HOST DEDENÍKU – RenataE: Jak žije selka Nika

Půvab sociálních sítí je mimo jiné i v tom, že to můžete zkusit. Pošlete člověku, kterého jste v životě neviděli, soukromou zprávu s prosbou o článek a on vám buď odepíše nebo ne. Nika odpověděla.

 

 

Se selkou Nikou jsem se virtuálně seznámila asi před rokem na sociální síti Twitter. Někde na mě vykoukla fotka krásné kytice, kterou uvázala, potom obrázky ze statku, každodenní fotodokumentace obědů, u které se mi sbíhaly sliny… Začala jsem ji sledovat. Za pár měsíců jsem si od ní objednala kuře. Tedy podle velikosti něco mezi kuřetem a husou, dvě a půl kila skvělého masíčka. A celou tu dobu jsem si říkala, jak vlastně takový rodinný statek asi funguje. O tom vám dnes bude Nika vyprávět.

 

 

Nika: Jsme spíš sedláci než farmáři, vždyť manželova rodina tu hospodaří už od roku 1657, tedy mimo nucené přestávky, kdy byli nuceni vstoupit do místního JZD, jinak jim hrozilo rozkulačení, nucené vystěhování a konfiskace všeho, co měli.

Máme statek na rozhraní Středočeského a Jihočeského kraje, nedaleko Orlické přehrady, v kraji, kterému se říká Kraj kamenů. A těch je tu opravdu hodně. Obrovské balvany, které tvoří přirozené skalky a ostrůvky v polích a pastvinách, takže u nás žádné obrovské lány monokultury nejsou. Příroda to nedovolí a je to dobře.

Jsme rodinný statek, pracujeme tady čtyři, já, manžel, jeho bratr a jejich mamka. V sezóně máme brigádníka na kombajn a na speciální práce si najímáme službaře, protože na všechny práce na polích stroje prostě nemáme. Službaři jsou specialisté. Jako si na postavení domu zaplatíš zedníka, tak si zaplatíš třeba sekání a silážování kukuřice, protože na to jsou speciální stroje, které jsou velmi drahé, a protože je potřebuješ jen jednou za rok, návratnost takové investice je mizivá. U nás je to tedy setí a sklizeň kukuřice. Jinak jsme soběstační.

Obhospodařujeme cca 400ha půdy, z toho vlastníme přibližně polovinu a zbytek máme v nájmu. Podstatná část půdy jsou louky a pastviny, věnujeme se totiž chovu skotu.

RE: O tom skotu je moje první otázka. Jak se u vás kravám a býkům žije?

Nika: Na pastvě máme stádo plemene Aberdeen-Angus. Masné stádo je na pastvě celoročně. Základ tvoří krávy, pak telata a plemenný býk. Jsou zvyklé na nepřízeň počasí. Jsou divoké a s velkým ochranitelským instinktem. Kráva má u sebe tele, dokud znovu neporodí. Při nepřízni počasí vyhledají přirozený úkryt, většinou pod stromy, v lesíku … Máme na pastvě rybník, takže se chodí koupat a rády lehávají v korytě potoka. Postavili jsme jim na pastvě salaš, ale mají přirozený odpor ke všemu, co postavil člověk, takže ani za největších mrazů ji nevyužívají. Jsou velmi agresivní, když chrání mládě, a například psa berou jako šelmu, zaútočí skupinově, s cílem dostat psa pod sebe a rozdupat ho. Koneckonců útočí tak i na lidi, když se cítí ohrožené. Telátka se oproti jiným plemenům rodí malá, proto se tohle plemeno nekříží s jiným, krávy by nemusely porod přežít. Býčci se z pastvy odvádějí do výkrmny. Když dosáhnou určité hmotnosti, prodáváme je do masokombinátu.

 

 

Pak máme býky jako zástav na prodej (pozn. RE: býčci k dokrmení) a 30 dojných krav na mléko. Dojné krávy jsou na volno, to znamená, že jsou v kotci spolu a pohybují se volně. Jsou většinou holštýnského plemene, vyšlechtěné na to, aby měly co nejvíc mléka. Dojí se 2x denně. Krávy se přeženou z ustájení do dojírny, tam se podojí. Mléko se uchovává v nerezové nádrži „packu“, kde se celou noc míchá a chladí. Ráno přijede cisterna z mlékárny a mléko z nádrže odsaje, rovnou se odeberou vzorky mléka (to umí to auto samo) a odvezou ho. Podle kvality vzorku se odvíjí cena mléka a vzorky se odebírají každý den.

Pěstujeme pšenici, žito, ječmen, kukuřici, vojtěšku. Řepku byste u nás marně hledali, stejně tak brambory nebo zeleninu. Všechno, co vypěstujeme (obilí, kukuřici, pícniny) – všechno máme jen pro krmení zvířat na statku, nic z toho neprodáváme.

Navíc máme prasata, krůty, husy, kachny, kuřata a slepice. Co nespotřebujeme pro sebe a rodinu, to prodávám. Nemám sice na drůbež žádný bio certifikát, ale i tak si myslím a stojím si za tím, že moje kuřata jsou to nejlepší, co se chuti a kvality týče. Snažíme se být co nejvíc soběstační. I v zásobování masem, vajíčky, ovocem, zeleninou.

 

 

RE: Čtyři sta hektarů asi neokopáváte motyčkou?

Nika: Máme vlastně stroje na vše. Mimo té kukuřice. Praktikujeme hlubokou orbu, takže pětiradličný pluh „obracák“, několik traktorů, sečku, krmný vůz, kombajn, obracečku, rotačku, lis na kulaté balíky… atd. Stroje jsou na úvěr, většinou splacené, něco ještě splácíme.

 

 

RE: Krmný vůz jsem si musela najít, je to něco mezi bagrem a míchačkou, ve výsledku to nasype krmnou směs do žlabu.

RE: Provoz celého statku určitě obnáší nezanedbatelnou papírovou válku, jak to zvládáte?

Nika: Agendu u nás ovládá manželova maminka, která připravuje podklady, a máme účetní. Dnes je kolem každého podnikání spousta papírování a zemědělství není výjimkou. Vždyť každé narozené telátko má svůj rodný list, rodné číslo, je nahlášené na „matrice“, vyplňují se hlášení, statistiky, deníky hnojení, nájemní smlouvy… Ta agenda je opravdu velmi rozsáhlá.

RE: Jak se to stalo, že jsi selka?

Nika: Poznala jsem manžela na škole (oba máme „hnojárnu“, on je agronom, já chovatel), chodili jsme spolu. Po škole on si dal přihlášku na vysokou školu, já šla pracovat do Prahy, do kanceláře. Sejde z očí, sejde z mysli a nebýt náhody, že jsem se služebně dostala do blízkého města a pamatovala jsem si po letech jeho telefonní číslo, asi by ze mě selka nebyla. Pozval mě sem na pouť, že mi vystřelí růže a dnes jsem tady skoro 25let. Ty růže jsem si ale musela vystřílet sama, on to totiž neumí :)

RE: Jak vypadá tvůj běžný den? (Varování pro čtenáře: Tu poslední větu Nika opravdu myslela vážně, zpytujte své životy.)

Nika: Vstávám kolem šesté. Nejdřív nakrmit a postarat se o zvířata, mám na starosti cca 50 telecích puberťáků, pak domů, převléknout a sprcha, syna odvézt do školy, nákup a domů, úklid, vaření (vařím denně a pro celou rodinu), když jsou u nás službaři nebo řemeslníci, tak i pro ně. Domácnost, zahrada nebo zpracování drůbeže, pro syna do školy, úkoly, odpolední dojení, snažím se každý den péct něco sladkého…

 

 

Máme dvě dcery, středoškolačky, jedna studuje zemědělku, maturuje, druhá výtvarnou školu, tu čeká ještě rok a syna ve 4 třídě. Ten má bohužel jako diagnózu těžkou vývojovou dysfázii, tak je to učení náročnější, ale snažíme se a on je moc šikovný, svým spolužákům stačí. Prostě běžný den skoro každé ženy, myslím, že v tom výjimečná nejsem.

RE: Co když si chce statkář vzít dovolenou?

Nika: Máme týden dovolené v létě. Stejně tak švagr, střídáme se. Občas volno na 24hodin o víkendu, ale to podle práce na polích. Takže se stane, že se slibovaný výlet odkládá třeba 5,6 týdnů…

RE: Jak si děláš radost?

Nika: Zahradou. Miluju kytky, a tak neustále sázím, vylepšuji, přesazuji, zakládám záhony. Dělám si suché vazby, z hortenzií, růží, levandulí a jiných a neustále zásobuji každého, kdo projeví sebemenší zájem :)

 

 

Dřív také knížkami, ale teď spíš audioknihy. Mám přátele herce, kteří knihy namluvili a zásobují mě nebo upozorní na ty opravdu zajímavé. A divadlo. Ráda chodím na hry, ve kterých hrají, pak posedět v divadelním klubu, mluvit o hře, autorech, výtvarné scéně… To mám moc ráda, takový dotek jiného světa.

Ráda vařím, snad i obstojně, a chci vařit z perfektních surovin – a co může být lepšího, než vědět, z čeho vařím? A co nespotřebuji, nabídnu. Jedná se jen o drůbež a vajíčka, ale jsem vždy moc ráda, když mi ten, kdo si ode mne koupil kuře, řekne, že byl spokojený a že mu chutnalo.

 

 

Teď se těším, až se mi přepeří husy a já je budu moct pustit na pastvu, budou mít spoustu prostoru, na pastvě je 200 let stará hrušeň ovesnička, ty zralé popadané hruštičky mají husy rády a na posvícení jsou pak husy báječné.

Já se vlastně pořád na něco těším. Že budou zrát jahody, že se mi daří realizovat můj vysněný záhon „hortenziště“, že si vytvořím na balkoně svůj „budoár“, že prší a je dost vody… ;)

Žiju obyčejný život, myslím, že nic zajímavého na něm není.

 

 

RE: Děkuji Nice za vhled do jejího života. Mně tedy zajímavý přijde hodně.

 

Nika a RenataE

Aktualizováno: 28.5.2020 — 10:52

43 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Renáto a Niko, díky za skvělý rozhovor :-) mohla bych napsat mnoho obdivných slov, ale to už udělaly předřečnice. řeknu tedy jen tolik – paní Nika je selka v pravém nejlepším smyslu toho slova, s láskou k půdě, zvířatům a všemu, co život na statku obnáší. a podle odpovědí i dobrý a milující člověk. moje maminka je „ze selského“, z kraje pod Brdy, z jejího vyprávění si dokážu představit, kolik práce obnáší péče o statek a jeho obyvatele. klobouk dolů ! takoví lidé, jako Nika a její rodina, jsou skutečnou „solí země“. přeji z celého srdce, ať se Vám daří, jste zdrávi a hospodářství stále vzkvétá :-)

    1. Milá Evo, moc děkuji za slova chvály. Dělám jen svou práci, stejně jako tisíce jiných žen. A stejně jako ostatní doufám, že má smysl.
      Nika

    1. A Dede moc děkuju za ten včerejší, jazykový. Jen bohužel nestíhám diskutovat.
      P.S. Abyt se na NP ptala na ty matjesy, proč se tak jmenují, tak kdyby byl zájem, pravděpodobně to vím.

  2. Úžasně zajímavý článek, díky Renátě za nápad a Nicce za spolupráci. Tak se jen připojím s chválou a obdivem nad vším co paní Niko během dne zvládnete (jen těch 50 telat!!!)a podle Vašeho vyprávění, Vás tenhle život na statku, který se stal Vaší životní náplní baví. A doufám, že některé z Vašich dětí bude v tak dlouhé rodinné tradici pokračovat. Přeji Vám hodně štěstí, zdravá zvířata a úspěšné sklizně krmiva.

    Velice mě zaujala celá ta dlouhá stať o Vašich krávách. Tedy to, že „Jsou divoké a s velkým ochranitelským instinktem … Postavili jsme jim na pastvě salaš, ale mají přirozený odpor ke všemu, co postavil člověk, takže ani za největších mrazů ji nevyužívají. Jsou velmi agresivní, když chrání mládě, a například psa berou jako šelmu, zaútočí skupinově, s cílem dostat psa pod sebe a rozdupat ho“. Tady v Alabamě, také pokud vím, žijí masná plemena celoročně venku. Ale nikdy mě nenaplo, že by o nich možná farmáři také řekli, že jsou to divoké krávy. Bývají to velká stáda, mají na pastvině rybník a skoro vždy široký (ramenatý) jižanský dub (nebo víc) pro stín (v parném létě je pod stromem naval, nebo krávy po břicha ve vodě). A až teď si uvědomuji, že jsem nikdy neviděla žádnou poctivou „salaš“, nanejvýš jen sloupy se střechou. Možná by ani ty zdejší o „lidský“ příbytek nestály. Velice zajímavé !!!

    1. Milá Maričko,
      je to tak. Stádo na pastvě je celoročně, s minimálním zásahem člověka. Musíme občas mezi ně, např. při označení narozených telat, koneckonců nám to ukládá zákon a v zimě jim vozíme seno, ale vždy je to adrenalin, protože když chytíte telátko, tak nejen, že naštvete jeho matku, ale i ostatní, které se prostě začnou bránit. Klidně zaútočí i na traktor a ona už taková rozezlená, skoro tunová kráva vzbuzuje velký respekt. A mimo to, dost rychle běží.
      Děkuji za přání a přeji Vám hezký den.
      Nika

      1. Niko, pokusím se o vtípek, můžu?. Opravdu nemáte nikdo ve stádu svého mazlíka, který si přichází pro něco na zub a pro pomazlení? (sun)
        Teď vážně: Patří vám – celé rodině – můj velký obdiv. Taky jsem vnikla na vaše stránky, i když tuto síť ještě „neumím“, a hodně jsem potěšila oko, hlavně u kytic, ale i na naplněné talíře se dá pohledět s libostí :).
        Přeju vám všem i vašim zvířátkám hodně zdaru.

  3. Paní Nice přeji z celého srdce, ať se daří a ať mají spokojené krávy. Podle fotek to vypadá, že si ostatně nemají na co stěžovat :D . Je to náročná práce a jistě spousta starostí (ale i radostí) a hezké na ní je, že má stoprocentní smysl.
    Jak už tu psala Dede a Yga, i já jsem a budu masožravec, ale opravdu hodně mě trápí, jak hrozné podmínky spousta zvířat za svého života má. Proto mě nesmírně těší každý sedlák, který chová spokojená zvířata, ať jsou jakákoli. I já se snažím kupovat právě takové maso. Kéž by na tom jednou záleželo každému.

    1. Moc děkuji za milá slova Tapuz.
      Snažíme se. Víme moc dobře, že zvířata jsou naše obživa a taky víme, že postarat se o jejich pohodu a věnovat jim péči, je základem každého dobrého hospodářství.
      Jak říká naše babička: nejdřív musí dostat nažrat krávy, pak se můžeš najíst ty.
      Nika

  4. Krásný a zajímavý článek, díky Renátě za výborný nápad a Nice za ochotu spolupracovat a podělit se s námi. Opět se potvrzuje to, že dělá-li někdo svou práci s láskou, většinou o ní pak umí i poutavě vyprávět.
    Mě zaujal ten v článku zmíněný letopočet, to už pak musí být vazba k místu a půdě neobyčejně silná a odpovědnost za udržení tradice zrovna tak!
    Přeji, Niko, ať se daří a ať Vám zbývá čas i na radosti jako jsou ty překrásné kytice!

    1. Milá Hanko,
      děkuji.
      Doslova a do písmene jsou to kořeny, co sahají hluboko. Ale v tomto kraji to není neobvyklé. Jsou tu osady, které se jmenují po selských rodech a jejich potomci tu dodneška žijí. Dokonce i v původních usedlostech.
      Nika

  5. Krásný život. Tak bych chtěla žít. Tak by bývali dožili mí prarodiče, tak by bývali žili mí rodiče, tak bych dnes žila i já, nebýt února 1948.

  6. Renato, Tvůj článek mne velmi potěšil a paní Nika je hodna obdivu. Hluboký vztah k půdě,přírodě a zvířatům,to je opravdu to pravé dědictví sedláckého rodu. Dřina,pot a slzy ale i radost z práce a vědomí odpovědnosti. Takže za mne, velké díky paní Nice a jejímu rodu a Tobě za zprostředkování. Krásné kytice a jídlo se jen směje na strávníky. :-)

  7. Na TW Niku sleduji a dávno jsem tušila jak je báječná, ale tenhle článek mi vyrazil dech. Nedovedu si představit, jak to všechno může zvládnout. Klobouk dolů. Nadělá práce za tři a je u toho šťastná. Přeji hodně zdraví a radosti z práce.

  8. Myslím, že mnozí z nás si sami něco vypěstují a pak to zpracovávají, ale tohle je výrazně vyšší level. Nejsem si úplně jistá, že bych to chtěla dělat, i když se má práce tohoto okrajově dotýká. Moc se mi líbí použití hluboké orby, to dělá dnes málokdo a z půdy je pak beton. Spousta dnešních manažerů jsou mistři krátkodobých a krátkozrakých řešení…
    Obdivuju hlavně ty kytky, jídlo samozřejmě taky.

    1. O té orbě je to dost mýtus, který se zase obnovil v souvislosti s myší pohromou. Pokud se ten, kdo tu půdu obdělává, neřídí heslem „po nás potopa“, tak tu hlubokou orbu provádí. Švagr nadával jak špaček, když nějaký zelený dobroser dával soukromým zemědělcům školení, že nemají trávit hraboše, ale mají provádět hlubokou orbu, že se jich tak zbaví. Hraboši se jen smáli, protože ty nory mají hlouběji než 30 cm.

      1. … no oni pak v té hlubší orbě nejsou tolik vidět, takže ti lidé nabývají dojmu,že hrabošů ubylo. :-)

      2. Dobrý den Ivo, je pravda, že hluboká orba nespasí všechny problémy. Ale na druhou stranu, všechno souvisí se vším. Jak jsem Renátě při rozhovoru řekla, máme vlastně štěstí, že hospodaříme v tak rozmanité krajině, kde opravdu na každém kousku půdy jsou remízky, skalky zarostlé stromy, ostrůvky plné úlohu, zrnek, kamení. A to je přirozený úkryt pro predátory, tím pádem ani nemáme problém s hlodavci. Vlastně máme štěstí.
        Jestli Váš švagr hospodaří, přeji mu ať se mu daří a Vám hezký den.
        Nika

        1. Jj, hospodaří na okraji Hané, u Vyškova. Už jen rostlinná výroba – pšenice, řepka, sladovnický ječmen, nově chovají šneky (puke)

        2. Chápu. Tak Haná je proti nám velmi úrodná.
          My musíme pole hnojit organickým hnojivem a hnůj bez zvířat, to prostě nejde. Ale po těch skoro 30 letech hospodaření, je radost se podívat na pole, kde se obilí daří a díky způsobu hospodaření půda nevysychá a déšť ji nespláchne.
          Ale to určitě víte od švagra.

          1. Niko, máte můj obdiv. Mám úctu k lidem vašeho zaměření. Je to většinou řehole. My jsme už staří ale před revolucí jsme také v malém hospodařili. Při zaměstnání. Měli jsme dvě kravky a něco na výkrm. Ráno se muselo nakrmit, podojit a pak do práce. Odpoledne na krmení a v sezoně sušit seno.Brambory, řepa. A říkám, že kromě medvěda jsme měli snad všechno. A to jsem byla holka sice z vesnice ale neměli jsme ani slepice. Omlouvám se, že jsem se rozepsala – ale vzpomínky. Nedá se to porovnat – Přeji vám hodně šťastných dnů a zdar vaší práci a podnikání.

      3. Myslím, že články o přínosu hluboké orby se objevily v poslední době také v souvislosti se zvyšujícím se suchem. Že se tímto způsobem zvýší zadržení vody na polích, zvlášť při záplavách neodteče všechna voda po udusaném povrchu.

  9. Obdivuju, tohle se musí dělat s láskou, pak to život naplňuje. Kytice jsou nádherné a na jídlo se mi sbíhají sliny.
    Vím, že já bych to nedala, přesto, že žiju momentálně na vsi, jsem vlastně ryze městský člověk. Zvířata mám ráda, ale velkých, byť se mi líbí, se bojím. A králíci a slepice by u nás byli na doživotí, protože bych je nezabila a když je znám, tak ani nesnědla :-)) Přece si nezbaštím kámoše :-)). No jo, já vím, že takhle to v hospodářství nejde, jak říkám, městský člověk :-)

    1. Ali, manžel byl posledním mužským potomkem podobného rodu, jakým je ten z článku. Tchán zrestituoval pozemky, statek už byl dávno srovnaný se zemí a do toho jsem měla jít. Vyrůstala jsem v paneláku, moc jsem si to neuměla představit. Do toho jsem přišla do jiného stavu, rizikové těhotenství, měla jsem spoustu času nad tím přemýšlet a nešla jsem do toho. Nevím, jestli mi to tchán někdy odpustil, asi ne, protože když s naším jediným synem (poslední to potomek nesoucí jméno rodu) prohlíželi nějaké fotky a dokumenty, tak nad fotkou švagrové s manželem a dětmi před statkem prohlásil, že „tam jsi měl stát ty se svým fotrem“. S odstupem těch třiceti let vidím, že já bych to asi zvládla, ale tchýně i já bychom byly vdovami, protože ti dva (tchán a jeho syn) by se pozabíjeli. Přes zabíjení zvířátek bych nebyla já, ale traktory a jiné bych opravovala ..,, MLP je tak trochu na ty technické věci nedrgoš.

  10. Úžasné. Taková romantika.
    A jako každá romantika je to zblízka namáhavé, špinavé a smrdí to.
    Každý by si to měl zkusit :D to by najednou bylo vegetariánů :D

  11. Úžasný článek, díky, Renato. A hlavně díky Nice, obdivuji ji. Tvrdý život, ale myslím, že málokdo pociťuje takové uspokojení z práce, jako ona. Nevím, jestli bych to zvládla, ale maličko jí (v dobrém) závidím. Držím palce, ať hospodářství vzkvétá.

  12. Ač narozena ve městě, já si sedláků velice vážím.
    Je to práce od nevidím do nevidím.
    Ale myslím si, že tenhle způsob života velice naplňuje.
    Jsem ráda, že jsou pořád lidé,kteří samostatně hospodaří.

  13. Před sedláky smekám klobouk a hluboce se klaním. Sedlák totiž není povolání, ale způsob života a ruku na srdce, málokdo z nás by tento styl zvládl.

    Paní Nika mi připomíná mou maminku (prosím, ne věkem!!!). Ta taky byla celý den v kalupu a odpočívala při práci na zahrádce a vaření. A když si chtěla jó dáchnout, tak u televize pletla či vyšívala technikou richelieu.

    Kytice jsou překrásné, na jídlo se sliny sbíhají, ale nejvíc mne berou u srdce ti Angusi – to jsou opravdu krásné a hrdé krávy!

    1. Naštěstí je poslední roky možné vidět víc krásných krav venku na pastvě… Vždycky mám radost, když vidím, jak jsou spokojené, v podstatě bez ohledu na počasí – prostě žijí tak, jak by zvířata jejich druhu žít měla.
      A tak by měl člověk „pěstovat“ co nejvíc ze své potravy. Nevidím problém v chodu zvířat pro užitek, pokud se k nim ovšem člověk za jejich života chová slušně. Ostatně… křik prasat z prasečáku u nás na vsi mě v podstatě odnaučil jíst vepřové. (Ano, vím, nejsem důsledná. Ale aspoň se snažím kupovat maso ze „slušnějších“ farem))

      1. Tuhle jsem se v TV dívala na pěkný německý dokumentární film Tajný život krav. Doporučuju – německý sedlák zkusil převést stádo krav z klasického stájového ustájení na celoročně venkovní.

        Jinak naše mamka vždy říkala – nevadí mi zabít zvíře, když vím, že jsem se o něj celý jeho život dobře starala (mluvím tady o žíru, ne o zvířecích mazlíčcích).

  14. Obdiv – to je to první, co mě napadne. Ráda žiju na venkově, ale je to takový… čajíček.
    Tohle znamená skutečnou oddanost půdě, zvířatům a celému tomu životnímu stylu, protože jak jinak by to mohl člověk vydržet? Ne, že by to byla hrozná práce, i když je jí hodně. Jen je to každodenní řehole, bez výjimek a svátků, jen s krátkou dovolenou. (inlove)
    Ovšem pokud to člověk dělá srdcem, je to řehole neskutečně naplňující. A je vidět, že Nika si s ní dokázala naplnit život nejen prací, ale i radostí a krásou, kterou předává dál – ať už je to skvělé jídlo ne nádherné (ach!) kytice:))
    Přeju jí a její rodině mnoho úspěšných let!
    Už i jen proto, že úspěšné sedláky, kteří hospodaří na své půdě s rozmyslem, odpovědností k přírodě a s láskou, potřebuje naše zem jako sůl – jsou doslova nezbytní k přežití společnosti (h) (a ne, nedělám si legraci ani nepřeháním)

    1. ne, neděláš… kdyby bylo někdy zle, takoví budou naší oporou a záchranou. víš, jak v jedné knize píše James Herriot: „….moudré hlavy, které tvrdí, že nepotřebujeme zemědělce, si zřejmě neuvědomují, že v případě nouze by nás nepřítel snadno vyhladověl..“ není to doslovně :-)

  15. Ty květiny jsou nádherné. Práce se mi zdá docela hodně teda, hlavně v kuchyni, já nepeču vůbec a když mám odpolední směnu nebo dlouhý den v práci tak ani nevařím. Ale na fotky jídla se dívám ráda, je to na facebooku?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN