LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Tora: Andělé, jehly a desetníky

Že se něco takového nemůže stát? Inu… kdo ví!

 

 

 

*** středa ***

Vklouzl jsem do síně jako jeden z posledních. Hudba už hrála, místností znělo Hallelujah. Petra měla svůj vkus, a jestli výběr hudby zůstal na ní, máme se na co těšit. Sedl jsem si do poslední řady a sklonil hlavu. Kdyby to byl aspoň originál, ale paní, co zpívala za plentou, na tuhle písničku fakt neměla. Byl jsem v pokušení si zacpat uši, ale slušné vychování zvítězilo, tak jsem jen zaťal zuby.

Šimone, Šimone, pomyslel jsem si. Tohle jsem nečekal ani ve snu. Když mi Petra před pár dny volala, že jsi ve špitále, pomyslel jsem si něco o plašankách a její úzkostný hlas jsem se snažil shazovat nejapnýma vtípkama. Šimonovi se přece nemůže nic stát, ne? Vždycky byl první v partě, ten, na kterého bylo největší spolehnutí a ten, který nikdy, ale opravdu nikdy nezklamal. Taková blbost, jako pád z kola, že mu mohla ublížit? A teď sedím v obřadní síni krematoria, zírám na tmavou rakev se stříbrnými ozdobami zavalenou kyticemi a věnci a pálí mě oči.

Bože, ten chlap se ale vykecává… Petra říkala, že objednala tu nejdražší variantu, proslovy prý bude mít několik lidí, přišla i s nápadem, že bych já, jako kamarád, taky mohl… Ne, nemohl. Z duše nesnáším pohřby. Představa, že bych si měl stoupnout vedle té věci, ve které leží můj kamarád a říkat nějaké přihlouplé historky ze života, to ne, ani náhodou. Pokradmo jsem se rozhlédl a vytáhl mobil. No co, sedím sám v poslední řadě a potřebuju vědět, jestli se Moláček neozval… jen kouknu a hned to zas zavřu, slíbil jsem v duchu. Kdoví, jestli kamarádovi či sobě.

Vyhledávám wifi… kruci, to už mi zas došel kredit? ToNemateTrochuUctyKZesnulym? Málem jsem se uchechtl, naštěstí jsem se včas zarazil. Tyhle názvy wifin mě vždycky dostanou. Jako tehdy, v naší hospodě. Prej MyTadyZadnejNetNemameJoudo. No měli, jistěže měli, stačilo jen kliknout. Znovu jsem kouknul po okolí, přetáhl jsem prstem šipku na ToNemate… a kliknul. Mobil probliknul a byl jsem připojený. No vida. Pak že to nepůjde.

Najel jsem na poštu a začal rolovat stránky, když naskočila zpráva. Nedalo mi nekouknout.

‚Taky tě ty kecy tak nebaví?‘

Strnul jsem. Neznámé číslo. Nenápadně jsem schoval ruku s mobilem do klína a pokradmu se rozhlédl po smuteční síni. Kdo mě vyhmátl?

‚Nejradši bych pak šel k Joudovi s váma,‘ přistála mi obratem další zpráva.

Znovu jsem se rozhlédl, ale všichni viseli očima na chlápkovi v černém obleku, který sice Šimona v životě neviděl, ale mlel o něm už drahnou dobu. Pak mi najednou zablikala v hlavě výstražná žárovička a já strnul. K Joudovi? K JOUDOVI? Takhle jsme přece hospodě V zatáčce začali říkat my dva, Šimon a já! Právě podle tý wifiny! Nikdo jiný ten název nepoužívá!

Nenápadně jsem se vysunul z poslední řady a potichu zmizel za dveřmi do předsálí. Otřel jsem si čelo a zděšeně zíral na obě zprávy. Číslo 666999666. Co to je za pitomost? Přece…

‚Šimone?‘ odeslal jsem sondovací smsku. Třeba to byl všechno jen žert, taková ta super legrace, kdy na konci všichni vstanou, Šíma vyskočí z rakve a začnou třeba, co já vím, po sobě házet šlehačkovými dorty, prostě nějakej happening, jak je teď v módě, nebo je to nějaká televizní soutěž o největšího blba… Mobil mi v ruce zavrněl, přišla odpověď.

‚To je dost, že ti to došlo, draku,‘ smála se na mne i se smajlíkem.

‚Ty nejsi…‘ nedokázal jsem napsat ani v rakvi, ani mrtvý, tak jsem to poslal jen tak.

‚Jsem, vole, jasně že jsem. Tři dny ve špitále v šílený agónii, ještě, že už to skončilo. Teď jsem fakt zvědavej, co bude dál, a řeknu ti, jsem opravdu rád, že ses ozval. Už jsem to ani nečekal.‘

Zíral jsem na displej jako blázen a nechápal. Jak mi může mrtvý psát? Copak má v rakvi mobil nebo co?

‚Šímo, jsi to opravdu ty?‘ Na hloupější otázku jsem se nezmohl, ale vůbec jsem netušil, co bych mu asi měl napsat.

‚Už to tak bude, kámo. Abys mi věřil – Kulhavá Káča a Smrďa Rum.‘

Stáhnul se mi žaludek. Tohle znal fakt jen Šimon. Říkal tak dvěma kočkám mojí mámy, ta to nesnášela.

‚Co… prosím tě, kde vlastně jsi? Vidíš tunel? Nebo bílý světlo?‘ tahal jsem informace o posmrtným životě až z paty, nikdy mě toto téma neoslovovalo.

‚Kecy. Je tu tma, nemůžu se hejbat a ten chlap mele tak děsný krávoviny, že bych mu nejraděj rozbil hubu. Hele, nechceš mu ji rozbít za mě?‘

Představa, že bych nakráčel mezi pozůstalé a jen tak z ničeho nic tomu řečníkovi se smuteční vizáží jednu natáhl se slovy: „Šimon vám z rakve vzkazuje, že melete děsný krávoviny!“ mi roztáhla koutky úst do stran.

‚A ten zpěv! Jestli to jen trochu půjde, tu ženskou přijdu strašit, to se nedělá ani mrtvejm!‘ blikla další zpráva.

Proslovy už opravdu skončily a ze sálu se opět ozývaly varhany a táhlá žalostná píseň.

‚Hele, už jedu!‘ pípla mi další smska. Strnul jsem. Jestli se mi to všechno nezdá, tak budu první člověk na světě, který zjistí, jak je to doopravdy s životem po životě!

‚Držím palce,‘ odpověděl jsem automaticky. Pak jsem se málem rozesmál, takovou pitomost můžu napsat jenom já.

‚Už jsem zas v lednici, vole. Kdoví, kdy mě konečně zbaví těla.‘ Nestačil jsem ani dočíst, když do mě tvrdě rýpl loket Petřiny matky.

„Tobiáši! Není ti hanba? Prý Šimonův nejlepší kamarád! Pcha! Ani celé rozloučení s ním jsi nevydržel. Blbý mobil je ti přednější,“ drtila mezi zuby. „Vůbec jsi nepřišel Petře pokondolovat, to se nestydíš?“

Já vůl! Vůbec jsem nezaznamenal, že obřad už skončil a smuteční hosté vyšli do předsálí. Rozhlédl jsem se, abych Petru vyhledal, ale matinka mě vyvedla z omylu. „Už odjela. A nestojí ani o tebe, ani o žádné vaše kamarádíčky z mokré čtvrti. Kdyby s vámi Šimon nejezdil, mohl tady ještě být.  Já mu to říkala, ale marně, bohužel. Vrazi!“ zasyčela, odvrátila se ode mě a klestila si cestu davem. V černém kostýmku se závojíčkem vypadala jak plně oplachtěný trojstěžník.

Nebyl jsem u toho, když Šíma spadl z kola, tehdy jsem zrovna s partou jet nemohl. Prý to zezačátku ani nevypadalo zle, ale v nemocnici je rychle vyvedli z omylu. Páteř, slezina… Hlavně, že měl helmu. Prý kdyby ji neměl, byl mrtvý na místě. Nevím, co byla větší výhra, když už se to muselo stát. Postál jsem ještě chvíli před smuteční budovou a pak odešel domů. Do hospody s ostatními se mi nechtělo. Stejně jako nemusím pohřby, nemám rád ani kary. Ale hlavně mě trápilo pomyšlení na smsky, které jsem měl v mobilu.

Neblázním tak trochu?

Šel jsem domů a nalil si panáka. Pořádného. Jestli něco potřebuju, tak vylít si hlavu.

 

*** čtvrtek ***

Druhý den ráno jsem se probudil s pořádnou kocovinou. Což o to, rum byl kvalitní, ale množství víc než velké. První, co jsem udělal, bylo, že jsem hrábnul po mobilu a projel zprávy. Číslo začínající šestkami jsem nenašel. Oddechl jsem si. To byla včera spářka, když se mi zdála taková hloupost. Jak by asi tak mohl Šimon z rakve psát? Blbneš, kámo, blbneš, pomyslel jsem si a ztuha se dopotácel pod sprchu.

Ještě s mokrou hlavou jsem vyšel ven. Jindy jsem do práce jezdil na kole, ale dneska jsem chtěl jít pěšky. Doufal jsem, že pomalá procházka permoníky v mojí hlavě uchlácholí a oni přestanou bušit do kovadliny. Taky jsem se s rozhoupaným žaludkem na kolo moc necítil. Po pravdě, od Šimonova pádu jsem na kolo nesedl. Šimon… znovu se mi myšlenky stočily na ten podivný sen. Ta wifina… kruci, vždyť nakonec to můžu vzít kolem krematoria, je to jen o něco delší cesta než ta, kudy chodím normálně, a času mám habaděj. Až si prověřím, že takové připojení vůbec neexistuje, budu klidnější. Odhodlaně jsem vyrazil.

Kousek před krematoriem jsem zvolnil a sáhnul do kapsy pro mobil. Ve chvíli, když jsem se dostal na úroveň smutečních vrb, přístroj opět zavrněl. Ne jednou, ale několikrát. Pomalu, s obavami jsem přejel prstem přes displej. Číslo 666999666 na mě vesele svítilo, vedle zpráv už přečtených na mě mrkalo i několik neotevřených.

Kruci.

Kruci, kruci, kruci.

Tak ono se mi to nezdálo. Projel jsem zprávy, které už jsem znal, a začal otvírat ty nepřečtené. Byly tři.

‚Nudím se, šíleně se nudím!‘ zněl začátek první. ‚Nevadí mi ani tma ani zima, nic necítím, ale nemůžu se hnout z místa. Čučím na pitomý topoly a doufám, že tu nebudu hnít věčně. Ještě, že jsem se tehdy rozhodl pro kremaci! Čekat, než se rozpadnu v hrobě, to bych se unudil!‘

Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal topoly. Támhle, u té malé budovy. Tedy vlastně u márnice, jestli se tomu pořád říká stejně. Tam teď Šimon leží…

Klikl jsem na další obálku.

‚Jupí, už se zas vezu, už to doufám půjde rychle. Zbavím se těla a hurá do věčnosti.‘

Aha, tak už neleží v márnici. Koukl jsem na čas zprávy. Osm ráno, to jsem byl ještě pod sprchou, když ho… Jéžiš, to je hrozný pomyšlení!

Ťukl jsem na poslední zprávu.

‚Už nemám tělo! Jsem svobodný, jsem volný! Teda… Nejsem, musíme prej prvně všichni k jakýsi řece a přes tu se dostat dál. Až tam se pak vše rozhodne. Moc jsem to nepochopil, ale snad prej je v tom nějakej systém.‘

Tak Šíma to má už opravdu definitivně za sebou, pomyslel jsem si. Pomalu jsem šel ulicí, zamyšleně hleděl do mobilu, když vtom jsem ramenem o někoho zavadil.

„Pardon,“ ozval se nevrlý hlas.

„Pardon,“ zvedl jsem i já hlavu od mobilu, ale už jsem jen viděl záda v tmavé bundě. Zavrtěl jsem hlavou a koukl zpět na displej.

Nic. Prázdno. Číslo 666999666 opět zmizelo.

Rozhlédl jsem se. Od krematoria jsem byl už pěkný kus. Že se ztratila wifi, to mě nepřekvapilo. Přestože je veskrze zvláštní, má jako každá jiná jen omezený dosah. Jenže čísla a zprávy přece běžně nemizí.

Do práce jsem přišel s hlavou těžkou bláznivými starostmi. Celý den jsem dumal, co dál. Když se budu držet od kremačky dostatečně daleko, neměly by mi žádné zprávy chodit. Jenže já se znal. Nedokážu se držet stranou.

Na důkaz toho, že se znám opravdu dobře, jsem odpoledne už zas brousil kolem krematoria. Dokonce mobil zapípal už o několik ulic dřív, než předtím číslo zmizelo. Akční wifinka, jen co je pravda. Taková rozpínavá.

‚To je blázinec,‘ začal jsem číst první zprávu. ‚K řece jsem dorazil v pohodě, ale duší je tu jak v cestujících v tokijským metru. Ten týpek, co má převoz na druhou stranu, chce po každým nějaký drobný. Bez zaplacení se prej nikam nejede. Drobný, chápeš to? Copak dneska někdo dává nebožtíkům do rakve drobný? No nic, jdu to řešit.‘

Páni, tak ono opravdu existuje podsvětí? I Cháron? Sedl jsem si na lavičku, nastavil tvář slabému podzimnímu slunci a začal z paměti dolovat zbytky středoškolských vědomostí.  Jak ono to mělo být? Duše měla sejít do podsvětí, potom k nějaké řece – Styx? Acheron? Léthé? – a přes tu ji převezl převozník. Tedy pokud měla čím zaplatit, že. Proto se mrtvým kdysi pokládal do úst nebo na oči peníz. Ajajaj. Jestli tohle opravdu platí, tak bude před řekou sakra nával, peníze se mrtvým přestaly dávat už před hodně dlouhou dobou.

Otevřel jsem další zprávu.

‚Už jsem tu potkal spoustu známých lidí. Teda ne jako naše známý, ale tak všeobecně známý. Nedaleko třeba paří Freddie s Janis a Georgem Michaelem, kousek vedle stojí naštvaná Zsa Zsa Gabor, že ji nechtěj do vokálů. Ale jinak je tu šílenej zmatek, takhle jsem si posmrtnej klid teda nepředstavoval.‘

Vykulil jsem oči. Informace, že umřel George Michael, mě dočista minula.

‚Hlavně, že mi dali do rakve oblíbený kalhoty. Ale všechny drobáky z kapes mi Petra vyndala, krucinál. Nic jinýho převozník nebere, prej to má ve smlouvě zakázaný. Ale já beztak nic nemám. Hele, co kdybys mi zkusil hodit do urny pár kaček?  Klidně i starý deseťáky, nebo centy, to je úplně fuk, prostě cokoliv drobnýho. Třeba by to klaplo a já mohl dál!‘

Polkl jsem. Představa, že jdu za Petrou a vysvětluju jí, že nutně potřebuju hodit Šímovi do urny pár korun, mě vyděsila. Což Petru bych možná ještě i nějak ukecal, ale co s matinkou? Lepila se na Petru vždycky, Šimon měl co dělat, aby uhájil hrad, jak říkával. Teď určitě využila situace a pevně se u Petry zabarikádovala.

‚Šímo, neblbni, jak to mám asi udělat?‘ poslal jsem zpátky rozpačitou odpověď. ‚A vůbec, když nic nemáš, jak je možný, že se mnou komunikuješ?‘

Odpovědi jsem se ten večer nedočkal. Zatáhlo se, začalo poprchávat a já se zbaběle utekl schovat před studeným větrem domů. Mně totiž ještě není jedno, když je někde tma a zima.

 

*** pátek ***

Ráno mi pípl mobil už téměř u domu. No páni, pěkně nám holka kyne, to jsem ještě neviděl, takhle rozpínavou wifinu. S napětím jsem koukl na displej.

‚Tobe, ty totiž nevíš, že jsem byl ve zkušebním programu pro nové NFTC čipy. Moc jsem se tím nechlubil. Vůbec by mě nenapadlo, co dokážou. Kdoví, jestli to tuší autoři.‘

Zkoprněle jsem na těch pár slov zíral. Čip? On měl Šíma u sebe nějaký čip? Jestli má pravdu, jestli je to opravdu tím, tak to bude bomba! Jen je otázka, zda se dokážu dohodnout s lidmi od NFC.  A kde je vůbec najdu. Já kyberpunk moc nemusím, ale vím, že Šíma k němu tíhnul odjakživa. Neuromancera měl místo bible a Ljukaněnka s jeho Bludištěm odrazů mi nutil půl roku, než pochopil, že zbytečně.

‚Šímo, víš, co by to bylo za ránu, kdyby čipy fungovaly, jak píšeš? Všichni by po nich šíleli, aby mohli být ve spojení se svými blízkými i po smrti! Platily by se zlatem!‘

‚Moc se nepleť,‘ zněla odpověď. ‚Otázka je, jestli o spojení budou mít zájem i drazí zesnulí. Abych pravdu řekl, co se děje tam u vás, nás už moc nezajímá. Rád bych ten peníz…‘

‚Jak nezajímá? Tam kde jsi, je to lepší? Tak proč se mnou pořád komunikuješ?‘

‚Protože chci jít dál. Tady to vypadá jak v utečeneckým lágru. Na každýho novýho příchozího se všichni vrhnou, jestli náhodou nemá peníz nazbyt. Rád bych odtud pryč. Za řekou je to prej mnohem zajímavější. Jenže ten stařík je tvrdohlavej jak mula.‘

‚Jednoho staříka neumíte přesvědčit?‘ Nemusel jsem psát žádný ironický smajlík, aby Šíma věděl, že se nad dotazem ušklíbám. Jeden dědula, a oni si neporadí!

‚Nejde o staříka, vole. Nemáš peníz, nedostaneš se na loď. To není jak tam u vás, tady prostě pravidla platí.‘

Jo tak jak tam u vás… hm, třetí den a už jsme to my a vy. To jsou mi veletoče, vážení.

‚Seženu ti hafo drobáků, mám dva plný hrnky z maturáku, ale vážně myslíš, že to bude fungovat? A i tak, víš kolik miliard duší je kolem tebe? Co s tím udělá pár drobáků, prosím tě?“

‚Nemudruj. To není tvoje starost. Kolik andělů se vejde na špičku jehly? Tak vidíš. Nestarej se a zařiď ty drobný. A pak zajdi do kavárny jménem Paralelní metropole a chtěj Káju. Promluvte si o čipech. Určitě se dohodnete, to mi věř.“

Žádná další zpráva nepřišla, i když jsem vyslal ještě několik upřesňujících dotazů. Asi nemá čas, Šíma jeden, zřejmě paří s Mercurym, či co. Ach jo.

 

*** sobota ***

V noci se mi zdálo, jak mlžný duch vyťukává zprávu přes mlžný čip, obklopen spoustou mlžných VIP postav, které házely mlžný drobný po převozníkovi. Komunikace mi přišla naprosto logická a jasná a ještě chvíli po probuzení jsem si říkal, že je vlastně divný, že na to nepřišel nikdo dřív.

Že čip nemá klávesnici, jsem si uvědomil až po snídani.

Nemusel jsem do procesu, tak jsem setřásl zbytky snů a vydal se na výzvědy do Paralelní metropole. Ano, přiznávám, jsem zbabělec, takže jsem za Petrou nešel, ale na druhou stranu nejsem blbej a vím, že chvíli trvá, než je možno si urnu vyzvednout. Kdybych já se tak nějak mohl přimotat k tomu vyzvedávání…

U domu jsem letmo koukl na displej, ale nové zprávy žádné. Hm, vnucovat se ti nebudu. Šíma vždycky radši komunikoval face to face, smsky ho nikdy moc nebraly. Jak je jen píše, vrátil jsem se k mlžnému snu. Síla ducha, zřejmě. Jinak to asi být nemůže, když se tělo i s čipem změnilo na hromádku popela. To jsou věci.

Volným krokem jsem došel před kavárnu a pak se zarazil. Zavřeno. Sobota, mají až od dvanácti. Lenoši. Otočil jsem se a vešel do protější čajovny. Dal jsem si konvičku Karkade, odmítl veselou dýmku a objednal si kuskus se zeleninou. Lebedil jsem si v polštářích a sledoval, kdo otevře kavárnu. Přál jsem si, aby to byl ten neznámý Kája, nevím, co bych si tam s jinýma lidma vyprávěl.  Hele kámo, umřel mi kámoš a volá mi z podsvětí, nejspíš přes ten váš čip! Stejně mě budou mít za blázna. Jak já jim to jenom vysvětlím? Ukážu zprávy? Vytáhl jsem mobil, ale šestkový číslo samozřejmě nikde. Jsem moc daleko od wifiny, ale jak je možný, že se zprávy ztrácí taky…

Zrovna jsem si doléval čaj, když se u dveří naproti objevil mladý vousatý muž a za chvíli už se vevnitř rozsvítila světla. Pomalu jsem dopil, zvedl se a šel platit k pultu.

‚Jo, tak vy jste taky od nich,“ prskl dredatý mladík za kasou.

„A to je špatně?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ále,“ mávl rukou, „Hipstři…“ Výraz hovořil za vše.

V rozpacích jsem přešel přes ulici a vzal za dveře kavárny.

„Kája?“ zeptal se vousatý muž, tedy spíše mladík. „Těch sem chodí několik.“

„No,“ ošíval jsem se. „Měl by mít něco s čipy, tedy s FTFC čipy,“ lezlo ze mne jak z chlupaté deky.

„Aha, NFTC čipy myslíte,“ dovtípil se mladý muž a nepochopitelně se rozesmál. „Tak to už jsem doma. Smůla, Kája tu dnes nebude. Nejdřív tak v pondělí. Ale můžete tady nechat vzkaz.“

A tak jsem si s neviditelným Karlem domluvil přes úslužného mladíka schůzku na pondělí večer. Nemá cenu věci odkládat, že ano.

 

*** neděle ***

Část neděle jsem věnoval internetu. Pročítal jsem informace o kavárně Paralelní metropole. Původně jsem si chtěl jen najít adresu, ale když jsem klikl na jejich stránky, otevřel se mi nový svět – svět bitcoinů, hackerspacu a kryptoanarchie. I o těch čipech jsem se dočetl, prý se s nima dají zatím tak maximálně otvírat dveře nebo zaplatit útrata. To se někdo nechá čipovat kvůli takovým blbostem? Že měl Šíma v sobě čip, to by mě nenapadlo ani ve snu. Taky mne zarazilo, že se v té kavárně vlastně ničím jiným než bitcoiny platit nedá, koruny tam prostě neberou. Chvíli jsem vážně váhal, jestli si nemám nabízenou bitcoinovou peněženku zařídit, ale stačilo mrknout na kurs a okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl. Takových peněz za jeden bitcoinek?  Tak to prr, nejsem žádnej Rotšíld, navíc to vidím poprvý, nemá smysl se do něčeho takovýho vrhat po hlavě. Tak si u nich holt kafe nedám. Uvidíme, co mi doporučí ten ze záhrobí doporučený Kája.

 

*** pondělí ***

V práci mi šéf nahrnul nějaký neočekávaný úkoly, takže jsem se do kavárny dostal až hodinu před zavřením. Za pultem stál už zas jiný vousáč, ten čajovník – jak se sakra říká majitelům čajovny? – měl snad s těmi hipstery pravdu.

„Dobrý den,“ začal jsem ve vší slušnosti. „Nechával jsem tu v sobotu vzkaz pro Karla, rád bych se s ním potkal. Mám pro něj nějaké informace.“

Kavárník se usmál a pokýval hlavou. „Vím o tom. Je tu, čeká na vás v salonku.“ Ukázal prstem za sebe a dodal: „Ohledně kávy přijdu za chvilku, až se Kájou domluvíte, co a jak.“

Oddechl jsem si. Nebudu muset potupně přiznat, že žádné bitcoiny nevlastním. Kdoví, jak tady lidem bez bitcoinů říkají, napadlo mě. Taky používají to módní slovo mudla? Spíš mají něco extra, jako je extra celý tento divný svět. Odlepil jsem se od pultu a vešel do dveří, které mi vousáč ukázal. Octl jsem se v moderně zařízeném prostoru, samé sklo, ocel, skořepinová křesílka. Rozhlédl jsem se, ale Karla jsem nikde neviděl. Vlastně žádného chlapa jsem neviděl, jen v rohu u menšího stolku seděla nad noťasem mladá slečna. Zamířil jsem k ní.

„Dobrý den, hledám Karla,“ oslovil jsem ji. „Prej by tady někde měl být,“ mávl jsem rukou neurčitě kolem sebe.

Dívka se vesele usmála. „Jestli říkáte Karla, tak jste na správné adrese.“ Zvedla se a podala mi ruku. „Kája,“ představila se.

Přiznávám, zaskočila mě. Odsunul jsem protější křesílko a nešťastně se do něj sesunul. Chlapovi bych to snad nějak vysvětlil, ale holce? Dívka mě zvědavě pozorovala. Pak nevydržela.

„Máte prý pro mě nějaký vzkaz. Od koho, jestli se můžu zeptat?“

Tak hochu, a bojuj, vzdychnul jsem v duchu a položil před sebe mobil.

„Víte,“ začal jsem opatrně, „asi se vám to bude zdát divný. Jmenuju se Tobiáš a jsem – teda býval jsem – poměrně dobrým kamarádem Šimona Nováčka.“

„Šimi…“ vzdychla Kája a oči se jí zalily slzami. „Moc mi chybí. Vůbec by mě nenapadlo, že ho vidím naposled, když jsem s ním před časem mluvila.“

„Mně taky chybí, hodně,“ přikývl jsem. Vzal jsem mobil do rukou a nervózně jím otáčel. Vůbec jsem nevěděl, jak začít.

„Co mi teda vzkázal?“

„No, víte, ono je to trochu složitější.“

„O jé,“ zaznělo přes stůl. „Takový začátek vždycky zavání nějakým průšvihem. Tak co se musí dořešit?“

„Není žádný problém, ani průšvih. Já jen… já se přiznám, že nevím, jak vám to mám říct,“ přiznal jsem se nešťastně. „Ono je to fakt celý hrozně podivný.“

„Tak do mě, já něco vydržím,“ nadechla se.

Nadechl jsem se také a všechno jsem té útlé tmavovlasé dívce vypověděl.

 

Stáli jsme před branou krematoria, hlavy skloněné nad mým mobilem. Kája pročítala zprávy a jen sykala. Dočetla poslední a podívala se mi vyděšeně do očí.

„Tobiáši… já tomu nevěřím. To je nějaká habaďůra, to není možné přece. Nikdo nikdy…“ hlas se jí vytratil do ztracena.

„Ano, právě, nikdo nikdy,“ potvrdil jsem. „Ale vy jste to svým čipem dokázali!“

„Nevěřím. Prostě nevěřím. To není možné. Není.“

„Ale… kdo jiný by to mohl být? A jak by to dělali s wifinou? Pojďte se mnou a uvidíte, že se za čas číslo z mobilu ztratí. Kdo by tohle uměl? Vy o virtuálním světě víte mnohem víc, než já, je tohle vůbec možný?“ Přiznám se, že mě svým odporem pořádně nahlodala. Že bych byl opravdu totálně pitomý a skočil na nějakou ptákovinu?

Kája mi podala mobil. „Odblokuj mi ho,“ zatykala mi.

Naťukal jsem pár čísel, najel na zprávy a podal jí ho zpět.

„Napíšu mu já, můžu?“

„Právě jsem tě o to chtěl poprosit.“

‚Šimi, jestli to jsi opravdu ty, tak to dokaž. Ty víš jak. Kája z ParaMka. 56K12.‘

Chytrá holka. Tak teď jsem opravdu zvědavý, jak to dopadne.

Čekali jsme dlouho, ale marně. Zatracený Šíma, kde se zas fláká, napadlo mě. Pak jsem se musel v duchu usmát. Fakt mi asi hrabe. Opravdu se vztekám na mrtvýho kamaráda a podezřívám ho, že místo komunikace se mnou radši paří někde kdoví s kým?

Rozloučili jsme se rozpačitě. Vzal jsem si od Káji telefonní číslo a slíbil, že jí dám okamžitě vědět, jakmile se přijde nová zpráva. Rozcházeli jsme se s pocitem, že jsme oba dva skočili někomu neznámému na špek.

 

*** úterý ***

Celý úterý jsem byl jak na trní. Do práce jsem šel kolem krematoria. Pomalu, co noha nohu mine, ale žádná zpráva na mobil nenaskočila. V práci jsem seděl jak na jehlách, očima jsem popostrkoval hodiny, abych už už mohl vypadnout. Pomalou chůzi kolem kremačky jsem si zopakoval i cestou domů, abych pak v několikaminutových intervalech vybíhal před barák na místo, kde se jindy vždy telefon probral.  Kromě několika dotazů od Káji však za celý večer nedorazilo nic. Spát jsem šel s pocitem, že většího hňupa svět neviděl.

 

*** středa ***

Týden od pohřbu. Ráno jsem zaspal, takže mi nezbylo, než sednout na městskou. Tím pádem jsem se nedostal do potřebné blízkosti k wifi a celý den byl nervózní jak sáňky v létě. Jestli to takhle půjde dál, brzo mě vyhodí, moje pracovní nasazení úpí někde v koutku. Jakmile to šlo, zamával jsem docházkovému systému kartou a mazal nejbližší cestou ke krematoriu. Nedošel jsem daleko a mobil zavrněl. Ulehčeně jsem si oddechl, když na mne mrklo známé šestkové číslo.

Zpráva byla velmi úsečná:‚Trogid_15!81T  vlevo nahoře, okno kostela, oko havrana.‘

Nedalo mi to a zkusil jsem odepsat: ‚Šímo? Jsi na příjmu?‘

Dočkal jsem se brzo.

‚Jasně, brácho. Káje jsem odpověděl. Ona už bude vědět, co dál.  Teď je řada na vás, já svou část dohody dodržel. Koukej mi dopravit do urny ty drobný, jasný?‘

‚Počkej,‘ snažil jsem se udržet spojení. ‚Popiš mi, kde jsi, pochop, tady nic o záhrobí nevíme!‘

‚Nuda, hele,‘ objevilo se po chvíli na displeji. ‚Občas se někdo snaží dostat na převoz, ale bez penízků se prostě nikam nejede. Většinou skončí v řece. Co se s ním pak stane, nikdo neví, ale z vody se nikdo nevrátil. Takže se navzájem volně prolínáme a čekáme. Potkávám spoustu zajímavých osobností, o tom žádná. Na řeči nezáleží, rozumíme si beze slov, což je prima.  Ale všichni bychom rádi za řeku. Do míst, kam celým životem směřujeme, víš. Prostě nás to tam táhne. Bohužel peníz se tu objeví jen málokdy. Před nedávnem se sem jeden dostal, vznikl kolem něj šílený zmatek a tlačenice, kam se hrabou slevy v Lídlu. Opravdu netrpělivě na drobáky čekám, tak nezdržuj a běž to zařídit, prosím tě.  Jsem jedinej, kdo má možnost sem nějaký peníze dostat, tak mě nezklam! A… vyřiď Petře, že jsem ji nechtěl zarmoutit, ještě jsem nechtěl odejít. Ale nemusí se o mě bát. Je mi fajn.‘

Další smska už nepípla, takže jsem nelenil a zavolal Káju. Mohl jsem jí zprávu přepsat, ale… byl bych rád, aby viděla na vlastní oči, že nejsem takový trotl, za jakého mě včera určitě měla.

Netrvalo dlouho a vedle mne plavně přistálo jasně žluté autíčko.

 

Tentokrát jsme neseděli ve velkém prostoru kavárny, ale v malém salónku. Zařízený byl stejně futuristicky jako celý objekt, ale skýtal mnohem větší soukromí. Tedy aspoň jsem v to doufal. I když… moc bych za to nedal, že tady to bude kamerama prošpikovaný jak nedělní králík. Potlačil jsem chuť vypláznout jazyk a otočil se po Káje. Ta měla ruce na klávesnici laptopu a po obrazovce jí přebíhaly různé grafy, tabulky a nákresy. Pracovala soustředěně, nevnímala okolí. Od chvíle, kdy jsem jí ukázal kód, který mi poslal Šimon, byla jak vyměněná. Vůbec jsem netušil, o co se snaží, ale bylo jasné, že jde o něco, na čem jí hodně záleží. Celou cestu od krematoria ke kavárně jsem musel pořád dokola slibovat, že opravdu nikomu nic nepovím, že opravdu neřeknu ani písmenko z toho, co mi Šíma napsal. Pak si zablokovala salónek, nechala sem poslat dvě kávy a otevřela laptop.

Když už jsem si milionkrát prohlídl celé zařízení místnosti, dohrál několik sad her na mobilu a přeseděl zadek, zvedla konečně oči a zaklapla počítač.

„Tobiáši, je to tak, jak jsi mi říkal. Máme spojení se záhrobím. Ta zpráva je fakticky od Šimona. Víš, co to znamená?“

„Budem bohatý?“

„To taky, ale… život po životě existuje, tím je to dokázaný! Bomba!“

„Počkej,“ krotil jsem ji. „Jako jo, něco asi existuje, ale život to holka asi zrovna nebude… Šíma se zatím nedostal za jakousi řeku. Co bude pak? Neměli bychom zjistit, co bude dál, a teprve potom s tím vylézt na veřejnost? A co ti poslal za čísla?“

Kája svraštila čelo. Bylo vidět, jak usilovně přemítá.

„Máš pravdu. Musíme se dostat k té urně, dát mu tam drobné a počkat, kam se věci posunou.  Čísla neřeš, to bylo pracovní, dělali jsme spolu jeden projekt pro transhumanismus. Nebýt tebe a toho, že mi Šíma poslal heslo, byla bych v loji a mohla začít znovu.“

Spolkl jsem další otázky a přehodil výhybku.

„Kájo, kolik lidí má v sobě stejný čipy, jako měl Šíma?“

„Proč se ptáš? Jo jako… aha,“ znovu otevřela laptop.

„Hm…“ probírala se jakýmisi databázemi. „Úplně stejný mají jen čtyři, je to série z předloňska. Ono i celkově je nás málo, lidi se moc čipovat nechtějí. Takže dohromady asi patnáct.“

Málem jsem se utopil ve vodě, který jsem se zrovna napil. Je nás… „To chceš říct, že ty taky?“ vyprskl jsem.

„Jasně,“ zasmála se. Když viděla můj vyděšený výraz, roztáhla prsty na levé ruce a ukázala na malou jizvu mezi palcem a ukazovákem. „Tady je, ten můj mazlík. Má asi cenťák a už o něm vůbec ani nevím.“

„A to jen proto, aby sis jím otvírala dveře tady v kavárně?“

Kája zčervenala. „Spíš tak nějak jako kvůli vědě… zkusit, co všechno umí, víš? Jsme nadšenci, zkoušíme nové cesty. Jednou bude normální mít čip, to mi věř.“

„Toho se právě bojím,“ zavrčel jsem. „Víš, jak to dopadne? Naprostá ztráta soukromí!“

„Hele, v tom se asi neshodneme, ale nebudeme se hádat, jo?“ zaprosila Kája. „Teď se musíme dostat k urně a nasypat do ní peníze. A potom, až uvidíme, kam se Šimi vlastně dostane, se můžeme o čipech pobavit znovu. Co ty na to? Příměří?“

Měla pravdu. Než bychom se v tomhle shodli, paní z krematoria by se možná stihla naučit zpívat.

Přikývl jsem. Příměří.

 

*** čtvrtek ***

 

Vytáhnout Petru na oběd byl kousek hodný eskamotéra. Matinka bránila dobyté území jak šavlozubý tygr. Naštěstí jsem doma objevil jednu z těch kyberpunkových nádher, co mi Šíma kdysi vnutil k přečtení. Pak už stačilo než nedat jinak, než že tak vzácnou knihu musím vrátit osobně. Jak si Petra sedala naproti mně, letmo jsem ji zkouknul. Za týden zestárla o deset let. Místo krásné rozzářené holky jsem spatřil roztřesený uzlíček nervů. Polkl jsem a vstal, abych pozdravil a podal jí růži, co jsem cestou koupil. Maličko se usmála a já zahlédl slabý odlesk staré známé kamarádky. Šímo, ty vole, to sis nemohl dát pozor? Jak já teď mám tvý ženě vysvětlit, že si tam kdesi v pohodě paříš s Janis Joplin?

„Já…omlouvám se,“ začal jsem zvolna. „Víš, ten pohřeb… já…“

„Nech to být,“ vzdychla Petra. „Stačí, že to mám denně na talíři doma. Já se z mámy asi brzo zblázním. Ona…“

Poslouchal jsem s hrůzou líčení, jak matinka udusá každý záchvěv okolního života hned v zárodku. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Vždyť to byl její zeť, proboha, ne syn! Tak proč to tak prožívá?

„Máti má konečně drama, na které celý život čekala,“ uzavřela své vyprávění Petra. „Nebohou dcerunku, která se stala, chudáček, už ve třiceti vdovou, tím pádem je odsouzena k životu na okraji společnosti. Já se z toho vylížu, víš, ale máma mi to ani trochu neulehčuje. Když jsem jí navrhla, ať jede domů, že už to zvládnu, tak jsem byla okamžitě nevděčná potvora, které ona dala všechno a teď se jí takhle odvděčuju. Já už nemůžu, Toby,“ podívala se na mně očima, z kterých znovu začaly téct slzy.

Rozhodl jsem se ve vteřině.

Opět jsem se nadechl a celý ten bláznivý případ odvykládal od samého začátku podruhé. I následující děj byl jak přes kopírák – zase jsme se skloněnými hlavami probírali zprávy na mém mobilu, a stejně jako Kája, i Petra chtěla poslat Šímovi vzkaz. Vytáhla tedy svůj mobil a přilogovala se k naší staré známé ToNemateTrochuUctyKZesnulym?. Dlouze vyťukávala zprávu, potom namačkala číslo. Oba jsme znovu přepočítali šestky a devítky, koukli na sebe a Petra zmáčkla ‚Odeslat‘.

Předpokládal jsem, že si na odpověď chvíli počkáme, ale pípnutí se ozvalo téměř okamžitě. Zaradoval jsem se, ale Petra mi telefon s tázavým pohledem podala.

‚Číslo, na které posíláte zprávu či voláte, neexistuje v naší ani jiné síti. Prosím, zkontrolujte si, zda jste ho vytočili správně.  Národní tvar čísla má vždy 9 znaků, v případě mezinárodního tvaru je potřeba správně uvést předvolbu, a to buď ve tvaru 00420 nebo +420).‘

„Hm, divné, nevím,“ váhal jsem. „Zkus tam přidat předčíslí!“

Avšak ani s předčíslím, ani bez něj zpráva neodešla. Nakonec Petra nevydržela a zkusila zatelefonovat, ale uslyšela stejnou hlášku, jaká byla napsaná ve zprávě.

Posadili jsme se na nejbližší lavičku. Já naprosto zdrcený, Petra vypadala naštvaně.

„To si může dopisovat jen s tebou?“

„Já… nezkoušeli jsme jiný telefon,“ přiznal jsem. „Napiš mu přes můj, nebudu to číst,“ nabídl jsem Petře mobil.

Vzala ho a s povzdechem začala znovu ťukat. Tentokrát mnohem kratší zprávu. Odpověď sice nepípla hned, ale prodleva naštěstí nebyla moc dlouhá. Petra se poprvé po dlouhé době rozsvítila, ale pak jí všechno došlo a začala plakat znovu, hořce a svíravě.

Vzal jsem jí mobil z ruky.

‚Šímo, co mám dělat, proboha?‘

‚Chyť ji kolem ramen a přitiskni k sobě. Řekni, že jí vzkazuju, ať se už netrápí. Tohle nespravíme, ale jednou se opět potkáme. A zas se budem spolu smát. Život je krátký na to, aby ho probrečela. Ať matinku vysype z bytu a začne zase žít. Ať si třeba koupí psa nebo kočku, nebo ať jede na zájezd kolem světa, prostě ať něco udělá. Cokoli. A až potká toho dalšího – a já vím, že potká – tak ať se nebojí. Já už na to dohlídnu, aby bylo všechno v pořádku.‘

Podal jsem Petře kapesníky a mobil a dle Šímových instrukcí jí vzal kolem ramen. Četla, posmrkávala, ale po chvíli hořký proud slzí skončil a za mraky se vylouplo sluníčko. Naposled popotáhla, vytáhla poslední papírový ubrousek a otřela si oči.

„Já asi vypadám,“ konstatovala. „Víš, takhle jsem nebrečela… vlastně ještě jsem takhle nebrečela vůbec. Na pohřbu mi to nešlo a doma mě máma nenechala. Hned vždycky začne okolo kvokat a … prostě přesně tohle jsem potřebovala. Dostat všechno ze sebe pryč. Moc ti děkuju, udělal jsi pro mě úžasnou věc. Ty historky jsou pěkný, muselo ti dát hodně práce, takhle všechno připravit. Víš co? Jsi blázen, ale vyšlo ti to. Pomohl jsi mi. Díky moc.“ Začala se zvedat.

Vstal jsem, napřáhl ruku a pomohl jí na nohy.

Ještě pořád hluboce dýchala, ale odcházela zklidněná.

Díval jsem se, jak mizí za rohem, když mi došlo, že o urně nepadlo ani slovo.

Já jsem takovej jouda!

 

*** PÁTEK ***

 

Samozřejmě, že hned v další smsce mi to Šíma otloukl o hlavu.

‚Vždyť jsem ti psal už dopoledne, tak proč se čílíš až takhle v noci?‘ kontroval jsem, když mě zavibrování mobilu vzbudilo. Vůbec mi přitom nedošlo, že wifina už zase roztáhla chapadla o kus dál.

‚Dřív jsem nemohl, hráli jsme fotbal,‘ zněla odpověď. Zíral jsem na displej a připadal si už jako opravdový blázen.

‚Fotbal? Jak proboha můžou hrát duše fotbal? To tam máte i duše míčů nebo jak si to mám představit? Ty mi lžeš, že jo. Ty mi celou dobu lžeš!‘ obvinil jsem mrtvého kamaráda. Kdyby mě nevzbudil chvilku poté, co jsem usnul, tak bych asi tak ostrý nebyl, ale takhle mi bylo všechno jedno.

‚Nelžu. Tady se lhát nedá,‘ zněla odpověď.

To mě zaujalo.

‚Fakt? Nedá? To jako poznáte, že někdo lže?‘

‚Ne, tady prostě lež nedokážeš říct. Víš, jak se říká, že lež špiní duši? Tak to je pravda. Tady v podsvětí je přesně poznat, jak je na tom kdo s pravdou. A samozřejmě nejen s pravdou. Všechny špatný věci na tobě ulpí a duši ti ušpiní. Čistě bílého jsem tu ještě nepotkal nikoho. I slavná Matka Tereza je lehce ušmudlaná. Každý jsme ušpiněný, někdo méně, jiný víc. Ale je tu taky spousta temných těžkých duší. Ona ta špína totiž duši nejen zabarví, ale i zatěžká, víš.‘

Ležel jsem v posteli a snažil si to představit. Smutnou pláň, po které se potulují miliony a miliony duší v různých odstínech šedé barvy, ty tmavé v sobě jen ztěžka převalují své hříchy z minulosti. Sobectví, nenávist, závist, pýchu, lži, krádeže… Ta představa nebyla vůbec příjemná.

‚Třeba Pelé,‘ pípla další zpráva. ‚Jeho duch je takovej – dejme tomu – světle šedej. Zato George Best… To byl asi svýho času ostrej hoch. Jak jsme si odpoledne čutali, tak jsem si rozdílu v barvě všiml i já, to nejde nevidět. Ale míče, ty tu nemáme. My si tu z dlouhé chvíle čutáme jen tak, jen jako, víš…‘

Deprese ze smutné představy mě rázem přešla. Můj kamarád si čutá fiktivním míčem s Pelém? A to má být smutné? Představa, s kolika slavnými lidmi se tam Šíma může potkat, mě nadzvedla. Přitom chce pořád pryč. Jak to vlastně myslel s těmi anděly?

‚Jestli tě můžu varovat, moc se na světě neušpiň. Tuhle sem přišla tak tmavá duše, že se sotva valila. Ale peníz, ten měla. Kdoví, kdo to byl. Víš, kolik z nás by se s ním bývalo mohlo dostat na druhý břeh? Jenže on si ten svůj drobák chránil a nikomu nedovolil, aby se ho dotkl a mohl tak na prám nastoupit s ním.‘

‚To jde? Pokračuj,‘ pobízel jsem Šímu, když se mobil odmlčel. Vzrušeně jsem seděl na posteli a představivost pracovala na plné obrátky. Takhle to je! Kolik duší naráz se dokáže dotknout jednoho penízku? Kolik andělů špičky jehly? Zdá se, že asi docela dost…

‚Nakonec dobře, že byl takovej krkoun,‘ pokračoval Šíma ve svém výkladu. ‚Představ si, nasedli, a Choran – ten, co se u vás jmenuje kdoví proč Cháron – vyjel. To víš, že jsme všichni závistivě zírali, jak se ta těžká koule veze tam, kam my nemůžem. Jenže najednou prám začal nabírat vodu a i s duší zmizel v řece a to byl konec pohádky. Krkouna už nikdo nikdy neviděl.‘

‚A loď? Co budete dělat? Má to vůbec cenu, hledat ještě ty drobáky, když je loď fuč?‘

‚Co by. Loď se objevila zas u břehu i s Choranem. Těm dvěma se nemůže na řece nic stát. Takže až tu jednou budeš, tmavý s sebou raděj na prám neber.‘

Přistihnul jsem se, že stále zírám do zhasnutého mobilu. Až tu jednou budeš… brrr, otřásl jsem se. Zalehl jsem, přetáhl peřinu přes hlavu a snažil se myslet na něco úplně jinýho, mnohem příjemnějšího. Na jednu krásnou chytrou mladou dívku.

 

*** sobota ***

Sobotní ráno bylo už dávno za horama, když jsem se probral. Mobil na stole blikal urputnou snahou předat mi došlou zprávu co nejdříve. Odstrčil jsem ho od sebe. Neměl jsem na nic náladu. Vůbec jsem netušil, jak dál. Drobných jsem měl plnou hrst, včera odpoledne jsem se ponořil do hlubin knihovny a vyhledal zastrčenou krabičku s prastarými poklady. ¨

Maturitní stužka, klipsa ukradená spolužačce Janě, kterou jsem tajně miloval, uhlík z posledního skautského ohně, propiska, co jsem s ní psal maturitní písemky… a celý pytlík drobáků, které jsem posbíral na maturitním plese. A taky fotka, na které se, oblečeni v černých kvádrech, držíme s Šimonem kolem ramen, zubíme se do objektivu a vyřváváme Per aspera ad astra, což bylo naše maturitní heslo. Jak vtipné, neotřelé a světácké nám tehdy připadalo!

Pytlík s drobnými ležel na nočním stolku hned vedle mobilu, zarputile blikajícího i poté, co jsem se vrátil z koupelny. Vzdychl jsem a vzal přístroj do ruky.

Petra? Zatrnulo mi. Co mi tak asi chce?

‚V pondělí uložíme urnu do hrobu. Pozvala jsem pár nejbližších kamarádů. Prosím, přijď taky. V 15,00 hodin před vchodem u hřbitova. Ale ne tam, kde je kremační síň. Hrob máme na starém hřbitově, kterému se říká Na kalvárii. Petra.‘

Tak, a problém je vyřešen. Anebo ne?

Zavolal jsem kámošům, sbalil bágl a vypadl z bytu. Potřeboval jsem přijít na jiný myšlenky a neděle na chatě u přehrady mi přišla jako nejlepší věc, co pro sebe můžu v tuhle chvíli udělat.

 

*** pondělí ***

Jestli všechno přežiju bez toho, že by mě vyrazili z práce, měl bych šéfovi ruce líbat. Ve tři, kdy bych jindy ještě dávno hákoval v práci, jsem už přešlapoval před hřbitovem. Nebyl jsem sám. Hlouček nejvěrnějších Šímových kamarádů čítal cirka šest osob. Většinou jsme se znali už dlouhé roky, s některými dokonce už od školky. Měl jsem strašný cukání jim všechno povědět, ale nějaký vnitřní hlas mi v tom bránil.

Tlumeně jsme si vykládali o všem možném a snažili se nemyslet na to, co přijde. Vyplývalo to z naší křečovité snahy udržet hovor co nejdále od důvodu, proč jsme se tu všichni sešli. Zrovna jsem vyprávěl historku, jak mě o víkendu na chatě vyděsila skupinka houbařů, když jsem zjistil, že mě nikdo neposlouchá a všichni mi zaraženě zírají přes rameno k silnici. Otočil jsem se a zíral taky. Z taxíku vystupovala Petra, v rukou tmavou urnu. Za ní se z auta vynesla – jinak se to ani popsat nedá – matinka. Opět celá v černém, závojíček, klobouk protknutý jehlou, zakončenou černou růží. Náhodný kolemjdoucí by měl v otázce vdovy těžkou volbu. Sjel jsem nenápadně pohledem po našem hloučku a ujistil se, že dress kód žádný předepsaný nebyl – vesměs jsme byli všichni v tmavých džínách a různobarevných bundách, fraky nebo kvádra nevidět.

Matinka nás za to taky sjela sžíravým pohledem a napnula plachty směrem do hloubi hřbitova. Přešel jsem k Petře a nastavil ruce. S úlevou mi do nich vložila těžkou nádobu. Černý tmavý mramor studil. Ze zlatého štítku vystupovalo jméno a data.

„Ta urna přijde do hrobu, nebo kam?“ zeptal jsem se tiše. V kapse bundy mě tížily drobáky, ale jak je vpravit dovnitř, aby si toho nikdo nevšiml, to jsem zatím nevymyslel.

„Bude umístěná u paty pomníku na rodinném hrobu. Je tam… takové okénko…“ zachvěl se Petře hlas.

„Je krásná, mramorová,“ snažil jsem se udržet tok řeči.

„To je mramolit,“ odvětila nesoustředěně Petra. Šli jsme pomalu hřbitovem, vpředu před námi plula rozhodnými kroky černá postava.

„Toby, tak moc mi chybí! Já už fakt nevím, jak to vydržím.“

Pohlédl jsem na bledou tvář kamarádky a bodlo mě u srdce. Přehodil jsem urnu do levé ruky a pravou ji objal kolem ramen. Bylo mi jí strašně moc líto, ale vůbec jsem nevěděl, co dělat. Co říct holce, která přišla o chlapa, jehož milovala a teď si neví se životem rady?

„Petro?“ zkusil jsem ji přivést na jiné myšlenky, „dá se ta urna otevřít?“

„Cože?“ vyděsila se Petra.

„No… jestli by se třeba do ní dalo něco přidat…“, lezlo ze mne jak z chlupaté deky.

„Dá, ale… Přidat?“

Rozhlédl jsem se. Matinka už vpředu stála nad jedním z hrobů, ostatní, co šli před námi, k ní pomalu docházeli. Byli jsme s Petrou vzadu, poslední.

Teď, nebo nikdy.

„Petro, promiň, slíbil jsem to Šimonovi.“

Postavil jsem urnu na zem, bleskově sundal víko, otočil víčkem vnitřního obalu, sáhnul do kapsy a do prachu v nádobě vhodil hrst drobných. Zavření trvalo ještě kratší dobu než otevření a už jsem zas stál vedle Petry, urnu v ruce. Srdce mi bušilo jak o závod, zrychleně jsem dýchal. Dokázal jsem to!

„Cos to udělal, proboha?“ zděsila se Petra. „Co jsi to tam naházel? Vždyť to je… to je…“

„Petro, kde vězíš?“ ozval se náhle řezavý hlas. Matinka, čekající u hrobu, dokončila rozjímání a chystala se na velkou chvíli.

Petra polkla, šlehla po mě pohledem, vytrhla mi urnu a přidala do kroku. Pomalu jsem došel k pomníku, kde v dolní části zel široký otvor, uzavřený skleněnými dvířky. Dvě nádoby již za nimi stály. Matinka pomalu, teatrálně poklekla na pravé koleno, z kabelky vytáhla malinký klíček a odemkla zámeček. Zvolna otevřela skleněná křídla, poté namáhavě povstala, uhnula stranou a pokynula Petře. Ta, jako uhranutá, poklekla na stejné místo a vložila urnu do kolumbária. Naposled ji pohladila, dvířka zavřela a uzamkla. Vstala, klíček podala matince a sklonila hlavu.

„Děkuji vám všem, že jste se přišli naposled rozloučit s naším drahým Šimonem,“ spustila matinka. „Nyní, když víte, kde na věky spí, můžete sem kdykoliv přijít a…“ mluvila a mluvila a já se propadl do vlastních myšlenek.

Šímo, brácho, udělal jsem, co se dalo. Nevím, kolik těch zpropadených drobáků se mi tam podařilo hodit, ale snad to bude stačit. Pro tebe určitě a kolik dalších duší vezmeš s sebou přes vodu, už je jen na tobě. Jen doufám, že…

Rudy, který stál vedle mne, do mne nešetrně dloubl loktem. Zvedl jsem oči. Všichni na mne upřeně zírali.

„Byl jsi přece jeho nejlepší kamarád, ne?“ zaslechl jsem matinku.

Než jsem stačil cokoliv říct, odpověděla si sama.

„Byl. Tak se s ním za vás rozluč!“

Nedala mi na vybranou. Sevřel se mi krk, ale neměl jsem jinou možnost.

„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Šimone, kamaráde. Prožili jsme toho spolu tolik… a je mi moc líto, že už to nikdy nezopakujeme. Každý prý je nahraditelný… ale to není pravda.“ Hlas se mi zachvěl, jak se mi sevřelo srdce. „Nikdo není nahraditelný. Život bez tebe je… bude prostě jiný. Mohl bych tu mluvit dlouho o tom, co jsme zažili, jaký jsi byl frajer a jednička, jak jsme se spolu smáli a taky vztekali… Šímo, ať jsi, kde jsi, všem nám moc chybíš. Víš, takových kamarádů, jako jsi byl ty, člověk za život moc nepotká. Nezapomeneme, nikdy.“

Petra plakala naplno a kamarádi nějak zvláštně popotahovali a posmrkávali. I matinka stála tichá a pod závojíčkem rejdila kapesníčkem.  Já měl oči plné slz a v krku knedlík.

Nakonec to vyřešil Rudy. Odkašlal si, přešlápl a prohlásil: „Dámy a pánové, vím tady kousek dál o jedné útulné restauraci. Nemyslím tím hospodu hned u hřbitova, ale vyzkoušenou, kousek za rohem. Pojďte, mají tam výbornou kávu. A dělají tam nejlepší větrníky v okolí. Paní Brýdová, Petro – zvu vás. I vás ostatní, pojďte taky.“

Zlatý Rudy.

Slibovaná hospůdka byla sice až za třetím rohem, nicméně káva a větrníky byly bez přehánění skvělé. Po třetím zákusku a druhé irské kávě zjihla i Petry maminka a dokonce se s ní dalo i normálně mluvit.  Jak už to na karech bývá, nakonec jsme se docela dobře bavili.  Přesto jsem seděl jak na trní. Sem wifina nedosáhla a já byl zvědavý, zda jsem úkol, který mi Šíma ze záhrobí dal, splnil.

 

*** úterý ***

Ráno jsem celý nedočkavý hmátl po telefonu, ale stejně jako večer žádná zpráva. Kdoví, co tam Šíma zas vyvádí. Pak mi zatrnulo. Co když už je za řekou a na zprávu pro mě se vykašlal? Několikrát už mi dal najevo, že ho dění u živých nezajímá a jediné, na čem mu záleží, jsou mince. Možná už žádná zpráva nepřijde a my budeme nahraný. Kruci. Možná jsem tam ty peníze vůbec neměl dávat. Ale slíbil jsem to… Nacvakal jsem rychlou smsku: ‚Kámo, tak co? Prachy jsou v urně, kde jsi ty?‘ Netrvalo dlouho a pípla odpověď.

‚Kde asi? Trčím pořád na místě. Nic nedorazilo. Něco je špatně.‘

‚Ale co? Já tam těch drobáků hodil plnou hrst, různých, něco by doputovat mělo…‘

Chvíli se odmlčel, ale za chvíli dorazila další zpráva.

‚Nic, kámo, nic. Asi nebude stačit je tam jen tak hodit. Hele, Břeťa říká, že by měly peníze mít stejný osud jako já. To znamená, že bys je měl spálit se mnou.‘

Břeťa? Proboha jaký Břeťa zas? A co mu to nakukal za nesmysly?

‚Šímo, nevím kdo je ten tvůj Břeťa, ale jak je můžu s tebou spálit, když už jsi jednou spálenej byl?‘ Chtěl jsem dodat něco o tom, jestli už mu to tam neleze na mozek, ale nebyl jsem si jistý, jak na tom duchové s mozky vlastně jsou, tak jsem si svůj brilantní vtípek nechal radši pro sebe.

‚Břetislav Kafka je nejlepší odborník na parapsychologii, kterého jsem tu potkal, abys věděl. Kdyby neumřel už v roce 1967 a měl naše možnosti… Mysli, přece. Jednoduše vezmeš můj popel a znovu ho i s těma drobnýma spálíš. To je přece jasný jako facka, ne?‘

Zíral jsem na displej jak uhranutý. Jak si to ten Šíma proboha představuje? Vždyť už je pohřbený! To mám jít vyloupit hrobku nebo co? Mobil ještě jednou zavrněl.

‚Jo a Břeťa vzkazuje, že ten popel nemusí být všechen. Stačí jen trochu. Prostě aby se smísil s tím, co zbyde po spálení mincí. A přichvátni si. Čeká tady na to spousta lidí, to bys vůbec nevěřil, kolik duší ti imaginárně drží palce. Jestli to zmákneš, budeš tu jednou celebrita, to mi věř!‘

Celebrita? Leze mu to na mozek, a ne že ne. Opravdu jediný, po čem toužím, je být celebritou v záhrobí.

Čekal jsem všechno, ale že mě bude nutit vyloupit rodinnou hrobku, to opravdu ne. Jenže bude muset počkat, teď tam jít nemůžu. Hodil jsem na sebe oblečení a mazal do práce. Někdo ten kapitalismus prostě vybudovat musí, že jo.

 

*** středa ***

Seděli jsme s Kájou v kavárně a přemýšleli, až se nám od hlav kouřilo. Ale vždy jsme skončili stejně – musíme dojít na hřbitov, odsypat trochu popela, přihodit k němu drobáky a spálit. To, že ze mě bude vykradač hrobů, jsem už skousnul. Nakonec, sám mrtvý si to přeje, a komu jinému vyplniti přání, než mrtvému, že. Ale kde a jak ten popel znovu spálíme tak dokonale, aby se rozpadly i peníze?

„Co znovu zajít do krematoria?“ napadlo Káju.

„Blbost. Pokud tam nemáš někoho známého, jak to chceš vysvětlit? Prosím, přepalte nám kamaráda, on potřebuje v záhrobí pár drobných?“

Pokrčila rameny. „Tak ne, no.“

„Kdo všechno taví kovy? Kováři, zubní laboranti, zlatníci…“ vypočítával jsem.

„Hele,“ napadlo Káju. „Co keramická pec? Tu má každý, kdo si hraje s hlínou, neznáš nějakého keramika? Nebo umělce, co by měl blízko ke keramikovi?“

„Keramická pec? Zvládla by to?“

Kája sáhla po laptopu a začala hledat. „Hele – hobby keramická pec zvládne teplotu do dvanácti set stupňů Celsia. Jaký máš ty drobáky? Koruny? Centy?“

„Koruny a deseťáky, máma starý desetníky a dvacetníky schraňovala roky, aby je po mně mohla házet. Nic nevracela, všechny schovávala. Schválně jsem je pak na zemi vybíral.“

„Tak deseťáky by to zvládlo. Koruny už možná ne, tam je nikl a ocel, ale hliníkový deseťáky jo.“

„Fakt? Tak proč tu ještě sedíme? Jdeme!“

Kája na mě vytřeštila oči.

„Kam?“

„Nech se překvapit, krasavice. Vezmeš auto? Potřeboval bych zavézt do jedné vesnice kousek za město. Ale prvně to vezmem ke mně a pak na hřbitov, co ty na to?“

 

Zaskočil jsem domů pro zbytek drobáků a pečlivě jsem vytřídil všechny hliníkové desetníky, dvacetníky a padesátníky. Bylo jich poměrně hodně, dobře třicet čtyřicet kousků, nepočítal jsem to. Kolik andělů se vejde na špičku jehly… V předsíni jsem ještě pobral něco nářadí a mazal zas do auta.

Zastavili jsme u hřbitova. Bylo už skoro tma, podle hřbitovního řádu se bude za půl hodiny zavírat. Hrob jsem našel raz dva. Stáli jsme před skleněnými dvířky a přemítali.

„Měl jsi možná říct Petře, ať ti půjčí ten klíček,“ řekla Kája.

„Já doufám, že to půjde i bez něj,“ odvětil jsem a vytasil baterku, kleštičky a kancelářskou sponku. Spustil jsem se na kolena, zkouknul bubínek zámečku, ohnul sponku sem a tam a zašmdrlal drátkem uvnitř jednoduchého zámku. Otevřel se na první pokus. Jsem fakt dobrej. Jo, vybírat v dětství bráchovi pokladničku, to člověka naučí. Rozevřel jsem skleněná dvířka, vytáhl urnu, přesvědčil se, že mám tu pravou, a sundal víko. Projela mnou vzpomínka na vyděšenou Petru, ale rychle jsem ji zahnal. Šimon si to přece přál! Vytáhl jsem plechovou krabičku od čaje a společnými silami jsme do ní přesypali část popela z urny. Mince, které jsem do krabičky přihodil, zvířily prach a já si opět připadal jak v Jiříkově vidění. Posledních pár dnů bylo opravdu pozoruhodných.

Vrátil jsem urnu se zbytkem popela na své místo, klíčkem z drátku uzamknul dvířka a s krabičkou v ruce postál nad hrobem. Kája mě zatahala za rukáv a poklepala si na hodinky. Nejvyšší čas hřbitov opustit.

Samotný akt spálení jsme ale bohužel museli nechat až na další den. Vlastník keramické pece nebyl momentálně k zastižení.

 

*** čtvrtek ***

Ráno jsem nejdřív absolvoval jeden krátký telefonát a pak už jen stručně informoval Šimona, aby večer očekával přísun peněz. Pokud ani toto neklapne, už nic lepšího nevymyslíme. Odpovědí mi byla zpráva se zdviženým palcem. ‚Věříme ti,‘ zněl text.

‚Doufám, že mi pak dáš vědět, co se děje dál!‘ odepsal jsem.

‚Bez obav,‘ klapla odpověď.

Uklidnil jsem se. V práci jsem celý den pokukoval na čajovou krabičku, postavenou na stole. Konečně se převalilo odpoledne, ručička dokulhala na čtvrtou hodinu a na ulici se objevilo malé žluté autíčko. Udělal jsem pápá docházkovému systému a nastoupil do auta.

„Do Ořechova, Žán,“ zahlásil jsem.

„Jés, keptn,“ zareagovala sice jazykově nesprávně, ale zato hbitě Kája a zařadila rychlost.  „A ke komu že to jedeme?“

 

Rudy je skvělý v tom, že se nevyptává. Takový kamarády mám rád. Zavolal jsem mu, jestli ještě pořád mají doma keramickou pec, i když už jeho žena keramiku pár let nedělá. Že bych si potřeboval něco vypálit. Dozvěděl jsem se, že pec stále existuje a oba i s manželkou se těší, až mě zas uvidí. Sdělil jsem jim sladké tajemství, že přijedeme dva. Na druhé straně drátu nastalo všeobecné jásání. Kromě toho, že padlo pozvání na večeři, víno a pokud chceme tak i na přespání, obdržel jsem i svolení vypálit si v peci co chci a kolik toho chci. Prostě – není nad dobrý kamarády, co si budeme povídat.

Sotva žluté autíčko zastavilo, objevili se ve dveřích domku Rudy, jeho žena Anna, dvě děti a tři psi. Kája nejprve vyděšeně zírala na klubko lidí a zvířat, ale když ji Rudy s dobráckým úsměvem podal velkou tlapu, usmála se, potřásla mu rukou a uvolněně zavtipkovala.

Přesunuli jsme se dovnitř, kde jsme přibrali ještě dva mourovaté kocoury a jako jeden muž se usadili v obýváku. Anna mrkla na děti a ty začaly snášet na stůl chlebíčky, bábovku, jablka, pití, prostě vše, co společně nachystali. Přiťukli jsme si na Šimonovu památku. Hovor se tím trochu zadrhl, ale zanedlouho se zas uvolněně rozproudil.

„Co jste to vlastně potřebovali vypálit?“ vzpomněla si po chvíli Anna.

„Ale… takovou krabičku. Slíbil jsem kdysi Šimonovi, že kdyby náhodou umřel, tak ji kompletně spálím,“ vyrukoval jsem s připravenou historkou.

„Ukaž,“ sáhla po krabičce Anna. „Ona se asi kompletně nespálí, jen rozteče, ta pícka neudělá takový žár, aby spálila i kov. Bude to stačit?“

„A hliník by to spálilo?“ neudržela se Kája.

„Hliník?“ nadzvedla obočí Anna. „Vevnitř je hliník?“ zatřepala krabičkou. Obsah zarachotil.

„Nevím, asi ano, já nevím, co tam Šimi měl. Jen vím, že chtěl, abychom to spálili,“ drmolil jsem páté přes deváté.

Anna se na mě podezřívavě koukla, pak sklopila oči ke krabičce a vstala. „Hliník by to spálit mělo. Víte co? Necháme to nějakou dobu tavit a zítra zjistíme, co zbylo. Pak se domluvíme, jak dál.“

Přešli jsme přes dvůr do Anniny dílny. Police plné nářadí, na stole spousta hrnečků, zvířátek a svícnů.

„Proč jsi toho nechala?“ zeptala se zvědavě Kája. „To jsou krásné věci,“ zvedla zelený svícen.

„Přešla jsem na zařizování interiérů, to mě baví víc,“ odpověděla Anna. „Keramika je dřina, holka, navíc není jednoduché se jí uživit. Zvlášť když už nemůžu tolik jezdit po trzích, jako dřív.“ Přešla do zadní části místnosti a otevřela kruhovou pícku. Sáhla nad sebe a vytáhla tmavou nádobu. „Grafitový kelímek,“ odpověděla na můj tázavý pohled. „Kdoví co v tom máte a co po vypálení zbyde. Nechci si zničit pec. Třeba ji ještě někdy budu znovu potřebovat. A lepší bude, když tam obsah krabičky vysypeš. Nebudu se dívat.“

Nastavila kelímek, já do něj opatrně přesypal obsah krabičky a podle pokynů ho vložil do pícky. Pak už jsme jen sledovali, jak Anna zavřela dvířka a nastavila teplotu a další údaje.

„Nějakou dobu to potrvá, než se nažhaví, dala jsem to na maximum. Pak bude chvíli žár držet, po cirka půl hodině se vypne a začne ochlazování. To bude trvat pár hodin.“

Otočila se a usmála se na nás. „Můžeme jít. Teď tu už nic k vidění nebude. Budete chtít to, co po vypálení zbyde, vrátit zpátky do té plechovky?“

„Určitě,“ prohlásil jsem. Nemůžu riskovat, že vysype Šímu někam do odpadu, že jo. Vrátím ho časem zpátky do urny, slíbil jsem si.

Ještě nějakou dobu jsme poseděli a pak se zvedli. Poděkovali jsme za občerstvení a domluvili se, že zítra přijedeme zkouknout, co v kelímku zbylo. Anna nabídla, že pokud bychom nebyli spokojení, zkusila by to zítra ještě jednou. Netušila, že pokud se nepovede první pokus, nepomůže už vůbec nic.

Šíma se večer neozval. Kája, zvědavá až na půdu, prohlásila, že domů nejede. Že zůstane u mne a počká, jak to dopadne.

Povídali jsme o všem možném, probírali muziku, knížky, její práci – jako IT specialista na volné noze si žila jako královna – když v tom se najednou v hovoru zarazila a hmátla po svém laptopu, bez kterého nedala ani ránu.

„Co se děje?“ optal jsem se, když jsem viděl nakrabacené čelo. „Nějaký průšvih?“

„Průšvih ani ne,“ odpověděla Kája, „ale obávám se, že se dostáváme do časového presu. Víš, jak ses tuhle ptal, kolik lidí má stejný čip, jako měl Šimi? Vzpomněla jsem si, že dneska u nás byl jeden z nich. Přestal mu fungovat. Ony mají tak dvouletou trvanlivost, zatím většinou dýl nevydržely. Musí se pak vyndat a nahradit novým…“ Tázavě ke mně vzhlédla. „Může přestat fungovat i čip, který už vlastně neexistuje?“

„To se ptáš ty mně?“ udivil mě její dotaz. „To byste měli vědět vy, ne?“

„Já jen… kdyby opravdu přestal ten Šimiho čip fungovat, teď, po všech těch peripetiích, co jsme s tím měli, to by byl pech, co?“

Zíral jsem na ni jak na zjevení. Že by mohl být čip najednou nefunkční, to mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

„To… to musím zapít,“ zachraptěl jsem. „Jestli to teď všechno vybouchne jen proto, že ten blbej čip dýl nevydrží, no to mě teda podrž…“ otevřel jsem lednici. „Rulandské šedé, může být?“ nabídl jsem své skromné zásoby v plen.

„Bílý mám ráda,“ přikývla Kája.

Připili jsme si na čip a jeho výdrž. A ještě jednou. A znovu. Protože jestli teď ten poblblý čip zhavaruje, tak mě naštve, a to tak, že velmi. Vždyť se pak nedozvíme, jak to vypadá za řekou! Nečekal jsem na nic a hned Šímovi nadatloval zprávu. Ať se kouká ozvat, jestli je vše OK. Čekali jsme u vína dlouho, žádná odpověď nepřicházela. A tak po dvou lahvinkách vína, příjemné muzice a při svitu svíček naše čekání na to, jak vše dopadne, dopadlo tak, jak jsme původně vůbec nečekali.

 

*** pátek ***

Ráno jsem zavolal do firmy a vzal si sick day. Zdravotní volno. Nikdy před tím jsem to ještě neudělal, ale nedokázal jsem vstát a odejít, když vedle mě spí nejúžasnější tmavovlasý stvoření celýho přilehlýho vesmíru. Tak holt bude má duše o malinko víc šedá, co už nadělám. Odkládal jsem zrovna telefon na noční stolek, když zavrněl zprávou. A ne jednou, sypaly se tam jedna za druhou. Netrpělivě jsem přístroj popadl a začal číst.

‚Toby, ty kráso, cos to provedl? To jsi vyloupil kremačku?‘ zněla první zpráva. Vyvalil jsem oči na displej. Jak, vyloupil kremačku? Co tím chce říct?

‚Je tu náramně veselo. Hned pěti z nás, co jsme sem přišli ve stejnou dobu, najednou přistály peníze. Spousta penízků, každýmu přesně čtyřicet sedm kousků. Jak jsi to proboha dokázal?‘

Ale já přece vzal jen tvůj popel, Šímo… tedy… jen ten popel, co byl v tvé urně. Krematorium! Zřejmě to tam moc neprožívají, popel sem, popel tam… No teda, v životě by mě nenapadlo, že v urně může být smíchaný popel více lidí, ale jak je vidno, moje naivita nezná mezí.

‚Pomohl jsi spoustě duší, kamaráde. Všichni, ale opravdu všichni, co se díky tobě dostanou za řeku, tě nechávají pozdravovat. Marilyn, Diana, Ava, Freddie, Pelé, Radim, nakonec i ta ne moc sympatická Tereza, i miliony těch ostatních, které nemáš šanci znát. Jsme na prámu, všichni. Já zíral jak blázen, kolik se nás na něj vejde.  Najednou je obrovský.‘

Lehce jsem strčil do Káji. „Kájo… Šíma píše, peníze dorazily!“

„Cožeto?“ ozvalo se z peřin. Varovala mě, že je sova jak vyšitá a po ránu s ní není řeč. Nelhala.

„Píše Šíma,“ zopakoval jsem trpělivě. „Peníze dorazily!“

Tmavý chumel vlasů se zavrtěl a vykoukly na mě dvě ohromné oči. „Nekecej,“ vydechla. Přitáhla si peřinu pod bradu a nakoukla mi přes rameno. „Ukaž!“

Přečetl jsem první tři zprávy a viděl jí na očích, že ani ona s možností, že by v urně mohl být popel více lidí, nepočítala. Vida, nejsem sám naivka naivní.

„Co píše dál?“

„Kájo… tady je snad i mmska, koukej,“ zůstal jsem udiveně hledět. Otevřel jsem obrázek a viděl obrovský chumel různě šedých skvrn. Jen v jednom místě šedá barva prokvétala červenou. Pod obrázkem byl nápis: Jsem vlevo vedle Chorana. Toho poznáš, má červený plášť.

„Co píše dál?“ popoháněla mě Kája. „Z té fotky je prd poznat, později to vezmu na počítač a zvětším, třeba uvidíme něco víc. Ale co píše? Kam dojeli?“

‚Jsme za ohbím, řeka se zužuje, proud sílí a prám jede… kruci, kámo, tomu nebudeš věřit… prám se rozděluje na desítky menších, na každým jsou duše stejného odstínu a Choran někam zmizel, nese nás proud, točíme se, narážíme do sebe… A teď, bože smiluj se, lodě, co jsou nejvíc zatížené tmavými dušemi klesají  pod hladinu! Potápějící se duše příšerně křičí, prosí o smilování… odpuštění… a volají mámu… já…‘

„Čti dál, čti dál!“ naléhala Kája.

Otevřel jsem další zprávu. Hlas mi drhnul, bylo mi jasný, že jde do tuhého.

,…konvoj se rozpadá. Nejsvětlejší duše už jsou dávno pryč, daleko vpředu. Dopluli jsme na jakési rozvodí, řeka se dělí na spoustu menších toků. Rozdělujeme se, prámy se rozjíždějí do jejich ústí, zas podle barev, znovu nabíráme rychlost, zabočili jsme do menší říčky. Něco slyším…‘

Bušilo mi srdce. Nevědomky jsem se opřel o Káju, potřeboval jsem lidský kontakt. Objala mě a přitiskla se ke mně. Kliknul jsem na další obálku.

„Peřeje! Peřeje nebo vodopád! Loď letí obrovskou rychlostí a najednou voda mizí, pod námi je obrovská průrva, ze které jde bílá záře, všichni se modlí, ale už je rozhodnuto, padáme dolů, do propasti plné světla, vše…‘

„Vše co?“ pobízela mě Kája.

Zaraženě jsem koukal na displej. Zablikal a zpráva zmizela. Horečně jsem začal mačkat tlačítka, marně.

„Honem,“ vyskočil jsem z postele a začal na sebe házet oblečení.

„Co je?“ nechápala Kája.

„Jsou pryč, všechny jsou pryč, nemám ani jednu zprávu, zmizelo mi číslo. Musím k wifině. Možná zas kolísá signál, pojď, honem!“

Urychleně jsme se oblékli a vypadli na ulici.

Číslo 666999666 se mi však už na displeji neobjevilo. Obcházeli jsme krematorium, zkoušeli se přilogovat k wifině – ta se objevila, ale jakýkoliv pokus spojit se s šestkovým číslem končil nezdarem.

„Co myslíš,“ zeptala se nesměle Kája, „skončil čip, nebo se Šimi dostal někam, odkud už nedosáhne na wifi?“

Vzhlédl jsem od mobilu, ve kterém jsem zuřivě prohledával zprávy. Ani v archivu, ani v uložených, nikde po nich nezůstala žádná stopa.

„Nevím, Kájo… všechno je pryč. Nezůstala ani jedna zpráva, prostě vůbec nic. Je to v tahu, tohle nám nikdo neuvěří… takže je úplně jedno, co se stalo, nemyslíš?“

„A mmska? Ta taky zmizela?“

„Vidíš, na to jsem nekoukl…“ začal jsem prohlížet album v mobilu. „Nic,“ pronesl jsem zklamaně, ale pak jsem si uvědomil, že mám nastavený zálohování fotek na Flickr. Díky tomu byla nezřetelná fotka to jediné, co mi z celé konverzace se záhrobím zůstalo.

Ten vlevo vedle Chorana, to jsem já… znělo mi v hlavě. Tento? Nebo tenhle? Šedá skvrna, vše, co zbylo po mém kamarádu Šímovi. Kdybychom mu neposlali ty peníze… tak by trčel před řekou. Nešťastný a naštvaný. Dobře jsme udělali. Dostal se tam, kam se dostat měl, a ne jenom on. Třeba nám to jednou někdo přičte k dobru.

Naposled jsem kouknul na fotku, zavřel mobil a strčil ho do kapsy.

Vzal jsem Káju za ruku a vrátili jsme se ke mně do bytu. Když už jsem si vzal volno, tak ho přece nepromarníme postáváním před krematoriem. Mrtví patří k mrtvým, živí k živým. Tak to vždycky bylo, je a zřejmě asi i nadále bude.

***

 

Žádná další zpráva od Šimona už nikdy nepřišla.

Občas se mě někdo zeptá, kde jsem přišel ke zvláštnímu obrazu, který visí na zdi v obýváku. Je na něm spousta šedých skvrn, mezi kterými září jedna červená. Většinou se usměju a prohodím něco o meditačních mandalách a relaxačních technikách. Nelžu – opravdu před zvětšenou fotografií často přemýšlím. O Šimonovi, řece, skvrnách na duši, životě a tak vůbec.

Udělal jsem ale ještě jednu věc. Sepsal jsem poslední vůli a vymínil si, aby mi pozůstalí do kapsy obleku, který mi navlečou do rakve, nasypali plný sáček mincí. Asi se budou divit, ale notář tvrdí, že přání z poslední vůle lidi plní, byť je sebevýstřednější. Možná proto, že už je opravdu tím posledním. I když spíš asi proto, že když ho nesplní, nedostanou nic.

Ale to, jestli si nechám zavést čip, si ještě rozmyslím.

Aktualizováno: 7.8.2020 — 16:27

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Přečetl jsem na jeden zátah, a to obvykle u tak dlouhých povídek nečiním. Prostě strhující!

  2. Ne, od toho se opravdu nedalo odejít, to se muselo přečíst na jeden zátah! Byla jsem tak napnutá…
    Klobouk dolů před tvou fantazií! (y)

  3. Toro, konečně jsem přečetla, téma mírně „strašidelné“ (nechci napsat hororové). O penězích položených na očich nebožtíka jsem slyšela, ale tys důvod téhle tradice, „vysvětlila“ opravdu originálně, až mi při čtení naskakovala husí kůže. Za řekou už lidské peníze nepomohou, ale jako věřící si tedy představuji že tebou popsaná „světlá propast“ je Očistec. A tam snad všem, do ní klesajícím, pomáhají naše modlitby za ty všechny ostatní pošpiněné „duše v Očistci“.

    Jinak čtení bylo zase skvělé !!! Tady jen několik vět, které mě i přes tak vážné téma rozesmály:

    (Matinka..)..V černém kostýmku se závojíčkem vypadala jak plně oplachtěný trojstěžník

    Kulhavá Káča a Smrďa Rum.‘… Říkal tak dvěma kočkám mojí mámy.

    „Šimon vám z rakve vzkazuje, že melete děsný krávoviny!“

    Představa, že jdu za Petrou a vysvětluju jí, že nutně potřebuju hodit Šímovi do urny pár korun, mě vyděsila.

    Matinka ….napnula plachty směrem do hloubi hřbitova

    Opravdu jediný, po čem toužím, je být celebritou v záhrobí.

    No a teď musím ještě přečíst páteční Liškomágy, dříve jsem to nestihla.

    1. Maričko, moc děkuju. Jsem opravdu ráda, že se líbilo. Tvoje komentáře umí potěšit, to mi věř.

  4. Přečetla jsem povídku jedním dechem už ráno. A nejde mi doteď z hlavy. Toro, opravdu umíš psát a nejen o kočičkách! A přemýšlím i o tom jak tam Šimon potkal spoustu slavných a často velmi bohatých lidí. Ač si za života mohli koupit skoro cokoliv (kromě toho života ovšem!!), najednou všichni toužili po jednom hliníkovém desetníku. Poučné…

  5. Já to neznala. Na začátku mě pěkně mrazilo. Každý máme tam pryč někoho, kdo nám strašně chybí.
    Pak už jsem to musela dočíst. Toro, jsi někdo jako novodobý Jules Verne. Ale já se naštěstí něčeho takového nedožiju.

  6. Četla jsem to poprvé byla jsem opravdu napnutá, jak to dopadne. A drobné pro spoustu lidí naráz… Toro, ty jsi číslo! :D
    Bezvadný nápad a výborně napsané :)

    1. Drobné pro spoustu lidí naráz, to tě udiví, ale že byly v urně smíchané popely, to nechává všechny klidné :) ale to byla určitě jen náhoda, že jo. A zbytkové kousky. Děkuji, jsem ráda, že se líbilo, a že jsi byla napnutá. Snad tě závěr nezklamal, na Databázi knih někdo napsal, že to skončilo ve chvíli, kdy to začalo být zajímavé :)

  7. Jedním slovem paráda !!!! Nemohla jsem se odtrhnout a málem jsem spálila koláč :D Ale čert vzal koláč, stálo by to za to, koláč je akorát :D

  8. Jo! Už jsem tu povidku kdysi četla, ale musela jsem ji znova dočíst do konce, jak to dopadne. Pořád je naprosto skvělá

  9. Toro, jedním slovem STRHUJÍCÍ.
    Můj názor na to, co se děje PO, vychází z jiné mytologie, ale vzhledem k tomu, že se nikdo ještě nevrátil…
    Oba pohledy však mají jedno společné: je důležité snažit se, aby té černé barvy bylo co nejméně.
    Nic nového, ale napsat to musím: umíš.

  10. Toro, tu povídku mám moc ráda, zase jsme si ji jednou s chutí přečetla. A vzpomněla jsem si na tu diskuzi, zda dokáže pec spálit hliník… :)

    1. Je fakt, že kvůli téhle povídce jsem prostudovala spoustu materiálu. Ale stálo to za to, myslím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN