HOST DEDENÍKU – Tora (povídka): Matýsek a knížka

Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: „Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?“

 

 

Maminka naštěstí po Matýskovi nekoukala. Prohlížela si knížky. Byli v krásném velkém obchodě, všude kolem plno knih. Matýsek knížky miloval, zvlášť ty o vlacích. Doma jich už měl plno.

Zvedl pana Kulišáka, svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, a důležitě mu ukazoval:

„Tyhle jsou pro kluky, vidíš? Kam to koukáš? Tam jsou knížky pro mrňata, přece. Tady koukej! Vláčky! Auta! Letadla!“

Jenže pan Kulišák pořád otáčel hlavu dozadu, jako by viděl něco moc zajímavého. Matýsek se tedy otočil také. Na stojanu za ním uviděl velkou otevřenou knížku s barevnými obrázky. Kreslené postavičky Matýska zaujaly.

„To maloval pan Lada,“ poučil pana Kulišáka. „To poznám. Máme doma spoustu říkadel s jeho obrázky, víš?“

Pan Kulišák nevěděl. Matýsek mu vysvětlil, že říkadla jsou básničky pro mrňata, a pak se spolu znovu zadívali do obrázků.

„To je krása,“ vydechl Matýsek. „Toho sněhu? Já letos ještě nezahlédl ani vločku,“ dodal zklamaně. „A tady kluci bruslí, sáňkují… Ti se mají! Mnohem líp než já!“

V Matýskově kapse se zavrtělo malé duhové klubíčko a rozverně mrklo. Kotě, které Matýsek dostal před časem od kouzelné víly a kterému začal říkat Čičík, zamňoukalo a po zádech mu přeběhla malá barevná vlnka. Kolem Matýska se zavlnil vzduch – a v tu ránu stál po kotníky ve sněhu, kolem foukal studený vítr a z nebe se snášel sníh.

„To je paráda!“ zavýskl. Přímo před ním stavěly děti sněhuláka. Na hlavu mu posadily starý hrnec, místo očí daly kamínky a do ruky vrazily staré koště. Jeden z kluků poodstoupil pár kroků, aby si prohlédl své dílo a málem Matýska porazil.

„Tebe neznám,“ otočil se. „Odkud jsi?“

Malá holčička v kabátku, dlouhé sukni a šátku, vyprskla: „Kdoví. Koukej, jak je divně oblečený, ani pořádný kabátek nemá!“

„Pfff,“ nafoukl se Matýsek, „já jsem z Prahy! Ze Stodůlek, abyste věděli!“

„Ty jsi ale hloupý, Stodůlky nejsou žádná Praha,“ zasmál se kluk.  „Přišel jsi bruslit?“

„Nemám brusle,“ zamračil se Matýsek.

„Nevadí, Pepík Ševců nám brusli půjčí, pojď,“ plácl ho kluk přes rameno.

Brusli?

Opravdu.

Kluci bruslili na jedné brusli. Kdyby na brusli! Na prkýnku, do kterého byla zaražená čepel nože! Prkýnko přivázali provázkem k botě a bylo. Matýsek na to hleděl s nedůvěrou.

„Ty jsi lhal, viď, bruslit neumíš,“ přitočila se zas ta protivná holčička, které se nelíbilo jeho oblečení.

„Umím! A mám mnohem lepší brusle! A…“

„A… a… a…“ opičila se holčička. „Povídat o tom umí každý! To já na brusli přejedu celý rybník, abys věděl!“

„Ale…“

„Tak se ukaž, Pražáku,“ strkal mu ten velký kluk pod nos dřevo se zaraženým nožem. Vtom se přihnal další kluk a rozkřikl se: „Co mu to půjčuješ, Honzo! Není to tvoje!“

Matýsek se lekl, ustoupil a šlápl do prázdna. Zapotácel se, ale hned zase stál pevně na nohách. Jen už nebyl u rybníka.

 

Byla tma. Stál před vysokým tmavým dům s jedním rozsvíceným oknem, ve kterém zahlédl vánoční stromeček. Ale jaký! Žádné blýskavé ozdoby. Jen červená jablíčka, papírové stužky, sem tam visící vlašský ořech. Divný stromeček.

Až teď si Matýsek všiml, že kousek od něj stojí vysoký muž a dvě děti. Matýsek s údivem zjistil, že to jsou jeho známí z klouzačky – kluk, který chtěl, aby mu ukázal, jak umí bruslit, a ta protivná holka.

Dívali se do rozzářeného okna s posvátnou úctou.

„Budeme mít taky někdy tak nádherný stromeček, tatínku?“

„Letos ne, Lidunko,“ odpověděl muž.

„Vloni jsme ho taky neměli,“ řekl smutně Honza.

„Jsme chudí,“ pokrčil muž rameny. „Ale zato budeme mít moc dobrou štědrovečerní večeři.“

„Já vím,“ zaradovala se Lidunka. „Já se tak těším! Tak už pojďte, půjdeme za maminkou!“

Muž ji vzal za ruku a všichni společně odcházeli.

Matýsek se za nimi díval. Viděl chatrné oblečení, kluk měl dokonce na bosých nohou jen dřeváky. Otřásl se a vytáhl z kapsy pana Kulišáka.

„Už jim nezávidím. Nemají ozdoby! Ani brusle! Ani boty!“

Medvídek na něj moudře koukal.

„Rád bych domů,“ vzdychl Matýsek. „Za maminkou. Oni šli taky za maminkou. Protože víš co? Kde je maminka, tam je nejlíp. I když tam třeba není stromeček. Ale možná ho příští rok už mít budou, víš?“

Čičík v Matýskově kapse znovu mňoukl, duhová vlnka přeběhla zpátky.

 

„Krásně jsi čekal, Matýsku, jsi hodný kluk!“

Maminka.

„Mami,“ zavýskl Matýsek. „Prosím! Já bych chtěl tuhle knížku! Prosím!“

„Tuhle?“ ukázala maminka nevěřícně. „Josef Lada, Dětem? Ale tam nejsou žádné vlaky! Ani letadla!“

„Nevadí, mami. Je tam Lidka a Honza a Pepík Ševců…“

Maminka jen zakroutila hlavou. „Jak to víš?“

„Já tam byl, víš? Mluvil jsem s nimi! Chtěl jsem s nimi bruslit!“

„I ty můj povídálku,“ protřepla mu maminka vlasy. „To zas ta tvoje víla, co? Tak si tu knížku vezmi a pojď.“

Domů odcházeli s rozzářenýma očima.

Nejvíc Matýsek, který se těšil na další dobrodružství s Honzou a Lidkou.

Duhové kotě Čičík zabořilo čenich do kožíšku a spokojeně usnulo.

Matýsek je šťastný, a to je to hlavní.

Aktualizováno: 23.12.2019 — 20:58

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro, moc hezká povídka… jen do knížek, co jsem překládala, bych nechtěla ani za nic :) Vlastně nevím, jestli bych do nějaké knížky chtěla. Můj příběh má momentálně dvoje černá kukadla a jeden bílý ocas s luxusním praporkem a jeden černý hubený ocásek, který za mnou ale chodí pořád jako ocásek a sleduje mě vykulenýma očima :)

    1. Tak základem je vybrat si dobrou knížku, že jo. Já bych se třeba na skok k Betty Mac Donald na slepičí farmu podívala, proč ne… Nebo i na nějakou tu výpravu Pickwickova klubu bych vyrazila :) ono by se našlo.

  2. Moc krásné Toro a já dokonce tuhle knížku mám. Mám i Mikeše, protože obrázky Lady miluji. Ano,“Pepíšek Ševců“ uměl svými obrázky vtáhnout do dětství, které, ač chudé, mělo neodolatelnou romanitku a kolik dětí – jako Matýsek – toužilo na chvilku se do obrázků přenést. Však, kdybych měla v kapse Čičíka, ráda bych se tam přenesla i teď (nebo v kterékoliv roční době), krása jeho borázků mi nikdy nevybledne a dokuže dodnes dojmout (chudá rodina venku před okny nastrojeného stromečku !)

    Také si ráda precut další pohádku.

  3. Knížky s říkadly a s obrázky pana Lady, to je asi dětství nás všech, co jsme vyrostli v téhle zemi. Mám docela silný pocit, že většinu těch básniček dodnes umím (h) .
    Krásný příběh, těším se na příštího Matýska.

  4. Eh Toro, tvá pohádka je laskavá, ale jinak bych byla s přáním skočit si do knižního děje dost opatrná :P S mým štěstím by to nebyla pohádka! (wasntme)
    Jinak děkuju za vánoční příspěvek a mávám všem z Košic :)

  5. Krása, Toro, jednoduše krása ! Všem dětem bych přála duhové koťátko v kapse a i mnozí dospělí by si jej zasloužili (inlove)

  6. Ach, chtěla bych taky mít v kapse duhového Čičíka, kterému by na mňouknutí přebíhaly barevné vlnky po zádech (inlove) .

  7. Jé, tuhle knížku jsem měla a kvůli kresbám jsem ji milovala i jako dospělá. Jenže rozpůjčována mezi příbuznými dětmi zmizela někde v černé dířě.
    Děti mají ůžasnou fantazii a zrovna ty „ladůvky“ je hodně oslovují.
    Jinak mi včera neteř líčila, jak reagoval starší, nečtoucí synek, když rozbalil tu chytrou Albi knížku (Aido, dík) Začal zklamaně: „Učení, zase učení!“ Až když mu neteř knížku předvedla, tak se začal zajímat. Jinak, sám od sebe začal číst Robinsona, jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.
    Toro, paráda jako vždy. Připadalo mi, že jsem tam s Matýskem chviličku bylo.

    1. Toro, nádhera!!! Jako dítě jsem mívala ještě jako nečtoucí, pod stromečkem knížky. Výsledkem byla knihovna dětských knížek přeplněná k prasknutí. Zachránili mne sousedé z ulice, kteří se všech knih ujali a věnovali je tehdy vnučce, ještě jako malé. Dnes už je to dospělá žena, má dvě děti, prarodiče už nejsou a ona čte dětem z těchto knih.
      To duhové koťátko bych chtěla. Zvláště jeho kouzla s fantazií.
      Jak vypadal slunovrat v neděli ráno, tady je pár fotek:
      https://dig.rajce.idnes.cz/Rano_zimniho_slunovratu

      1. Alex, díky :) koukám, že o duhové koťátko by byl docela zájem. No nedivím se, taky bych ráda občas nakoukla do světa knížek přímo, mohlo by to být velmi zajímavé!

    2. Děkuji :) bylo by fajn, kdyby začal číst, to, co nám dávají knížky, nám žádný film ani počítač nedá.

    3. Tu Albi tužku jsem viděla včera – něco strašného. Místo toho, aby si rodiče sedli s děckem a četli mu nebo vysvětlovali, tak mu vrazí tenhle krám do ruky, ať se zabaví samo a neotravuje. Praneteřka ji dostala, v jejím věku (necelé tři roky) uměla její máma, strejda a jejich bratranec půl abecedy (nikdo je nenutil, chtěli vědět…), znali barvy, věděli, jak dělají zvířátka… Praneteřku od kočárku tahají po skautských akcích, na hory, do bazénu, ale asi tam chybí rozvíjení toho potenciálu, které to dítě má. Ta tužka nenahradí čas, který by jí měli věnovat rodiče.

      1. Rodiče se mu věnují dost, až to dneska není běžné. Jenže jemu, jako dys něco, něco a něco dělá čtení velké potíže a nebaví ho. Jedna stránka a dost. Toho Robinsona si našel sám.
        Rodiče čtou, děda s babičkou čtou, ale jeho to prostě nebavilo, tohle byl jeden z pokusů, jak ho k tomu trošku přitáhnout.
        Jinak je manuálně velmi zručný, s velkou fantazií. Propadl podobně jako táta kouzlu Lega a dnes už spolu obrážejí i všelijaké výstavy a soutěže.

        1. To nemělo být na toho klučinu. Jen si myslím, že pro mnoho rodičů to bude takový „dudlík“ pro dítě, aby dalo pokoj a nemuseli se mu věnovat. Asi stejně jako vrazit děcku tablet, aby se zabavilo…

          1. Ivčo tentokrát s tebou nesouhlasím. Ta knížka s tužkou je i pro zvídavé děti. A když se nebudou chtít rodiče s dítětem zabývat a nebudou mu ani číst pohádky tak bude čučet na televizi nebo na něco jiného.

  8. Půvabné!

    Na Štědrý večer jsem při venčení Erníka potkala neteří rodinku, jak vyhlíželi Ježíška. Ptala jsem se tří letého Samíka, co bude pod stromečkem. „Dálky!“ (ještě neumí „r“). „A co sis přál?“ … „Pastelky!“ … „A co mladší bráška Matějíček?“ … „Plase!“ (Matějíček od miminka chodí s plyšovým prasátkem). … „Já bych chtěl taky plase!“ rozhodil ručičky Samík. „No, ale živé, ne?“ na to já. „Alebo račej rezeň?“ zeptala se babička Marta (ze Senice) … „No, ale to bych ho musel sníst (ten řízek) a pak bych byl smutný…“ krčil nešťastně ramínky chlapeček. Je vidět, že není jednoduché býti dítětem a přáti si něco pod stromeček … Navíc, netuše, že by chtěl prasátko, v sobotu na rodinném setkání dostane od nás velkou knížku dinosaurů… Kde já do soboty to prase seženu?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN