HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Home office

Home office, zaklínadlo dnešní doby! I ve firmách, kde home office nikdy nebyl povolován – „Nezlobte se, ale charakter vaší práce opravdu, ale opravdu není vhodný pro home office“ – se tato mantra najednou rychlostí blesku změnila v „Home office, naše záchrana!“

 

 

Během pár dnů jsem i já vyfasovala notebook se zaheslovanou VPNkou, k tomu token s certifikáty na přístup do banky. Prostě všechny překážky, kterými se zaměstnavatelé po celé ty roky home office bránili, padly pod tíhou koronaviru jak podťaté.

A tak už druhý týden pracuji z domu. Není to špatné. Jako vše to má ovšem dvě stránky.

Dobrá pro mne, „sovu“, je ta, že nemusím brzy vstávat. Kočky ráno poprvé vstanou s mým mužem, který nadále chodí na šestou do práce, dostanou první snídani a pak se urychleně vrátí do pelíšku. Tedy, abych to upřesnila, do mé postele. Když konečně proloupnu oko, připadám si jak obložený chlebíček.

 

 

Z jedné strany se na mě lepí dvě černobílá těla, z druhé jedno černo- a druhé zrzavobílé. Bez brýlí málokdy černobílé mazance od sebe rozpoznám, takže občas místo zavrnění se ozve nevrlé – „Hele, neruš!“, to když sáhnu na Rozárku. Jedině zrzouna i bez brýlí poznám, barvoslepá ještě nejsem.

A taky nejsem hluchá, jeho hlasité vrnění se prostě s nikým jiným splést nedá (už dávno říkám, jestli se nám tak trochu nevrátil Jája, to hlasité vrnění, radost z každého jídla, které dostane, dojíždění misek po ostatních – jen se tak urputně nedožaduje jídla našeho, to naštěstí ne).

Jakmile vstanu, chvíli se ještě s kočkami dohaduji o tom, zda už můžu nebo ještě nemůžu ustlat postel, sejdu o patro níž a začne pro mne normální pracovní den.

 

 

I když… normální… jak se to vezme.

Hned první den, kdy jsem si poprvé položila na – tehdy ještě konferenční – stolek pracovní notebook, se mihla kolem mne Sára, cosi cvaklo a já byla bez tokenu. Nalákala ji barevná stužka, která z něho visela. Něco nového! To se musí prozkoumat! To, že se zkoumaná věc nechala lehce odnést s sebou, Sáru potěšilo – nebo možná spíš vyděsilo? Nevím.

 

 

Jen vím, že mně na čele vyrazil smrtelný pot. Při představě, že se token octne někde v meziprostoru spolu se zelenými velikonočními vajíčky (která stále nejsou k nalezení) se mi vůbec neudělalo dobře. Ksakru, já ten token potřebuju k práci! Nemůžu vysvětlovat šéfové a IT specialistům, že mi ho odnesla, zabordelila nebo nedej bože sežrala kočka! (Pro představu, co je to token a jak vypadá – plochý malý „kolík“, který se zastrkává do postranního portu notebooku – něco jako flash disk. Já na něm mám certifikát, ověřující mou identitu pro přihlášení do banky).

Po pár minutách jsem si pot z čela setřela, z nalezeného tokenu raději sundala barevnou šňůrku a nacvakla ho zpátky do notebooku. Uf. Tak, to bychom měli.

 

 

Po prvních pár dnech se situace už víceméně ustálila. Lépe jsem si uspořádala mé domácí pracoviště – konferenční stolek vyměnila za pracovní stůl, k notebooku si vypůjčila obrazovku a klávesnici s myší (notebook bez numerické klávesnice pro člověka, který pracuje s čísly, je dost drsná zkouška) – a začala se adaptovat na novou situaci.

A tady se začala objevovat druhá stránka věci.

Adaptovat jsem se musela nejen já (i když si pořád myslím, že já víc). Kočky zjistily, že jsem doma a začaly na mne zkoušet své triky. Nakonec, proč by třeba nemohly jíst každou půlhodinu, že jo. I když jíst… ďobnout do toho stačí, ale mít pocit, že stačí mňouknout a miska je plná, ten za to stojí, no ne?

 

 

Museli jsme si vyjasnit pozice.

Ráno už máme zvládnuté. Už víme, že postel se musí ustlat hned, protože jinak zůstane rozestlaná celý den (což by relativně nikomu nemuselo vadit, ale já to nemám ráda). Takže volky nevolky, jakmile vstanu já, vstává i zbytek osazenstva. Přesuneme se dolů do obýváku, já nastartuji stroje, uvařím si čaj a vezmu si k počítači snídani (no dobře, jednu konzervičku ze mě vyrazí – chudinky hladový, jedly kdysi dávno o půl šesté a teď už je půl osmé!), já začnu pracovat a kočky mají před sebou první ranní směnu.

 

 

Je potřeba vyházet všechny večer sesbírané hračky z mísy, ty menší našprtat pod lednici a s většími co nejvíc třískat po domečku. Svalit koš v koupelně, vyházet z něj prádlo, vlézt si tam nejlépe po dvou a prát se, až koš sténá. Vyletět nahoru, proletět ložnicí, rozmetat postel (pokud to jde). Vletět do kuchyně, vyrazit dolní zaslepovací lišty po kuchyňskou linkou, proletět pod ní a porazit stolek s čistými miskami.

Mezi tím je nutno hojně navštěvovat WC, ale i to má svá pravidla. Nejsou složitá. Jen je nutno rozložit si návštěvy v čase tak, aby domácí (tedy já, pracující osoba) musela co půl hodinky vstát a dojít pro lopatku a kyblík, protože na pracovišti, zamořeném nevábným puchem, se pracuje špatně.

 

 

Tak vesele ubíhá dopoledne. Dalo by se říci, že soustředěně pracuji (když zrovna nevybírám hajzlíky, neděsím se ran v kuchyni, nejdu zkontrolovat, co se to k nám sakra dobývá před půdu a podobně) až do chvíle, kdy přijde Rozárka, sedne si a zabodne do mne zrak. To ucítíte hned, to se nedá jen tak přejít. Tedy já se to přejít snažím, ale po chvíli jsou do mne zabodnuty zraky čtyři, a když jsem opravdu zabraná do práce až tak, že nereaguji, začne hromadné bědování.

„Mňaúúúú! Je deset, slyšíš?“

„Mňaúúúúúúúú! Asi ti umřem, ty to nechápeš?“

Pak přitvrdí a mňau se změní ve wrau. Když ani to nepomáhá, přijde zatahání za rukáv, a to už vím, že je opravdu zle.

 

 

Dojdu si udělat druhý čaj (přece je nenechám vyhrát, že, nepůjdu do kuchyně jen kvůli nim, nepůjdu!), naservíruju další jednu dvě konzervičky a vracím se k práci.

Kočky si berou první oddechový čas, zalezou do pelechů, na gauč, malebně se rozloží na deky na oknech a podobně a já mám konečně opravdu nefalšovaný klid na práci.

Do poledne. Myslím, že mají v hlavě budík nebo snad slyší, jak odbíjí zvon na kostele, ale úderem dvanácté vstanou jako jeden mu-  ne, jako jedna kočka, a jdou se podívat do kuchyně, zda tam nevyrašilo něco k jídlu.

Tou dobou dostávám hlad i já, beru si polední pauzu a jdu si něco buď ohřát, nebo narychlo uvařit. Otvírám další konzervičky a za chvíli všichni společně obědváme.

 

 

Po obědě nastane druhá kočičí směna. Tentokrát se už tolik neběhá – pochopitelně, po půl dni už nastupuje únava :) , ale o to víc se leze mně pod ruce, na klín, na stůl, na mou židli, na můj stolek s papíry, co mám postavený vedle a – bohužel – i na můj notebook, který mám otevřený na okně (zavřít ho nemůžu, to okamžitě vypíná).

A tak pokud nedrbu někoho, kdo se mi zrovna ochomýtá před obrazovkou, nevyvažuji spáče na klíně nebo nerovnám papíry, opakovaně shazované ze stolečku, provádím náročná ajťácká cvičení jako – otoč si zpátky obraz, co je zrovna vzhůru nohama; najdi si čudlík, kterým se zhasíná jen obrazovka a ostatní ne a znovu si obrazovku zapni; najdi program, v kterém jsi pracovala těsně před tím, než ti ho zrzavý atentátník zadní levou zavřel a vyzkoumej, jaké škody to urychlené zavření způsobilo, a podobně.

 

 

Když se všichni dostatečně poveselíme, kočky si berou druhý oddechový čas, opět zalezou a – pokud mi i s pelechem nespadnou z okna na stůl a neztropí nějakou neplechu – mám možnost nepřerušeně pracovat do doby, kdy klika cvakne, dvéře letí, páník vchází do dvéří. V té chvíli padají deky z oken, převrhují se pelechy a všichni (kromě Rozárky, která nikdy v životě nikoho nepřišla pozdravit) letí honem honem do předsíně pozdravit přicházejícího (a vyloudit z něj konzervu, protože už – považte! TŘI hodiny nejedli!).

Já dotáhnu denní práci do konce, pozavírám programy, zaklapnu notebook, uklidím na stole, schovám papíry (neb někteří milují okusovat papíry, že, Goliáši) a ukončím denní práci.

 

 

Pak probíhají běžné rodinné aktivity, a když si pak pozdě v noci lehám k již spícím kočkám do postele, usínám s úsměvem, protože se těším na další den toho báječného home offis.

A tak si tady žijeme…

 

Aktualizováno: 14.4.2020 — 18:14

32 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro, díky! Moc hezké počtení! Skoro jako u nás doma, potřebovala bych posílit o další ruce. každý chce hladit a mazlit, zrovna,když něco dělám. A dveře jsem si dovolila zavřit jen jednou (do ložnice), Damík na ně bušil jako Ringo Star do bubnů! Podlehla jsem. :-)K

  2. Toro zase nádherné čtení a fotky – radost koukat! U dvou fotek Goliáška mě až zabolelo, protože takhle se rád mazlil náš kocourek Bobík (tedy minus ten „liščí ohon“). A navíc to vypadá, že Goliáš je opravdu mazlík, nejen na lidském klíně, ale v pelíšcích se rád přitulí ke svým sestřičkám.

    Doufám, že budou i reportáže a hóódně fotek „ze dvora“, kde si teprve budou užívat společné hry a mít možnost vybít energii.

    1. Já slibuju, že fotky zvenku nafotím, ale zatím jen s hrůzou lítám a hledám kde jsou, jestli někudy nezdrhli. Jak nás tu bude víc a nebudu do toho muset pracovat, tak určitě něco nafotím.

  3. Toro, opět radostné čtení, po ránu. Četla jsem ještě v posteli na tabletu a teprve nyní se dostávám k noťasu. Goliášovy fotky, zvlášť ta druhá, jak sedí rozvalený na zádech, opticky se nohy zdají ještě větší…. tak ta je kouzelná (y) . Jako paša.
    Ani se ti nedivím, že se je snažíš držet v bezpečí domu. Do letošního ledna byl s Darkem klid, přes den chodil ven (dveřníci jsou vždy po ruce v obou směrech) a v noci spal doma. Dlouhé noci zajistili jeho dlouhý spánek a byl klid,přece jenom je mu už sedum pryč. Ale poslední dobou chodí domů různě podrápaný i přes den. Zřejmě se v naší lokalitě objevil nekastrovaný kocour a rvou se. A navíc začala výstavba v těsné blízkosti domů, a tak po loňské zkušenosti, kdy byl stavebním dozorem na stavbě nové vozovky mi už zase vibrují nervy strachem.

    1. Vidíš, to je další věc, která je tak obtížná u venkovních koček. Chtěla bys něco udělat a nemůžeš. Protože Darek by zavřený doma prostě nevydržel – a tebe by rychle dohnal k šílenství taky :P

    2. Alex, to se ti nedivím. Já to zažila u řady kocourů a není o co stát. Fakt budou doma, kdybych to tu měla oplotit celý nevím jak vysoko :)

  4. Toro, zkus se prohrabat nastavením notebooku. Bývají tam možnosti napájení (nebo něco s podobným názvem) a v tom je i nastavení toho, jak se má notebook chovat při zavření. Bude to trošku hledání, protože každý notebook to bude mít trošku jinak, ale pokud zvládáš náročná ajťácká cvičení od kočiček, určitě zvládneš i tohle :)
    Jinak koťata skvělá, článek skvěle napsaný. Mám doma i knížku, i ta je skvělá :)

    1. Moc děkuju :) Já vím, že by to mělo jít, ale mělo to být provizorium na pár dní, tak se mi s tím nechtělo zdržovat. Ale budu muset, protože mi asi už zůstane – ne že bych já zůstala doma na HO navěky, ale protože firma přechází na filosofii, že klíčoví lidi prostě notebooky mít budou právě pro tyhle případy, kdy je potřeba je z nějakýho důvodu mít doma na HO. Takže to asi začnu hledat.
      A jsem ráda, že se knížka líbila.

  5. Ach Toro, kdybys věděla, jak se na tvoje články těším! Jednak se úžasně bavím (ten token… to bych byla taky na nerf:)), protože prostě umíš psát a já to v podstatě vidím před sebou. No a pak si zase víc vážím svých nudných psů… (wasntme)
    I když mě holky tak trochu štvou! Co je hezky, chtějí být celý den jen venku a venku. Očekávájí, že když se budu chtít se svými pejsky pomazlit, vylezu na zahradu. No a pak není na nějaké mazlení čas, protože jsme venku, tak je třeba házet míček… nebo cokoliv jiného. Prostě NĚCO dělat! Mazlení si paničko nech… na jindy. Třeba těsně před jídlem… (ale to zdržuje), nebo těsně po jídle… (to je fajn), ale pak bychom jako radši zase šly ven, jo?
    Tak jim říkám, že jsou to potvory nemazlivý, a že si pořídím mazlivou kočičku, která mi bude ležet na klíně a příst a vůbec!
    No a pak přijde další povídání o koťatech… :D

    1. Díky. Teď teda HO dostává na frak, protože jsme otevřeli dveře na dvůr a přesto že na plotě máme elektriku, stejně furt hlídáme další místa, kudy by mohli zdrhnout. Už jsme jich pár odhalili, ale je to adrenalin, stihnout to dřív než zdrhnou. Možná někomu přijde tvrdé, snažit se je udržet na dvoře, ale už jsem si s toulavýma kocourama zažila své a opravdu tady na to není prostor, nejsme na kraji vsi, ale z jedné strany vede frekventovaná železniční trať a z druhé je ulice, běžně též frekventovaná, teď teda míň. A já už jsem si nočních hledání zažila dost, už chci mít relativní klid.

      1. Toro, já se ti vůbec nedivím – že chceš mít klid. Ono to není pro kočky úplně bezpečné ani u nás, a to jsme dál od silnice, a proti nám už jsou jen louky a pole. Sice tu nemáme vlak, ale máme myslivce, třeba.
        A že jsou kočky zatraceně vynalézavé – o tom nepochybuju. Obzvlášť to tvoje povedené trio! :)
        Já jsem třeba taky prosila naše nové sousedy, kteří se postarali o zděděného kocoura i došlou kočku se třemi koťaty (trochu mladšími, než máš ty – taky kocourek a dvě kočičky), aby si zavírali bránu, když někam odjedou. Vím, že mi do toho nic není, ale jak si starý kocour umí s našimi psy poradit (nemachruje), tak kočičí puberťáci jsou naprosto jinde, že ano. Oč méně vědí, o to jsou drzejší:)) Přestože moje holky nikdy kočkám neublížily (i když je honí a občas i dohonily), stejně se bojím, co kdyby… A tak jsem sousedům vděčná, že zavírají :)

        1. No jo, kočičí pubertáci, to mi vyprávěj :) ale stačilo, že sousedův pes jednou bafnul a zastavili se až v kuchyni :)

  6. To se to pracuje, když máš pomocníky 4×4 (jako čtyři krát čtyři tlapky)! Díky za další projasněné ráno – i když u nás ho už projasňuje sluníčko.

  7. Krásné čtení, jako vždy, Toro. A ach…… můj oblíbenec Goliášek má zase krásná fota.

    Já chodím normálně do práce.
    Ale takhle si užívá náš Daník s manželem, který je jako důchodce doma a teď moc nevychází ven, protože je mu už 70 let. Chlapci se spolu honí, vaří a kocour všemožně pomáhá.
    A když přijdu já odpoledne z práce domů, tak ze strany kocoura naprostý nezájem. Manžel naštěstí ten zájem pořád má.

    1. :) hele tak pořád lepší, než naopak, ne? U nás teda je to tak, že jak muž přijde domů, tak kočky (kromě Rozárky, ta to nedělala nikdy a nikomu) letí jak o překot, aby ho přivítaly :) já ho teda vítám taky, aby nedošlo k pochybnostem :)

  8. Tak home office mě nepotkal, musela bych si odstěhovat domů něco šanonů :) Navíc jedeme pořád v plné palbě, občas proloženo prací ve výrobě, že. Home office měl pár dnů jen Mušketýr, z čehož byli psi v šoku, že nění víkend a někdo jim straší v baráku, kde chtějí v klidu spát, případně za prosklenými dveřmi v patře ořvávat ulici.
    Mimochodem, token si dovedu na stole zaratit sama :)
    Jinak jsi hodná, ze mě by krmení tolikrát za den nevyrazili, spíš bych vyrazila já je :) psi to ani nezkoušejí a kočky vědí, že kapsička je jen ráno a večer- a to jsem vyměkla a z pandemických dávek jsem přešla zase na normální, kdy každý dostane celou kapsičku ráno i večer…

    1. No ony byly šíleně rozmazlené od Michala, jak byl doma, než nastoupil do práce, ten by je krmil pořád, jak si písknou :). Teď už je to lepší, jak se oteplí, otevřu dveře, kočky mažou na zahradu a já mám klid :)

      No u nás v práci se zavádí paperless systém, co nejméně papírování, podpisy a vše elektronicky, takže u nás těch papírů je opravdu minimum a šanony se mi vejdou do jedné malé skříńky a to je opravdu jen pár věcí, které mám stejně elektronicky a papírově jsou jen pro případ kontroly. Takže u nás to technicky šlo už dávno, ale prakticky to drhlo, až do covidu …

      1. Holt nemáte zahraniční obchodní zástupce, kteří komunikují po messengeru a smlouvy posílají poštou.

      2. Ti chlapi to mají s kočkama snad geneticky dané. MLP je také Měkota, jen Darek pípne o jídlo. Minulý rok ho do obezity dostal on.

      1. (rofl) jsem si to představila, jak ráno štrádujou v rouškách k Matyldě a odpoledne zase zpátky do drůbežárny….

        1. Sharko, ty jsi kůň! (rofl) Ta představa je prostě… no… neodolatelná. Ještě by mohla mít na hlavách kousky skořápek (styl Kalimero) coby bezpečnostní přilby (rofl)

  9. Nejde mi odeslat odkaz, zkus zadat do vyhledavače juta technická pytlovina, to mi přijde tak nejvíc podobné. Dívala jsem se i na sisál a kokosové rohože.
    Zkusím ti odkazy naházet do mailu.

  10. Home office, moje noční a denní můra…když jsme 8 neděl po operaci byla s nima doma a občas jsme potřeboval apracovat, tak jsem se před nima musela zavírat…bušili do dveří a ječeli…. a ty jejich atletické pretěky, to bylo něco, hlavně, když to prokládali překážkami…stěhování věcí po bytě bylo také zábavou- jejich…uff, teď jen mi přemisťujou ponožky a dva vodníčkové se snaží koupat v misce s vodou…roznožka nebo provaz na mokrém linu, zrovna v mém věku není to pravý -ořechový.
    Toro, na fotce je škrabadlo s válcovitou podstavou a dvěma kruhovejma otvorama – mám něco podobného, snažím se sehnat ten provazovej tkanej obal…nedaří se mi, tak to asi budu o víkendu štupovat jako ponožky….nemáš tušení,kde by se to dalo sehnat, klidně bych to potáhla celý znova….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN