GEOPOLITIKA: Osmanská říše 2.0 (Blízkovýchodní Hra o trůny 30)

Naprosto stranou zájmu nejen českých, ale i evropských médií se za poslední dva roky tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi podařilo uskutečnit celou řadu zásadních expanzí tureckého vlivu. Kdo u nás ví o tom, že Turecko má třeba takové Somálsko úplně ve své hrsti?

 

Asi nejlepší a nejvýmluvnější způsob, jak představit míru expanze tureckého vlivu je skrze seznam jejich aktivit s daty, kdy se daná entita dostala do jejich hledáčku (datum zeleně), kdy ji dostali pod svůj vliv způsobem, že se její chování přizpůsobilo tureckým cílům (datum oranžově), až po datum, kdy si danou entitu Turecko podmanilo způsobem, že si bez rozhodnutí v Ankaře ani neškrtne (datum červeně).

 

  • Somálsko s výjimkou Somalilandu (ten je saúdským satelitem): 201020152017
  • Katar: 200720152019 (Katar nemá jen společné cíle s Tureckem, hlavně na Turecku bezpečnostně závisí a Turecko se nebojí toho využívat například vůči stanici Al-Džazíra)
  • Severní Kypr: 19601974
  • Ázerbájdžán: 19922010 (Turecké zájmy v Ázerbájdžánu dominují, ale o zemi mají neustále zájem také Rusko a Írán, které se rovněž snaží o posilování svého vlivu)
  • Súdán: 2017 (Turecko ztratilo vliv s pádem diktátora Omara al-Bašíra v dubnu 2019, od té doby je Súdán pod saúdským vlivem, který si korunní princ Mohammed bin Salmán koupil za 3 miliardy dolarů)
  • Libye: 2019 (Turecko zčásti nabídkou vojenské pomoci proti Ruskem a Saúdy podporovaným libyjským rebelům z Tobrúku, zčásti vydíráním včera uzavřelo dohodu o společné námořní hranici uprostřed Středozemního moře, která zároveň znamená, že Turecko získává na Libyi natolik zásadní vliv, že nejen území pod kontrolou libyjské vlády, ale hlavně libyjský hlas v mezinárodněprávních otázkách plně kontroluje; tohle stihli udělat v řádu týdnů)
  • Uzbekistán: 201620172019 (Zařazením do Turkické rady v roce 2019 vyvrcholil proces etablování tureckého vlivu v zemi)
  • Muslimské bratrstvo: 20112013 (po pádu Mohammeda Mursího v Egyptě je Turecko hlavním garantem aktivit Muslimského bratrstva; Turecko jej hostí v Istanbulu a přizpůsobilo jej ideologicky k politice Erdoğanovy strany AKP; dnes ho v tomto stavu přímo používá pro šíření tureckého vlivu v arabském světě a v Evropě)
  • Etiopie: 2019 (na úkor izraelského vlivu, zejména čínskou metodou „dluhy za infrastrukturu výměnou za vliv“)
  • Tanzanie: 20102017 (Tanzanie se zadlužila třemi miliardami dolarů na železnici napříč zemí, kterou postavily turecké firmy – čili taktéž „čínským způsobem“)
  • Islámský stát: 20142019 (Džihádisté z IS jsou dnes financováni Tureckem, ať už pokud jde o Sýrii, kde IS prodával Turecku ropu, či o Nigérii, kde nigerijská vláda vyšetřuje tureckou podporu teroristické organizaci Boko Haram, která je součástí IS)
  • Hamás: 20102019 (Podpora Turecka a Hamásu je vzájemná; Turecko zásobuje Hamás a Hamás podporuje turecké aktivity v Sýrii; ideologicky se Hamás odvolává na Muslimské bratrstvo, které je přímo pod tureckou kontrolou)
  • Albánie: 2018 (Turecko dalo v roce 2018 Albánii otevřeně na výběr mezi sebou a EU; v roce 2019 koupilo New York University of Tirana, kterou teď používá skrze státní nadaci Maarif pro šíření tureckého pohledu na svět pro ovlivňování albánského veřejného mínění. Do toho Turecko mohutně investuje do albánských mešit a vzdělávání i mimo tuto univerzitu; jde to tak daleko, že Turecko staví, platí a kupuje albánské nejen základní a střední školy, ale i školky, v nichž se snaží děti indoktrinovat už odmalička; albánští politici mluví otevřeně o turecké „kulturní agresi“)
  • Moldávie: 2017 (Turecko používá stejnou taktiku jako v Albánii, tedy snahu o ovládnutí vzdělávacího systému, v kombinaci s investicemi a mezi jinými dohodou o zjednodušeném cestování mezi Moldávií a Tureckem pouze na občanský průkaz (2019), dále pak tlak na vysoké ústavní činitele)
  • Al-Káida: 2019 (Teroristická organizace, která je vůči IS i Muslimskému bratrstvu v konkurenčním postavení; Turecko se snaží si postupně nakloňovat jednotlivé její frakce, aktuálně jich využívá v operaci proti kurdským jednotkám v severní Sýrii)

 

A to ani nepočítám měkký vliv Turecka v zemích jako je Turkmenistán, Kazachstán, Bosna a Hercegovina, jeho tlak na Čínu skrze podporu Ujgurů ve Východním Turkestánu (čínská provincie Sin-ťiang) a spousty dalších aktivit, mimo jiné i v Evropě.

 

Z výše uvedeného vyplývá několik podstatných věcí. První je ta, že Turecko, na rozdíl od Evropy, si neváhá „špinit ruce“ se „zeměmi daleko od nás, o nichž nic nevíme“ a vůči kterým se Západ tváří, že jsou málo prestižní. Turecko je v této taktice mimořádně efektivní, podobně jako Čína, od níž se evidentně učí. Otázkou samozřejmě je, kde na to bere peníze, protože takové imperiální dobrodružství něco stojí a Turecko není ekonomicky v nejlepším stavu a nemá ani, nepočítáme-li snahu o krádež kyperského plynu (v kyperských vodách pod kontrolou vlády Kyperské republiky!), žádné energetické zásoby, které by ho mohly živit. Odpověď může částečně ležet v penězích, které Turecko získalo díky svému obchodu s Islámským státem, dokud tento kontroloval produkci ropy, ale spíš bych se díval jinam: do nechvalně proslulé blízkovýchodní banky džihádistů zvané Katar. Katar peníze má, a protože zná vojenskou sílu i odhodlanost Saúdské Arábie, tureckou pomoc (aktuálně v podobě stálé turecké základny s pěti tisíci vojáky) potřebuje. Turecku se sice přítomnost vedle svého rivala hodí tak jako tak, ale nedivil bych se, kdyby na tyto své aktivity dostával od Kataru zaplaceno už jen proto, že katarský emír rád šíří ideologii – Tureckem ovládaného – Muslimského bratrstva po světě. A Katar Turecku platí.

 

Turecký vztah ke Kataru je celkem jednoznačně asymetrický: Katar potřebuje Turecko daleko víc, než je tomu naopak. Ať se to Kataru líbí, nebo nelíbí, nemůže si dovolit jít proti Erdoğanově vůli. Velkým testem bude odpověď Kataru na turecký požadavek (sdělený skrze státní propagandistická média jako televizi TRT a Daily Sabah) po Kataru, aby po tureckém způsobu (tedy zavřít do vězení), cituji, „jako plevel vytrhal novináře z Al Džazíry“ kritické k tureckému postupu v Sýrii. Al Džazíra je největší zbraň, kterou v regionu Katar má. Ideologicky držící linii blízkou Muslimskému bratrstvu je sice v souladu s tureckou zahraniční politikou, ale slouží především katarskému režimu. A pokud režim cítí potřebu dát najevo, že není tureckou kolonií, je to právě Al Džazíra, skrze kterou to provede. Al Džazíra má ale napříč regionem velké potíže: její novináře vězní Egypt i Saúdská Arábie (která v listopadu zavřela její saúdskou pobočku) a Saúdové, jejich spojenci, i Izrael viní Al Džazíru z toho, že je to spíš nástroj katarské zahraniční politiky, než nezávislé médium.

 

Kromě Kataru (a samozřejmě Sýrie a Severního Kypru) je turecká armáda přítomná i v Somálsku, které za poslední roky, s výjimkou severní části země, v níž je mezinárodně neuznaná, demokratická, pro turisty bezpečná a za saúdské peníze držená Republika Somaliland, pevně ovládá. Proč zrovna Somálsko? Africký roh je jednak geopoliticky zajímavé teritorium kvůli přístupu k zahraničnímu obchodu, ale také jako dobrá základna pro kontrolu východní Afriky, kde se jinak úspěšně realizuje Čína, Saúdská Arábie nebo Izrael (Etiopie a Keňa). Jedním z důvodů, proč má ovšem Turecko zájem o Somálsko, je i početná somálská diaspora na Západě.

 

Za poslední tři roky, tedy od neúspěšného puče proti prezidentu Erdoğanovi, Turecko úspěšně získalo kontrolu nad svou diasporou v Evropě, zejména v Německu. Jistě, mezi evropskými Turky žije mnoho těch, kteří podporují tureckého prezidenta zcela dobrovolně, ale existuje více než dost signálů, že veřejné chování Turků v Evropě je spíše než důsledkem svobodné vůle důsledkem vydírání a nátlaku ze strany turecké rozvědky MİT (Millî İstihbarat Teşkilatı). MİT v Německu vede dvojí typ operací; jednak proti samotnému Německu a německým úřadům, a pak proti tureckým občanům v Německu žijícím i německým Turkům, zejména těm, které Turecko podezírá z napojení na opozičního, v exilu žijícího liberálního imáma a filantropa Fetullaha Gülena, který je pro Erdoğanův režim něco jako George Soros pro Viktora Orbána; dále pak proti Kurdům a alevitům, které režim vnímá jako nepřátelské menšiny. Turecký režim se nebojí unášet kritiky z Německa do Turecka a je v posledních letech podezřelý i z několika vražd tureckých občanů v Evropě (v Německu a Francii). Podle německého publicisty Ericha Schmidt-Eenbooma, který se činností tajných služeb zabývá, je míra infiltrace německých úřadů MİT dnes větší, než jakou měla v době studené války východoněmecká Stasi. A Erdoğan se evidentně chystá použít somálskou diasporu ke stejnému účelu – Turecko například velmi rádo hostí globální setkání somálské diaspory (letos proběhla v Istanbulu) a její představitelé neváhají průběžně děkovat Turecku a jeho prezidentovi za pomoc Somálsku i Somálcům v zahraničí.

 

Pravděpodobně největší drzosti vůči Evropě se ovšem Erdoğan dopouští ve východním Středomoří. Už od vyhlášení nezávislosti Řecka je mezi Tureckem a Řeckem spor o námořní právo v Egejském moři a Erdoğan tohoto sporu zneužívá ve věci exkluzivních ekonomických zón (200 námořních mil, čili 370 km od břehu), které dávají danému státu právo například těžit nerostné suroviny, nebo vetovat vedení ropovodu nebo plynovodu. Turecko tvrdí, že jeho EEZ je definovaná kontinentálním šelfem, jehož jsou řecké ostrovy součástí, takže Turecko by mělo mít EEZ všude kromě pobřežních vod kolem řeckých ostrovů, zatímco Řecko – a s ním i většina mezinárodního společenství – říká, že řecká EEZ sahá všude 200 námořních mil od břehů daných ostrovů s tím, že naráží-li na EEZ jiného státu, je pak hranice mezi nimi v polovině. Erdoğanova interpretace ovšem znamená, že turecká EEZ nehraničí s mezinárodními vodami uprostřed Středozemního moře (na to je tam málo místa), ale s EEZ Libye, kterou právě v mezinárodním právu reprezentuje mezinárodně uznaná Vláda národní jednoty (GNA) v Tripolisu. To je ta, kterou Erdoğan včera dotlačil k uznání „faktu“, že má Libye s Tureckem společnou námořní hranici. Co to v praxi znamená: Erdoğan si bude moci, z hlediska mezinárodního práva, legálně otevřít vojenskou základnu v Libyi, kam bude docela určitě brzy pozván. Erdoğanova reálná kontrola tripoliské vlády ovšem znamená i jinou věc: Erdoğan chce, aby Libye vetovala potenciální plynovod vedoucí od Izraele, Egypta a Kypru ke zbytku EU. EU se dlouho snažila zbavit nezávislosti na ruském plynu otevřením nového plynovodu Nabucco přes turecké území, jenže jednak byl tento projekt v roce 2013 zrušen, a pak kvůli nové geopolitické situaci dnes není třeba obcházet jen Rusko, ale i Turecko. Kontrolou libyjské vlády může Turecko vedení takového plynovodu vetovat skrze libyjskou EEZ, a svým námořnictvem prosazovat kontrolu „své“ EEZ podle vlastní interpretace. Jeho odhodlání k takovému kroku bere velmi vážně Řecko, které minulý týden zvýšilo pohotovost armády na Krétě a dalších egejských ostrovech.

 

Stejnou logiku uplatňuje Erdoğan i vůči Kypru. Podle Turecka patří řeckokyperské vládě pouze pobřežní vody (12 námořních mil, tedy 22,2 km od břehu) Kypru, a zbytek je turecká EEZ, protože Kypr vyrůstá z tureckého kontinentálního šelfu. To je i důvod, proč v říjnu Turecko začalo s ilegální těžbou na jihovýchodě (mezinárodně uznávané) kyperské EEZ, který je, i když přihlédneme k rozdělení Kypru, naprosto jednoznačně ve vodách patřících jižní části ostrova.

 

Aby toho nebylo málo, Erdoğan v září 2019 řekl, že je neakceptovatelné, aby Turecko nemohlo mít jaderné zbraně, čímž posílil obavu z toho, že se je Turecko bude snažit nějakým způsobem získat. Jeho sebevědomí ovšem roste doslova s každým dnem. Už několik měsíců visí, zejména nad leteckou základnou İncirlik, kterou využívá NATO, hrozba v podobě tureckého záboru jejího vybavení a jednostrannému vypovězení spojenců. Včera vypovězením spojenců z této základny pohrozilo Turecko Spojeným státům, jehož Sněmovna reprezentantů má hlasovat o sankcích vůči Turecku. Ten největší kámen úrazu ale spočívá v tom, že na této základně je padesát jaderných zbraní (víme z tweetu prezidenta Trumpa). Podle této analýzy sice nehrozí, v případě jejich krádeže Tureckem, že je Turecko bude schopné použít, jak jsou, ale bude je docela určitě schopné kompletně rozmontovat a díky znalostem jejich designu si vyrobit daleko snáz svoje vlastní.

 

Turecko se tak během velmi krátké doby dostalo do situace, kdy kontroluje několik velmi strategických území, má přístup k financování svých imperiálních aktivit (Katar), má dostatek lidských zdrojů pro špinavou práci (džihádisty), vydírá EU i USA, jeho tajné služby operují bez větších překážek v Německu, s Ruskem drží křehkou spolupráci jen proto, že musí (v minulé konfrontaci z toho vyšlo Rusko vítězně) a má páku i na Čínu, která si ho předchází jako ostatně jednoho z velmi mála hráčů světové politiky. Stává se tak po Rusku a rudé Číně dalším významným ohrožením evropské, ale i světové bezpečnosti. A co je na tom nejhorší? Většina evropské veřejnosti o tom nemá ani páru.

Logo mapa 3

Aktualizováno: 11.12.2019 — 23:05

13 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky za přehled. Jen jedna technická: „EU se dlouho snažila zbavit nezávislosti na ruském plynu otevřením nového plynovodu Nabucco“ není úplně šťasntná formulace. Nesnaží se EU naopak zbavit závislosti na ruském plynu? ;-)

  2. Jojo, jak smutné. Trampíku chceš sankce na Turka?,tak vypadni ze základen, jednoznačné sdělení Turecka.
    Andy, díky,výborný článek s přehlednými daty,je to jasné a jen blázni to nevidí. Je to takový další Dolfík s ambicemi vše ovládnout ale opět, za jakou cenu?! A zase se najdou ti,co financují. Achjo.

  3. Musím říct, že dnes je to hodně depresivní čtení, ale díky za ten přehled. Myslím, že ti, kdo si dnes porcují Afriku, žádnou vinu cítit nebudou. A u Afriky nejspíš nebudou chtít zůstat…
    Takže by mě zajímalo, jestli si takové přehledy dělají i naši a obecně evropští politici – nebo aspoň jejich poradci!
    Nemohu se zbavit dojmu, že tento text patří do masovějších médií. Jenže… ani Babiš ani Kellner nejspíš tyhle zprávy číst nechtějí, tak proč je dávat dál?

    1. Jistě, že nebudou. A ubrání se tomu jen země se silnými institucemi a země, které se dokáží postavit na nohy samy; což je zatím Maroko, Rwanda, Botswana a do určité míry Etiopie a Keňa. Případně země jako Nigérie nebo Angola, které jsou pro tyhle žraloky pořád ještě příliš velké sousto.

  4. Tak jedinou nadějí je, že se Rusko, Čína a Turecko vzájemně porafou dřív, než dojdou k Evropě. Zdá se, že zahraniční politika EU končí vybombarováním Kadáfího a kritikou Izraele za cokoliv :(

    1. Rusko, Čína a Turecko se snaží si navzájem moc nelézt do zelí, protože vědí, že by jejich separátní pozice vzájemný konflikt oslabil. A k rozebrání toho je ještě dost, aniž by na sebe museli nějak výrazně narážet.

      1. Musím říct, že představa světa rozděleného z větší části mezi Rusko, Čínu a Turecko se mi vůbec nelíbí… Abychom ještě s nostalgií nevzpomínali na dobu, kdy kazatelé dobra sedící v bezpečí nadávali na Američany :(

      2. Turecko to dokázalo za 2 roky, Čína za 4, třeba se v EU a USA objeví nějaká slušná kombinace, která začne tu realpolitiku společně tlačit kupředu

  5. Diky za prehlednou sbirku faktu. V regionalnim meritku jsou tam urcite nejake nepresnosti, treba pochybuju, ze Somalsky Al-Shabab dela Erdoğanovu spinavou praci, nebo ze by v Turecku porad bylo 50 americkych atomovek. Ale mate zajimavou perspektivu.

    1. Nedělá. Naopak proti Turkům v Somálsku bojuje. Ale třeba v Sýrii už některé frakce Al Kajdy za ním stojí a on je používá v FSA.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN