LITERÁRNÍ PODZIM NA DEDENÍKU – Tora: Výroční potlach

Nevím, kdo mi podstrčil informaci, že je vyhlášen další ročník Trapsavce. Nějak jsem neměla ambice se účastnit, ale pak najednou jako by se někde něco sepnulo a najednou byla na světě povídka, která ve své kategorii obsadila 3. místo (z 52 povídek to není špatný výsledek) na to, že jsem tady s úspěchem opravdu moc nepočítala.

 

Výroční potlach

Rozvalují se u ohně, batohy hozené pod skálou. Jestli je jim hodně, tak dvacet. Nad mým vybavením se jen ušklíbnou. Kdyby to nebylo dnes, otočila bych se hned, jak jsem je zahlédla. Jenže dnes je dnes a slib je slib. Sundám řemeny, hodím tornu vedle batohů, odložím turistické hůlky a nepozvána ztěžka usednu na trám tvořící jednu ze čtyř lavic kolem starého ohniště. Cesta sem do skal je každým rokem delší a strmější…

Kluci nevlídně zahlížejí. Co naplat, vyrušila jsem je, byli tu první.

„Bývala tu osada, víte? Trampská,“ snažím se navázat hovor. Mrknou na sebe a znovu se ušklíbnou.

Natáhnu nohu, ulevím bolavému kolenu.

„Ste sem chodila, jo? Trempovat, jo?“ V hlase slyším výsměch.

„Nevěř jí, voe, ženská a trampovat, sim tě.“

„Jmenovala se Aratonga.“ Zahledím se do plamenů a připadá mi, že jsem skočila v čase o spoustu let zpátky. Do doby, kdy jsem byla stejně mladá jako tihle dva cápci, co na mne zírají jak na zjevení.

„Jezdilo se sem na potlachy zdaleka…“ vyprávím spíš sobě než jim. „Přijížděli jsme v sobotu odpoledne, večer byl oheň, soutěže… a v neděli se odjíždělo.“

„Proč až v sobotu?“ zeptá se jeden z nich, ten mladší.

„Byly pracovní soboty, voe,“ zahučí druhý. „Vyprávěl mi to táta.“

„Údolí děsu bylo známé široko daleko,“ pokračuju. „Ale to už je dávno pryč,“ mávnu rukou a pracně se zvednu. Záda bolí, nízké sezení je nepohodlné. „Budete tu spát?“

„Cože?“ vykulí oči kluci. „Tady? Ne. Večer jdeme dál. Máme sraz u kámoše, dole ve vsi.“

„Skvělý,“ oddechnu si.

Podívají se na sebe.

„Vy… Vy tu budete spát? Sama?“

Znejistím. Dnešní doba je všelijaká, mám jim odpovědět po pravdě, nebo raději ne?

„Je přece dvanáctého května,“ řeknu potichu.

Nechápou, proč jim to říkám, ten mladší ale koukne na hodinky a přikývne.

“Jo, dvanáctýho. Má bejt?”

„Tehdy bylo taky dvanáctého. Sobota. Sešlo se nás asi třicet,“ zadívám se znovu do ohně. „Bylo nám divné, že nepřijeli kamarádi ze severních Čech. Vždycky přijížděli… Ale tehdy ne. Zapálili jsme oheň jako vždy. Ze čtyř stran, to asi znáte…“ Odmlčím se. V duchu vidím houf postav kolem vysokých plamenů. Danny, Jerska, Dulitl… Přezdívky si ještě vybavím, jména už hůře.

„A?“ zaslechnu. Odvrátím zrak od ohně. Dvoje oči na mne koukají už úplně jiným pohledem.

„Danny, to byl náš šerif, vytáhl vlajku na stožár. Stával támhle,“ mávnu za sebe, do míst, kde je nyní jen hustý les. „Stožár, ne Danny,“ dodám, když vidím zmatek v mladých tvářích. „Vůbec to tu vypadalo jinak. Jediné, co je na svém místě, je ohniště. Za mnou, jak je les, býval plácek, hrával se tam nohejbal, volejbal … Vodu jsme brali z řeky,“ ukážu dolů. „Vedla tady cestička, taková klikatá…“

„Ty kráso, vona sem snad fakt jezdila, voe,“ zaslechnu mladšího nevěřícně zahučet.

„Co bylo dál?“ ptá se druhý.

„Hrálo se a zpívalo, jako vždy. Pak,“ hlas mi zakolísá, „začali dole ve vesnici štěkat psi. Znervózněli jsme. Už jsme slyšeli o tom, že pár potlachů rozprášila Veřejná bezpečnost… Utíkali jsme nahoru,“ kývnu bradou k cestě, která se vine do skal, „ale byli už i tam. Naháněli nás jako zvěř… koho chytli, zbili, holky, kluky, všechno jedno. Odvezli nás do města, skončili jsme v cele předběžného zadržení. Lustrovali nás celou noc, nad ránem naložili do náklaďáku a odvezli zpátky do lesa.“

Chvíli, kdy nás zbité, špinavé, hladové a žíznivé vyhodili na neznámé křižovatce lesních cest, jsem měla zase před sebou v celé syrové hrubé síle. Nenávist, zlost, vztek… Strach a bezmoc, emoce, které mnou při této vzpomínce cloumají dodnes.

„To jako sem?“ Mladíci už na mě visí očima.

„Ne. Později jsme zjistili, že jsme asi dvacet kilometrů od města. Domů jsme se dopotáceli totálně zničení. Prý když chceme trampovat, tak ať si to užijeme.“

Mladší zavrtí hlavou. „To je hrozný, to jste si nechali líbit?“

Hořce se usměju. Mládí…

„Co víte o totalitě?“ posadím se na větší kámen.

„Děda říkal, že stával frontu na toaleťák,“ zamračí se starší. „Taky, že nemohli na Západ. A rušili jim rádio. Ale babička zas říkala, že všichni měli práci a nebyli bezdomovci.“ Pokrčí rameny. „Už je to dávno pryč.“

„Kdyby to skončilo jen tím, že nás vyvezli za město,“ pokračuji ve vyprávění, „to bychom přežili. Ale napsali do škol. Já se kvůli tomu škraloupu nedostala na vejšku. Prý nejsem dostatečně vděčná za socialistické výdobytky. Chtěla jsem učit. Skončila jsem v drůbežárně.“

„A co ostatní?“ zeptá se potichu ten mladší.

Polknu. Pomalu se dostávám k nejhoršímu.

„Problémy měli všichni. Někdo v práci, někdo ve škole. Jenže… Danny, náš šerif, při té honičce uklouzl. Na skále támhle vlevo. Spadl dolů, k řece. Přerazil si páteř. Bylo mu dvaadvacet, studoval medicínu…“ hlas se mi zachvěje. Danny, můj krásný, černovlasý Danny. Měl něžné oči a jemné ruce. Milovala jsem ho k zbláznění.

„Našli ho tam?“

Zavrtím hlavou. „Nikdo ho nehledal. A když ho našli, už bylo pozdě.“

„Ale to je strašné…“ Starší si podepře bradu a prohrábne oheň. „Je to pravda? Nevymýšlíte si?“

„Podej mi tornu, prosím tě,“ řeknu. Zvedne se a podá mi mé léty ošoupané zavazadlo. Hrábnu dovnitř a vytáhnu tlustý sešit.

„Podívej se sám,“ podám mu ho.

„Co to je?“ obrací můj starý cancák. Vezmu mu ho z rukou, otevřu a podám znovu. Začte se, pak začne listovat. Dopředu, dozadu, dál a dál, pomalu se propracovává ke konci. Po chvíli zvedne hlavu a zadívá se na mne jako na exotické zvíře.

„Vy sem vopravdu chodíte každej rok?“

Přikývnu.

„Vloni jste tu ještě byli tři,“ ukáže na poslední popsanou stránku. „Riky, Víla, Teddy…“ přečte s námahou.

„Riky umřel letos v dubnu,“ povzdechnu si. „A Teddy je v ústavu. Za poslední rok se mu hrozně zhoršila jeho nemoc. Nádor v hlavě. Když jsem za ním byla naposled, ani mne nepoznal. Už jsem zbyla jen já…“

„Víla,“ řekne mladík.

„Bývávalo,“ zasměju se. „Víla. Kdysi jsem byla z osady nejmladší. Teď už jsem spíš stará čarodějnice.“

„To tu fakt chcete spát?“

„Měla bych,“ přikývnu. „Slíbili jsme si to. Že dokud budeme dýchat, vždy tu dvanáctého května budeme. Za Dannyho. Za nás. Za naše ideály, co jsme kdysi měli a které už dávno zmizely v prachu. Kupodivu jsme to dodržovali. Celý rok jsme se většinou neviděli, ale tady jsme se vždycky sešli. Postupně nás ale ubývalo… však jsi viděl. Teď už dýchám jen já, tak co mi zbývá.“

Zavře sešit a položí ho na moji tornu. „Jdem, Lukáši,“ zavelí. Mladší cosi zahučí, ale starší mu nedá na vybranou. Popadnou batohy, zamumlají něco na rozloučenou a vypadnou.

Zklamaně zastrčím cancák zpátky do torny. Aspoň, že udělali oheň. Možná si myslí, že jsem blázen. Nedivila bych se. V mém věku už bych se opravdu neměla pouštět do takových dobrodružství. Prý jednou tramp, vždycky tramp. Cha. Když tělo bolí a přestává poslouchat, těžko se škrábe do kopců a vstát ze země je po ránu skoro nemožné, měl by konečně dostat rozum navrch.

Déšť naštěstí nehrozí. Zbudovat přístřešek už bych nedokázala. Naše osada nikdy nešla cestou stavění srubů a chat. Zakládali jsme si na tom, že po našem odchodu nikdo nezjistí, že jsme tu byli. I ohniště jsme kdysi zakrývali drny… naivní mládí. Ostatní budovali chaty, sruby, kariéry… a my měli jen své ideály.

Ještě vloni se tu Riky smál, až se zajíkal. Vždycky se rád smál vlastním vtipům. Netušil, že si celý život v hlavě nosí časovanou bombu jménem aneurysma. Teddy už byl chvílemi ve vlastním světě, ale podařilo se nám ho uhlídat. Nádor ještě nad ním neměl moc, tehdy ještě ne.

Opírali jsme se o skálu, tak jako já teď, hleděli na hvězdy a mluvili o všem možném. O tom, jak dny a roky letí jak splašené, jak nám chybí vůně spadaného listí a zimní táboření, jak pobýváme myšlenkami už víc v minulosti než v budoucnosti…

Oheň hřeje, les kolem pomalu tichne. Slyším řeku šumící dole pod skalami. Bude tam šumět i za rok, za pět let, za deset… až už tu nikdo sedat nebude. Ani já. Jsem tu naposled, rozhodnu se. Vědět moje děti, že jsem tady a sama, navíc že tu hodlám přenocovat, skončila bych asi v ústavu pro choromyslné raz dva. Taky už je jiná doba, přesvědčuji sama sebe. Danny mi to odpustí. I ostatní. Riky, Dlouhán, Fanynek, Jerska…

Čtení, ještě provedu obřad čtení a pak… pak se rozmyslím, jestli zůstanu. Nebudu si nic namlouvat, kdoví, co ti dva byli zač. Moc toho u sebe sice nemám, ale v dnešní době, kdy se vraždí i pro pár korun… Radši nebudu riskovat.

Namáhavě vstanu a přesunu se ke skalnímu převisu. Navyklým hmatem zajedu do škvíry, nahmatám plochou plechovku a vytáhnu ji ven. Mám co dělat, abych dokázala odklopit víko, za rok zase víc zarezla. Tebe taky vezmu s sebou, slíbím jí v duchu. Vytáhnu z ní starý kroužkový notes a sednu si zpět k ohni. Nalistuju příslušnou stránku, nahnu se, abych na vybledlé písmo dobře viděla, a začnu tichým hlasem číst:

 

„My, trampové z osady Aratonga, se na památku šerifa Dannyho a na paměť událostí, které se tu seběhly přesně na den před rokem, slibem zavazujeme k tomu, že se tu budeme scházet vždy ve výroční den 12. května. Rok co rok, dokud budeme dýchat. Nikdy nezapomeneme na našeho kamaráda, kterého vlastní stát dohnal k smrti. Nikdy nebudeme sloužit režimu, který toto dopustil. Tak slibujeme, na naši čest a vlajku Aratongy.

  1. květen 1963.

Pro tebe, Danny: Fanynek, Dlouhán, Tilda, Riky, Víla, Teddy, Jerska, Dulitl, Pitty…“

 

Seznam pokračoval, pak následoval další rok a další. Jak se zvyšoval letopočet, jmén ubývalo.

„12. květen 2017, Riky, Teddy, Víla.“

Dočtu a ztěžka vzdychnu. Vezmu do ruky tužku, zapíšu a pevným hlasem přečtu poslední záznam: „12. květen 2018. Víla.“

Zaklapnu sešit a schovávám tužku, když vtom se vedle mne ozve:

„Ještě tam připište Mára, Lukáš, Vítek a Milada. A taky David a Jana.“

Polekaně zdvihnu hlavu. Stojí tam moji dva neznámí známí a s nimi hlouček dalších.

Mladý muž, kterého jsem tu už viděla, se otočí na ostatní a řekne:

„Tohle, je, dámy a pánové, Víla.“

Pak se otočí zpátky na mne a prohlásí:

„Jestli nevadí, rádi tu s váma přespíme. A za rok klidně zas. Jen to prosím všechno zvopakujte i jim. A klidně toho můžete říct i mnohem víc, bylo to strašně zajímavý. Třeba proč zrovna tehdy nepřijeli z těch severních Čech…“

Chvíli jen zírám beze slov, ale pak se vzpamatuji. Usměju se a vstanu. Najednou mám pocit, že jsem lehká jako pírko a nic mě nebolí.

„Ráda, ráda, beze všeho. Ale první, co uděláte, bude, že mi začnete tykat. Trampové si nevykají. Takže – ahoj, já jsem Víla.“

 

Ten večer s námi byli všichni ti, jejichž jména jsem předčítala ze sešitu. A ještě něco navíc. Vrácená důvěra v mládí. Ne v moje, ale v to, které sedělo kolem mne, smálo se a navzájem překřikovalo.

Tak mladá, jako dnes v noci, jsem se už dávno necítila.

 

Aktualizováno: 12.12.2019 — 12:26

86 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ten sloupeček vlevo je bezvadný, ten se fakt povedl. Jsou tam všechny aktuality. Jinak mně se to tady začíná líbit – je to takové čisté. Ta šedá v prostředním pruhu je lepší, než ta čistě bílá, ta hodně tahala za oči.

    Hmm – a co smajlící? S těma by se nedalo něco udělat – i když, pravda, už jsme si asi zvykli je vypisovat. Ale, když už se to tu dává do pucu… (happy)

      1. Nemusejí, dá se tam zaškrtnout Uložit do prohlížeče, a pak to funguje. Musí být ale zapnuté ukládání cookies (standardně by být mělo). Je to kvůli GDPR.

    1. Nedá. Pluginu skončila podpora, není kompatibilní s dnešním WordPressem. Do budoucna tam chci dát HTML emojis, ale ty nám zase nebere databáze (testoval jsem to včera). Ještě na něco zkusím přijít.

  2. Tak jsem dorazila do Dedeníku až už je po všem. Tím myslím novinky s grafikou a tak. Vím, že všem novotám ještě není konec, a tak všem, kteří se podílejí na technickém chodu Dedeníku držím palce, ať vše zdárně dotáhnou do konce, přeju pevné nervy a dostatek času na tu poplatků práci. Díky vám za to vše, co pro nás děláte!!!

  3. Box „nepřehlédněte“ mi připadá matoucí. Očekávala bych v něm odkazy na relativně aktuální články cca týden zpět, nikoliv několik let zpět. Asi bych udělala box “ Aktuální“ – články cca týden zpět a “ Co vás zrovna zajímá“ – s obsahem momentálního „nepřehlédněte“.

  4. To zarovnání doprava mi přijde vysloveně matoucí, přijde mi, že není dost zřetelně znát, který komentář je vždycky počáteční.
    U minulé podoby mi vyloženě chybělo, že nešlo kliknout na nějaký komentář ve sloupci „Nejnovější komentáře“, aby to tam rovnou přeskočilo. Ale přikládala jsem to stáří celé té šablony. Ale ani teď to nejde, to je škoda.
    Velikého prázdného prostoru mám ještě víc, než je tady na tom screenshotu od Ivy. Na text článku a komentáře mám využitou jen asi čtvrtinu obrazovky. Možná je to i prohlížečem?
    Monitor OLED nemám, ale nijak mi nevadí, že je to udělané tak, aby to pro takové monitory bylo vhodné. Každopádně to mám celé takové pěkně čisté a ostré. OK

  5. Prostě to vezměte tak, že ty stránky byly 6 let stejné. Celou dobu mezi tím se WordPress, tedy redakční systém, ve kterém pracujeme, vyvíjel. Neustále se měnil, chodily aktualizace. Dedeník v podstatě zůstával stejný. Až najednou ty aktualizace skutečně byly nutně třeba a my najednou musíme dohnat šest let změn. Tohle je první krok – aby „zákulisí“ stránek fungovalo. Druhý by měl následovat – tedy úplně nový design, který bude odpovídat tomu, co momentálně WordPress podporuje. To je ale strašně moc práce, na kterou Andy, zaměstnaný vším možným ve svém životě, prostě nemá čas. Budu muset najít někoho, kdo bude ochoten to udělat. Což není snadné.

    1. Hm, pod obdélníčkem komentáře svůj nick vidím, tak zkusím, jestli se objeví i po odeslání příspěvku.
      Dede, hned mě napadly Murphyho zákony : Jestliže se program osvědčí, je třeba jej změnit. Anebo taky : Pokud systém pracuje bez problémů,, je zastaralý. :)
      Ne, já vím, že to vůbec není k smíchu a mrzí mě, že máte s Dedeníkem tolik práce. Nemohu dělat nic víc než držet palce a doufat ve schůdné vyřešení. Hanča.

      1. On bez problémů nepracoval. Kdykoliv jsme vkládali články do redakčního systému, bylo to šíleně pomalé a občas se to zasekávalo. To, jakož i jiné technické problémy (třeba sdílení na FB, kam se nenahrával správně obrázek), se vyřešilo.

        1. Mimochodem, jen na FB sleduje Dedeník 600 lidí. A pro ně ten servis fungoval stylem drbat se pravou rukou za levým uchem :P Takže změny prostě byly třeba a já jsem Andymu vděčná, že na to obětuje svůj čas.
          No a pokud jde o nezvyk… všechno se časem mění, i v reálném světě, nejen na netu. Vezměte si třeba pravidelné přestavování zboží v supermarketech. :D

    1. Výběr článků, které si právě lidé čtou, respektive poslední články, co si četli. Je to zajímavé, ale lidé se vracejí ke starším věcem.

  6. Tak ono je to spíš o zvyku. Mně tady trochu vadí, že není příliš zřejmý komentář, na který se eventuálně následně reaguje. Ale časem se to určitě utřepe.

    Navíc krásné zimní pozadí!

        1. Tak on je to v podstatě záměr, udělat design víc strohý, jednoduchý a méně „veselý“, protože pak odvádí pozornost od obsahu, a když jsou v článku fotky, tak to pak celkově vypadá dost přeplácaně; nemluvě o tom, že tohle se lépe čte na OLED displejích, které dnes jsou nejčastějším typem displeje, na kterých lidé ty stránky prohlížejí. To je ostatně důvod, proč se dnes používají minimalistické stránky skoro všude.

          1. Andy, teď to neber jako urážku nebo znevažování, ale kolik myslíš, že z lidí, co sem chodí, vlastní nejmodernější telefony s OLED displejem a luští to na něm? Máme velmi slušně počítačově vybavenou domácnost (manžel se živí jako IT), ale fakt žádný monitor nemá OLED obrazovku . Jo, už se nějaké prodávají, ale ta cena… Většina uživatelů Dedeník čte na letitých monitorech nebo na notebocích ;-)

            1. Přesně. A ty letité monitory zatím fungují. Nejsme tu parta zazobanců, kteří si mohou dovolit každou novinku. A to prostředí tady bylo vlídné a nikoho nrušilo.
              A co ten prázdný plac okolo?

              1. Několik věcí: tohle neznamená, že se to špatně zobrazí na jiných monitorech. Testoval jsem to a je to v pohodě (taky tu pár starých monitorů mám). Další věc je, že počet OLED monitorů přibývá, už nejsou tak drahé, jako kdysi (notebooky s OLED displeji se už prodávají kolem 20k, donedávna stály přes 50k), a jejich počet roste. Jaký prázdný plac okolo?

                1. No, levné jen relativně. 20K je jeden a půl mého důchodu.

                  Já mám na třech čtvrtinách bíly pruh, ve kterém se zhruba na jedné třetině píšou komentáře, zbytek je prázdný, A po stranách jsou cca pěticentimetrové proužky tapety
                  Proto se ptám, na co ten veliký prázdný prostor?.

                    1. Tak to má vypadat – protože to bílé místo vlevo a vpravo je pod těmi sloupci, co jsou vlevo a vpravo, takže diskuse musí být mezi tím. A každé další vlákno je posunuté doprava, aby bylo jasné, že se na někoho reaguje.

                    2. Jinak na tom se od minula nic nezměnilo – akorát minule byly dva sloupce vedle sebe vpravo, teď je jeden vlevo a druhý vpravo. Šířka prostoru pro diskusi se nezměnila.

                    3. Andy, určitě to místo nebylo tak široké a ta světlá nervala tak oči. Mám monitor hodně stažený, na nějakých 12%, ale ta obrovská světlá plocha, cca 70% monitoru, vypaluje sítnici.

                    4. Bylo to takhle široké, akorát to bylo zarovnané doleva, takže ti to nepřišlo. A ta barva je stejná, fakt se neměnila. Jako… vím, co jsem měnil a co ne.

                    5. Dočasně jsem přehodil layout tak, jak byl předtím (příspěvek + dva sloupce), a podívej se, jak to vypadá. Takhle to prostě bylo předtím, a jak vidíš, bílá plocha je tu pořád stejná.

                    6. Trochu jsem ztmavil to pozadí (fakt bylo stejně jako předtím, barva f5f5f5, ale tahle je lepší. V každém případě to „prázdné místo“ je stejné jako dřív.

                    7. No nic, dávám to zpátky. Prostě je to stejná velikost „prázdného pole“ jako dřív, jenom je celé diskusní vlákno posunuté z levého okraje doprostřed stránky.

                    8. Andy, ta diskuze dříve byla byla na šířku článku, který byl ohraničen těmi postranními sloupky, proto tam nebyla ta velká plocha, ani zprava ani zleva.

                    9. I teď je na šířku článku. Akorát článek je uprostřed a ne vlevo. Jediné, co se stalo, je, že se celá diskuse posunula doprava.

        2. a já jsem se lekla, že se mi zbláznil počítač. Mám nově nainstalovanou W 10. Zatím jsme byli na sedmičkách.

        1. Musí se uložit jen poprvé, to jméno, pak už drží. Jako vždy po aktualizaci. Je to o zvyku, hlavně, když to šlape. Věřím, že to muselo dát práce jak na kostele. A není na první pohled vidět, to je na tom to nejhorší :).

          1. Díky. On ten design byl na tom to nejmenší, i když dal taky zabrat. Větší problém byl s aktualizací PHP a celého redakčního systému, protože to přes několik hodin prakticky nefungovalo…

    1. To jsou ty aktualizace… zanedbali jsme jich rekordních 1411 a už nám nefunguje ani původní šablona. Andy dělá nezbytné úpravy, časem to asi bude na úplně nový vzhled. Jsme sto let za opicema, se zdá :P

  7. Přes ten děj zpřed mnoha let to byla povídka moc milá. Taková lidsky příjemná. Potěšilo mě, že Vílu nikdo nepřepadl a v podstatě se konal dobrý konec s hezkým výhledem do budoucna.

      1. Toro, toho jsem se taky bála, a proto jsem ti byla vděčná za jiný přístup. Koneckonců dobré konce jsou stejně pravděpodobné jako špatné. Navíc, hrozné věci se píšou snáz – kdybych chtěla umím vyděsit i sebe:))

          1. Toro, moc se ti ta povídka povedla, ocenění si zaslouží. No jo, zamlada víla, pak už jen… dneska si taky připadám spíš na tu čarodějnici. :)

  8. Taro, jako všechny, také moc chválím, píšeš prostě skvěle, čtivě, ať je téma jakékoliv. Samozřejmě jsem také slzela, ale vůbec se nemusíš omlouvat. Vždyť ty slzy nás všech je naopak velkánská poklona tvému psaní, že ses jím dotkla našich srdcí, našich citů, vyvolala vzpomníky.

    Já jsem nikdy netrempovala a nikdy nespala přímo pod širákem – ve stanech ano. Ale znám táboráky, posezení kolem ohně dlouho do noci, zpěvy při kytaře a to se trempování dost podobá. Takže jsem se také zasnila.

    Též jsem doufala, že to „Jdeme Lukáši“ má jiný význam. Tedy, že si jdou jen pro spacáky a přinesou nějaké přikrytí i pro Vílu. Jsem ráda, že se tak stalo, ale stejně jsi nás ještě delší dobu napínala, než se skutečně vrátili.

    Jestlipak Víla ráno dala starý notes opravdu do své torny, nebo ho pod dohledem nových, mladých členů osady Aratonga zasunula zpět do sklaní pukliny?

    1. jejda, tak nad tím, co se ptáš nakonec, jsem nikdy nepřemýšlela… byla jsem omezená počtem znaků, takže jsem se snažila, aby to mělo hlavu a patu a popravdě, to necháme na Víle :)
      A děkuji za krásný komentář, máš pravdu, pokud vás to dojalo, znamená to, že ty postavy jsou živé. A to je hlavní.

  9. Tečou mi slzy,tu dobu jsem zažila s plnou“parádou“,taky nás honili kde mohli,trampovali jsme v lomu Výkleky,pak nám zrušili klub,který jsme vydupali ze zabordelařenýho skladiště,spravili jsme,vyčistili,vybavili na vlastní náklady a dohodli se o užívání s majitelem,po roce 1968 nás vyhnali,sebrali nám všechno i skleničky a hrnky na kafe a udělali si z toho agitační středisko.Bylo nám tehdy kolem 20 let.
    Toro skvělé!Ale pláču.

        1. Samozřejmě, byli jsme mladí, takže jsme vše brali jinak. Jen nesmíme vidět jen to mládí a ty hezké vzpomínky…

  10. Milá Toro, tohle je prostě krásné čtení… tušila jsem, jak to dopadne a byla jsem moc ráda, že jsem se nepletla:))

  11. Toro!! (h)
    Četla jsem už ráno a doteď přemýšlím, co napsat. Zažila jsem tu dobu s plnou parádou a nevzpomínám ráda. Ale takhle své vzpomínky vyjádřit neumím. Ty to umíš dokonale a já Ti za to moc děkuji. A ten optimistický konec dává naději do budoucna.

  12. Toro, hluboká a upřímná poklona. Takhle se píše srdcem, to na povel nejde. A je tu spousta lidí, co tyhle časy zažili. Pořád je to v nás.
    A neseme si zapomenuté vzpomínky na různá místa a příhody. Na chviličku jsem se ocitla v kraji blízko Trosek, viděla jsem krásná zákoutí a ohníčky trampů. Trošku mě to dusí, a honem nevím, co bych napsala pěkného.
    Takže díky, Toro.

  13. Ještě že je osazenstvo kanclu na kafi, jinak by se divili, proč tady slzím u monitoru:-)moc krásné a smutné, ale s optimistickým koncem, to mám ráda…

  14. Ježíši, Toro!!! To tedy bylo, Ty umíš! Ještě teď, kdy píšu, to ze sebe dostávám, se staženým žaludkem (h) .

  15. Toro!!! To je opravdu dojemná povídka – musela jsem její čtení přerušit i jít si utřít oči do kuchyňky (protože ostatní probírali veselé doktorské historky (rofl) a asi by se divili, že nad nimi pláču).

    Ale já věřila, věřila, že se ti mladí vrátí – to jinak nejde, jak jsi říkala jednou tramp, vždycky tramp a je jedno, jestli je ti dvacet nebo o pár křížků navíc. Na rok tam budou zase (kruciš, začínám dojímat sama sebe!).

    Máš obrovský talent na psaní, vůbec se nedivím, že jsi skončila „na bedně“ i s povídkou, kterou jsi napsala jen tak mimochodem. (y) (y)

    1. Ygo, děkuji ti, jsem ráda, že jsi se nerozplakala před celou kanceláří, to bych nerada :). A díky za poklonu, potěšila jsi mne. Každého autora potěší, když je jeho psaní přijímáno s radostí.

  16. díky Toro, tenhle příběh není až tak celý úplně vymyšlený…někde jsem ho slyšela u ohně vyprávět..měl jen trochu jiný děj, ale šerif, ten žil a to zlo , bohužel taky….

    1. Není vymyšlený celý, já vím. O historii trampování a skautingu jsem dost četla, je i dost různých dokumentárních filmů. Základ má zrnko reálu, zbytek je samozřejmě vymyšlený, vždyť je to „jen“ povídka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN