BTW: Do zbraně!

„Kam že to jedeš?“ nechápal můj otec. „No… na střelnici! Do Liberce…“ vysvětluju už podruhé. Nedivím se, že taťka nějak nechtěl věřit vlastním uším – ani doma si mě moc neuměli představit s pistolí v ruce. Jenže… já to prostě chtěla zkusit!

 

Ostatně to byl vánoční dárek. Martin si nedávno dělal zbrojní průkaz a když mi o všem povídal, vzbudilo to můj zájem. „Ne, nechci si dělat zbroják,“ řekla jsem pevně, když mi nabídl, ať si ho udělám také. Netoužila jsem tyhle věci rozvíjet, jen jsem měla pocit, že bych měla o zbraních něco vědět. Umět je vzít do ruky, znát základní zásady jejich používání. Navíc jsem byla zvědavá.

A pak jsem pod stromečkem našla poukaz na jednodenní kurz ve střelbě bez zbrojního průkazu od společnosti Army Arms. Byla jsem nadšená a povzneseně neposlouchala Markovy nejapné vtipy. Ne, že by byl úplně vedle… popravdě jsem chronicky známá tím, že přesná trefa čímkoliv není mojí silnou stránkou. Pokud doma házíme šipky, míváme terč pověšený na mém starém malířském stojanu. Moje trefy kolísají mezi středem terče a… nevinným trávníkem, jak prostořece komentuje Marek, když hledá v trávě moje zbloudilé šipky.

Pokud jde o střelbu, tak začátky jsem měla asi jako každý v mé generaci – ve škole se vzduchovkou. Potíž tehdy byla v tom, že v době, kdy jsem to zkoušela, jsem už potřebovala brýle, ale ještě o tom nevěděla – a výsledky tomu odpovídaly. Po úšklebcích ze strany vyučujících a spolužáků jsem usoudila, že mi není dáno a už jsem se nesnažila s přesností své střelby něco dělat.

 

 

Když byli naši kluci ve správném věku, měli jsme doma celkem slušný luk a vzduchovou pistoli. Moje výsledky s lukem byly tristní, ale s pistolí to nebylo špatné. Jenže tehdy jsem měla život přeplněný mnoha jinými povinnostmi a zájmy, takže na snahu zlepšit přesnost své střelby už jaksi nezbyl žádný prostor. Ale teď jsem byla zvědavá – navíc šlo o opravdové zbraně, ne vzduchovky!

Na střelnici jsme jeli v šíleném počasí (už nevím, která to byla bouře – ta druhá po Sabině?), celou cestu strašně lilo, a když jsme jeli večer zpátky, byla k tomu ještě vichřice. Nejdřív jsem se bála, jestli nebudeme někde venku, ale ukázalo se, že střelnice je v suterénu – vzhledem k počasí bych řekla, že v útulném suterénu:)) Byly jsme tam dvě dvojice – já s Martinem a mladá dívka se svým mládencem. Oba pánové už zkušenosti se střelbou měli, já a ona dívka jsme do té doby v životě zbraň v ruce nedržely.

Instruktor byl jednoznačně sympaťák, který navíc působil velmi kompetentně. Začali jsme – jak jinak – zásadami bezpečného používání zbraně. Následovala krátká charakteristika různých pistolí, do ruky jsme dostali jak české pistole (Česká zbrojovka), tak tam byl jeden revolver (nevím jaké značky) a Glock. Na ráži se mě neptejte, to mi z hlavy úspěšně vypadlo.

Mohu říct jen to, že CZ pistole byly (snad) vhodné typy na obranu i na sportovní střelbu, ty další jsme nepoužívali. Revolver se mi líbil (vypadal jako ty z westernů:)), ale střílet bych z něj nemohla – byl na moji poměrně malou ruku moc velký, nedosáhla bych pořádně na spoušť. Naopak ten Glock, který tam byl také, mi padl do ruky podstatně lépe. Ani z něj jsme nestříleli, jen nám bylo řečeno, že je to spolehlivá obranná zbraň, ale ne úplně přesná pro sportovní střelbu.

 

 

Následovala rozborka – sborka:)) Copak pochopit co kam patří a proč nebylo nesnadné, ale fyzicky rozdělat a složit zbraň se mi dařilo jen ztěžka. Opět jsem měla problém s malýma rukama, a navíc mi v prstech chyběla i potřebná síla. Moje pistole měla navíc novou pružinu a musím přiznat, že mi s ní nakonec musel instruktor pomoct – nezmohla jsem ji, byť jsem věděla, kam patří. Následovalo nabíjení zbraně včetně zakládání nábojů do zásobníku. To si prsty zacvičily!

Potom jsme se učili zbraň správně držet a byli cepováni v bezpečném zacházení. Řeknu vám, naučit se to dalo a když jsem se soustředila, dokázala jsem projít drilem bez chyby. Nechtěla bych se ale vidět, kdybych byla v silném stresu! V takovém případě věřím, že bych byla nebezpečná nejen potenciálnímu útočníkovi, ale i sobě a komukoliv okolo (není divu, že radši sázím na psy:))

To byla další taková věc – střelba byla prezentována coby prostředek ochrany, žádný sport. Podle toho vypadal i program praktického výcviku. Od pouhého – zamiřte (zkuste se dívat oběma očima, i když pochopím, když si jedno zavřete:)), držte pořádně zbraň a zkuste s ní neškubnout při výstřelu – jsme se propracovávali k zajímavějším vychytávkám. Ať už šlo o střelbu z různých pozic na různé vzdálenosti (vkleče, vleže – aneb neustřelte si koleno nebo palec u nohy:)) nebo z pohybu (tj začínat s pistolí u těla, jako bychom ji vytahovali z kapsy nebo z pouzdra), tedy bez delšího míření.

 

 

Očekávalo se od nás, že budeme správně zacházet se zbraní (např. prst na spoušť skutečně až v okamžiku střelby, nikdy jindy), že rychle zamíříme a pak vystřelíme do onoho zaměřeného místa pět ran (a s trochou štěstí se do něj i strefíme:)). Kupodivu jsem při tomto způsobu střelby měla lepší výsledky, než když jsem se snažila pořádně mířit – tedy pokud jsem dodržela předepsaný postup držení zbraně a její posun od těla do střílecí pozice:)) Myslím, že to bylo právě tohle cvičení, při kterém jsem trefila své první desítky. Opravdu mě bavily instruktorovy komentáře nad terčem – v tomto případě to bylo: „Ten by už nevstal!“:))

Obecně byl onen instruktor nesmírně pozitivní, vždy si našel důvod pochválit. Můj problém byl mimo jiné v tom, že jsem prostě na terči z dálky neviděla, kam jsem se trefila – to mi vždycky musel instruktor ukázat, když jsme na konci dané sekvence studovali terč. Jinými slovy mohla jsem dělat korekce maximálně podle toho, co mi po výstřelu řekl.

Nakonec došlo na zkušební test, což byla střelba na 15 metrů do terče s mířením. Bylo na nás, jestli budeme stát čelem k terči, nebo mírně bokem (učili jsme se obě pozice, takticky je prý lepší ta bokem – je stabilnější a zároveň nejsme tak velký terč pro protivníka). V duchu jsem krčila rameny – bylo mi jasné, že jak se začnu pekelně soustředit, bude to v háji. Takže jsem to vzala poměrně svižně:))

 

 

Výsledek mě nesmírně potěšil! Taky překvapil… a myslím, že instruktora také:)) V terči nakonec byly dvě desítky, tři devítky, čtyři osmičky a jen jedna střela mi uletěla k šestce. „Neprošel by!“ zajásal instruktor. Myslím, že jsme měli radost oba, protože já jsem nejspíš byla ten den jeho největší výzvou. Martin střílí stabilně velmi dobře, ten mládenec nebyl o moc horší a ona slečna byla zřejmě rozený ostrostřelec. Takže pokud dovedl ke slušné střelbě mě, která věru nemá oči jako rys a pevnou ruku pistolníka, mohl si oprávněně blahopřát:))

Já si rozhodně blahopřála! Martin také zářil hrdostí (myslím, že to nečekal:)) a okamžitě mi dal nabídku, jakou manželka může jen těžko odmítnout: „Budeme spolu chodit střílet, co ty na to?“

 

A tak se dnes ptám – co vy a střelba?

 

Aktualizováno: 4.3.2020 — 10:28

71 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Gratuluju k uzasnym vysledkum, Dede. Ja mam vzpominky na strileni jen z brannych cviceni, kdy jsem se nikdy netrefila do terce, tudiz jsem tuto disciplinu nesnasela. Vim, ze lidi chodi na strelnici si odnocinout od stresu, paradoxne muze tato cinnost pusobil relaxacne. Je potreba se zklidnit, zpomalit dychani, soustredit se pouze na cil. Clovek se urcite v te chvili citi, ze ma veci vic pod kontrolou.

  2. A potom,že Slovania majú povahu holubičiu-a tu toľko skúseností so streľbou.Tak sa pridám.V hlbokom socíku a mojej mladosti sa u nás v nemocnici vytvoril „Klub priateľov dôstojníkov a práporčíkov v zálohe“.Tuším bol aj v NF.No a my mladé kočky sme vytvorili Klub priateliek priatelov dôstojníkov a práporčíkov v zálohe./ v NF sme neboli/A čo si spomínam,raz sa aj strielalo.Kde sú tie časy!!

  3. Dede, to věřím, že sis kurz užila a moc gratuluji k tak skěvlým výsledkům, Martin byl právem pyšný.

    No já znám pouze střelbu ze vzduchovky a z luku- Stříle na chatě z luku mě bavilo. Byl ručně vyrobeného z ohnuté větve, špagátu a šípy byly z co možná nejrovnějších větviček (a terč take ručně namalovaný na balícím papíru).

    Revolver jsem v ruce držela až tady, když nám ho ukazoval kamarád. Už jsem možná psala, že když jsme tu bydleli první rok, v novinách byl inzerát na výuku střelby pistolí. Zcela zdarma, podmínkou bylo donést si vlastní zbraň. My je neměli, tak ač nás to lákalo, nešli jsme. Když to manžel pak říkal v práci, kolegové nechápali, prý proč jsme jim neřekli včas, byli by nám klidně jednu z jejich zbraní půjčili. No jo, jsme tu na Jihu !

    Jinak se mi vybavila scéna z filmu Sedm statečných, kde se (hmm teď honem nevím, který z těch 7?) snaží naučit Mexičany střílet z pušky. Moc jim to nejde a tak on v beznaději navrhne, že až když půjde do tuhého, ať pušku otočí a mlátí protivníka pažbou! Také účinná obrana, že?

    1. Jo Maričko, v Americe je to se zbraněmi přece jen jinak :)
      Jo, takové luky jsem také vyráběla, ale pro kluky jsme koupili už celkem dobrý sportovní luk – stříleli jsme pak jen na chalupě (samota), ony ty šípy kupodivu měly docela slušný dostřel a do určité vzdálenosti i průraznost. No a bezpečnost byla odjakživa jedna z Martinových profesionálních zálib :D

  4. Páni, dnes je to tady samý čarostřelec! Také jsem střílela jednou na průmce a trefila jsem desítku avšak do vedlejšího terče, čímž bylo mým branným povinnostem v tomto směru odzvoněno. Po korekci zraku v pozdějším věku a opravě astigmatismu,jsem na paintballu trefila všechny terče do mrtva. Od té doby jsem nic podobného nezkoušela ale někdy mám chutě pořídit si luparu a nějaké neřády skolit, alespoň v mysli.

    1. No jo Jenny, se mnou to bylo vlastně stejné – prostě bez brejlí to nešlo:))
      Jinak… ty a paintball? Jsi žena mnoha překvapivých tváří! :)

  5. Tak také přispěji troškou do mlýna – doma jsme vždycky mívali vzduchovku, jedna z mých dětských vzpomínek je, jak mě táta učil střílet nejdřív do terče a pak u slepic ve výběhu potkany…využití v praxi :) přes vzduchovku a malorážku na škole jsem prošla k brokovnici na střední – ve čtvrťáku nám nabídli že můžeme mít půl rok vypočetní techniku a půl roku myslivost. To mě nadchlo, ne střílení po zvířatech, ale o chování zvěře, rozeznávání stop a podobně, na konci zkoušky – mysliveckou odbornou terminologii a střelba z brokovnice. To byla fakt sranda, mě to ohromně bavilo, stříleli jsme na asfaltové holuby, lítající z vysoké a nízké věže. Zajímavé bylo, že v naší třídě byly holky rozhodně šikovnější než pánové, ale zato jsme to všechny odnesly obrovskýma modřinama na horní části rukou a ramenech…co si pamatuju, tak se střílely serie po deseti a ty bestie dvouhlavňový strašně kopaly a jak nám neseděly přesně pažby do ramene, tak nás ty potvory omlátily všude možně… Párkrát se někomu povedl i lepší zásah, v Poděbradech bývala (nevím jestli ještě je, už je to 30let) střelnice vedle golfového hřiště, takže občas si někdo spletl asfaltového holuba s letícím golfovým míčkem a to pak golfista nebyl moc rád…oni ti holubi bývali černobílí, ne jako dnes oranžoví, a to se někdy proti stromům přehlédlo…jinak zkoušky jsem udělala, takže mám právo nosit brokovnici, ale v životě si neumím představit, že bych s ní střelila po něčem živém, ani zvířeti, natož člověku. Vím že je potřeba regulovat stavy zvěře, divočáci mě taky štvou, ale nějak bych na to neměla žaludek… sportovní střílení je ale jiná, to by se mi líbilo – když doma to nikoho jako dárek nenapadne :(

    1. Páni, nepřestávám se divit, kdo a čím tu střílí a střílel :) Ovšem trefit golfový míček… to už musel být i kusanec štěstí, ne? (inlove)

  6. Blahopřeji k úspěšné střelbě!
    Za mlada jsem závodně střílela, později jsem měla zbroják kvůli práci, ale přiznám se, že jsem chodila raději se psem, než se zbraní. Jen jednou v životě jsem byla v situaci, kdy už byl vetřelec hodně blízko – před rozhodnutím střílet mě zachránil služební pes. poznala jsem tak, že velmi razantně bych dokázala chránit někoho blízkého nebo svůj majetek (použiji cokoliv, co je po ruce), ale mám problém střílet na někoho-nevím koho ve „vyšším“ zájmu.
    A při střelbě na celou figuru jsem si vybírala kolena…:o))))

    1. No, milá Alčo, kolena si může vybírat jen ostrostřelec! :D Jsi dobrá, fakt! A pes mi přijde lepší než zbraň (aspoň, pokud nemá zbraň ten lump). Jsem totiž toho názoru, že zatímco mě klidně může pobuda zastřelit mojí vlastní legálně drženou zbraní, mého psa proti mě nikdy použít nemůže :)
      A fakt by mě zajímalo, kde jsi sloužila… (ale vím, že to nemusí být pro veřejné psaní:))

  7. Můj otec, který byl elitní střelec tvrdil, že talent ke střelbě se částečně dědí. Někdo že má modré oči, někdo umí zpívat a někdo umí střílet.
    Já jsem střílet přestala po zralé úvaze, protože mě to bavilo až tak, že už to bylo na pováženou.
    A Dede, taky mi to nejlíp šlo „bez míření“.

    1. Abyt, umíš překvapit (inlove)
      Když umíš střílet, netušíš, proč to může jít líp s tím „nemířením“? Já si na to vytvořila teorii, podle které tak k sobě nepustím nervozitu a pochybnosti…

      1. Pamatuješ si na tu slavnou scénu z Butch Cassidy a Sundance Kid? „A můžu se při tom hejbat?“
        Vlastně míříš jako jen kdybys ukazovala prstem, něco jako pudová střelba, asi.

  8. Blahopřeju k hezkému dárku a těší mě, že se ti střelba líbila.
    Já a střelba jsme taková nerozlučná dvojka a moc mě baví. Mám ZP a nějaký ten arzenál, na krytou střelnici chodím střílet pokud možno každých čtrnáct dní. Od jara do podzimu dávám ještě nějaký kurz obranné střelby, jak se tomu říká, na venkovních střelnicích.
    Dávám ti zapravdu, že rozborka a sborka některých modelů CZ (ale i některých jiných pistolí) je opravdu náročná na sílu v prstech. Některé jiné modely pistolí s trochu odlišnou konstrukcí se rozebírají a skládají trochu pohodlněji, ale i tak to chce sílu. Já za tím účelem posiluju prsty takovým tím tuhým gumovým kroužkem. Osobně žádnou CZ nemám, ale je to klasika, jsou výborné. Už delší dobu přemýšlím, že případná další akvizice bude asi nějaká CZ, abych taky podpořila domácí průmysl :D . Ale to má čas, není kam pospíchat.

    1. Oh, Tapuz, klobouk dolů! Musím uznat, že je to moc pěkný koníček.
      Posilování prstů je u mě trochu problém, mám na obou rukou špatné šlachy (ještě kdysi z gymnastiky a pak z koní), tak to nemohu moc dráždit, protože jinak se mi pomstí.
      Ale bavilo mě to se zbraní, ne že ne! :)

  9. Já jsem naposled střílela na střelnici z vzduchovky na růži a nestrefila se ani jednou.
    Ze zbraní mám velký respekt a myslím, že bych nedokázala střelit po člověku.

    1. Míšo, řekla bych, že vzduchovky na střelnicích jsou doslova dělané na to, aby se člověk netrefil! Kam by přišli, kdyby museli vydávat růže jako na jedoucím pásu? :D
      A respekt ze braní… je správný a ženy ho většinou mají. Respekt ale není strach :)

    2. Jo, jo, vzduchovky na pouťových střelnicích jsou nenápadně přiohnuté, nebo jinak „poupravené“. Musí si na sebe pořádně vydělat (rofl) .

  10. Dede, abys nebyla úspěšná! Vždyť jsme střelci! Tedy znamením. Ale ta fotka tebe se zbraní v ruce, nevím, nevím.
    Já jsem jako slečna, vlastně mladá paní, byla chvilku také ostrostřelec. Už nevím, v které zemi jsme to byli, někam jsme vlezli a tam bylo jakože velké akvárium. V různých perspektivách se v něm pohybovala několikacentimetrová zvířata a postavičky, vyskakovala a tak. Muž se tam hned hrnul, že by to zkusil, vzal pušku nebo co to bylo, no a…nic moc. Přihlížející omladina se šklebila, já asi taky a v tu ránu mi byla zbraň vtlačena do ruky a ukaž se, ty chytrá! Tak jsem tu věc vzala, pic pic, na co jsem zamířila, padlo. Nevím proč, já za to nemohla. Omladina obdivně mručela, muž mě vzal tvrdě za ruku, jdeme!
    Od té doby jsem žádnou zbraň v ruce neměla a myslím, že po tom ani netoužím. Nebo jo?

    1. No jo, vidíš… to mě nenapadlo, že jsem vlastně Střelec :D
      Já jsem ostrostřelec nikdy nebyla a nebudu. Ale myslím, že je v mé moci být kompetentní. :P Navíc, mám novou dovednost, kterou mohu použít při svém psaní! :D

      1. Já, ač Střelec , nestřílím. Když jsme měli na jedenáctiletce povinné střílení, tak jsem se vždycky nějak ulila. Já se toho bojím. Oko mám též z Kašparovy krávy / maminka byla rozená Kašparova a u strýce krávu měli ale ne bez očí/

  11. Já nestřílím – taky mám oko z Kašparovy krávy (to jest že ho neumím zaměřit), ale Terka jo, měla střelby v náplni práce a říkala, že je to bezva. Navíc ona se teda vždy trefila a při střelbách prošla bez potíží dál. Teď přešla do kanceláře, tak už toho služebního střílení tolik nebude (tuším snad jednou za dva roky) a právě toto ji mrzelo.

    1. Víš, já si o sobě ještě ze školy myslela totéž (oko z kašparovy krávy:)) Člověk má tendenci věřit tomu, co mu řeknou ve škole, hlavně když mu vysvětlují, že je v něčem nemožný (místo, aby se ho to snažili naučit, ale to je holt škola jak ji znám, že jo – taky mi řekli, že neumím házet, ale nikdo se neunavoval mi aspoň jednou rozumně vysvětlit techniku házení…)
      Takže věř, že by ti to šlo pravděpodobně mnohem líp, než čekáš. Jde jen o to, jestli by tě to bavilo – a já jsem třeba zjistila, že mě to bavilo! Moc. Ten instruktor byl prostě frajer, protože mi dokázal vysvětlit a ukázat techniku tak, že to fungovalo i u mě :)

      1. No jo, to může, ale to by si musela udělat zbrojní pas, zakoupit vlastní zbraň i střelivo… má to v záloze na stará kolena, až nebude jezdit koně (rofl) . Teď už fakt nestíhá.

        1. nemusela, stačí, když půjde s někým, kdo ten zbroják a zbraň má. Takhle chodí střílet Marek s tchánem.

  12. Střílela jsem i z Glocka, koltu i malinkých dámských revolverů… i z Mossina a jiných dlouhých zbraní. Baví mě to. Můj muž má zbroják a vlastní pistoli, přesto u nás převažují zbraně typu mušketa a arkebuza- a s tím je problém trefit i vrata od stodoly :)
    Střílím dobře, naši kamarádi na střelnici to taky komentovali stylem „ten by neprošel, ten by už nevstal“ a tak :) Posledně jsme na oslavě narozenin nejdřív stříleli a pak slavili, jenže byl povinný westernový dress code, a tak jsem střílela v lodičkách na podpatcích a v korzetu barové tanečnice :)

    1. Matyldo, ta představa, jak úspěšně střílíš v kostýmu barové tanečnice patří k mým oblíbeným :D Chlapi museli slintat touhou… nádherná ženská a ještě ta trefa! (wasntme)

    2. Můj chlap má taky zbroják, ja ne. A co doma máme, o tom radši mlčím. Je fakt, že arkebuzy to nejsou teda :)

      1. Popravdě, když se snažím vecpat do našeho domu divadelní fundus Dedivadla, jsem opravdu vděčná, že aspoň ty muškety a arkebuzy v tom nejsou :D

    3. koukám, že to máme podobné, u nás teda ještě luky….jo a střílela jsem i z Gatlingu, sice slepejma, ale střílela……

  13. Mě pistole baví. Teda u těch velkých mě brzo bolí ruka a útočníka bych tak max vyděsila, ale dvaadvacítku mám ráda. A baví mě střílet na obrázkové terče, kde útočník drží rukojmího a tak (ale občas jsou teda rukojmí chudáci). Jsi mi připomněla, že už jsme na střelnici dlouho nebyli. Budeme muset brzo vyrazit.

    1. Páni, Toro, takové věci se dají dělat? To mě opravdu zajímá! To je o hodně zábavnější než mířit na čísílka :)

        1. Uvidíme. Martin si už vybral zbraň, ale prý ještě počká, až jak půjde mně do ruky :) Možná mě ještě čekají zajímavé časy… :)

        1. Papírového bych dala… živého ne. Pokud by mi sakra nešlo o život. Děda, který přežil koncentrák, nás jako děti vedl k tomu, že na druhé se NIKDY nemíří, ani z legrace. Nikdy jsme doma neměli pistolky ani imitace zbraní (meče ano:)) Na střelnici jsem byla extrémně opatrná i bez povelů, ani prokazatelně prázdnou zbraní jsem nikdy nemířila směrem k člověku. Ale hrát si na střelnici s papírovým terčem… to bych dala. :)

        2. Víš Jano,k čemu ti pak je zbraň a zbroják, když pak na útočníka nebo agresora nevystřelíš? K prdu! A věř mi,on papírovej nebude… a ohledy mít taky nebude….

          1. Jo jo, ono je to lehké při opojení mocí s vědomím, že mám při ruce zbraň, zmáčknout spoušť. Ale pak s tím musím žít! A je jedno, že von si začal!
            Si myslím, teda. No nic. Mám jenom jiný názor a střílení by mi život rozhodně kvalitnějším nedělal. Sakra, asi už žiju v Norsku moc dlouho :-) !

            1. To není Norskem, to je povahou. Musím říct, že z dnešní diskuse jsem částečně vyděšená a částečně znechucená a je mi to moc líto.

              1. Jsem vděčná svým předkům, že mi vybudovali svět, ve kterém běžně nemusím zabíjet zvířata, která jím, ani lidi, kteří mi chtějí ublížit. Na druhou stranu, oni tohle všechno zvládnout museli a doufám, že kdyby to někdy jinak nešlo, dokázala bych to taky.

              2. Aido, máme štěstí, jak píše Kaa, že nemusíme ve svém životě vlastně používat násilí – pokud máme samozřejmě kliku.
                Nechci nikomu ubližovat, dělám dokonce všechno proto, aby moji psi neublížili – a to ani třeba nepozornému zajíci.
                I proto doufám, že nikdo nebude tak hloupý, aby se mi pokusil ublížit, když mám u sebe psy, protože bych nechtěla čelit tomu, co by se stalo potom. Přesto ty potenciálně nebezpečné psy mám (zatímco pistoli ne:)) a šťastně s nimi žiju.
                Zrovna tak si ráda zajdu na střelnici. Je to skvělé cvičení na koordinaci ruka – oko, musíš se naprosto soustředit, nádherně si vyčistíš hlavu. A ta radost, když něco trefíš! :P Aspoň v mém případě.
                Navíc… zase umím něco, co se mi někdy může hodit.
                A ne, netoužím po lidské krvi…

              3. Aido, určitě je k světu laskavější vládnout vařečkou než Glockem, ale znechucení patří spíš těm, kdo zbraněmi nevinným ubližují.

                1. Ale jistě, dámy, máte obě pravdu, ale já se prostě zbraní bojím a lidí, kterým jsou sympatické, těch taky.
                  P. S. Zvíře (nějaké menší ovšem) bych kvůli jídlu (a kdyby nebylo zbytí) asi zabila.

            2. Jano, oprav mě když tak, ale Norové mají zbraně, minimálně lovecké docela v lásce. Tolerantně jsem si říkal, že ta historie života v přírodě se nezapře. Vzpomínam na kolegy v Norsku, kteří měli doma celý arzenál a vydávali se na týden do divočiny norské, aby cestou tu a tam něco zastřelili, nechali to viset na stromě a pak cestou zpátky to sebrali. A co se týče obrany …. myslím, že umět střílet je dovednost ako umět řídit auto. Nemíchal bych to se schopností (touhou) bránit se se zbraní. Neznám nikoho, kdo by se těšil, že bude střílet na potenciálního agresora. A kdo říká, že ano, tomu nevěřím.

              1. Martine, opravovat tě nechci. V Norsku žiju jenom pár desítek let, co já vím! A o nic nejde, jenom o postoj. A ten máme každý jinde, no. Víš, jaká by to byla nuda, mít všichni stejný názor? Zdravím!

              2. Po tom určitě nikdo netouží. Pokud k tomu dojde, je to jen zoufalá nutnost v situaci, kdy jde o život a člověk ho nechce jen tak dobrovolně ztratit, což je snad normální. I tak člověk pevně doufá, že ho taková situace nepotká. O žádné opojení mocí tam nejde. Je to jen solidní zvýšení šance, a to jen v případě, že to člověk ovládá. A ani tak to nemusí pro obránce dopadnout dobře, není to stoprocentní záruka.

    2. ono je to fuk, zastřelíš rukojmího,tak je agresor nahranej..někdy je to rychlé a nejlepší řešení …. (bohužel)

        1. No netrefila jsem se, ne že jsem plánovaně chtěla zastřelit rukojmího. To je takový obrázek, kdy rukojmí je proti tobě čelem a zboku kouká kousek agresora. Není lehké to trefit :)

          1. No já nemyslím obrázek, tam na tom nesejde, na střelnici občas člověk střílí na kdejaké obrázky :D . Myslím případnou reálnou situaci, alespoň tak ten Šárčin příspěvek vyznívá. Nechtěně se to samozřejmě stát může, ale považovat to za rychlé a dobré řešení, to si určitě nemyslím. Střelbu na někoho, kdo drží rukojmí, bych si tedy tisíckrát rozmyslela, ono je strašně lehké trefit vedle. To je stejné, jako střílet po někom v davu, třeba na ulici nebo v dopravním prostředku – obrovský problém a strašně nebezpečné.

            1. ano,v případném reálu…jednou jsme takovou situaci řešili, v testech, jen dva jsme to vyhodnotili tak,že bychom zastřelili rukojmího..paradoxně jsme jediní dva prošli…ale uklidním Tě, dobře nám z toho taky nebylo..takže v Pelíškách, u příhody – muž s koženou brašňou, kdy řvou diváci smíchy, se nesměju…

  14. Dede, no tedý! Jsi dobrá! A to, že revolver byl na tvou ruku velký, to nevadí, násilník se jím dá vzít po hlavě!
    Tvůj muž má skvělé nápady, co se týče dárků. To by se mi také líbilo. Můj tatínek kdysi byl členem střeleckého klubu, doma byly různé závodní zbraně. Potom se tohoto sportu musel vzdát, protože neměl to správné komunistické smýšlení. Tak mi alespoň pořídil vzduchovou pistoli a učil mě střílet. Ale držet v ruce Glocka, to by bylo. Jak agentka FBI!

    1. No, kdybych tím kusem železa (revolver) někoho vzala po hlavě, nebylo by mu nejlíp :P
      U nás doma žádná tradice ve střílení není a nebyla…

  15. Jsi dobrá Dede, opravdu dobrá! Takhle střílet hned první den. A napiš ještě podrobněji co zahrnuje ten bezpečný postup a zacházení? A bylo to náročné pro uši celý den poslouchat hlasité zvuky?

    1. No, snazší je odpověď č. 2 – nejdřív mi rány vadily i se sluchátky (hluchátky), ale neuvěřitelně rychle jsem si zvykla :)
      Bezpečnost… no je to celkem obsáhlý soubor pravidel, jak zacházet se zbraní nabitou, se zbraní, o které nevíš, jestli je nabitá (zásadně nevěříš:)), střelba na povel instruktora, povinná kontrola prázdné zbraně a rána pro jistotu (směrem na terč samozřejmě) když skončíš. Tož asi tak :)

    1. Díky, samozřejmě to nevím. Nám byl prezentován jako zbraň, kterou má v oblibě policie v USA. Opravím to :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN