POLITIKA IDENTIT: Anglosaská kulturní válka – co to je a o čem je?

K nám z ní zatím doléhají povětšinou útržkovité ozvěny, ale v anglosaském světě zuří naplno válka o charakter společnosti, která na první pohled vypadá jako „povstání menšin“. Jenže situace je daleko složitější, než se zdá – pojďme se podívat na to, oč tam vlastně jde.

 

 

Kdo sleduje kontroverze kolem věcí jako genderově neutrální zájmena, Black Lives Matter, kulturního přivlastňování (cultural appropriation), tzv. „kultury rušení“ (cancel culture) nebo podobných věcí, které dokážou v mžiku oka ničit kariéry, nemusí z toho – a právem – mít úplně dobrý pocit. Progresivní hnutí, pro které se vžilo označení přídavným jménem „woke“ (z černošského amerického slangu, znamená „probuzený“), které před šesti lety, kdy před ním poprvé varoval britský časopis Spectator, ještě vypadalo jako slaměný panák, je dnes velmi silné, a pokud člověk žije v některé z anglosaských zemí, zejména pak ve Spojených státech nebo ve Velké Británii, neschová se před ním. Proč najednou, navzdory všemu společenskému pokroku, přišla v anglosaském světě k moci generace, která si libuje v cenzuře, vyhazování za názor a až fanaticky puritánským přístupem k těm nejmenším detailům v projevu? Jakou roli v tom hrají „utlačované menšiny“? A hrozí něco podobného u nás?

 

Celý fenomén je nesmírně komplexní, a to jak tím, jak se projevuje, tak tím, z čeho vychází, a dlouho pro něj nebylo souhrnné označení. Každý, kdo tu debatu sledoval minimálně od roku 2014, věděl, že tu něco takového je, ale když to chtěl popsat, nebylo jak – kritici to zkoušeli s různými označeními jako „Social Justice Warriors“ (SJW; bojovníci za sociální spravedlnost), cultural marxists (u nás překládaní jako neomarxisté) a podobně; ale žádný z těch termínů nebyl dostatečně trefný na to, aby proponenti tohoto jevu nemohli kritiku snadno smést ze stolu s tím, že jde jen o slaměného panáka, případně že je ten pojem špatně použitý. Až když si někdy kolem roku 2018 začali tito lidé sami říkat „woke“, bylo aspoň jak je označit; tou dobou ale bohužel stačili obsadit univerzity a začali obsazovat i korporace, které považují odchylky od této kultury za něco, co může, kvůli vyvolané kontroverzi, způsobit pád ceny akcií, a proto začali podobné standardy vynucovat i interně mezi zaměstnanci. Co začalo technologickými firmami se postupem času dostalo i jinam.

 

Myšlenkově toto hnutí vychází z amerického hnutí za občanská práva z 60. let, zejména tedy antirasismu, feminismu a hnutí za práva LGBT komunity, ale má se k nim asi podobně, jako Mussolini ke starověkému Římu – tedy pokračuje v jejich symbolice, ale obsahově je úplně o něčem jiném. Základní složkou jejich filosofie je takzvaná intersekcionalita, teorie o tom, že systémy diskriminace, útlaku a dominance se paralelně překrývají u různých společenských skupin. Woke hnutí je z principu kolektivistické; člověka definuje daleko víc jeho příslušnost k určité skupině definované mírou tzv. privilegií, než jeho osobní charakter. Bez ohledu na to, co dotyčný dělá, by podle této ideologie měl reflektovat svá „privilegia“ a podle toho se na úkor méně privilegovaných omezovat – popřípadě by měl být uměle omezován, například skrze systému kvót. Právě na základě intersekcionální teorie se rozebírá, kdo je víc privilegovaný než někdo jiný; tak například bíl gay je „privilegovanější“, než černá transžena, která na ženu nevypadá.

 

Protože toto hnutí má svůj základ ve Spojených státech a jinam se pouze exportuje (a mimo anglosaský svět je zatím navzdory všem snahám neúspěšné), opírá se o pozorování americké společnosti, takže například se vedou vášnivé debaty o privilegiích Asiatů, kteří jsou údajně privilegování kulturou, která je vede k pracovitosti a úspěchu (pročež si zaslouží nějaký ten malus u kvót), ale zase jsou, kvůli své rase, viditelná menšina, což jim zase „privilegium“ odebírá, protože „nezapadnou“. Židé jsou zase viděni jako superprivilegovaní (což je zdroj nejnovější formy antisemitismu), ale kvůli paměti holocaustu odpor vůči nim ještě není úplně salonfähig, takže se většinou spíš za něco schovává, zpravidla za Izrael.

 

Samozřejmě nejhorší situaci má onen už anekdotický „bílý cisheterosexuální muž“, protože se na něj nevztahuje žádná „výhoda“ daná menšinovým statusem, a to ani když třeba pochází z velmi nuzných poměrů a musel se odmala zatraceně ohánět; woke ideologové mu řeknou, že fakt, že není černý a nemusí tak řešit policejní brutalitu (což je nesmysl, policejní brutalitu v USA zažívá leckdo), z něj dělá natolik privilegovaného, že fakt, že se narodil jako chudý ve srovnání třeba s bohatým černochem, o ničem nesvědčí.

 

Problémů s woke hnutím je spousta, ale zejména některé z nich stojí za vypíchnutí jako ty nejdůležitější:

 

  • Menšiny, kterých se zastávají, o to zpravidla samy nestojí
  • Problémy, o nichž hovoří, že dotyčné menšiny mají, většinou existují a nejde o maličkosti, ale chování woke hnutí je takové, že nevede k jejich řešení, ale pouze ke zneužití pro jinou agendu (zpravidla jim jde o rozbití společnosti, jak ji známe, kapitalismu a všeho, co by zapadalo do představy „usedlého, nerevolučního života“)
  • Jejich metody, zejména systematická on-line šikana a vytváření dojmu „křičící většiny“ za situace, kdy „mlčící většina“ se do debaty radši nezapojuje, vedou k tomu, že jim skoro každý podlehne. Zejména firmy, které se bojí o cenu svých akcií v důsledku kontroverze.

 

Pokud jde o menšiny, nebo jak oni říkají, „marginalizované skupiny“, o které se woke hnutí zajímá, jde jim zejména o ty rasové (zejména černochy), genderové, sexuální, kulturní (typu třeba muslimů, nebo kohokoliv, kdo je viděn jako „vyzývající majoritní kulturu“) a až někde vzadu už dnes zůstaly – byť samozřejmě nejsou menšina – ženy.

 

Jejich modus operandi je vždy dost podobný. Vyberou si menšinu a začnou po většině jménem té menšiny požadovat ty nejabsurdnější ústupky, protože dotyčnou menšinu používají jako klacek na majoritu, s jejíž „usedlostí“ a „nerevolučností“ mají problém.

Tak například zatímco americkým černochům naprosto reálně vadí fakt, že je policie má tendenci nejdřív střílet a potom se ptát, případně hodně neférově financované veřejné školství v kombinaci s faktem, že černoši dlouho v bělošských příměstských čtvrtích (suburbs) bydlet ani nesměli, kvůli čemuž na koupi domu na takových místech zpravidla nemají šanci, zpravidla nepožadují po majoritě to, co jejich jménem tito woke aktivisté chtějí. Podobná situace je u translidí, lidí s fluidní genderovou identitou (tzn. lidí, kteří se někdy cítí jako opačné pohlaví), gayů, leseb, muslimů nebo kohokoliv jiného.

 

Naprostá většina těchto lidí chce akorát normálně žít, nepožadují ani vyhazovy z práce za použití nesprávného genderu nebo za vánoční stromeček vedle stolku muslimského kolegy; tohle všechno požadují aktivisté, kteří zpravidla ani do žádné takové menšiny nepatří, pouze se rozhořčují „za ně“, zpravidla proto, že lidi z těch menšin považují za málo uvědomělé.

 

Celá debata se často točí kolem toho, že v Americe (a částečně v Británii) existuje hodně problémů, které v Evropě vůbec neznáme. Pokud jste černoch žijící v ghettu, dobré vzdělání prostě nedostanete. Proč? Protože vaši spádovou školu financují jen daně vybrané v daném ghettu, což, v kombinaci s americkou praxí zvanou gerrymandering, kdy se průběžně překreslují hranice okrsků tak, aby to bylo co nejvýhodnější pro ty, kteří jsou v rámci daného místa nějak definovaní, znamená, že když jste se narodili na špatné místo, tak slušné vzdělání nedostanete. Když bydlíte v ghettu, těžko si vyděláte na lepší školu pro vaše děti a těžko si vyděláte na bydlení někde jinde.

Přitom kilometr od vás může být v bohaté čtvrti veřejná spádová škola, která je podobně kvalitní, jako školy soukromé, ale rodiče dětí tam chodících za ni neplatí ani cent. Tohle je naprosto reálný problém pro velkou část černošského obyvatelstva USA, který nejde okecat a v kombinaci například se špatně financovanou zdravotní péčí (i pojištění lidé potřebují často platit spoluúčast, která je pak najednou mimo jejich možnosti, nemluvě o tom, že někteří lidé, třeba po rakovině, jsou prakticky nepojistitelní, i kdyby chtěli) to vytváří situaci, která je, z evropského pohledu vzato, nefér. Pro Evropana je také dost těžké si představit, ale v Americe se řeší jako problém násilí i vraždy trans lidí, takže najednou vypadá debata o jejich akceptaci o dost jinak než u nás, kde má tahle komunita většinou klid a je, minimálně ve větších městech, bez problému přijímaná.

 

Potíž je pak v tom, že naši vlastní woke aktivisté, kteří poslední roky v Česku rostou jako houby po dešti, přebírají tenhle americký diskurs se vším všudy – proto najednou tady posloucháme o BLM nebo o „bezpečnosti trans lidí“, což tady prostě není problém.

Najednou se to v médiích hemží „nebinárními lidmi“, kteří se necítí ani jako muži ani jako ženy, byť je to opět téma, které nesouvisí s reálným, měřitelným a diagnostikovatelným problémem pohlavní dysforie, ale spíš s tím, že americká (a v menší míře britská) společnost má velmi úzce definované mužské a ženské role ve společnosti.

Ve stručnosti: když nejste v Americe stereotypní muž nebo žena, nebudete, jako v Evropě, bráni jako nestereotypní muži nebo ženy, ale jako do velké míry „nemuži“ nebo „neženy“. My si tady ani neuvědomujeme, jak jsme přirozeným způsobem v tomto ohledu tolerantní: sotva tu kdo bude pochybovat o ženskosti ženy, která má ráda fotbal, má sportovní auto a ráda chodí v maskáčích někde po lese, ale v Americe ano. A právě společenský tlak na konformitu s úzce vymezenou mužskou a ženskou rolí vedl v Americe k tomu, že se mnozí mladí lidé začali identifikovat jako „jeden z desítek různých genderů“, protože jejich tok myšlení byl „když nemám rád pivo, nehraju fotbal a jsem spíš jemnější osoba, tak asi nebudu muž, když být muž znamená to či ono“.

Nám to přijde absurdní, protože to z našeho pohledu absurdní skutečně je, ale vidíte dobře, jak vypadá situace, které pak zneužije „profesionální revolucionář“, jemuž jde o to, si najít klacek na většinovou společnost stůj, co stůj.

 

Právě specifičnost anglosaských společností stojí za tím, proč se tahle ideologie navzdory mnoha pokusům o to, proniknout na evropský kontinent, zatím neuchytila a nejspíš plně ani neuchytí. Chrání nás před tím do značné míry fakt, že v Evropě máme celkem pohodový život a většině lidí je většina lidí jedno. Přesto je jak Británie, tak Amerika v našem civilizačním sousedství a má tak rozhodně smysl sledovat, kudy se tamní společnosti ubírají, zejména za situace, kdy výše uvedené vede k velmi nezdravé polarizaci a možné destabilizaci těch zemí. Pořád to jsou naši spojenci, na nichž jsme bezpečnostně závislí, a pokud se propadnou ještě hlouběji do této „studené občanské války“, může nás to do budoucna vážně poškodit.

Aktualizováno: 7.10.2020 — 16:33

28 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. U nás takhle umí vyvádět lidi od LGBT komunity a když jsem se zeptala několika gayů a lesbiček,tak se od toho distancovali. Přitom těm aktivistúm prý jde o jejich práva,jenže oni o nic takového nestojí….takže asi je to podobné.

    1. Jo. A výstřelky na Pride Parade (jediné, čeho si média všímají) jim také nepomáhají a je jedno, že většina účastníků si klidně jde a neprovokuje. Jenže to, že většina neprovokuje se lidé, kteří se průvodu neúčastní (většina národa) nedozví, protože v tisku budou jen ukázky těch… hm… výstřelků. Výsledkem je, že si naše poměrně tolerantní společnost řekne – oni už taky nevědí, co by chtěli – a budou o něco méně tolerantní.

  2. OT – oznámení na zítra:
    Už nějakou dobu nám tu chybí mlsotníky – na co jsem se kdy zmohla já, je už dávno napsáno, ale čtení o jídle není nikdy dost:))
    Při procházení archivu jsem opět našla sérii úžasných článků o jídle od Terry-san, kterými kdysi navazovala na Andyho seriál o malých národech. Často se na Terrovy vzpomenu a stýská se mi, že nové články už nepřibývají. Takže pozvu Terru-san prostřednictvím textů opět mezi nás, aby si jejího psaní užili i nové čtenáři, kteří ji neznali – a my ostatní si zavzpomínali.
    A tak od zítra začnu opět vydávat její neodolatelný seriál a za sebe mávám za duhu: Milá Terro-san, chybíš tu, ale nezapomínáme… (h)
    PS: Články vyšly přímo zde, většinou mám schované i maily od autorky – mám tedy i právo na jejich znovuvydání.

      1. Jo a jinak, náš mladík bude zas rozjíždět tu Energii lékařům. Až to bude aktuální, mohla bych vás všechny zase poprosit o příspěvek? No, asi z toho nebude nic, ten jarní duch pospolitosti už vyvanul, já vím.

        1. P. S. A pokud jde o „woke“, s tím problém nemám. Nás se to netýká a i tam, kde se to řeší, jde pouze o marginální problém, Andy je zbytečně vystrašený.
          P. P. S. Co říkáte na dnešní Nobelovu cenu za literaturu? Musím se přiznat, že jsem barbar a paní neznám. Včera mě hodně pobavil tenhle článek: https://newrepublic.com/article/159628/will-win-2020-nobel-prize-literature?fbclid=IwAR0OQLiYhAlp8uzey5c9qZ9IBYdLGUBo8nWyLJ_9I6QBSjbre_vkWUUgUTo – nakonec se to vlastně vyplnilo, co se tam píše, že: „it’s been nine years since someone whose primary occupation is “poet” won the prize, and the Swedish Academy might award the prize to one in order to get the others to shut up.:-D

            1. S Woke aktivisty je ten základní problém, že obracejí hněv většiny proti menšinám, které jakože chrání. S tím mám docela problém.

          1. Aido, zatím je u nás spoustě lidí celé woke jedno a právem. Ale ono se to sem dostává a nebude to trvat dlouho, budou na to konto zase hořet vášně a přibude další nenávisti – hlavně k těm, kteří se liší a woke aktivisté si je berou do huby. Copak tihle profesionální revolucionáři (co se mají dobře a mohou mít roupy jen díky systému, proti kterému bojují) nikdy moc zasažení nebudou, ale lidé z menšin ano.

  3. U nás ti co křičí ve Woke stylu jsou hlavně neskutečně hloupí, bez rozhledu a zároveň přesvědčení o své úžasné nadvěcnosti. Zatím teda naštěstí neřídí korporace a jsou to spíš absolventi podřadných univerzitních oborů. Nicméně nadnárodní korporace, které dennodenně používáme (Google, Apple, Microsoft, Amazon, Spotify, sociální sítě a všechno možné spojené s webem) už tomuto metru podléhat musí čím dál více a to se postupně dotkne i nás, především v tichém potlačování obsahu.

          1. Já bych nejradši držel to, co v Evropě máme, protože pořád platí, že je to nejlepší místo k životu na světě. A mimo jiné právě proto, že to tu není tak strašně polarizované jako v anglosaském světě, případně proto, že se tu respektují lidská práva a osobní svobody, na rozdíl od Ruska a Rudé Číny, nebo proto, že tady máme i nějaký soukromý život, na rozdíl od Japonska nebo Jižní Koreje.

                1. Akorát jim americké giganty začnou dělat reklamu, když rozjedou Woke cenzuru tak se to dotkne víc lidí než politická cenzura zmíněných…

  4. V Rudolfinu byla výstava afroameričana, architekta, který se snaží zprostředkovat zkušenost potomků otroků. Úplně každý má v genech někoho uloveného, přeživšího transport přes oceán, opakovaně prodávaného. Přišli o všechny příbuzné, o pospolitost kmene. Nikdo nepřijel dobrovolně s rodinou a vybavením hledat lepší místo k životu.(třeba Irové za hladu v Irsku, Italové, i Češi.)
    Čech se může odkázat ke krajině, historii, písemnosti, archivy.

    1. Přesně tak. A má to i spoustu takových… hodně divných a smutných důsledků, jako třeba pojmenovávání dětí. Američtí černoši se snaží často dost zoufale znovuvytvořit nějakou identitu, ale nemají Ahnung o tom, odkud z Afriky jejich předkové byli, tím méně o tom, jaké jsou tamní jazyky, zvyky, jména, atd., takže pojmenovávají své děti nicneříkajícími umělými paskvily s imaginací uživatelky Mimibazaru a ty děti s tím pak jdou celý život, což má vliv na jejich šance v práci, atd.

  5. O podivných způsobech prosazování politiky identit jsem tu chtěla napsat už dávno, protože je považuju za velmi závažné – a u nás komunikované chaoticky a ve výkřicích. Potíž je v tom, že o tom hlavně čtu už zprostředkovaně, hlavně u Andyho, který se touto problematikou zabývá. A to je na psaní prostě málo. Takže jsem moc ráda, že se nechal přemluvit a jak doufám, tohle je první díl nějakého seriálu.
    V podstatě je nejdůležitější si z toho vzít dvě věci:
    1) Problémy menšin reálně existují, v Americe vyhroceněji než u nás. Nelze je zakopnout jako nedůležité.
    2) Jejich „řešení“ se s oblibou ujímají (místo oficiálních míst) profesionální bojovníci proti existujícímu řádu, pro které jsou zájmy menšin často jen nástrojem, jak „bít“ většinovou, revolučně nenaladěnou (čti normální) veřejnost. Tu se jim daří naštvat nebo zastrašit a ve výsledku jsou na tom příslušníci menšin (v jejichž jménu woke křičí) minimálně stejně špatně, jako byli. Veřejnost si jich opravdu všimne, ale jen proto, aby jich měli plné zuby za ničení „tradičních“ hodnot. Přitom ti, kterých se to týká, chtějí většinou jediné – aby je ostatní prostě nechali žít i s jejich odlišností.
    Je potřeba o tomto mechanismu, jakým tyhle samozvané revoluční gardy pracují, vědět – abychom na to mohli správně reagovat.
    Takže díky za tento článek…
    Doufám, že v dalších dílech dojde na neméně důležité věci, jako jsou kulturní přivlastňování (cultural appropriation) a tzv. „kultura rušení“ (cancel culture). To vše se nás týká – nebo se nás to bude týkat brzy.

  6. nahani to strach a i ty tendence , byt se k tomu zde v evrope prilis nepriblizuji, tu uz taky jsou. ale co s tim, co muzeme delat? zdravy rozum na to bohuzel nejak nefunguje…

    1. Podle mě může pomoct jen nenechat se těmi lidmi zastrašit – ani nepodlehnout jejich revoluční rétorice. Je potřeba si uvědomit, o co jim jde v první řadě – a zájmy menšin to nejsou.

  7. To stejné je u BLM prostestů. Pro někoho v ČR bude nepředstavitelné, že může být policií naprosto rutinně zastřelen při dopravní kontrole, ale jsou místa v USA, kde to je pro černocha realita. A můžeme se pohoršovat nad násilnostmi u BLM protestů, nebo si notovat, že ty negry by chtělo postřílet, jenomže problém je, že „střílením negrů“ to začalo. Floyd nebyl příčina, ale poslední kapka. A pokud tu máte tisíce lidí, přesvědčených, že jsou pro státní složky lovná zvěř, tak nepomůže, když jim budete hrozit, že je zabijete. Z jejich pohledu jim neříkáte naprosto nic nového, a pak už je některým úplně fuk, jestli je zastřelí „jenom tak“ nebo když z vyrabovaného obchodu odnáší televizi. To je situace, kterou prostě nikdo v ČR nezná, byla by nepředstavitelná dokonce i pro Romy. Romský rasismus u nás (který existuje, ne že ne) by černoch někde v Texasu bral jako úžasný pokrok ve svých právech, a to bez sarkasmu. Jenomže Woke tohle chce řešit na jedné straně přiléváním oleje do ohně, tedy víc protestů a ještě víc násilností, až se to může zvrhnout v rasovou válku – a na straně druhé Trump a spol. pořád věří, že řešením je „lítání kulek“, a ještě přitvrdit. Oba společně pak zatlačí ty lidi tak daleko, až jim bude vážně všechno jedno. Jak to asi může dopadnout…

    1. Díky za ten komentář – on si člověk některé věci prostě nedokáže představit. Ani když o nich čte.
      Ono obecně je snaha aplikovat poučky do jiného prostředí hodně hraní s ohněm. Vůbec, když následkem může být (další) rozkol ve společnosti

    2. Pan Garnell je velice dobre informovan. Patrne z Rudeho Prava. Ten cernoch nekde v Texasu pri dopravni kontrole neuposlechne policistu a zacne neco hledat pod sedadlem, misto aby dal ruce vzhuru. Bum!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN