HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Zahrada

Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“

 

 

Podlehli jsme.

Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.

 

Fakt už můžem, jo

 

No nic. Večer budeme vytírat, protože teď přes den to nemá cenu.

Miauuu!

Ano, Sárinko, je tam bahno, já vím, nemusíš mi nastrkovat zabahněný pacič… Sáro! Mazej z toho stolu! Smetla jsem bahno ze stolu, pochytala kočky, setřela jim tlapky a zavřela je do obýváku. Uf.

Oběd se vydařil. Jen nám trochu skřípal v zubech.

 

Tak hurá

 

Samozřejmě nadsázka, aby bylo jasno, pro útlocitné duše dodávám, že zas až tak strašné to nebylo. Nicméně z uvedeného vyplývá, že naše koťata dostala konečně na hraní i zahradu. Na jaře jsme vysekali džungli, která prorostla plotem (a totálně ho zničila, když jsme vyřezali keře, v plotech byly i metrové díry) a udělali plot nový. Je pevný, není pletivový, a pro jistotu má nahoře elektrický drát. Dlužno dodat, že zatím zbytečně, po plotě ještě nikdo šplhat nezkoušel.

 

Jú!

 

Snažili jsme se zahradu zabezpečit, jak jen to šlo. Nejen proto, že jsem to slíbila v útulku, ale hlavně kvůli nám. Kvůli mně. Zařekla jsem se, že už nikdy nechci běhat po večerech venku a shánět kočky. Že těmhle mým třem troubelínkům, vychovávaných rok doma jako ve vatičce, se venku prostě nesmí nic stát. Takže – nový plot, a na něj drát. A v prvních dnech hlídat, kde jsme nechali díru, neb nám bylo jasné, že ji koťata neomylně najdou.

Našli.

 

Kočičí schody opět v permanenci

 

Kdo jiný by se první octl na zídce, oddělující náš dvůr od sousedního, než Sára. Ano, to je ta zídka, z které spáchal Barbucha svůj pamětihodný skok do bazénku. On se tam ale dostával od sousedů, kdežto Sára využila naší nepozornosti a hopla na ni ze stolku, který jsme neodtáhli dost daleko. Naštěstí byl manžel poblíž a kočku odlapl dřív, než stihla seskočit na druhou stranu. Uf. Setřeli jsme si pot z čela. To bylo o chlup.

O pár dnů později jsme udělali začátečnickou chybu – nechali jsme otevřené dveře do dílny ke squatterům. Než jsme se otočili, byl v dílně Goliáš a jeho zrzavý ocásek ve chvíli, kdy jsme tam doběhli, mizel v otvoru pod stropem, kudy venkovky vylézají ven. Jediná díra v celé dílně a on ji neomylně najde během vteřiny! Naštěstí jsme uspěli se starým dobrým trikem – zatřepáním s plechovkou se sušeným masem – na ten zvuk slyší všichni. Goliáše jsme dostali zpátky do dílny a od té doby si na zavírání dveří dáváme sakra pozor.

 

Ukaž jestli je to kvalitní

 

A pak přišla třešnička na dortu.  Dveře domečku už míváme dokořán – jedna by se ulítala, kdyby jim měla otvírat – a tak jen občas chodím zkontrolovat dvůr a zahradu, kde ty moje chlupatce mám. Nevím, co mně přimělo odložit tužku (pořád jsem doma na home office – v hokně z kéru, jak prý je to v Brně správně) a vyrazit na zahradu, ale načapala jsem Sáru, jak stojí na míchačce a už už si vyměřuje skok na střechu nízké dílny. Do kýble! Stihla jsem ji vyplašit, takže neutekla na střechu, ale seskočila dolů. Ale co teď?

Samozřejmě, že ze všech možností jsem si neomylně vybrala tu nejhorší. Dnes vím, že jsem milé kočky měla popadnout, zavřít do baráku a počkat, až přijde můj muž z práce a míchačku schová do dílny. Ale to já ne. Já, hrdinka, popadla míchačku – víte, jak je ta šílenost těžká? – a odtáhla ji kus od domu. Jo, to by mělo stačit. Nebo radši ještě kousek… Tak.

 

Pozorovatelna

 

Tak. Stačilo pak už ještě odnést krabice s krmením, co dovezla pošta ze Zoohitu, umýt u babi okna a výsledek se dostavil. V pondělí jsem se nemohla hnout. Zablokovaná záda. Další týden jsem úřadovala z postele. Aspoň k tomu byl ten home office dobrý – videokonference nepořádáme a při telekonferenci nikdo nevidí, že ležím v pyžamu v posteli, notebook na peřině a při každém větším pohybu křivím tvář bolestí.

Ale hlavně, že se kočičky proběhly na čerstvém vzduchu, že. Kdybych přemýšlela, mohla jsem si ten bolavý týden, než se mi záda dala do kupy, ušetřit, ale jak se říká, pozdě honit Fibicha. Naštěstí žádný další způsob, jak ze zahrady zdrhnout, zatím koťata nenašla – neříkám, že to nepřijde, ale zatím se drží doma. I přes to, že v posledních dnech jsem na ně vždycky koukla tak jednou, dvakrát za den – víc jsem s těma bolavými zády prostě nedávala.

 

Mimikry, a pak je hledej

 

A hele, šlo to. Navíc se mi koťata začala chodit ukazovat – vždy po chvíli přišli, očuchali mě (možná ze strachu, jestli domácí pořád ještě žije, co já vím) a zas spokojeně odešli. A odpoledne se hezky smotali kolem mne na posteli a dali jsme si všichni posilujícího šlofíka.

Doplňováno po dvou dnech:

Samozřejmě, že jsem to zakřikla. Navečer jsem hledala Goliáše, marně. Všechny tři černobílé kožíšky v dohledu, rezatý nikde. Zneklidněla jsem. Prošla jsem domeček – záda ještě pořád trochu bolí, takže žádný kvalt – znovu celou zahradu, nakoukla jsem i do sklepů a začalo se mi svírat hrdlo. Je zle. Je pryč.

 

Na sluníčku je fajn

 

Povolala jsem posilu s klíči od zadní branky (už jsou vždy na jednom místě, jsme poučeni), kočky jsme zavřeli do domečku a vydali jsme se pátrat ven, za plot, pod trať. Kolem profičel vlak, jeden, druhý. Fakt už mi bylo hodně, hodně těžko, když v tom na mě muž volá, že ho odněkud slyší. Zastavila jsem se a natáhla uši:  „Miouuuu! Miouuu!“

Goliáš. Byl v zahradě u sousedů, přišoural se za plot a teď se marně snažil dostat domů. Výhoda pevného plotu je, že se neprohne, a nevýhoda pevného plotu je, že se neprohne. Nemohli jsme odtáhnout pletivo a pustit ho domů, jako jsme to dělali dřív, když bylo potřeba. Snažili jsme se ho nalákat dozadu k trati, kde mají sousedi plot tyčový, tudy by se lehce protáhl, ale Goliáš seděl jak pecka na svém místečku a teskně mňoukal. Nakonec šel tedy manžel zazvonit na sousedy, jestli si pro něj může do zahrady dojít, ale než se tam dostal, kocour vylezl po hromadě cihel, vyrovnané za plotem, a skokem se dostal zpátky do naší zahrady.

 

Tohle že je naše dáma Rozárka

 

Oddechli jsme si. Goliáše jsme zavřeli do domečku k ostatním a začali pátrat, kudy se asi tak ten lump zrzavá dostal ven. V největším podezření byl cihlový sloupek v rohu zahrady. Je zděný, rozměry tak třicet na třicet. Vede sice kolem něj elektrický drát, ale i tak jsem od začátku měla pocit, že jestli má plot někde slabé místo, tak je to tady.

Druhý den ráno jsme koťata opět vypustili. Zrzouna sledovaly dvoje ostříží zraky. Po chvíli bloumání sem a tam neomylně zamířil ke sloupku, chvíli si vzdálenost vyměřoval a pak hop – mohutným skokem skočil ze země rovnou nahoru. Kolem elektrické zábrany proletěl, ani se jí nedotkl.  Naštěstí jsme byli připraveni. Stačilo jedno zaštěrchání plechovkou s dobrotami a zrzavobílá střela už mířila zpátky domů. Vydělaly na tom samozřejmě i Zuzi a Sára, které nelenily a na mls se vrhly taky.

 

Nový bydlík

 

Slabé místo tedy bylo odhaleno, co s tím? Nakonec jsme se jako prozatímní řešení rozhodli natáhnout dráty mezi protilehlými ploty a vytvořit tak v rohu u sloupku jakousi pavučinu, skrz kterou, doufáme, neproskočí. Doufáme.

Já vím, že mi spousta lidí řekla, že udržet kočky na zahradě je v podstatě věc nemožná. Uvidíme. Já o to rozhodně usilovat budu ze všech sil.

 

Spánek po dobře vykonané práci

 

Debatní kroužek na schodech

Aktualizováno: 3.5.2020 — 19:01

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Páni, jestli tohle není něco jako kočičí ráj, tak už nevím! :) Schody mě fascinují, nikdy jsem nic takového neviděla.
    Naši sousedi měli kočku, která chodila na zahradu, vždy pod jejich dohledem ovšem, a nikdy se nepokusila prozkoumat svět za plotem. Vždy se jen rozvážně pohybovala po pažitu, občas čichla k nějakému lístku, snad nikdy ani nepopoběhla. Jeden z páníčků vždy v blízkosti a nespouštěl z ní oči. Našeho Denise uváděla v zoufalství, on by ji býval rád rozpohyboval, když byla venku, rád se různě producíroval kolem plotu. Ale kočičí madam ho ignorovala a my jsme ho raději pro jistotu vždy odvolali, aby se číča třeba nevyděsila, kdyby štěknul a přece jen neprchla. Nevím, jak by to probíhalo, kdyby páníčci kočku tolik nehlídali, jestli by se pokusila o překonání plotu (nebyl by to problém). Nicméně i tak, jak měla věci nastavené, vypadala spokojeně. :)

    1. Já myslím, že je to typem kočky a povahou. Taková britka by určitě neutíkala, ale jen se volně procházela :) zatímco bengálku by neudrželi ani za nic.

      1. jo a schody, ty jsme vymysleli pro tu první generaci, co tu s námi žila, protože oni chtěli ráno vééén a mně se nechtělo chodit dolů po schodech a otvírat jim, tak jsme tam přidělali tyhle schody – pod dospělým by se ulomily, neunesly by ho – a oni mají príma cestu. Když je otevřený barák, vletí dveřma, vyletí po schodech nahoru, proběhnou ložnici, po venkovních schodech dolů a zas dokola… to je baví.

        1. Musí na ně být radostný pohled, když si tryskají ta kolečka. Aspoň do té doby, něž zaprší nebo jeden chce spát:))
          Jo a co když spíte s otevřeným oknem? To v noci přicházejí a odcházejí? :)

          1. Nespime s otevřeným oknem, kvůli vlakům bychom se nevyspali, v noci v tichu to vypadá, jako by nám jezdili za hlavou. Máme v ložnici klimatizaci.

  2. Toro, pří čtení jsem se usmívala, protože si přesně tyhle první dny koček venku dovedu představit. Zažili jsme se několikrát. Každou další kočku jsme pouštěli ven až po kastraci a když už znala vnitřek domu. Prvních několik dnů jsem se za každou plýžila jak Indián, sice trochu z povzdálí, ale dostatečně blízko, abych mohla stihnout doběhnout. Postupně jsem v dozoru polevovala, teď už kočky venku nehlídám. Ale začáteční hlídání také bylo stresové. Naštěstí kočka umí být stvoření velice paličaté. Když poprvé utekla Dixie (naštětstí ne daleko a chytla jsem ji), nešlo mi do hlavy, kudy to zvládla. A právě pro svoji paličatost to šla zkusit druhý den znovu (přesně jako Goliáš). Jen netušila, že jí bedlivě s odstupem sleduji. Tedy nejprve jako že nic, chodila po zahradě, ale pak zamířila k záhonu a já zkrátila vzdálenost mezi námi. No a podobně jako vás sloupek , u nás to byla cementová lavice. Kus od dřevěné ohrady, podle nás dostatečně daleko, aby na její vršek kočka doskočila. Omyl, zase jako Goliáš, Dixie vyskočila na lavici, vteřinku odhadovala sílu skoku a v momentě byla nahoře. Naštěstí už nestačila přelést drátěné nastavení, protože jsem také vyskočila na lavici a kočku chytla. Lavice byla ještě ten den odsunuta.
    Ano, budete chvíli nervózní , kočky kontrolovat, možná ještě pár věcí zajistíte. Ale troufla bych si typnout, že až kočky postupně zjistí, že ze zahrady není úniku (čti otestují všechny možnosti),zvyknou si na to a přestanou se o to pokoušet. Kolem „Goliášova“ sloupku můžete zkusit po celé výšce omotat „rukáv“ pletiva, jako pro slepice (trochu větší otvory). Tak, aby rukáv zůstal volný, vrklavý, kdy by se na něm kočka po pokusu o hupsnutí houpala. To se pak špatně leze výš. Nic 2x elegantního, ale pokud to pomůže..:) Myslím, že také pomůže, když tam s nim alespoň pro začátek nějakou dobu budete často trávit čas. Budou si vědomy, že jsou „kontrolované“, ale také rády, že tam s nimi jste. Když sedíme s manželem venku, kočky si přijdou lehnout buď pod židle, vyskočí na stůl nebo jsou někde poblíž. Omezená zahrada se časem pro ně stane „velkým obývákem“, prostě pokoj bez střechy, ale se zdmi. To, že s nimi budete venku vám take dá možnost sledovat, kde mají nejoblíbenější místa, schovávačky. Většinou každá kočka jinde. Pak, když třeba hned nepřiběhnou, můžeš jít právě tahle místa kontrolovat jako první. Když večer Woody nereaguje na přivolání, mohu jít téměř na jisto kouknout pod víko v želvím výběhu. Je tam a okamžitě vystartuje domů. Ví, že byla odhalena, ale naštěstí to nadále zůstává její oblíbené večerní místo.

    Nadchly mě ty „kočičí schody do okna“ !!!Užasné !

    1. Děkuji, Maričko, za nádherný komentář. Je to přesně tak, jak píšeš, chodíme tam s nimi, nebo tam běháme každou chvíli je kontrolovat. Samozřejmě pořád sledujeme, kudy by se snažili prolézt, ale doufám, že holky to už vzdaly a Goliáše, jak jsem zjistila, u sousedů prohnala jejich stará fena Kajra (prý sice pak mále vypustila duši, jak funěla, ale moc si to užila) a stačí, aby tam párkrát zabafala a Goliáš maže domů, takže doufám, že už tam velké pnutí taky mít nebude. V každém případě jsem ráda, že tam mohou, přece jen je na sluníčku fajn. No a ta místa – přesně, věděla jsem, kam jít pro Čendu, kam pro Jáju… je to pořád dokola. A je to zas prima, mít je kolem sebe. Zvědavé na všechno, co děláme, a tak nádherně přítulné.

  3. chicht vidím kočičí schody a představuji si Barbuchu, jak nese myš :-D nemáš pocit, že se ti vrátil ve trojím elegantním provedení?

    1. No já, coby psí, když vidím ty „schody na zdi“, tak mě kapku mrazí – i když vím, co šelmy kočičí dokážou. :)
      Ari dokázala překonat mnoho rekordů v neplechách, ale přece jen, nelítá! :P

    2. Hledááám dům kočičí, dle písně Hledám dům holubí. Tak tady jsme ho našli a shlédli. (h) Kočičí ráj i s rajskou zahradou. :-)

      1. Dede, ony výšky právě miluji, jak se můžou válet někde vysoko, tak tam jsou. Nebojím se o ně :)

      2. Jenny, díky. Zahrada je sice kapku malá, ale co už, holt větší nebude, tak musíme vyjít s tím, co máme.

    3. Evo, někdy mám pocit, že je zpátky Jája (to když Goliáš zdrhne mužovi s řízkem), někdy, že Barbucha… jsou takový mix všech.

  4. Když si představím, kolik blátivých otisků dovedou udělat dvě kočky, tak krát dvě by mě asi ranila mrtvice. Když k tomu přičtu příšerný zvyk našich koček se povalovat po jídelním stole…
    Přiznávám, že když pubertální kocouři škodili, jak mohli, vyšoupla jsem je na zahradu se slovy „padejte ven, bude se vám tam líbit,“, což byla pravda, i když naše zahrada takhle zabezpečená nikdy nebyla a kocouři pojali jako své velmi široké teritorium. Samozřejmě chodili domů se krmit a spát, ale po poznání zahrady už to nebyly tak domkové kočky….

    1. Předpokládám, že nemáte dva metry od zahrady frekventovanou železniční trať a před barákem hlavní ulici, se školou naproti. Já bych jim taky ráda dopřála větší volnost, ale nejde to, bohužel.

    2. Ne, my máme silničku v ulici na konci dědiny, za zahradou dvě fotbalové hřiště a jsme asi sedmý dům od pole z boku. Je to bezpečnější. Železnice je od nás přece jen ještě přes jednu ulici a pás trávy a borovic.

      1. tak ono dneska najít místo, kde by byla zvířata bezpečná bez plotů a ohrad asi nejde, prostě u lesa jsou lišky a pod., ve vsia městě lidi… když je víc prostoru, tak je to fajn, my ho moc nemáme, bohužel.

  5. Držím palce, aby jste je udrželi na zahradě.
    Goliášek je kluk „šikovný“.
    Hlavně, že to dobře dopadlo.

    My Dandu venčíme na postrojku.
    Vloni se mi ale vyvlékl z kočičí vestičky. Naštěstí neomylně zamířil dovnitř do chaty.
    V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce.
    Bála jsem se, že to vezme po schodech dolů.
    To bychom ho honili po Plasích.

    1. Díky, Míšo. Věřím, že ses vylekala, nemáme tušení, co se jim v palici vylíhne a kam zamíří. A jsou jak blesk, když chtějí.

  6. Milá Toro, musela jsem zase smát, když jsem to četla :D
    To víš, miláčci ochutnali svobodu a dobrodružství a teď už jim bude domek vždy malý! :) Každopádně zabezpečit zahradu tak, aby kočky neutekly, je výzva – a Goliáš vaši snahu pilně testuje :P
    Když si představím ten rozptyl bahnitých otisků kočičích pacek, tak si uvědomím, jaká pohoda jsou jen podlahy poťapané od psů… (rofl)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN