BTW: Hovory o deváté

Ráno právě pokročilo k oné šťastné hodině, kdy je čas na kávu. Zapínám kávovar, volím oblíbenou kombinaci a pohledem kontroluju hodiny. Za pět minut devět… ještě chvilku a měl by mi zazvonit telefon.

 

 

Sednu si s hrnečkem ke stolu a přemýšlím: pustím se do něčeho nebo ještě chvilku počkám? Vzápětí slyším známé zvonění. Rychle sahám po mobilu a s úsměvem v hlase zdravím: „Ahoj tati, tak jak ses dneska vyspal?“ Poslouchám novinky a něco ve mně se uvolní. Svět pro teď funguje, jak má.

Rodinné telefonáty. Rozhovory o deváté s mým otcem jsou jen jedním z mnoha denních telefonických hovorů, které udržují proud rodinných informací živý a aktuální. Pro mě je to zcela normální, protože už odmala jsem byla svědkem pravidelných telefonátů mezi mojí maminkou a babičkou – a to, prosím, tehdy bývalo meziměsto!

Moje babička ráda držela prst na tepu událostí a co vím, pravidelně telefonovala se všemi svými dcerami, později se všemi vnoučaty. To bylo něco hovorů! Setkávali jsme se, samozřejmě, ale to nešlo tak často, jak bychom byli chtěli. Jsme totiž rodina zeměpisně nestálá, přičemž ta úplně nejtoulavější je právě linie po mojí mamince. Já s mužem a našimi dětmi jsme tomu později dodali i mezinárodní rozměr. Popravdě, jsme přesně ten typ rodiny, pro kterou byl internet hotovým požehnáním:))

Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že takto intenzivní telefonický styk v rodině, která nebydlí pospolu, není úplně běžný. On k tomu asi člověk musí být nějakým způsobem veden – pokud vím, vliv oné komunikativní babičky zasáhl i rodiny mých tet, a přes ně prorostl dál, až do dále větvených rodin mého bratrance a sestřenic. Telefonujeme všichni a přijde nám to normální:))

Popravdě… největší strach mám z toho, že ten telefon jednou nezazvoní.

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020

 

 

 

Dnes je to snadné – jak se v rodině komunikuje u vás? :)

Aktualizováno: 23.2.2020 — 20:02

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jelikož mobil máme jen pro „nouzové volání“ na cestách autem, používáme pouze pevnou linku a internet. Takže nejpravidelněji jsem hovořila s maminkou. A jsem moc ráda, že ty poslední roky jejího života bylo tf. spojení z US už natolik levné, že jsem jí volala 2x, 3x týdně, když jsem vycítila, že potřebuje víc povzbudit, třeba i děnně. A také jsme se občas vybabovaly skoro hodinu. S bratrem a sestřenicí mluvím hlavně přes Skype, nemáme pravidelnou dobu, prostě jak kdo a kdy chce. S neteří a synovcem jsem v kontaktu přes maily. Stejně tak s manželovými sestrami je to hlavně přes maily, vyjímečna přes tf.

    Dede, jsem ráda, že představení mělo úspěch a „trefila ses do černého“ :) Tak teď hlavně abys co nejrychleji vyhnala protivného chcípa z domu !

    1. Maričko, jak je to přes oceán, tak mají datové služby doslova cenu zlata :) Pro videohovory je Skype fajn, funguje i WhatsApp.
      Z té premiéry mám radost – počítám, že ještě něco o tom napíšu :) (ať chcete nebo ne, nedá mi to:))

  2. OT – oznámení na zítra

    Náš internetový provider nám dal vědět, že zítra nám nepůjde mezi devátou a osmnáctou hodinou internet, protože vichřice si zase pohrála s vysílačem u nás na vsi a je třeba ho opravit. (Poslední tři týdny pořád opravují, fičí hrozně)
    Článek na zítra máte připravený a předpokládám, že mobil mi bude fungovat. Doufám :P

  3. Tak tady sedím, před sebou kafe a přemítám (a malounko závidím, že máš ještě s kým).
    S mými ridiči jsme si posílali dopisy a pohledy. Telefon jsem neměla a i smutnou zprávu z nemocničního telegramu, že maninka odešla, jsem utíkala zavolat z budky a ještě si k tomu vystát frontu.
    Dopisy na 12 apoštolů (stránek) jsem si posílala i s kamarádkami.
    Rodiče už nemám a se svými dětmi jsme zcela zapadli do datové komunikace – rychlá forma.
    A pak, najednou, myšlenky předběhnou prsty, vyťukáme číslo a povídáme a k tomu si píšeme podčárníky a posíláme obrázky.
    Takže vlastně tuplovaná hovorněpsaná tlachárna

    1. Máš pravdu Mamutku :) Jsem šťastná, že mi ten telefon o deváté stále zvoní (inlove) a chápu tvoje pocity…

      Ano, miluju vícesměrnou datovou tlachárnu s obrázky :D

      S tím telefonem jsme asi měli kdysi kliku – hlavně babička byla telefonický průkopník :) S dědou ho měli co pamatuju a jejich byt pak sloužil jako informační hub pro celý dům a okolí :)
      Jejich číslo, bylo je čtyřmístné…

      1. Moji prarodiče taky měli telefon a my taky, co pamatuji. I když ze začátku to byla vícelinka, takže nebylo vždycky zaručeno, že bude volná. Ale když jsme se v roce 1969 přestěhovali ze starého bytu do nového, dostali jsme rovnou vlastní telefon a vesele se volalo.

      2. Jo, to měli sousedi, kdysi za mého mládí, naprosto nejzvědavější baba z celého širého okolí. Tam jít telefonovat, to to mohl člověk rovnou vykřičet z okna, prostě radši jsem vážila dlouhou cestu do nejbližší budky, než něco říct před tou babou. Jo, to byly kšefty, tyhle veřejné telefonní stanice v bytech :)

  4. OT- milí zlatí, mám jeden dotaz mimo dnešní téma a omlouvám se všem za plevelení. Ale možná někdo bude vědět…

    Potřebuji zjistit, jak má vypadat ERRATA, neboli oprava již vytištěné knihy, jaké to případně má náležitosti a vůbec jak by se mělo postupovat.

    O co jde: Do jedné publikace, kterou mí kolegové vydali koncem roku 2019 (napsali mě jako spoluautora), potřebuji včlenit jméno recenzenta. Recenzent existuje, jen to nestihl do data, kdy bylo nutné knížku vydat (dotace + plánovaný výsledek). Jediné, co nás napadá, je včlenit do již vytištěné knížky ERRATA, čili nějaký list, kde by příslušné jméno bylo obsaženo, možná i s komentářem (??). Pro nás to jméno představuje dost podstatný rozdíl v bodování výsledku, jsme totiž výzkumná instituce. Stálo to všechny, kdo se na knize (odborné) podíleli spoustu času a bez recenzenta tu knihu nedostaneme do celostátního bodování. Uživatelům, pro které je kniha určená, se velmi hodí, ale o tom tento bodovací systém není.

      1. Zkusila jsem napsat kontaktní mail. Doufám, že jsem to pochopila správně. Za ta PDF budu ráda. Pokud TI nic nepřijde, ozvi se. Já mám na mailu své příjmení, tak to nechci moc zveřejňovat.

        A děkuji

        1. pošlu co nejdřív :) jen mě teď skolila chřipka a ležím a koukám, jak se hromadí resty jako je tento :P

  5. My jsme dlouho telefon neměli, ani mí rodiče ani já, když jsem se odstěhovala – tak jsme s dětmi za babičkou a dědou hodně jezdili, většinou tak 1x za 14 dní, maximálně za měsíc. Pevnou linku si rodiče pořídili až po roce 89, my zrovna tak a tehdy jsme si s maminkou zavedly pravidelné nedělní podvečerní telefonáty. Měla jsem telefon v malé pracovně, tam jsem se zavřela před hlukem a činností vlastní rodiny a v klídku jsme si s maminkou povídaly. (h) V posledních letech to maminka dělávala tak jako pan Kemr už nevím v jakém filmu, že si během týdne psala tahák, aby nezapomněla, co mi chce říct. (inlove) Když maminka odešla, chvíli jsme pokračovaly v tradici se sestrou, ale neudržely jsme ji a voláme si nepravidelně – zato když už, pak jsou to hovory minimálně hodinové. Syn volává při delších cestách autem a většinou mluvíme dlouho, aby mu cesta lépe utíkala. A vůbec nejčastěji mluvím s nejstarší vnučkou, která si fakt ráda povídá, takže jsem neustále plně v obraze. (chuckle)
    Co jsem teda neměla ráda, byly ranní telefonáty jedné mé kamarádky – samy o sobě by až tak nevadily, ale ona v době, kdy jsem sotva protřela oči, chtěla, abych si zapnula skype! Naštěstí si to nechala vysvětlit.

    1. Jo Hančo to znám – hovory z auta:)) Martin i kluci rádi volají, když někam jednou (všichni mají a používají handsfree:)), takže mají čas si povídat. Potíž nastane jen tehdy, když ten čas nemám já :D
      Jinak jsem pravidelně ten hovory přijímající, protože se ví, že nemám strukturovaný pracovní den. Já volám málokdy, i když vím, že v nouzi mohu – přece jen mají všichni povinnosti v práci a já nechci rušit.
      Hovory s vnučkou jsou krásná věc… :) Doufám, že mi do nich Kačenka taky doroste :) (Patrick moc telefonovací není:))

  6. Ahoj, mává vám mátoha :P Po úspěšném víkendu (v sobotu úspěšná premiéra a v neděli skvělej kurs střelby z pistole – fakt jsem se uměla trefit!:)) mě skolil nějakej urputnej chcíp. Nekašlu, nekýchám, ale bolí mě úplně všechno a dokážu vegetovat tak do 30 m od postele, jinak převážně v posteli :P
    A ne, nebyla jsem ani v Číně ani v Itálii (blbej vtip, já vím:)) Jen chci vysvětlit, že z mobilu občas nahlížím, ale píšu jen, když se z té postele vyhrabu :)

    1. Držím palce, Dede, ať chcíp ustoupí co nejdřív! Hodně polehávej, odpočívej, případně přikládej hřejivé chlupaté obklady (dog) – tím nic nezkazíš! :)

      1. Díky Hančo, mám dojem, že mě momentálně nebolej jen vlasy :P Doufám, že když budu sekat dobrotu, bude zítra podstatně líp :)

        1. Držím palce, ať je líp a líp, až bude nejlíp. Možná, že je to vyčerpání po náročném víkendu (nod) .

    2. Volate si denne? ja s rodinou tak jednou týdne, a brachu a sestru mam na messengeru. Jsme rozstrkani po cele republice a bracha casto i na druhe straně planety :)

  7. Svého času bylo pro mne telefonování o ničem utrpení. Měla jsem dost telefonu v zaměstnání, takže když umřel tatínek a maminka se soustředila s veškerou svou urputností na mne, tak těch pět denních hovorů o ničem, jak v práci tak doma, mne opravdu udolávalo. Jak říkali mí přátelé s nadsázkou – maminka mi byla na stopě. Chtěla vědět o každém mém pohybu, kontrolovala mně v práci nejenom telefonicky. Bylo to perných asi pět let. Co bych dala za to si s ní pohovořit každý den, ale jenom tak jednou.
    V sobotu bylo nádherně před další vichřicí. Tady jsou fotky se severu JM.
    http://dig.rajce.net/Po_okoli

    1. Mnoho hovorů o ničem může být utrpení, byť máš tu osobu ráda – to pochopím. A stíhání bych asi nesnesla, ať už by to bylo od kohokoliv. Škoda, že to nebylo uměřenější… Ale někdy se taková dohoda prostě nepodaří. Možná maminka neměla kamarádky, se kterými si mohla klábosit, takže se to nakonec takhle zvrtlo… (h)

  8. Když maminka zemřela, stejně jsem každý den čekala, že večer zavolá. A před polednem jsem měla nutkání jí zavolat sama. Trvalo mi dost dlouho, než mi definitivně došlo, že to její číslo se mi na displeji už nikdy neobjeví. Byla to léta zvyku, léta podvědomého strachu a taky léta radosti, že jsem si s ní pěkně popovídala a že ji to potěšilo. Taková hezká chvilka. A to jsme bydlely ve stejném městě. Někdy mi to taky přišlo nevhod, jak tu někteří píšete, ale když pak máma najednou nebyla, tak mi to, světe div se, přišlo líto, že mě to někdy obtěžovalo, ale už bylo pozdě. MMCH, kdyby mi tenkrát ve čtvrtek dopoledne přišlo zatěžko vzít telefon a vytočit její číslo, už bych ji nikdy neviděla živou. Takhle jsem se s ní mohla alespoň rozloučit, i když jsem nevěděla, že se loučíme.
    S ostatními lidmi, i příbuznými, si volám tak nepravidelně, jak to přijde.

    1. Tapuz, naprosto tě chápu – volávala jsem si s maminkou taky, taky obvykle večer. Trvalo hodně let, než se mi ten zvyk z mysli vymazal, než i moje podvědomí pochopilo, že mamince už nezavolám. Jen v duchu… tam na druhou stranu. Jenže to je holt jen jednosměrná komunikace…

      1. Bohužel, někomu už se prostě nikdy nezavolá, ale myslím, že nás naši drazí za Duhou stejně střeží.

        Kdysi jsem měla sen, kde jsem se ocitla v našem bývalém bytě, už skoro vystěhovaném. V obýváku byl táta a podával mi nějakou zlatou látku, možná závěs, ale takový jsme nikdy neměli. V tom pokoji jsme od sebe byli odděleni nějakým nábytkem, asi proto, že on už byl opravdu na druhé straně… Ale tak nějak jsem věděla, že je se mnou a že se snaží mě pořád nějak chránit.

  9. Od doby mobilního internetu skoro potřebuju předem písemné varování, že se mi někdo chystá telefonovat. A ani já to nemám rád volat nazdařbůh, pokud nejde třeba o deklarovanou pracovní dobu a já jsem zákazník/obchodní partner. Nemám rád ten pocit, že člověka chytím někde v obchodě, u někoho na návštěvě, při řízení nebo třeba na záchodě.

    Mimochodem proto pokud firma má v kontaktech číslo na pevnou linku a mobilní, tak volám vždy na tu pevnou linku. Ta má své dedikované „pracovní“ místo a vím, že nebudu volat nevhod.

    1. Mám to hodně stejně. Když nepoužívám služební pevnou linku, píšu SMS nebo maily – tam je určitá možnost poskytnout druhé straně čas, aby si to vyřídila v době, kdy je to pro ni vhodnější.

    2. Dělám to stejně – přijde mi zdvořilejší nejdřív napsat. V podstatě jinak to nedělám, když něco potřebuju od řemeslníků, kadeřnice nebo kosmetičky. To všechno jsou lidé, kteří nemohou jen tak pustit všechno z ruky a telefonovat.

      1. Souhlasím, volání už je defacto urgence. Na druhou stranu, když se bojuje o „čas“ nebo „místo“ (restaurace), tak se volat musí

  10. Tohle já chápu DEDE.

    My sice bydlíme obě s maminkou v Plzni, přesto si pravidelně ob den voláme. Semeleme mrtvé živé a co je kde nového.

    S manželem, který je doma v důchodu, si voláme během mé pracovní doby 2 x. Já vím, je to divné, ale my to tak máme.

    A volám si i se starším synem, který už nebydlí doma.

    Občas zavolám i vnoučkovi, ale ten to většinou nebere. A to je vlastně dobře, neboť to znamená, že lítá venku.

  11. Já pro komunikaci s rodinou využívám většinou Viber. Dostávám (a občas posílám) přes něj fotky a videa, někdy pořádáme videohovory buď přes Viber nebo Skype, abych viděla děti. Telefonujeme také, ale žádná pravidelnost v tom není, mně by to moc svazovalo a byla bych nervní, kdyby telefon na vteřinu přesně nezazvonil.

    1. Mě u toho svazuje to „všeho nech, teď mluvíš se mnou“, ale zas, když je to plánované, tak ok

    2. V rodině používáme Telegram – máme vytvořenou skupinu Rodina, kde sdílíme všechno, co zajímá všechny :D Obecně je datová komunikace (psaná) fajn, protože si to mohou přečíst i ti, kdo nemohou telefonovat.
      Pokud to ovšem přečtou, že… :P Kolikrát napíšu na rodinu „Od pěti mám zkoušku divadla, netelefonujte mi, prosím!“ a co myslíte… kolik z nich si to přečte? :D Nápovědou vám může být, že kamarádky z divadla spolehlivě rozeznají způsoby zvonění všech „mých mužů“ :P

  12. Na ja, telefon! Přiznám se, jsem telefonistkou z donucení (rofl) . Já sama nemám ráda dlouhé hovory po síti (a vůbec nesnáším něco vyřizovat po telefonu), ovšem od té doby, co je Terka ve světě (tedy v Čechách), tak půlhodina s mobilem u ucha je celkem běžná – a někdy i dvakrát denně, pokud se náhodou děje něco mimořádného – včera večer to bylo 55 minut (rofl) . Pravda, z mé strany je to většinou jenom nějaký zvuk – hmmm, jo?, aha, ne, ne!, ne!?, vše ostatní zastane Terezka.

    Takže u nás je to půl čtvrtá odpoledne, kdy jde z práce domů. I ona je přesná jako hodinky :)

    1. Je jedno, jestli děláš jen zvuky… :D Znamená to, že vám to s Terkou bezva funguje :) Může to někdy mírně otravovat, třeba, když se snažíš dělat něco jiného, ale zase… potřebuje tě a těší na tyhle hovory, ne? Znamená to, že jsi jako matka obstála! (inlove)

  13. Telefon byl pro mne odjakživa přístroj,který se používal jen pro akutní a nutní případy, ne pro vykecávání se..navíc byl sice doma, ale služební.. a mamka byla přísná,takže jsem naštěstí byla psavec a korespondence byla mnohem čilejší, však známka na dopis byla za kačku…
    dlouhé monology vedla Karolína, já poslouchala a ona dokázala hodinku nepřetržitě mluvit..na mne, na kočky,k televizi..s Bedou jsme si ťukaly po skypu…beaverští na psaní ani dlouhé hovory nejsou,stejně tak ,jako já..takže si voláme, opravdu jen v nutných případech..
    s mamkou si voláme jednou týdně, vždy v úterý, ale včera jsem jí volala, že jsem s tom větru dojela domů v pořádku ;)

    1. Dnes je psaní v pohodě – okamžité dodání zajistí internet :) Psát dopisy, které došly o pár dní později, to mě nikdy nebavilo. Vlastně jsem pravidelně psala jen z Taiwanu – to byla doba před internetem, telefonovat z druhé strany zeměkoule bylo strašně drahé. Ovšem dopis šel obvykle minimálně týden, často déle…
      Pokud jde o rodinné telefonování, tak když to tvé mamince vyhovuje stejně jako tobě, je to naprosto ok (inlove)

  14. Asi nejvíc telefonujeme, když Kuba studuje v Ostravě a Kačka bydlí v Liptovském Mikuláši :) Mí rodiče sice bydlí jen v Brně (necelých 30 km), ale Brno ohledně dopravy dosáhlo takových kvalit, že taky víc telefonuju…

    1. No jo, u zeměpisně rozházených rodin, kde „zastavit se na kafe“ je dlouhodobě plánovaná akce, je telefon a internet požehnáním – vůbec, když si členové té rodiny mají co říct (inlove)
      Pamatuju si, jak Martin přinesl domů maličkého (6 týdnů) strašlivě zablešeného a anemického jezevčíka Maxe, jak jsem běhala na sídlišti k telefonní budce a volala mamince pro rady, co s tím ubohým stvořením vlastně dělat. Opět době předinternetová, já jsem se štěňaty, natož zanedbanými, zkušenosti neměla, zatímco maminka věděla… To bych dopisem nevyřídila (a veteriny pro malá zvířata teprve vznikaly:))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN