LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: Liškomágové – Nástrahy sídlišť (3)

První díl a druhý díl příhod Evžena Vulpese najdete zde. Užijte si pokračování!

 

 

 

Doma Evžen bez váhání nervózně smetl ke straně nepořádek na stole a na uvolněném místě rozložil Andrého kresbu. Se zatajeným dechem ji začal zkoumat a tvářil se čím dál víc znepokojeně a užasle.

André ho nechtěl rušit v soustředění, ale když to už trvalo příliš dlouho, netrpělivě se ozval: „Tak co kdybys mi konečně řekl, o co tady vlastně jde?“

„Jistě,“ zamumlal Evžen roztržitě, ale pak se vzpamatoval a pustil se do vysvětlování: „Tak abys věděl, tohle, cos našel, není pavučina ale ankaba. Jsou to čáry[1] a můžeš mi věřit, že jestli někdy nějaké čáry byly opravdu pořádně nebezpečné, tak jsou to tyhle. Je to strašně staré kouzlo a používá se jen výjimečně, ankabu dokáže vyrobit jen opravdu mocný mág a nikdy se to nedělá jen tak pro nic za nic.“

„Jestli si myslíš, že tohle je mi jasné,“ zabručel André nespokojeně.

Evžen se zamyšleně poškrábal na tváři: „Tak jinak. Pavučina slouží k lovu. Můžeš do ní chytit člověka a uvěznit ho tam nebo ho poslat, kam se ti zlíbí. Dokáže zachytit i zbloudilou duši. Ankaba je její příbuzná. Umí zadržet i kletby vlastní nebo cizí, omotat je kolem člověka, vyvolat šílenství, třeba i zabít. Dokáže uvěznit dokonce i démony! Všechny nejsou stejné, záleží na tom, kudy vedeš čáry, jak rozmístíš znaky a které to jsou,“ ukázal na značky ve výsečích. „Obvykle se pavučiny i ankaby kreslí nebo vyrývají vodorovně do země. Stačí nepatrná chyba, třeba neopatrně šlápnout na čáru, když ji uzavíráš, a může tě to stát život.“

„Černá magie?“ otřásl se André.

„Jako smůla,“ přisvědčil Evžen zachmuřeně a pokračoval: „Ale to mě tak nepřekvapuje, že ty pasti nejsou nic dobrého, to je přece zřejmé. Horší je, že tahle ankaba není normální.“

„Ale vždyť je to past,“ namítl André. „Takže dělá to, co má.“

„Mysli, člověče,“ utrhl se Evžen netrpělivě. „My tomu sice říkáme past, ale ve skutečnosti vypadá zvláštně a hlavně to funguje obráceně a já nevím proč. Zatraceně!“

„A nemůžeš přečíst ty znaky?“ navrhl André. Evženovy nesouvislé řeči mu začaly jít na nervy.

„Právě že ne. Tenhle mi připomíná prázdnotu, ale je trochu jiný a ty ostatní neumím rozluštit vůbec, v životě jsem je neviděl. Jsem v koncích.“ Sklesle se posadil na židli a vypadal tak zklamaně, že ho Andrému bylo až líto.

„Přece to takhle nevzdáme,“ řekl povzbudivě. „Nějaké řešení existovat musí.“

Evžen se usmál: „Máš pravdu.“ Už zase energicky vyskočil, přistoupil ke kamennému umyvadlu v rohu a na lusknutí jeho prstů začala z kohoutku proudit voda. „Když něco nevíš, zeptej se paní učitelky. Stella je doktorka vysoké magie a nejlepší odbornice na černé čáry v Evropě. Zavoláme jí, jestli nás může přijmout.“

André zvědavě přistoupil blíž.

Evžen zastavil vodu, počkal, až se hladina ustálí, a pak na ni rychle prstem napsal dvanáct čísel. V umyvadle to zavířilo a po chvilce se na druhé straně objevila žena v černé kutně, která se zjevně skláněla nad vlastní vodní hladinou. Mohlo jí být tak šedesát let, prošedivělé vlasy měla sestřižené do elegantního hladkého mikáda a na levé tváři malou červenou skvrnku, jaké se říká oheň. Na krku se jí houpal stříbrný přívěsek ve tvaru hada. Upřela na ně ty nejpozoruhodnější oči, jaké André kdy viděl, s tak světle modrými duhovkami, že se zdály téměř bílé, a tím ostřeji vystupovaly černé kroužky po jejich obvodu a černé panenky.

„Dobrý den, paní profesorko,“ oslovil ji Evžen uctivě. „Neruším vás?“

Žena se usmála: „To je mi překvapení. Jak se ti daří? A jak se má Xénie?“

„Výborně, děkuju,“ odpověděl Evžen také s úsměvem.

„Hádám, že mi nevoláš jen tak. Copak potřebuješ?“

„Chtěl bych se s vámi poradit. Objevil jsem ankabu, tedy vlastně tady můj kamarád ji objevil,“ ukázal na Andrého. „Pan André Kleinbauer. Profesorka Stella Baboráková.“
André se zdvořile uklonil. Doufal, že Evžen ví, co dělá, a že nezapomněl na jeho choulostivé postavení. Tajemná čarodějka je určitě významná osobnost. Snad nebude zkoumat, kde se tu vlastně vzal.

Profesorka se na něj přívětivě usmála a znovu obrátila pozornost k Evženovi. Ten pokračoval:

„Ta ankaba je úplně netypická, nedokážu s ní hnout a myslím si, že je to hodně důležité. Že je strašně nebezpečná, to jsem poznal. Originál vám ukázat nemůžu, ale André pořídil nákres.“

Stella chvíli uvažovala. „Předpokládám, že bys neplýtval mým časem jen tak pro nic za nic, Evžene. Přijďte za hodinu, to se vám budu moci věnovat. Dám pokyn bráně, aby vás pustila dovnitř. Budu v knihovně.“ Vodní hladina se znovu zavlnila a profesorka zmizela.

„Tak se připrav,“ zasmál se Evžen. „Jde se zase jednou do školy.“

André se zarazil: „Do Budče? Já si nejsem jistý, jestli je vhodné, abych tam s tebou chodil. Přece jen moje situace je trochu… chápeš?“

„Aha, ten pas, co nemáš, a tak dále, že,“ ušklíbl se Evžen. „Řekla jasně, že máme přijít oba. Nedělej si starosti, formality zavedené obyčejnými ji vůbec nezajímají.“

André ne zrovna přesvědčeně pokrčil rameny a zamyšleně vzal papír s ankabou do ruky. „Proč jsi říkal, že ta ankaba není normální?“ napadlo ho náhle.

„Protože takhle, jak jsou, by ty čáry přece neměly držet pohromadě,“ odpověděl Evžen okamžitě.

„Tomu nerozumím. U nás čáry nepoužíváme,“ připomněl mu André.

„Aha. Tak já to zkusím vysvětlit.“ Evžen se opřel o roh stolu a začal vykládat: „Čáry jsou jeden z nejstarších budečských způsobů provozování magie. Už Moldawa[2] je používala a nejspíš budou ještě starší. Podívej se.“

Vzal tužku, přistoupil ke květináči s majoránkou na okně a načrtl na parapet okolo několik celkem jednoduše vyhlížejících krátkých čárek nakloněných navzájem v různých úhlech. Keřík se začal košatit a rozrůstat. Evžen popadl květináč a oddálil ho od znaků. Růst se zastavil, ale jakmile vrátil květináč na místo, rostlinka se dál zvětšovala. Evžen čáry rychle smazal a obrátil se zase k Andrému, který zvědavě přihlížel. „Vidíš, můžeš nechat trvalé kouzlo na nějakém místě a klidně odejít, kouzlo tam zůstane.“ Chvíli uvažoval. „Vypadá to jednoduše, ale není to tak. Čáry nejsou prostě znaky, které bys mohl přečíst jako abecedu, je to magie sama o sobě. Musíš prostě vědět,“ zdůraznil poslední slovo. „Žijí svým vlastním životem, některé se spolu nesnesou, jiné se ochotně spojí, pokud víš, co děláš. Nemůžeš si jen tak náhodně čmárat, dokonce ani nestačí vědět, že tohle, co jsem tady nakreslil, je kouzlo pro růst. Musíš zapojit vlastní magii a donutit čáry, aby se sestavily správně, a pak kouzlo usměrní a udrží na místě. Snažit se donutit čáry, aby se spojily jinak, než jim vyhovuje, je nebezpečné, protože se brání. Chápeš to?“

André trochu nejistě přikývl: „Je to jako kombinace zaklínadel, jenže nakreslená?“

„Dá se to tak přibližně říct,“ souhlasil Evžen. „Ale čáry jsou mocnější než zaklínadla. Říká se, že kdyby někdo dokázal dokonale ovládnout všechny čáry, dokázal by úplně všechno, co by si zamanul. Dovedeš si představit absolutní moc v rukou jednoho člověka?“

„Mohl by cokoliv. Vyčarovat z ničeho třeba jídlo nebo zlato? Ovládat každého a všechno podle libosti. Zabíjet a oživovat. Donutit lidi a další bytosti, aby mu sloužili. Zrušit déšť, rozbít zeměkouli na kousky, zhasnout slunce, tohle všechno?“

„Přesně tak. Nejspíš by to znamenalo konec světa,“ mávl Evžen rukou. „Něco takového naštěstí není v lidských silách. Nikdo nemá takovou kapacitu, aby obsáhl a zvládl všechny čáry. Dřív by se mu asi rozskočila hlava.“

„A co je v nepořádku tady s těmi čarami?“ vrátil se André k věci.

„Unikají mi. Já se v čárách vyznám, ale ovládám bezpečně jen ty, co potřebuju. A jsem si skoro jistý, že tyhle dva znaky, tu pokroucenou prázdnotu, běžně takhle spojit nejde. Měly by se bránit. A přitom drží. Právě proto potřebujeme Stellu. Jestli na to nepřijde ona, tak už asi nikdo. Takže jde se.“

 

***

Přenesli se, a zatímco Evžen odkládal svůj věčný kamínek, André se rozhlížel a říkal si, že nic se nemůže víc lišit než moderní nevzhledná škola na sídlišti a tohle tiché místo na kopečku uprostřed lesů. Malou rotundu s hranatou zvonicí a sousední hřbitov s brankou ze zdobně kovaného železa obklopovaly vzrostlé kaštany a lípy a celé místo vydechovalo majestátní starobylost a málem jiskřilo, jak bylo nabité magií, ale zároveň tu bylo všechno nečekaně maličké a útulně přívětivé. Podvědomě čekal, že atmosféra okolo nejstarší čarodějnické školy bude pochmurně přísná, ale teď s překvapením zjišťoval, že by se tady s chutí posadil ve stínu kulatého kostelíka, díval se na barevné listí a bezstarostně odpočíval. Těžko by se kouzelník někde mohl cítit příjemněji.

Evžen ho nasměroval k třetí lípě od vchodu do rotundy. „Připrav si hůlku,“ poradil mu tiše. „Brána je ve věčném otisku původní lípy, tady těsně vedle téhle současné. Dotkni se jí.“ Zároveň sám vztáhl ruku. Pod jejich dotekem se objevil rozpraskaný kmen stromu, kůra neslyšně pukla a rozevřel se široký průchod. Za ním stále viděli hřbitovní zeď, ale jakmile vstoupili, ocitli se v lipové aleji a pokračovali po písčité stezce, na kterou se zvolna snášela srdíčka žlutých listů. Brána se za nimi stejně tiše zavřela a zmizela.

André se ohlédl, jestli uvidí rotundu. Byla tam, ale přitom tušil, že by se k ní teď nedokázal přiblížit a dotknout její stěny. Vstoupili do čarovné dimenze, kde se škola bezpečně ukrývá před nepovolanými vetřelci.

Na konci aleje prošli otevřenou branou a ať už André čekal cokoliv, rozhodně ne toto.

Vypadalo to jako starověká vesnička, chatky roubené z dřevěných omšelých kůlů se sedlovou doškovou střechou pod nepravidelně roztroušenými stromy připomínaly domečky na hraní a nezdály se moc bytelné. Sem tam se nad střechami vznášel dým z ohnišť. Potkali několik chlapců a dívek v modrých hábitech a s knihami nebo svitky pergamenů v náručí. Všichni jen spěšně pozdravili a dál si jich nevšímali. Vypadali velice zaměstnaně a uspěchaně.

„Mají vyučování, v Budči se učí celý týden. Tady bydlí studenti vyššího stupně, menší děti jsou na vnitřním nádvoří,“ vysvětlil Evžen vesele. „A netvař se tak vyděšeně, ty chatky jsou uvnitř pohodlné.“

Další nádvoří se od předchozího moc nelišilo. Zastihli tam hlouček dětí pro změnu v tmavozelených hábitech, které na travnaté ploše pod dohledem učitele pilně trénovaly vznášecí kouzlo. Několik dětí poletovalo nad hlavami spolužáků, kteří jim usilovně pomáhali vzhůru obrácenými dlaněmi a sborem mumlali zaklínadlo.

Vtom se od skupinky oddělil jeden chlapec a s nadšeným jekotem „tati, tati, co tady děláš,“ se vrhl Evženovi kolem krku. André ani nepotřeboval žádné představování, bylo mu jasné, že to je ten nadějný studentík, o kterém se jeho otec už párkrát pyšně zmínil. I on měl světle zrzavé vlasy, kulaté hnědé oči a drápky na rukou a zřejmě po matce zdědil dlouhý špičatý nos. A jako všichni studenti měl na krku stříbrný přívěsek, tentokrát ve tvaru kočky.

„Dobrý den,“ vyhrkl Drahoš a hned si Andrého přestal všímat a táhl Evžena k hloučku spolužáků. „Pojď se podívat, jak lítám.“

Evžen s omluvným úsměvem pokrčil rameny: „Hned jsem zpátky.“ André se roztržitě podíval, jak si podává ruku s učitelem, a pomalu vykročil napřed.

Tady už nebyla dřevěná kolová hradba ale masivní zaoblená zeď z šedých kamenů. To byla vlastní budova školy. Nad klenutým otevřeným průchodem spatřil obrovský černostříbrný erb se šnekem.[3] Nikdo ho nezastavil, a tak si dodal odvahy a pokračoval obezřetně dál na vnitřní dlážděné nádvoří.

Bylo dokonale kulaté a přímo uprostřed se košatila ta nejstarší a nejmohutnější lípa, jakou kdy viděl. Musela tu růst nejmíň dva tisíce let a možná pamatovala i založení školy. André sice neměl Evženův dar mluvit se dřevem a slyšet kameny, ale cit a vnímavost vůči přírodě mu rozhodně nechyběly, a tak okamžitě pochopil, že to není obyčejný strom, ale prastará kouzelná bytost, která si svým majestátem vynucuje bezpodmínečnou úctu. Pod lípou hořel oheň v kruhu z nepravidelných kamenů. Celé seskupení připomínalo posvátný oltář a nepochybně jím skutečně bylo.

Tohle nádvoří nebylo tak tiché jako ta vnější. Kromě pobíhajících studentů a důstojně kráčejících profesorů v bílých nebo černých kutnách vzduch naplňovalo čiřikání hejna vlaštovek, které se na římsách budovy chystaly k pozdnímu odletu.

André se bezděčně usmál na pozdrav a několik vlaštovek se oddělilo z hejna a zakroužilo okolo jeho hlavy, jako by si ho chtěly důkladně prohlédnout. Průzkum je nejspíš uspokojil, a tak se vrátily ke svým sestrám.

„Jsi tu vítaný,“ poznamenal s úsměvem Evžen, který se k němu mezitím nenápadně připojil. „Vlaštovky patří k Budči a Budeč k vlaštovkám stejně jako ta lípa a magický oheň. Tak pojď, Stella si potrpí na přesnost.“

Vystoupali po širokém kamenném schodišti ohlazeném nesčetnými kroky do čtvrtého patra a vstoupili do obrovského sálu, který je přivítal povědomou vůní starého papíru, tiskové barvy, pergamenu a kůže. Dlouhé řady masivních dubových regálů ozdobených vyřezávanými ulitami a pitvornými hlavičkami se zdánlivě táhly do nekonečna. Andrého napadlo, že tady snad musejí mít úplně všechno. V každém případě to zřejmě byla největší sbírka magické literatury, s jakou se kdy setkal. Následoval Evžena, ale snažil se aspoň letmo prohlížet tituly na hřbetech a nejraději by se zastavil, aby si mohl knihy prohlédnout podrobněji a začíst se…

Trochu ho vyvedl z míry duch, který se z ničeho nic vynořil mezi regály a podíval se na něj tak uštěpačně, až mladíka zamrazilo. Náhle si v plné míře uvědomil, kdo je a kde je, a nechtěl ani domyslet, jaké následky by mohla mít jeho neuvážená návštěva. Byla by to nepříjemná ironie, kdyby po tolika obavách z pronásledování nakonec jeho samého považovali za špeha. A tenhle duch na něj upřel tak hrozivě chytré oči a zatvářil se tak sarkasticky, že si André začal být jistý, že ho odhalil. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby to byl jasnovidec. Ale duch jen mlčky pokynul hlavou v odpověď na Evženův tlumený pozdrav a zmizel.[4]

Evžen nic nevysvětloval a André se neodvažoval zeptat. Ostatně právě dospěli k čítárně. U některých stolků pilně studovalo pár mladíčků v modrém a také dva profesoři v bílých kutnách. Dáma v černém, se kterou si domluvili schůzku, odložila svou knihu a s úsměvem jim vyšla vstříc.

Zavedla je do malé oddělené kanceláře. „Tady nebudeme rušit ostatní,“ poznamenala a přívětivě k nim obrátila ty zvláštní světlé oči: „Vítej, Evžene. Ráda vás poznávám přímo, pane Kleinbauere. Jste z daleka?“

Andrého poněkud zaskočilo, jak přesně si zapamatovala jeho příjmení. Neodvážil se uchýlit ke své původní lži. „Ze Štrasburku. Jsem tu jen na krátké návštěvě,“ odpověděl nejistě. Oslovila ho česky, a tak použil stejný jazyk a v duchu si rychle připravoval vysvětlení své češtiny, ale Stella se nad ní vůbec nepozastavila. Asi je to pro zdejší čaroděje typické, pomyslel si. Okolo Budče se přece točí celý kouzelnický svět. Oni si to přinejmenším určitě myslí.

Profesorka tím zjevně považovala zdvořilostní formality za ukončené a přešla k věci: „Tak co pro mě máte?“

Evžen si neodpustil dramatické gesto, když mlčky rozmáchle rozložil Andrého nákres.
Stella se nad ním sklonila a ruce jí samy vylétly k ústům. Těžce polkla a nevěřícně se na oba mladé muže podívala, neřekla ale nic, jen nekonečně dlouho podrobně zkoumala jednotlivé čáry a znaky. Pomaličku přejížděla rukama nad jejich liniemi, cosi šeptala a křivila tvář úsilím. Čáry načmárané tužkou na papíře ožívaly, nepatrně se rozpíjely a vzduch mezi nimi a jejími dlaněmi zřetelně houstl. Vtom si Stella lusknutím přivolala vlastní tužku, aniž odvrátila pohled od obrazce. Velice obezřetně a jakoby pokradmu začala dotahovat linky ke kružnici.

Evžen si nervozitou div neokousal drápy, ale neodvažoval se přerušit napjaté ticho. André viděl v jeho očích stejné znepokojení, jaké sám cítil. Věděl z vlastní zkušenosti, co ten obrazec dokáže, a doufal, že profesorka ví, co dělá.

Věděla. Poslední linku nedotáhla, jen nad mezerou přejela špičkou tužky. Zajiskřilo to a Stella téměř odlétla od stolu, zapotácela se a lapala po dechu.

Evžen k ní pohotově přiskočil a podepřel ji.

„Jsem v pořádku, děkuji,“ vydechla, ale dovolila mu, aby jí pomohl do křesla. Na vteřinu zavřela oči, ale pak se rázně napřímila a bez nejmenší stopy dřívějšího úsměvu tiše promluvila: „Je to ta nejnemožnější ankaba, s jakou jsem se kdy setkala. Kdysi se používala na odebrání magie. Trestali tak čaroděje za některá vážná provinění. Proces byl reversibilní, ale vím o několika případech odsouzených na doživotí. Většinou spáchali sebevraždu.“

Oba mladí čarodějové na sebe zděšeně pohlédli. Odsouzení k živoření bez kouzel, bez samozřejmého ovládání světa okolo sebe na lusknutí prstů nebo mávnutí hůlky, bez té zázračné síly, která je nabíjí energií a dodává jim moc, to musel být mnohem strašnější trest než smrt.

Profesorka pokračovala: „Na konci 17. století se neznámým způsobem dostala do rukou obyčejným a objevila se v jejich vězeních. Mezi mágy tehdejší doby se musel vyskytnout zrádce. Jaké to mělo následky, to dobře víte. Od té doby se nikde neobjevila. Už nikdy nikdo se neodvážil znovu ji vytvořit.“

Evžen se nadechl a André věděl, co chce namítnout. Tahle ankaba magii nepohlcuje, naopak, vrací ji zpátky.

Stella přikývla, nemuseli poznámku vyslovit: „Máte pravdu. Protože tohle je ještě mnohem zrůdnější a neuvěřitelnější. Je… je znásilněná. Je naruby. Nikdy v životě bych nevěřila, že je to možné. Originál je živý?“

„Až moc,“ přikývl Evžen vážně. „Paní profesorko, tohle je to, co způsobuje pasti.“

Profesorka měla zřejmě nervy ze železa, protože jen vykulila oči a křečovitě sevřela opěradla křesla. Pak se zamyslela a zjevně si v duchu opakovala poznatky o pastích a porovnávala je s dnešním objevem. „Víte to jistě?“ zeptala se stroze.

„Právě z pasti jsme to přinesli,“ vysvětloval Evžen rychle. „André je hůlkový a hudební mág. Dokázal ankabu zaslechnout.“

„Ta pravá je ze železa a je zalitá betonem ve stěnovém panelu,“ přidal se André. „Podařilo se mi na ni naladit.“

„To je zvláštní. Myslím, že to je přesně ta jediná věc, kterou ještě nikdy nikoho nenapadlo s pastí zkusit, všichni jsme se snažili o detekční kouzla všeho druhu,“ uvažovala profesorka. „Ankaba je geniální v tom smyslu, že se svým účinkem zároveň sama brání jakémukoliv zásahu zvenčí. Je neuvěřitelné, že jste ten bludný kruh dokázal protrhnout. Máte snad s podobným druhem černé magie nějaké dřívější zkušenosti?“

To znělo téměř jako obvinění. André se rozhořčeně nadechl, aby věci uvedl na pravou míru, ale Stella ho zarazila: „Ještě okamžik, prosím vás. Vaše vysvětlení mě nesmírně zajímá, ale domnívám se, že by si ho mělo vyslechnout i několik kolegů. Rektor je bohužel momentálně na důležitém jednání v Córdobě, ale pochopitelně ho budeme okamžitě informovat. V každém případě… okamžik…“ Vstala, přešla k psacímu stolu, zazvonila na zvonek a důrazně pronesla do prázdna: „Prosím doktora Michalce, magistra Konfršta a magistru Òdżińovou, aby se okamžitě dostavili do knihovny k naléhavé poradě.“

Andrému se moc nezamlouvala představa, že se bude muset seznámit s dalšími profesory. Vůbec by tady neměl být a místo toho se zaplétá stále víc. Dostal skoro vztek na Evžena, který ho do všeho bezstarostně zatáhl a teď na něj povzbudivě mrkal a zjevně si užíval vzrušení z nadcházející akce. Ale na druhé straně i Andrého záhada pasti úplně pohltila a sám chtěl celé věci přijít na kloub. A navíc jeho objev může zdejším čarodějům opravdu pomoci, takže není nad čím váhat.

Mezitím už udiveně vstupovali pozvaní profesoři a Stella se ujala slova: „Toto je pan André Kleinbauer, náš host z Francie. Evžena Vulpese znáte. Přišli s naprosto fantastickým zjištěním ohledně pastí a doufám, že díky nim se těch děr s mrtvou magií konečně dokážeme zbavit.“

Gestem zarazila užaslé výkřiky a rychle pokračovala: „Doktor Michalec, náš nejschopnější telepat, magistr Ludvík Konfršt, náš expert na hůlkovou magii, magistra Òdżińová, která je odbornice na nelidskou magii.“

Všichni se navzájem mírně uklonili.

Stella se obrátila na oba mladé čaroděje: „A teď nám, prosím, co nejpodrobněji vysvětlete, jak jste tu ankabu získali.“

André se do toho tedy pustil. Uvědomoval si, že už dlouho neměl tak lichotivě napjaté publikum, které hltalo každé jeho slovo, a tréma ho opustila. Konec jeho projevu vyvolal bouřlivý potlesk a překrásná profesorka Òdżińová mu dokonce věnovala tak žhavě obdivný pohled, že se až začervenal. Magistr Konfršt se k Andrému vrhl a dojatě mu potřásl rukou: „Pane kolego, rád vás poznávám. Jsem rád, že se našemu umění konečně dostává zaslouženého ocenění.“

Pak se všichni shlukli okolo ankaby k dlouhému a složitému rokování nad zlověstným obrazcem. Překřikovali se navzájem, jak se snažili přijít na řešení, jak čáry zrušit. Andrému chvílemi dělalo potíže jejich rozhovor přesně sledovat, jejich čeština už začala být příliš rychlá a komplikovaná. Ale zbystřil, jakmile se místností pronikavě rozlehl zvonivý hlas profesorky Òdżińové: „Máte pravdu, Stello, souhlasím s vámi, tyhle čáry nejsou dílo člověka. Takhle je mohl spojit jedině démon. Myslela jsem si, že máme všechny pod kontrolou.“

Evžen, který hltal každé slovo, náhle zbledl a vyhrkl: „A co když to byl Raptor?“

„O tom nikdo už celá léta neslyšel,“ odbyl ho profesor Michalec. „Původce můžeme hledat později, nejdřív se musíme soustředit na odstranění těch pastí.“

„Musíme rozrušit ten kruh,“ řekla Stella zamyšleně. „Budeme se muset přesunout ke skutečné pasti, nakreslená ankaba, předpokládám, žádný zvuk nevydává. Nebo ano? Pane Kleinbauere, můžete to zkusit?“

André vytáhl hůlku a dotkl se kresby. Nestalo se nic, ani když použil zaklínadlo. „Bohužel,“ zavrtěl hlavou.

„Dokázal byste vy sám vyslat nějaký tón, který by ankabu rozpojil?“ navrhla Stella.

André se uhodil pěstí do čela: „Ale ovšem! Ano, to by bylo možné. Rozhodně to můžu zkusit. Určité tóny můžou železo rozkmitat a při dostatečné intenzitě… ano… jestli v tom není ještě nějaký další zádrhel, tak to půjde.“

„Bude to nebezpečné,“ upozornila ho Stella. „Musíte jen rozpojit kruh a dalších čar se ani nedotknout, protože se budou bránit.“

To bylo sice na pováženou a úkol se tak stal mnohem obtížnějším, ale Andrého už by nic nedokázalo donutit, aby se pokusu vyhnul. V duchu si vybavil tón, který ankaba vydávala, a začal si promýšlet, jak na ni.

Profesor Michalec se ujal organizace: „Vypravíme se k té vaší pasti. Použijeme oponu, abychom dodrželi utajení. Jestli jsem to správně pochopil, ten tón můžete slyšet jen vy. Takže vy se napojíte a pokusíte se ankabu rozrušit. Já přenesu vaše myšlenky, aby se Ludvík mohl vaše kouzlo naučit. Pak se můžeme pustit do rušení dalších pastí. Jen doufejme, že jsou všechny stejné.“

„Opona ani nebude nutná, pane profesore,“ ozval se Evžen. „Ta past je v tělocvičně jedné obyčejné školy a ta je dneska zavřená.“

„Tím líp. Takže není důvod dál se tu zdržovat, pojďme do aleje a přeneseme se do té školy, Evžen nás navede. Pane Kleinbauere, jestli se to podaří, navěky vám bude patřit vděčnost českých čarodějů,“ dodal slavnostně.

 

***

Povedlo se!

André měl pocit, že uběhly celé dlouhé dny, než našel způsob, jak ankabu ve zdi přerušit, ale když vyšli z tělocvičny, zjistil, že mdlé slunce na obloze se posunulo jen asi o hodinu, nejvýš o dvě. Cítil se ještě trochu ohlušený pronikavými tóny zápasícího železa i rozjásanými díky budečských profesorů, kteří se s ním dojatě rozloučili s ujištěním, že brány Budče jsou pro něho otevřené v kteroukoliv denní i noční dobu a že jeho pomoc bude nesmazatelně zapsána v kronice jako úžasný úspěch. Teď je na řadě mravenčí práce, které už se ujmou sami.

„Paráda,“ zářil Evžen, „tohle byla jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy viděl.“

André přijal jeho blahopřání se špatně skrývanou hrdostí. Těšilo ho, že zrovna on, neznámý mladý muzikant z daleké země, udělal tak dobrý dojem na zdejší mocné mágy. Uznával, že celou akci inicioval Evžen a bez jeho asistence by si nejspíš nikdy s ankabou neporadil a možná by ještě ležel v bezvědomí ve studené tělocvičně, ale liškomág se ani trochu nesnažil přivlastnit si něco z jeho úspěchu a jeho nadšení a obdiv se zdály být zcela upřímné. To bylo beze sporu příjemné.

André už se nemohl dočkat, jak bude doma všechno vyprávět. Rodiče mu jistě zakázanou výpravu rádi prominou, až uslyší, jaký velký čin tady vykonal a jakých ovací se mu za to dostalo.

„Tak co teď? Nejvyšší čas jít na oběd. Nevím, jak ty, ale já už padám hlady,“ navrhl Evžen vesele.

André okamžitě souhlasil. Až teď si plně uvědomil, jak vyčerpávající boj s ankabou byl. Měl pocit, jako by nic nejedl nejmíň týden, a nutně se potřeboval aspoň na chvíli pohodlně a v klidu posadit, aby si odpočinul.

Evžen sebral kamínek, nastavil mu loket a modrá škola s červenými hvězdami v oknech navždycky zmizela z mladíkova zorného pole. Vůbec toho nelitoval.

„To je za odměnu?“ vydechl, když zjistil, kam ho Evžen zavedl.

Přesně takhle si Prahu představoval. Teď konečně spatřil na vlastní oči okouzlující barokní fasády a barevná domovní znamení, prejzové římsy a dlažbu z dokulata ohlazených kamenů. Malebné prostranství zdobila rozložitá fontána s tryskající vodou. K jeho překvapení tu ale nestál žádný kostel. Myslel si, že ty jsou v Praze na každém náměstí. A lidé, co vcházeli do drobných obchůdků a obřadně zdravili své známé, vypadali tak magicky, že…

„To jsou čarodějové. Všichni,“ hlesl André užasle. „Kde to jsme?“

Evžen se zazubil: „Tos přece chtěl vidět, ne? Jsme na Starém městě a máš pravdu, tohle je čarodějnická čtvrť. Docela maličká a moc dobře schovaná. Stavíme se tady u Jednooké Martinky a potom ti ukážu, jak to vypadá okolo. Zjistíš, že zas tak velký rozdíl to není.“

Stiskl mosaznou kliku u nejbližších dveří a uvedl Andrého do útulného lokálu obloženého tmavým dřevem.

André spokojeně nasál přívětivé teplo, lákavou vůni jídel a šum obvyklý v nabitých restauracích, složený z hovoru strávníků, cinkání příborů a posunování židlí. Na první pohled se zdálo, že nenajdou volné místo, ale náhle se jako zázrakem objevil prostřený stůl pro dva.

„Má tady vždycky tolik míst, kolik je hostů,“ podotkl Evžen. „Šikovné kouzlo.“

Sotva se usadili, objevila se u nich korpulentní dáma s bohatě načesanými černými vlasy. Přes pravé oko měla pásku ze stejného vínového brokátu jako dlouhé šaty, které výrazně obepínaly její bujné křivky.

Postavila na stůl dvě velké napěněné sklenice piva a usmála se. „Vítejte, pánové. Dlouho jste se tady neukázal,“ dodala s pohledem na Evžena.

Evžen omluvně pokrčil rameny: „Málo času, znáte to. Copak máte dobrého, Martinko?“

„Co třeba kuřátko na rožni, je přímo božské,“ nabízela hostinská nadšeně.

Evžen nabídku schválil a André nic nenamítal. Okusil místní silné hořce kořeněné pivo a okamžitě mu zachutnalo, i když ve skutečnosti dával přednost vínu. A co se týče slibovaného božského pokrmu, Martinka podle jeho názoru ani moc nepřeháněla. Když si vybavil včerejší zoufalé bloudění po nehostinném sídlišti, s vděčností si pomyslel, že nebýt Evžena, možná by ani nezjistil, jak zajímavě a příjemně se dá zdejší pobyt užít. Rozjařeně se vrátil k prolomení pasti. Chtěl si tu památnou událost projít ještě jednou a se všemi podrobnostmi.

Až po chvíli si uvědomil, že Evženovi ku podivu nějak přestává být do řeči. Tvářil se nepřítomně, jako by se v duchu zabýval něčím jiným, až se André lekl, jestli to nepřehnal s chlubením. Rychle vyjmenoval všechny Evženovy zásluhy, ale z roztržitosti ho tím nevyburcoval.

„Co je s tebou?“ zeptal se konečně přímo. „Myslel jsem, že máš radost.“

Evžen si otřel mastné prsty do ubrousku a upřel na něj znepokojený pohled.

„Jasně že mám, ale mělo by se to dotáhnout do konce. Dokázal jsi přijít na to, jak zrušit pasti, ale nezjistili jsme, kdo je nastražil,“ připomněl. „Ať je to kdokoliv, musí nějak spolupracovat s obyčejnou vládou. Jak by jinak dokázal zařídit, aby ty jeho ankaby přidávali do panelů?“

„To je pravda,“ uvědomil si André zaraženě.

„A taky aby paneláky stavěli místo starých domů, kde vždycky tradičně žili čarodějové,“ pokračoval Evžen. „Je jasné, že v nějakém spojení s těmi jejich šéfy být musí. U nich to tak chodí. Nikdo si netroufne sám nic rozhodnout, dělají jen to, co jim nařídí ta jejich divná vláda.“

„Nakonec se ukáže, že s tím vaším režimem spolupracují černokněžníci,“ zabručel André, ale Evžen energicky zavrtěl hlavou:

„Nesmysl. Stella nám přece vyprávěla, jak to dopadlo, když se mágové dali do spolku s obyčejnými. O čarodějnických procesech v 17. století nejspíš víš, ne? Kdepak. Mezi čaroději se najde lecjaký mizera, ale tohle by nikdo se zdravým rozumem neriskoval, dát kouzla do rukou obyčejným vždycky vede ke katastrofě. Nedokážou domyslet důsledky, prostě… Ale co, tohle přece musíš vědět. Utajení neexistuje jen tak pro nic za nic.“

Zamyšleně přejel prstem po okraji své sklenice. „Stella i Swiatnica Òdżińová se shodly, že tu ankabu nevytvořil člověk. Stella je nejlepší odbornice na čáry a Swiatnica je napůl víla a díky tomu má obrovský cit pro nelidskou magii, takže jim věřím.“

André se náhle rozpomněl: „Tys něco zmiňoval, ale profesor Michalec to zavrhnul. O co šlo?“

Evžen se zamračil: „Mohl si to aspoň nechat projít hlavou.“

„Takže?“
„Slyšel jsi někdy o Raptorovi?“ zeptal se Evžen potichu a zatvářil se smrtelně vážně.

André zavrtěl hlavou.

„Co vás v té vaší škole učili?“ ušklíbl se Evžen, ale než se André stačil ohradit, pokračoval: „Tady u nás se Raptor objevil za války. Nikdo neví odkud přesně, ale je pravděpodobné, že přešel přes hranice s werwolfy z Německa.“

„Takže je to vlkodlak?“

„Ne, kdepak. S normálním vlkodlakem si tady hravě poradí každý student vyššího stupně. Je to obrovský pes posedlý démonem. Zrůda, příšera, monstrum, jak chceš. Pobíhal většinou po venkově, ale pak se začal odvažovat i do měst. Unášel kouzelnické děti a kradl jim magii.“

„Jakže?“
„Démoni jsou inteligentní a učenliví. Na dospělé čaroděje si většinou netroufal, aspoň ze začátku ne. Ale čas od času sežral magicky nadané dítě a vstřebal jeho schopnosti. Takhle získával stále větší magickou sílu a začal čarovat. Taky se naučil proměňovat v člověka, aby se mohl lépe skrývat. A vraždil lišky,“ dodal temně a otřásl se spíš vztekem než strachem.

„Proč?“ vyhrkl André. Evženovo vyprávění znělo děsivě a dokonale zaplašilo jeho pocit pohody.

„Pořád je to v podstatě pes,“ pokrčil Evžen znechuceně rameny. „Psi a lišky se navzájem nenávidí odjakživa. Navíc lišky vědí spoustu věcí, o kterých lidé nemají ani ponětí. Stejně jako kradl magii lidským dětem, kradl tajemství i liškám. Dokonce i obyčejní si všimli, že se něco děje. Samozřejmě si to vysvětlovali po svém, mysleli si, že lišky hubí nějaká nemoc a proto mizí, a že ztracené lidské oběti utekly za hranice nebo se při pokusu o útěk utopily v močálech v pohraničních lesích.“

„A to jste ho nechali jen tak řádit?“

„To víš, že ne, pronásledovali ho, ale dlouho se mu dařilo unikat. Byl čím dál chytřejší a silnější. A příšernější. Před lety jsem se s ním setkal,“ dodal skoro neslyšně, zbledl a zaťal zuby. „Tenkrát jsem si slíbil, že ho jednou dostanu.“

André se neodvažoval na nic zeptat. Jeho obvykle veselý kamarád najednou vypadal tak hrozivě, že si mimoděk uvědomil, že lišky jsou šelmy a mohou být nebezpečné.

Ale Evžen se zřejmě potřeboval svěřit se svou vzpomínkou: „Měl jsem kdysi dobrou kamarádku. Byla to obyčejná liška a byla moc milá. Žila v lese okolo Budče, a tak jsem každou chvíli v noci utekl ze školy, abych se s ní mohl sejít. Chodili jsme spolu na lov a báječně jsme si to užívali,“ pousmál se smutně. „Vůbec nás nenapadlo, že by se Raptor odvážil tak blízko Budče. Ale jednou se to stalo. Dostal ji a já jsem ji nedokázal zachránit. Bylo mi dvanáct a na jeho magii jsem nestačil, stěží se mi podařilo utéct. Viděl jsem, jak ji roztrhal…“ zachvěl se. „Takže jsem se rozhodl, že ji pomstím, jen co se naučím dost, abych ho zvládl.“

„To je mi líto,“ zamumlal André otřeseně.

Evžen se ovládl a pokračoval: „Samozřejmě ho pronásledovali a smyčka se začala stahovat, neměl už šanci. Všichni aspoň trochu schopní čarodějové po něm šli. Liškomágové především, taky jsme měli dost důvodů. A najednou zmizel. Prostě jako by se do země propadl, ty útoky přestaly a po Raptorovi nebylo ani slechu, nikde žádné stopy. Takže usoudili, že utekl za hranice, protože tady už se cítil až moc nepohodlně, čarodějové mu tvrdě šlapali na paty. Od té doby, a to už bude tak dvacet let, ho nikdo neviděl a skoro se na něj zapomnělo.“

„A ty si myslíš, že je pořád ještě někde tady?“ nadhodil André. „Proč?“

„Mám takový divný pocit,“ zamumlal Evžen. „Prostě to instinktivně cítím. Ale nejen to. Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o těch železech na lišky?“

„Ale to přece není nic zvláštního,“ namítl André bez rozmýšlení. „Tedy, promiň, chtěl jsem říct…“ zakoktal, když viděl, jak se v Evženových očích vztekle zablýskalo.

Evžen však nakonec odpověděl docela klidně: „Měl bys pravdu, kdyby se ty pasti neobjevily zrovna v našem lese. Všichni vědí, že tamní lišky jsou nedotknutelné, protože ten les patří liškomágům. Hajný je také z našeho rodu a žádný obyčejný pytlák by se neodvážil klást tam železa. Nevyvázl by živý. Musel to být někdo, kdo se nás nebojí a kdo se dokáže tak skrývat, že přelstí i lišky. To by dokázal jen opravdu výjimečně schopný čaroděj. Právě proto si myslím, že Raptor je pořád někde tady, vydává se za člověka a schovává se mezi obyčejnými. A těmi pastmi se mstí čarodějům za dřívější pronásledování.“

„A opravdu si myslíš, že by dokázal tak změnit svoje chování, že by se nikde neprojevilo?“ uvažoval André. „Podle tvého vylíčení to byl divoký dravec a vrah. Jak by s tím dokázal přestat?“

„Nepřestal s tím,“ namítl Evžen prudce. „Ale říkal jsem ti, že se učí. Od lišek získal trpělivost a mazanost. Už se nevrhá na svoje oběti v tmavých uličkách nebo v lese, líčí pasti. Vsadím se, že má v plánu vypudit odtud čaroděje nadobro a pak si tady zase řádit podle libosti. Nikdo ho už nedokáže zastavit. Času má spoustu, démoni jsou přece dlouhověcí.“

Na to se dost dobře nedalo nic říct, a tak André mlčel. Dojedli oběd a Evžen kývl na Martinku, aby zaplatil.

„Něco se děje,“ informovala je rozčileně hostinská, když přišla ke stolu. „Vyšehradští[5] se rojí a vyšlo zvláštní vydání novin, právě mi je doručili. Všichni, co mají v domě pasti, mají poslat upozornění. Prý nějak přišli na to, jak s tím něco provést. To to teda trvalo.“

Evžen mrkl na Andrého: „Tak už to jede.“ Pak strnul a uhodil se pěstí do čela: „Já jsem ale hlupák!“

„Co se děje?“ podivil se André.

„Poslyš,“ šeptal mu Evžen vzrušeně a táhl ho ven, „v těch jejich novinách, co prodávám, nejsou nikdy žádné zajímavé zprávy, pořád se jen chlubí, jak jsou dobří a co všechno dokázali, i když to za moc nestojí, a nadávají těm, co žijí za oponou. Ale o těch nových panelácích se tam píše dost často, protože oni to považují za úžasný úspěch. Někde musí být zmínka, kdo to všechno řídí. Mrkneme se na to. To by v tom všichni běsi vězeli, abychom Raptora nenašli.“

 

***

[1] Jde o magické znaky a kresby. Podobné byly objeveny archeology na stěnách v původních slovanských hradištích, zejména na Libušíně (v Libčici). Někteří badatelé také zmiňují jakési „slovanské runy“ nalezené na území Velké Moravy, které jsou jiné než známé severské a germánské runy. Jde o zvláštní čarodějnický systém znaků sloužící přímo k čarování. Lze je kreslit či vyrývat, případně je načrtnout prstem ve vzduchu, v tom případě však jejich účinek rychle pomíjí. Význam čar pro tradiční českou magii dokládá fakt, že slovo čára etymologicky pochází ze stejného základu jako čaroděj a čarovat. Čaroděj je tedy v první řadě ten, kdo dělá čáry.

[2] První konkrétní jména zachycená v kronice budečské školy jsou jména sourozenců Albise a Moldawy. Datování bohužel nemůžeme určit blíže než na 5. století našeho letopočtu. Mocná kouzelnice Moldawa byla přesvědčená, že středočeská kotlina je díky křížení přírodních proudů magické energie ideální místo k provozování magie, a obětavě vedla budečskou čarodějnickou školu až do své smrti ve velmi požehnaném věku. Dočkala se ještě příchodu Praotce Čecha na Říp.

 

[3] Šnek v erbu souvisí se Spirálovou chodbou, dosud ne zcela prozkoumaným magickým prostorem starším než samotná škola, který žije vlastním životem a vykazuje pozoruhodné vlastnosti.

[4] Jáchym z Budče, významný učenec a proslulý budečský knihovník, žil v 1. polovině 14. století. Od své milované knihovny se neodloučil ani po smrti a jeho rozsáhlé znalosti budečským čarodějům mnohokrát pomohly řešit kritické situace. Jáchym je jedním z hlavních hrdinů Znamení šneka, budečského příběhu, jehož autorkou je Julie.

[5] Už od Krokových časů sídlí na Vyšehradě Velká rada čarodějů, instituce dohlížející na dodržování čarodějnických zákonů. Využívá vlastní policejní sbor s pravomocí omezenou výlučně na čaroděje.

Aktualizováno: 14.7.2020 — 13:27

15 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Aries, konečně jsem přečetla! Ale kam se hrabe ježibaba z Rusalky se svým lekvarem a „čury mury fuk…teď už ani muk“ :D

    Tady je řeč o smrtelně nebezpečných čárách ankaby ve zdech panelů, o chodbě skryté ve staré lípě, o poradě elit čarodějnictví a o příšeře warewolf Raptor. Ale je to napínavé a samozřejmě se „musím“ dozvědět, jak to dopadne !

    Moc pěkný odstavec : „Zastihli tam hlouček dětí pro změnu v tmavozelených hábitech, které na travnaté ploše pod dohledem učitele pilně trénovaly vznášecí kouzlo. Několik dětí poletovalo nad hlavami spolužáků, kteří jim usilovně pomáhali vzhůru obrácenými dlaněmi a sborem mumlali zaklínadlo“ Které dnešní dítě by neuvítalo tuhle povinnou školní výuku :)

    1. To mě moc těší. Striktně vzato to jsou dnešní děti, tedy mezitím samozřejmě vyrostly, ale pořád jsme v roce 1985, to není zas tak dávno. Budečská škola samozřejmě stále funguje, vyhledává desetileté děti s magickým nadáním a poskytuje jim nejlepší možné čarodějnické vzdělání. Mimochodem právě Drahoš, kterého tady vidíme coby prvňáka, se časem na téže škole časem stane učitelem. :-)

  2. Začíná to být opravdu napínavé. Zajímalo by mě jestli ten pachatel je Raptor a jestli ho nějak najdou?

  3. Jako obvykle pěkné.
    P.S. A už jsem si konečně tento týden po večerech přečetla, co mám od Vás už roky doma vytištěné.

  4. Úchvatné – četla jsem to jedním dechem, ten příběh se rozvíjí stále víc a víc. Vždycky jsem měla ráda lišky, ale teď je mám ráda ještě víc. To jsem fakt zvědavá, jak to nakonec dopadne…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN