LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – KattyV: Stín duhového stromu

Láskyplně uchopím trs levandule, vložím ho do mělké jamky a ke kořenům přimáčknu hlínu. Je černá, vlahá a kyprá. Téměř ji toužím ochutnat. Zasadím další trs a pak další. Čas plyne. Kvetoucí trnky sladce voní, po obloze bloudí bílá oblaka. Zhluboka se nadechnu – ve vzduchu je cítit jarní déšť.

 

Alžběta vyhlédla oknem a nakrčila nos. Hromada shrnuté ornice porostlá plevelem, druhá, o něco menší kupa, plná větví. Na kámen udusaná hlína se stopami po bagru. Rezavějící drátěnka tvářící se jako plot.

Raději se otočila zpátky do pokoje. Tento pohled ji potěšil víc – všechno bylo přesně podle jejích představ. Stěny v barvě lesního medu doplňovaly hnědozelené závěsy, parkety se matně leskly, nad pohovkou zářil pestrobarevný obraz a v křesle seděl její přitažlivý, tmavovlasý manžel.

„Ladíš,“ ušklíbla se na něj.

„To mám štěstí, jinak bys mě vyměnila, co?“

„Ba ne, vymalovala bych jinak stěny,“ uchichtla se. Pak jí znovu padl zrak na spoušť za okny a dobrá nálada ji opustila. „Budeme muset sehnat nějakou zahradnickou firmu. Tohle chce mechanizaci.“

Vojta se vyhrabal z křesla, přitáhl si do náruče drobnou postavičku své ženy a přes její střapatou hlavu vyhlédl ven. Vlasy hebké jako kočičí kožíšek ho šimraly pod bradou.

„Tak seženem. To zas nebude takový problém. Včera jsem se v obchodě potkal s Matouškem. Víš, to je ten chlápek, co mu prý předloni utekla žena. Jak bydlí o dva domy dál. Vykládal mi o nějakém úžasném zahradníkovi, co se mu stará o pozemek. Prý mu udělal i architektonický návrh.“

Alžběta se rozzářila. „Vážně? Mluvíš o tom domě s jakoby lesoparkem? Vůbec nechápu, jak něco takového mohlo vzniknout na celkem malém pozemku. To by bylo skvělé. Mohl by nám zahradu i navrhnout, nejen zvládnout hrubé práce. Myslíš, že pro nás vymyslí něco stejně nádherného?“

„Jsem si jistý, že ho přesvědčíme, miláčku. Stačí pořádně zaplatit. I když mě trochu překvapuješ. Zatím jsem měl pocit, že vůbec nikomu nedovolíš, aby ti do tvé zahrady mluvil.“

Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem, jenže ta sousedovic zahrada vypadá opravdu úžasně. Přinejmenším zvenku. Kdybych mohla mít podobnou, nechala bych se zlákat. Ještě to promyslím.“

 

O týden později se definitivně rozhodla, že zahradnická firma je opravdu nezbytná. Větve se jí spálit podařilo, ale na zbytek neměla sílu. A Vojta, při tom jak náročnou má práci, jí s tím prostě nepomůže. Navíc ho zahradničení naprosto nezajímá, takže co nezařídí sama, to nebude.

Otřela si zpocené čelo, rozmazala po něm saze a koukla na hodinky – pomalu se blížila šestá. Vojta volal, že se zdrží, prý nějaká obchodní večeře… Možná by toho mohla využít a zajít se poptat k tomu Matouškovi na jeho zahradníka. Zase tak pozdě ještě není, aby byla návštěva nevhodná, a jeho zahradu si už dávno toužila prohlédnout. Teď má záminku. Bleskově se osprchovala, udělala si úsporný, ale působivý make up a ušklíbla se na sebe do zrcadla. Je snadné vypadat přitažlivě, když je člověk mladý. Prohrábla si vlasy a oblékla nové šaty, ve kterých vypadala jako nevinné děvčátko. Ještě je neměla na sobě, konečně si jich užije. Bývá sice příjemné, když je manžel úspěšný podnikatel a žena může zůstat bezstarostně doma, jenže pak nemá moc příležitostí hodit se do gala. Na tom svém úhoru okouzlí jedině hraboše.

„Nemá přece cenu, aby ses někde dřela. Vydělám dost a pak, za nějakou chvilku budem mít děti a to bys zůstala doma tak jako tak. Zatím můžeš z našeho bydlení vytvořit ráj na zemi…“ přesvědčoval ji Vojta už mnohokrát. Netušil, že děti nebudou. Nikdy. To mu neřekla.

Vzdychla si a znovu se podívala do zrcadla. „Takhle jsem si to vybrala, takhle to mám. Jsem spokojená. Těch pár věcí, co mi dělá starosti, jako třeba právě zahrada, určitě vyřeším. Zvládnu to. Jako vždycky.“

Za chvilku už zvonila o dva domy dále. Otevřel jí mírně obtloustlý muž v plandavých kalhotách a vytahaném tričku. Trochu nelaskavě si pomyslela, že se zase moc nediví, že mu žena utekla, i když na druhou stranu, kdyby o sebe dbal, nevypadal by až tak špatně. Na tvář promítla jen poslední myšlenku a sladký úsměv.

„Dobrý den, pane Matoušku. Já jsem Alžběta Simonová, tady od vedle. S manželem se znáte, že?“

„Jasně. A vás jsem si samozřejmě taky všimnul. To nejde přehlídnout, takovou krasavici. Čím můžu sloužit?“

Znovu se usmála, tentokrát trochu rozpačitě.

„Nerada ruším, ale měla bych prosbu, vlastně dvě. Nebo přesněji jednu prosbu a jedno přání.“

Ochotně přikyvoval. Rozhodně se nezdálo, že by ji chtěl odmítnout.

„To přání je jednoduché – mohl byste mě pustit dál? Víte, já zahrady prostě miluju a ta vaše, přinejmenším zpoza plotu, vypadá naprosto úchvatně.“

Muž se rozzářil.

„Poďte, poďte. Rád vám ukážu svoji největší pejchu a jediný potěšení.“

Zamyšleně se na něj podívala. Když se doslechla o jeho ženě, přemýšlela, proč zůstal v tak velkém domě sám. Proč ho neprodal a nepostavil si nějaký menší. Vlastnil stavební firmu, pokud věděla, tak by to pro něj mělo být snadné. Teď ji napadlo – kvůli zahradě?

O chvíli později usoudila, že pokud ano, naprosto ho chápe. Nikdy nic podobného neviděla a přitom byla přesvědčená, že o zahradničení ví mnohé. Ale toto nevytvořil jen tak nějaký amatér, dokonce to ani nepůsobilo jako precizní dílo zahradního architekta, ne, tady byly cítit ruce člověka obdařeného snad samotnou bohyní Flórou. Tahle zahrada měla duši. Dýchala z ní atmosféra klidu, s nepatrným nádechem smutku.

Husté živé ploty tvořily tajemné tunely, ze kterých se vycházelo do jednotlivých zákoutí. Byly to zahrady v zahradě. Uhlazená japonská s dokonale uhrabanými oblázky a ohnivě červeným javorem, poklidná čínská s vrbičkou sklánějící se nad stříbřitým jezírkem, francouzská se symetricky stříhanými jehlany z buxusu, anglická s pestrou plejádou kvetoucích trvalek… Nejkrásnější byla ta ústřední – africká. Trsy travin vlnících se ve větru, dřevěná lavička a STROM.

V šoku na něj zírala. Dokonalý tvar, subtilní kmen ukončený okrouhlou korunou a… barvy. Hladká šedá kůra hustě protkaná pruhy ve všech odstínech duhy – zelená, růžové, karmínová, žlutá a dokonce i modrá; ze štíhlých větví se sypaly vodopády rudých, omamně vonících květů.

„Co je to? Kde se to tady vzalo?“ dokázala ze sebe vypravit.

„Prej děsně vzácnej, posvátnej strom, co normálně roste jenom někde v Africe. Jmenuje se kirabo. V Evropě je prej tendle jeden z mála. A všecky zasadil můj zahradník,“ dmul se Matoušek pýchou, jakouže to raritu vlastní. Pak zjihnul. „Nevím proč, ale rád tu sedávám. Bejvá mi pak nějak míň smutno. V létě na něm vyroste listí, co je skoro stejně červený, jako tydle květy. A von šumí, jako by si se mnou povídal.“

Alžběta kývla, jakože rozumí, a on po chvilce váhání pokračoval: „A to byste nevěřila, jak rychle vyrost. Je to sotva dva roky, co ho tu mám…“ zarazil se a polkl. „Byste mohla říct, že bych ho neměl mít rád, protože ho vybrala Marie. A pak mi frnkla s kdoví kým a ani ho neviděla. Jenom dopis mi po ní zůstal. Já nejdřiv neudělal nic, ale pak už to bylo divný, tak sem zašel na policii. Nenašli po ní ani stopu, jenom po mně koukali, jako bych ji snad za to moh. Ale co vám to tu povídám. To vás vůbec nezajímá, že?“

Alžběta vypadala, že si nevšímá jeho rozechvění, a přejela dlaní po sametově hebkém kmeni. Prsty se jí zadrhly o podivnou okrouhlou skvrnu, která narušovala dokonalou symetrii svislých pruhů. Stiskla rty.

Matoušek se při tom pohledu zamračil. „Si asi říkáte, co to je, že jo? Ten můj zahradník do kmene vyvrtal díru a zachycoval mízu, co z něho tekla. To byste neřekla, co jí během chvilky bylo. Že musí zkontrolovat, jestli je v pořádku. Nějaký laboratorní rozbory či co. Moc se mi nelíbí, že do mýho kirabo vrtá – dyť ho to musí bolet. Ale von tvrdí, že to stromu nemůže škodit, naopak, že potom ví, že je zdravej.“

„Aha,“ přikývla Alžběta, hned však navázala. „Když už mluvíte o vašem zahradníkovi, toho se týká má prosba. Máte na něj kontakt? Chtěla bych ho požádat, zda by něco nepodnikl s tou naší spouští. Původně mi bylo jedno, kdo s ní něco provede, jenže v okamžiku, kdy jsem viděla, co dokázal u vás, tak už o žádného jiného nestojím.“

„Klidně vám na něho číslo dám, ale taky se s ním můžete potkat tady. Chodí sem každej měsíc. Přistřihnout keře, pohnojit a tak. Měl by přijít pozejtří. Takže pokavaď chcete, přiďte a rovnou se s ním domluvte.“

 

Nemohu se dočkat. Cítím se tolik unavený. Jedině v tomto ročním období má správnou sílu… Najít si záminku je snadné – každoměsíční údržba. A vlastně to ani záminka není. Na jaře je hodně práce, vše pučí a roste, vše je plné života a mění se před očima, a je nutno vrátit zahradě řád. A až to udělám, odčerpám z kirabo trochu čerstvé mízy. Nemohu se dočkat.

Vyjdu z chladného stínu mandloňových keřů a ohromeně strnu. Na lavičce sedí neznámá dívka. Je mladinká, snad něco přes dvacet, drobná a dokonalá jako viktoriánská panenka. Vzpomínám si dobře na sbírku, již vlastnila madam Michelle. Byly překrásné a ona se jim podobá. Pouze vlasy nesedí, jelikož všechny ty porcelánové krásky měly bohaté lokny, zatímco tato dívka má na hlavě divokou změť krátkých vlasů. Vlastně připomínají pruhy na kmeni kirabo. Tmavá se prolíná se světlou a červenou, prý se tomu říká melír. Až dosud jsem této módní avantýře nepřišel na chuť, leč teď mne prsty svrbí touhou zkrotit tu džungli. Kdo jen to může být?

 

Alžběta se uvelebila na lavičce a užívala si teplého jarního dne. Nohy pohodlně natažené před sebe, uchváceně pozorovala barevnou spleť na kůře kirabo. Hlavou se jí míhaly myšlenky, které směřovaly k jedinému cíli – získat tento strom pro svou zahradu. Udělá cokoli, aby onoho Matouškem opěvovaného zahradníka přesvědčila, že jí ho má zasadit. Tušila, že to nebude snadné.

Matoušek odběhl dovnitř, prý „pro kafíčko a něco malýho na zub“, zahradník měl přijít každou chvíli a on byl plný dychtivosti, představit ho své půvabné sousedce. Koutkem oka zahlédla pohyb, už se vrací, pomyslela si, ale nechtělo se jí odvrátit pohled od fascinující hry barev.

„Jaké překvapení, nečekal jsem, že zde potkám lesní vílu.“

Škubla sebou a obrátila se. Místo zavalitého souseda uviděla nevysokého, ale pevně stavěného muže. Díval se na ni s tázavým pohledem ve světle hnědých očích. Vlnité vlasy měl stažené koženou šňůrkou, na sobě obnošené džíny a vybledlou flanelovou košili. Zvláštní, jak nedbalé oblečení může na jednom muži vypadat odpudivě a na druhém přitažlivě. Pokud je toto onen zahradník, o kterém jí Matoušek tak nadšeně vyprávěl, bude to ještě zajímavé. Naklonila hlavu a zkousla si ret.

„Promiňte, nečekala jsem zde někoho cizího. Pan Matoušek šel pro kávu. Vy jste…?“

„Alexandr Lambert. Jsem zahradníkem pana Matouška.“

„To je báječné,“ zazářila. „Jsem tady výhradně kvůli vám. Čekám na vás.“

Tázavě pozvedl obočí, ale neřekl nic.

„Jmenuji se Alžběta Simonová. Pan Matoušek je náš soused. Nedávno jsme tady v ulici dostavěli dům. A naše zahrada… se zatím ani zahradou nazývat nedá. Vojta, můj manžel, říkal, abych našla někoho, kdo nám ji vytvoří…“ Nechala svá slova viset ve vzduchu, jako by náhle znejistěla, zda bude mít o její nabídku zájem.

„Tak sousedka.“

Zkoumavě se na ni podíval, ale nic jí neulehčil. Bylo jasné, že pokud chce, aby jí zahradu navrhl, bude ho muset přesvědčit.

 

Je to pokušení, jemuž bych neměl podlehnout. Je příliš mladá, příliš nevinná a příliš vdaná. A je to příliš brzy a příliš blízko Matouškovy zahrady. Bývám opatrnější. Jenže ty rty… Pod nevinnou skořápkou cítím skrytý oheň. Doutná jí v očích a občas probleskne. Ona sama o něm zatím neví, avšak já tuším, že bych ho mohl probudit. Dá se předpokládat, že pokud přivolím splnit její přání, neudržím se. Neměl bych, je to ovšem až přespříliš lákavé.

Ostatně, zdá se, že její manžel je velmi zámožný a příležitost tvořit, aniž bych se musel ohlížet na výdaje, nepřichází tak běžně. Rád za sebou zanechávám stopy krásy. Někdy mám pocit, že je to jediné, co má v mém životě smysl.

A navíc má vlasy v barvě kůry kirabo…

 

Se zájmem si prohlížela rozložené plány jejich budoucí zahrady. Znovu obdivovala zahradníkovu schopnost vytvořit velké věci na malém prostoru. S nikým tak nadaným se dosud nepotkala.

„Podívej, Vojto, co nám pan Lambert naplánoval. Posezení uprostřed růží a levandulí, bylinková zahrádka, jezírko…“

„Mám za to, že zahrada by měla býti potěchou pro všechny smysly,“ vysvětloval zahradník. „Květiny jsou vybrány nejen s ohledem na svůj vzhled, řada z nich oplývá i příjemnou vůní; vaši chuť nepotěší pouze bylinky, dovolil jsem si navrhnout i několik keříků malin, rybízu, jednu mirabelku… Ničeho přespříliš, jen tak abyste od jara až do podzimu vždy našla něco pro svá ústa.“

Alžběta se při těch slovech trochu začervenala. Muž slovo ústa nepatrně zdůraznil. Vojta si naštěstí ničeho nevšiml.

Zahradník pokračoval: „Nezapomněl jsem ani na sluch. Z jezírka vytéká potůček, jež bude příjemně zurčet. Voda se pak koloběhem vrací zpět.“

„A hmat?“ pohlédla na něj zpod sklopených víček.

„Listy čistce vlnatého jsou neobyčejně hebké,“ nenechal se zaskočit.

Obrátila se na manžela: „Vojto, tak co říkáš?“

Vojta se usilovně pokoušel předstírat zájem, ale pak to vzdal. „Víš, že tomu nerozumím, zlato. Dělej, jak myslíš, je to tvoje zahrada.“ Vysvobodilo ho zazvonění mobilu. Podíval se na číslo a omluvil se: „Sorry, tohle musím vzít. Vy to určitě zvládnete sami.“ Políbil Alžbětu do rozčepýřených vlasů a odcházel vedle. Cestou už mluvil: „Ano, Petře? Vím, je to malér, ale zas až takový snad ne?“ Zavřel za sebou dveře pracovny a jeho hlas se ztratil.

V náhlém tichu Alžběta slyšitelně polkla. Nejspíš jí připadalo, že být s tím přitažlivým mužem v jednom pokoji, ve svém pokoji, je až přespříliš důvěrné. Bylo to tím intenzivním pohledem, který na ni upíral?

„To byl manželův kolega. Nějaký problém u nich v práci. To je pořád něco. Nakreslil jste i nějaké vizualizace? O tom jsme nemluvili, ale vím, že se to dělá,“ zadrmolila nesouvisle.

Zahradník se na ni pátravě podíval, ale neřekl nic a roztáhl další arch. Alžběta vydechla nadšením a zapomněla na rozpaky. „Překrásné. Je jako živá. Myslím, že si to pak zarámuju a pověsím na zeď.“ Přejela opatrně ukazováčkem dokonale vykreslené pohledy na svou budoucí zahradu. „Netvoříte své návrhy v počítači? Slyšela jsem, že dneska existují výborné grafické programy.“

Pohrdavě ohrnul rty. „Zarámovala byste si něco, co nakreslí stroj? Je to neosobní. Dávám přednost tomu, co vytvoří mé ruce. Jen ruce mohou být láskyplné, jen ruce mohou dát do díla něco navíc. Kouzlo, emoce, vášeň…“

Její nejistý hlas se pokusil odlehčit intimitu, která se náhle mezi nimi vytvořila: „Máte nejspíš pravdu. Počítač by něco takového nedokázal. Je to pohádková zahrada. Nádhera.“

„Pohádková zahrada pro zakletou princeznu.“ Vteřinu se zdálo, že ji pohladí po vlasech. Zatajila dech…

Z vedlejšího pokoje se ozval zvýšený Vojtův hlas. Problém se nejspíš ukázal být opravdovým. Takovým, který je nutno rázně vyřešit. Napětí opadlo a Alžběta odhodlaně vrátila jejich rozhovor k střízlivému tónu.

„Nevidím nikde, že byste nám tam zasadil kirabo. Přála bych si ho mít.“

„V tomto návrhu pro něj nenacházím vhodného místa.“

„Mohl byste ho pozměnit.“

„Možná bych mohl, avšak nepřeji si to.“

Pro tuto chvíli ustoupila, jenže vzdát se nemínila. Zkusila na to jít oklikou. „Mohl byste mi o něm alespoň něco povědět? Ukázat mi ho znovu? Je to fascinující strom.“

Zaváhal. „Možná. Vlastně jsem posledně nestihl odčerpat jarní mízu. A stejně bych ještě potřeboval ostříhat buxusy ve francouzské zahradě. Na jaře je vždycky více práce. Pokud tedy máte zájem, můžeme se sejít zítra kolem desáté u Matoušků.“

„Ale pan Matoušek bude v práci,“ zajíkla se.

„Jistě se nebude hněvat, když vás pustím k němu na zahradu. Takže pokud se chcete něco dozvědět, uvidíme se zítra.“

Neklidně přikývla.

 

Pomalu přejížděl dlaní po kmeni a vysvětloval: „Každé kirabo je jedinečné. U každého převládá jiné složení pruhů na kůře, vyzařuje jinou energii. Znáte význam barev?“

Pokrčila rameny. „Možná trochu, ne do podrobností.“

Ukazoval teď na jeden zářivý pás za druhým: „Červená je čirá energie, je to barva života, emocí, vášně, sexu,“ podíval se na ni s drobným úsměvem. Nervózně se zavrtěla, ale on pokračoval: „Zelená naproti tomu znamená klid, rovnováhu, naději. Modrá přináší inspiraci, žlutá osvobozuje. U tohoto jedince převládá růžová – něžná, ovšem taky trochu naivní barva.“

Zasmála se: „Chcete říct, že je to takový naivní strom?“

„Snad, nemusíte mě brát doslovně.“

Zeptala se s nádechem zvědavosti v hlase: „Proč má každý jinou barvu, na čem to záleží?“

„Kdoví. Nejspíš na složení půdy, řekl bych. Anebo je to možná ještě jinak, v Africe, odkud tento strom pochází, se o něm vypráví jedna prastará pověst.“

Upřela na něj prosebný pohled. „Budete mi ji vyprávět? Řekněte, že ano.“

Pousmál se. Jak by mohl odolat. A vlastně chtěl, aby ten příběh znala. Stejně mu neuvěří. Hlas se hebce vznášel nad Alžbětinou hlavou, proplétal se s jarní árií drozda trylkujícího v koruně, vtíral se jí do uší, pokoušel se ji omámit. Přivřela oči a poslouchala.

„Žili kdysi mladí manželé, kteří se převelice milovali. Až jednou muž onemocněl. Bylo mu hůř a hůř a zdálo se, že mu není pomoci. Žena plakala těžkými slzami a slibovala bohům, že jim dá všechno, co si budou přát, jen když ho zachrání. I tu k ní přišla ještěrka s očima jako korálky a v tlamičce nesla velké, duhově zbarvené semeno.

‚To je to, co zbaví tvého muže nemoci. Z tohoto semene vyroste strom s kůrou všech barev. A když se tvůj muž napije jeho mízy, uzdraví se a bude žít tak dlouho, jak dlouho bude žít strom.‘

Žena málem padla úlevou a hned chtěla semeno zasadit. Jenže ještěrka jí řekla: ‚Není to tak snadné, jak se zdá, ženo. Jedině láska ho spasí. To z tvého těla musí semeno vyrůst, tvá síla dá sílu tvému muži. Dobře si rozmysli, zda dáš svůj život za jeho.‘

Žena nezaváhala. Ulehla do vykopané jámy, lehce se přikryla hlínou, do níž vložila duhové semeno. Jen pravou ruku si nechala volnou. Ruku, v níž držela ostrou dýku. Tou dýkou si proklála srdce.

Semeno se napilo její krve, převzalo do sebe její život a začalo růst. V několika dnech z něho vyrostl překrásný strom s duhovou kůrou.

Muž z posledních sil navrtal do kmene otvor a do hliněné misky zachytil průzračnou mízu. Zhluboka se napil a cítil, jak se mu vrací síla. Uzdravil se během několika chvil a políbil svou ženu zakletou ve strom. Často pak sedával pod jeho korunou a tiše si s ní povídal. Barvy na kmeni mu milovanou ženu připomínaly. Oranžová její srdečnou živost, fialová tajemno jejího ženství a pokoru, s níž se pro něj obětovala. Zelená moudrost a ochotu rozdávat lásku. Každý pruh měl svůj význam, v každém viděl kousek pestré osobnosti své ženy.

Rok co rok pil dar života ze stromu, kterému začal říkat kirabo – což přesně dar života v jeho jazyce znamenalo – a díky němuž nestárl. Vypadal stále stejně, jak v den, kdy se poprvé napil mízy. Byl pořád mladý a silný.

Kirabo však na rozdíl od něj stárlo. Pomaleji než lidé, leč času se nedá poručit. Po několika staletích i on došel na konec svého žití. Když onoho roku přišel muž k jeho kmeni, pochopil, že už mu žádnou mízu nedá. Ulehl pod něj a pomalu usnul pod umírající korunou. V okamžiku, kdy zahynul strom, zahynul i muž. Na jeho tělo dopadlo duhově zbarvené semeno a začalo růst. A tak z hlubokých citů jedné ženy vznikl bájný strom s barevnou kůrou a krvavě rudými listy – kirabo. A ten od těch časů světem putuje a jen díky lásce roste.“

Zahradníkův hlas umlkl. Alžběta vypadala, jako by se probudila ze sna. Zaklonila hlavu a zadívala se do koruny. Větve byly pokryté chumáči čerstvého listí. Proti slunci karmínově zářily jako pestré peří bájného ptáka ohniváka.

„To byl smutný příběh.“

„Každý příběh o velké lásce je smutný. Ovšem také krásný. Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Oněgin a Taťána…“

„Jste nečekaně vzdělaný na zahradníka.“

Pokrčil rameny. „Rád čtu a rád chodím do divadla.“

„Na romantické příběhy velkých lásek?“ snažila se odlehčit atmosféru, ale on jí to nedovolil.

„Proč ne? Vy máte něco proti lásce? Zakázané lásce?“ Hlas mu znovu přešel do podmanivého tónu. Zatřepala hlavou ve snaze nenechat se jím ovládnout.

„Milujete svého manžela?“ zeptal se najednou.

„Jistě,“ odsekla netrpělivě. „Proč se mě ptáte na takové věci?“

„A zemřela byste pro něj?“

„To je přece nesmysl, nežijeme v románu. A vůbec, naše láska není tragická, je dokonale šťastná…“

„Říkáte to, jako by vám to bylo líto, Alžběto… Jaké krásné jméno máte, jméno královen. I když se k vám moc nehodí, jste na něj moc křehká… A on vás zanedbává.“

Zatajila dech. Všechno šlo až příliš rychle. Nevěděla, co říct. Naklonil se, natáhl ruku a prstem jí obkroužil tvář. Pak se narovnal a klidným hlasem pronesl: „Možná bude pršet. Měli bychom jít.“

Polekaně sebou škubla a prohrábla si vlasy. Pak se znovu zadívala na duhovou kůru a vznosnou korunu.

„Zasadíte ho pro mě do naší zahrady?“

„Myslím, že ne. Nemám zájem mít dvě kirabo vedle sebe.“

„Proč ne? To přece nikomu nemůže vadit.“

„Není snadné ho vypěstovat.“

„Prosím, nikdy jsem neviděla krásnější strom,“ stiskla umíněně rty a vypadala najednou jako malá holčička, která loudí na tatínkovi třicátou pátou panenku. Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Alžběta ovšem pevně věřila, že jeho ne není konečné.

 

Pomalu naleji do sklenice mírně se třpytící jarní mízu. Voní petrklíčově a probleskují v ní jiskérky. Přiložím pohár ke rtům a zhluboka se napiji. Cítím na jazyku svěží chuť, pak mne průzračná tekutina pohladí v krku a já se cítím mnohem více živý. Vzpomínám na Marii. Milovala mě, že? Naivně a hluboce. Bylo to snadné, jako téměř vždy. Pak se mi do mysli vtlačí nevinný pohled Alžběty Simonové a její jiskřící oči. Její něžná ústa, která loudí o kirabo. Netuší, co po mně chce.

Váhám. Neměl bych ji chtít. Jenže ona je opravdu kouzelná. Pokušení, tvé jméno je Alžběta.

 

Neuplynul ani týden a pozemek byl vyčištěný od plevele, na správných místech srovnaný, na jiných zvlněný, všechno přesně podle plánu. Nechybělo ani jezírko. Přivezli ohromnou hromadu menších i větších valounů a smetanově bílých oblázků a zahradník je rozmístil do malebných skupinek. Pak vytvořil kostru budoucí zahrady tím, že zasadil několik vzrostlých stromů. Kirabo mezi nimi nebylo.

Alžběta zamyšleně pozorovala vodu, která se třpytila v nově vytvořeném jezírku a zurčela v malém potůčku. Zkusila si představit, jak to bude vypadat, až kolem vyrostou kosatce a na hladině se budou vznášet lekníny. Jemně růžové, právě tak, jako na Alexandrově kresbě.

„Alexandr? Neměla bys mu říkat jménem, ani pro sebe ne. – Jmenuje se tak přece. – Je to nebezpečné! Přece sis řekla, že už nebudeš dělat nebezpečné věci. – Jenže bezpečí je nuda. – Ale přespříliš riskování tě může ohrozit! – Kirabo za trochu rizika stojí!“ hádala se sama se sebou. Nerozhodně. A pak už nebyl čas. Alexandr Lambert, štíhlý a snědý, právě přicházel, v rukách bednu vrchovatě naloženou rostlinami.

„Pane Lamberte,“ oslovila ho co nejformálněji, stále nejistá, jak se k němu má chovat.

„Ano?“ podíval se na ni zpytavýma očima, na tváři shovívavý úsměv.

Uraženě našpulila rty. „Nevidím nikde kirabo.“

„Říkal jsem, že vám ho nezasadím.“

„Ale já ho chci!“ Málem si dupla nohou, ale pak si uvědomila, že by to působilo dětinsky. Zkusila to jinak. Naklonila hlavu, usmála se kočičím úsměvem, o kterém věděla, že s muži dělá divy a zeptala se: „Co to nesete?“

„Pár vzácných rostlin. Respektive převzácných odrůd vcelku běžných rostlin. Převážně vysokohorského původu. Chci jimi osadit vaše budoucí alpinum. Leontopodium, hieracium, gentiana…“

„Protěž, jestřábník, hořec…“

Zvědavě pozvedl obočí.

Pokrčila rameny. „Zahrady mě zajímají. Některé latinské názvy jsem se naučila. Mohu vám pomoct se sázením?“

„Nemyslím si, že je to vhodné. Jsem váš placený zaměstnanec. Co by tomu řekl váš manžel, Alžběto?“

„Tak mu to neřekneme.“

„Tak mu to neřekneme,“ přikývl pomalu na souhlas a Alžběta v těch slovech slyšela ozvěnu mnoha dalších tajemství, která se její manžel nikdy nedozví.

 

Ráno bylo svěží a vonělo přicházejícím létem. Modrá obloha slibovala, že kolem poledne bude horko. Květen se vydařil a práce postupovaly rychle dopředu. Holé plochy se pokryly travnatým kobercem, který zahradu v jediném okamžiku proměnil z pouště v oázu. Ještě nezakořeněný drn zkrápěl jemný deštík padající ze zavlažovacího systému. Kapky vody se v paprscích slunce barvily duhou. Přicházející Alžbětu to nenadchlo.

„Myslela jsem, že budete trávník osévat.“

Pokrčil rameny: „Váš manžel mi zavolal, abych raději využil předpěstovaného koberce. Mělo to být překvapení. Vás to netěší?“

„Ani ne. Mám ráda okamžik, kdy se hnědá hlína zelení čerstvými stébly. Nemusím mít věci hned.“

„Tak mladá a tak trpělivá. Váš manžel zrovna touto vlastností neoplývá.“

Zamračila se. O Vojtovi zjevně mluvit nechtěla.

„Je podnikatel a je zvyklý dosahovat svých cílů rychle a efektivně. Je na tom něco špatného?“

„Snad ani ne. Zahradníci jsou sice zvyklí čekat na výsledek své práce déle, ale v některých ohledech bývám i já nedočkavý.“ Bez sebemenšího zaváhání ji přitáhl k sobě a políbil. Nebránila se a po kratinké chvíli začaly její povolné rty odpovídat.

„Jednou tě budu milovat přímo tady, na měkké trávě, leč teď ještě ne. Je příliš brzy.“ Vzal ji za ruku a zamířil do domu. Jako by veden instinktem neomylně zamířil k ložnici. Prosluněná místnost je uvítala vůní levandule. Zvedl ji do náruče a položil do jiskřivě bílých peřin.

 

Věděl jsem to. Od prvního okamžiku bylo jasné, že rozpor mezi nevinností a skrytou vášní bude omamný. Není pannou, jak by mohla, když je vdaná. Jenže téměř jako kdyby byla. Její manžel je zjevně břídil. Neví, jak zacházet se ženou. Vždyť je tak snadné ji probudit.

Chvějí se jí řasy, přivírá oči, jen aby je otevřela, když ji pohladím; tu zlehka, tu pevněji. Pod mými doteky její pleť ožívá a začíná žhnout. I mne tím probouzí. Cítím se více živý než po přemnoho uplynulých let. Líbám ji po celém těle. Rty laskám ňadra i klín. Zajíká se a vzlyká rozkoší. Ty zvuky mne přemohou a slast mne žene v oslepující křivce až k závratnému vrcholu.

Můj dech se jen ztěžka uklidňuje, když pak odpočívám vedle jejího křehkého těla.

„Proč jsi to udělal?“ ptá se.

„Protože jsem chtěl, protože jsem mohl a protože jsi mi to dovolila.“

„Nechtěla jsem…“ plní se její oči slzami.

„Ale chtěla, nelži sama sobě. Potřebuješ, aby tě někdo miloval. A tvůj manžel to dělá pramálo.“

Odvrací tvář, já však vím, že je to pravda.

 

Na rabatech voní první růže. Září, jako by tady rostly odjakživa. Zahrada je téměř dokončená. Jen jedna, jediná věc chybí a k té se Alžběta znovu a znovu vrací. Ale ani opojné chvíle v ložnici nepřimějí Alexandra změnit názor.

„Přestaň už s kirabo. Nikdy ti ho nezasadím.“

„Proč ne?“

„Protože to není jen tak. Je to strom opředený legendami. Vzpomeň si, co jsem ti o něm vyprávěl. Za ten strom musíš zaplatit svou láskou. Svým životem.“

„A Matouškovic kirabo?“

„Neslyšela jsi o tom, jak zmizela jeho žena?“

Směje se. Alexandr si je jistý, že mu neuvěří. Není divu, kdo by věřil na pohádky.

A letní dny plynou jeden za druhým, provoněny milováním.

 

Nedokáži myslet na nic jiného než na Alžbětu. Na její pleť, její vůni, její nevinnost, její probouzející se vášeň. Začínám jí být posedlý. Již celé věky jsem nic podobného necítil. Ženy jsou tak pomíjivé, vždy se jen mihly mým životem a zmizely. Na rozdíl od zahrad, ty zůstávají. Pod mýma rukama vznikají pozoruhodná díla, která vytrvají věky. A pokud mám schopnost vytvořit krásu, tak mám i povinnost to dělat. Je přece ještě tolik květin, kterým mohu pomoci vykvést, tolik stromů, které mohu vysadit. Tolik jezírek, ze kterých budou pít slavíci.

Začínám být Alžbětou posedlý a začínám ji nenávidět. Nikdo a nic nesmí mít nade mnou moc. Jsem to vždycky já, kdo ovládá, vábí a zmocňuje se. Tentokrát je to jiné. To ona opanovala mou mysl…

Je jen jediná cesta. Jediná možnost, jak svou posedlost zvládnout.

 

„Přesvědčila jsi mě. Zasadím ti kirabo. Myslím, že nejvhodnějším místem bude břeh jezírka. Uvidíš na něj z okna.“

Zatočila se dokola a zatleskala rukama, podobná drobné víle, které zlomyslné sudičky ostříhaly vlasy. Neodolal a prohrábl je rukou.

„Věděla jsem, že tě nakonec přesvědčím. Kdy mi ho zasadíš? Řekni, že brzy. Prosím, Alexandře.“

Tajemně ztišil hlas. „To není jen tak. Zasadit kirabo, to je obřad. K tomu aby vyrostlo do naprosté dokonalosti, potřebuje správný okamžik a… lásku.“

„Lásku?“ zajíkla se. „Chceš říct, že… že se budeme milovat pod jeho korunou?“

„Ne tak docela. Budeme se milovat a pak ho, ještě plní emocí a citů, společně zasadíme. Ostatně, kirabo se sází ze semene. Na jeho korunu si budeš muset chvíli počkat. Ne dlouho. Roste rychle. Správný čas nastává za úplňku. Jenže…“

S pochopením přikývla. „Úplněk je pozítří. Postarám se, aby Vojta nebyl doma. Něco vymyslím.“

 

Jak jsou ty ženy bláhové. Vždy se nachytají na sladká slova a romantické představy. Vůbec nezáleží na svitu měsíce. Mohli bychom klidně sázet v pravé poledne. Ovšem na lásce ano. Láska je pro krásné kirabo nutná. Bez ní by nebylo tak nádherné a už vůbec ne životadárné.

Naštěstí mne Alžběta miluje. Přinejmenším v tuto chvíli. Dokonce ji ani nenapadlo se zeptat, zda jsem spal i s malou Matouškovou. Stejně je poněkud nebezpečné, co se chystám udělat. Když zmizí dvě ženy z jedné ulice tak brzy po sobě…

Dokážu ji přesvědčit, aby napsala manželovi dopis na rozloučenou podobně jako Marie? Že odchází s jiným mužem? Ne, to nepůjde. Nemyslím, že by se mnou odejít chtěla. Na manželovi jí sice moc nezáleží, jenže zahrada je něco jiného. Tu by neopustila.

Budu to muset riskovat bez dopisu. Snad se jen pak s omluvou jejímu manželovi zmíním, že jsem Alžbětu několikrát zahlédl s neznámým mužem. Že to vypadalo, že k sobě mají opravdu blízko. Já ovšem považoval za vrcholně nevhodné mu o tom říci, a proto jsem mlčel.

Nepochybně bude rád, když mu nabídnu, že se mu o zahradu i nadále postarám. A tak Alžběta i krása, kterou jsem pro ni stvořil, budou i nadále se mnou.

 

Vlahá červencová obloha pomalu temněla. Na západě ještě rudly červánky, na východě se třpytily první hvězdy. Potůček bublavě klopýtal přes kamínky. Poblíž jezírka byla vykopaná velká jáma.

„Proč musí být tak hluboká? Říkals, že kirabo se sází ze semene.“

„Jistě, leč potřebuje správně pohnojit.“ Bradou ukázal na velký pytel, patrně plný nějakého převzácného hnojiva. Vedle měl položený cizokrajně vypadající nůž s tajemnými znaky na střence.

„Budu ho muset jemně naříznout,“ prohodil na vysvětlení a vytáhl z kapsy dřevěnou krabičku vykládanou perletí. Otevřel ji a pomalu vyňal ploché semeno, tvarem podobné dýňovému, ale mnohem, mnohem větší. Položil ho na její dlaň.

„To je ono?“

„Líbí?“

„Jak by se mi mohlo nelíbit.“ Opatrně hladila sametový povrch, na kterém v prvních paprscích vycházejícího měsíce zářily barevné pruhy. „Netušila jsem, že je tak obrovské. Konečně chápu, proč je to taková vzácnost.“

„To není pouze o velikosti. Na každém kirabo vyroste rok co rok celá řada semen. Problém je v tom, že jen málokdy jsou plodná. Snad jedno z milionu. Mám jich už jen pár a nevím, kdy se mi podaří získat další.“

„Proto ses tolik bránil mi ho zasadit?“

„I proto,“ přikývl. „Jenže jsi mne dokázala přesvědčit.“

Vážně se na něj podívala a pak ho políbila. Bylo to poprvé, co to udělala sama od sebe. Zatím pokaždé nechávala první krok na něm. Začal ji téměř obřadně svlékat, každý kousek oblečení pečlivě uložil na rostoucí hromádku. Pak rychle svlékl i sebe a Alžbětu opatrně uložil na hebkou deku. Neřekla ani slovo, jen se dívala.

 

Nedokáži ji zabít. Je příliš krásná, příliš dokonalá, příliš vzácná. Nemohu přece zničit něco takového. Toto kirabo prostě nevyroste k dokonalosti. Jeho kmen nikdy nebude protkán rudými pruhy, jež by mu přinesla ona. Vím to, protože už dlouho jsem se nesetkal se takovou vášní. Možná bych ho vůbec neměl sázet. Měl bych si vzácné semeno ušetřit…

Stejně je zvláštní, že tak životadárný strom je svým způsobem neplodný. Protože pravá semena, jediná, ze kterých vyroste nové kirabo, pochází z onoho dávného, pověstmi opředeného prapředka. Malou hromádku semen putujících věky mi předal můj učitel, když už byl příliš unavený dlouhým žitím. Prý jedině, kdyby se našla žena, která by se pro mne obětovala ze skutečné, opravdové lásky a v plném vědomí by dala svůj život za můj, teprve tehdy by se strom opět obsypal semeny, která by v sobě nesla nový život. Nevěřím, že se něco takového může stát.

Ale budiž. Věnuji Alžbětě její vytoužené kirabo. Pro nikoho jiného bych to neudělal. Je to zvláštní, leč nejspíš svou Alžbětu miluji.

 

Přitáhl ji k sobě a lehce jako vánek jí začal přejíždět rty po tváři. Nepatrně se odtáhla. Pozorovala ho široce rozevřenýma očima, duhové semeno pevně sevřené v levé dlani. Alexandr ty své přivřel, nedíval se, jen vnímal hebkost její pleti, její vůni, ve které se mísila sladkost mateřídoušky s hořkostí pelyňku…

A přesně ve chvíli, kdy se ocitl na vrcholu a slastí se mu v hlavě zatmělo, ucítil u srdce ostré bodnutí.

„Tuhle hru mohou hrát i dva, miláčku,“ zasmála se a slízla kapičku krve, která se mu objevila na rtech.

„Je to vlastně škoda, byl jsi takový pohledný ‚mladý‘ muž. Ale konkurence je konkurence. A ušetřil jsi mi starosti. Mám posledních pět duhových semen, teď mi zůstanou na příště. A zkusím se poohlédnout po těch tvých. Také je výhodné, že si můžu nechat svého současného manžela. Co se týká romantiky, sice není moc talentovaný, ovšem zatraceně dobře mě živí.“

Rychle se oblékla, bezohledně chytla nahé Alexandrovo tělo za nohy, odtáhla ho o kousek dál a překulila ho do vykopané jámy. Padl obličejem do hlíny, ale to bylo přece jedno. Na záda mu něžně položila velké sametové semeno.

Pak propátrala Alexandrovy šaty. Nedoufala sice, že by měl ostatní semena u sebe, jenže co kdyby? Nenašla je, ale nebyla zklamaná. Ve skutečnosti hledala něco jiného – klíče od bytu – a ty objevila rychle. Spokojeně je vložila do kapsy, posbírala hromádku oblečení i zmuchlanou deku a všechno hodila do jámy.

Pokrýt tělo hromadou hlíny dalo dost práce, ale nedělala to poprvé a navíc věděla, že výsledek bude stát za to. Byla ráda, že to tak dopadlo. Měla sice pečlivě uchovávané zásoby mízy nejméně na deset let, jenže čerstvá byla daleko účinnější. Muži jsou tak nepraktičtí. Nechápala, proč Alexandra nenapadlo, že se míza dá konzervovat. Proto musel mít neustále nějaké kirabo po ruce a na to v konečném důsledku doplatil. Nebýt toho stromu, nikdy by neodhalila, že je stejný jako ona.

 

Alžběta znala Alexandrovu adresu už dávno – z faktury, kterou vystavil Vojtovi. A z jedné letmé zmínky věděla, že na stejném místě i bydlí. Myslela, že bude snadné se do jeho bytu vypravit a porozhlédnout se po semenech kirabo. Jenže netušila, co nalezne – anonymní vchod do anonymního domu o dvanácti patrech. Bezradně pročítala jména na zvoncích, ale ani Alexandrovo jméno, ani název jeho firmy nenašla. Pokusila se zeptat několika lidí, kteří do domu vcházeli, zda o někom podobném neslyšeli, jenže marně. To se dalo čekat na sídlišti, kde lidé neznají sousedy ani na patře, natož v celém vchodu.

S maminkou zaneprázdněnou dvěma povykujícími dětmi nenápadně proklouzla hlavními dveřmi, nechtěla na sebe upozornit tím, že bude na svazku klíčů hledat ten správný. Zkusí propátrat jednotlivá patra, třeba byt objeví. Začala shora. Dvanácté, jedenácté, desáté… Procházela dlouhými chodbami s desítkami dveří kolem, hledala na štítcích správné jméno a padala na ni tíseň. Má vůbec šanci? Co z toho, že má klíč, nemůže přece zkoušet dveře po dveřích. Uvědomila si, že pokud Alexandr chtěl své bydliště utajit, mohl na cedulku klidně napsat jakékoli jméno. A bydlel tady vůbec?

Samozřejmě, mohla se začít vyptávat, nejspíš existuje nějaký správce domu, který ví, kdo kde bydlí. Ale bylo to moudré? Zatím nikdo nezaznamenal, že Alexandr zmizel.

Až na Matouška, vzpomněla si s mírným zamrazením na jejich setkání před pár dny. Překvapil ji v okamžiku, kdy procházela kolem jeho zahrady. Vykoukl z vrátek, jako by na ni číhal.

„Paní Simonová, nevíte náhodou, co je Lambertem?“

„Myslíte našeho zahradníka? Už jsem ho nějakou dobu neviděla. Proč se ptáte?“

„No, měl mi přijít dělat údržbu a nic. Prostě se neráčil dostavit.“

„My už máme zahradu hotovou. A já se o ni chci starat sama. Mě taková práce těší. Takže jsem se s panem Lambertem dohodla, že už ho nebudu potřebovat.“

„Vy třeba ne, ale co já. Copak já takovou zahradu zvládnu?“

„Asi vám nic jiného nezbude, pane Matoušku. Nebo si budete muset najít někoho jiného. Zahradníci jsou jako tažní ptáci, zjeví se, nechají po sobě svůj otisk a zmizí.“

„Ale takovýho, jako byl Lambert, takovýho už asi nepotkáme,“ zesmutněl Matoušek.

„Ne, to určitě ne.“

„Naštěstí,“ dodala pro sebe tiše, když podsaditý soused zmizel za vrátky.

 

Když si na dlouhé chodbě nevlídného domu na tento rozhovor vzpomněla, uvědomila si, že bude daleko moudřejší na svůj zájem o Alexandra neupozorňovat. Někdo by se mohl začít starat, kam zahradník zmizel. Ne, bude to muset vzdát a spokojit se s tím, co má. Ostatně, kdoví, co všechno se ještě může stát. Teď, když věděla, že její semena nejsou jediná na světě, může se opatrně porozhlížet po dalších. Nakonec, má na to ještě spoustu času. Pět dalších životů, zakonzervovaných v pěti ukrytých pokladech.

 

O půl roku později dělaly paprsky jarního podvečerního slunce ze zahrady impresionistický obraz. Vojta se zalíbením díval na kirabo, jehož barevný kmen zářil do dálky.

„To je neuvěřitelné, jak rychle ten strom roste. Jsem vážně rád, že ho máme. Je překrásný. Těch barev, co má na kmeni.“

„Hlavně růžovou, naivka jeden,“ zamumlala.

„Říkala jsi něco?“

„Ani ne,“ odpověděla a zhluboka se napila perleťového nápoje s lehce kořeněnou vůní.

„Co to piješ?“

„Jenom takové zdravotní tonikum. To by ti nechutnalo.“

Vůbec to není špatný život, pomyslela si přitom. Možná krapet nudný, ale snesitelný. V nitru už ale snila o těch dalších, možná daleko zajímavějších, které ji ještě čekají.

 

Vojta přemýšlel, jakým dárkem by udělal Alžbětě největší radost. Prádlo! Nějaké krásné krajkové prádlo, které tak ráda nosí.

Jenže jakou velikost? Zeptat se může jen těžko, to by bylo nápadné. Nejjednodušší bude, když si prostě nenápadně vypůjčí nějaký ten kousek z její skříně a nechá na prodavačce, aby vybrala vhodné číslo.

Otevřel naleštěnou zásuvku a začal se probírat pečlivě uloženým prádlem. Musí hrábnout dozadu, aby si Alžběta nevšimla, že něco chybí. Pod vrstvami hedvábí a krajky narazily prsty na něco tvrdého. Zvědavě vytáhl plochou krabičku s lehce vypouklým víčkem. Vypadala starodávně. Je ze stříbra? Nejspíš. Povrch byl zdobený spletí větývek, listů a květů. Nádhera. Odkud ji Alžběta měla? Nikdy se nezmínila, že by vlastnila něco tak krásného a nepochybně vzácného. Projela jím vlna nechtěné žárlivosti a rychle krabičku otevřel v předtuše hromádky šperků od neznámého milence.

Na temně rudém sametu leželo pět pečlivě naskládaných duhových semen. Plný úlevy se dal do smíchu: „Ty moje malá zahradnice! Jak já tě miluju, pro chvilky, kdy se chováš jako malá holka, která si jako nejvzácnější poklad schovává kamínky a ptačí pírka!“

Pak ho něco napadlo a s krabičkou v ruce zamířil ven. Vypadá to…

Ano, pod jejich kirabo ležely na zemi stovky navlas stejných semen.

„Tak tady ´s je nasbírala? První úrodu z našeho stromu? Na památku toho, jak jsme spolu budovali náš domov?“

Znovu porovnal ta v krabičce s těmi rozsypanými pod stromem. „Hezká, i když tohle je možná zajímavější,“ shýbl se, vyklepl uložená semena na zem a začal sbírat jiná, která mu připadala zářivější. Měnil první za druhé a druhé za třetí, pořád dál a dál, neschopný se rozhodnout, která jsou nejkrásnější, až nakonec dostal výčitky svědomí – možná by přece jen měl nechat ta původní. Jenže, která to jsou? Nevěděl. V ležící duhové záplavě vypadala všechna téměř stejně. Pak nad tím mávl rukou. Co na tom záleží? Přece i on má právo je vybrat, ne? Je to jejich společný domov, společný strom, společný život. A ta, která vybral, jsou určitě hezčí.

Když ale zavíral zásuvku prádelníku, pomyslil si, že raději věnuje Alžbětě jiný dárek. Jen tak pro jistotu, aby ji nenapadlo, co udělal. Nakonec, každý má nějaké to tajemství.

Aktualizováno: 7.7.2020 — 22:24

30 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Úžasný příběh, četla jsem jedním dechem! Ty zahrady musely být nádherné, pokaždé jsem se nechala unést jejich idylickým popisem, po němž ale následovala sílící hrozba. Zvrat byl ovšem nečekaný!
    Mimochodem jedni známí na jaře odebírají mízu nikoliv z kiraba, ale z břízy, prý má očistný a posilující účinek. Já tomu nefandím, je mi těch pořezaných stromů líto.

      1. Páni, tak duhový eukalyptus! Vypadá nádherně, taky by se mi líbil na zahradu, jenže naše mrazy by asi nepřežil. :)

  2. Jo,jo, nakonec musí každý zaplatit své účty,tak to chodí.
    Katty,bavila jsem se krásně hororově. A ten Vojta praktik, uklizeč,nemá chybu,haha! Díky! Těším se nadále. (f)

  3. Povídku pochopitelně znám, ale když jsem si ji po delší době přečetla znovu, zdalo se mi, že nějak samovolně dozrála, protože je ještě lepší, než jak jsem si ji pamatovala.

  4. Povídka téměř hororová, ale napínavá, líbila se mi moc. Konec nečekaný. Ale kladu si otázky – tady šlo o muže, ne ženu, je účinnek stejný? Oběť nebyla přímo dobrovolná, funguje strom i tak? Nešlo tu hlavně o zničení konkurence? Takže ve mně povídka zanechala stejný dojem jako u Inky, jelikož Alžběta má zásobu mízy na deset let, ať už ze stromu teče či ne. Chtělo by to pokračování, jak že její můžeček „prokoukne“ co je zač a zásoby jí zničí.

    1. Kirabo funguje i když není oběť dobrovolná, i Alexandrovi fungoval. Přinejmenším v tom smyslu, že „vyráběl“ živatodárnou mízu. Dobrovolná oběť by poskytla plodné semena. Ale k tomu nedošlo už po celá staletí. Alžběta teď samozřejmě má dost mízy, jenže si myslí, že má zásoby na dalších pět životů a nešetří. A myslím, že všichni dobře víme, jak rychle nám čas ubíhá a jak ho dokážeme promarnit, když máme pocit, že ho máme neomezeně. Ona musí za pár let zmizet, až bude divné, že nestárne. A pak, až vyčerpá své zásoby mízy, najednou zjistí, že už další nezíská. A roky ji dohoní.

  5. Tahle povídka se mi líbila už tehdy, a líbí se mi pořád. Má skvělé zvraty a konec je prostě parádní.

  6. Katty, perfektní! Ten pocit jakési… špatnosti, nebo hrozby je tam slaboučce už od začátku a postupně se to stupňuje. Brr – ten konec jsem nečekala, ale je fakt silnej! :) A Matylda to napsala přesně:))

    1. To jsem opravdu ráda, že náznaky fungovaly. Snažila jsem se to napsat tak, aby Alžběta působila roztomile, ale s jistým ale… :D

  7. Líbilo se mi moc, jen ten konec je sice krásný, ale na druhou stranu, než Alžběta zjistí, že opravdu již žádný zdroj síly nebude, budou muset zemřít další lidé.

    1. To je sice pravda, ale vlastně jen jen, maximálně dva. Protože když zjistí, že kirabo neroste, vztekle ostatní semínka vyhodí. No a v každém případě lepší, než kdyby to šlo do nekonečna.

      1. Nebo to bude zkoumat až do pátého, jí na životě ostatních nezáleží – nakonec už to dělala víckrát. Bude doufat, že alespoň jedno bude ještě dobré. Pokud ji neomrzí život a tak to nevypadalo.

  8. Sklidit plody své práce je někdy překvapivé.
    Moc dobře se mi povídka četla, napětí vzrůstalo a konec? Excelentní.

  9. No, pěkně. vzhledem k mé nedůvěře k drobným ženským typu panenka jsem čekala, co se z toho vyvrbí :) Ale je hezké, že čachry temných sil zmaří naivita chlapa, co chce koupit podprsenku :)

    1. Taky máš k těm „panenkám“ nedůvěru? Já taky. A i to byl důvod si ji vychutnat. A že ji bezděky přemůže jeden naivka, to se mi zdálo spravedlivé.

  10. Tý jo, to je skvělá povídka! Tolik krásné romantiky a zároveň zlověstná od samého začátku. A pár zvratů jsem tušila, ale takový závěr jsem rozhodně nečekala. Paráda!

    1. Zvrat na konci jsem plánovala od počátku, protože padouch (padouška) přece nemůže vyhrát! :D
      A jsem ráda, že drobné náznaky fungovaly, protože dalo dost práce je trousit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN