BTW: Co mě naučila koronténa?

Ten den jsem měla štěstí, protože se mi podařilo zaparkovat na náměstí. Hurá, budu mít všechny své pochůzky pěkně při ruce. Vystupuju z auta, sáhnu pro tašku a najednou mě napadne: „Kruci, nemám roušku!“

 

 

Zašmátrám pod krkem a tam nic. Naštěstí se svojí zapomnětlivostí počítám, takže když zahrabu ve věcech uložených na zadních sedadlech (kufr je v mém autě určen pro přepravu psů:)), najdu, co hledám: igelitový sáček s čistými vyžehlenými rouškami. Hmátnu po jedné z nich a jsem připravena na dobrodružství mezi lidmi. Zvláštní, ale člověk si už za ty týdny celkem zvykl.

(Ach ta úleva, že se už nemusí nosit venku! Myslím ve městě, v lese jsem ji přímo na čenichu nenosila nikdy, nasadila jsem si jen pokud jsem čirou náhodou někoho potkala:))

Když se zamyslím nad zkušenostmi, které mi bezprecedentní společenská karanténa poskytla, došla jsem k několika zjištěním:

První a nejdůležitější – telefonický, skypový a jiný vzdálený kontakt se členy rodiny mi prostě nestačí. Absťák z nedostatku osobních setkání opravdu bolí.

Za druhé – samotný les mi také k životu nestačí, i když je pro mě velmi podstatný.

Ven jsem chodila se psy celou karanténu, naše lesy jsou kromě houbařské sezóny liduprázdné, jsme mimo turistické cesty, takže v tom problém nebyl. Jenže jak pracuju doma, začaly mi opravdu chybět i ty letmé návštěvy města, rádia (stále ještě tam nesmím), občasné posezení v kavárně i v hospodě. Zkrátka, chyběli mi lidé! Pravda ne tolik, abych začala toužit po návštěvě supermarketu :P  (Ty obstarával Martin:))

Chybělo mi moje divadlo – moc. Pochopila jsem, že to pro mě není jen taková zábava, aby se neřeklo… že to myslím vážně. A chyběly mi zkoušky a legrace, kterou si tam užijeme. Už se začínáme vídat, ale hrát začneme až v září. Pokud to v té době zase nezakážou.

Zjistila jsem, že jsem pořád ještě toulavá! Nucené sezení doma mi vadilo, hodně. Ach bože, to byla úleva jet aspoň do Trutnova! :D

Roušky… No, v těch plátěných se dusím, leč – poprvé za mnoho let jsem jaro neprostonala. Omezený kontakt s lidmi spolu s tím, že na vás nikde nikdo neprská (jakékoliv viry:)) udělal své. A já jsem celkem slušný lakmusový papírek, protože obvykle chytnu každého vira, který se kolem mě jen mihne.

Roušky nejsou jediným koronavirovým přídavkem do nezbytností, kterými mám standardně vybavené auto. Přibyl desinfekční gel na ruce a ve dveřích pak mám jednorázové rukavice (které ovšem takřka nepoužívám).

Zkušenost mi ukázala, že nejradši používám malý sprej, který nosím po kapsách. Obsahuje Alpu, takže se mi po něm nesvléká kůže na rukou a mohu ho používat prakticky bez omezení. Navíc mi to voní.

Začala jsem pravidelně platit mobilem – opravdu to funguje a díky autorizaci platby pomocí otisku prstu nemusíte zadávat PIN:))

 

Přemýšlela jsem, co z toho si uchovám a došla jsem k závěru, že ledacos. Třeba některé návyky! :)

Roušky (ty s nanovláknem) se budou hodit až zase nastane v zimě chřipková epidemie a já budu muset například k doktorce nebo do jiného zaprskaného prostředí.

Nebyla jsem zvyklá vozit v autě nebo s sebou nosit dezinfekční gel na ruce – ale patrně si ho u sebe nechám. Nemusím být paranoidní, stačí být připravená:)) Navíc Alpa ve spreji mě vysloveně těší. Třeba včera jsem díky ní a papírovým ubrouskům celkem účinně vyčistila Patrickovi a Kačence zmazané tlapky, když už jsem s sebou neměla vodu. :P

A především jsem ze srdce vděčná za navracející se… normalitu. Svobodu. Umím si cenit dobrých věcí, i když mi je nikdo nebere, ale názorná ukázka je přece jen přesvědčivější.

Co nakonec? Inu… asi se zase o něco lépe znám. :)

A tak se vás ptám – co vám dala a vzala karanténa? Jak jste se vypořádali s novými nároky na… všechno možné? Zvýšenou hygienu, změny v práci, u některých z vás nucený pobyt doma? Na práci okořeněnou povinným používáním ochranných prostředků? Vymysleli jste si nějaké zajímavé vychytávky, jak si za nových podmínek zjednodušit život?

Dozvěděli jste se o sobě něco nového?

Aktualizováno: 3.6.2020 — 14:44

46 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nanoroušky nemám, ale uvažuji o nich. Zvlášť když jsem první cestu do práce odskákala nějakou nepříjemnou virózou. Taky chytím každého bacila a vira a to mně fakt vůbec nechybělo.
    Nechyběly mi ani hlučné rozjívené davy (v lesích a parcích už vůbec ne), ideálně ještě hlava na hlavě. Vůbec mi nechybí lidé, kteří zjevně v životě neslyšeli o osobním prostoru a třeba si beze slova přisednou k vašemu stolu v restauraci.

    Roušky jsem mívala doma a v batohu na kolo už předtím. Před pár lety jsem se projela smogem a stačilo mi to jednou. V lékárně jsem se navíc dozvěděla, že běžná silnější bavlna nepropustí pyl. Což jsem sama nezjistila, protože do parku chodím brzy ráno a roušku si sundávám.
    Rukavice už roky používám taky, na ochranu rukou při úklidech, ale skoro neubývají, na tom se nic nezměnilo.
    Dezinfekci jsem z nějakého důvodu před pár lety přestala nosit s sebou v kabelce a teď zase začínám. Vyrobila jsem si ji doma a ovoněla.
    Zjistila jsem, že toho mnohem více udělám doma, když mě každou chvíli něco nebo někdo neruší. Třeba stavba budovy deset metrů od oken nebo hodiny angličtiny z vedlejší posluchárny. Taky toho stihnu mnohem víc, když nestrávím 1-3 hodiny denně v MHD. Využila jsem je na pravidelné tréninky. Spoustu věcí jsem dělala online už dříve, veškerou práci mám v cloudových úložištích, ale neschůzovala jsem ani neučila online a dost mně to vyhovuje :-)
    Experimentovala jsem s denním režimem a zjistila, že jsem ranní ptáče. Do práce jsem jezdívala na kole, patrně k tomu přidám i chození pěšky :)

  2. My jsme až do doby koronavirové byli zvyklí často se vídat s vnoučaty, a tak mi dětičky (i jejich rodiče) hodně scházely. Ostatní omezení jsem nenesla až tak těžce, chápu, že to byla nutnost.
    V jednom směru jsem dokonce na epidemii vydělala. Už nepracuji jen z domu, ale pomalu se vracím k běžnému pracovnímu životu a vyjíždím za klienty. Zatím mě vozí MLP, abych nemusela jezdit hromadnou dopravou. A abychom si cesty zpříjemnili, zavedli jsme – ehm, zavedla jsem :) – nový zvyk. Když mě muž jede vyzvednout, naloží i psa a na zpáteční cestě si uděláme malý výlet a navštívíme nějakou místní zajímavost. Nevím, jestli se mi bude chtít zase přesedlat na autobusy. A doufám, že místní zajímavosti ještě dlouho nedojdou. :)

    1. Hančo, to je bezvadný zvyk, toho se s mužem držte! Denis je určitě taky nadšený:)) Navíc, místa nedojdou – ona se mění s ročními obdobími, takže bude pořád na co koukat :)

  3. Hm, můj životní styl koronténa téměř neovlivnila. Bez osobního kontaktu s příbuznými a přáteli žiju už docela dost měsíců (kvůli vzdálenosti a mojí imobilitě), takže mi vlastně přibyly pouze roušky na té jedné či dvou cestách do obchodu týdně.
    Víc mě zasáhlo, že kvůli nastoleným opatřením vyvřela na povrch neschopnost či neochota (?) dohodnout se mezi lidmi, které již dlouhá léta považuji za své přátele a o jejichž vzájemném přátelství jsem byla stejně dlouho přesvědčená. Asi je dobře, že se vyčistí vzduch, ale to, co se děje, bolestně ovlivňuje desítky lidí. Vytrhnout bolavý zub nebo rozříznout zanícený vřed je nezbytné, ale umí to pořádně bolet. A někdy hodně dlouho. Chci doufat, že i tady se najde řešení…

    1. MaRi, potíž je v tom, že momentálně je pnutí ve společnosti takové, že jiné názory jakoby znamenaly automaticky nepřátelství. Mohu s někým zásadně na některá témata nesouhlasit, ale to přece neznamená, že ho musím nenávidět? No a karanténa spojená se strachem až panikou (důkladně pěstovanou všemi médii bez rozdílu) tohle všechno ukáže v té nejhorší (nejagresivnější) podobě.

  4. Mně koronténa plynule navázala na pooperační hnití doma a jak jsem tak hnila doma a málo chodila, dostala jsem monumentální zánět žil, kdy se mě už doktor snažil směrovat do špitálu. Jenže to by byla Bulovka, s kterou mám děsivé zkušenosti, navíc v té době hlavní koronavirový špitál…
    Snad už jsem to překonala, ale újmu na zdraví, mimo jiné též duševním, to udělalo.
    Jinak Praha je jasná – na ulici roušky, dodnes v krámech a v dopravě…vcelku jsem si zvykla. Zejména když je s odkazem na nějakou studii o jejich přínosu chválil ten můj oblíbený anglický doktor (třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=2vT9BV8-0TA).

    1. Zano, tys to letos chytla fakt pořádně – ještěže se ti aspoň ten koronáč vyhnul! (inlove) Ale už se touláš a to znamená, že se vracíš sama k sobě:))

  5. Zajímavé téma. My zavření doma nebyli – firma, kde pracuje můj muž, jela nepřetržitě, já tedy duben strávila na home office a prošla jsem si úplně přesným vývojem vztahu k HO – prvně nadšení – nemusím vstávat tak brzo! Zapnu počítač, než naběhne, udělám si snídani, než se přihlásí aplikace, stačím se sprchnout a převléct, paráda! Jenže po čase jsem zjistila, že potřebuju víc rozdělovat pracovní a soukromý čas, že to, že mám „práci“ neustále po ruce není zrovna pravé ořechové a že mi chybí kontakt s kolegyněmi, byť jsme denně dělaly telekonference – určité věci si musíme odsouhlasit, ať jsme kdekoliv. Ráda jsem se po měsíci vracela do práce. Roušky – doma jsem je nenosila, do lesa na procházky jsem je měla na krku a natahovala jen když jsme někoho potkali, v autě jsem neviděla důvod, proč je mít, už od začátku. V práci v kanceláři ne – sedím sama, zezačátku jsme je poctivě nosili na chodbách, pak už taky tak poctivě ne. Nyní je nosím jen do vlaku a jsem ráda, že už je nemusím nosit po městě, jak začaly vedra, nedělalo mi to dobře.
    Zrušili jsme oslavy našich kulatých narozenin – mé i mého muže. Zrušil se náš dárek, který jsme měli dostat od rodiny – dovolená „někde“. Zrušilo se velké setkání široké rodiny, které jsem plánovala rok, a jediné, čeho jsem se bála, bylo počasí… S dětmi a vnoučaty jsem se viděla až po třech měsících (ale ono se to tak občas stane i bez korony, takže to zas tak velký rozdíl nebyl). Padla spousta akcí, spousta dalších setkání, což mě mrzelo asi nejvíc. Padl křest mé knížky, kdoví, jestli vůbec ještě bude.
    Takže suma sumárum – umím si nasadit roušku a umýt ruce. Nicméně – důležité je, že ta nemoc nepostihla nikoho z mého okolí. Zda je to důsledek všech těch opatření netuším, ale jsem za to ráda.

    1. Koukám, že jste toho také zrušili dost!
      A souhlasím s hodnocením HO. Občas je to fajn, ale trvale to chce dost odolnou osobnost – ale i tak člověku lidé chybí.

      1. Hlásím se pozdě, ale přece.
        Mně osobně HO (byla jsem doma zavřená celou dobu a za celou dobu byla venku jen 3x) maximálně vyhovoval, mohla jsem si vše rozvrhnout podle sebe a myslím, že jsem toho doma udělala daleko víc, než kdybych byla v práci, opravdu o dost víc. I jsme se po čase víc sblížili s MLP, jsem moc ráda, že ho mám, vše zvládal skvěle, nakupoval, vše vyřizoval, staral se o nás (měli jsme tu babičku/tchýni, kvůli které jsme v té dobrovolné karanténě vlastně byli).
        Moc mi chyběly děti, aspoň jsem si volali nebo povídali přes WhatsApp; dceru jsem poprvé naživo viděla před dvěma týdny, syna před týdnem.
        Celou tu situaci jsem si ale zatím vnitřně nezpracovala, to ještě asi potrvá; nejvíc mě ale myslím zklamali naši politici, obyčejní lidi ne, ti se snažili moc.

        1. Ještě pro Ygu a Abyt k těm rybám, jak jsem včera slibovala: různé ty naložené ryby se dělají většinou ze sleďů. Sleď se latinsky jmenuje Clupea harengus (odtud herynek). No a pokud je mladý, jarní, říká se mu v nizozemštině maatjes (a odtud jsou ty matjesy).

        2. ad …se snažili moc… – teda až na ty udavače, ti se vyrojili; i tady na sídlišti jsme měli případ, že lidi na kohosi volali policii, protože kouřil na balkoně (ve 3. patře) a neměl roušku, smutné.

          1. Aido, to jsou prostě lidé – na jedné straně ti, kdo nezištně pomáhali, i když jim třeba jejich vlastní živnosti stály, a pak ti druzí :( S tím člověk nic nenadělá. Jen se o nich za takových časů, jako byla karanténa, snáz dozví.

  6. Tak jsem zjistila, že pro mě home-office na delší dobu není. Zůstala jsem část března doma hlavně kvůli mámě. Člověk má z toho divný pocit. Je doma přitom má pracovat, když má na práci zrovna spoustu jiných věcí – třeba důkladný jarní úklid… Ne, nedělala jsem v „pracovní“ době takové věci, ale skutečně jsem se každý den oblékla do „civilu“ a snažila se pracovat a něco jsem i napsala. Po pár dnech mi to už lezlo na hlavu, prostě mailový a telefonický kontakt nestačí, navíc se blbě telefonuje, když jeden nechce rušit odpočívající mámu. Prostě i v hlavě je vidět, že je rozdíl mezi „home-office“ a dovolenou. Tak jsem byla ráda, když mě má práce, která se fakt nemůže odehrávat jen v kanceláři, opět „vyhnala“ na pole a do laboratoře. Netvrdím, že se v práci s kolegy objímám a vzájemně se všichni milujeme, to ani náhodou, ale jsme evidentně tvorové sociální a lepší nějaký kontakt než žádný.

    Od prvního případu v Praze 6 jezdím stále do práce autem, důvodem je snaha se vyhnout, pokud možno, jakékoli MHD a ochránit mámu. Už mi to leze na nervy a obtěžuje mě to. Nikdy jsem totiž nebyla řidič, který by si jízdu autem užíval a v Praze to snad ani nejde. Výjimkou byl snad skutečně jen březen a počátek dubna, kdy na silnicích bylo minimum aut.

    Restaurace a hospody jsou již otevřené, ale já si tak nemohu dát po práci s kolegy ani pivo. Ale alespoň mohu večer zkontrolovat mámu, zda je v pořádku. Ale snad už začnu do práce jezdit alespoň vlakem. Do metra zatím nechci lézt. Když jsem kdysi pravidelně jezdila metrem, byla jsem mnohem častěji nemocná a nikdo neví, kde případný nakažený je, přičemž nemusí mít příznaky a ani o tom nemusí vědět.

    Roušky tu v práci už skoro nikdo nenosí, i já jsem povolila. Nebyl zde zatím žádný případ a snad to tak zůstane. Ale nasazuji si ji, když jdu někam po chodbách nebo někam k jinému týmu. Zatím ji tu nosím jako takový bryndák.

    Do supermarketu roušku nosím, na větší nákup si beru jednorázovou s nanovláknem. Stejně tak si dezinfikuji ruce a nosím dodnes rukavice. Pokud začnu opět jezdit HD? roušku si ještě delší dobu nechám. Třeba to alespoň někoho trochu odradí si stoupnout hned vedle mě. Možná to přijde někomu praštěné, ale kdo nemáte doma devadesátiletou mámu s několika těžkými chorobami najednou, z nichž každá ji pomalu zabíjí, tak to všechno prostě nemůžete pochopit.

    Jako poznatek si beru fakt, že v době jakékoli epidemie, třeba chřipkové, není ostudou roušku mezi lidmi nosit. Je to ohleduplnější vůči všem zranitelným.
    Měli bychom si také vzpomenout na to, že se jako národ dovedeme semknout, když je průšvih. Opět se ukázala schopnost naší improvizace, když nebyly ochranné pomůcky. Co nových prostředků, i průmyslových, se za krátkou dobu vyrojilo.
    Ale je třeba nezapomenout, že to opravdu nebyla zásluha naší vlády. Ta nebyla připravena vůbec na nic a jen hasila. Nevím, zda bude pomoženo všem, kteří na tuto koronadobu nechtěně doplatili. Nevím, zda pro příště bude přijata nějaká lepší strategie. Tohle všechno bychom si měli připomenout, až půjdeme příště k volebním urnám.

    1. Já bych vládě ani nevyčítala, že nebyla připravena – to snad nebyl nikdo. Ale neodpustím, že někteří vládní činitelé se tvářili a tváří, že vše je jen díky jejich úsilí v pořádku. A nezapomenu, že tuto těžkou dobu využívají především ku svému prospěchu – jak finančnímu, tak politickému. Je to hanba a stydím se za ně. Při volbách si určitě na ně vzpomenu… (devil)

  7. Vadil mi strach, můj vlastní strach…jenže jsme si to v sobě musela asi odžít a zpracovat..teď už se bojím tak nějak normálně. Vadilo mi, že i před vážnost situace se mnozí chovali jako spratci,sobci a udavači.
    Zjistila jsem, že dokážu žít i vařit z minima a spoustu věcí nepotřebuju.
    Vadilo mi,že nám zrušili naše akce, mezi jinými jsem ani nenaplánovala Dubení a to mělo být jubilejní 10., ale zatla jsem zuby…horší pro mne je, že s lidmi,se kterými jsem se viděla v říjnu 2019,jsem se doposud nepotkala a komunikujeme jen telefonicky… a s některými se již nepotkám nebo jednou možná…za Duhou…
    Oázou je pro mne Beaver…tam je svět stále v pořádku…..

    1. Sharko, strach je jako jed a nedivím se ti, že ti vadil. Taky jsem se musela naučit ho zpracovat. (h)
      Spratci, sobci a udavači jsou mezi námi pořád, jen za karantény byli prostě víc vidět.

  8. Koronténa mi dala snad jediné – konečně mne naučila si řádně umývat ruce. Už neexistuje jen takové opláchnutí rukou, ale pečlivě vykonávám mycí proces tak, jak jsem viděla na mnoha instruktážních videích.

    Nenávidím roušky a dávám se je jen při vstupu do veřejných místností (MHD jsem zatím nejela), po opuštění těchto okamžitě strhávám z huby a snažím se dýchat ;) . Patřím k té části obyvatelstva, která má za to, že právě roušky toho moc nevyřeší – spíš důkladná hygiena a používání desinfečních prostředků. A to se mi líbí, že jsou teď všude – používám, když vejdu i když odcházím.

    Kupodivu mi vadila prázdná Břeclav, i když místní Portorikánci se ji snažili zalidnit i v době, shromažďování nepřející. Vadí mi, že přes roušky nevidím lidem do obličeje, vadí mi, že se letos neuskutečnilo jarní setkání moravských sester, vadí mi, že jsme neoslavili kamarádčini šedesátiny, vadí mi, že jsme se nesešli s blízkou rodinou, vadí mi, že nemůžu jet v sobotu do Chuchle a fandit Terce in natura, vadí mi, že vládě nevěřím ani co by se za nehet vešlo (i když té jsem moc nevěřila ani v době předkoronavirové), vadí mi, že mi tohle všechno vadí. Stále mám pocit nevysvětlitelného mezidobí… kéž to skončí. (h)

    Abych nebyla pořád tak negativní, tady je 23 fotek, pořízených 1. června – jsou tam docela zajímavé fotky luňáka červeného (blush)
    https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Cerven_1_-_MDD/

    1. Ygo, skoro všechno, cos napsala, mi mluví ze srdce… a ty narozeniny, co jsme museli odfláknout přes webex, byly Markovy třicáté. Díky, žes to napsala, cítím se kapku líp, když v tom nejsem sama (snažila jsem se psát optimistický článek:))

    2. Ygo, díky za poznámky nahoře. Jsou k věci. Pokud jde ale o roušky, mám, s odpuštěním, jiný názor. Podle mého názoru naopak společně se zvýšenou hygienou rukou a prostředí zabránily mnohému, zvláště v místech s vysokou koncentrací lidí. Tohle se nese kapénkami, které se sebe lidi vypouštějí i při normálním hovoru, natož třeba při kýchání nebo kašlání. Snižuje to rozptyl, což bylo dost důležité. Spíše se musíme naučit je správně používat, tedy tam, kde to má smysl a kdy to má smysl. Určitě nemají smysl někde v lese. Snažit se s nimi sportovat, to je na žalobu toho, kdo by toto nařizoval. Navíc by měl někdo myslet na alergiky a vyvinout pro ně hypoalergenní roušky.
      Hlavně v Praze jsme ale na celé řadě míst nahuštěni, což zvyšuje riziko přenosu jakékoli infekce. Samozřejmě dezinfekce a pravidelné mytí rukou jsou velmi důležité, doufám, že ty dezinfekční prostředky z obchodů nezmizí hned, jak jim to bude umožněno. Sama mám ale zkušenost, že jsem se hnusnou virózou nakazila v rychlíku – vím, že ta slečna naproti to na mě nakašlala – a také jsem chytila virózu někde v letištních terminálech a možná v letadle. Z rukou to fakt nebylo.
      Tady vláda neměla jen bezduše nařizovat, ale mnohem více vysvětlovat proč a k čemu jsou roušky užitečné, kdy mají smysl, kdy jsou zbytečné a nebo dokonce neúčinné až škodlivé. A asi bychom si měli vzít příklad z některých asijských zemí, kde při riziku infekcí lidi mnohem častěji ty roušky nosí. Myslím, že Japonsko nebo Jižní Koreu, kde se roušky naučili nosit, asi nemusíme tak úplně podezřívat z totalitních tendencí.

      Sama budu strašně ráda, až se bez roušky budu moci bezpečně pohybovat a nebudu se obávat, že nějaký hnus přenesu na mámu.

  9. Dede, nejspíš jsi nebyla nemocná proto, že jsi nebyla ve styku s vnoučaty. Přes děti pasážované viry a bakterie jsou pro dospělé „smrtelné“. Když syn chodil do školky, tak jsem byla „na hromadě“ několikrát do roka. Stejně tak návštěva švagrové s nemocnou neteří skolila celou širokou rodinu, někteří skončili i v nemocnici.

    1. I to na to mělo vliv, to uznávám, ale ne jen to. Byla jsem takhle nemocná i před vnoučaty. Mám mizernou imunitu a i ta, co ji mám, jde občas proti mě. Prostě blbej los, no.

  10. Já pracovala pořád.
    Nemocnice jede neustále.
    Sice jsme měli méně operací, ale rodilo se pořád.
    Já sice pracuji v kanceláři, ale roušky na puse a ruce desinfikovat bylo pravidlem a je do teď. V areálu naší nemocnice se roušky nosí stále.
    Roušku musím mít v MHD, gel nosím pořád v batůžku. Ale přiznám se, že cestou na zastávku MHD si už teď roušku sundavám.

    Italštinu jsme měli skoro 2 měsíce po e-mailu a dostávali jsme úkoly. Měla jsem co dělat, abych to po práci zvládla vypracovat. Co vám budu povídat z překladače na liště PC se kouřilo a z mé hlavy také. Teď už se zase chodíme na pravidelnou výuku do třídy a je to mnohem lepší.

    Manželovi karanténa zrušila oslavu 70-sátých narozenin, kterou měl mít v sobotu 14.3., kdy se zavřely restaurace. No oslavíme to na podzim.
    Manžel byl skoro měsíc pořád doma, protože ta mediální masáž, že mají 70-sátíci a výše sedět doma, aby se nenakazili a neumřeli, sedla i na něj.

    Vnoučka jsme naposledy viděli v únoru. Volali jsme si přes WhatsApp. Alespoň se babička naučila používat nové technologie. Teď v červnu by měl už konečně přijet.

    A pak jsme přišli o dovolenou v Římě, kam jsme měli letět v květnu.
    Ale já doufám, že příští rok v květnu se to už podaří.

      1. já jsem dneska byla po třech měsících v obchoďáku. Za tu dobu jsem zjistila, že vystačíme s tím co nakoupíme v nejbližším okolí v malých krámech.Není to vždy to nejlevnější ale když odečtu co projedu a čas tak to vyjde.

  11. Home office ani volno jsem nezažila, my jsme jeli nepřetržitě (slepicím padají vejce ze zadku pořád, že). Lehký úbytek zákazníků nahradil za pár týdnů obrovský převis, když se všichni v karanténě začali nudit a chtěli něco chovat a pěstovat.
    Dezinfekční gel je stálým obyvatelem mého auta. Ovšem vybírám si, ten smradlavej tekutej hnus nemůžu- v práci zmizely ručníky na ruce a museli jsme se pořád dezinfikovat. Mám strašné nehty a olezlé ruce dávám dohromady ještě teď.
    Roušky mi strašně vadí, jsem alergická na prach- ten v textiliích je pro mě horší než ze zvířat. Takže jsem ty dva měsíce prokýchala, prosmrkala a nemohla se ani namalovat, jak mi teklo z očí.To mi vadilo strašně.
    No a potom to jen z práce a domů. Připadala jsem si jako otrok na galejích, ven jsme směli jen se psy a to jsem hojně využívala, pejsky byly proběhané ažaž :) Bez jakékoli možnosti někam vypadnout jen tak na relax (jóga, sauna, muzea atd) to bylo zoufale nepříjemné. Rodičům jsem jen telefonovala, protože by na mě mohl někdo v paneláku požalovat, že tam lezu a nebydlím. Atmosféra „aby to někdo nepráskl“ pro mě byla zoufale tíživá.
    A pomíjím to, že Kačku, která bydlí na Slovensku, jsem viděla v únoru- a pak předevčírem…. a denní telefonáty nestačí.

    1. Matyldo, kdykoliv jsem měla „hadr na hubě“ a reagovala na něj stejně jako ty, vzpomněla jsem si na tebe – celý den! To by mě opravdu ničilo, stačily mi ty povinné chvilky.
      S Kačkou… chápu. naprosto. Telefonáty opravdu nestačí. (h)

    2. kup si gel na ruce od Manufaktury, ten krásně voní ( je mátový )a na ruce je příjemný. ten mám na pracovním stole. pak není špatný od Top Vet ( ten vozím v kabelce). rozhodně doporučuji všem vyhnout se Anti-Covid gelu od Preolu, něco tak hrozného chemik neviděl :-( kamarádka kadeřnice má italský, velmi příjemný, vyrábí se i mýdlo, na značku si budu muset vzpomenout nebo jí zavolat :-)

      1. já jsem vystačila s tekutým stříbrem ve spreji z lékárny bez vůně a zápachu. A Jana má nějakou citrusovou desinfekci. Na mytí rukou máme desinfekční mýdlo Sanytol

        1. Sanytol je skvělý na všechno – už v době předkoronové jsme kupovali mýdlo ( po zahradnických pracích), saponát na vytírání, spray na čištění kuchyně a koupelny. teď při koronáči jsem koupila ještě gel na praní a peru v něm 1) kokoroušky 2) hodně špinavé zahradní věci 3)pelíšky a koberečky, když se kočkám něco nepovede :-)

  12. Já bydlím prakticky v centru města a bylo neuvěřitelné sledovat jak to město mělo tísnivou atmosféru během té karantény. Vlastně člověka ani netěšilo chodit po ulicích, kde bylo všechno zavřené a byly vesměs vylidněné a když už někdo šel, tak přes roušku stejně byl dost anonymní.

    1. Máš pravdu. Ta prázdná města byla divná – nejdřív zajímavě divná, pak depresivně divná.

  13. Jednoznačné plus je dezinfekce na ruce VŠUDE ve veřejných prostorech. Doufám, že se to stane normou. Dezinfekční gel se natrvalo zabydlel i v mém autě a v kanceláři.
    Používání roušky tam, kde je to předepsáno, je sice otravné (mlží se mi brýle), ale dodržuji to, připadá mi to smysluplné. Jakmile jsem je dokázala sehnat, začala jsem používat jednorázové, látkové mi nevyhovují. Děti nosí látkové, Vílou ušité.
    Víle koronténa vstoupila do sotva zahájených tanečních pokračovaček. Tancmajstři statečně začali vysílat on-line lekce :) Minulý týden konečně tančili naživo za poměrně zajímavých bezpečnostních opatření. S počtem lidí v sále problém nebyl, ale ty rozestupy a roušky! Rozestupy se vyřešily tak, že u tanců, které se tančí „dokola“ – po obvodu sálu, třeba valčík – vždy tančila polovina párů a ta druhá stála u zdi. V pokračovačkách jsou už stálé taneční páry, takže roušky se vyřešily tak, že je mají mít ti, kdo spolu nerandí nebo nežijí v domácnosti. Prý asi tak třetina kurzu roušky má a dvě třetiny nemají. Do tanečních Víla nosí také jednorázovky, protože jsou neutrální k outfitu :)
    V práci se pro mě téměř nic nezměnilo, jsme dva ve dvou kancelářích a moje práce se odehrává na PC a na telefonu, ovšem potřebuji k ní i papírové dokumenty, takže home-office nepřipadá v úvahu. Můj šéf, kterého jsem několik let neviděla jinak, než v obleku s kravatou, začal do kanceláře docházet v džínech a polo tričku. Po pár týdnech jsem se ho zeptala, jestli mu ten oblek nechybí. „Chybí!“ Od minulého týdne opět šťastně obchází úřady v obleku.

    1. Renato, ta představa tanečních v rouškách je… půvabně absurdní. Ale hlavně, že se tančí!
      Jo a jednorázové roušky jsou skutečně mnohem příjemnější. Jenže já jezdím „do města“ vlastně vždy jen na chvilku, takže vyhodit roušku po půlhodině až hodině nošení mi přijde tak nějak blbý. Tak radši peru a snažím se to vydržet :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN