služka. Muž v takovém případě jen nechápavě vrtí hlavou, co ta jeho zase blbne. Vždyť on si svůj talíř po snídani vždycky umyje! A minule počítal s dcerkou příklady. Tak co ještě chce?

Přemýšlela jsem nad tím, kde je vlastně ta prapříčina ženské nespokojenosti. Vždyť často většinu těch prací dělají, když ne rády, tak celkem bez odporu. Že by byly prostě pořád nespokojené a musely věčně něco vyčítat – jak si myslívají muži? Nemyslím. Potíž je podle mě skutečně skryta v tom slově služka. Jak už jsem řekla, domácí práce jsou nekonečné, únavné, a hlavně je v nich skryt ten podtón podřízenosti. Tohle dělá někdo, kdo si to nemohl zařídit lépe. Ten, kdo mohl, dělá práce atraktivnější a skutečně nebo morálně podstatně lépe ohodnocené.

Ale co s tím? Mají se domácí práce přesně rozdělovat mezi muže a ženu? Napůl? Všechny? Popravdě řečeno, moc si neumím představit, jak by taková rovnost mohla v reálu fungovat; vždyť co rodina to trochu jiné podmínky. Navíc si myslím, že o ni nejspíš v téhle podobě nestojí ani ty ženy. Řekla bych, že taková slušná cesta se skrývá ve dvou základních postojích.

Za prvé: muž, když doma něco udělá, nebude dávat najevo, že to dělá za svoji ženu, a pokusí se to dokonce i tak nemyslet. Nedělá to totiž za ni, ale pro rodinu. A to je, pánové, ohromný rozdíl! Možná ne v té práci, ale v tom pocitu. A ty jsou pro ženy velmi důležité.

A za druhé: muži by se měli snažit občas svoji ženu rozmazlit. Nemusejí nic drahého kupovat, nejdůležitější je ta pozornost. Něco, co říká: já vím, že toho máš hodně, ale jsem rád, že to děláš. A tak ti to chci aspoň trošku oplatit. Snídaně do postele. Kytička za výstřih nebo pusa za krk. Napuštěná vana, čaj donesený k televizi. Úsměv. Lichotka.

Zkrátka něco, co pohladí ženinu sebeúctu. A ženy by měly umět tyto pozornosti ocenit. Potom věřím, že by se hodně ztlumila různá vnitřní pnutí, která dokážou otravovat život i ve spokojených manželstvích.

 

A tak se ptám – jak to cítíte vy? :)

 

 

Aktualizováno: 15.11.2020 — 20:01

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nejlepší je věta Pohlídám TI děti, aby SIS mohla uklidit. Jinak já manžela nemám, tak se aspoň nemusím rozčilovat, co udělám, je udělané, co neudělám, není udělané. Úplně jednoduché

  2. My se o práci dělíme. A vyhovuje nám to, MLP rád a dobře vaří, tak občas vaří on, uklízíme oba, já spíš vytírám, stírám prach, on raděj luxuje. O prádlo se starám já, ale mně to neva, dělám to ráda, dokonce ráda žehlím. Okna pokud vím, čistil jednou v životě, to jsem měla zlomenou lamelu na kloubu u pravého prsteníčku a sádru přes ten prst až k lokti a to 6 neděl. Bylo to přes velikonoce, zasvítilo do oken sluníčko…no tak je teda vyčistil. Jinak je čistím já, ale opravdu to není moje oblíbená práce. Spoustu věcí kolem domu dělá zas MLP, já bych si např. při sekání polínek na zátop asi usekla ruku :D Hodně věcí teď, když jsme spolu v důchodu oba doma děláme společně a když jsme se nepozabíjeli za 46 let, tak už to asi přežijem :D

    1. Já se na letošní mytí oken skoro těším :D Poprvé mě nestraší ta děsivá špaletová okna s malými tabulkami, ó já se mám! :D
      Navíc po letošní letní výměně oken a všem tom malování mám před sebou jen těch 6 oken v kuchyni a jídelně… a to se dá :)

      1. Ano. Od loňska si také užívám nova okna.
        A bonus. Mohu si přát většího Ježíška. Ušetřili jsme na topení. Funkce manžela – rozmazluj mne

        1. Eh… tvůj manžel má velmi důležitou funkci! :D Pro to mám pochopení, obvykle významně říkám – nedomazlená manželka, kousavá manželka… :P :D

          Jinak jsem taky zvědavá na možnou úsporu na topení – od léta se zatím moc nepoznalo. Ale doufám! :)

  3. Hm, některé domácí práce prostě nedělám a dělá je Mušketýr, jiné dělám jen já a o poslední se podělíme podle momentálního vytížení.
    Mimochodem, asi jediná činnost, kvůli které bych byla ochotna najmout nějakou Natašu, je mytí oken :)

    1. Rozhodně zkus najmout si někoho na okna a sama uvidíš, jestli je ještě někdy budeš chtít čistit sama. :) K nám nechodí Nataša, ale 2 chlapíci, kteří zvládnou bravurně i okna, ke kterým musí na žebřík, anebo těžká vyklápěcí okna, se kterými bych si sama stejně neporadila. Ale zvala bych je každopádně, i kdybych neměla tyto specialitky. Vyplatí se to! Mně zůstaly jen dveře na zahradu, které se skrze otisky Denisových tlap a čumáků musí mýt výrazně častěji. :)

  4. Co se týče rozdělení prací v domácnosti, já měla štěstí na bývalého i současného muže. Ani jeden z nich neměl nikdy pocit že by „mi umyl podlahu“, „mi vyndal myčku“ atd. Prostě když bylo něco potřeba, šli, udělali to a chválu nečekali. Ale já teda přesto chválím, byť, jak píše JJ, je to asi přežité. Prostě řeknu jé super, vytřená podlaha, to jsi hodný už tu bylo nastláno a podobně. Já jsem teď už měsíc na HO a musím pracovat, a můj muž, aniž bych ho nějak instruovala, prostě dělá to ostatní. Nakupuje, uklidí co je potřeba a pak si jde dělat ven do dílny to své. Jenže on měl maminku, která ho tak vychovala. Její muž býval ve světě po montážích, takže holt kluci museli makat. Jediné, k čemu je nepustila, bylo vaření :D takže MLP uvaří max čaj a namaže chleba. Ale to mi nevadí, protože já se přiznám, že nesnáším luxování a mytí podlah a jemu to nevadí, takže jsem se toho ráda vzdala a většinou to dělá on. Podle mě je to hodně dáno právě tou výchovou, pokud budou v rodinách rodiče nutit holky uklízet a kluky v tom směru šanovat, tak zadělávají těm klukům do budoucna na problém. My ještě byly vychovávané ve stylu holka vaří, uklízí pere atd. a kluk se stará o barák, stroje apod, ale dneska už to tak není. Žádná holka nebude chtít dělat doma všechno sama jen proto, že je holka. A za mě je to tak správně. Proč by měla…

  5. to je moc hezke zamysleni dede.
    rekla bych ze pro pary je fajn nastavovat modus vivendi a operandi hned od zacatku. ono se to pak casem blbe meni.
    a taky bych podotkla, ze je situace dost rozdilna proo lidi v bytech a v domech. v baraku ma chlap porad nejake prace na dome ci zahrade, takze domacnost je vic na zenske, v byte se holt musi muzsky vic zapojovat do domacnsti, aby to bylo vyrovnanejsi. nebo zaplatit uklizecku :-D

    1. a jeste dodam, zalezi pak i na uhlu pohledu – to, ze muzsky hlasi ‚udelal jsem TI cosi v domacnosti‘ se da brat i jako hlaseni podrizeneho k veliteli, ktery skoukne a udeli pochvalu ;-)

  6. Tak jo, tak já to na nás prásknu – stejně jako Vave na spřáteleném webu přiznávám, že já i Jeník jsme genderově nevyrovnaní (rofl) – a kdyby mi Jéňa řekl, že MI umyl okna, tak asi padnu nejprve do mdlob a potom mu kolem krku (se zavřenýma očima, protože kdo ví, jak ta okna vypadají) (rofl) ! Takže u nás je to takhle – on mi neleze do ženských prací, kdežto já mu do chlapských klidně lezu (chuckle) – takhle nás (mě a sestry) to naučil život a po pravdě, mně to ani nevadí. Protože si stejnak nepomůžu (chuckle) !

    1. Víš, Martin třeba nevaří, ale zase dokáže držet v pořádku všechny přístěnky a přístavek a garáž… a trpělivě rovná věci jako puzzle, aby se tam vešly a nebyl tam chaos (taky mě tam nerad samotnou pouští – tvrdí, že chaos je mé druhé jméno:))
      Tisíckrát radši uvařím, než uklízet přístěnky! :P

  7. Krásně vystřihnutá pointa. Takhle by to mohlo klapnout.
    Já se přiznám, že zhruba v době, kdy hoši doma začali odrůstat dětským hláskům a přišlo předmužské mutování a začali projevovat pubertální budu macho, tak v té době se podobná puberta projevila i u mého drahého chotě. Spadli do toho všichni tři spolu.
    A já tenkrát žensky hystericky vrčela nad údělem žen.
    Hysterické vrčení u mne znamená že:
    1. nahlas nadávám
    2. nahlas pěji smutné ódy na chudáka maminku, co všechno MUSÍ sama (popěvky na různé populární melodie, nejlépe v té době dětmi velmi oblíbené. Zpívejte tohle na Lando-hity a uvidíte)
    3. nahlas uklízím
    Ano – nahlas uklízím! V záchvat zuřivosti se mi práce osvědčila jako nejlepší ventil.
    Takže rychle, ale velmi hlučně, a dokud to ze mne nevyvře.
    Na jednu stranu to bylo fajn, mít uklizeno během dopoledne celý barák.
    Na druhou stranu stál v pozoru chlop, starší syn, mladší syn, pes i kocour. Jen naše kočka se na parapetu na sluníčku otočila na druhý bok, protože jsem jí zrovna pohladila – my jsme přece holky.
    A pak jsem si jednou uvědomila, že to je o hlavu a o játra (ty negativní emoce), uvařila si kafe, zapla telku a hodila klukům hadru a manžela pohladila a dovedla ho k dřezu a moooc jim poděkovala, že mi pomohli.
    Od té doby si občas udělám „menday“, kdy mi je fuk, že teď není umyté nádobí, protože vím, že zítra to taky půjde a můj muž mi pomůže.
    U nás totiž makáme dva – „se“ (já) to umyje a „někdo“ (chlopek) zajde s košem.

  8. My jsme měli doma vždycky práce rozdělené na mužské a ženské bez toho, že by mi to vadilo. Bimbo je kutil, takže u nás byl opravář čehokoli asi třikrát za život. Šetřil tím spoustu peněz, kterých nebylo nazbyt. Dokonce jsme to mívali tak, že pokud ten daný partner nepotřeboval pomoc, druhý klidně odpočíval. Ovšem několik domácích prací byla automaticky jeho – zejména mytí oken, dneska i luxování. Myčku já plním a Bimbo vykydává, ví, že to nerada dělám. Ovšem s vařením je to zcela jinak, to prostě nezvládá. Jinak jak pomalu mizí z našeho společného života ty striktně mužské práce, tím více ženské práce se přesunuje na mužskou stranu

  9. Můj druhý manžel, protože léta žil sám, nemá problém s domácími pracemi. Navíc je už v důchodu.
    Dokonce se střídáme o víkendu s vařením. Jeden den vaří on a druhý já. Já v sobotu vyluxuju a vytřu byt a on uvaří a umyje nádobí a třeba upeče něco dobrého.
    Příští víkend zase peču já.
    A teď se dámy něčeho podržte, on peče vánočku. A je krásná a výborná.

    1. Na vánočky je specialista náš kluk, každý rok jich dělá aspoň 5. Navíc je plete ze šesti pramenů, což já neumím (umím jen klasiku z devíti). Taky je má moc dobré a hezké.

  10. Mám v tomto ohledu skvělého muže – o nádobí se sice hádáme, ale trochu netradičně – ne abys to myl, polož ten talíř a zmiz – ale já mám ručičky, já si to klidně umeju. Atd. atp.Muž vaří a nakupuje (a rozmazluje), proto se jej snažím v maximální míře dalších prací ušetřit. Ale když se k plné pračce nachomýtne dřív než já, klidně ji vybere a žíly se mu z toho nezkrátí.

    1. My se tak nějak dělíme o všechno napůl, teď v karanténě toho ale asi dělá víc MLP, např. nakupovat chodí jen on (já jsem za poslední měsíc byla venku jen 3x, z toho jednou u lékaře), myčku taky obhospodařuje on a pračku nakládá ten, kdo to uzná za vhodné. Na mě zbývá vlastně jen vaření, pečení je teď taky na MLP (rozhodl se pořádně se naučit kynutý štrůdl). Úklid máme taky tak napůl, okna ovšem myje MLP, já bych se bála (bydlíme ve 12. poschodí).

      1. Aido, takhle myl okna v Praze Martin – my jsme bydleli v jedenáctém patře, a já jsem byla s největším sebezapřením umýt ta směrem na balkon. Ta na druhou stranu nikdy… :P Ovšem je fakt, že v Praze jsme s čistotou oken neměli žádný problém, to tady je to podstatně živější – jen zemědělské práce v okolí, každoroční pylový mrak a mouchy znamenají, že bez mytí to fakt nejde:))

        1. No my jsme bydleli v Mostě v 7. patře, okna jsem – jak jsem už psala myla já, s tím, že ta otočená k lodžii jsem umyla a ta dvě zbývající ošmudlala. Naštěstí to nikomu nevadilo, zvenku to vidět nebylo a kdyby to „někomu“ vadilo, tak dobře věděl, že by si poslechl – tak si je umej sám :D

  11. Do toho se nezapočítává jeden pohled, kdy muž je vychováván společností jako ten, kdo má být silný a vůdčí a v určité roli. Pak se na domácí práce nedívá jako na ty konkrétní činnosti (ostatně, když chce, tak si je i zefektivní a nakoupí lepší nástroje), ale na to, že v „očích“ jakýchsi kamarádů či jiných mužů nebo i žen bude vypadat jako „podpantoflák, slabší, co si neumí dupnout“ ba co víc si může myslet, že i jeho žena si to bude o něm myslet, že není mužný a skončí pak s nějakým drsňákem. Ostatně, stejně tak něco rozbitého 5x zkusí opravit než zavolá opraváře… Tohle se samozřejmě velmi mění, ale hluboko to tam určitě v jisté míře je (někde více, někde méně), tady racionální uvažování nepomůže. No a druhá věc je práh čistoty, který samozřejmě často mají ženy nastavený na vyšší standard. S čímž souvisí podobný pocit u žen, že kdyby teď v tuhle minutu vstoupila návštěva a viděla nepořádek doma, bude to „její ostuda“. To jsou takové ty zažité stereotypy, které ještě nějakou dobu potrvají.

    1. Některé ty stereotypy jsou fakt postavené na hlavu. Zažila jsem i diskuzi žen po porodu, které se radily na téma, co dělat, pokud přijde na nečekanou návštěvu příbuzná se třemi rozjívenými dětmi a štěkajícím psem, a ještě očekává servis. Před takovou návštěvou je snad nejlepší předstírat, že nejsme doma.

        1. Jo, máš pravdu – hodně toho máme v sobě tak nějak zabetonované. Právě že v podvědomí, s tím se hůř bojuje :)

          1. A bereme jako samozřejmost, že ten druhý to má stejně. No a pak je ta citlivost na čistotu. Já třeba za sebe přiznám, že špinavý okna nevidím, dokud prosvítá světlo, prostě nevidím :D

  12. Vzpomínám na jednoho spoluneurotika z psychoterapeutické skupiny, který nejen že zásadně neluxoval, ale ani se nesmělo luxovat, pokud byl on doma …

  13. Muž přece je rovnocenný partner, a ne dítě nebo host. Anebo se tak necítí? Pak by s tím měl něco dělat – třeba podílet se na domácnosti. V domácnosti pomáhá malé dítě, které netuší, co dělá, nic neumí, ale snaží se nějak zapojit a má pocit, že něco důležitého udělalo, když mu návštěva svěří vybalení tašky s dobrotami. Není ovšem možné být zároveň manžel a dítě, stejně jako není možné mít povinnosti dítěte a práva dospělého.
    Parádně to vyjádřil jeden muž:
    „Přesunem se do kuchyně, jdu vyklidit myčku.“
    „Já manželce nepomáhám, ona mě nikdy nepochválí.“
    „Já taky manželce nepomáhám. Já jdu vyklidit myčku.“

    1. Netopýrko, podepisuju se pod každé slovo.

      Jinak, na odlehčení: ty asi budeš znát, určitě i líp než já, principy walsdorfského školství. Jedním z nich je „děti nechválíme“ …teď vidím, jak někteří čtenáři vytřeštili zraky, tak honem dodám druhou půlku… „zajímáme se o výsledky jejich konání.“ (doufám, že to moc nedezinpretuji, kdyžtak opravte, kdo víte přesněji). Snahou je nevypěstovat v jedinci chorobnou závislost na pochvale a snahu něco dělat kvůli pochvale, ne kvůli výsledku vlastní práce. Takže správné ocenění není „Tys krásně vyklidil myčku, ty jsi tak šikovný!“, ale „Vida, myčka je prázdná a dokonce i vytřená, to je prima, můžeme do ní házet nádobí znova. :) “ Tak jsem si zanalyzovala, jak je to se mnou a manželem a dětmi a rodiči a vůbec mým okolím a zjistila jsem, že už jsme všichni ztracené případy. :D Dá mi za tenhle příspěvek někdo trošku mé oblíbené drogy? :D (rofl)

      1. To snad není jen princip waldorfského školství, ale normální výchovy nezanedbávající založení motivace a projevy nepodmíněné lásky, nebo ne?

        Tamta druhý věta, to mi přijde jako z Naomi Aldorf (Ne Waldorf:). Pro komunikaci s tříletým dítětem je to pochopitelné, protože je třeba vzít v potaz vývoj myšlení a omezené schopnosti abstrakce. Pětileté dítě nepochopí, že ta starší paní hladící vás v čekárně u doktora po hlavě a říkající „šikovný chlapeček“ si vás nespletla se svým kokršpanělem, ale myslí tím, že jste nakreslili hezký obrázek :-) Manžel to pochopí taky, pokud si sám sebe neplete s dítětem :)

        Ono tady už zacházíme k motivaci, ale co si pamatuju z pedapsycho minima, sice ubývá dětí, jejichž jediná motivace je vyhnout se potrestání, ale dětí s pozitivní motivací nepřibývá a spíš přibývá dětí, které nemají vůbec žádnou motivaci. Dumám, co za tím stojí.

        1. Děti bez motivace – to je smutná představa. Kdybych měla hledat příčiny, asi bych se zaměřila na to, jak se rodiče vyjadřují k chybám. Pokud jsou děti za chyby trestané nebo zesměšňované, velmi rychle se naučí, že nic nedělat a nic nechtít je prostě bezpečnější.

      2. No já nevím – nás rodiče chválili a já též chválím. Nemyslím, že by to na nás zanechalo nějaké negativní stopy (nod) . Možná to bude tím, že o filosofii waldorfské školy jsem dozvěděla až hluboko po čtyřicítce, kdy mi už byla docela fuk… ;)

        1. Já už jsem se taky odepsala a chválím všechno, co si aspoň trochu zaslouží. Taky jsem možná nějak prošvihla ten správný čas s tím doma nezačínat. :)

          1. Také patřím do této pochvalami ztracené generace:)) Chválím ráda a často a stejně ráda pochvalu dostávám. :P Pokud jde o motivaci, tak nejvíc funguje prosté „musím“. A deadline – tu nutně potřebuju, pokud něco píšu :D

    2. Přesně tak, naprostý souhlas. A mimochodem tohle mě právě vytáčí, už když se mě nějaká dobrá duše zeptá, jestli „hlídám“ děti, „pomáhám“ s dětmi nebo „pomáhám“ s domácností.

      1. Vaše generace už to bere – aspoň doufám – většinou jako normální. Ale velmi velmi dlouho to normální nebylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN