LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: Liškomágové – Provaz z oběšence (1+2)

Asi každý zná pohádky o chytrých liškách, které dovedou mluvit a čarovat, ujímají se ztracených poutníků, vděčně se odměňují za drobné úsluhy a občas se taky zlomyslně baví na cizí účet. Příběhy lysolajského liškomága vyprávějí o tom, jak tyto magické bytosti – napůl lišky a napůl lidé – žijí ve svém utajeném světě propleteném s naším obyčejným. Je na dosah ruky, lákavý i nebezpečný, ovládaný neúprosnými zákony magie, kde vždycky platí něco za něco. Možná jeho obyvatele někdy potkáváme na známých místech a sdílíme s nimi každodenní všední rutinu, aniž bychom si všimli něčeho podezřelého.

 

Provaz z oběšence (1)

Červenec 1987

Vypadalo to na první pohled jako smutná, ale celkem běžná rutina. Závozník liazky vezoucí náklad písku ze Suchdola do Dejvic si všiml, že na větvi stromu u silnice visí něco podivného, a upozornil řidiče. Ten šlápl na brzdu a oba se běželi podívat.

Na sebevraha byl příšerný pohled. Na stromě bezvládně visel hubený muž v odraném vaťáku a teplákách a jeho vykloubený krk a znetvořený obličej bude oba náhodné svědky ještě dlouho strašit ve snech. Nicméně zachovali se chladnokrevně a naprosto správně. Jakmile se se sebezapřením ujistili, že je oběšenec skutečně mrtvý, řidič nechal nervózního závozníka hlídat na místě a sám skočil do auta a největší možnou rychlostí se rozjel, na Paťance ostře zahnul doprava, div nerozsypal písek na korbě, a z vrátnice místní sladovny zavolal Veřejnou bezpečnost.

O půl hodiny později se již na místě rozvážně pohybovalo několik policistů a lékař, který usoudil, že jde o jasnou sebevraždu, ale pochopitelně podrobnosti později. Jeden z příslušníků bezpečnosti zběžně prohlédl okolí, ale ničeho podezřelého si nevšiml.

Samozřejmě nevěnoval pozornost dvěma malým lišákům, kteří na okamžik hbitě zmizeli v podrostu, ale hned se zase vrátili, aby mohli tajně pozorovat, co se děje.

Liščí kluci s vykulenýma očima sledovali, jak policisté tělo odborně sundávají a balí do plachty, a málem nedýchali strachem a vzrušením.

„Viděl jsi ten obličej, jak se šklebí?“ šeptal vyděšeně ten menší. „To je hrozný.“

„Já vím, kdo to je,“ drkotal zuby větší. „Poznal jsem ho podle toho kabátu. Soukup ze zahrádkářský kolonie. Bydlel tam v takový boudě a sbíral prázdný láhve a prodával je. Jednou jsme tam s Honzou vlezli a házel po nás kamení. Máma říkala, že je… odvrženej? …zavrženej? Tak nějak. Nikdo s ním nechtěl nic mít. Měl zlé oko. Obyčejný se ho báli a čarovat neuměl.“

„Možná proto se oběsil,“ uvažoval druhý vážně. „Protože o něj nikdo nestál.“

„Bořku, viděls?“ uvědomil si náhle ten starší. „Nechali mu ten provaz na krku. Ten tak mít!“

„A k čemu?“ Bořek se zhnuseně otřásl. „Já bych ho teda nechtěl.“

„Náhodou, táta jednou říkal, že provaz z oběšence je jeden z nejmocnějších talismanů. Když ho nosíš u sebe, máš pořád štěstí!“

„Ale táta nic takovýho neprodává,“ namítl Bořek nedůvěřivě.

„Protože je děsně těžký ho sehnat, to taky říkal. Tohle je šance jedna z tisíce. Šlohneme ho,“ navrhl starší lišák vzrušeně.

„Neblázni, jak to chceš udělat? Ti policajti tady… a já bych na něj nesáhnul ani za nic. Drahoši, nech toho, radši vypadneme,“ odporoval Bořek úzkostně.

„Jsi baba,“ odfrkl Drahoš pohrdavě. „Měl jsem tě nechat doma s Radkou honit králíky. Já bych si klidně troufnul.“

Takovou pohanu na sobě ovšem Bořek nemohl nechat: „Tak abys věděl, že žádná baba nejsem, tak jdeme na to.“ Pak se ale zase zarazil: „A nemusí se udělat nějaký rituál? Umíš to?“

Drahoš se zamyslel: „Táta říkal odříznout levou rukou. Tak rychle, než ho naložej.“ Proměnil se a místo lišáka se v křoví krčil dvanáctiletý zrzavý chlapec, který rychle vytáhl z kapsy zvlněný kamenný nožík, dárek k posledním narozeninám.

„Odlákej je,“ poručil bratrovi.

Bořek ještě na vteřinu zaváhal, ale pak odhodlaně vyběhl z úkrytu.

„Hej, hej, co to je?“ Policisté začali překvapeně uskakovat a ohánět se botou po malém lišákovi, který se jim z ničeho nic začal motat pod nohama, hbitě kličkoval a uhýbal před pokusy o odkopnutí.

Drahoš se mezitím připlížil k zakrytému tělu a opatrně poodhrnul plachtu. Oběšenec ležel s hlavou otočenou na druhou stranu, to bylo štěstí. I tak měl chlapec co dělat, aby překonal strach a hnus, a jen pomyšlení na bratrův posměch mu zabránilo skočit zpátky do křoví. Pazourkovým nožíkem začal odhodlaně pižlat provaz. Šlo to těžko a levá ruka byla o tolik nešikovnější než pravá.

Zdálo se mu, že s tou šňůrou zadrhnutou v odporně fialovém mase zápolí už celé hodiny, i když šlo jen o pár vteřin. Nakonec si pomohl drápky na prstech a naříznutý provaz přetrhl. V okamžiku, kdy konečně povolil, oběšenec pomalu obrátil hlavu a ukázal odulý a namodralý obličej, rozšklebená ústa s vyplazeným jazykem a především vyvalené krví podlité oči, které jako by do zlodějíčka zabodly smrtelně nenávistný pohled. Drahoš vyjekl hrůzou a už zase v liščí podobě zmizel jako střela v mlází právě ve chvíli, kdy těsně za ním dopadl kámen.

„Zatracený potvory!“ ulevil si jeden policista.

Lišáci uháněli pryč, co jim nohy stačily, a zastavili se až v Lysolajích. Udýchaně zapadli do své oblíbené skrýše v remízku za vesnicí, aby si kořist prohlédli, a navzájem se holedbali svým hrdinstvím.

„Viděls, jak po mně šli? Nechytili by mě ani za nic,“ šklebil se Bořek.

„No a já! Podívej, mám ho!“ triumfoval Drahoš.

„Já bych se strachy asi počůral, kdybych měl ten provaz řezat,“ přiznal Bořek tiše.

„Díval se na mě,“ zašeptal Drahoš a přestal se smát. Náhle ho zamrazilo. Odříznul ten provaz správně? Teď už si nebyl jistý. Až teď si vzpomněl, že otec se také zmínil, že ukrást pro štěstí provaz z oběšence je černá magie.

Za tu se vždycky platí.

 

Provaz z oběšence (2)

V téže chvíli se poslední lysolajskou ulicí, za kterou už začínalo pole a les, ubírala starší paní v dlouhých a rozevlátých tmavozelených šatech s širokánskými rukávy, které zdobilo několik šňůr barevných korálů. Energicky poťukávala holí po dlažebních kostkách a mířila k trafice uprostřed ulice.

Těch několik málo chodců, které potkala, ji pozdravilo bez většího zájmu, i když její výstřední oblečení i vysoký drdol z šedých vlasů by kdekoliv jinde budily pozornost. Ale zdejší obyvatelé si už dávno zvykli na to, že někteří sousedé jsou poněkud zvláštní co do vzhledu i chování, vedou poměrně uzavřený život jen mezi sebou a s ostatními sice vycházejí zdvořile, ale v podstatě spíš lhostejně než přátelsky.

Trafika měla touhle dobou už dávno zavřeno, blížila se devátá a nastával soumrak, ale paní dobře věděla, že trafika je jen kulisa pro obyčejné a že své pravé zákazníky majitel obchůdku přijímá kdykoliv bez ohledu na státem stanovenou pracovní dobu, a tak bez váhání zaklepala na dřevěné dveře.

Otevřely se, přesně jak čekala. Uvnitř nepřipomínalo trafiku vůbec nic, snad jen nezřetelná vůně tabáku, ale i tu překrývaly nejrůznější sušené bylinky, česnekové květy a medově voňavé voskové svíčky. V dřevěných krabičkách na regálech byly vystavené třpytivě barevné i matné kameny, slaměné panenky, hliněné tabulky, figurky z vosku, kusy křišťálu, vílí vlasy a dračí šupiny, bizarní kostřičky a spousta dalších pomůcek pro rituální čarování. Prodávaly se tu totiž měsíční kameny, amulety a jiná ochranná kouzla.

Zákaznice zjistila, že už ji někdo předešel. Na dřevěné stoličce sténající pod jeho váhou se rozvaloval statný asi třicetiletý muž v černém plášti a s leskle černými delšími vlasy. Kdo ho neznal, ten by se jeho černokněžnické vizáže nejspíš dost polekal. Dlouhé nohy ve vysokých botách pohodlně natáhl skoro přes celou podlahu a právě je ne zrovna ochotně skrčoval, aby uvolnil místo. Zjevně nepřišel nakupovat, ale jen tak na kus řeči, a jeho bohatýrský smích otřásal policemi.

Majitel krámku se stejně nenuceně opíral o pult vedle starožitné pokladny, ale při příchodu zákaznice se s úsměvem narovnal a zaujal správné místo. Jemu mohlo být něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti a na rozdíl od svého známého moc čarodějnicky nevypadal. V pruhovaném tričku s krátkými rukávy a obnošených vybledlých džínách by se na ulici snadno ztratil mezi obyčejnými lidmi. Byl to středně vysoký štíhlý zrzek s usměvavými vějířky vrásek u velkých hnědých očí, ne ošklivý ale ani nějak moc hezký, zkrátka nenápadný. Dokud si ovšem člověk nevšiml jeho podivných rukou: nejen že se po pravém předloktí táhly dvě dlouhé bílé jizvy, ale místo nehtů měl ostré drápky.

Paní v zeleném si přála něco, co by chránilo před nebezpečím všeho druhu její čerstvě těhotnou snachu, a dostala jaspisový náramek a nádavkem zlatý přívěsek na krk s vyrytýma široce rozevřenýma očima, speciální amulet proti uhranutí ošetřený rituálním kouzlem.

Zatímco si nákup spokojeně prohlížela, černovlasý čaroděj vesele prohodil: „Tak už je na čase, abyste po čtyřech vnučkách konečně měla taky mužského dědice, paní Nepovímová.“
„To se uvidí,“ usmála se. „A co vy, Jetřichu, kdy už se vy konečně usadíte a přestanete zbůhdarma poletovat? Měl byste si vzít příklad tady z Evžena.“

„Já mám času dost,“ ušklíbl se Jetřich.

„Jen abyste nakonec nepřebral,“ pokývala čarodějka hlavou. „Měl byste mu domluvit, Evžene.“
„To nemá cenu, s tímhle není vůbec žádná rozumná řeč,“ zasmál se Evžen.

Jetřich spolkl další poznámku, protože dveře zavrzaly a do krámku se protáhli Evženovi synové.

„Nejvyšší čas,“ prohodil Evžen, ale neznělo to příliš znepokojeně. Věděl, že jeho děti celkem dobrovolně dodržují přísné pravidlo být za každou cenu před setměním doma. Kdo žije v kouzelnické vesnici na přímé ose mezi Prahou a Budčí v těsném sousedství čarovného lesa, tomu je odmalička jasné, že pokoušet magické síly noci je opravdu velmi nebezpečné.

„Tak co, Drahoši, jak ti dopadly zkoušky?“ pronesla paní Nepovímová na odchodu obligátní otázku, kterou dospělí s oblibou pokládají dětem na začátku prázdnin. Drahoš sice po pravdě odpověděl, že výborně, ale přitom se tvářil nějak zamyšleně, dokonce se ani nepochlubil, že v zaříkávání byl z ročníku nejlepší. Vlastně oba kluci vypadali nezvykle zaraženě. Ani mladší Bořek tentokrát neházel po bratrovi závistivým pohledem, i když jindy si dobře všímal, jak Drahošovi postavení budečského studenta dodalo na vážnosti dokonce i u dospělých čarodějů.

„Neprovedli jste něco?“ zeptal se Evžen podezíravě.

„Ne, nic,“ zamumlal Drahoš a kluci rychle proklouzli do zadní části domu, kde celá rodina bydlela.

Evžen za čarodějkou zavřel krám, rozmáchlým gestem pobídl Jetřicha, ať se konečně zvedne ze skřípající stoličky, a oba následovali chlapce do prostorné obytné kuchyně.

„Ahoj Xénie,“ pozdravil Jetřich Evženovu ženu, která u starožitného sporáku na dříví mezi krbem a kamennou výlevkou dokončovala večeři. Xénie byla o pět let mladší a o půl hlavy menší než její muž a stejně jako celá rodina se zásadně oblékala do obyčejných džínů a triček, považovala to za pohodlnější než rozevláté čarodějnické hábity. Husté tmavé vlasy s narudlými odlesky si svazovala, takže připomínaly liščí ohon. Teď pokynula Jetřichovi vařečkou na pozdrav a ani se neptala, jestli zůstane na večeři. Býval u nich každou chvíli.

Nejmladší dítě, sedmiletá Radka, pilně pomáhala prostírat na stůl. Právě mezi nataženýma rukama s drápky na prstech opatrně levitovala ošatku s nakrájeným chlebem a samým úsilím vyplazovala špičku jazyka. Xénie se ohlédla právě ve chvíli, kdy se ošatka začala povážlivě naklánět, mávnutím ruky ji vyrovnala a bezpečně poslala doprostřed stolu.

Radka nechala chleba chlebem a obrátila se na Jetřicha. „Proměň se ve vránu,“ vyzvala ho dychtivě.

Jetřich se naoko zdráhal, dobře věděl, co bude následovat, ale nakonec se nechal přemluvit. Ještě ani kouzlo úplně nedokončil a holčička se bleskurychle proměnila v lišku a chňapla po něm. Jetřich popoletěl a znovu se přiblížil k zemi, a to už po něm z druhé strany skočil i Bořek. Drahoš se nejprve tvářil povzneseně nad tou dětinskostí, ale za chvíli neodolal a připojil se ke hře.

Evžen nedočkavě vtáhl vůni dušeného masa, zeleniny a koření. Obratně se vyhnul liščatům svištícím po podlaze jako rezavé blesky, přistoupil ke Xénii, objal ji kolem pasu a natáhl se, aby mohl nakouknout pod pokličku.

Mrkla po něm zlatavýma očima a v úsměvu odhalila ostré liščí zuby. Kuchyň za nimi se sice otřásala divokou honičkou za stále víc pocuchaným Jetřichem, ale v zásadě to vypadalo, že je čeká pohodový večer.

Pokračování příště :)

Aktualizováno: 4.8.2020 — 21:56

15 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Již jsem četla předem jinde a líbilo, a to jsem fakt nepřítel sci-fi a fantasy, té hlavně, jste vážně šikovná.
    Jinak my jsme už zase v tom našem domě z roku 1457 nebo 1547,fakt nevím, mohutné tu poklízíme a budeme tu asi až do pondělí, je tu opravdu moc práce. Už jsem si tu ve městě našla pár známých, hlavně majitele železářství a majitelku kavárny, asi to tu nakonec půjde, i když je to tu vážně maloměsto. Nejlepší je paní, co si od nás pronajímá obchod, minulý víkend nám přinesla krabici ještě teplých kynutých tvarohových koláčů s borůvkami, drobenkou a mandlemi, byly vynikající, je opravdu moc hodná.

      1. Jo, je, i když je to veliká zátěž, hlavně finanční, nechceme ho prodat ani za nic. Kdybyste viděla ty křížové klenby v průjezdu, tak byste to pochopila.

  2. Tipuju,že provaz bude mít jině účinky,páč oběšenec se neoběsil sám-jsem fakt děsně zvědavá!!!

  3. Aries, opět se přiznám, že jsem to zhltla naráz! :D Neodolala jsem a byla nadšená.
    Mám slabost pro liškomágy:))

  4. Skvělá povídka. Líbí se mi, jak dokážeš popsat tu běžnou čarodějnickou rutinu – tu hojivý lektvar, tam drobná levitace, návštěva poletující po kuchyni – to jsou přece tak naprosto normální věci…

  5. NEMÁM RÁDA SERIÁLY!!! (rofl) Teď se mělo pokračovat dál a dál, protože teď se budou dít věci. Jenom doufám, že nebudeme čekat celý týden.

    Miluju liškomágy!

    1. Věci se začnou dít hned v příštím díle. Dede to má celé, takže případné stížnosti na dlouhé čekání prosím směřovat na ni. ;)
      Liškomágové jsou velmi potěšeni

  6. Proč mám takový pocit, že ta pohoda nevydrží? Koukám, že synové jsou celý tatínek… :-) Těším se na pokračování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN