BTW: Červená knihovna

Ležím v úkrytu pod kuchyňským stolem své lipnické prababičky a nevnímám své okolí. Nemůžu, protože čtu. Je mi dvanáct a objevila jsem kouzlo světa ukrytého v malých knížkách vázaných v červeném plátně. Ano, čtu Červenou knihovnu.

 

 

Moje prababička měla těch knih asi tucet a nikdy jsem ji nepřistihla, že by je četla. Byla to osůbka laskavá, činorodá, s rozvinutým smyslem pro humor. Obvykle se kolem ní hromadila klubka vlny na pletení a bavlnek na jemné háčkování. Knížky byly uložené v košíku mezi těmi klubky a já jsem měla pocit, že čekají jen na mě.

V té době jsem doma v Praze chodila do knihovny a nosila si sedm knih týdně. Převážně knížky dobrodružné, cestopisy a naučné knihy o přírodě. Proti spletitým milostným příběhům jsem tedy neměla vypěstovanou žádnou imunitu a rychle jsem jim propadla. Lidi, jak já se nasmála!

Prababička asi měla vkus, protože děj těch svazků, které odpočívaly mezi klubky, nebyl – většinou – úplně pitomý. Ale ten jazyk! Ve spojitosti a naivitou, afektovaností a pózami hlavních hrdinů vytvářel kouzlo nechtěného a některé situace nebo dokonce citáty si pamatuju dodnes.

 

 

Například popis hlavního hrdiny – nosil kostkované sako, pumpky, měl ostře řezané rysy a placatá vlněná kostkovaná čepice dodávala jeho hlavě charakteristického rázu. Doteď si pamatuju, jak jsem málem škytala smíchy, když jsem si onoho hrdinu představila. Charakteristický ráz! To věřím!

Možná tam jsem si poprvé uvědomila, že záporný hrdina může být mnohem zajímavější než ten kladný. Ne proto, že páchá nějaké zlo, ale proto, že autorům tohoto typu románů obvykle vyšel živější a důvěryhodnější než kolikrát pitomě předobří klaďasové. Nezapomenu na krásnou, osudem nespravedlivě vláčenou Marii, zvanou panna královna. Jak si ta holka dokázala komplikovat život!

Doteď si ochraňuju tři rozdrbané svazky v památečním koutku jedné z našich knihoven. Občas je otevřu a pár stránek si přečtu. Už se nesměju, jen usmívám. Ne kvůli ději nebo jazyku, ale pro tu vzpomínku na chvilky mezi klubky pod prababiččiným stolem.

 

Tak co, také máte schované nějaké knížky, které sice už nečtete, ale prostě je musíte mít? Už jen pro ty vzpomínky? :)

 

 

Aktualizováno: 9.2.2020 — 21:09

73 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mám to, Dede, stejné. Zhruba v tomtéž věku jsem objevila u babičky útlou knížku s názvem „Ignatie“. Bylo to tak šíleně sladkobolné, že jsem to ani nedočetla a raději přesedlala na sci-fi. Takže mohu napsat, že s červenou knihovnu nemám zkušenost…

  2. Velice fajnová je červená knihovna ze série „S knížecí korunkou“. Ta novodobější německá je z doby kdy zanikalo východní Prusko. Ono to bylo na etapy – po I.WW, po II.WW . Východopruská červená knihovna nedatuje, kterou část zániku má na mysli, ale občas se to dá vydedukovat z okolností příběhu. Když se nad východním Pruskem člověk zamyslí, uvědomí si, že bylo až po okraj našlapáno šlechtou a oddaným služebnictvem. Cca v poměru jeden šlechtic ku dvěma služebníkům. Kde se tísnilo obyvatelstvo pracující na polích, těžící jantar atp. je mi záhadou. Podle všeho před I. světovou válkou ve východním Prusku člověk ani nemohl hodit cihlou, aby netrefil hraběte, hraběnku, nebo korunního prince do kokosu.
    Příběhy jsou vesměs o tom, že ti hodní buď ulili prachy do Německa a strastiplně se do Německa dostali také. Nebo o majetek přišly (zde převažují chudé, odušvnělé krásné hrdinky sirotci, nebo s přestárlými rodiči) a strastiplně se dostaly do Německa, kde pracovaly jako sekretářky, knihovnice, restaurátorky, fotografky a čekaly, kdy si je najme Geborener Deutscher – majitel Schlossu, Bergu, Herrenhausu, Hofu, či podobné pastoušky, aby zapsaly cosi z dějin, poklidily knihovnu, zrestaurovaly obrazárnu, či vyfotografovaly dotyčnou chatrč. Děj je pak veden vznešenými stezkami vyšší společnosti. Prasárny detailně popisované ve fialové sekci harlekýnek jsou samozřejmě přísně zapovězeny, neboť vyšší společnost takovým hanebnostem neholduje.
    Jediný opus, kde by člověka mohly napadnout myšlenky, že se šlechta nerozmnožuje opylováním, bylo jedno svěží dílko, kde se majorátní pán jmenoval Udo. Takže větička, kde kněžna se svým Udem vkročila do jídelny, mohla vzbuzovat jisté veselí, ale bylo to způsobeno spíše neobratným překladem, než cílenou myšlenkou spisovatele.

    1. (rofl) Ptakopysku ty jsi ale kůň! (rofl)
      Díky, že ses zastavil, tvůj příspěvek je velice nosný – německou literaturu tohoto druhu vůbec neznám a vidím, že jsem byla přece jen o něco ochuzena :D

  3. Já se takhle vracím k trilobii Jindřicha Šimona Baara – Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy .
    Četla jsem i jiné jeho knihy, ale výše uvedenou trilogii mám moc ráda.
    V Klenčí jsem byla v muzeu J.Š.Baara, našla statek Králů i statek Kliků.
    Mám Chodsko moc ráda. Také jsem střední školu vystudovala v Domažlicíh a byla tam 4 roky na intru.

    1. Mám dojem, že nejvíc knížek „svého srdce“ člověk asi najde v mládí – nebo s ním nějak souvisejí. Aby člověka něco dostalo, ale opravdu dostalo v pozdní dospělosti, kdy už má srdce obrněné zkušenostmi a často i jistým cynismem… to už chce něco silného.

  4. Když není výběr, čtu cokoliv :D . Ale spíš než červená knihovna mě v příslušném věku bavil Foglar ;) .

  5. Tak v naší rodině (ženská část!) se četla Vlasta Javořická. Mám tady snad dvacet jejich knížek, které kupoval můj mečový dědeček. Vždy na první straně je jeho „vzletně krasopisný“ podpis. Knížky jsou krásně vázané, „šedě mramorovaný“ papír desek, černý hřbet a rohy. Dědeček byl z venkova a knihy VJ jsou převážně z venkovského prostředí. Nevím, jestli je kupvoal pro sebe, pro babičku, nebo je četli oba (asi to třetí). Proč všechny skončily na chatě místo v Praze nevím, ale tam jsem je prvně začala vnímat, když si je četla maminka. Později jsem je všechny přečetla i já a půjčovaly si je moje tety a další chatařky. Také jsem byla v těch letech romantické četby a právě tyhle „vesnické romány“ se mi moc líbily. Dědeček tam měl ještě několik dalších „slaďáků“, ale ty mě nechytly. V dětství jsme s bratrem často jezdili k příbuzenstvu (odkud dědeček pocházel), a já se právě díky VJ naučila mnohem více venkovskému životu rozumět a skutečně jsem se díky jim dozvěděla a naučila spoustu věcí. Samozřejmě byla v jejich knížkách hlavní nití láska se vším všudy. Tedy ta vnucená „sňatkem spojit pole“, neopětovaná, zhrzená, ale nakonec – tedy většinou – šťastný konec. Ale vesnický rok tam plynul podle křesťanského kalendáře. Nejen osev a sklizeň polí, všechny svátky, poutě, zabíjačky, pomlázky, svatby, pohřby – prostě venkov tehdejší doby. To se mi v nich moc líbilo. Jistě, měla tam i téma bohatého továrníka, ale tyhle romány „načichlé městem“ už se mi líbily méně. Po revoluci VJ začali znovu vydávat (potomci „ze šuplíku“). Zjistila jsem, že všechny ty romány znám a mám. Jen dva, možná tři jsem neznala,tedy ani maminka ne. Tak je koupila a po přečtení dala mamince. Spolu s životopisem VJ, který také vyšel, ale ten už jsem nějak nestihla přečíst, zůstal u maminky. Jen tyhle dokoupené romány už nebyly ono. Nejen proto, že jsem vyrostla a můj život se změnil, ale četba v té nové, měkké vazbě s moderní kresbou obálky už nebylo to samé. Tenkrát mě jako mladou stará tvrdá vazba více vtáhla do děje dávného života na vesnici, děj se mi zdál víc romantický. Dědečkovy knihy si znovu přečíst mě už netáhne, ale nechám si je, i v nich je kus mého mládí.

    Naopak žádné knížky typu „Gabra a Málinka“ jsem nikdy nečetla. Co jsou Harlekýnky jsem zjistila až v Am. když jsem je vídala jako paperbacks na letištích coby „četbu do letadla“. Stačilo mi nakouknout stručný obsah na zadní straně a věděla jsem, že tohle pro mne není. Pak jednou hodně dávno se stěhovala manželova kolegyně a on od ní přinesl asi deset Harlekýnek, že prý si myslí, že by se mi mohly líbit. Tak jsem jednu zkusila, ale pět, možná deset stran mi stačilo – nebyla to Javořická :)

    1. A víš Maričko, že Javořická je nejspíš pořád hodně čtená, aspoň v naší místní knihovně. Její knihy jsou totiž vystavené v regálech v hlavní místnosti, kde si je čtenáři mohou prohlédnout, zatímco ty méně čtené knihy jsou ve skladech, kam čtenáři nemají běžně přístup, a objednávají se jen podle katalogu. Nedávno jsem si právě Javořické všimla a žasla jsem nad tou dlouhou řadou knih!

      1. Hančo, díky a to tedy koukám. Na internet jsem našla stránku (níže) a nestčím se divit, kolik knih VJ napsala. Možná vycházely už za života dědečka, jen on je buď všechny nekoupil, nebo se za ta léta poztrácely. Takže řadu z těch co tady jsou neznám. Navíc tohle jsou nějaká nová vydání, než co jsem dokupovala po revoluci. Tyhle obálky jsou mnohem hezčí s hezkými obrázky. Já už si většinu názvů románů z hlavy nepamatuji a knihy mám zasunuté někde vzadu v knihovně. Ale pamatuji se „Za pluhem“ (ten tam uvedený není, ale také vyšel), z těch na stránce uvedených jsem poznala „Zlatý ptáček“, Vlnobití“, Kletba milionů“, Míjející se hvězdy“ a „Pro peníze“. Hlavně poslední je vlastně spíše povídka, než roman o trochu hrbaté dívce, která musela „zachránit statek“ sňatkem bez lásky…tedy tak to začalo, ale…:) To se pamatuji, že to je doják. Tak kdybys náhodou chtěla některou zkusit (třeba kdyby tě zkolil chcíp). :)

        https://knihy.abz.cz/obchod/autor-javoricka-vlasta-javoricka

  6. Ešte sa vraciam s aktuálnou -od nás z N,.Zámkov sa dnes prevážala Čiňanka na inf.kliniku s respiračnými ťažkosťami.Bola pred 3 týždňami doma v Číne.No estráda,ochranné skafandre sme mali,špec.rúšky, policajti pred nami,majáky..
    A pritom ona po návrate varila v činskej reštike a bohužial je tá reštika 2 vchody od môjho domu a ja som tam jedla./ Keď prestanem písať,som obeť/

    1. Verenko, tedy tohle je vlastně vážné OT, ale tvoje poslední věta mě fakt rozesmála. Tak držím palce ať se u Číňanky potvrdí jen normální respirační problémy.

    2. Verenko, držím palce, ať má Číňanka jen obyčejnou chřipku, však je jí kolem taky dost.
      A jak říká Zana, na tebe nějakej cizáckej virus nemá – jsi žena záchrankou zocelená! (inlove)

    3. máme u nás to samé, jen to byl číňan a vaří v asijském bistru v Přelouči….naštěstí se to nepotvrdilo,jinak jsme snad byli v karanténě všichni….

    4. Verenko! Ty i z vážné věci dovedeš udělat estrádu (rofl) . Doufám, že paní Číňanka má „jenom“ zápal plic nebo astma. Ovšem to teď znamená, že musíš psát denně, abychom o tebe neměli strach! (h)

  7. Ach ženy!! To je dnes krásne.samo,že som hltala červenú knihovnu.Veď to bolo krásne.On bohatý ale utajene bohatstvo,ona krásna ale chudobná.A našli sa!! A tie prekrásne mená.Veď uznajte,ako by to bolo,keby sa utajený boháč volal Lojzko Petržlen-ale Čermák,sportsmen a boháč,to je iné.OPbčas si najdem nejakú knižku/ mam to úplne vzadu v knihovničkách-som zabbelec,vpredu Balzac,Ovidius.A mám po rodičoch spústu rodokapsov.
    A spomínam tiež ako YGA na babičku a deduška,ktorí mali Svätovojtešský kalendár-tam bolo všštko,náboženstvop,poľnohospodárske rady,pranostika ,sem-tam aj drobná reklama a poviedky.Na dve nezabudnem nikdy.Jedna ako synček stružliká drevený válovček na jedlo,lebo z niečoho takého dávajú jesť deduškovi.Poučenie to malo:Otec sa zahanbil a dal starkému úctu.A druhá,ako v I.sv.vojne sa prihlásil nejaký náš vojak ako prekladateľ z gréčtiny.A vedel len starogréčtinu.začal veršami,ten to pochopil a odpovedal tiež veršami avymyslené áinformácie hovoril štábu.Veľa som písala-končím ako tí dvaja:Pútnik odkáž lakedemonskym,že mi tu mrtvi ležíme…

    1. Verenko! (rofl) S těmi jmény máš naprostou pravdu… továrník byl zásadně něco jako Skála nebo Rovenský :D
      Pamatuju se na jednu knihu, kde se mladší šlechtická dcerka vzbouřila a odmítla se nechat nazývati Kateřinou a trvala na tom, že bude Řina :D (k velkému pohoršení rodiny a příbuzenstva – byla mi sympatická. A ne, nebyla to hlavní hrdinka příběhu!)
      A byla-li poněkud patetická hlavní hrdinka Marie, pak vždy Marie… nikdy Maruška nebo Márinka… o Máničce ani nemluvím :P

      1. Ech, moje prababička prý byla vášnivou čtenářkou červené knihovny. Když se jí narodily vnučky, tj. moje máti a teta, tak si prosadila, že se budou jmenovat Ema a Marcela, jména to jejích oblíbených hrdinek (rofl) (rofl) (rofl)

  8. Já mám ještě pořád po mamince celou sérii knížek od Jaromíry Hüttlové (např. Jarka a Věrka a kamarád Ivan, Evka jede z Indie, Majka cvičí čtvrthodinku, Trojlístek z Doubravic a několik dalších). Možná je někdo znáte. Není to červená knihovna, je to četba pro takové trochu větší holky – protagonisté jsou vždycky studenti tehdejších (30. léta) gymnázií (osmiletých). Je to taková nenáročná a pěkná četba, žádný kýč, ale z dnešního pohledu je to samozřejmě naivní. Maminka mi je dala, když jsem byla v tom věku, a mně se strašně líbily, mimo jiné i proto, že časově odpovídají dětství a mládí mé maminky, a já jsem si představovala, že ona právě takhle žila. Nedokázala jsem se jich zbavit, nejen, že je to vzpomínka, ale taky proto, že jsou krásně vyvedené.
    Jako holka jsem hodně četla, věčně jsem byla v knihovně a přečetla jsem kdeco – dobrodružné, dívčí, scifi, prostě co mi přišlo pod ruku. Gabru a Málinku jsem samozřejmě taky četla, vždycky jsem si tak představovala, jak to vypadá ve Štítné nad Vláří, ten název mi přišel doslova magický. Vůbec bych to nepovažovala za brak nebo červenou knihovnu. Naopak Káju Maříka jsem nikdy nečetla, toho znám jen z vyprávění, nevím, jestli se k němu ještě někdy dostanu.

    1. Tapuz, mám dojem, že něco takového bylo u babičky.
      Pamatuju si na knihu, která se jmenovala Sestra Marina a bylo to o mladé ženě (buď ze společenské smetánky, nebo dokonce urozené, nevím), která chtěla být zdravotní sestrou – tehdy samozřejmě řádovou. Utekla z domu, pracovala inkognito v nějakém špitálu a nakonec dostala choleru. Vůbec si nepamatuju, jak to skončilo, jestli tam byla nějaká romantická zápletka, ale vím, jak na mě jako na holku zapůsobila ta cílevědomost, s jakou šla za svým, i když se jí to málem nevyplatilo. Líbilo se mi to… :)

      1. Dede, tohle já zrovna neznám, ale myslím, že je to od té samé spisovatelky, jen pro trochu starší děvčata. Ona ta paní JH psala celkem asi pod pěti různými pseudonymy a napsala desítky knih, skoro stovku. Měla je rozdělené pro různé věkové skupiny – na těch knížkách bylo dokonce vyznačené, pro jaký věk jsou vhodné. Některé spadaly i do červené knihovny. Nuž, byla metodická – byla to gymnaziální učitelka. A navíc byla ještě překladatelka, ale co překládala, to nevím. Při té obrovské produkci a komplikovanosti s těmi různými pseudonymy se ta dáma v životě určitě nenudila :D .

  9. Pár knížek typu červená knihovna, půjčených od kamarádky, jsem četla, ale žádný velký dojem to na mě neudělalo. Názvy už si nevybavím, jen Srdéčko v pasti mi utkvělo. :)
    Jo to Mitchellové Jih proti Severu (přelouskala jsem to poprvé dokonce ve slovenštině jako Odviate vetrom) jsem byla schopná číst pořád dokola a citovat celé partie.
    Harlekýnku jsem přečetla všeho všudy jednu – a ten děj byl tak strašně předvídatelný, že mě vůbec nebavila.
    Ze starých knížek, které opatruji jako oko v hlavě, mám po tatínkovi jeden svázaný ročník Malého čtenáře (rok 1930). Byl to sice časopis spíš pro kluky, což mi nijak zásadně nevadilo, protože tam vycházely převážně dobrodružné příběhy na pokračování. Nejraději jsem měla Lovce slonů, příběh z búrských válek, přestože skončil špatně. Anebo povídku Za ztraceným otcem. Po tatínkovi mám ještě knížku Pes druhé roty od Františka Langra. Tam naštěstí pes se svým pánem, legionářem, statečně a úspěšně absolvoval cestu ze Sibiře až do Čech. A jak to píšu, vzpomněla jsem si ještě na jednu oblíbenou prvorepublikovou knížku, tentokrát echt holčičí – Z deníku malé Věrky. Něco jako Škola základ života z pohledu studentky gymnázia. Tu, bohužel, nemám, ale – mohla bych si udělat radost a koupit si ji. V antikvariátech ji mají!

    1. Odviate vetrom jsem četla mnohokrát a doteď si pamatuju, jak jsem byla ze Scarlett rozpolcená. Dokázala hodně, přežila, postarala se o rodinu… ale nedokázala jsem jí odpustit tu lhostejnost k vlastním dětem :)
      Četla jsi to pokračování od jiné autorky?

      1. Jmenuje se myslím Scarlett- a tam mi připadala jako hrdinka ucelenější. Zralejší. A vlastně nešťastná a ke spoustě věcí méně lhostejná.

      2. My máme někde zasuté oba díly Jihu proti Severu. Četla jsem několikrát, film mi s mými představami moc nekorespondoval.

      3. Pokračování jsem četla – nebylo to špatně napsané, ale už to nějak nebylo ono, i když se autorka snažila zachovat styl i charaktery. A happyend – no nevím, jestli by si zrovna tohle Margaret představovala, a mně, ačkoliv mám všeobecně ráda dobré konce, tak úplně neseděl.

  10. …osudem nespravedlivě vláčenou Marii…

    Vzpomněla jsem si na jinou královnu Marii, která opravdu panna nebyla, protože měla syna, pozdějšího krále Jakuba I., navíc svého manžela dala velmi pravděpodobně zavraždit. A život si komplikovat dovedla opravdu pořádně, až ji to stálo její korunovanou hlavu, o kterou ji nechala připravit její sestřenka Alžběta.

    Jinak červená knihovna se u nás opravdu nevyskytovala, protože máma byla vychována v tom, že je to nevýslovný brak. O to raději jsem četla (aniž by mi to rodiče kdy dali k dispozici, tedy ke čtení) Mayovky.

    A ještě někdy v 8. třídě se u našich děvčat ve třídě rozvinul pisatelský talent. Psaly jsme do sešitů A5, na jeden sešit zpravidla vycházel jeden příběh Vždy šlo o zamilovaný románek, kdy se dívce brání v lásce k jejímu chlapci a vše vždy dobře dopadne. Jen já jsem (společně s kamarádkou) psala „Černého Mustanga“…., ale za to na stroji. Ještě to doma někde mám. Asi jsem byla nějaká divná.

    1. Apino, nebyla jsi divná – když jsem já psala svůj první příběh (rukou a někdy v šesté třídě), byla to pirátská dobrodružství:)) Mě zase třeba úplně minuly dívčí románky – pokud v tom tedy nebyl kůň (určitě jsem minimálně jeden takový četla, jen si teď vůbec nevzpomenu, o čem jiném byl než že tam byl ten kůň:))

      1. Dívčí románky jsme přečetla tři. Dva byly o koních. Dívka v sedle a Léto, jako když vyšije.

        1. přesně tak Matyldo a tyhle dvě knížky chráním a i přes matčiny protesty, jsem je nikdy neposlala dál….

  11. V mládí jsem přečetla všechno, co i přišlo pod ruku. Takže i červenou knihovnu. I tu Sextánku :D (mám ji ještě doma). A taky Svéhlavičku- úctyhodných asi pět dílů – a spoustu ostatních. Před pár lety mi známá nosila z knihovny vyřazené Harlekýnky a pod. Ukládala jsem je s vědomím, že až se na ně trochu zapomene, poletí do sběru. Ale když mi zemřel manžel, přečetla jsem je všechny. Potřebovala jsem prostě nemyslet a tohle byl způsob. A od té doby je zas nemusím. Jo, ke Gabře a Málince a Kájovi Maříkovi se vracím dodnes

    1. Lído – a ostatní – i já jsem zjistila, že jsou chvíle v životě, když člověk potřebuje číst a moc nemyslet, takže i já jsem přečetla svůj díl romantických knih. Jen to byly knihy, které tak na první pohled nevypadaly :D Některé byly opravdu dobré, ale to jsem zjistila, až když jsem začala vybírat autorky. nebylo jich moc (proti vydávanému množství), ale byly. Obvykle se poznaly podle toho, že měly smysl pro humor :P

    2. Jééé, Svéhlavička,tu mám ještě někde doma. Dostala jsem ji jako dítko od tetičky a pilně si přečetla o výchově dívek v českých zemích. Eliška Krásnohorská v době proudu českého vlastenectví napsala román dobový pro dívky,předlohou jí byl německý originál,přepsaný pro českou společnost.
      V době mého dospívání jsme hltaly vše,co se dalo přečíst a výběr opravdu nebyl. Romány, např. Jak se kalila ocel, Rudá záře nad Kladnem,tak takových knih bylo dostatek,bohužel nenadchly.:-) Knihy vydávané v „KOD“ máme ještě u syna,to byla jeho vášeň a moje taky.

    1. Ygo, je tam u vás moc hezky :) Já zatím odolávám a nefotím další a další polomy, které na svých vycházkách po Sabině nacházím… :(

  12. Babička mě posílávala pro vajíčka k paní Balzerové, která bydlela až kus za vesnicí. Touto cestou si také vyměňovaly četbu. Jednou jsem do košíku k vajíčkům vyfasovala knížku s poutavým názvem – Tarzan a bílá otrokyně. Kus jsem cestou zpět sice učetla, ale doma mi ji babička rázně zabavila a na mé dotazy co je to otrokyně a proč bílá, stavěla se naprosto hluchou. :D

    1. (rofl) Tak to bych si asi nedala pokoj, dokud bych to nezjistila (rofl) I když… ono přejít přes zkušenou babičku není jen tak… :)

  13. Ovšemže je mám ještě schované. Gabru a Málinku, Káju Maříka, Babičku. Měla jsem ty knížky ráda a četla je pořád dokola. Všechny díly. První díly K.M. si vytáhnu zpod postele někdy ještě teď. Je to klidné, příjemné čtení, žádná zloba, hroutící se osudy, zločinná je jenom teta kovářka, co vyžíná trávu v lese v místech, kde nemá
    .
    Červená knihovna byla v ranném dospívání moje prázdninové čtení, neb ve vedlejší chatě bylo tohoto literárního žánru na poličkách pár metrů. Nijak se za to nehanbím, k určitému věku tahle, ehm, romantika patří. Pak jsem si představovala, jak jsem blond a silné paže doktora Roberta mě konečně objímají. Jsme svoji! No řekněte!

    1. Nikdy jsem se nepřiměla zahrnout do oblasti brakové literatury Káju Maříka a Gabru s Málinkou :D Na to jsem to měla moc ráda, hlavně Káju (první dva… tři díly, dál ne). I když… jak si vzpomenu na Gabru a její kozu, musím se smát :D

  14. Mám – mám po stařečkovi čítanku! Taková hnědá knížečka velikosti A5. Bylo tam všechno – náboženství, zemědělství i krásná četba (nod) . Ještě ji mám schovanou!

    Co se týká Červené knihovny – taky se mi něco dostalo do ruky, a jelikož já vždy četla všechno, i to jsem přečetla. Nejvíc mi utkvěla v hlavě knížka o bohaté dívence, jež byla docela nedotčena pádnou výchovnou rukou a posléze byla poslána do dívčí školy, kde ji taky moc neumravnili, až nakonec se ji ujala tetička a jakž takž ji obrousila, i když „… ze všech plesů pražských se mi líbil pouze maškarní, neb tam jsem zase mohla býti sama sebou!“ (volná citace). Na této knížečce mne zaujalo hlavně to, že nakonec neskončila sňatkem hlavní hrdinky (i když milostný příběh tam byl, ale vedlejších postav), ba ani výhledem na něj! (rofl)

    Jinak už dávno se chystám napsat studii hrdinek knih Nory Roberts (rofl) (chuckle)

  15. Jsem vyznavačkou technické sci-fi v původním smyslu slova. A očekávám, že se příběh bude svižně vyvíjet. Ozkoušela jsem pár růžových knížek, ale když jsem zjistila, že se tam pořád jenom kouká a čeká až tomu druhému něco dojde, vzdala jsem to. Myslím, že výjimkou byl Zane Grey, toho tenkrát babička pro mě někde půjčila. A toho jsem přečetla, tam totiž byli koně :D
    Ale to neznamená, že nemám doma několik opravdu starých knížek, které si občas zkontroluju, nebo si k nim dojdu pro trochu lepší náladu. Jen prostě nejsou růžové ;)

    1. Probůh, neříkej mi, že Zane Grey je červená knihovna! V tom případě se mezi její čtenáře hrdě hlásím. Zane Greye jsem milovala (těch koní! :D )

      1. Dede, měla jsem tu dvě jeho knížky v českém překladu -„Zálesák“ a „Navzdory dálkám“. Dal mi je kdysi bratr a teď už nevím v které jsem se při čtení děsně chechtala. Když sem na Fl. (vždy na 2 měsíce) začal jezdit bratranec, půjčila jsem mu je (protože jsem v jeho kempu viděla, že tam má jednu jeho knihu z knihovny – tedy v originále). Přijel k nám zase po dvou týdnech na víkend, tak jsem se ptala, jak se mu to líbilo. A prý to byla děsně zastaralá čeština, nedalo se to číst. Tak se ptám, jestli je přivezl zpět. A on, že je rovnou vyhodil, protože přeci ani já už tohle číst nebudu a nemyslel, že to budu chtít vrátit. On je jinak fajn, ale v tu chvíli jsem myslela, že ho přetrhnu. Jenže ani to by mi knihy nevrátilo! On si tu vždy z návštěvy odveze nějakou manželovu knihu na čtení, ale vždy ji zase poctivě, tak nevím, co ho to zrovna u těch mých napadlo. No jsou pryč a možná měl bratranec pravdu, asi bych je už znovu nečetla. Ale vyhodit je nemělo být jeho rozhodnutí.

        1. Hlavně to nebylo jeho právo…
          Já už bych ho teď taky nečetla, ale měla jsem ho jako holka moc ráda a četla všechno, co jsem v knihovně našla. Svoji jsem měla snad jen jednu… nějaký ztracený nebo zapomenutý dopis? Nevím.
          Jo a taky jsem strašně ráda četla Louise L’Amoura (asi to píšu špatně)

  16. Dodneška mám ráda Mrštíkovu Pohádku máje a Pohorskou vesnici i když to není červená knihovna. Za našeho mládí se daly sehnat knížky hlavně v socialistické provedení

    1. Maruško, knížky, které osloví tvoje srdce, si svým způsobem nevybíráš – prostě si tě najdou:))

  17. Tak tohle mne minulo…doma nic takového nebylo…to až později,když si mamka se sousedkami mezi sebou začaly půjčovat Večery pod lampou a Harlekýnky, časopisy a tak…mamka si to čtivo šetřila na víkend, já to přejela během chvilky..šílený to bylo. Všechny ty švadlenky, zhrzené milenky, odkopnuté hodné holky, padlé děvy ve finančních problémech … vždycky jsem si vybavila tu Saturninovu kancelář, kterou měl s dědečkem svého zaměstnavatele a když mi naskočilo: SETAPOUCH! rvala jsem si pěst do pusy, abych neřvala smíchy…pak natočil Tim Burton svou Mrtvou nevěstu a já u ní seděla tiše a z očí mi padaly slzy, větší jak „hráchy“ a přiznám se, padají stále,kdykoliv si ten film pustím…

    1. Harlekýnky jsem nikdy nečetla o vlastní vůli – propadla jsem jim jen jednou. To jsem byla s dětmi v ozdravovně (pustina někde v Jeseníkách, neměla jsem tam auto) a bylo to na tři týdny. Po týdnu mi došlo vlastní čtení a trpěla jsem jak kůň. Místní knihovnička pro matky (otcové se tam nevyskytovali:)) zahrnovala pouze Harlekýnky… nevím, o čem to bylo, ale přečetla jsem všechny! :D

  18. Byla doba v mém dospívání, kdy jsem tyhle ženské romány milovala a ten nejoblíbenější jsem měla na chalupě, doufám, že ho ségra nevyhodila.
    S Harlekýnkama mám jednu krásnou vzpomínku – seděli jsme tenkrát na jezu v Radošově a pekli kuřata. Což je nad ohněm velice dlouhá záležitost. Holky si při nákupu jeden výtisk koupily a potom to při vaření předčítaly. Tím znechutili pánskou polovinu tábora, která si představovala, že v klidu sem tam hodí do ohně pár šišek a bude klid. Kluci skučeli jak sibiřští vlci a holky přidávaly na síle a provedení četby. Kuřata se pomalu pekla a sluníčko pálilo a byl to krásný den.

  19. V mém rodném městě jsem měla prázdninovou kamarádku z Prahy, Jiřinku,jejíž teta byla neprovdanou učitelkou s vlastním domečkem v naší ulici,který ve svých útrobách skrýval nepřeberné množství těchto červených knížek. Obsahem byly příběhy, kdy Ona byla bohatá nebo On,protějšek pak byl nemajetný a po veškerých nesnázích se vzali. :-)Tajně jsme je hltaly a tajně vracely na svá místa.Taková „Sextánka“,to byla romantika! A ten vytříbený jazyk! Okvětní plátky jejich růžových líček a ostře řezané profily mužů apod. (rofl)
    Nezapomenutelné! A co teprve všechny ty indiánky a rodokapsy, to bylo taky prázdninové rodeo,zase na jiný způsob! :-)

    1. K Rodokapsům jsem se dostala vlastně až po revoluci, kdy zase začaly vycházet – na chalupě jsem našla snad jen tři sešity (samozřejmě jsem je četla:)) Milovala jsem taťkovo Malého čtenáře a Rychlé šípy :)

  20. Moje teta měla uložené časopisy z první republiky Večery pod lampou“ a mě je půjčovala. I červenou knihovnu jsem četla a taky to na mě nezanechalo následky. :)

    1. Maruško, pokud je člověk aspoň průměrně inteligentní entita, může číst romantické příběhy bez nebezpečí :D

  21. Mám doma po babičce něco na ten způsob- Valentinovy ženy, nechala jsem si to kvůli krásným ilustracím. Valentin oblbuje spoustu ženských a na konci už je z toho tak otrávenej, že se zastřelí. V pubertě mi připadal děj zajímavý (i když konec přiblblý), ale vlastně na mě měl jeden vliv- stejně jako jedna z hrdinek jsem si zamilovala zářivě barevné chryzantémy. Jinak jsem harlekýnek a podobných úžasností četla málo, i když i v mé knihovně by se našel skvost po druhé babičce zvaný Dva sirotci. V pubertě jsem přečetla asi od všeho :)

    1. Knihy v sobě nesou vzpomínky stejně jako svůj děj… a jako vzpomínkový předmět vlastně nemají chybu :) Dobře se skladují a nakonec je člověk může i přečíst :)

  22. Já jsem v době kolem 18 let milovala harlekýny. Potom jsem romantické knížky dlouho nečetla, až po letech když jsem jednu dobu byla v hodně obtížné životní situaci, tak jsem je najednou znova začala číst, najednou jsem potřebovala nějaký únik, něco úplně nenáročného s předem danými pravidly a zaručeným happy endem, a opravdu mi to tenkrát pomohlo

    1. Tyhle romantické knížky jsem jako mladá téměř nečetla – připadaly mi mírně řečeno hloupé. Zato jsem četla Rodokapsy – těch měl babiččin bratr celý kufr. Ne že by tohle byla zrovna nějaká inteligentní četba .
      Ale zhruba před rokem jsem byla na operaci (nádor) a moje spolubydlící z nemocničního pokoje mi dvě harlekýnky půjčila. Přečetla jsem je a jak říkáš, taková nenáročná četba byla v tu chvíli přesně to pravé.

      1. V nemocnici se v podstatě nic moc číst nedá. Málokdo je tam v pohodě (jinak by tam nebyl), pořád se na něco čeká, člověka furt něco bolí, někdo do něj dloubá… v takovém případě je harlekýnka něco jako sice méně účinný, ale také méně návykový lexaurin :P

  23. Pár vybraných prvorepublikových také s láskou opatruju :) Ale nemám je po babičce, ale od kamaráda, který před revolucí jako politicky zcela nepoužitelný pracoval ve sběrně surovin. Tam se našly opravdové skvosty, vozily se tam celé pozůstalosti.
    V devadesátých letech jsem měla dost náročnou práci, která zahrnovala služebku Praha – Ostrava třikrát-čtyřikrát do měsíce. Jezdila jsem vlakem, první třídou. Měla jsem v té době poslední výkřik techniky – notebook Toshiba, na kterém jsem první hodinu cesty pracovala. Pak mu došla baterka. Zbytek cesty jsem relaxovala četbou nějaké úplně pitomé Harlequinky, kterou jsem před odjezdem koupila na nádraží. Vybírala jsem podle tloušťky paperbacku :) Po dojezdu do Ostravy jsem knížku zrecyklovala tím, že jsem ji nechala na sedadle. Docela by mě zajímalo, kolik z těch několika desítek škvárů si někdo ještě přečetl.Zajímavé je, že tahle spotřební literatura byla poměrně slušně přeložená (tzn. dala se číst, aniž by čtenáři vyskakovaly v hlavě komiksové vykřičníky).

    1. Harlequinky ze začátku překládala jistá známá spisovatelka sci-fi s perfektní angličtinou. Některé jsem pak absolvovala v rámci korektur. Vzhledem k duševnímu zdraví se to dalo číst jediným způsobem – první kapitola, pak poslední kapitola, pak druhá první kapitola a druhá poslední kapitola atd., až se to vítězně střetlo ve prostřed. :P

      1. Abyt, to samé jsem chtěla ráno napsat taky (o těch překladech), prý těch tímto způsobem si přivydělávajících dobrých spisovatelek bylo snad i víc, ale podrobnosti nevím.

    2. Renato, tohle jsem dělala, když jsem ještě dojížděla do Prahy na tiskovky. Obvykle jsem jezdila ze Smíchova a tam byl dlouhá léta antikvariát. Ceny knih byly obvykle nižší než ceny časopisů a taky jsem tam četla kde co :) Některé jsem nechávala ve vlacích, jiné mám pořád ještě doma a přemýšlím, že by mohly naplnit nějakou knihobudku :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN