BTW: Pod jednou střechou

Psi a kočky provázejí lidstvo od nepaměti – už proto, že mají spoustu schopností, které lidem chybí. Bystré uši, citlivé čenichy, rychlé nohy a instinkty šelem. Navíc dokážou své lidi milovat s nenapodobitelnou věrností a bez jakýchkoliv připomínek.

 

 

Jak šel čas, lidé dokázali pomocí všelijakých vynálezů a udělátek nahradit většinu psích a kočičích povinností. Jenže elektronický alarm, slzný plyn nebo pastička na myši vás prostě nedokážou srdečně oblíznout, zavrnět do ucha a ujišťovat, že jste ten nejlepší člověk na světě – obzvlášť, držíte-li v ruce plechovku se žrádlem.

Takže psi a kočky plynule následovali své páníčky z vesnických chalup nebo panských dvorů do městských domů a bytů. Cožpak o to, zvířata jsou pořád skvělými společníky, ale jak skloubit touhu po nablýskaném moderním bytě s jejich chlupy a drápy? Odpověď je snadná – pořiďte si předtím pár dětí a zvíře vás už nemůže vyvést z míry. Jen si to představte.

 

 

Nachystáte sladký a čisťoučký dětský pokojíček, vše je chundelaté nebo omyvatelné a zaručeně zdravotně nezávadné. Potom do té krásy uložíte miminko. Už za rok polevíte v chundelatosti a přitvrdíte v omyvatelnosti.

Za další tři roky máte pocit, že by bylo nejlepší držet dítko ve zvukotěsné místnosti, pokud možno vystříkatelné hadicí, kde by existoval jeden velký kontejner na hračky a druhý na všechno ostatní. No a ve chvíli, kdy váš potomek projeví první náznaky chápání onoho záhadného slova pořádek, tak si pořídíte druhé sladké miminko a lítáte v tom dvojnásob.

 

 

Není divu, že když začnou dětičky žadonit o zvířecího společníka, má matka důvod k zamyšlení. Co když projeví trochu zodpovědnosti? Třeba se přestanou rvát jako koně, když dostanou zvířátko? Skeptický otec prohodí cosi o pořádku v bytě a nutnosti chodit se psem ven.

V tu chvíli se nemalé procento matek podívá do dětského pokoje, kam už pár let v rámci zachování duševního zdraví raději nevstupuje bez ohlášení, a řekne si – může to být horší? No může, ale to dotyčná matka, omámena představou láskyplného vztahu dětí a zvířete, ještě netuší. Otec zpravidla rezignuje snáz, protože on ten binec stejně uklízet nebude.

 

 

Nyní se scénář začne lišit podle vybraného druhu mazlíka. Je-li to kotě, je to o něco snazší. Kotě totiž bývá obvykle čistotné a nemívá tendenci rozkousat a sežrat úplně všechno, na co přijde. Ale zato ho najdete všude. Na kuchyňské lince, na stole, ve skříni, v šuplíku, v posteli, v nákupní tašce, na záclonách, na okně, na topení, ve dřezu a v mnoha případech i v záchodě, jelikož kočky často z jakéhosi neznámého důvodu milují vodu zrovna z tohoto zdroje.

Ale kotě se také rádo vyskytuje u počítače. Znalci potvrdí, že kočky mají až nadpřirozenou schopnost mačkat katastrofické kombinace kláves a navíc nesnášejí, když se díváte na něco jiného než na ně, takže s chutí odpočívají na klávesnici a zaclánějí výhled na monitor. Už nikdy si bezstarostně nesednete na židli nebo na gauč. Neustále máte totiž na paměti to děsivé nervy drásající zavřísknutí, které vás málem skolilo ve chvíli, kdy jste si na tu kočku omylem sedli.

 

 

Štěně se stane veselou a pomilování hodnou hrozbou pro všechno, co přijde do cesty jeho zubům a celé to zkázonosné tažení obvykle lemují četné loužičky. Neutřený prach je líbeznou vzpomínkou, protože odteď to není jen prach, ale prach s nekonečnými chuchvalci chlupů, které se objevují s děsivou zřetelností převážně ve chvíli, kdy vás navštíví tchyně. Psisko chce spát s dětmi v posteli a ty mu to dovolí, takže pračka se už ani nevypíná.

Nicméně po čase se scénář všeobecné katastrofy polehoučku protrhává. Otec zjistí, že psík nemá nic proti tomu, aby si cestou na vycházku dal jedno malé pivo v hospodě na růžku, takže každý podvečer spolu na hodinku zmizí. Matka s povděkem kvituje, že psí zvědavost podpořená jeho nenechavými zuby donutila děti neházet věci na zem, což ona sama za všechny ty roky výchovného působení nedokázala. Umí jí hledět oddaně do očí, i když ještě neumyla nádobí a má příšerné vlasy.

 

 

Rodina si po čase zvykne a vytvoří si pouta, na která se nezapomíná. Nebývá to vždy jednoduché, ale kdo to prožil, potvrdí, že to stálo za to.

 

PS: Varování: nikdy nedávejte živý dárek nikomu, kdo to nečeká, nesouhlasí s tím a není poučený o tom, co soužití se zvířetem znamená. Zvlášť ne o Vánocích!

Roztomilost je ten nejhorší důvod k pořízení zvířete – nikdo není pořád roztomilý (dokonce ani vy ne:))! Navíc, zvíře má právo na domov dokonce i poté, kdy z té roztomilosti vyroste.

 

„Tak co, stálo to za to?“ ptám se dnes těch, kdo takové soužití prožili a prožívají :)

Foto kočky: Bubu

Aktualizováno: 4.6.2020 — 21:03

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Když nám před 3 roky v rozmezí 3 měsíců odešli Fousek a Hepinka, tak jsme byli po 15 letech bez koček.
    Bylo to strašné, nedalo se to vydržet.
    Chyběly nám i ty chlupy na oblečení a podlaze.
    Čekání na Daníka bylo dlouhé, ale vydrželi a dnes máme pana kocoura.

    1. Míšo, pamatuju se na to období. A jsem ráda, že jste se dočkali vytouženého kocourka a dělá vám radost (inlove)

  2. Mám čtvrtého zl. retrívra, třetího CD přiděleného kocoura, chlupy všade a jsem ráda, že to všechno mám. Bez nich bych pravděpodobně měla pár kilo navíc, byla bych méně pohyblivá, neslyšela bych ráno bublat, zpívat, poskakovat potok, necítila vítr ve tváři, neslyšela hučet stromy, neprala bych se z jezevcema, prostě mnoho pocitových zážitků by mě míjelo.
    A tak těm mým a všem všech vzdávám dík za obohacení našeho života. Mého určitě. A když někdo krčí rameny, říkám heč, u nás je všechno o chlup lepší! A mám pravdu.
    (Teď mě jeden zážitek hypnotizuje, abych ho ještě pustila ven a votravuje a votravuje).

    1. Piš zážitky! :)

      Jo, taky bych bez psů nikdy nebyla tak často venku – ve všech denních i nočních časech a ve všem počasí :)

  3. Podepisuji vše, co je zde napsáno. Od dítěte mne privází kočky, křečci, morčata, králíčci, psejkové. Takže chlupy a jiné mě nerozhodí – dětem výcvik „ukliď nebo nemáš“ moc pomohl.
    A teď k těm nevyžádaným nechtěným vánočním dárkům.
    Zrovna jsme adoptovali pejska, kterého někdo půl roku po vánocích uvázal u plotu i s očkovacím průkazem (pro jistotu nevyplněným). Dáreček poněkud vyrostl.
    Ale my jsme rádi. Je to mazlící potrhlo.

    1. Jak můžou… je moje nejjemnější reakce na lidi, kteří takhle opustí zvíře. (devil) A vždycky nevlídně doufám, že jim to osud oplatí.
      Díky za pejska :)
      Nenapíšeš o něm něco víc? (inlove)

  4. Vždycky,když hledím na naše zvířata, třeba při odpoledním klídku, tak si říkám, jaké štěstí jsem měla celý život na zvířata a ani nevím, čím jsem si to zasloužila, že jsou všechna v pohodě a žijí v symbióze naší domácnosti. Jasně, není to zadarmo,výchova psů a koček v Čechách a na Moravě musí být někdy laskavě uplatněna, to zase jo. :-)
    Takže jdu vykydat kadibudky a sloužím vlasti a zvěři!

  5. Jé, Berry je tak kouzelně zmazaná! (chuckle) Vzpomínám, když mi Denis na stezce údolím Pekla sešel z dřevěného chodníčku, zapadl do rašelinového bahna, vylezl s mojí pomocí úplně černý a to hutné bahno z něj postupně odkapávalo. Protijdoucí turisté z toho měli bžundu a vlastní páníček se zdráhal jej pak naložit do auta. (chuckle)
    Jinak i přes to všechno já mám ve věci jasno – naleštěné podlahy a čistoskvoucí okenní tabule napotěší moje srdce tak jako to naše chlupy a slinty pouštějící, bláto a trávu na tlapách roznášející milované psisko! (inlove)

    1. Rašelina, enóno, mršina nebo jen obyčejné bláto… je mnoho důvodů, proč se člověk zdráhá dát chlupatého miláčka do auta! :D
      (Hm, nakonec ho tam vždycky dá a jen bolestně zamrká, když se tam to zvíře oklepe…:))

    2. Darek (labrador skoro úplně bílej) miluje bahnité louže, takže občas máme černobílýho psa. Nejlepší je to v zimě, když ho nemůžu nechat venku, aby se projevila samočistící schopnost srsti, opravdu to funguje. To pak musí miláček do vany :-)

  6. Dede, moc hezky napsané (h).

    Před pár dny jsme zase přetáčeli kalendáře našich zvířat, která už s námi nejsou. Vždy když nám zemřela kočka (a loni Trixie) nechali jsme si udělat kalendáře (27×20) z mých vybraných fotek. Jednak jako použitelný kalendář na ten rok, ale že pak I „do budoucna“ velké fotky na kvalitním papíře a provedení. Manžel ty staré kalendáře rozvěšuje před knihy v knihovně, kde je i počítač a tak je máme stále na očích (jen nejnovější s Trixie, visí v kuchyni). Je to vždy bolestivé „otáčení“. V ten moment slzím, vybírala jsem nejen hezké fotky, ale aby šly i chronologicky s věkem. Třeba teď koukám na miloučkého Bobíka, uvolněně ležícího na posedu kočičího stromu. Ta vzpomínka doslova píchne u srdce, nejen proto, že byl neuvěřitelně něžný, ale i proto, že jeho život skončil tak mladý a stárnoucích fotek se nedočkal. Starší Trixie na nás zase bude tenhle měsíc koukat svýma oddanýma očima z trávníku. Někdy si v takových momentech říkám, jestli si dobrovolně nedrásáme těmi kalendáři duši. Ale pak tu myšlenku zavrhnu, protože s těmi krásnými fotkami vzpomínky neblednou. A jak se Dede ptáš – ano, vše co se v našem životě kvůli zvířatům změnilo, rozhodně stálo za to a v žádném případě bychom neměnili. A dokud to půjde, měnit nebudeme.

    Jak píše YGa, že Erník je stále roztomilý, tak s ní souhlasím. Dede já znám Ariberry jen z fotek (bohužel), ale ušmudlanou Ari na fotce bych klidně nazvala roztomilou. Je to v jejím pohledu, našpicovaných uších a tím, že jí jsou zašpiněný krk a tváře úplně fuk a jestli to vadí paničce – její problem :). Stejně jako Trixino „spodní kukuč“, její pozvednuté uši a zaujatý pohled, u koček zase nespočet „roztomilých“ spících poloh, nebo honění hračky. Zvířata to dělají zcela přirozeně a netuší, jaký lék tyhle jejich roztomilosti pro člověk jsou.

    1. Maričko, ty kalendáře jsou obojí – krásná vzpomínka i tak trochu týrání. Teď jde o to, co převažuje. (inlove)
      My máme obrazy…

  7. Já myslím, že tady to lidi znají ze všech stran :) Já jsem se ke kočkám (jako mám pocit že v životě ke všemu) dostala až později, ale přece. A jsem ráda, že jsem je poznala a že mám doma ty úžasné chlupaté kožíšky, které mě tedy občas silně vytáčí a občas tak vynervují, že jsem z toho málem na prášky. Bez nich by tu byla nuda, no.

  8. Když nebudu brát v úvahu Čumpelíky, kteří se narodili v našem obýváku na gauči, přišli do mojí domácnosti tři psi a jen v jednom případě to bylo rozhodnutí, které je možné schválit.
    Po smrti téměř 17 let starého psa jsme si vzali z útulku Punťu. Byl mladý, učenlivý, mazlivý. Jenže asi po roku a půl si Petr prosadil roztomilou Astu od sousedů. Nezříkám se zodpovědnosti za rozhodnutí, že k nám Asta přišla, a nakonec to pro mne byla nejlepší parťačka ze všech (tedy až na to „radostné nadělení“, však jsem o tom psala).
    Ovšem způsob, jakým k nám přišel Darek, onen Punťův předchůdce, je ukázkovým příkladem špatného přijetí chlupáče do rodiny.
    To se tak jedna vdá za člověka z místa vzdáleného přes půl republiky a stěhuje se za ním. Veškeré možné volno vyčerpá na stěhování „majetku“, neboť musí vyklidit byt, a pochybí jeden jediný den. Jde tedy ještě v pondělí(!) 30. listopadu naposledy do svého opouštěného zaměstnání v Kroměříži a čeká ji cesta autobusem až k Čáslavi a od úterka prvního nastupuje do nového zaměstnání. Vyřídí si veškeré náležitosti spojené s odchodem, rozloučí se po fabrice a celou dobu přemýšlí, proč se její kolegové a kolegyně tak podivně usmívají. Příčinu se dozví až asi půl hodiny před houkáním, když jí na stole přistane krabice s černým mrňousem, který má na krčku před okamžikem přivázanou miniflaštičku s hnědavou tekutinou a velkým nápisem RUM. To byl poslední dárek na rozloučenou.
    Kdyby ona jedna měla rozum, šťěňátko by se pěkně vrátilo k mamince a bráškovi, ale ona ne. Rozum bušil na poplach, ta jedna mu po nějakou dobu dávala za pravdu, ale nakonec rozuma umlčela touha KONEČNĚ mít svého ČERNÉHO psa. O té touze milí kolegové a kolegyně dobře věděli.
    Ještěže se občas stává, že hloupí mají štěstí, takže psí batolátko zvládlo dlouhou cestu bez problémů a vyrostl z něj sebevědomý milý pes, nadšený aportér a kámoš.

    1. MaRi, to byl tak trochu recept na katastrofu, která se nakonec jako zázrakem nekonala (inlove)
      Eh, byl v té flaštičce opravdu rum? (wasntme)
      Bohužel častěji to dobře nedopadne – tedy pro ta zvířata.

  9. Krásné, třeba tesat do kamene Dede :-).
    To si jedna taková prudce inteligentní (já) pořídila štěně stř. knírače, když bylo potomkovi rok a půl. MLP mi to nerozmlouval, věděl, že je to zbytečné. Věděli jsme, že dítko mít sourozence nebude, takže jsem mu pořídila čtyřnohého. Jak říkám, prudce inteligentní :-))). Měla jsem pocit, že od toho července do cca konce roku mi přirostl hadr na podlahu k ruce. Dítko bylo v pohodě, pes taky, MLP v práci, já na prášky :-). Pak se to nějak utřepalo. Jen si vzpomínám, že stačilo už dávno dospělému psovi – a Markovi bylo v té době asi 10 let, říct „ty ši mi vokoušal buginu“ a Dag mizel pod postel :-). Tam měl svůj pelíšek a naštěstí i už tak malé dítě pochopilo, že tam za ním prostě nesmí. Ale stejně to byly skvělé a nezapomenutelné časy, když malej začal chodit do školky, já do práce a Dagi seděl zadnicí na stole, na novinách, které jsem mu tam dávala, přední packy opřené o opěradlo rohové lavice, zadní na sedadle lavice a vyhlížel nás.Fakt si jinam než na ty noviny nesedl.

    1. Podívej, já tě chápu:))
      taky jsem byla prudce inteligentní, když jsem kývla na zachráněné šestinedělní štěně, když jsem byla v sedmém měsíci rizikového těhotenství – s druhým dítětem, takže živo bylo už od prvního:)) Bylo to drsné, ale zase jsem jela do porodnice s dobrou náladou a vlastnoručně namalovanými nehty u nohou – ono mrňavé hemžící se štěně člověku prostě nedovolí zlenivět:))
      Jinak si dovedu představit, jak asi přišel Dag k té reakci na buginu! :D Náš Max toho taky dětem okousal plno. A ještě Markovi kradl jídlo rovnou z ručičky – to tehdy u mrňat býval rohlík nebo piškoty… Kluk to obvykle bral stoicky, prostě si přišel pro další, a Mae jsem musela sepsout já :D

      1. Tak to víš, o čem mluvím. Marek taky pochodoval po bytě s párkem v ruce a pak přišel pro druhej, pro třetí…:-)). Tenkrát nebyly granule,a pamatuju, jak přišel Dagi s tázavým výrazem, když dostal do své misky těstoviny s vývarem a kousky skoro vařeného masa, a já následně zjistila, že u misky je na všech 4 Marek a papá :-))

        1. Jasně, i náš Marek občas (navzdory mé snaze) jedl z psí misky… :P Utěšovalo mě jen to, že ani tomu psovi nic špatného nedávám :D (taky jsem mu vařila:))
          Když byl Marek batole a lezl bytem po čtyřech, byl mu Max pořád v patách – velmi starostlivě. Když mu přišlo, že dítě umdlévá, olizoval mu uši :D

  10. Ach ano, je to pravda do mrtě… a my máme té roztomilosti koček a psů od všeho krát dva :) Momentálně žijeme s tím, že na linku se dává to, co by mohli sežrat psi a kočka, ale co by mohl sežrat i kocour, se uklízí mnohem důkladněji (ideálně do lednice). Co by mohlo rozžvýkat štěně, se musí uklidit taky- ale stejně něco najde, není třeba si dělat iluze.
    Já mám navíc pocit, že pořád vychovávám nějaké mládě- psy mám 4 roky od sebe a kočky se mi taky vystřídaly, takže současné osazenstvo bylo- kocour před 5 lety, Karamel před 4 lety, kočka před třemi lety, Vanil před tři čtvrtě rokem (ani ne). Takže katastrofy jsou na denním pořádku :)

    1. Vidíš, Matyldo, tvoji smečku sleduju pozorně, ale nějak mi nedošlo, že vlastně máš doma pořád nějakou omladinu (inlove)
      Co Vanilka po tom sežraném špagátu? Už si našla něco nového? :P

  11. Moc hezky napsané, až jsem se zasnila… a taky zasmála. Napaříklad věta „No a ve chvíli, kdy váš potomek projeví první náznaky chápání onoho záhadného slova pořádek…“ by taky mohla končit „…je už dávno z domu!“ Teda aspoň v našem případě to tak bylo.

    Jinak pokud člověk přemýšlí, jestli psa nebo kočku, je dobré si na čistý list papíru napsat plusy a mínusy u každého z nich a podle toho pečlivě vybírat… abys nakonec měla doma „jen tak mimochodem“ obé.

    A to PS. by mělo být jako první odstavec u každého článku, ve kterém se píše o loztomilouckých kotáteckách a věrných přátel člověka! A tučným písmem!! A se třemi vykřičníky na konci!!!

    A PS – není pravda, že se časem roztomilost ztratí. Například náš Erník je už zdatný dospělec, ale roztomilý je furt – kór když se vynoří jako Jóžin z bažin a radostně utíká k tobě se pochovat (rofl), to z něj ta roztomilost přímo odkapává.

    1. Počítám, že na tebe potom Erník tu roztomilost snadno přenese! :D
      Moje holky moc roztomilé nebyly… tedy byly tak do nějakých třech měsíců, než jim narostly delší nohy. od té chvíle vypadala Berry jako čert a Ari jako vlk. Byly hezké, zábavné, ale roztomilé asi přišly jen mně:))
      No a „No a ve chvíli, kdy váš potomek projeví první náznaky chápání onoho záhadného slova pořádek…“ by taky mohla končit „…je už dávno z domu!“ bych klidně podepsala! :D

  12. Moc pěkně a dobře napsáno….jen k té poznámce o nedávání živých dárků – NIKDY je nedávejte, pokud s tím obdarovaný nesouhlasí a nečeká !!! ( je úplně jedno,jestli to jsou narozeniny,vánoce nebo pocit,že by ten obdarovaný potřeboval společníka)…
    Ale tady nám to říkat nemusíme, to by snad nikdo z nás neudělal…

    1. Sharko, já mám pocit, že se to musí opakovat pořád dokola, furtum furt a pokaždé to někdo udělá.
      Popravdě… musíš ty chlupáče opravdu milovat, abys prostě neviděla (nebo spíš viděla, uklízela a přesto šťastně doma žila) následky zvířecího pobytu v lidském příbytku. Když nic jiného, chlupy a donesené přírodniny prostě nevypneš, ty musíš uklidit:))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN