LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: Liškomágové – Provaz z oběšence (9+10+11)

Předchozí díly tohoto napínavého seriálu najdete zde http://www.dedenik.cz/tag/aloisie-trpkosova-aries/

 

 

 

Liškomágové – Provaz z oběšence (9)

V přibližně stejné chvíli velitel strážníků vyšehradské čarodějnické policie Jan Kadrnožka nespokojeně prohlížel došlá hlášení. Za prvé, po mrtvole tajemně uprchlé z márnice stále nebylo ani stopy. Za druhé, i když předal podřízeným zprávu o výskytu morouse v Lysolajích a s určitou nedůvěrou upozornil na možnou souvislost mezi oběma případy, výsledek byl stále stejně záporný.

A za třetí, poslední novinka ho konečně vymrštila od stolu. Když totiž usoudil, že už by pomalu mohl vytáhnout z kobky toho zadrženého chlápka, který o celé záležitosti nejspíš věděl nejvíc, ale zatím z něj skoro nic nedostali, ukázalo se, že je pryč.

„Jak pryč?“ zařval Kadrnožka. „Kdo ho pustil?“

„Nikdo,“ odpověděl nejistě nešťastný strážník. „Všechno nasvědčuje tomu, že podezřelý uprchl.“

„To snad nemyslíte vážně! Tvrdíte, že utekl z podzemní kobky, slyšel jsem dobře?“

Strážník s povzdechem přisvědčil. „A to jsem ho připoutal ke zdi,“ dodal.

„Zatracená práce,“ zahulákal Kadrnožka. „Tak na co čekáte, chyťte ho a už ať je tady!“

Jenže mnohem lehčí bylo rozkaz vydat než splnit. Po hodině se strážník vrátil s nepořízenou a oznámil, že po uprchlíkovi se slehla zem. Žádné stopy magie okolo vězení, vlastně vůbec žádné stopy. Prostě se nějak vypařil, ačkoliv přemístění ven z budovy je nemožné a podzemní kobky jsou chráněné ještě pomocí dalších magických opatření, například blokováním kouzla průniku hmotou, levitačního kouzla i dalších možností úniku.

Ve svém bydlišti v Lysolajích číslo 13 se nezdržuje, což zjistili jednak domovní prohlídkou a jednak výslechem jeho rozrušené ženy, která vyváděla tak, že raději zas rychle zmizeli. Momentálně pročesávají Prahu a okolí, ale to bude chvíli trvat.

Kadrnožka se zamyslel. „Ten už bude spíš dávno někde za horama,“ uvažoval nahlas. „A to zřejmě znamená jediné. Ten muž skutečně morouse vyvolal, ať už úmyslně nebo nějakou chybou při provozování černé magie, a teď prchá před spravedlností. Útěkem svou vinu potvrdil.“ To už je ovšem případ, který musí postoupit vyšším složkám. Zatím sice nepřišlo hlášení o žádném mrtvém, ale jednoznačně hrozí bezprostřední nebezpečí.

Poskládal protokoly do složky, po krátké úvaze přibral ještě batůžek s magickými kameny a pazourkový nožík, které zadrženému zabavil, a vydal se s tím vším na kriminální oddělení.

V příslušné kanceláři zastihl jen jednoho člověka a na zlomek vteřiny zaváhal, jestli je to dobře nebo špatně. Blažej Dmýšek byl navzdory svému docela roztomilému jménu tvrdý chlap. Asi čtyřicetiletý ramenatý blonďák se zabýval stíháním magických zásahů proti obyčejným, provázela ho pověst nekompromisně přísného strážce zákona a nejvíc ze všeho ho vytáčely projevy lajdáctví a neschopnosti. Ale jelikož byl bez námitek ochotný Kadrnožku vyslechnout, velitel strážníků mu začal líčit svůj zapeklitý problém. Jakmile se zmínil o černé magii, ztraceném oběšenci a morousovi, Dmýšek rázem zpozorněl. Výsledek celé akce a žádost o zásah ho ale zjevně moc nepotěšily.

„Takže vy jste zatkli chlápka, který je podezřelý z údajného vyvolání lysolajského morouse, podle jeho vlastní výpovědi totožného s tím sebevrahem, kterého hledáme už tři dny. Nic jiného vám při výslechu neřekl, nepřiznal se a navíc byl drzý, tak jste ho zavřeli, aby změknul. A on vám upláchl, nota bene z okovů v podzemní kobce,“ zrekapituloval Dmýšek znechuceně. „A jestli tomu dobře rozumím, po mně chcete, abych řešil váš průšvih.“

Kadrnožka zdrceně svěsil hlavu: „Totiž, jde o to obecné ohrožení… A taky bych skutečně rád věděl, jak se dostal ven.“

Dmýšek bezděčně sáhl po protokolu a Kadrnožka zadoufal, že vzbudil aspoň jeho zvědavost, když už ne rovnou ochotu ke spolupráci. Každá rada je teď drahá.

„Evžen Vulpes,“ přečetl Dmýšek nahlas. „To je mi povědomé. Už má nějaký škraloup?“

„Ne tak docela,“ odpověděl Kadrnožka a snaživě mu podal další dokument. „Pár přestupků, co se řešily pokutou. Obviněný z trestného činu nikdy nebyl, ale máme tady záznam z předloňska.“ Protokol se týkal aféry, která otřásla celými Čechami. Evžen Vulpes tehdy s pomocí jakéhosi cizince vyřešil záhadu, se kterou spoustu let nehnula ani Budeč, a nepočínal si přitom zrovna moc ohleduplně.

Dmýšek rychle protokol přelétl očima a zabodl do Kadrnožky takový pohled, že se velitel strážníků poněkud přikrčil. „Aha,“ pronesl významně. „Tak vy pořád ještě netušíte, jak se dostal ven.“

„Totiž… já jsem s tamtím případem neměl nic společného,“ koktal Kadrnožka. „Jen vím, že tam došlo k nějakému porušení utajení a dalších formálních náležitostí, ale že Budeč intervenovala v jeho prospěch a vzhledem k významu celé akce pro kouzelnickou komunitu jako takovou si vymohla zastavení stíhání jak toho neznámého cizince tak i Vulpese, který ho kryl. Domníváte se, že i v tomhle případě… že…“ Raději zmlkl, protože kdyby se na Dmýškově tváři objevil velký nápis IDIOTE, nemohl být jeho výraz srozumitelnější.

„Vy sám jste ho vyslýchal?“ zeptal se Dmýšek celkem klidným tónem.

„Ano. Přes hodinu. Nesnesitelný chlap.“

„Tak nesnesitelný, že jste nebyl schopný se na něj pořádně podívat?“

„Prosím?“
Dmýšek si povzdechl jako člověk, jehož trpělivost je těžce zkoušená. „Ten muž je liščí mág,“ vysvětlil Kadrnožkovi, který zůstal jako solný sloup a nechápal, jak mohl něco takového přehlédnout.

Dmýšek se znova zadíval do papíru, ale bylo zjevné, že nečte a o něčem přemýšlí.

„Když dovolíte, pane,“ odvážil se ho konečně Kadrnožka vyrušit, „vy ho znáte?“

„Kdybyste ten protokol pořádně dočetl do konce, tak byste viděl, že jsem pod ním podepsaný já,“ konstatoval Dmýšek.

 

***

 

Zatuchlý nasládlý zápach nenechal Evžena na pochybách, co v místnosti najde. Pokoj sloužil jako ložnice. Starožitná postel, šatník, chatrný noční stolek spojený se zrcadlem a na něm svítila kalným slabě žlutým světlem lampička se zaprášeným papírovým stínítkem.

Evženovi stačilo jen mrknout na postel a okamžitě zas vycouval ven. Velice tiše za sebou zavřel dveře a zdrceně se opřel o rám.

„Je to on?“ zeptal se Jetřich přidušeně a snažil se přemoct nevolnost.

Evžen lítostivě zavrtěl hlavou. Přejel si bledý obličej rukama a pokusil se vzchopit. „Nějaký… nějaký starý pán,“ vypravil ze sebe. „Morous ho dostal ve spánku. Určitě tam leží už tak dva dny.“ Sklíčeně dumal o tom, že jeho naděje, že se morousovo řádění nakonec obejde bez obětí, vyšla naprázdno. Určitě toho pána napadl hned první noc, a protože to byl starý člověk, nedokázal mu vzdorovat dlouho.

„Co s ním uděláme?“ vytrhl ho Jetřich ze zamyšlení a Evžen se donutil zase uvažovat prakticky.

„Teď nic, není čas,“ odpověděl smutně. „Asi tu bydlel sám.“ Letmo se dotkl stěny. Žádné stopy magie. „Nebyl to čaroděj. Pošli zítra oznámení na obyčejnou policii, oni se o něj postarají.“

„Copak já vím, jak se dává zpráva obyčejné policii?“ naježil se Jetřich. „Proč to neuděláš ty, ty s nimi umíš jednat.“

Evžen na něj vážně upřel kulaté hnědé oči: „Nejspíš proto, že zítra už budu pravděpodobně zpátky ve vězení.“ To pomyšlení ho vzpružilo, náhle do něj znovu vjela energie: „Na tom nesejde. Teď musíme najít morouse. Jdeme.“

S prohlídkou bytu byli hotoví rychle. Kromě pokoje a ložnice už se tam nacházela jen chodbička a na druhé straně kuchyň páchnoucí neumytým nádobím, ne zrovna moc čistá koupelna a komora plná všelijakých krámů.

„Tak kde je? Jseš si jistý, že jsi to kouzlo udělal správně?“

Evžen po Jetřichovi jen blýskl dotčeným pohledem a ani se nenamáhal odpovědět. Zpochybňování svých čarodějnických schopností nesnášel zrovna nejlíp. Ukázal na dřevěný poklop na konci chodby. Jedním skokem byl u něj, zaškrábal na omšelé prkno a poklop se otevřel. Pod ním vedly dřevěné schůdky nebo spíš žebřík do tmavého sklepa.

Jetřich odvážně sestoupil první a Evžen spíš netrpělivě sjel, než seběhl za ním. Křísl drápky a k nízkému stropu se zvolna vznesla sféra naplněná měkkým světlem.

Byl to obyčejný sklep, jak už sklepy bývají, vlhký a studený a naplněný zápachem mokré hlíny a nahnilých brambor. Vysoká prázdná bedna z dřevěných latěk určitě sloužila na uložení brambor do zásoby přes zimu. Kromě toho tam stála už jen vratká polička se dvěma zapomenutými kompoty a u protější stěny podlouhlá dřevěná bedna.

Oba zároveň k ní přikročili a společně pomalu nadzvedli víko.

Děsivé oči oběšence je probodly nenávistným pohledem.

Jetřich víko leknutím upustil a Evžen sám ho neudržel. S tupým zaduněním zapadlo zpět.

„Máme ho,“ šeptal Jetřich vyplašeně. „A co dál? Uřízneme mu hlavu?“

„To nestačí,“ odpověděl Evžen vážně a bezděky také ztlumil hlas. Celým jeho tělem projelo zamrazení. Nervózně škubl rameny, aby zahnal vzpomínku na to, jak ho tahle zrůda napadla v plné síle. Teď je morous neškodný, ale do západu slunce už zbývají jen necelé tři hodiny. Stísněně si uvědomil, že času není nazbyt.

„Musíme ho pohřbít,“ připomněl.

„Tady?“ rozhlédl se Jetřich po sklípku.

„Ne. Musí to být na hřbitově a se vším všudy.“ Evžen se zamyšleně poškrábal za uchem. „Znáš hřbitov na Bílé hoře?“

„Tam už se nepohřbívá,“ namítl Jetřich.

„Ale pořád je to hřbitov. A tím líp pro nás, nedovedu si představit, jak bychom něco takového prováděli za bílého dne nahoře u Matěje. Musíme ho tam přenést a pokud možno tak, aby se jeho samotného magie nedotkla. Nějaký nápad?“

Jetřich se navzdory vážnosti situace pousmál. Konečně něco, v čem se vyzná líp on. Vzduch je jeho živel a přenesení bedny s morousem zvládne snadno.

Přehnaně dramatickým tónem pronesl zaklínadlo a vztáhl pravou ruku nad bednu. Z jeho dolů obrácené dlaně vytryskly bílé paprsky a ovinuly truhlu jako pevná síť. Jetřich popadl levačkou Evžena za paži a přemístil se s ním i se svým ponurým nákladem.

Bez nehody přistáli v parku před brankou v bílé zdi. Jetřich nahlédl dovnitř. Malý hřbitůvek s pomníky roztroušenými v trávě působil docela mile. „Bude to tady mít hezké,“ poznamenal ironicky.

Evžen neodpověděl, zaškrábal drápkem na branku a zámek povolil. Jetřich chtěl znovu vyvolat své paprsky, aby bednu přenesl dovnitř, ale Evžen ho zarazil: „Čím míň tam budeme čarovat, tím líp. Nezapomeň, kde jsme.“

„Hřbitovy nejsou blokované proti kouzlení,“ odporoval Jetřich.

„Neříkám, že to nejde, ale že se to nemá dělat,“ odsekl Evžen, chytil truhlu za jeden okraj a Jetřich se neochotně chopil druhého konce. S námahou nepřirozeně těžké břemeno zvedli a pronesli brankou. Jetřich nasupeně vrčel cosi nesrozumitelného. Byl mnohem silnější a především o hlavu větší než drobný Evžen, takže největší úsilí musel vyvinout on.

„Zatím to stačí,“ zašeptal Evžen a tvářil se, že si jeho rozladění nevšiml. „Najdu mu místo a ty zatím někde sežeň lopatu nebo něco takového, protože hrob musíme vykopat taky ručně.“

„To ji mám ukrást?“ namítl Jetřich.

„To si zařiď, jak chceš, hlavně sebou hoď,“ vyjel Evžen už také nakvašeně a nevděčně si pomyslel, že bez takového pomocníka by se docela klidně obešel. Něco z toho se odráželo v jeho výrazu, a tak Jetřich bez dalších námitek okamžitě zmizel.

Evžen si oddechl, potřeboval se v klidu soustředit na to, co měl v úmyslu, a zvědavého kamaráda za zády k tomu vůbec nepotřeboval. Začal mezi hroby hledat prostor, kam by mohli bednu s morousem zakopat. Něžně se konečky prstů dotýkal hlíny a kamínků mezi stébly trávy, probouzel je a pozorně poslouchal jejich odezvu, v duchu se omlouval mrtvým, které vyrušil, a jemně vracel rozhrnutou zeminu zpátky tak, jak byla. Konečně našel volné místo u zdi, kde nebyl žádný hrob, ani skrytý, zapomenutý a neoznačený.

Ještě jednou si ověřil, jestli se tam truhla skutečně vejde, když ho náhle vytrhl Jetřichův pobavený hlas: „Nejdu nevhod? Mazlíš se s tím jako s…“

Evžen zamračeně zvedl hlavu a zpražil ho dotčeným pohledem. „Nemám dojem, že tohle všechno je až taková zábava,“ řekl tiše a posmutněle a Jetřich raději zmlkl a jen mu beze slova ukázal dva rýče, které přinesl.

Evžen hbitě vyskočil, chopil se jednoho nástroje, letmým pohledem zkontroloval slunce, které se neúprosně blížilo k západu, a horečně se pustil do práce.

Jetřich shodil svůj těžký plášť, aby mu nepřekážel, a přidal se k němu. Za chviličku zjistil, že je to mnohem větší dřina, než čekal. Vlastně něco takového jako ručně kopat v zemi ještě nikdy nezkoušel a bojoval s pokušením pomoct si kouzlem, ale nechtěl Evžena zase rozčílit. Když řekl, že na hřbitově se čarovat nemá, tak snad věděl, o čem mluví. Jetřich tak úplně nesdílel Evženovu posedlost rituály a jejich přesným dodržováním, sám dával přednost jednoduššímu kouzlení pomocí zaklínadel, ale uznával, že v téhle ožehavé situaci by ho nejspíš poslechnout měl. Evžen je zjevně přesvědčený, že čarování na hřbitově by mohlo mít nějaké neblahé následky. Takže to bude pravda.

„Co když to nestihneme?“ supěl a otíral si pot z čela.

„Tak jsme mrtví,“ procedil Evžen skrz zaťaté zuby. „Nebo aspoň jeden z nás určitě.“

„Myslíš, že si tě pamatuje?“ zauvažoval Jetřich a hlavou mu prolétla prchavá naděje, že v tom případě by si snad probuzený morous vybral známou oběť. Tím spíš, že Evžen má u sebe ten jeho nešťastný provaz.

Hněvivé zablýsknutí hnědých očí ho donutilo nechat úvah a znovu zabrat.

„To už by mohlo stačit,“ vydechl Evžen konečně toužebně očekávaná slova, odložil rýč a znovu se znepokojeně podíval na rudnoucí slunce. „Pojď mi s ním pomoct, máme už jen pár minut.“

Dovlekli bednu k hrobu, s obrovským úsilím ji spustili do jámy a zvedli víko.

Morousův znetvořený obličej vypadal v odrazu červeného západu snad ještě děsivěji než v noci. Krvavé živé oči svítily jako uhlíky.

Jetřich ucouvl a polil ho studený pot. V příštím okamžiku slunce zmizí za obzorem a ta příšera se na ně vrhne.

Evžen se naježil a vycenil zuby jako šelma, co se chystá k útoku. Provazem, který celou tu hrůzu zavinil, bleskurychle svázal oběšencovy pokroucené ruce. Prudce utáhl uzel právě v okamžiku, kdy slunce definitivně zapadlo.

I se spoutanýma rukama se morousovo ztuhlé tělo začalo pomalu vztyčovat. Jetřich se zajíkl zděšením. Divoká zuřivost v liškomágově tváři mu v té chvíli ale naháněla větší strach než přízrak bezprostředně hrozící jistou smrtí. Evžen vyskočil, zvedl ruce nad hlavu a v tom okamžiku v nich držel rýč. Bez zaváhání jednou zběsilou ranou přesekl morousův zjizvený krk silou, kterou by v něm těžko někdo hledal.

Morous s příšerným zachroptěním klesl zpět a znehybněl. Evžen odhodil rýč, drápy vyrval velký kámen ze soklu zchátralé hřbitovní zdi, svalil ho na mrtvé tělo, přiklopil bednu víkem a mlčky začal hrob zahrnovat hlínou. Jetřich mu váhavě přispěl na pomoc. Cítil se najednou v Evženově blízkosti poněkud nesvůj, i když ten už se zase tvářil docela klidně.

Náhle Evžen znovu zostražitěl a zvedl hlavu. Jeho jemný sluch zachytil nový zvuk v šelestícím listí a občasném ptačím zapípání. Něčí tiché kroky se blížily k brance hřbitova.

„Zmiz, dodělám to sám,“ sykl ostře.

Jetřich se ani nezeptal proč, s úlevou upustil násadu a vypařil se.

 

Liškomágové – Provaz z oběšence (10)

Když zavrzala branka, Evžen se ohlédl po zvuku a překvapeně vykulil oči. Blažej Dmýšek osobně. A sám. Čekal dva tři strážníky jako předtím. Tak buď je prostě zvědavý, což by Evžen chápal, nebo ho skutečně obvinili z pokusu o masovou vraždu, nebo jak to říkal ten, co ho vyslýchal. Evžen sice Dmýška nemiloval o nic víc než řadové policajty, ale vážil si ho jako schopného mága a inteligentního chlapa, a tak se rozhodl počkat. Snad s ním bude rozumná řeč.

Sebral dvě větvičky, překřížil je a obtočil stéblem trávy. Položil dřevěný křížek na čerstvý hrob. Pak se uvelebil rovnou na trávníku a čekal, až k němu Blažej dojde.

Blažej se taky posadil do trávy. „Tak co s vámi?“ prohodil konverzačním tónem.

Evžen unaveně pokrčil rameny: „Je po něm. Teď už je dokonale mrtvý a rituálně pohřbený a bude pokoj. Můžete si to zkontrolovat.“

„To uděláme. Ale vy jste nám utekl. A mám dojem, že máte hodně co vysvětlovat.“

„Takže mě zatknete znova? A že jste se obtěžoval vy osobně?“ ušklíbl se Evžen. „Myslel jsem, že děláte vraždy.“

„Magické útoky proti obyčejným. Vy máte na krku možné obvinění z obecného smrtelného ohrožení. A dejme tomu, že mě to prostě zajímá. Vyvolání morouse není tak běžná záležitost.“

„Jistě,“ vzdychl Evžen a uhnul pohledem. „Takže co teď se mnou uděláte?“

„To bude nejspíš záležet na tom, jak věrohodně mi vysvětlíte, jak jste přišel na to, že ten morous je zmizelý oběšenec z Podbaby. O téhle události nevyšla žádná zpráva. A taky mě zajímá, kdo teda morouse vyvolal a jak jste vy přišel k tomu provazu. A jen tak mimochodem bych taky rád věděl, proč jste ho musel mermomocí zničit sám i za tu cenu, že máte na krku o malér víc kvůli útěku z vazby.“ Blažej pořád mluvil klidně a skoro lhostejně, ale Evženovi bylo jasné, že ta nezúčastněnost je jen předstíraná. Uvažoval, co vlastně říct. Na hraní se slovíčky už prostě neměl sílu. Až do téhle chvíle si ani neuvědomoval únavu z předchozího vypětí a neobvyklé fyzické námahy, ale teď na něj vyčerpání dolehlo naplno.

„To je váš plášť, předpokládám,“ poznamenal z ničeho nic Blažej s pohledem na těžkou černou látku složenou u nejbližšího náhrobku.

„Jistě,“ odtušil Evžen.

„Tak byste si ho asi měl vzít na sebe. Jste úplně propocený.“

„Je mi horko,“ odmítl Evžen stroze a zadoufal, že ho Dmýšek nebude nutit násilím, aby si ten zatracený plášť vyzkoušel, protože by se v něm úplně ztratil. Náhlý vztek na Jetřicha a jeho marnivost a zapomnětlivost mu kupodivu pomohl znovu nabýt rovnováhy a čelit výslechu s větší jistotou.

„No dobrá, to zatím necháme stranou,“ pokrčil Blažej rameny. „Takže k věci.“

„Slyšel jsem ho, jak obchází domy a snaží se dostat dovnitř,“ spustil Evžen tiše. „Myslel jsem nejdřív, že je to můra, vypadalo to tak. Nepodařilo se mi ho vystopovat ve dne, tak jsem šel za ním v noci, chtěl jsem ho zničit zrcátkem.“ Ironicky se ušklíbl: „Což se jaksi nepovedlo. Ale já jsem starého Soukupa trochu znal, takže jsem ho prostě poznal. Proto jsem věděl, kdo to je.“

Blažej vypadal poněkud konsternovaně. „Kdyby mi kdokoliv jiný tvrdil, že se pokoušel čelit můře nebo morousovi uprostřed noci, pošlu ho s tak šílenou historkou do háje,“ prohodil. „Vám to ku podivu věřím.“

Evžen se ani neusmál: „No, je to pravda. Snažil jsem se zatím aspoň pečetit domy, a když morous napadl malou Magdalenu Řehořovou a našel se ten nešťastný provaz, tak už jsem věděl, co mám dělat. Zničil bych ho hned, jenže mě sebrali. Tak jsem prostě utekl, protože jsem nechtěl riskovat další noc. Objevil jsem jeho úkryt pomocí stopovacího kouzla, zabil jsem ho a pohřbil ho tady. To je asi tak všechno, co vám můžu říct.“

Dmýšek zvolna přikývl. Zdálo by se, že ho výpověď prozatím celkem uspokojila, ale Evžen tušil, že to je teprve začátek.

Blažej ho probodl pronikavým pohledem: „Na něco jste zapomněl.“

Evžen zase nervózně uhnul očima. „Bohužel,“ připustil smutně. „Aspoň jednu oběť přece jen dostal. Zabil majitele toho domku, kde se ukrýval.“

„Kdo to byl?“ zeptal se Blažej ostře.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Evžen zasmušile. „Nějaký osamělý starý pán. Obyčejný. Zatím jsem neměl čas postarat se o něj.“

„Podíváme se na to. Ale neřekl jste mi to hlavní.“

Evžen nepatrně pokrčil rameny: „Nic víc nevím.“

Blažej se netrpělivě zamračil: „Poslyšte, víte stejně dobře jako já, že morous nikdy nevznikne sám od sebe, vždycky jen na nějaký vnější podnět. Takže kdo ho vyvolal?“

Evžen si zničeně přejel zjizvenou rukou přes obličej a toužebně pomyslel na postel, nebo třeba i na vězeňský kavalec, to mu teď vlastně bylo docela jedno. Bral by cokoliv, kde by ho nechali nerušeně spát, a bylo mu jasné, že s odpovědí „nevím“ se Dmýšek v žádném případě nespokojí a nenechá ho být, dokud mu neřekne něco přijatelného.

„Já,“ prohlásil odhodlaně. Nenápadně položil prostředníček levé ruky na granát schovaný pod špinavým tričkem a pokusil se vytvořit si štít, aby Blažejovi zabránil sledovat jeho myšlenky.

V ocelově šedých očích Blažeje Dmýška se zablýsklo. Všiml si toho, zatraceně, ale prozatím se nepokoušel štít prolomit. Nejspíš se mu to zdálo zbytečné. „Hm. A jak jste to udělal?“

„Omylem,“ řekl Evžen rychle. „Chyba v rituálu. Prodávám amulety a provaz z oběšence se shání těžko. Říkal jsem si, že by byla škoda nevyužít příležitosti.“

Blažej si povzdechl: „A víte, co vám za to hrozí?“

„Vím,“ zbledl Evžen. „Snažil jsem se ochránit všechny, kdo byli v dosahu. Bohužel to taky tak úplně nevyšlo. Ten starý pán mě opravdu strašně mrzí.“

„Tohle vám věřím,“ přikývl Blažej. Vzápětí zpřísněl: „A teď nechte toho lhaní, nebo skončíte pod kořeny na Boubíně rychleji, než si umíte představit. To si opravdu myslíte, že vám skočím na tvrzení, že jste udělal nějakou školáckou chybu? Nejspíš zapomínáte, že o vás něco vím. Že máte černé svědomí, to je mi jasné, ale toho morouse jste nevyvolal. Koho se zas snažíte krýt? Nějakého přítele?“ Pohodil hlavou směrem k odloženému plášti. „Svou ženu?“

„Ne!“ vyhrkl Evžen vyděšeně. „Přísahám, že moje žena s tím nemá vůbec nic společného. Prosím vás, věřte mi to.“ V zoufalství zrušil svůj beztak ne moc účinný štít. „Vidíte? Říkám vám pravdu. Nechte mou ženu na pokoji.“

Blažej mlčky vyčkával a přesně jak předpokládal, Evžen napjaté ticho nevydržel a konečně povolil.

„No tak dobře,“ přiznal nešťastně. „Ten zatracený provaz ukradly moje děti. Byla to jen pitomá klukovina. Neměly v úmyslu nikomu ublížit ani netušily, jaké to může mít následky, věřte mi aspoň tohle. Já jsem na to přišel až včera. Je to moje vina, měl jsem je prostě líp hlídat.“

Blažej obrátil oči v sloup. To snad není pravda, tahle rodina. „Vaše děti nejsou plnoleté, takže za jejich průšvihy je nikdo stíhat nebude. Proč jste to nevysvětlil hned? Mohl jste si ušetřit to napadení na ulici a konec konců i to zatčení.“

„A víte vůbec, jak to tam vypadalo?“ namítl Evžen podrážděně. „Kdybych jim předhodil svoje kluky, vrhli by se na ně úplně stejně jako na mě, byli zuřivostí úplně bez sebe. A vlastně se jim ani nedivím, možná bych reagoval stejně, kdybych byl na jejich místě a moje děti v ohrožení. Tak jsem se prostě radši nechal sebrat. Takže teď už víte vlastně všechno.“

„Ještě mi řekněte, jak jste se dostal ven z té kobky.“ Blažej se nepatrně pousmál.

„Oknem,“ přiznal se Evžen klidně a neodpustil si přidrzlý úšklebek. „Oni si nevšimli, kdo jsem.“

„Jistě. Neptám se, kdo vám pomáhal.“

„Ne, to se neptejte. Takže co bude dál? Jsem unavený a mám toho všeho tak akorát dost, takže bych rád věděl, na čem jsem.“ Evžen dál zdánlivě klidně seděl v trávě a opíral si lokty volně svěšených rukou o kolena, ale jeho svaly se napjaly a hnědé liščí oči se zúžily. Přes zdánlivou rezignovanost se nehodlal vzdát tak snadno a nechat se znovu potupně předvést tomu zabedněnému strážníkovi. Jako každá šelma zahnaná do kouta byl připravený ve zlomku vteřiny zaútočit.

Blažej se pro jistotu nenápadně přichystal k obraně. Tenhle ztřeštěný chlapík může při svém temperamentu udělat jakoukoliv nepředloženost. Možná by ho přemohl a možná taky ne, viděl předloni, čeho je schopný, takže věděl, že podceňovat ho by byla velká chyba. Jenže i kdyby případný souboj navzdory vyčerpání vyhrál, v konečném důsledku by mu to jen přitížilo. Za napadení detektiva ve službě by ho čekal mnohem horší trest než teď, kdy má objektivně na krku jen ten útěk po zatčení.

„Poslyšte, Evžene,“ začal Blažej pomalu, „budu vám vděčný, když mi těmi svými eskapádami přestanete přidělávat práci s papírováním. Jinak když to shrnu, o potrestání vlastních dětí se nepochybně dokážete postarat sám. Vám se dá vyčítat nedbalost, ale podle zákona jde jen o ten útěk z vyšetřovací vazby.“

Vytáhl Evženův odrbaný batůžek a hodil mu ho.

Evžen se rozzářil, když zjistil, že v něm nic nechybí, dokonce ani kamenný nožík. „Takže takhle jste mě našel,“ došlo mu a pomyslel si, že kameny bude muset rituálně očistit, protože si prošly docela nepříjemnou procedurou. Tedy jestli k tomu vůbec bude mít příležitost. Znovu se soustředil na Blažeje, který pokračoval.

„Vy jste v zásadě poctivý chlap, takže to s vámi nejspíš risknu. Když vezmu v úvahu, proč jste se tak nutně potřeboval dostat ven… máme tady o jednu zrůdu míň… a podařilo se vám celou vesnici více méně účinně ochránit… všechny ty postižené děti budou v pořádku, i ty obyčejné… takže kdybyste teď na sebe dokázal nějaký čas neupozorňovat, mohl bych váš spis prostě někam založit až do promlčení.“

Evžen se zazubil: „To zní nadějně.“

„Hm. Ale jestli se zase zapletete do nějakého průšvihu, už vám nepomůže ani svěcená a odsedíte si to,“ upozornil ho Blažej. „Tak zmizte.“

Evžen se spokojeně ušklíbl. Sebral ze země kamínek, nedbale dvěma prsty naznačil pozdrav a doslova pokyn splnil.

 

Liškomágové – Provaz z oběšence (11)

Před číslem 13 v Lysolajích postával uniformovaný strážník a s ním Řehoř starší, který v jednom kuse něco polohlasně vykládal a podezřívavě se rozhlížel na všechny strany.

„Nechápu, proč stojíte na ulici,“ opakoval už asi podesáté. „Jestli se sem vrátí, uvidí vás už z dálky a práskne do bot. Měl byste se ukrýt a sledovat dům ze zálohy.“

„Mám svoje instrukce,“ zavrčel strážník.

„Zvláštní instrukce,“ bručel Řehoř. „Co když vám proklouzne zadem?“

„Poradím si,“ odsekl strážník. Stejně svůj úkol považoval za čistě formální. „Nedovedu si představit, že by uprchlík před policií jen tak klidně přišel domů.“

„Určitě se pokusí sejít se svou rodinou, znám ho dobře,“ svěřil mu Řehoř důvěrně a ušklíbl se. „Strašně na nich lpí.“

Strážník si pomyslel, že na tom, že má někdo rád svou rodinu, není snad nic špatného, a neodpověděl.

„Nebo byste měl hlídat uvnitř,“ pokračoval Řehoř, jako by si jeho rozladění nevšiml. „Jeho žena je stejně mazaná liška jako on, kdo ví, co mezitím provádí.“

„Nemám oprávnění jakkoliv omezovat jeho ženu. Tu nikdo z ničeho neobvinil.“

Řehoř na okamžik zmlkl a nespokojeně se znovu rozhlédl po liduprázdné ulici. „Měli byste aspoň být dva. Jak to, že vás poslali samotného?“ napadlo ho po chvíli.

„Chcete naznačit, že bych ho nezvládl?“ urazil se strážník.

„Nic ve zlém, ale rval se jako ďas s celou skupinou zkušených čarodějů, dokud jsem ho nevyřídil já,“ odpověděl Řehoř významně.

Strážník na něj poprvé pohlédl s jistým zájmem: „Vážně?“

„Ovšem,“ prohlásil Řehoř sebevědomě. „Chcete radu, co na něj platí? Oheň. Toho se každá liška bojí jako čert kříže.“

„Hm. Zvážím to,“ zabručel strážník nezávazně. Zneužívat něčí fobie se mu jaksi příčilo. A navíc nabyl podezření, že horlivost starého čaroděje není způsobená jeho snahou pomáhat zákonu, ale spíš nějakou osobní záští vůči tomu stíhanému, a přestávalo se mu to líbit. Dotěrný samozvaný pomocník mu začal jít na nervy.

Zrovna se ho chystal vyzvat k odchodu, když ho Řehoř rozčileně zatahal za cíp pláště a ukázal na konec ulice.

Na rohu se objevil středně vysoký štíhlý muž se světle rezavými vlasy oblečený v umolousaném tričku a odřených džínách ušpiněných od hlíny a strážník si uvědomil, že odpovídá popisu. Rázným krokem mu vyšel vstříc.

Zrzek se na vteřinu zarazil, ale nepokoušel se utéct. Loudal se dál s rukama v kapsách a s předstíranou lhostejností oba muže minul.

Zrovna ve chvíli, kdy se strážník chystal Evžena oslovit, se zachvěl stříbrný odznak na klopě jeho pláště a ozval se hlas velitele Kadrnožky. Strážník vyslechl hlášení a obrátil se k Evženovi: „Předpokládám, že jste pan Evžen Vulpes.“ Počkal na přikývnutí a pokračoval: „Právě mi bylo řečeno, že stíhání je zastaveno. Kriminální oddělení zjistilo, že morous je vaším přičiněním zlikvidovaný a vy nenesete žádnou vinu. Přeju příjemný den, pane.“

Evžen se unaveně pousmál a strážník zmizel.

„Co to… to snad ne…,“ rozvzteklil se Řehoř. „Nemysli si, že se z toho tak snadno vykroutíš!“

Evžen si všiml, že na dveřích ještě pořád visí cedule PŘIJDU HNED, jak ji tam ráno nechal, takže trafika nejspíš měla celý den zavřeno, a zmoženě si pomyslel, že teď už jen zbývá, aby měl opletačky se svým obyčejným zaměstnavatelem kvůli nedodržování pracovní doby. S Řehořem se vůbec nehodlal bavit, ale starý čaroděj mu nedal pokoj.

„Policajti možná skočili na tvoje řečičky, ale já se oblafnout nenechám, to si piš!“

Evžen se pořád ještě tvářil, jako by byl na ulici sám. Zaškrábal na dřevěnou desku, aby mohl konečně jít domů.

„Ty tvoje frajeřiny musejí přestat a já se o to osobně postarám, když policie je k ničemu,“ prohlásil Řehoř důrazně. „Využiju veškerou svou autoritu…“

V Evženových očích se potměšile zablýsklo. Nenápadně zkřížil ukazováček a prostředníček pravé ruky.

Starý čaroděj se vyjeveně zarazil, schlípl, ještě něco nesrozumitelného zakňoural a celý přikrčený a roztřesený se dal na útěk.

Evžen se pobaveně ušklíbl. Vůbec si nedělal těžkou hlavu z toho, že použil proti člověku kouzlo, kterým obvykle odháněl dotěrné psy, a s úlevou tiše vklouzl do domu.

V křesílkách u krbu seděli Ambrož s Jetřichem, zatímco Xénie nervózně postávala u stolu. „Stejně nedokážu pochopit, jak jsi ho tam mohl nechat samotného, aby ho zase chytili,“ vztekala se.

„Už jsem ti říkal, že mě poslal pryč,“ ohrazoval se Jetřich. „Ty ses s ním někdy zkoušela hádat?“

„Že váháš,“ usmál se Evžen.

Xénie vyjekla a dlouhým liščím skokem se mu vrhla do náruče. Políbil ji, a aniž ji pustil z objetí, vesele stiskl ruku oběma přátelům.

Když se dozvěděli, že celá záležitost je uzavřená, a navíc viděli, že Evžen se sotva drží na nohou, měli se k odchodu.

„Jo, přinesl jsi mi můj plášť?“ vzpomněl si ještě Jetřich.

„Zapomněl jsem, budeš si tam muset skočit,“ odtušil Evžen bezstarostně. „A taky na hřbitově zůstaly ty rýče.“

„To jsem si mohl myslet,“ zabručel Jetřich otráveně. „A to jsme se prosím kvůli tomuhle chlapovi chystali málem zbourat Vyšehrad. Nechápu, co mě to napadlo.“ Zabouchl za sebou trochu hlasitěji, než bylo nutné.

Děti se do té doby vyděšeně krčily v koutku a neodvažovaly se ani pípnout, ale teď zkroušeně vylezly. Směs radosti, obdivu a obav, co bude, se v jejich výrazech zračila docela jasně.

Drahoš se začal lítostivě omlouvat. Měl dost času na přemýšlení a v plné míře mu došla všechna hrůza, kterou svou neuváženou klukovinou rozpoutal. Nebýt toho, že otec vzal jeho vinu na sebe a podstoupil boj s morousem a všechny následky sám, teď už mohl být stejně mrtvý jako ten nešťastný opuštěný pán. Tohle si nikdy neodpustí.

Evžen se nejdřív zatvářil přísně, ale pak usoudil, že chlapcovo pokání je naprosto upřímné. Děti si to nejspíš skutečně budou pamatovat. Trochu ho mrzelo, že na to tvrdé poučení došlo tak brzy, ale zákony magie platí pro každého a dřív nebo později by se o tom přesvědčily stejně a možná i hůř. Přestal se mračit a přikývl, že omluvu přijímá.

„Příště až zas budeš dělat lumpárny, tak je aspoň dělej pořádně,“ ušklíbl se. „Myslel jsem, že si umíš udělat lepší skrýš než takovou, do které vleze každá malá holka.“ Usmál se a v ten moment mu všechny děti visely na krku, div neztratil rovnováhu. Chvíli se s rodinou šťastně objímal, a pak se vesele vymanil z pištícího klubka.

„Už nemůžu,“ prohlásil. „Jdu se vykoupat a spát. Kdo mě vzbudí, dostane pohlavek.“

 

KONEC

Aktualizováno: 2.9.2020 — 19:07

23 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jupííí – dopadlo to dobře! Liškomágové do každé rodiny… fakt se divím, že o vydání nebyl zájem – že by to nikdo z vydavatelství nečetl?! (tmi)

    1. Někdy četli, někdy nečetli, ale to už je jedno. Asi všichni, koho to by zajímalo, už to stejně četli ;)

  2. Dočetla jsem a konec se mi moc libil. Jejen že vše šťastně skončilo, ale libil se mi i přístup (vyřešení situace)Blažeje Dmýška !(…“Blažej Dmýšek byl navzdory svému docela roztomilému jménu tvrdý chlap“):)

    A tyhle dvě věty se mi moc líbily: „…což zjistili jednak domovní prohlídkou a jednak výslechem jeho rozrušené ženy, která vyváděla tak, že raději zas rychle zmizeli“ :)

    A na konci: „Usmál se a v ten moment mu všechny děti visely na krku, div neztratil rovnováhu. Chvíli se s rodinou šťastně objímal, a pak se vesele vymanil z pištícího klubka“.

    Dobré poučení pro mladé nezkušené čaroděje, nedotýkat se provazu oběšence !!!

  3. Uf, ještě,že to dopadlo takhle. Už,už jsem měla obavy.
    Řehořové všech zemí vy…… atd. ! :-))
    Moje oblíbené čtení nyní budou Liškomágové ještě jednou,najednou. :-) Díky!

  4. No, co napsat, prostě umíte a jste hrozně šikovná, moje favoritka letošního Dedina literárního léta.

    1. A jako vždy, když jde o nějakého dobře píšíciho člověka, se Vás musím zeptat – neuvažovala jste nikdy o psaní klasické beletrie? Třeba Vaše povídky by musely být úžasné, myslím.

      1. Já nevím, co si mám představit pod klasickou beletrií. Jakože realistickou? Ne. Lišáka jsem zkoušela udat, ale není zájem, a v podstatě žádná spisovatelka nejsem, když mě něco napadne, tak to napíšu, a pak mě třeba rok nebo dva nic nenapadne, tak holt nic nenapíšu :-)

  5. Dobrej konec, tedy nejen dobrý, jakože happy, ale vynikající. Přiznámá, že starý Řehoř mi celou dobu šel strašně na nervy.

    1. Jo, jsem posledně napsala, že vypadá jak sousedky nad Viktorkou v Babičce, viz.ilustrace M. Velíška (asi můry)
      :-)) neprošlo mi to kvůli pomalosti mého pecka,asi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN