GEOPOLITIKA: Izraelsko-polský „Czeski Film“

Včera přiletěli do Jeruzaléma státníci z celého světa na připomínku Mezinárodního dne obětí holocaustu, která se koná v památníku Jad Vašem. Chybí mezi nimi ovšem polský prezident – důsledek toho, co se stane, když z tvrzení „já o voze a ty o koze“ uděláte způsob vedení bilaterálních vztahů. Vytvoříte tak ten nejzbytečnější diplomatický konflikt dnešní doby.

 

Polsko-izraelské vztahy jsou komplikované. Rozumní politici v obou zemích vidí výhody, které by mohly plynout ze vzájemné spolupráce, protože obě země jsou v takové pozici, geopolitické, ekonomické i diplomatické, že se navzájem potřebují. Ale prakticky kdykoliv se někdo pokusí o to, vyjít druhé straně vstříc, skončí to průšvihem. A pak mezi Varšavou a Jeruzalémem létají nadávky a osočování té druhé strany přinejmenším z necitlivosti, v horším případě rovnou ze zlé vůle.

 

Možná vám to, co na úvod napíšu, bude znít jako chucpe (sic), ale napsat se to musí. Pokud by to někoho pobouřilo, prosím, čtěte dál, vysvětlím totiž, jak to myslím. Jak Izraelci, tak Poláci mají totiž problém s pamětníky. Nebýt nich, situace by byla daleko jednodušší. A to z obou stran.

 

A tady přichází to nejpodstatnější: jak běžní Poláci, tak běžní Izraelci si totiž tu historii – většinou ne vlastní vinou – pamatují špatně. Respektive své konkrétní, nezpochybnitelné vzpomínky zasazují do kontextu, který je mylný. A když se pak jejich vlády snaží společně něco vymyslet, jsou to zpravidla vlastní občané, kdo do toho dřív nebo později hodí vidle; v obou případech je totiž přítomný strach o paměť prožitého utrpení. Pojďme se podívat na to, proč tomu tak je a co se s tím dá dělat.

 

Začněme z izraelské strany. Dodnes žije v Izraeli na 80 000 přeživších holocaust, kteří, stejně jako ti, co už zemřeli, mají v zemi početné potomstvo; ať už šlo o polské Židy nebo Židy z jiných částí Evropy. Protože hlavní část holocaustu se odehrála v Generálním Gouvernementu, německými nacisty okupovaném teritoriu Polska, ať už šlo o polské Židy nebo ne, Polsko jako teritorium hrálo svou významnou roli v kolektivní paměti těch, kteří ho přežili. Jejich pohled na Polsko je ovšem odlišný, nejen podle toho, zda byli z Polska nebo ne, ale i zda byli z velkého města nebo venkova. Životní zkušenost polských Židů ve městech i na venkově byla před druhou světovou válkou odlišná, a tam i tam byla zásadně odlišná od situace Židů z jiných zemí, kteří navíc v Polsku nikdy předtím, než na jeho okupované teritorium byli přivezeni, nebyli.

 

Západoevropští Židé, kteří přežili holocaust, tak Polsko znají ze svých vzpomínek zpravidla jen jako zemi, kde byli zavražděni jejich příbuzní a kde sami div nezemřeli. Byla to země, jejímuž jazyku nerozuměli, o které toho zpravidla moc nevěděli. To vedlo k několika velmi zásadním omylům, které jsou v dnešní izraelské debatě na téma role Polska a Poláků přítomny právě kvůli nepřesné historické paměti přeživších pamětníků. Na rozdíl od většiny (západní) Evropy totiž bylo Polsko, jako stát, zničeno. Ne okupováno, zlikvidováno. Stát a jeho struktury byly zrušeny a to, co na jejich místě bylo postaveno, se spíše podobalo kolonii s uměle nakreslenými hranicemi; nebyl tam absolutně žádný respekt německých okupantů vůči čemukoliv existujícímu polskému. To je situace, kterou žádný Západoevropan nezažil a zároveň situace, kterou si málokdo vůbec umí představit. I Protektorát Čechy a Morava měl s českou státností a jejím „respektováním“ ze strany říšských protektorů víc společného než to, co se stalo s Polskem. To vedlo k předpokladu, dodnes velmi živému mezi Izraelci, že Polsko bylo podobné jako zbytek Evropy – že ho Němci zabrali, dosadili loutkovou vládu, dosadili svoje lidi do bezpečnostních složek a nechali místní obyvatelstvo kolaborovat. Tak tomu totiž skutečně bylo ve Francii, obsazené i neobsazené, Beneluxu, Norsku, Dánsku a konec konců i v Čechách a na Moravě. Polsku se tak v Izraeli připisuje „institucionální“ rozměr, který tam nebyl. Mezi lety 1939 a 1945 v Polsku byla německá nacistická moc, sovětská komunistická moc a mezi tím vším (zejména) Poláci, Židé a Ukrajinci jako jednotlivci. Polský stát existoval v podobě exilové vlády v Londýně a Armii Krajowej (AK), polské Zemské armády, která bojovala celou válku proti okupantům a díky níž se Spojenci vůbec o existenci holocaustu dozvěděli (a nic s tou zprávou nedělali, ještě ji měli tendenci tutlat).

 

Vzpomínky, které tak mají západoevropští Židé na Polsko jsou často velmi nepřesné. Jednak kvůli projekci reálií, které znali z okupované Francie, Belgie, Nizozemí, Norska, Čech a Moravy a podobně na Polsko, která byla zkreslená, a také proto, že „Poláci“, které si pamatují z vyhlazovacích táborů, nebyli Poláci, ale většinou Ukrajinci, méně často pak Litevci nebo Lotyši, které si Němci nabírali na vraždění Židů. Jedním z nich byl, jak jsme se tento týden s konečnou platností dozvěděli, ukrajinský nacistický vrah Ivan Mykolajovič Demjanjuk, který masově vraždil Židy ve vyhlazovacím táboru v Sobiboru. Podobně bylo i jinde: většinu ze 750 000 zavražděných Židů v Treblince pomáhali Němcům vraždit Ukrajinci. Pro lidi, kteří ovšem nikdy neslyšeli slovanský jazyk a jen věděli, že jsou v „Polsku“ to byli Poláci. A jak můžete, jen tak tváří v tvář přeživším takových hrůz říct, že se prostě pletou? Těžko.

 

Tím spíš, když jim nelehké soužití potvrdí ti přeživší holocaust, kteří jsou právě z Polska. Vztah Poláků a Židů byl, zejména v tzv. Kongresówce, čili ruském záboru okupovaného Polska z let 1795-1918, komplikovaný. Žili v paralelních společnostech, moc se navzájem, zejména na venkově, nemíchali. Jak Poláci, tak Židé, byli v Rusy okupovaném Polsku ve špatné situaci: Poláci se neúspěšně pokoušeli o povstání proti ruské moci, což vedlo pravidelně k vězněným, na Sibiř vyháněným a vražděným lidem; a na Židy pořádali Rusové pravidelně pogromy. Během první světové války se cesty Poláků a Židů poprvé výrazně rozešly: Poláci bojovali za obnovu samostatného Polska a Židé se často přidávali k revolučnímu – komunistickému – hnutí. Viděli v deklarovaném internacionalismu komunistů lék na odvěké pronásledování, protože ve světě bez národních identit, mysleli si, by pro antisemitské pronásledování nebylo místo. Potíž je v tom, že – ruští – komunisté viděli v Polsku a jeho aspiracích nepřítele stejného, ne-li většího než jejich carští předchůdci. Polské národní hnutí se tak poprvé dostalo do pozice, kde mělo zásadně odlišné zájmy od velké části židovské komunity. To samo o sobě ještě ovšem k antisemitismu nevedlo.

 

Antisemitismus v Polsku začala šířit Narodowa Demokracja, též zvaná Endecja, strana nacionalistického politika Romana Dmowského, která sice byla během druhé polské republiky (1918-1939) v opozici, ale které se, také skrze různé občanské iniciativy, podařilo získat významný vliv na zemi, která od puče z roku 1926 přestala být demokratická. Endecja vytvořila a úspěšně šířila konspirační teorii o „żydokomunie“, tedy o tom, že komunisté jsou vlastně Židé a naopak Židé jsou vlastně komunisté a nedá se jim proto věřit, protože právě komunisté byli hlavním nepřítelem polské státnosti. Byl to jeden z důvodů, proč se Polsko snažilo tlačit na své Židy, aby se vystěhovali z Polska ven – do mandátu Palestina, nebo i na Madagaskar. Tuhle rétoriku pak velmi ochotně mezitím v Německu šířil Adolf Hitler.

 

Paměť polských Židů na antisemitismus a na snahu mnohých Poláků se Židů v meziválečném období zbavit je tak pravdivá; potíž je v tom, když bývá směšovaná s německým „konečným řešením“, kdy Němci sami používali argumenty typu „stěhujeme je na Madagaskar“, když ve skutečnosti byla konečnou stanicí vlaků s transporty Židů Osvětim, Bełżec, Majdanek, Treblinka nebo Sobibór. Bylo meziválečné Polsko vinno šířením antisemitismu a prosazováním antisemitské politiky? Jednoznačně ano. Může za holocaust? Ne. Protože když holocaust nastal, žádné Polsko nebylo – na rozdíl třeba od Slovenska, Norska nebo Nizozemí, které mají na holocaustu, coby státní entity, jednoznačnou vinu (i s vědomím, že dnešní Slovensko není právním pokračovatelem Slovenského štátu). A Poláci jako lidé? Tam je to složitější.

 

Během války totiž mnoho Poláků skutečně Židy zabíjelo, udávalo Němcům nebo je – přinejlepším – okrádalo, ale i když takových případů bylo objektivně hodně, není možné je označovat za většinový přístup Poláků za okupace. Většina Poláků byla indiferentní, ale i tak se velké množství Poláků, i přepočteno na počet obyvatel výrazně vyšší než kdekoliv jinde, podílelo na záchraně svých židovských spoluobčanů, a to navzdory tomu, že na rozdíl od jiných míst za války, hrozil naprosto reálně v okupovaném Polsku za jakoukoliv pomoc Židům trest smrti nejen pro toho, kdo pomáhal, ale i pro celou jeho rodinu. Pamětní deska v památníku Jad Vašem o tom svědčí naprosto výmluvně.

 

Po válce se pak nic nezlepšilo. Jednak došlo k několika pogromům, nejznámější z nich je Pogrom Kielecki, který spáchali polští občané (dnes krajského) města Kielce a jednak se mnozí přeživší polští Židé stali součástí aparátu Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej, komunistického, okupačního státního útvaru. Důvod? Báli se polských spoluobčanů po antisemitské kampani polské národní pravice z před roku 1939 a viděli v socialismu cestu, jak oslabit třecí plochy na etnickém nebo náboženském základě, když komunisté slibovali svět internacionalistický a sekulární.

 

Moc to nepomohlo.

 

Poté, co se Izrael odvrátil od Sovětského svazu, spustil Sovětský svaz rozsáhlou antisemitskou kampaň jak v samotném SSSR, tak v jeho satelitech; u nás jí padl za oběť například Rudolf Slánský. Antisemitismus se tak v Polsku rozhořel nanovo, tentokrát ze strany komunistického státního aparátu – a ten pak vyvrcholil vyhnáním polských Židů do Izraele v roce 1968. Jenže druhá strana sporu, která se hlásila buď k Piłsudskému nebo Dmowskému (toto rozdělení platilo v případě antikomunistické opozice až do roku 1989 a v jistých ohledech platí dodnes), si už mezitím našla nový důvod k nevraživosti proti Židům: viděla v nich reprezentanty komunistické moci, a pak, i když bylo jasné, že Židé v jakýchkoliv státních funkcích skončili, se mnozí chytli na kampaň režimu proti „sionistům“.

 

Mezitím, kvůli izolaci komunistického bloku, nebyl z polské strany moc nikdo, kdo by byl schopen polský hlas v Izraeli reprezentovat ve veřejné debatě, která se tak s přibývajícími desetiletími hlouběji a hlouběji nořila do nepřesností a špatně pochopených kontextů toho, co se v Polsku vlastně stalo. Železná opona také způsobila, že svět zapomněl na to, že němečtí nacisté v holocaustu vyvraždili také mezi 1,8 – 2,7 miliony etnických Poláků čistě jen proto, že byli Poláci, jakož i na to, že Poláci končili v týchž plynových komorách, jako Židé, ze stejného důvodu. Komunistická izolace způsobila, že svět, včetně Izraele, zapomněl na Generalplan Ost, podle něhož měla být většina Poláků vyhlazena a zbytek zotročen.

 

Mezitím ovšem pohasínala i nepříjemná paměť na židovský holocaust, což je proces, proti němuž Izrael vždy vystupoval a dodnes považuje za svou povinnost proti němu vystupovat. Antisemité z celého světa, zejména západního a muslimského, mají tendenci, když už ne holocaust popírat, tak ho minimálně deklasovat. Tohle je právě izraelská zkušenost: že se antisemité celého světa snaží lhát o hrůzách, kterými Židé prošli. Když tak železná opona padla a v Polsku se začalo znovu mluvit o historii, připomínky toho, že Polsko žádné Židy nevraždilo, naopak, legální reprezentant Polska z té doby – exilová vláda – jim pomáhala, seč to šlo, a toho, že není možné mluvit o obětech holocaustu bez polských obětí, v Izraeli se na to na první dobrou reagovalo – ze setrvačnosti – jako na popírání holocaustu.

 

Komunistická izolace ovšem napáchala škody i v samotném Polsku; na Západě se, často vinou angloamerické ignorance mezi běžnými lidmi (ani tam ani tam se na dějepis moc nedá), začala používat mediální zkratka „polské tábory smrti“, na což Polsko oprávněně reaguje velmi podrážděně, protože to je, ať už vědomě nebo ne, přenášení viny za holocaust, tedy za masové vraždění Židů ve vyhlazovacích táborech, na Poláky, kteří umírali v těch samých plynových komorách. A polská snaha o nápravu tohoto ignorantství byla zase v Izraeli viděna jako snaha o umenšování památky židovských obětí holocaustu… – a vedla zpětně k rozšíření protižidovských nálad v Polsku, tentokrát pod hlavičkou tvrzení, že Židé lžou a neváží si polských obětí na jejich záchranu, jejichž počet výmluvně ukazuje památník Jad Vašem přímo v Jeruzalémě.

 

Vidle do toho všeho nedávno hodila jak polská vládnoucí strana Prawo i Sprawiedliwość (PiS) s nemotornou snahou o kriminalizaci kohokoliv, kdo by kladl vinu za holocaust na Polsko, tak izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který kvůli snaze se bránit íránským dodávkám pro Hizballáh přes syrské území potřeboval pomoc ruského prezidenta Vladimira Putina, polského úhlavního nepřítele. Kvůli té pomoci neváhal dát Rusku to, po čem touží nejvíc, přihlásil se k ruskému vidění průběhu druhé světové války. Nejdřív nepřímo a dnes na plná ústa. Hlavní důvod, proč to Nentanjahu dělá dnes, je izraelská rukojmí Naama Issachar, izraelská turistka zadržená v Moskvě údajně za držení 10 gramů marihuany a odsouzená k 7,5 letům vězení. Pochybnosti o případu zvyšuje fakt, že ji zavřeli pár dní poté, co Izrael zadržel hledaného ruského hackera; Rusové se snažili ho dostat zpátky právě výměnou za zadržovanou turistku. K exemplárnímu trestu ji pak Rusko odsoudilo poté, co Izraelci hackera vydali do USA. Podle deníku Haaretz, který cituje nejmenovaného vysokého zástupce izraelské vlády už existuje dohoda, že když se na dnešní vzpomínkové akci Benjamin Netanjahu přihlásí k ruské interpretaci dějin, Naamu Issachar pustí.

 

Bohužel nejde jen o to. Akci nepořádá Stát Izrael, ale památník Jad Vašem spolu s hlavou Evropského židovského kongresu, Vjačeslavem Mošem Kantorem, který je blízký právě Vladimiru Putinovi. Putina urazilo, když nebyl pozván polským prezidentem Andrzejem Dudou na připomínku osmdesátiletého výročí okupace Polska a zahájení druhé světové války 1. září 2019; Duda tehdy řekl, že není možné, aby na takovou akci zval okupanta, který tehdy Polsko napadl a dodnes se za to neomluvil; ba co víc, falšuje historii kudy chodí. Vjačeslav Moše Kantor tak – evidentně v odvetě, jak tvrdí i Lech Wałęsa – zabránil Andrzeji Dudovi v tom, mít na této připomínce proslov, na což Duda reagoval bojkotem celé akce.

 

Stát Izrael se k celé věci dosud nevyjádřil, protože mezi jeho čelnými politiky je stále ještě dost hněvu na Polsko za výše zmiňovaný zákon kriminalizující tvrzení o polské vině na holocaustu, jakož i za polské, často dost nemístné argumenty ve slovní přestřelce, která mezi oběma zeměmi za poslední rok panovala. No a protože pro nemístné, nespravedlivé a velmi urážlivé argumenty nešli daleko ani Izraelci, celý spor o Jad Vašem tak zase o kousek zatvrdil Poláky v přesvědčení, ze Židé (ne Izraelci) lžou.

 

Je to nesmírně smutná situace, právě proto, že se obě strany nechtějí navzájem poslouchat. Obě mají za sebou zkušenost, která by je v ideálním případě měla vést spíš k vzájemné spolupráci, než k tomu, co se právě děje.

 

Vlastně je to celé, jak říkají Poláci – czeski film: nikt nic nie wie (český film: nikdo nic neví). Aneb, jak říkáme my, „já o voze a ty o koze“. Škoda, velká škoda.

Aktualizováno: 22.1.2020 — 16:38

24 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ech, je to zapeklité a každá snaha zpřehlednit to (díky za ni a za tenhle článek) je nesmírně potřebná! Někdy ale snahy o zpřehlednění dějů a prostoru při nedostatku informací, či ignoraci faktů, přinášejí právě spojení jako „polské vyhlazovací tábory“, „polská památka UNESCO Malbork“, „český spisovatel F. Kafka“ či „český teolog a filosof J.A. Komenský“. Nacionální čtení historie je sice jednoduché a radostné, ale je to cesta do pekel. Poláci a nacionalismus, bohůmžel, nemají k sobě daleko. Přemýšlím, jak daleko k sobě mají Izraelci a nacionalismus?

  2. Ohledně toho, že Izraelci „uznali“ ruský pohled na věc: Oni prostě nechali Putina, aby v Jeruzalémě řekl, co chtěl, a neopravovali nepřesnosti (v diplomacii se to většinou v takových případech nedělá, a že politici jsou schopní říct lecjakou nepravdu). Někdo z izraelské diplomacie se prý anonymně vyjádřil ve smyslu Nám to neuškodí a pro Putina je to důležité. Do popředí postavili Naamu Isachar, to Netanjahuovi pomůže v blížících se volbách, ale strategicky důležitější je kooperace s Ruskem při boji proti Íránu a Hizballahu. Rusko bojuje v Sýrii a Izrael potřebuje jejich tichou toleranci pro ničení raket určených k útoku na Izrael. Mimochodem, kromě projevu na konferenci ještě Rusko zřejmě dostane formální postaveni sveho nemovitého majetku v Jeruzalémě na úroveň majetku Vatikánu. Opět typ Nám to neublíží…

  3. Polsky prezident sice chybi, ale francouzsky ne. Pri navsteve chramu Svate Anny (ktery turecky sultan venoval Francii za pomoc proti Rusku v krymske valce) se Macron oboril na izraelskeho strazce, ktery s nim chtel vstoupit. S obvyklym francouzskym sarmem mu diplomaticky vynadal. Treba ten chram prejmenuji na Charlie Hebdo.

  4. Andy, jako pokaždé – brilantní. Četla jsem to jedním dechem. Samozřejmě, spousty věcí jsem si vědoma, ale i tak jsem si asi úplně neuvědomovala, že Polsko byla vlastně úplně vymazáno z politické mapy (ostatně jako u předtím tolikrát). A neuvědomovala jsem ti to i přes veškerou četbu ohledně II.WW po roce 1989. To jsem se snažila se dočíst relevantních informací, abych neměla zkreslené vnímání dané mou školní docházkou za totality. Jen, když si uvědomím, o kolik území Polskona východě definitivně přišlo.

    Je strašná škoda, že se Polsko a Izrael v tomto ohledu nedokážou ani trochu domluvit. Co mě šokovalo, že Izrael přistoupil na ruský totalitní pohled, který se Rusko snaží předkládat i nám v ČR.

    1. Izrael na něj nepřistoupil. Netanjahu ho zmínil, že „to tak je“, za sebe jako soukromou osobu. Bohužel to Rusům takhle stačí.

  5. Opět se ke čtení dostávám až teď. Moc pěkně shrnuto, díky. Jo, paměť je jedna věc, pravda druhá a to, jak si přejeme, aby to tehdy bylo, třetí…

  6. Díky Andy! S tímto fenoménem selektivní i klamné paměti jsem se setkala, když jsme tvořili muzeum legionáře,který má u nás pamětní desku. Jinak si ze svého pohledu pamatovala přímá rodina a jinak byla fakta vojenského historického ústavu.Podivuhodné,jak se může vše rozcházet a nikdo není ochoten to přiznat.
    Co mne taky udivuje je neznalost přesných dat od představitelů státu a to asi všech a paměti lidu. Od státníků a vládních činitelů je to bezprecedentní a škodí všem v poznání historie. Máme však v politicích na výběr?! Achjo.

  7. Jak se do toho míchají emoce a křivdy, dopadá to nekonečným přebíjením toho, kdo je větší viník nebo oběť. Bývalá Jugoslávie se z toho taky nikdy nevzpamatovala, tam taky každý počítá historii odjinud.

  8. A jinak dodám ještě jednu věc: má-li některý středoevropský národ kromě Němců jednoznačnou vinu za holocaust, nejsou to Poláci, ale Slováci, kteří jsou vinni jak jako velká část slovenských občanů/jednotlivců v té době žijících, tak jejich vlastní instituce, které šly ve vyvražďování Židů above&beyond (ostatně viz skvělý film Obchod na Korze). To, co se na Slovensku děje, nebylo jenom poslouchání rozkazů; to bylo, vůči Němcům, „dohnat a předehnat“. Není náhoda, že první Židé přivezení do Osvětimi byli ze Slovenska a to ani nemluvím o tom, že je Slováci Němcům prodávali za 500 marek jednoho. A kolikrát slyšíme o slovenském antisemitismu, navíc v době, kdy Kotleba má preference, jaké má? Skoro nikdy. Slováci z toho vyšli velmi snadno tím, že se schovali za SNP a za to, že anulovali právní kontinuitu mezi Slovenským štátem a pozdější existencí v rámci ČSR. Takže jakoby se to vlastně nikdy nestalo, národ na sobě vinu jakože neměl a nebylo o tom potřeba vůbec mluvit. A pak se člověk podívá do Jad Vašem a vidí, kolik Poláků zachraňovalo Židy navzdory obrovskému riziku. Tohle prostě není fér.

    1. No příhody, jak se místní na Slovensku chovali k židům co přežili válku jsou také lahůdka (a to už vlastně Štát nebyl)

    2. Andy, jenom upřesnění: Ne němci Slovensku, ale Slovenský štát platit Německu 500 marek za každého žida, kterého odeslal do vyhlazovacích táborů. To je ještě šílenější. A věta „schovali se za SNP“ … SNP mělo sílu několik měsíců blokovat pár německých divizí (a bylo do něj zapojeno hodně lidí)

      1. Martine, hledím na napsané, nevěřím svým očím a nechápu: to Němci donutili Slovenský štát k takovým platbám, nebo to byla vlastní iniciativa slovenských pohlavárů a jejich „popichovačů“, kteří se za ně schovávali?

        A když už jsme se dotkli Slovenského štátu, ráda bych znala tvůj názor na to, jestli byl Tiso nastrčená figurka nebo opravdu aktivní politik. Dík.

        1. Ten poplatek za každého vysídleného Žida byl prostě součástí dohody mezi Německem a Slovenským státem, kterou navrhlo Německo. Nezdá se ale, že by do toho Slováky musel někdo nějak nutit, Slovensko tak částečně financovalo vysídlení. Z toho si asi nikdo nedělal těžkou hlavu, protože slovenská vláda na to brala prostředky nejspíš ze zabaveného židovského majetku. Těžko říct, jestli to široká veřejnost věděla, ale jelikož většina obyvatelstva s režimem sympatizovala, nebo jej alespoň bez odporu akceptovala, tak to asi málokoho trápilo.

  9. To je ale komplikovaný propletenec pojmů a dojmů! Jednoho pak napadne, jak důležité je učit se dějepis a zeměpis, že ano. Je smutné vidět, jak si nerozumí dvě země, které toho mají v oblasti utrpění tolik společného.
    Jenže jak se začnou míchat kruté autentické vzpomínky s nepochopení, je to výbušná směs. Chápu, že pokud má být problém opravdu vysvětlen, potřebuje to hodně slov, hodně textu, hodně obrázků. A spousta lidí je dnes ochotna ochotna vnímat jenom krátké klipy…
    Možná, kdyby na tohle téma někdo vymyslel vysvětlující komiks?

    1. Teoreticky by na to stačila docela jednoduchá mapa / animace / diagram, který ukazuje, kdo kde, jak. Jenže potíž je v tom, že kdokoliv jej udělá bude obviněn ze „svěho pohledu“ na věc

    2. Ony články tohoto typu tu a tam vycházejí v Polsku i v Izraeli – čtu je zpravidla tam i tam, a bývají kvalitně napsané – ale potíž je v tom, že bývají dlouhé a hlavně jak tam, tak tam se hned vynoří plno komentářů, které dotyčného hned obviňují že zlehčování utrpení svého národa. A to je pak těžké.

  10. Milý FF, opět vřelé díky za tento článek. Budu si ho muset přečíst ještě několikrát, abych vstřebala všechno důležité. Dozvěděla jsem se z něj mnohé, co jsem neznala. Z článku vysloveně „trčí“, jak je dění ovlivněno různou pamětí, dezinformacemi, v lepším případě vycházejícími z neznalosti, v horším vědomými.
    Zatím jedna otázka:
    Rozumím správně, že mezi lety 1938 – 1945, což beru jako druhou světovou válku, takže ne nutně v celé zmíněné době, bylo území dnešního Polska obsazeno zčásti Němci, zčásti Rusy? (Jsem ze školy už 45 let a o vyučování dějin 20. století, jak bylo vedeno mezi roky 1965 až 1974, si nedělám iluze – zejména pokud jde o přesnost).

    1. Ano, v souladu s paktem Ribbentrop-Molotov si Němci a Rusové Polsko rozdělili už v září roku 1939.

    2. A v podstatě od prvního dne začali Rusové s masovým vražděním Poláků, zejména inteligence – a spáchali katyňský masakr, v němž zavraždili 22 000 polských důstojníků.

    3. S tím souvisí známá anekdota, pracovně nazvaná „Trojí dělení POlska“.
      Sejdou se představitelé Německa a Ruska v hospodě a číšník se jich ptá, co si dají. Oni odpoví, že to co vždycky – lahev vodky a mapu Polska.
      Bohužel to anekdota moc není.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN