HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Pod rouškou tmy

Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.

 

Občas s nimi dusá i Rozárka, a to už je co říct. To pak letí smečka hnaná Rozárkou z obýváku přes předsíň, vydusá nahoru po schodech (stádo buvolů by se mohlo jít stydět do kouta, kam se hrabou na naše něžné kočičky), zadupou nám nad hlavou a pak zas žene smečka Rozárku zpět, proletí obývákem, poposunou nějaké ty obrazy, popostrčí hodiny, strhnou kus záclon, shodí co je na stole, to, co je pod stolem odkopnou pod televizi nebo gauč, a letí dál.

 

Goliáš a bunda

 

A v tomhle rachotu se my ubíráme k spánku. Zrzavočernobílé kulové blesky, poletující po místostech, si nás většinou moc nevšímají. Někdy nás tedy doprovodí nahoru do ložnice (to je pak skoro o život, abychom je nepřišlápli na schodech – o náš, ne o jejich, ony jsou to potvory mrštný, ale my bychom se na schodech přizabili), proletí se po posteli, pod postelí, přes křeslo, po prádelníku a odletí činit živelnou pohromu do jiných končin domečku.

 

Holky na žehlicím prkně

 

Pak konečně přijde ta slastná chvíle, kdy se zamotáme do peřin, já natáhnu ruku, zhasnu světlo, popřejeme si dobrou noc a i v ložnici se rozhostí tma.

Kdyby po chvíli někdo přiložil zvenčí ucho na stěnu ložnice, zaslechl by podivné zvuky.

„Heh!“

„Uff‘!

„Huh!“

„Ježíšmarjá!“

 

Ajťák zapráskaná

 

Jo jo, zvenčí by to vypadalo všelijak. Jenže kdyby místo ucha položeného zvenku na omítce měl ten dotyčný možnost být muškou na zdi vevnitř, divil by se asi ještě víc.

Viděl by nás, kterak tiše usínáme v posteli, Rozárku, stočenou v našich nohou, hlavičku ladně položenou na tlapkách, jak všichni tři po náročném dnu upadáme do zaslouženého spánku.

 

Zlatíčko Rozárka

 

V té chvíli – přesně v okamžiku, kdy jsme na rozhraní bdění a polospánku, kdy nevíte, jestli se vám to, co se děje kolem vás zdá, nebo je to skutečná realita, obdržíme ránu na solar plexus. Nebo na hrudník. Občas taky na krk nebo na stehno. To jdou spát naši miláčci. Že by se do postele plížili hezky polehoučku a potichoučku, když už jejich živitelé spí, to je ani nenapadne. Vezmou to pěkně s rozběhem a občas i z pelesti. Tedy pokud natrefí na Rozárku, mají smůlu. Ta je bez rozpaků vysyčí, propleskne a vyhodí z postele.

 

Kecá, koukejte jak spíme

 

Věřte, že když vám, polospícím, skočí na hrudník nebo na břicho z výšky skoro pětikilová kočka, to z vás nějaké to Heh nebo Uff opravdu vypadne. A nejen to, nicméně o dalších podrobnostech se raději nebudeme zmiňovat, že.

Je po spánku. Tedy po našem lidském spánku. Dva černobílé catgranáty, které vletěly do postele, nám ještě zlehka pošlapou hlavu, záda, břicho či ruce – k nohám se neodvažují, ty nám brání statečná Rozárka – a za mohutného vrnění, funění a nastrkování hlaviček k pohlazení se uloží v lepším případě vedle nás, v horším přímo na nás. Situace se pomalu uklidňuje a my se po nějakém čase, kdy utišíme rozbušené srdce a zrychlený dech, znovu pokoušíme usnout. Kočky už dávno odfukují a sní si svůj sen o myších, kočkách a lidech, když v té chvíli se rozhodne do společného ležení přidat i zrzoun.

Mezi námi, už dávno mám pocit, že máme doma strašidlo. Ne, neodbočuji, patří to k věci, uvidíte. Strašidlo je vcelku hodné, neviditelné, ale zřejmě nemá rádo proužkované nebo bílozrzavé kocourky. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč Goliáš nastupuje do postele naprosto stejným stylem, jako to kdysi dělal Barbucha.

To strašidlo totiž čeká, až zhasneme, všichni si lehneme a usneme. V té chvíli, když pak jde kolem něj naprosto nevinný a nic netušící Goliáš, chudáka kocourka nakopne a loptu, eh pardon, kocoura, umístí přímo do středu brány – eh co to pořád melu, do středu postele. Musí to tak být, protože kinetickou energii, kterou má Goliáš při skoku do postele, nemůže získat vlastními silami. Tomu fakt nevěřím.

Goliáš většinou dotyčného, na kterém přistál, přejede a zabrzdí u toho druhého. Někdy ale nedobrzdí ani tam a přepadne přes hranu postele. Nenechá se tím vyvést z míry a nástup do postele si zopakuje. Použije strašidelný kočkomet z jiné strany a buď to dopadne, nebo ne. Ve chvíli, kdy se mu podaří přistát v perimetru postele, je navýsost spokojen a svou radost dá patřičně najevo.

Rozvibruje hruď vrněním a my máme opět po spánku – vrní opravdu hlasitě, jak malý traktůrek.  A tak jedeme třetí kolo. Goliáš hledá místo na spaní, pofackuje se s Rozárkou, která uraženě odchází – si tady spěte sami, to se nedá vydržet, toto – a uvelebí se pokud možno na mých nohách.

 

No toto, to jsem se urazil

 

Zatížená zrzavým závažím na noze a přibitá dvěma (po chvíli, kdy se situace uklidní, i třemi) černobílými kožíšky pod peřinu konečně usínám.

Probouzím se po pár hodinách, zkroucená jak paragraf, na hraně postele. Na druhé hraně postele se krčí můj muž a mezi námi se rozvalují – napříč, jak jinak – naši drobečci. Je mi zima, protože mou peřinu mají pod sebou naducanou kočičí imigranti a bolí mě záda. V té chvíli nebývám většinou moc dobře naložená a s vědomím toho, že mě druhý den na rozdíl od roztahujících se koček čeká pracovní zápřah, nic nedbám na slušné vychování. Nejenže z mé deky setřepu vetřelce, ale drze se vybojuju kus postele zpátky a zabalím se do deky tak, jak to mám ráda.

Kočky, které se během mé svaté války o prostor na spaní rozprchnou všemi směry, se kupodivu vrací zpět potichu, takže přitom jak upadám znovu do spánku, cítím jen lehké dotyky tlapek a občas ucítím měkký kožíšek, jak se tulí k mé ruce.

Pak už většinou noc probíhá v klidu, až do chvíle, kdy se trojlístek za ranního kuropění probere, protáhne si packy, posadí na posteli a s kočičí verzí okřídleného výroku naší Verunky: „Já tak ráda vstávám!“ začínají vítat nový den.

Přeji jim to. Přeji jim ten krásný pocit, že mají před sebou celý další nádherný den, plný hraní, jídla, kočkování a spaní. Ale proč ho sakra musí začínat tím, že vyskočí a dopadnou mi na břicho přesně tam, kde mám močový měchýř?

 

Vzácná chvilka, Rozi a Zuzi

 

PS: Další zprávy z Hotelu a blízkého okolí:

Goliáš minulý týden absolvoval nemilou návštěvu veterinární kliniky, při které přišel o kousek své kocouří osobnosti. Už se nedalo jinak, začínal se projevovat jistým nepříliš příjemným pachem. Nakonec už je mu víc než tři čtvrtě roku, jaro za dveřmi, tak co kocourka trápit nějakými pudy, když to nemusí být…

Kašlu na ženský, budu soška

Soužití Mikiho a babi se ustálilo a myslím, že oba dva jsou naprosto spokojení. Babi má s kým sledovat televizi, má komu hubovat (zas mi vlezl na mé křeslo, no vidíš to? Vůbec nesežral, co jsem mu dala k snídani, místo toho mi ukrad kus salámu, hajdalák! Kam to zas lezeš, Mikešu, copak nevíš, že za skříň jsem ti to zakázala? Vůbec mě neposlouchá, to je skoro, jako b by tu byl zpátky tatík!), září spokojeností a z mého laického pohledu získala znovu radost ze života. No a Miki? Nedávno se vydal na dobrodružnou výpravu na dvorek. Samozřejmě pod naším dozorem. Moc dobýval ven, ale ve chvíli, kdy vylezl na ledový beton a vedle u sousedů kdosi promluvil, otočil se a mazal domů, jen se mu za patami prášilo. Usadil se v obýváku, důkladně se olízal a od té chvíle už u dveří nestává. Asi zjistil, že doma je doma…

 

Zuzi

 

Sára

 

Aktualizováno: 17.2.2020 — 10:04

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Toro, čtu to až dnes a chechtám se na plné kolo. Včera jsem konečně koupila Tvou knížku „Hotel u devíti koček“ a zatím ji z preventivních důvodů neotevřela. Po přečtení další kapitolky o koťatech to opravdu musím odložit na víkend. Jinak bych asi nepracovala :D A to bohužel musím, aby bylo na granule a teplé bydlo pro všechny. ;)

    Mimochodem náš Moureček se naučil producírovat těsně před televizí. Na skřínce má tak 8 cm prostoru. Jenže má neprůhledné tělíčko, tak nám to samozřejmě vadí. Vzorně se naučil povel „Dolů!“, který pro něj ovšem platí jen, pokud jde o tu televizi. Jenže si to vyložil, prevít jeden, po svém. Došel k názoru, že pak následuje pohlazení, pochvala, hraní a vůbec sranda. Tudíž před televizi začal vyskakovat hned poté, co se dočasně nabažil výše uvedeného, jen aby byla ještě větší sranda. Vyřešila to máma, vzala si smetákovou tyč a kocoura párkrát shodila. Pokaždé stačilo méně a méně a nyní stačí, když se té tyče jen dotkne.

    1. To dělá Goliáš taky, velmi rád sedává přímo u televize a hlavně v inkriminovaných okamžicích zakrývá důležité části obrazovky, abychom viděli prd. Prostě ho to baví.

  2. „Jakoby se vrátil tatík“ ! Toro, to paráda,chápu jak babičku Mikešek potěšil!
    A u Vás, skoro jak u nás,chichi! Poslala jsem Lice psaní v podobném duchu už v týdnu,vyjde v pondělí,jen je to takové poklidnější neb má zvířata už pobrala rozum, teda trochu. (rofl)

  3. Toro, jako vždycky milé povídáníčko. Ty kočky mají život :D ! A rostou jako z vody. A že spí v posteli? No jasně, a kde by měli spát :P .
    Moje čtyřka za mnou naskáče do postele, jakmile si lehnu. Takže už dávno jsem zvyklá hned si přitáhnout deku tak, abych byla přikrytá a nemusela je vyrušovat. Filípek leží vedle polštáře, kouká na mě, hlasitě přede a chce drbat na hlavě. Matýsek se mi natáhne podél těla, taktéž hlasitě přede a chce taky drbat. Rozárka se mi chvíli prochází po břiše a pak se tam uloží. Takže já se nemůžu ani hnout. Když už se konečně musím přetočit, na chvilku se rozprchnou, ale za chvíli jsou zpátky a zase mě pečlivě obloží. A nakonec Toníček si poslední asi dva měsíce zvyknul lehnout si mi přímo k hlavě na polštář a cpát se mi do obličeje. Mám co dělat, abych mohla vůbec dýchat, často mám opravdu nedostatek kyslíku. A nezřídka se probudím proto, že Toníček mi hlavičkou šmidlá po obličeji. Jinak je v noci celkem klid. Ale ráno už číhají kolem postele nebo přímo na posteli, a jakmile otevřu oči, hned se dají do pohybu, pochodují kolem mě nebo po mně a chtějí zase drbat a hladit. No, jsou to moje zlatíčka :D .

  4. Moc hezky se četlo o nočních hrátkách kočičích! :) My jsme Denise od malička naučili na jeho pelech mimo naši ložnici. Až později jsem si někde přečetla, že snad to odstrčení pes nese úkorně, že ve smečce spí přece všichni spolu. No měnit už to nebudeme. Ale i na dovolené nebo u mladých, kde spíme všichni v jedné místnosti (tím myslím já, páníček a pes), zůstává Denis věrný svému pelechu a do postele nám neleze. Jen někdy, velmi zřídka, k ránu vyskočí a ohleduplně se mi stočí u nohou. (h)
    Tak přeju do budoucna aspoň trochu klidnější spánek – ačkoliv, podle komentářů ostatních, mám dojem, že z těch akčních nocí kočky příliš nevyrostou. (chuckle)

  5. Milá Toro, jako obvykle jsem se těšila, že si přečtu o kotěcích dobrodružstvích v předtermínu a jako obvykle jsem se nezklamala :D
    Moc mě rozesmál strašidelný kočkomet! (rofl) To je moc hezký výraz vysvětlující, že kocour va těch palebných přistáních vlastně nevinně:))
    A mám radost z babičky a Mikiho… (inlove)

      1. „Vůbec mě neposlouchá, to je skoro, jako by tu byl zpátky tatík!“ Ta věta vystihuje snad všechno. (h)

        A Goliáš jak vidím amputaci kouska kocourka zvládl na jedničku.

          1. Toro, dej někdy taky fotečku Mikiho, ať vidíme spokojeného tygříka, který ke štěstí přišel.

  6. Toro kočičí dorostenci opět nezklamali.
    U nás s námi spával v posteli jen Honzík a Fousík. A ti skrčili v koutku.
    Hepča a Daník to nevyžadují.

    Jinak čtu knížku a je to pro mě pohlazení na duši.
    Ale myslím Toro, že od té doby co máte doma kočičáky se nikdy nenudíte.

  7. Když to čtu, dobře se bavím, ale zlatá naše Čerťa :-). Taky občas v noci přijde, ale potichoučku se smotá do klubíčka mezi nás.
    Darek moc do postele neleze, je mu tam asi horko. Za to teď bych ho přetrhla v noci jak hada, asi začíají hárat fenky a na něj jdou touhy… a nutně musí ve dvě v noci ven, aby čuměl s čumákem pod vratama a za chvilku štěkal, že chce domů…už mu zase slibuju, že přijde o koule :-)))

  8. a teď si to Toro představ v těch 9 exemplářích, z nichž 2 mají 9 kilo. A jeden z nich má tendenci ti přemejt v noci 2x obličej. Dále 2 traktory, 3 šlapky a 2 ukecané a z nich jednu hladící pacinkou po tváři- bohužel těma špičatejma nehtíčkama…
    Tuhle mne někdo v noci česal- dokud jsem měla v hlavě strupy, nemohla jsem si obarvit vlasy…zaťaté nehtíčky do horního rtu způsobily,že si ráno v práci chlapi mysleli,že jsem byla na botoxu…catopunktura je o hodně vyšší level, kam se hrabou číňani…a doskok 9 kil na žaludek, to je tortura, za jakou by se nemuseli ve středověku stydět….
    PS: ale čte se o tom fakt dobře :-D

    1. Sharko, to si snad ani představovat nechci :) (a přiznám se, že jednu potěší, že v tom není sama, ba co víc, že jsou na tom někde i „hůř“ :) )!

  9. Checheche – krásné pokračování Hotelu (rofl) (poznámka – včera jsem dávala recenzi na Megaknihy). Jednoho potěší, že noční radovánky se konají i v jiných manželských postelích.

    On stačí i jeden rezavý drobeček, který neví, jestli spát za hlavou, na hlavě, pod duchnou, na duchně, vlevo, vpravo, na nohách či na hrudi. A mezitím se courá na okno na granule (odraz i dopad v místě Jeníkovi chlouby) a taky aspoň jednou za noc se musí pustit na dvůr (kočičí dvířka používá jen na cestu zpět). A pokud nás nevzbudí telepaticky, tak nás určitě vzbudí škrabáním Jeníkovi oblíbené židle, otevíráním skříní a vyhazováním mého spodního prádla a operními áriemi, které si k tomu vyzpěvuje (headbang) . No a když se potácím ze schodů, abych ho vykopla ven, přidá se i Erník, že teda on by se taky vypustil – tudíž musím na dvorku posečkat, až skončí – stoje tam jak přestárlá korpulentní rusálka, oděna v měsíční světlo a Jendovo staré trik nasávám chladný vzdoušek. To se pak člověk těší do vyhřáté postele dospat ještě hodinku či dvě …

    A OTéčko – kdo neznáte lednické nádraží, tak toť:
    http://yga.rajce.net/2020_Unorove_rano_na_nadrazi

    1. Díky, Ygo, za recenzi, potěšila mne (ostatně jako zatím všechny recenze, jsem moc ráda, že Hotel rozdává radost).
      No a doma máte v noci taky veselo, tedy jsou asi lidi, kteří si noční povyražení představují jinak, ale co už, že jo… :)

  10. Je mi to jaksi povědomé… Uprostřed noci jsem se vzbudila a zjistila, že mi na duchně spí oba psi. Setřepala jsem je, abych se pořádně přikryla. Psice se probraly a začaly se mi obě sáčkovat pod duchnu. Karamel došla k názoru, že tam bude jedině sama a vylezla. pak jí asi byla zima a zase zalezla. Když jsem se konečně srolovala do přijatelné polohy, štěně mi vylezlo k hlavě, opřelo se mi o čelo a začalo pochrupovat, protože si si ohnulo krk. V tom se hrozně dobře spí :)

  11. Toro, zase jsi mi vylepšila ráno. Goliáš je prostě neřízená střela a holky nejsou lepší. Díky za dobré zprávy.

  12. Kde se dá koupit ten krásný potah na žehlicí prkno?
    „Já tak ráda vstávám!“ – malé dítě v jedné větě, ta dychtivost, co přinese nový den :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN