ROZCESTNÍK – 814151: Jak se kde jezdí – Země bývalého SSSR a Balkán

Po severoamerickém kontinentu se přesuneme k nám bližším zemím, kam bychom i dokázali dojet vlastními vozy. Kdybychom se o ně nebáli.

 

Poslední roky jsem začal objevovat více zemí bývalého sovětského bloku (Ukrajinu, Gruzii, Moldavsko) a země Balkánu (Makedonie, Albánie, Rumunsko). Ne ze všech mám řidičskou zkušenost, ale i znalosti z těch zemí, kde jsem řídil je přenositelná i na ostatní země. Ve valné většině platí, že jedete, tak jak vidíte. Zapomeňte na většinu toho, co znáte z autoškoly, nekoukejte na tachometr nebo na čáry, zajímá vás jen to, co se děje na silnici. Ten důvod tam je celkem jasný, protože na silnicích se tam toho děje opravdu hodně a tím nemyslím jen divoké řidiče. Na silnicích se odehrává celý život!

Rynek před nádražím ve Lvově

 

Zásadní změnou pro českého motoristu jsou zvířata. Krávy, co stojí na silnici a vaše auto je jim úplně ukradené, divoké koně, co se vyřítí z lesa a přeběhnou silnici, ve vesnicích pak kuřata, prasata nebo stáda ovcí a koz.

Koločava, běžný provoz

 

Jak se vyhnout protijedoucímu náklaďáku, když po silnici pochoduje 5 krav vám asi v autoškole neřeknou.

Dopravní situace (Ukrajina, silnice Svalyava-Perechyn)

 

A ke zvířátkům pak přibývají lidi. V chudších zemích každý auto nemá, a tak se dopravuje, jak umí. Nejstarším provedením tohoto je koňský povoz, s kterým se obsluha nebojí jet ani do centra krajského města v noci, bez odrazek či jiných reflexních prvků. Ještě pokud možno na něm veze lešenářské trubky, které čouhají metr za povoz. Modernější variantou jsou podomácku postavené traktůrky, které jsou stejně rychlé jako ty povozy, jen víc smrdí a rachotí, ale zas více uvezou. Je tam ale naděje, že už mají i nějaké světlo.

Všechno jezdí, co kola má a všechno uveze.

 

A nakonec individuální chodci, cyklisti a mopedisti (mopedy, staré motorky či skútry, také často s chatrným osvětlením). Např. v Albánii je enormní množství cyklistů bez odrazek jezdících v noci v protisměru, to rozhodně tříbí smysly.

Převoz kola v Korolevu

 

Samtredia, Gruzie

 

Vozový park

Ani vozový park není úplně takový, jak jej známe. Předně poznáte, že v těchto zemích nemají žádné emisní normy. Na to vám stačí stát u silnice a nadechnout se všech těch zplodin. Auta jsou často velmi stará, obvykle jde o ojetiny dovezené ze západních zemí, případně výrobky ještě sovětských automobilek, které jsou neustále udržovány v provozu.

Tunning (Akhalkhalaki, Gruzie)

 

U aut se neřeší, jestli jim něco chybí (jako světlo, blinkr, střecha nebo dveře), hlavní je, že jedou. Velice populární jsou automobily značky Mercedes a BMW, staré tak 20 či klidně 30 let.

Drsňák (Batumi, Gruzie)

 

Mít mercedes je pocta, bez ohledu jak starý a v jakém stavu, v takové Albánii už jezdí mercedesů na obyvatele pomalu víc než u nás Fabií. Zato v Gruzii zas najdeme docela dost aut dovezených z Británie, i s řízením napravo.

Nákupní taška z Anglie dovezená do pravostranné Gruzie, Batumi

 

Dovoz je to, co obyvatelům značně prodražuje kupní cenu vozidla, takže takové auto musí jezdit co nejdéle. Další jsou lokální daně a cla, které země zavádějí, protože nechtějí být šrotištěm světa, ale ty pak značně převyšují hodnotu vozidla a chudším lidem jinou alternativu nedávají.

Mr.Bean, Užhorod, Ukrajina

 

Protipólem jsou pak velmi luxusní vozidla, mnohdy se zatmavenými skly dávající na obdiv, kdo tady má peníze.

Mafián u mekáče, Kutaisi, Gruzie (ovšem ta značka…:))

 

Samotnou kapitolou jsou nákladní auta a autobusy. Nejen, že převáží všechno, včetně lidí a zvířat, ale také jim náklad mnohdy přesahuje přes okraj. Jde často o velmi pestrý, a ještě starší vozový park, protože stará sovětská technika přežije všechno. V případě nákladních vozidel obvykle i bývalá vojenská technika a podle její četnosti někdy zaparkované i na zahradách vesnických chalup, tipuji, že si hoši z vojenské služby někdy přivezou „suvenýr“.

Do lesa suvenýrem z armády. Koločava,Ukrajina

 

Autobusy se dělí na několik kategorií. Nejluxusnější jsou autobusy soukromých společností, které provozují dálkovou a mezinárodní dopravu, často jde i o zájezdové autobusy. Tyto se drží jen hlavních tras a nejlepších silnic, jejich kvalita bývá srovnatelná s našimi žlutými autobusy, někdy i lepší (např. noční autobusy se sklopnými sedačkami).

Pak lokálně dálkové autobusy, provozované nějakým soukromníkem, co jezdí s jedním autobusem. Jde většinou o staré Ikarusy, případně Setry. Dýchá z nich duch dálek sedmdesátých-devadesátých let, ale slouží dobře a jízda v nich je vcelku komfortní, jen klimatizace už funguje spíše jako rozprašovač alergenů.

MHD – Skopje

Obvykle však do nich nejde nastoupit bez místenky. Ale hlavní páteří silniční osobní dopravy jsou tzv. Maršrutky (v zemích bývalého SSSR), maxitaxi (Rumunsko), Servis (arabské země) nebo jak označuje google „sdílené taxi“.

Maršrutkové nádraží, Tačiv, Ukrajina

 

Tyto jezdí po dané trase, nicméně zastávky nemají pevně dané. Velikostí jde buď o větší dodávky VW Transporter či Mercedes Sprinter v úpravě na co nejvíce sedadel nebo minibusy ISUZU či Etalon v zemích SSSR. Jízdné je nízké, jízdní řád teoretický, ale heslem je „vždycky se vejde ještě jeden“.

My to vzdali, ale odvážní se vešli (Dilove, Ukrajina)

 

Na cestě

Vesnice se obvykle dělí na ty, které pomalu vymírají a když jimi projíždíte, tak máte problém vidět živou duši a na ty, které žijí hodně, včetně hrajících si dětí a domácích zvířat, a to vše na silnici. Místní řidiči však na vše dokáží reagovat a projet nějakou vesnicí 80 jim mnohdy nedělá problém. Vesnickým samosprávám občas ti divocí řidiči vadí, tak, nezávisle v jaké zemi, přichází s jediným ekonomickým řešením: Retardéry / příčné prahy.

To, co u nás známe z obytných čtvrtí, postranních ulic a pár velkých ulic v Praze toto nemá problém vesnice položit na hlavní dopravní tepnu a třeba na tři místa. Kvalita řešení odpovídá ceně. Někde to jsou levné plastové příčky, někde jsou retardéry ze dřeva, občas i z asfaltu či betonu. To však po čase nebaví samotné řidiče, a tak se u déle stojících retardérů objevují vyříznuté díry přesně pro projetí kol auta.

V těchto zemích se však nebojte brát taxíky nebo stopovat. Na exponovaných místech (u nádraží obvykle) vždycky stojí nějací dodávkáři co hledají pasažéry. Stačí se domluvit kam, za kolik a jestli se čeká na další (a pokud jo, o kolik cena klesne). Pokud budete stopovat nezapomeňte řidiči dát „dýško“ jako byste jeli autobusem.

Mnohde však retardéry nepotřebují, protože stav silnice je takový, že po ní rychle může jet jenom tank. V tom speciálně vede Ukrajina.

Korolevo, Ukrajina

 

Sice se Ukrajina aktivně snaží opravovat silnice, tak celkový dojem zanechá takový, že budete rádi za to co máte v ČR. Když se na Ukrajině opravuje silnice, tak jen v jasné stopě, pouze pro auta. Už zastávky autobusů a chodníky zůstávají děravé jak řešeto, plné bahna, a po dešti i kaluží. Stejně tak odstavné pruhy, pokud tam nějaké jsou, protože nový povrch často vyvýší nad ten starý. Na silnicích nižších tříd se však obvykle můžete spolehnout na to, že z vás auto vymlátí duši. Problém je však nekonzistence, takže i na dobré silnici se náhle objeví díra jak po granátu.

V Gruzii pro změnu silnice vyšších tříd mají buď celkem obstojný záplatovaný povrch nebo žádný. Takovým povrchem je pak jen bahno, prach nebo štěrk. Když do toho člověk vjede, tak to vypadá děsivě, ale jede se po tom mnohem lépe než po rozbitém asfaltu.

Z asfaltu je bláto, Tabatskuri, Gruzie

 

V horských částech Gruzie se však potýkají s častými sesuvy půdy, takže se klidně může stát, že se silnice na několik dní uzavře, než ji zpod hory zas vykopou.

Za moment vám vykopeme silnici (Ushghuli-Mestia, Gruzie)

 

Na Balkáně, tam kde nesněží, mají obvykle dobrý povrch hlavních silnic. Asfalt vydrží dlouho a díry se záplatují, i když nerovnoměrně. I tam se ale může stát, že dobrý povrch najednou z nějakého důvodu na několik kilometrů zmizí. Na okreskách je to opět ruská ruleta a bohužel v mapách jsou často silnice, které buď neexistují nebo to jsou obyčejné cesty. Nové dálnice jsou však ve špičkové kvalitě.

Obecně dálniční síť však není v těchto zemích nijak rozvětvená. Jde většinou o izolované úseky nebo jen poslední míle do velkých měst. Absence dálnic se na hlavních trasách řeší předjížděcími pruhy, které se často střídají. Velmi obvyklý model (který je i v Rakousku a USA) jsou tři pruhy z nichž dva jsou v jednom směru a ten druhý v protisměru není oddělený dvojitou plnou čárou, ale povoluje předjíždět tím prostředním pruhem. Na dlouhých klesáních je to velmi příjemná věc, když pod vámi jede kamion, kterému STK propadla s rozpadem sovětského svazu a brzdí vším co má po ruce.

Silnice se třemi pruhy

Extra kapitolou jsou kruhové objezdy. Na nich pravděpodobně žádná pravidla neplatí. Fungují stylem „vjeď-vyjeď“ a koho je víc, ten má přednost. Velmi často se stává, že vznikne „hlavní proud“ vjíždějících a vyjíždějících a ten se hrne kruhovým objezdem a ostatní mu dávají přednost. Ano v mnoha zemích platí pravidlo, že na kruhovém objezdu se dává přednost „zprava“, ale tady jde o naprostý zákon džungle. Aby toho nebylo málo, tak se do toho často přimíchají chodci a cyklisti, kteří tím provozem přechází či přejíždí napříč.

 

Rychlostní limity

Rychlostní limity jsou také zajímavá kapitola. Většinou je totiž nikdo nedodržuje, ale snažíte se je alespoň přibližně vnímat. Když je někde 70, tak to většinou nic neznamená, kdy 50, tak už záleží, jestli u toho je nakreslená škola nebo zvíře a zpomalíte na těch 80. A pokud tam je 30 nebo 20, tak už hledáte příčné prahy nebo jiné zrady. Tohle platí ve většině takových zemí, až na Albánii. Ta se rozhodla vytvořit absurdně paranoidní rychlostní limity, aby byl vinen prakticky každý. Takže základem je 40 v obci, mimo obec 80 pokud nejde o hlavní tepny, pak 90 a na dálnicích 110, což je ale obvykle sníženo značkou na 90 (ale viděl jsem i zvýšení na 120).

A to je základ, podél silnic se všemožně vyskytují značky 20 a 10, dokonce na nájezdu na dálnici mají mnohde dvacítku. Tyto rychlosti samozřejmě absolutně nekorespondují s tamním provozem, který je většinou buď velmi svižný nebo naopak se tam někdo projíždí extrémně pomalu po kraji (třeba 50 mimo obec bez omezení). A obrácený extrém je Ukrajina, kde narazit na značku omezení rychlosti je obrovskou vzácností (spíš se vyskytují u celnic a kontrolních bodů).

Stacionární radary jsou také většinou vzácností, většinou měření rychlosti má zajišťovat policie. Ta většinou okolní provoz vůbec neřeší a pokud někoho hledá, zastavuje úplně každého. Bývá zvykem, že má policie na některých místech kontrolní body se závorou. Tam každý musí zastavit a ukázat doklady (jde většinou o místa poblíž hranic, ale nejen tam).

Měření rychlosti je spíše raritní věcí, ale děje se a vzhledem k tomu, že nad limit jezdí úplně všichni, tak klíč výběru policisty je dost subjektivní, někdy i protože jede podezřele pomalu nebo dává často blinkr (symbol cizince). Proto je také lepší mít v takových zemích spíše půjčené auto než své. Registrační značka západní země na policajty často působí jak hadr na býka, pak vás zbytečně kontrolují a různě naznačují potřebu úplatku.

Kontrolní bod mezi Zakarpatskou a Lvivskou oblastí, Ukrajina

Zajímavou podivností je Gruzie, kde policajt má puštěné majáky pořád, prostě protože je ve službě. Často jen stojí u silnice a kouká do mobilu, ale maják mu běží. V Gruzii taky naprosto běžně auta předjíždí blikající auta policejní.

 

Hraniční přechody

Nepříjemnou součástí zážitku jsou však hraniční přechody. Tady musím říct, že na Balkáně toto funguje slušně. Policajti se nijak moc nezdržují, zkontrolují pasy a jede se dál. V rámci zemí bývalé Jugoslávie nejde o nijak dlouhá čekání ani (nyní) nějaké dohady s celníky. Dokonce, pokud třeba chcete přejít pěšky nějaké pohoří do jiné země mimo hraniční přechod, případně na kajaku plout po řece, která tvoří hranici a využít oba břehy, tak stačí záměr den předem ohlásit na policejní stanici a po překročení se zaregistrovat v nejbližší obci (případně ukázat pas a registraci hlídce).

Navíc občané ČR do Albánie a Makedonie mohou cestovat pouze na občanský průkaz. Do Kosova jen pokud má v sobě biometrické údaje. Ani přechody z Balkánských zemí do EU nejsou nijak dramaticky dlouhé, pokud není nějaká dopravní špička. Na menších přechodech jde o čekání do 1 hodiny, sic už tam proběhne třeba kontrola policejním psem.

Hraniční přechod Ukrajina-Moldavsko

Horší to je v zemích bývalého SSSR. Tady nikdy nevíte, čekání bývají nekonečná, pokyny celníků až protichůdné, občas je nutné i jít do nějaké budovy něco vyplňovat, dostávat lístečky, které se pak odevzdávají o budku vedle. Toto pak může trvat hodiny. A nejhorší je přejíždět autem z exSSSR do EU (Ukrajina, Bělorusko). Tam si můžete počkat klidně 10 hodin jako nic. Ale ne na výstupu, ten bývá většinou rychlý (akorát ucpaný frontou na vstupu), ale na vstupu.

Především slovenští celníci (ale i polští) se chovají opravdu arogantním způsobem. Všechno dělají úmyslně pomalu, prohledávají každou škvíru, někdy nutí posádku stát s rukama na kapotě auta, řvou na ně apod. Docela dobré je sledovat změnu přístupu celníků, pokud na ně promluvíte česky, najednou pro ně nejste ten východní póvl. Výjimkou jsou přechody Ukrajinsko a Rumunsko-Maďarské, kde čekací doby nejsou tak dlouhé a přístup je většinou bezproblémový, důvodem je početná společná menšina na obou stranách hranice. Přesto je lepší tyto hranice překračovat pěšky, vlakem nebo letecky (autobusem to může být o něco rychlejší než autem, ale obvykle ne o moc).

 

O zážitcích z takových zemí se dá popsat mnoho, myslím, že kdo už nějakou takovou „svéráznější“ zemi navštívil, ví své.

 

Aktualizováno: 3.2.2020 — 16:24

24 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Velice zajímavé a skvělé fotky. Nikdy jsem v těchto místech nebyla. Nejhorší silnice jsme zažíli v býv.Jug. někdy v polovině 70.let. Plánovali jsme tenkrát jet z Anglie (přes Řecko) až do Turecka, manžel mi chtěl ukázat Istanbul, kde už drive byl. Ovšem v Jug. to byla na silnicích (kvalita, navíc samé úzké serpentýny a kříže po trageiích na každém půl km.)taková hrůza, že mi druhý den dlouhé jízdy praskly nervy, odmítla jsem jet dál. Otočili jsme se a místo do Turecka jsme jeli do Prahy (k maminčině radosti – a mojí též). Dneska už by mě na podobné cesty (a nejen na ně) nikdo nedostal. Ovšem takhle „pohodlně zproštředkované“ zážitky jiných – ty čtu moc ráda a díky za ně.

    1. Taky se mi už úplně na tyhle cesty nechce, tak nějak mám pocit, že na to nemám nervy. Ale ráda bych viděla Gruzii…

      1. Dede, nejen nervy. Ale zlenivěla jsem, navíc ač nemyslím, že jsem cimprlína, přeci jen mám ráda určité pohodlí na cestách a hlavně o hygieně už mám trochu jiné představy, než „z doby chmelu“. Ale čtu o tom ráda, to ano !

        Zapomněla jsem komentovat tu značku BLB, která mě také rozesmála :). ALE až o moment později. Totiž, jak už jsem zvyklá si zkratky automaticky hláskovat (jak známo Američané MILUJÍ zkratky), tak jsem anglicky četla „bé-el-bé“ a v ten moment mi to jako „slovo“ nedošlo. Ale pak jó :))) a také se ptám, jestli pyšný majitel auta věděl, jak se prezentuje :)

      1. Dalsi uzasny clanek, Cislo. Pod tu horskou drahu se musim podepsat, i kdyz jsem v zeme byvale SSSR nikdy nenavstivila. Clanek mi pripomnel ostrov St. Thomas z karibske oblasti, kde jsme se malym mistnim autobusem nechali odvezt na plaz. Horska draha hadr! Ridic se ritil silenou rychlosti ostrovem, pri tom se bavil s nejakym mistnim, ktery stal vedle nej a stacil se vyhybat na silnici s vymoly vsemu, co mu vbehlo do cesty. Na zpatecni ceste jsme si zavolali taxika, ten jizdu prizpusobil dopravnim podminkam :))

  2. Pokud jde o zvířata na silnici, vzpomněla jsem si na zážitek z jiné části světa. To jsme si na Gran Canarii půjčili auto a vyrazili za poznáním vnitrozemí, do hor. A při vjezdu do jednoho tunýlku jsme zjistili, že ten je obsazen odpočívajícími kozami. (chuckle) Nejspíš se tam chladily před venkovním žárem. Naštěstí byly inteligentně naskládané podél zdi tunelu, takže se opatrně dalo projet. My měli zážitek, kozy nehnuly ani brvou. Už to asi měly vychytané. :)
    Díky za zajímavé i zábavné postřehy z míst, kde jsem nebyla, ani se tam nepodívám, ale ráda si o nich přečtu.

    1. Zvířátka jsou nejzábavnějším spestřením cesty, pokud se pohybují pomalu (ale ne moc, aby dokázala uhnout, což se některým líným krávám, ale prý i losům moc nechce)

    2. Když jsme u těch koz, měla jsem kdysi takový nezapomenutelný zážitek, nikoli ovšem v silniční, ale v letecké dopravě. Na let ze Soči snad do Tbilisi (to už si přesně nepamatuju, ale je to nejpravděpodobnější) napochodoval do letadla skutečně chlap s krásnou bílou kozou. Usadili ho hned do první řady, aby tam koza měla v té uličce u pilotní kabiny, záchoda a kuchyňky dost místa (na nějaké místenky se moc nehrálo, každý si sedl, jak přišel). Já jsem čuměla, ale mezi ostatními pasažéry to nevyvolalo žádnou zvláštní pozornost, takže šlo zjevně o poměrně běžnou věc. Koza absolvovala cestu naprosto s přehledem. Nikdy na to nezapomenu. Dnes už by na lince Aeroflotu člověk asi kozu nepotkal :D . Byla to doba, kdy na sedadlech mnohdy nebyly ani bezpečnostní pásy, proti zaléhání uší se rozdávaly cucavé bonbóny, pilotní kabina se nezamykala a kapitán se chodil podívat mezi cestující a lidi se nebáli, že by v letadle mohla být bomba.
      MMCH, pro mě je Gruzie to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.

  3. Tím armádním Zilem,co máš na fotce, jsme jako zážitek projížděli na Ukrajině poloniny. Kanystr s naftou měli na kapotě vpředu a z toho hadičku do motoru. My seděli na korbě, napřed na lavkách,pak na zemi, v životě jsem nebyla tak domlácená. Ale zážitek to byl, to zase jó. (rofl) Díky, něco z toho jsem zažila a jela bych klidně znovu. Moji milí sousedi byli v loni v Arménii, k nám byli prý všichni neskutečně přátelští a letos se chystají do Gruzie. Díky za výborné psaní.Ráda čtu Tvé postřehy.

    1. Děkuju :) , ano tyhle zážitkové vyjížďky po Poloninách jsem tam viděl. Z pohledu turisty zážitek, z pohledu chodce na horách docela smradlavý masakr a k tomu závodníci na čtyřkolkách.

      Do Gruzie se určitě vrátím :)

  4. Byla jsme na Ukrajině, ve městě i na venkově, takže o ježdění tam vím své- jezdili jsme půjčeným autem a trnuli, ve které díře necháme kolo. Silnice podobná dálnici měla zajímavá snížení rychlosti na 50, pokud se přiblížila k nějaké vesnici, a navíc po ní v odstavném pruhu jezdili i cyklisté, obvykle v protisměru. V odstavném pruhu se také prodávaly borůvky, bylinky a taková ta košťátka do sauny- zajímavé to bylo…

    1. Cyklisté v protisměru jsou fakt zajímavá kulturní vložka. Pokud jde o prodeje u silnice, tak myslím, že nejpřekvapivější pro mě je prodej masa na igelitu na silnici.

  5. Dnešní cestování cestou-necestou (rofl) se mi mimořádně líbilo. Člověka přece jenom potěší, že ten tankodrom, co máme okolo okresního města, je v podstatě vypulírovaná autostráda (chuckle) . A další postřehy o cestování po vlastní ose v exotických krajinách jsou úžasné – včetně fotek.

    Jenom bych chtěla potvrdit, že stav dálnic v Bulharsku a Srbsku je v porovnání s našimi bezkonkurenční – svého času chlapi jezdili montovat bioplynky právě do těchto zemí a velmi si je pochvalovali (o vedlejších cestách se nezmiňovali).

  6. Díky za tenhle článek, milé Číslo! Dnes mi to přijde ještě zajímavější, než ty minulé díly, protože jsi ze silnic viděl svébytný svět a píšeš i o něm. Však na cestách se odehrává pořádný kus života.
    Pobavily mě fotky! Škoda, že jsem je k článku nemohla dát ve větším rozlišení, zajímaly by mě i detaily. Jenže to by se ten článek už vůbec nenačetl :P
    Ovšem nejvíc mě dostal mafián se značnou BLB (rofl) Zajímalo by mě, jestli tuší, co tam má napsané! :D Uznávám, že čeština není světový jazyk, ale stejně mě to pobavilo.
    Ad lidé a zvířata na cestách – začila jsem podobný provoz na Taiwanu a fascinovalo mě, že se tam eh… neválely mrtvoly po cestách. Určitě tam jsou nehody, ale řekla bych, že tento styl provozu prostě tříbí pozornost všech zúčastněných…
    Takže díky, moc jsem se bavila

    1. Zážitky z těch zemí prostě stojí za to, jezdím i řídím tam moc rád, je to ohromně osvobzující zapomenout na pocit „kde mě asi chtějí nachytat na nějakém pravidle, radaru či značce“. Ale sepsat to bylo náročné (a i tak bych řekl, že to je páté přes devátě :D ), vybrat všechno nejde a spousta věcí by zasloužila více fotek.

      Jo člověk žasne, že to tam není jedno velké vrakoviště, ale primárním důvodem nehod tam většinou spíš bude technický stav vozidla nebo „bohatý synáček dostal silné auto“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN