BTW: Dozor (aneb jak přežít distanční vzdělávání)

Vidím to před očima jako by to bylo dnes a ne před…no… mnoha a mnoha roky. Sedím u stolu, ruka křečovitě svírá tužku, jazyk mám povyplazený soustředěním a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika.

 

 

„Začni nahoře a plynule jeď dolů na linku, a pak zase nahoru…“ Hlas mého otce je zatím klidný a povzbudivý, ale já vím, že to nevydrží. Přestože v hlavě jasně vidím, co je potřeba, ruka s tužkou hlavu prostě neposlouchá. Písmenka skáčou kolem linek, tu větší, tu menší a všelijak pomačkaná. Není v mých silách napsat to pěkně! A už vůbec ne, pokud mi někdo upřeně kouká pod prsty.

Naštěstí nade mnou takto rodiče seděli jen v prvním pololetí první třídy. Přesto si doteď pamatuju ten pravidelně rostoucí mrak společného zoufalství, kdy oni se snažili klidně vysvětlovat a já jim vyhovět, aby se to nakonec stejně často nepovedlo. A to byli oba vzdělaní, měli mě rádi a k učení se snažili přistupovat rozumně.

Přestože jsem se nikdy nenaučila pěkně psát, úspěšně jsem vystudovala. Doteď jsem přesvědčená, že mi pomohlo právě to, že nade mnou rodiče při učení od toho prvního pololetí neseděli. Dali mi šanci pracovat po svém, s tím, že se mohu přijít kdykoliv poradit.

Jejich přístup mě naučil samostatnosti a odpovědnosti, přestože jsem zpočátku žádné extra pěkné známky nenosila. Jejich dozor se tak omezoval hlavně na kontrolu základních nezbytností, jejichž absence se trestala – zapomenuté věci byly denní boj.

Covid dnes postavil rodiče před podstatně větší výzvu, než je pouhý dohled nad domácími úkoly. Vzdálená výuka je náročná pro všechny zúčastněné, vůbec, pokud se u toho doma rodiče snaží ještě i pracovat. A tak jsem vám chtěla navrhnout – zkuste dát svým dětem víc samostatnosti! Držet je denně několik hodin pod krkem je stejně dlouhodobě neudržitelné.

Motivujte je, věřte jim, povzbuzujte je. Vrčte jen za lenost. Potom budete mít šanci, že se z toho nezblázníte – ani vy, ani vaše děti.

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

 

Aktuální poznámka:

Tento text jsem napsala už nejméně před měsícem, když mě v rádiu vyzvali, abych psala do zásoby – pro případ, že se pro mě jako externistu brány rozhlasu kvůli epidemii zase zavřou. Psala jsem to skutečně se vzpomínkou na sebe a své děti, ne se zkušeností s distančním vzděláváním.

Ovšem jak jsem tu měla předminulý týden na prázdninách obě vnoučata, minulý týden u mě ještě zůstal prvňáček Patrick a distanční vzdělávání jsem si s ním okusila takříkajíc na vlastní kůži.

 

Před on-line lekcí je možné si popovídat se spolužáky (Berry hlídá, u on-line lekcí byla vždycky:))

 

Měla jsem štěstí, že jako prvňák hned na začátku školy ještě nezískal žádné špatné návyky a učit se chce. Spolu s ním jsem dostala jeho notebook (na normálním počítači začal pracovat už na jaře, při první karanténě, takže tady bylo o starost méně) a pořádnou náruč instrukcí. Nainstalovali jsme Zoom (před prázdninami se čekalo, že první třídy zase 2. 11. nastoupí do školy, takže používali jen Hangouts), přihlašovací údaje k jednotlivým učitelkám jsem mu dala na plochu do jednoho souboru i s hesly, a vytiskla jsem hromadu všeho možného – od písanek k matematice. Musím říct, že ten první den byl zatraceně náročný, ale dali jsme to.

 

Podlepit a vystřihnout pomůcku na matematiku a pudink s piškoty. Připadala jsem si jako zamlada:))

 

Potom už to šlo. Patrick si hned ráno po snídani sám bez říkání udělal denní pravidelné úkoly z češtiny a matematiky + zápis do deníku, následovala vycházka se psy, běhání a druhá část snídaně. V 9:20 se připojil do první on-line lekce, která trvala 30 minut. Pak jsme měli čas na samostatnou práci, potom následovala vzdálená lekce z matematiky a po další pauze angličtina. Mezi tím psal a četl – vybrali jsme si Oslíky od Mileny Lukešové a šlo nám to náramně:)) Po obědě měl poslední lekci, kde dostal zadání na týdenní projekt – řešili jsme podzim, což bylo velmi snadné, vzhledem k dennímu pobytu v přírodě. Odpoledne jsme šli znovu se psy a pak už měl klid.

 

Psaní v mouce uvolnilo packy a dokázala to být opravdu zábava:))

 

Občas jsme v rámci nějaké hry psali písmenka –trénovali jsme na tácku s hrubou moukou. Tento způsob byl doporučen ze školy, kde si děti uvolňovaly packy před psaním na papír v bedýnkách s tenkou vrstvou písku. Neznala jsem to, ale opravdu to skvěle funguje, a ještě jsme si užili legraci, když jsme si do mouky psali vzkazy:))

Koncem týdne se už naprosto samozřejmě připojoval do hodin sám, já jsem byla jen jako vnější kontrola pro případ nějakého technického zádrhele. Všechno si vypracovával sám, bez dozoru – pokud něco potřeboval, zavolal si mě.

Takže ano, jde to. Jenže já jsem mohla do značné míry přizpůsobit svůj denní rozvrh jeho potřebám. Pokud si představím rodinu s několika dětmi, v bytě, bez možnosti je ve volných chvilkách vyhnat ven běhat (to mu opravdu pomáhalo a psí holky byly nadšené:)) a ještě s povinností vlastní práce do práce, tak je lituju. To je šílený zápřah.

 

V přírodě jsme absolvovali nejen tělocvik, ale sbírali podklady pro projekt „Podzim“:))

 

Děti mu samozřejmě chybí, ale učitelky je obvykle nechaly si před hodinou trošku povídat, což znamenalo, že se děti nadšeně připojovaly už deset minut před termínem on-line lekce. Nemyslím si, že by děti několikatýdenní absence při společném vyučování zásadně poškodila – děti dokázaly v historii úspěšně vyrůstat v podstatně horších podmínkách, než je domácí vyučování. Navíc ti starší bezchybně ovládají sociálně sítě:))

Podle mě ten největší problém mají rodiče: věnovat se dětem a zároveň pracovat (a vařit a uklízet a nikdy si vlastně neodpočinout) je velmi těžké; vůbec, když tomu nevidíte konec. Navíc v mnoha domácnostech chybí automaticky předpokládané vybavení a zajistit dětem při práci samostatnou místnost také není vždy možné. A nakonec – pokud děti učivo nechápou, ne každý rodič učitele nahradí, vůbec, pokud se děti nejsou zvyklé učit samy.

 

Ari a Berry byly jeho celodenními oddanými společnicemi…

 

Ověřila jsem si na vlastní opakované zkušenosti (mé, mých dětí a nyní s vnukem), že vést děti k samostatnosti, a tedy i zodpovědnosti, se zatraceně vyplatí. Samozřejmě, že se plno věci na poprvé nepovede, známky za zcela samostatnou činnost také nemusí lahodit rodičovské touze, ale je to funkční model – nejen pro školu, ale pro celý život.

 

A na závěr se ptám – jak jste se učili vy a jak vaše děti? Jaká míra pozornosti od dospělých vám vyhovovala? Jak zvládáte s dětmi distanční výuku – pokud se vás to týká?

 

Oni…:))

Aktualizováno: 9.11.2020 — 19:34

65 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Uff, po složení druhé hodně těžké zkoušky z počítačové gramotnosti (poctivě jsem se na ni učila hodně dlouho, poslední měsíc denně několik hodin) se konečně hlásím na značkách.
    Musím říct, že všechny rodiče a prarodiče v současné době moc obdivuju, nemají to vůbec lehké, stejně jako ty děti. Vůbec si nedokážu představit, jak by to vypadalo u nás před takovými 15 lety – teď už si to děti řeší samy, oba tu distanční výuku mají a celkem to (snad?) zvládají.
    Jo a pro Dede – jseš šikovná babička!

    1. Aido, gratuluju ke zkoušce! :)

      Jinak děkuju. Ale je fakt, že já tu mám velmi dobré podmínky, to se to pak učí :) Po jarní karanténě jsme se rozhodli pro jistotu udělat v dětském pokojíku pracovnu – odstěhovali gauč na nastěhovali stůl a židle. Osvědčilo se to:))

      1. No, ještě moc negratuluj, ten druhý stupeň jsem dělala teprve dneska (jak jinak, než distančně), výsledek ještě nevím, to až za týden. Ale snad to klaplo, aspoň doufám. Měla jsem z toho větší nervy (a výpadek mozku) než zamlada na VŠ. Hlavně ten Excel, ten vůbec neumím, to je děs běs, takové ty funkce typu counifs, sumifs, aggregate apod., pak ty grafy všelijaké s trendy, hrůza, a ty vzorce k tomu. Přitom to v práci vůbec nepoužívám, jen Word a Power Point. Ale začalo mě to skoro i bavit, je mi divné, že je večer a nic se neučím.
        P. S. Přes den normálně pracuju, jen holt z domu (už skoro měsíc).
        P. P. S. Dobrý nápad s tím dětským pokojem, byli jste aspoň připravení.

        1. Že ještě otravuju, už jste přispěli? https://www.donio.cz/energiilekarum2
          No, asi nemusíte, když nechcete. Ale děcka už mají vybráno něco málo přes 5 miliónů a už pilně rozvážejí. Těch sbírek je teď víc a jsem tomu ráda, třeba tady v Brně vybírá i moje oblíbené ovocnářské družstvo ze Starého Lískovce a rozváží to po různu tady v Brně do nemocnic.

  2. Distanční výuka se mne naštěstí netýká – jsem špatná učitelka, to by bylo u nás holé neštěstí… (rofl) . Dodnes si vzpomínám, co nám dalo práce spojovat písmenka do jednotlivých slabik… nakonec jsem to vzdala a odeslala dítko s tatínkem k babičce, učitelce. Pravda, pak při pohledu na dvojku v pololetí, významně prohodila, že dvojku dostávají jen děti, kterým se rodiče nevěnují… (headbang) .

    Jelikož pocházím z generace, kde nebylo hanbou mít na vysvědčení nějakou tu trojku (tenkrát ještě většina dětí šla do učení), a navíc z dědiny, kde ještě tenkrát musela děcka mimo učení zastat i kus práce a rodiče se už vůbec nezastavili (zaměstnání – domácí zvířata – pole – vinohrady – atd. atp.), tak my se učily samy. Pravda, na obecné jsem se v tom plácala, ale přechodem na měšťanku se to zlomilo… pámbuzaplaťzato, opravdu bych nechtěla být kadeřnicí, jak si to vysnila moje mamička (chuckle) !

  3. Tohle mi není jasné: „známky za zcela samostatnou činnost také nemusí lahodit rodičovské touze“ – nemělo by to naopak být něco, co dítě vypracuje samo a nepotřebuje k tomu sedět u tátova notebooku?

    Distanční výuku jsem absolvovala jako učitelka na základce – děti měly nejradši vyplňování kvízů po prostudování kapitoly v učebnici, natáčení pokusů a společné hraní různých kvízových her přes Google Meet. Začátky byly docela těžké pro všechny strany – i já s pětinovým úvazkem strávila dva týdny každý půlden přípravou online výuky, Google Tříd, Kahootů a podobně. Nedovedu si představit, jak to zvládali učitelé a učitelky s nadúvazkem a dětmi doma.

    1. Pořád existují rodiče, kteří OČEKÁVAJÍ jedničky a jsou ochotni pro to udělat cokoliv. Samostatná práce s sebou nese chyby a opomenutí, za dítě nemyslí dospělý. Tedy ne jedničky, minimálně ne vždy…

      Naši známky neřešili (jo, zatajené známky a zfalšovaný podpis v žákajdě bylo jiný kafe – tam se trestal podvod, to si pamatuju doteď:)) a já u dětí taky ne. Pravda přesvědčit Martina (u něj se známky řešily) chvíli trvalo, ale nakonec jsme se relativně rychle shodli na tom, co je ve vzdělání dětí důležité (známky to nikdy nebyly).

      1. Aha. Já tedy práce na jedničku oznámkovala a ostatní vracela k opravě, nevím jak se to dělá jinde…

        Tak žákovskou jsem nikdy zfalšovat nezkoušela :-O

        1. Nepřepisovala jsem známky, jen jsem tu žákovskou „podepisovala“, aniž bych tím rodiče obtěžovala 8) Víš, jak skvěle jsem uměla podepsat svého otce? :P Jeho rozevlátý podpis jsem celkem snadno natrénovala, zatímco hezké a úhledné písmo své matky jsem nedokázala napodobit ani omylem:))

  4. Neumím si představit učit Aničku prvňáčka při distanční výuce. Je jak rtuť, a i když ji škola moc baví, tak já zas postrádám trpělivost. Když jsme si jako malý holky představovaly, čím jednou budeme, já věděla bezpečně, že NEBUDU pokrývač (nesnáším výšky) a učitelka :D Pedagogický talent mě bezpečně minul.
    Se mnou se nikdo na základce učit nemusel, to mi šlo nějak samo a na průmce ani nemohl, škola byla v Praze a já na intru. Se synem, když bylo potřeba (velmi málokdy) se učil táta, mě vy zavřeli za ublížení na zdraví :D

  5. Dede, připomněla jsi mi, jak nade mnou v první třídě stál táta a sliboval mi pětikorunu, když hezky dotáhnu a uzavřu písmenko „a“. A jak jsme byli oba nešťastní, když se mi to stále a stále nevedlo a já to dotahovala vždycky zvlášť. Mám dojem, že tu pětikačku jsem nikdy nedostala. Jako levák doslova drápu, písmenka se mi vždycky kymácela. Učitelky mě učily sklon pro praváka, mně se to kácelo na druhou stranu, a tak to zůstalo navždy rozkymácené – jednou doprava, podruhé doleva. Nyní je ještě hůř, protože píšu skoro jen na počítači a ta ruka už prostě sama psát nechce.
    Kde ty časy jsou…. Vlastně to bylo krásné. Teď už táta za Duhou má na kolenou Micinku a Micánka a spolu s tetou pijou kafe… a snad se tam nahoře smířil i s bráchou, snad už si své bolesti vysvětlili.

    1. Apino, to jsme na tom byly podobně, jen já jsem čistokrevnej pravák – leč dysgrafik:))
      U Patricka jsme velmi dlouho nevěděli, jakou rukou bude vlastně psát, protože on patří mezi lidi obojetné:)) Používá obě ruce v podstatě zástupně – třeba hází vždycky levačkou. Nakonec se sám rozhodl psát pravou rukou…

  6. Dcera má taky prvňáčka.Výuku přes počítač vzdala, on u toho nevydrží. Jednou týdně jedou do školy, dostanou úkoly, po týdnu odevzdají vypracované.On je dost solitér,takže děti mu nechybí (má dva mladší sourozence,kteří jsou naštěstí ve školce). Nejradši má práce na zahradě, tam vydrží i celé odpoledne.Nevím jak bych tu dnešní výuku zvládala,mým dětem stačilo pomáhat s učením v první třídě a pak už to nějak nebylo potřeba.
    A jak to tak všichni vidíte? Bude škola ještě letos nebo snad až leden?
    A ta mouka dobrý nápad-předám dál,třeba to taky vyzkouší.

    1. Už kvůli rodičům doufám, že se v prosinci školy aspoň nějak a aspoň pro někoho otevřou. Ono v Německu jim to celkem fungovalo, ale oni měli od září zavedená různá opatření, tuším roušky, omezený počet dětí na skupinu a povinné větrání:)) Uvidíme, co vymyslí naši představitelé :P

  7. Jedna podzimní novinka: Domácí úkol děti napíšou a rovnou posílají přes scanner paní učitelce, která vidí, kdy se pracuje.

    1. Ono hodně záleží na učiteli, jak je ochoten technologie používat – a pokud to zvládá, může to být nakonec bonus pro všechny:))
      Jen myslím na ty rodiny, pro které není takové vybavení včetně pořádného internetu samozřejmostí.

  8. Aktuální zpráva z bojiště : první den distanční výuky máme za sebou, hurá! :D Čtvrťačka, pokud jde o techniku, suverénní. Uvidíme, jak nám odpoledne půjdou úkoly. Jdeme se provětrat.

  9. já ti nevim Dede, jsem asi divná, vadí mi to plýtvání moukou..kdyby to dělal každej…(promiň)
    nade mnou stával otec, vypadal jak Zeus Hromovládný a já dyslektik a přeučenej levák, jsem to psaní čehokoliv nenáviděla…bylo to takové ukoptěné,nevzhledné…nečitelné..a tiskacím, jsme psát nesměli…a u držení tužky jsem krčila prsty a na sešit padaly slzy jak hráchy…zlatá klábosnice ;-)

    1. da se z ni pak udelat treba vizovicke testo a tudiz dalsi zabava pro deti ;-)
      tady zacinaji s uvolnovanim zapesti uz v predskolkove tride (od 2.5 roku) s houbickou na nadobi namocenou v barve. to je teprv zabava! ale rekla bych ze takova letni – na ven ;-)

    2. Sharko, budiž ti útěchou, že té mouky bylo málo (nesmí být moc velká vrstva, aby prst dělal zřetelnou stopu) a používali jsme ji celý týden. Požadavek na mě spadl z hodiny na hodinu, písek nemám, kšefty jsou zavřené a hrubá mouka byla alternativa. Tož asi tak :P

    3. Tebe ještě přeučovali? Od roku 1967 se s tím mělo přestat. Já v roce 1970 měla asi kliku. Dělali jsme pastelkou takové obloučky hned na začátku, já je dělala levou rukou. Přišla učitelka a řekla mi, ať ho udělám pravou. Samozřejmě jsem ji poslechla, ale byl takový ubohý roztřesený, ošklivý. Oproti těm hezkým udělaným levou rukou byl ohavný. Má zlatá učitelka, když to viděla, tak mě nechala, abych si pastelku přehodila zpátky do levé ruky a dodělala to levou. Jak jsem jí byla vděčná a ten jediný ošklivý oblouček je ve mně dodnes vpálený jako žhavým železem. Až o mnoho let později jsem pochopila, že si prostě jen potřebovala ověřit, že jsem prostě levák a hlavně mě nechala, abych psala, jak potřebuji. Ale ten pravoruký svět byl obecně nepřátelský – nůžky, pravítka, všechny pomůcky do školy, ale třeba i otvíráky konzerv a milión dalších věcí byly a vlastně jsou dodnes dělané na pravou ruku a já běžně pracovala s rukama křížem.

  10. Musím říct, že u nás doma máme výhodu, že počínaje mnou, jsme kapku asociálové – kolektiv nám nechybí :D Ovšem – až na Andyho děti, které zrovna jako na potvoru družné jsou:)) Patrickovi hodně pomáhali psi – jakmile jsou u nás děti, ty čuby se prostě nevyspí – co kdyby jim něco ušlo, že jo :D A děti jsou zvyklé s nimi průběžně mluvit a nevadí jim, že odpovědi jsou spíš ušima a ocasem než slovy :P
    Ta první třída byla spíš výhoda než nevýhoda. jak říkám, ještě se nestačil naučit spoléhat na nějaký rytmus a už školy zavřeli, takže jsme relativně snadno našli rytmus svůj. Ovšem měli jste slyšet to vytí, když jsem po něm chtěla čtení v sobotu dopoledne – to už prý má volno! 8) Tak jsme si vysvětlili, že číst a psát se neučí pro nikoho jiného než pro sebe… nakonec to pochopil a četl s chutí. Psaní je horší (jak ho chápu, ale psát se musí:)), ale když přijel strejda i iPadem s elektronickou tužkou, tak psal pod Markovým dohledem písmenko za písmenkem víc než hodinu, protože to byla zábava, ne? :D

  11. ja dekuju svetu ze jsou zatim otevrene jesle :-D
    homeoffice se ctvrtakem doma je uplna pohoda, s malou autistkou je to obcas adrenalin, ale s dvouletakem hola nemoznost.
    plus jak je uz zmineno, nejen kancelar a skola a specka, ale i jidelna, uklidova sluzba, logisticka centrala – neni uniku, neni…
    na jare aspon bylo skoro porad krasne pocasi, co nas ceka ted, radsi si nepredstavuju :-(

    1. Formičko, zrovna ty to fakt máš hodně těžké (inlove)
      Chceš mi říct, že malému už jsou fakt dva??? Vždyť to bylo nedávno, co jsem ti přála k jeho narození:))

  12. Jako jo, jde to, ale modlím se, aby ta škola konečně začala. Vnuk druhák má výbornou učitelku, ale i tak je docela problém například ohlídat, aby dělal, co má, a nepřecvakával si obrazovky a tak podobně. Navíc v době, kdy mám nejvíc práce já, pracovat nemůžu, no a potom to obvykle dopadne tak, že dítě sedí u telefonu a mastí si tam nějaké hry, protože zamlada jsem zvládala pracovat v noci a fungovat přes den, ale teď už ne a něco taky musíme jíst. Nedostaneš telefon zatím funguje jako účinná motivace, jenže se obávám, že už přišel na to, že potom budu muset jít pracovat a budu mu muset dát něco, aby se zabavil. Chodit v tomhle počasí ven se musím taky nutit, kdyby to bylo jen na mně, nejdu nikam, ale jelikož nejsou ani tréninky, není zbytí. Plný zuby toho mám a to mám na starosti dítě jen jedno, nechci vidět, jak by to vypadalo, kdyby jich bylo víc

    1. Tady máme výhodu my, psí lidi – jsme zvyklí být venku imrvére furt :D A naše vnoučata si holt musela zvyknout taky, protože hlídací babička prostě nemá hlídání, tak se psima musí všichni:))

      Jinak pokud jde o hry, tak Patricka baví si vyhledávat obrázky na googlu a v jeho věku to jsou (ukazuje mi úlovky:)) věci jako: největší vlna v Portugalsku, Vesuv, tsunami, Mount Everest a tak. navíc objevil kouzlo hlasových příkazů, takže když mu něco nejde napsat (taje pravopisu jsou mu zatím skutečně neotevřené), jednoduše diktuje. Bavilo ho to, protože normálně má na počítači rodičovskou kontrolu a teď, kvůli školním videím (fakt skvělé) měl najednou volný přístup :)

      1. No, víš, muset ven se psem pro mě není výhoda ale maximální stres. To zase zlatá distanční výuka.
        Vnuk je zatím zvyklý hledat obrázky v knihách – máme jich fůru, ale u absolutně všeho vyžaduje něčí přítomnost. Jen u toho telefonu ne

  13. Nedovedu si představit, jak to dělají v rodinách, které nemají vybavení typu tiskárna a skener a že jich je.
    Distanční výuka postihla jen Kubu na vysoké škole.Bohužel zavřené dílny a koleje znamenají, že nemá možnost ve škole být, bakalářku udělá nějak s pomocí našich a svých známých v muzeích a přidružených provozech a nebýt brigády ve slévárně během prázdnin, nevěděl by o oboru vůbec nic, protože minulý semestr měla být hlavně praktická výuka a místo ní psal jen poměrně hloupé semestrální práce (které se bodovaly hlavně podle grafické úpravy a nikoli obsahu). Ovšem chápu, že další rok studovat nechce, chce odbakalářkovat a odejít do částečně normálního života.

        1. Aha, to dělala dcera na SŠ, moc pěkný obor. Moc se nad tou Ostravou po maturitě taky původně rozmýšlela, ale nakonec zůstala v Brně a vybrala si úplně jiný obor. Nelituje toho, ale na SŠ moc ráda vzpomíná. Naučila se dělat rukama, chodit v montérkách a vysokých botách, taky si prodělala zinkovou horečku (to prý musí každý správný slévač), práce se holt nebojí. Kdyby Kuba ještě potřeboval nějakou praxi, v dílně v Technickém muzeu jsou hodně vstřícní.

  14. Dětičky se u nás nevyskytují, takže o distanční výuce přemýšlím tak nějak z druhé strany. Představuju si, jak mám na monitoru třicet malých okének , nebo obrázky vzorečků a dál?
    Každá hodina je svým způsobem dramatické představení, ve kterém hrajete o interakci s diváky. Režírujete si podle jejich reakcí další kroky, jedním mrknutím od zadní lavice vidíte, jestli to co se odehrává před tabulí zaujalo ty, na které bylo cíleno. Představa, že to všechno mám předvést za pomoci myši a monitoru ve mě vyvolává stejný pocit, jako kdybych měla řídit auto po silnici a jedinou informaci o okolí mi poskytovala zpětná zrcátka.
    Nemají to jednoduché, paní učitelky. Vzpomínám na ty své z prvního stupně, i na ty, které učily naše děti.
    Je mi jich docela líto. A asi jim nakonec nikdo nepoděkuje.
    Nemá to jednoduché nikdo.

    1. Kamarádka (učí na druhém stupni) říká, teď, kdy je to povinné, je to už pohoda. Ale je fakt, že čeština a dějepis jsou na distanční výuku asi lepší než třeba matika a fyzika. Ale osobní kontakt prostě chybí, to rozhodně (navíc říká, že s distanční výukou je mnohem víc práce)

      1. O té práci navíc nepochybuji. Ono by se to časem uhladilo. Vyladila by se metodika a děti by velmi získaly na vztahu k výsledkům své práce. Myslím, že by celkově mohly být samostatnější nakonec. Vždyť jsou místa na světě, kde to jinak ani nejde. A funguje to.
        Akorát, když se to vyhlásilo u nás, všichni zapomněli, že jednotkou dočasnosti je jeden furt ;)

    2. Dnes jsem mohla poprvé sledovat, jak to funguje, totiž v té „naší“ 4.A. :) Těch okének tam paní učitelka neměla 30, ale jenom 15. Třídy jsou rozdělené na skupiny, proto mají žáci denně 2 – 3 hodiny, aby se za den vystřídala celá třída. O to víc pak mají úkolů.
      Úkoly už nám dorazily, dokonce jsme rozlouskly oříšek, jak si je vytisknout, tak jdeme na ně. :)

  15. Bohužel si už nepamatuji, jestli se s námi – mnou rodiče učili. Ovšem máti jako vystudovaný pedagog a posléze psycholog byla zářným případem kovářovy kobyly. Zvládla nám znechutit klavír neustálým dohledem a opravami a mentorováním a vůbec. Navíc je polyglot s láskou k učení se jazykům – každý večer s radostí studovala japonštinu hodinku až dvě. Dodnes máme se ségrou blok a učit se jazyky byl pro nás velký problém.
    Moje děti se nějak učily samy. Kačenka nám již v první třídě sdělila, že my do té školY nechodíme a tak nemůžeme vědět, co jim paní učitelka říkala. Bimbo vždycky tvrdil, že by si ráda sama diktovala, kdyby to šlo. Fakt je, že když potřebovala pomoct, řekla si.
    Kuba byl odjakživa nad věcí, vystudoval co ho bavilo, na vysokoškolské studium neměl „sitsflajš“, to si zkusil na dvou školách. Jinak praktikuje školu života

    1. Inko, jsem z učitelské rodiny a něco o tom vím. I proto jsem byla vděčná, že mě naši v podstatě nechali na pokoji… :)

  16. S distančním vzděláváním mám zkušenost osobní.
    Jak jsem tu už psala, chodím třetí rok na italštinu. A tady právě máme distanční výuku.
    Zvládla jsem připojení a jde to. Je to lepší než na jaře, kdy jsme dostávali novou výuku a úkoly po e-mailu a mě vypracování zabralo skoro celý týden. Teď to máme 1 x týdně.
    Paní profesorka to má dobře připravené, je i sranda.
    Je sice pravda, že ne vždy vše pochopím na první dobrou, ale to už je na jiné vyprávění.

    Vnouček Samík je ve čtvrté třídě a taky má distanční vzdělávání.
    Nedělá mu to problém, jen mu chybí spolužáci.

    Ale řeknu vám upřímně, že jsem ráda v této době, že jsem babička a ne rodič.

  17. Moje maminka měla na konci války 13 a chodila na měšťanku. A dva starší sourozence, kteří chodili na gymnázium. Kroměříž byla osvobozena až pátého května. Uhlí nebylo, šla fronta, děti si chodili pro úkoly do školy, bydlelo se ve sklepě.
    A po expozici se dostávám k podstatnému. Ředitel gymnázia, který za války směl přijmout do ročníku pět dívek a dvacet pět chlapců, přišel osobně za mým dědečkem a nabídl, aby moje maminka rovnou přestoupila na gymnázium ještě v květnu. Z latiny ji nezkoušeli, přes prázdniny se doučila celou latinu za tři roky. Na podzim rovnou pokračovala v kvartě.
    Těžko bylo víckrát. Pamětníci chybí.

  18. jsi, Dede, šikovná, že jsi to zvládla – já osobně tuhle zkušenost nemám, takže těžko předjímat, jak by to probíhalo. Navíc mám sklony k mentorování (původní profese se nezapře), takže by to nebylo jednoduché.
    Já sama jsem se do školy doma neučila (samozřejmě kromě toho, co bylo nutné znát doslovně – básně, písně…), jen jsem psala úkoly. Prostě mi stačilo sledovat výuku.
    S rodiči nebyl problém, pokud byly slušné známky – byla jsem v podstatě takový samorost… :o)

  19. Tuhle situaci opravdu nezávidím žádným dětem a studentům. Nejhorší to musí mít první ročníky na všech školách. To je prostě období nervozity, období zorientovávání se a hlavně období navazování nových přátelství a zapadávání do kolektivu. Na středních a vysokých školách tak prváci přichází o šanci si vůbec nějaký dojem na školu udělat. Ano můžou děkovat za sociální sítě, ale není to zrovna totéž.

  20. Dede, gratuluji k zvladnuti distancni vyuky s prvnackem (handshake) Nejlepsi babicka!
    Tu samostatnost podepisuji, i kdyz nebyt meho muze, vsechny tri deti jsou asi nalepeny dodneska na me.
    Ja jsem si delala ukoly od prvni tridy sama, az nekdy na gymplu mi tatinek obcas pomahal s matikou, nemelo to velkych uspechu :D
    Nase deti se musely ucit samy, nebot chodily/chodi do francouzskych skol a ani jeden rodic neni timto jazykem poliben. Zvladaly to bezvadne, jen nejstarsi trpela, kdyz jsme se ucily spolu na diktat. Mladsi uz mely vyhodu ve vzdelane sestre.
    ZS a SS jsou tu nastesti otevrene, s omezenim. Na SS je skolni rok rozdelen do 4 semestru, kazdy semestr se uci jen dva predmety. Deti se tak setkavaji s malou skupinou spoluzaku, kdyz by byl nekdo pozitivni, do karanteny jde jen ta dana skupina, skola se nezavira. VS mely naplanovanou distancni vyuku jiz na jare, otevrene jsou pouze laboratore.

  21. Se mnou se nikdo neučil, pokud nepočítám chvíle, kdy se mi táta (VŠ pedagog, ČVUT) nesnažil vysvětlit některé taje fyziky ZŠ. Trpělivostí neoplýval, fyziku jsem nechápala a končila v slzách. Přežila jsem.
    Distanční výuku mají obě moje velké děti (SŠ a VŠ). Naštěstí mají potřebné vybavení a protože já chodím do práce, tak mohou být každý v jiné místnosti. Do práce chodím na desátou a tak občas proběhnu třeba kolem on-line tělesné výchovy. Víla má comp na podlaze vedle karimatky a profesorka předcvičuje jógu :) Angličtinářka jim občas vymyslí nějakou legrácku, třeba mají mít nějakou zajímavou pokrývku hlavy.
    Oběma to jde dost na nervy a penzum požadované práce je větší. Ale přežijí to.
    Doma máme slušné připojení a obě děti mají nadstandardní počet mašinek, na kterých se mohou připojit (notebook, tablet, telefon). Jak to dělají v domácnostech, kde je jeden comp a více dětí, to nechápu. A to nemluvím o sociálně slabých rodinách, které si nemohou dovolit nic z toho, tam ty děti jsou asi úplně v háji.

    1. tak těm to moje sestřenice-kantorka, nosí…ukoly vytištěné..úkoly jí nechávají v tašce na klice….a nahraje jim to na flešku, TV mají,zapojit to jde….

  22. Jak říká moje dcera – funguji jako učitelka, jako školní jídelna a samozřejmě musím pracovat do práce. Není to lehké a sociální vazby dětem taky hodně chybí.
    Neumím si představit učit doma prvňáčka – to jsi Dede dobrá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN