BTW: Proč si vybírám

Jako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc než jen svůj život.

 

Dnes se na takové filmy nedívám vůbec – moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.

Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám.

Sama sebe úplně nechápu. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy – a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. Co dělám špatně, že to neumím?

Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. Nebo spíš odolné – zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější.

Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?“

 

Eh… dnes je to osobní. Jak je na tom vaše frustrační tolerance? :)

Aktualizováno: 21.9.2020 — 20:24

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já jsem velmi nahodilý divák, když mě něco zaujme, tak mi tam v zásadě nic nevadí, naopak když se mi ten příběh nelíbí, tak mi tam potom vadí skoro všechno. Vyhýbám se takovým těm věcem jakože „ze života“. Radši armádu zombíků, co systematicky likviduje obyvatelstvo, než nějakou hysterku, která řeší chlapa, potomka a sousedku.

  2. Mně až tak nevadí napětí a určitá porce hrůzy, třeba u Hitchcocka (i když Ptáky a Psycho jsem viděla z mladické nerozvážnosti jednou a stačilo), ale vadí mi potoky krve a zvrácenosti – v některých filmech se snad nevyskytují postavy, které by neměly nějakou hnusnou úchylku. A vůbec nesnesu filmy, kde to nějak špatně dopadá se zvířaty – a nemusí jít hned o týrání! Normálně brečím u filmů, kde to dopadne dobře – Lassie se vrátí, neuvěřitelná cesta dvou psů a kočky skončí u jejich rodiny, můžu to vidět stokrát a po stoprvé si zase popláču! Ale smutným příběhům o zvířatech a smutným koncům se plánovitě vyhýbám. Bílého Bima jsem naštěstí neviděla ani nečetla. I když ne vždy se to povede – nedávno jsem si pustila australský film Red Dog: Blue pod dojmem, že to bude příjemný rodinný film, ale bohužel dobrý konec se nekonal a já jsem byla po zbytek dne smutná.

  3. Nedávno jsem si uvědomila, že nesnesu válečné filmy. Přitom si pamatuji, že na jisté druhy dokumentů z druhé světové jsem neměla žaludek už od dětství, ale nikdy jsem si to nespojila dohromady. Slavný Dunkerk jsem vyloženě přetrpěla a dodnes nechápu, co na tom všichni vidí. Jediný film, který snesu je Final Countdown, což je spíš přehlídka stíhaček.

  4. Díky vám všem, je mi líp, když vím, že v tom nejsem sama.
    Mně nevadí akční koniny, jako třeba James Bond, hlavně ty humornější, jako byly s Brosnanem. Prostě když je to bláznivé, viditelně přehnané (superhrdinové), nemám problém.
    Potíž jsou dobře udělané filmy zobrazující krutou realitu – ty mi zapnou všechna tlačítka v hlavě na maximum a já je pak nemohu zapomenout. Podobně jako pár ostatních mám od dětství trauma z filmu Bílý Bim černé ucho, vlastně od té doby nesnesu tyhle příběhy týraných zvířat… :(
    Mohu detektivky – tam člověk obvykle oběti nezná – prostě jsou a hurá vyšetřovat:)) I já mám radši, pokud vyšetřovatel používá víc hlavu než pěsti :D Je zajímavé, jak dobře se mi četly všechny detektivky od Agáty Christie, ty mi nikdy nevadily. Kupodivu ani drsnější 87. revír. Zrovna tak Bratr Cadfael… Z těch nových se mi líbí i Cormoran Strike.
    Obecně snesu v knihách mnohem víc než ve filmu – říkám si, že je to třeba tím, že si diktuju svoje vlastní tempo, že mohu i… přeskakovat:))
    Jen perlička úplně odjinud – věděli jste, že Nora Roberts se dala na… no skoro thrillery? :D Zjistila jsem to, když jsem našla na Amazonu její knížku o stopařských záchranářských psech, tak jsem neodolala a koupila si ji (z jasných důvodů, že jo:)) A on tam byl sériový vrah! S červenou pentlí na mrtvolách! Neuvěřitelné:)) Ale dočetla jsem to…

    1. Pche – ta napíše všecko – fantasi, sci-fi, thriller, ze současnosti, z minulosti, z budoucnosti, ze všech světadílů (jedna kniha se částečně odehrává i v Praze! (chuckle) ), romány, novely i povídky… akorát je problém, že všecko podle jedné šablony (rofl) . Detektivky píše taky, ale pod pseudonymem J.D.Robb – ty jsou z blízké budoucnosti ;) .

    2. Bílá Bim Černé Ucho pro mě byl taky traumatický zážitek. Dodneška na něj vzpomínám s děsem.

  5. Moje? Tolerance? Žádná. Od doby, co mám děti, jsem snad neviděla jediný vážnější film. A to je mladší dítko už předškolák. Pravda, moc mě to koukání nebralo ani dřív, narozdíl od knížek. Taky si říkám, že toho špatného a děsivého je i v realitě až až, nemusím tomu ještě po večerech přidávat.

  6. pridavam se do klubu! v kine jsem nebyla si 10 let. televizi beztak nemame a pocitace mam dost z pracovni doby, tak na nic nekoukam. jak jsem zjistila, rozhodi mne skoro kazdy film. asi krome detskych kreslenych serialu ;-)
    vyborne si vystacim s knizkama. a i tak, teprve ted jsem si zas po dlouhych 10 letech trech tehotenstvi a kojeni dokazala znova precist davida copperfielda – predtim to fakt neslo, brecela jsem jak zelva a nespala. a na takove Bidniky si netroufnu jeste ted. ale doufam, ze se i to casem zlepsi (benjaminkovi uz budou dva, tak by to mohlo prijit ne? :D )
    a pravda, anglicka detektivka je top.
    btw nevite, zda uz vysel posledni galbratih cesky?

    1. Nevyšel a do konce roku nevyjde, hlídám vydání, všechny díly kupuju pro dceru (a než dárek odevzdám, sama přečtu). K Dickensovi jsem se teď po spoustě let vrátila a oceňuju ho ještě mnohem víc než v mládí.

  7. Já miluju Tarantinovy filmy..dál pak všechny Vetřelce a první díl Čelistí (ale ten hon, co se pak na velký bílý paryby rozpoutal a ne jen na ně, ten Spielbergovi neodpustím) ..ale nesnáším filmy jako Bílý Bim, černé ucho, kde mne ta lidská lhostejnost jako dítě zničila..pro mne je horor i příběh lvice Elsy..Gorily v mlze… u těch brečím a je mi z lidí zle…nemluvě o válečných..ale na Hanebný parchanty se prostě dívám s chutí..nevím proč…podobně mám ráda „strachovky“ – Labyrint, Strážce duší,Ztracená brána…Detektivní příběhy s malým belgičanem miluju i s SH, dobové detektivky mají své kouzlo..

    1. Joooo, Bílý Bim, černé ucho…jen to slyším, mám oči plný slz a vidět znova ani náhodou, ani za milion, ani za zlatý prase :-(((

    2. Ztracená brána na tu taky můžu koukat.I Vraždy v Midsomeru mě nevadí protože už musí být všichni vyvraždění, ale filmy s válečnou tematikou jako Habermanův mlýn , Nabarvené ptáče a pod. to není nic pro mě. Filmy o týraných zvířatech to taky nemůžu.

  8. Detektivky můžu, ale taky radši Poirota, případně Midsommer, protože mám ráda tu poklidnou atmosféru – bez ohledu na počet vražd :D – než nějaké bláznivé thirllery, kde se mlátí hlava nehlava. A když se ubližuje zvířatům nebo dětem, končím.
    Horory typu Vetřelce mi nevadí, to považuju za tak nereálné, že to dám. Za to Čelisti – žraloci přece jsou, ne? :D A k špatnému spaní mi stačí, když mi synek nezvedá telefon, když vím, že jel někam na služebku.

  9. Já se můžu dívat skoro na všechno, třeba i na nejšílenější drsárny, nenosím si to s sebou, dokážu se od toho odstřihnout. Když je to nějaké sci-fi typu Vetřelec, nechám si tím dokonce i ráda polechtat podvědomí, protože vím, že je to nereálné. Když je to „podle skutečnosti“, nebo je to takové, že by to skutečné mohlo být, je to komplikovanější. Nejsem už malá holka, a tak si říkám, že i takový je život, ale nějakou dobu mi to drásá duši, než se mi podaří to setřást. Jsou ovšem období, kdy si některé filmy radši odřeknu – když jsem se například ještě potápěla, tak bych si alespoň pár týdnů před odjezdem na potápěčskou výpravu určitě nepustila Čelisti, ačkoli jinak jsem nějakým velkým strachem z těchto krasavců netrpěla. Ale sichr je sichr, jak se u nás říkalo.
    Rozhodně se ale nemůžu dívat na nic, kde se trápí zvířata, to mám jako Yga. Filmy, kde se schyluje k týrání zvířat, nebo kde je zachycen jejich neveselý osud, byť by třeba končil i šťastně, jsou pro mě tabu.
    A přece mám jeden film, který si v sobě nesu od té doby, kdy jsem ho poprvé viděla, a tím je Mlčení jehňátek. Je to trochu úsměvné, ale tehdy jsem se pevně rozhodla, že nikdy nikomu cizímu na ulici nepomůžu něco naložit do auta tak, abych do něj musela nastoupit :D . Vzpomenu si na to pokaždé, když vidím někoho, jak něco nakládá. Film jsem viděla od té doby několikrát a při každém dalším sledování se v tom svém rozhodnutí jen utvrdím (rofl) .

  10. Dobrý thriller mám ráda, ale na horrory jsem nikdy koukat nemohla. Taky se vyhýbám plno filmům i knížkám, které by se daly považovat za umělecké, oscary a baftami oceněné, nebo „must see“ jak se říká v Anglii, protože mám dost stresu v životě, nepotřebuju se stresovat nebo brečet u televize

  11. Chybí mi nadhled. I když vím, že pumelice, kdy hrdinovi uletí půl hlavy a krev mi ucákne až do kafe, se on zvedne a pere se vesele dál je nereálná situace, nesnáším se na to dívat. Když potřebuji trochu mírného vzrušení v mezích zákona, lovím detektivky typu mladý a starý Inspektor Morse, Policii Modravu, Poldu, první řadu Specialistů a vůbec, vyhovují mi anglické detektivky. Radši se dívám na řešení hlavou než bez hlavy.
    Ale mám dojem, že jsem se dříve dokázala utěšovat, vždyť je to jen film a nevláčela jsem to sebou.To už je pryč. Jak říkám, ztratila jsem nadhled. A vlastně je to dobře, na násilnosti se dívat nepotřebuji.

  12. V hlavě mi zůstávají hlavně děsivé scénáře, které ale nejsou úplně nereálné. Horor je často tak přitažený za vlasy nebo tam je nějaké nadpřirozeno, že si divák dokáže udržet odstup od reality. Ale když jde o děsívé scénáře se současnými realiemi, tak to se zaryje hluboko

    1. Na tohle je mistr Stephen King viz třeba Nezbytné věci. Realita leckdy hravě předčí mistrovu kolosální fantazii…

  13. Můj první filmový horor byl Vetřelec. Byla jsem na něm v kině a řeknu vám – zbytečně vyhozených DESET korun – viděla jsem z něj cca prvních 10 minut (než se odsál z toho ksichtu), zbytek jsem strávila pod lavicí se zacpanýma ušima. Na další díly mne už nikdo nenachytal… a tak to mám se všemi horory, byť by byly kdovíjak kultovní (ne, neviděla jsem ani Čelisti).

    A čím jsem starší, tím hůř snáším ve filmu násilí – a pokud to jenom trochu vypadá, že by to mohlo odnést nějaké zvíře, s filmem končím nadobro (rofl) , i kdyby to nakonec skončilo hepyendem. A na co se už vůbec nedívám, to jsou filmy podle skutečnosti. Jak už tak ten život trochu znám, vím, že ten konec z devadesáti procent nebude dobrý. Tady mám snad jedinou výjimku a to je francouzský film Nedotknutelní – ten naopak miluju, protože tak něžný humor se jen tak nevidí a přitom jeden z hlavních hrdinů je paraplegik.

    Co mi naopak nevadí, tak to jsou detektivky a thrillery – tady jsem na tom jak Inka. Ráda se na ně dívám a ráda je čtu. Tam mi to násilí tak nějak nevadí – třebas takový Tim Weaver a jeho hledač pohřešovaných Raker…

  14. Nemám ráda zbytečně zobrazované násilí a potoky krve jen pro WOW efekt. Pokud to má ve filmu funkci, budiž. Ale stejně mám radši ty bez- třeba mě nebaví nové bondovky, ty staré byly decentnější. Zrovna tak mám ráda detektivky s Poirotem, protože tam je míra násilí jaksi snesitelná. Na druhou stranu bojové scény můžu, protože je studuju :) A k žehlení mám ráda Vraždy v Midsommeru, kde mrtvoly decentní nejsou, ale žehlení taky není bůhvíjak odpočinková činnost :)

  15. Mám to stejně jako ty DEDE.
    Nikdy jsem neměla ráda násilí a agresivitu ve filmech.
    I v detektivkách má ráda vyšetřovatele, který přemýšlí a ne střílí.
    S přibývajícím věkem i moje frustrační tolerance klesá.
    A to se ráda dívám na italské neorealistické filmy. A to věru není červená knihovna.

    Jak jsem tu už psala, mám ráda filmy s Meryl Streep. Je to moje oblíbená herečka. Viděla jsem a mám ve své sbírce DVD skoro všechny její filmy.
    Jen jeden jsem si ještě nepustila a ani jsem ho neviděla v televizi nebo kině.
    Je to film Sophiina volba.
    Já na to prostě nemám odvahu.

  16. Nemám ráda horory. Když po revoluci začaly i k nám proudit filmy pochybné kvality, nějaké jsem viděla a tím jsem s horory skončila. I s klasickými, ptáci mne dokážou naladit na hysterično. Nevím ovšem proč je má oblíbená literatura detektivka a thriller, čím více vražd, tím lépe. Na to se i klidně koukám… Přijímám volbu, protože zastávám názor, že tělo si řekne. Mysl zřejmě také

  17. Do kina už dávno nechodíme, DVD filmů od Netflix vybírá manžel a protože máme na filmy stejné názory, vybírá dobře. Jenže čím jsem starší, tím více u filmu prožívám emoce, krutost a agresy. Na dojemné scény se dokážu dívat i s kapesníkem v ruce, na ty další ne (a můžete mi tisíckrát říkat, že je to jen hrané a různé triky). Pokud je to jen krátký moment zavřu oči (případně zacpu uši). Když je jasné, že krutosti budou delší, nebo se opakovat (třeba bitvy s různými zbraněmi, mučení apod.), jdu pryč. Dokonce do jiné místnosti domu a zavřu za sebou dveře, abych případné následky krutostí neslyšela. Kolikrát je to (jinak skvělý) historický film (většinou anglický), kdy vím, že bych se měla dívat a (opakovaně) se poučit (protože třeba o Jindřichu VIII jsem už viděla několik filmů, přesto mi správné pořadí jeho manželek v paměti utkví velmi krátce a pak to zase motám :)). Jenže se znám a vím, že kruté scény z hlavy nevymažu, tak je raději ani nechci vidět. Ovšem celý děj chci znát a chudák manžel mi ho msuí ještě za tepla detailně (na tim trvám :) )dovyprávět. Pak jsem spokojená „jaký to byl pěkný film :)). Ústně popsanou hrůzu snesu.

    Manžel je asi jako tvůj Martin, násilnost a krutost také nemá v oblibě, ale když ví, že do děje patří umí se s tím vyrovnat a pochybuji, že kvůli tomu nespí, což by se stalo mně. Naopak dojemné momenty filmu si před spaním ráda v hlavě přehrávám, usnu při nich snadno.

  18. Mám to jako tvůj muž – zamyslím se a případně to pojistím dortíčkem v cukrárně :) Ale chodím jen na filmy, o kterých si napřed něco přečtu a nehrozí tedy nějaký nečekaný brutální zásah. Chodím i na drsné filmy, ale jsem připravená.
    U knih je to mnohem jednodušší. Po prvních 50 stranách zjistím, jestli je kniha tak dobrá, abych ji dočetla (může ji zničit i příšerný překlad, čtu jen česky).
    K mnoha filmům i knihám se vracím – a obvykle to nejsou žádné selanky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN