Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Od Dušiček až po Nový rok

Dnešním výběrem Rozárčina dobrodružství končí. Ale vešlo se tam plno příhod! Mimo jiné se dozvíte, jak nebezpečná je pěna v hlavě – ucpává racionální myšlení! A taky v tom bude veselá kominická štětka…:))

 

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (45): Dušičky

Minulou neděli mě panička vytáhla na vycházku v podvečer, kdy drobně mžilo a zima byla vlezlejší než naše kočky. Udivilo mě to, protože normálně tato doba a počasí paničku spolehlivě ukotví ke křeslu, čaji a knížce. Co je tak důležité, že ji to táhne do psoty sloty?

Sedly jsme do auta a vyjely. Panička ani nezapnula rádio, takže zvukovou kulisu nám dělalo jen sviš svuš stěračů. Zanedlouho už někde parkovala a já zjistila, že to tady znám, protože na vesnické hřbitovy mají psi vstup dovolen.

Mokrou tmu prosvěcovaly desítky blikajících světýlek, vzduch voněl mokrým listím, horkým voskem a spoustou chryzantém. Ne, nejsem psí botanik, ale poté, co jsem jich kvůli té zvláštní vůni několik rozkousala, už znám jejich jméno – panička tenkrát nebyla s to s tím bědováním přestat a pak jeden snadno něco pochytí.

Proplétaly jsme se mezi jednoduchými náhrobky na obvyklé místo – dozadu, hned pod velkou břízu, která rostla za hřbitovním plotem. Panička si posvítila baterkou a tiše vzdychla, když uviděla známý kámen zlatě se blýskající vrstvou mokrého březového listí.

Místo obvyklé snahy kámen uklízet jen chvilku zůstala tiše stát, pak si zase vzdychla a pustila se do obřadu rozsvěcení svíček. Tak s tím už mám zkušenosti, zvlášť v tomhle počasí. Začne to velebně, pokračuje popálenými prsty a sakrováním, aby to přece jen skončilo blikajícími světýlky.

Ten den to bylo stejné. Když nakonec svíčky hořely, říká mi panička: „Tahle je za maminku, tahle za tatínka, víš?“ A měla takový divný hlas. „Víš, s vámi zvířaty je všechno mnohem snazší. Láska bez výčitek, sporů, nedorozumění…“

Honem jsem vyskočila a aplikovala hojivé olíznutí. Bylo vidět, že ho panička moc potřebovala. A přemýšlela jsem, jestli maminka s tatínkem taky občas skákali se špinavýma nohama na gauč, váleli se v hnusech nebo slídili v kuchyni a jedli Zakázanou Potravu.

Přeju vám krásnej chlupatej den a buďte na sebe jako psi! Myslí si to i naše panička a ta má (skoro) vždycky pravdu!:))

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (46): Dobré zprávy

Začalo to telefonátem. Panička vypískla radostí, když její mobil zahrál melodii označující, že volá malá panička. Drapsla přístroj a nedočkavě zavolala: „Tak co???“

Chystala jsem se uložit k dlouhému čekání, když mě panička vyděsila. Nejdřív zakřičela „Hurá!“, pak začala tančit jakýsi bojový tanec kolem jídelního stolu, aby nakonec sklesla do křesla a rozplakala se.

Honem jsem jí skočila na klín a začala s první psí pomocí, ale panička se najednou mezi slzami rozesmála, objala mě a povídá: „Budeme mít miminko!“, čímž mě dokonale zmátla. Proboha, kdo my? Ale pak mi to rychle došlo – malá panička bude mít štěňata! No, tak to je tedy opravdu událost.

Netrvalo dlouho a malá panička seděla u nás v kuchyni, se zářícím očima odmítla svoji milovanou kávu a pak se vedly šťastné řeči. Dokud to moje panička nezarazila podivným zamyšlením. „Mour samozřejmě může přijít k nám, i když Merlin asi nadšený nebude.“

Mour je obrovský kocour, kterého malá panička zdědila po jejich starém sousedovi a rychle se stal zřítelnicí minimálně jednoho jejího oka. „A proč jako?“ zeptala se malá panička nebezpečným tónem. „No přece kvůli toxoplazmóze, to snad chápeš?“ podivila se moje panička a hlas jí taky zpřísněl.

„Pokud nevybírám kočičí záchod rukama, nehrozí mi od kočky větší nebezpečí, než z nepropečeného steaku!“ Malá panička se snažila tlumit své rozhořčení a pokračovala s náznakem humoru. „Navíc nenechám chudáka Moura napospas Polárce. Zlomila by mu srdce!“

Rychle jsem se schovala pod stůl, protože to vypadalo, že moje panička vybuchne. Úplně jsem viděla, jak se jí v hlavě vaří zlostná pěna, ze které vybublávají slova, kterým vévodí křiklavě červená „nezodpovědnost“.

Ale… pak se stal zázrak, zlostná pěna opadla a panička začala zase uvažovat. Než stačila říct něco, co by později nechtěla slyšet, malou paničku objala. A usmála se.

Přeju vám krásnej chlupatej den a pozor na pěnu v hlavě – ucpává racionální myšlení!:))

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (47): Drama v parku

Byl to docela pěkný listopadový den. Panička se rozhodla, že uděláme velký okruh, což zahrnuje i můj oblíbený městský park. Ještě jsem se pořádně nezačuchala do pesemesek, když panička doslova zavětřila.

„Pojď honem!“ zavelela. A já věděla, že se děje nějaké drama. Moje panička totiž vycítí potíže stejně, jako já bouřku. Jenom nezaleze pod stůl, ale hned peláší přímo ke zdroji. Potom jsem už i já spatřila lavičku a na ní paní Holoubkovou, jak uklidňuje jinou, velmi rozčílenou starou paní. Chudák Rex se snažil vypadat, že tam není.

Ve chvíli, kdy jsme dorazily, se hněv té staré paní zlomil v zoufalství. „To není fér! Kulíšek ještě nebyl tak starý pejsek, a jak já tu mám být úplně sama? Já prostě potřebuju jiného psa!“ A rozplakala se. Neviděla jsem v tom problém – domov potřebuje spousta pejsků. Ale moje panička na to měla zjevně jiný názor.

Sedla si vedle staré paní, vzala ji za ruku a začala tiše povídat. Opatrně kroužila kolem faktu, že život umí být zlý, když je člověk starý, osamělý, špatně se mu chodí a ještě přijde o milovaného pejska. Jenže… jsou časy, kdy pořídit si nového není fér k tomu pejskovi. Ale jsou i jiné vlídné a milující kožíšky, se kterými se nemusí chodit čtyřikrát denně ven. Třeba kočičí.

Nevíra na chvilku zastavila slzy staré paní. „Kočka? Zbláznila ses, Kláro? Kočka není pes!“ Do debaty se vlídným hlasem přidala i paní Holoubková a když líčila úžasnou povahu našich koček, tak jsem jen žasla. Jenže ona paní jen vzlykla „Tobě se to říká, ty máš Rexe!“ a já viděla, jak si panička povzdychla.

„Marto!“ řekla přísně paní Holoubková. „Nechovej se jako malé děcko, ano?“ a pak se trochu chvějivě nadechla a tiše dodala: „Po Rexovi na tom budu stejně, jako ty dnes. Ale já psy opravdu miluju, víš? Proto už dalšího nebudu mít.“ A podívala se na Rexe s takovou něhou, až jsem musela jít honem olíznout svoji paničku. Pro jistotu.

Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak to dopadlo!

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (48): Hádka

„Můžeš mi, prosím tě, říct, proč se do toho pleteš?“ Pánečkův hlas nezněl vůbec pěkně, když to říkal! Panička mu totiž u večeře vykládala, jak to bylo s umřelým pejskem a smutnou paní Martou, která by podle paní Holoubkové už pejska mít neměla, protože je na to moc stará.

No a páneček, který obvykle poslouchá jen na půl ucha a do diskuze přispívá různými „ehm“ a „jojo“ se najednou poněkud rozkatil. „Stará Holoubková by si taky jednou mohla zamést před vlastním prahem, než začne s metlou honit jiné. Vlaje za tím svým vlčákem jako praporek, že si jeden říká, kdo koho vlastně venčí. Od tebe bych čekal víc… no, aspoň taktu! A vůbec, Marta je rozumná ženská, ona si to nějak přebere.“

Zatímco mluvil, panička nebezpečně rudla. V očekávání výbuchu jsem se pro jistotu zasunula za křeslo, ale jen tak, abych na ně ještě viděla. Páneček v akci! Jak je mužný a rozhodný! Tedy ne, že by to panička zrovna teď ocenila.

„Ale ona chtěla štěně. A to jí bude příští rok osmdesát a žije úplně sama!“ namítla nakonec téměř civilizovaně, ale páneček měl stále páry dost. „Jednak neměř někomu, aby nebylo spočítáno tobě. A druhak, touhle optikou bys nemohla dělat vlastně vůbec nic. Podívej, Jarmila sice žije až v Praze, ale lán světa to taky není. A o mámu ona dbá.

Panička se k mému překvapení začala uklidňovat, což znamenalo, dvě věci: že má páneček pravdu a že nastartovala přemýšlení. Páneček se z nedostatku odporu uklidnil taky a když si vzal další kus koláče, vylezla jsem zpoza křesla a šla koláčohledět, čím se situace dostala zase do normálu.

Panička mě ani nenapomenula, tak hluboce byla zamyšlená. Nakonec zvedla hlavu a řekla jen: „Sdílená ekonomika taky funguje!“ Než páneček vykuckal drobky, které mu zaskočily s tím podivným prohlášením, panička už žhavila telefon.

Přeju vám krásnej chlupatej den a víte co? Příště už budeme vědět víc!:))

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (49): Kominická štětka

Vešly jsme s paničkou do parku a ona najednou zapnula radar na plno. To poznám! Vždycky následuje změna směru a nějaká událost. Bylo tomu tak i dnes: po cestičce kráčela paní Marta a vedla na vodítku kominickou štětku.

Než jsem stačila vyčuchat jakékoliv podrobnější informace, pleskla s sebou štětka do kaluže, z jedné strany dlouhých černých chlupů vykoukl růžový jazyk, na druhé straně dělal vlnobití nadšený ocas. A moje panička se tvářila jako kočka, která právě našla nehlídaný balíček šunky.

Opravdu jsem tomu nerozuměla. Tenhle střapatej poděs a vždy elegantní paní Marta? Vždyť i její Kulíšek byl psí gentleman, takový útlý, spořádaný srneček, ten kaluže dokonce obcházel! Rozběhla jsem se seznámit. Byla jsem pekelně zvědavá, tahle fenka sem do parku určitě předtím nechodila.

Zatímco jsme se s kominickou štětkou zdvořile očichávaly, radostně zardělá paní Marta oslovila paničku: „Ach, Kláro, nevěřila byste, co se stalo!“ A začala mé zcela nepřekvapené paničce líčit, jak ji jednou navštívila mladá paní z vedlejšího vchodu, aby jí nesměle předestřela tu nejkrásnější nabídku pod sluncem – jestli by prý nechtěla přes den pečovat o jejich fenku Pampi.

Paní prý nastoupila po dlouhé mateřské do práce a jejich Pampeliška se prostě nechce smířit s tím, že je najednou celý den sama doma. A tak štěká a kvílí, a teď už si spolu s ní zoufá i půlka paneláku, která ji má na doslech. Nic nepomáhá. Jsou v koncích. Mohla by třeba paní Marta…? Jistě jí nezůstanou dlužni!

Potom nám podrobně líčila, jak váhala, nevěděla, toužila, bála se převzít klíče od cizího bytu, jak se radila, zase váhala, a pak se seznámila se střapatou Pampi a okamžitě podlehla jejímu kouzlu. Vtom na mě kominická štětka rošťácky mrkla a mě bylo jasné, že paní Marta vlastně neměla šanci.

Přeju vám krásnej chlupatej den a jakmile zjistím, jak to doopravdy bylo, hned vám to povím!

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (50): Když kočka míní…

Zalezla jsem hloub pod stůl a přemýšlela o tom, že se nechám pustit na zahrádku. Jenže jsem v tom nemohla nechat paničku samotnou. Vím, že ji ten strach a pláč musel ničit podstatně víc. Protože Alena je její celoživotní sousedka a kamarádka a jejího muže před několika dny srazilo na přechodu auto.

Zatímco on bojoval v nemocnici o život, Alena si k nám chodila vyplakat svůj bezmocný strach. Jenže… kolikrát může člověk opakovat „Neboj, to bude dobrý, musí být!“, když ve skutečnosti nemůže udělat vůbec nic? A tak panička vařila další a další čaj, jako by tím ty dvě mohly uplatit osud.

Alena k nám však občas nechodila sama. Malý Kája si obvykle vlezl v kuchyni na můj pelech a seděl tam úplně tichý s nejistýma očima, zatímco jeho máma se před ním snažila vypadat klidně a optimisticky. Zkoušela jsem k němu jít s léčivým olíznutím, ale marně. O mě nestál. Přesto nebyl sám.

Kdyby to bylo za jiných okolností, tak bych se smála, že se z něj stal polárkový dort! Ano, naše krasokočka Polárka, která u nikoho nevydržela víc než třicet vteřin, se… zamilovala? Léčila? Kouzlila? Zkrátka Polárka se rozhodla, že tohle dítě ji potřebuje a změnila se v jeho láskyplný předoucí kožešinový límec.

A jak jsme zjistili, chodívala k němu i v noci. Nakonec přes zahrady tam byla za tři minuty. Díky ní se malý Kája ze spaní usmíval. Zatímco pro můj nos tohle přátelství novinkou nebylo, panička byla nejdřív trochu zaskočena. A potom hodně zaskočena. Protože rozumem věděla, co by měla udělat, ale srdce se tomu vzpíralo.

Rozhodla se tři dny před Vánoci, po první nadějné zprávě z nemocnice. Alena se na ni dívala s užaslou vděčností. „Vážně? Polárku?“ A na obličeji jí rozkvetl první úsměv po mnoha dnech. Kája zavýskl. Panička si vzdychla. „Že ti to trvalo!“ broukla Polárka a šla se paničce otřít o nohy.

Přeju vám krásnej chlupatej den a abych vás nenapínala: z nemocnice přišly další dobré zprávy a Polárka nás navštěvuje – když má zrovna čas:))

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (51): Vánoce s Merlinem

Celý prosinec bylo jasné, že se něco blíží. Věděla jsem, že to něco jsou Vánoce, ale neuměla jsem si je představit. Minulý rok jsem ještě byla ve věku „notakfujjeto“ a „okamžitětopusť“ a nic moc si nepamatuju.

Četla jsem si paničku, ale výsledky byly rozporuplné. Snoubilo se v ní těšení a panika, a to v měnícím se poměru. Páneček moc nepomáhal, protože pořád mluvil truchlivým hlasem o chudákovi starém kocourovi, čímž paničku spolehlivě vytáčel.

„Jakej starej chudák? Je mu teprve šest!“ vykřikovala panička, nicméně potají dělala pravidelné zdravotní kontroly předmětného kocoura. Je fakt, že co odešla Polárka, byl Merlin jako vycpanej. Panička se obvykle snažila léčit Merlinovu melancholii šunkou, což mě rozčilovalo. Copak radostná oddanost – moje – si šunku navíc nezaslouží?

A pak přišel den, kdy páneček začal hledat ozdoby a světýlka, panička zahájila kuchyňský maraton a výsledkem byl nazdobenej smrček a krásně prostřenej stůl. Panička ovšem hlídala kuchyň jako drak poklad, takže jsem se stáhla do pelechu. Kdo si počká, ten se dočká!

Pak přišla kulatící se malá panička s Jirkou a brzy zavládlo těžké sentimentálno. Dalo se snést, protože panička konečně uvolnila přístup i k našim miskám. Merlin se ale u jídla neobjevil. Pánečka to vysloveně vzalo a začal mladým vysvětlovat problém s pochroumanou kočičí duší.

Nejdřív jsem zahlédla tlapku, jak pinkla do lesklé červené koule. Pak se mezi stříbrným rampouchem a modrou šiškou mihnul černý ocas. Když se kousek pod vrcholem stromečku mezi zlatými řetězy vynořila Merlinova nadšená tvář, tak jsem pro jistotu couvla.

Bingo! Nikdy jsem netušila, jak hlučný může být pád ozdobeného stromečku. Rozbíjené ozdoby chřestily, kocour vřeštěl, malá i velká panička ječely, Jirka sakroval. Jen páneček šťastně sledoval černý stín mizející v hloubi domu a dojatě šeptal: „Konečně zase můj starej Merlin, pacholek jeden kočičí!“

Přeju vám krásnej chlupatej den a víte co? Když všichni uklízejí padlej strom, nikdo nehlídá kuchyň! Tak jsme si s Merlinem užili opravdu veselé Vánoce…:))

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (52): Jak na nový rok…

„Jsou jak utržený od řetězu, co?“ poznamenal se širokým úsměvem páneček, když si nasadil čepici, kterou mu hravý Tarkan zase shodil. Takhle si prý představují koně zábavu! Panička vypadala jako ztělesněná spokojenost – házela mi klacík a nechala běhat na volno i Tarkana, protože ten kůň si stejně myslí, že je pes a je ochotný vzorně přicválat na povel „pocem“, a to dokonce i bez pomoci mrkve nebo jablíčka.

Co panička našla zrzounovi bydlení na malém statku poblíž našeho městečka, chodí s námi na vycházky i páneček. Všichni z toho máme radost. Tarkan je skoro celý den venku s dvěma místními kobylkami, panička se nemusí stydět za to, že má koně, na kterém nejezdí, já můžu všude běhat na volno a páneček tam chodí rozmazlovat kočky. Po závodních stájích se Tarkanovi určitě nestýská, domácí péče je prostě domácí – když už ho panička nemůže mít v obýváku.

Běžela jsem za příjemně umrzlé cestě a radovala se z ticha. Minulá noc byla děsná – a to říkala i panička. Snažila jsem se ten rámus přeštěkat, ale Silvestr zvítězil. Nevím, jak vypadá, ale musí to být pěknej vztekloun, když kolem sebe tak práská. Na statku říkali – chudáci koně! To chápu, když si do toho Silvestra nemohli ani kopnout!

Byla jsem tak trochu… dost napřed, když na mě zasyčelo křoví. Leknutím jsem málem udělala kotrmelec, ale naštěstí mě nikdo neviděl. Přikrčila jsem se a opatrně propátrával keř. Jauvajs! A pak to zase odněkud prásklo a semlelo se několik věcí naráz.

Nejdřív kolem netušeným tryskem proběhl náš koňský vysloužilec. Páni, to muselo být, když Tarkan ještě závodil! Za ním pádila – podstatně pomaleji – panička a zoufale na mě volala: „Rózko, aport!“ Cože?? No, dobrá, už běžím! Tarkana přinést nedokážu, ale můžu ho zkusit přemluvit. Páneček šel v dálce mírně zrychleným krokem a vypadal šokovaně. Ne z Tarkana, ale z paničky. Ona běhá!!

Tarkana jsem dostihla až na kopečku, a to jen proto, že se sám zastavil. Vypadal opravdu rozrušeně, tak jsem nechala přemlouvání uzrát. Místo toho jsem pohledem hledala paničku. Statečně běže… rychle kráčela a představte si, že občas dokázala i vypísknout! Z pánečka jsem viděla jenom, eh, jeho pozadí. Podívala jsem se pořádně. No vážně, on se snaží vlézt do toho syčícího křoví!

Úplně jsem zapomněla, že mám aportovat Tarkana a rozběhla se pánečkovi na pomoc. Naštěstí to za mnou dusalo, což znamenalo, že se Tarkan aportuje sám. Možná ho taky zajímalo, co páneček tropí! Zatímco si cestou panička chytila rozpačitého zrzavce, já se opatrně přiblížila za pánečkovo pozadí a naslouchala. Syčí to? Útočí to? Budu muset být statečná?

V hloubi křoví se zablýskly vzteklé – a vyplašené – zelené oči zasazené v mrňavé mouraté hlavě a já se s povzdechem uložila na zem k dlouhému čekání. Ne, nebudu muset být statečná. Ale vsaďte se, že zase budu muset být snášenlivá a mít pochopení! Stačilo poslouchat pánečka.

„Neboj,“ vrkal do křoví. „Ještě dnes ti sem přinesu mističku s papáním. A vodičku… Je zima, musíš se rychle rozhodnout. U nás je teplo a plno jídla. A kocour na hraní. Neboj, já určitě přijdu…“ A páneček se začal vysunovat z křoví ven.

Koukali jsme na něj všichni. Tarkan zvědavě, panička tázavě a já rezignovaně. „Františku?“ pípla panička. „Ke komu jsi to mluvil?“ Páneček se začervenal a mrazem to nebylo. Panička nahlédla do křoví. Pak se usmála a když pánečka objala, tak jsem věděla, že z tohohle už zase není úniku.

Jak na Novej rok, tak po celej rok.

Vážně? To snad ne!

Kočky, všude kočky.

Chudák pes – já.

Hm.

I když… no, uvidíme. Já legraci kazit nebudu!

 

Přeju vám krásnej chlupatej novej rok a bezvadně si ho užijte!

 

Vaše Rozárka

 

KONEC

Aktualizováno: 18.6.2020 — 20:08

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vyhlášení Literárního léta bude muset počkat. Bolení v krku mi vystřídala tak příšerná rýma, že mám problém dělat cokoliv kromě kýchání (blush)
    Ale jestli máte někdo kontakt na Regi a KattyV, dejte jim dopředu vědět, ano? :)
    Jinak poslat příspěvek do LL může každý, kdo tvoří, drabble nejsou podmínkou (inlove)

  2. Velká škoda milá Rozárko, žes s psaním deníčku skončila. Moc krásně se tvé zápisky četly. To víš, my lidé se na vše koukáme jinak, než pejsci. Takže tvoje psí postřehy, by nás třeba vůbce nenapadly. Třeba jak jsi přemýšlela, jestli „paničky maminka s tatínkem taky občas skákali se špinavýma nohama na gauč, váleli se v hnusech nebo slídili v kuchyni a jedli Zakázanou Potravu“. Nebo,že logicky soudíš, že „malá panička bude mít štěňata!“ A takových veselých a zajímavých postřehů je tvůj deníček přímo přeplněný.

    Máš svoji milovanou paničku, která ti je určitě vděčná za všechny tvoje „aplikace hojivého olíznutí“, máš hodného a chápavého páníčka, který umí vrkat do křoví na „syčící zelené oči“, máš mohutného Tarkana a další zvířecí kamarády. Jsi prostě šťastná, milovaná a chytrá psí holka a moc ti přeji dlouhý, spokojený život. Ale ne abys svůj deníček omylem rozkousala, jako paniččiny chryzantémy. Hezky si ho někam schovej (ne zahrabat jako kost) a kdyby ses náhodou později potřebovala „vypsat z dojmů psího života“, deníček najdi, svěř se mu a nezapomeň se s námi zase podělit.

  3. Dede,díky za Rozárku,bylo to moc milé čtení,hodně mi připomínalo všechny ty moje Rozárky,Merliny,Polárky a Tarkany,kteří očekávali porozumění,pohlazení a lásku člověka a oddaně vrhali pohledy i když jim jeden vyčinil. :-) Doufám, že se nějaké to pokračování ještě najde nebo bude shrnuto do podoby,která by mu slušela. (h)

    1. Máš pravdu Jenny, v tom příběhu jsou nějakým způsobem zobrazeni snad všichni chlupáči, kteří se mnou nějak sdíleli život :)
      Jsou to prakticky archetypy, tak tam každý z vás může najít i ty své (inlove)

  4. Rozárko, holčičko chlupatá, bylo mi s tebou a tvými parťáky moc příjemně. Bylo velmi příjemné, že ses u nás zastavila. Taky bych si přála, abys ještě něco napověděla – a kdybys mohla být i papírová, to by bylo fajn.

  5. Tak pa, Rozárko, byly to hezké pátky s tvými příběhy a kdoví – možná se ještě někdy sejdeme. :)
    Vidíš, Dede, nějak mi nedošlo, že to byl vlastně rok s Rozárkou. Vážně těch pokračování bylo 52?
    Na Literární léto se těším.

  6. Dede, tento pátek tedy bylo příhod požehnaně. Nebylo to tím, že se blíží PRÁZDNINY a očekáváš útok kudrnatých nájezdníků? :) Jak píší předřečnice, Rozárčin příběh si o knížku opravdu přímo říká. Co takhle na podzim, až je zase vrátíš rodičům? :D A rovnou sem můžeš dávat kapitoly, jo? 8)

    1. Copak o to, s prázdninami skutečně kudrnaté nájezdníky očekávám (inlove) leč důvod je jiný. Chci, aby vypuklo

      LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU! :)

      Ano, už se to blíží :) Budu zase vyzývat autory letošních drabble, aby si připravili svá díla, přivítám i povídky, pokud nějaké za loňský rok vznikly.

      Dokonce hodlám udělat i dvě průřezová témata – neboli vezmu téma z DMD a budu doufat, že mi pošlete dost drablíků, abychom z toho udělali malou přehlídku toho, jak se autoři k tématu postavili :)

      1. U nás se letos vyloupli mladí nadějní autoři, tak jsem jim to před spaním vyřídila a prý hurá, jde se na to! Mají rozhodně víc páry než staří koně, ti už jsou nějací beznadějně zmožení. :D

  7. A to je škoda, že Rozárka končí, nechceš připsat ještě pár dílů?
    Soucitný páneček, co loví kočky ze křoví, teda není ten náš, ale v zimě by to kotě z křoví asi taky vytáhl- myslím, že ho děsí představa většího množství zvířat, než máme- a já se mu ani nedivím. Vzhledem k tomu, že dneska jsem cestou z rehabilitace cvičně zavolala domů a optala se dovolenkující Kačky, co dělají psice a dostala odpověď „Karamelka mi spí na věcech a Pralinka s Vanilkou se zase někde rvou,“ t.j. přetahují o hračku, nejlépe v mé posteli, chápu, že víc už by bylo o nervy :)

    1. Nevím, s těmi dalšími díly. Takhle je to prostě jeden rok. Uvidím.
      Tvoje smečka je aktivní a baví mě – jen už tu dlouho nebylo žádné hlášení! :D Co takhle posbírat pár fotek a poslat ho? (wasntme)

  8. Hmm, škoda přeškoda, že Rozárka už končí! Víš, že by i z tohoto povídání mohla být moc hezká knížka?! Teda, až se dají do pořádku věci za a i před sprcháčem (a teď mne napadá – jak to vypadá s nabídkou, kterou nelze odmítnout? už na ni čekám!).

    Takže jízdu na Tarkanovi panička definitivně vzdala… ale možná si ji ještě užije vnoučátko!! Kór, jestli to bude holčička, holčičky ke koním tíhnou častěji než kluci, je to empiricky dokázáno. A koukám, že o Vánocích je u vás veselo. A nejlepší je sdílená péče (ehm, že jsi Pampi obšlahla od jistého Erna?! (rofl) ), to je jisté. To je něco jako dělat pratetičku – než tě miláčci začnou zmáhat, vrátí se rodiče a můžeš je elegantně a s úsměvem předat.

    1. Ygo, nějak se ve mě zarazila slova :P Ona nabídka vzniká, ale pořád to není u konce! (blush)
      určitě dám ráda vědět :)
      Pampi je celý Erník, já vím :) Jen teď nevím – měla jsi ho už v roce 2017? To Rozárka vznikala… :)

      1. Ano, Erník už v tu dobu byl.

        Ech zaražená slova – to bude asi stejně špatné, jako slovní průjem ;) . Ale ono to nakonec půjde…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN