BTW: O vlčáčí duši

„Chceš jít ven?“ Trpělivý pohled černé Berry mi připomíná zbytečné otázky v kriminalistice. „Pokud stojím u dveří, tak samozřejmě chci jít ven!“ říkají mi její temně čokoládové oči. Otevřu tedy dveře do předsíně a pak dveře ven. „Tak račte, madam,“ vybídnu psici. Ta vystrčí hlavu ven ze dveří a zjistí, že prší. Takže se otočí a vzápětí chce, abych otevřela dveře zpátky do chodby Domu. „Změnila jsem názor,“ praví důstojně a odebere se na pelech.

 

Podívám se na ni, jak sebou pleskne, tělo na pelechu a hlavu na podlaze, jazyk jí visí z pootevřené tlamy a oko na mě vesele mrkne. Povzdechnu si a podrbu ji všude, kde to má ráda. „Hele, nemáš ty být náhodou pracovní pes toužící po povelech? Milující dril?“ Berry párkrát mávne ocasem a věnuje mi zubatý psí úsměv. „Nemůžeš hned všemu věřit,“ povídá mi pak shovívavě. „Nikdo nemiluje dril. Ale je legrace s tebou něco dělat. Vůbec, když pak házíš míček. Nebo máš dobroty. Nebo ještě líp, házíš míček a pak dáš dobroty. A vypadáš tak hrdě, když máš dojem, že tě posloucháme! To se nám taky líbí, víš?“

 

Berry – strašlivý německý ovčák:))

 

Do toho přijde Ari a nabídne mi oslintanou ikeáckou krysu. „No tak, nenech se prosit… hoď ji, nebo ji schovej! Hlavně pojď něco dělat. Pořídila sis pracovní psy, tak se neflákej. Čumět do počítače můžeš jindy.“ Když po kryse hned nesáhnu, vyplivne ji přede mě na dlažbu a naznačí, že bychom se mohly aspoň přetahovat. Nebo jít ven. Nebo cokoliv! V tu chvíli vyskočí z pelechu i Berry a snaží se vypadat úplně pracovně. „Nezapomeň, že potřebujeme ten dril! Copak nevíš, že se to o nás všude píše? Tak se pojď drilovat!“ Povzdechnu si. Že já od toho počítače vstávala – teď mě dril s krysou nemine. Holky nemají slitování.

Napadlo mě, že jsem vlastně hodně neobvyklá panička pro vlčáky – tímto názvem teď nazývám všechny ovčáky se vztyčenýma ušima, aktivní povahou a afinitou ke služebnímu výcviku, tedy hlavně ty německé a v našem případě i švýcarské. Tyto psy si totiž obvykle pořizují dvě skupiny lidí a já nepatřím ani do jedné z nich. Buď jsou to lidé zapálení pro kynologii, případně potřebující psa ke služebnímu výcviku, nebo na druhé straně lidé hledající hlídacího psa, který bude za plotem pouštět odpovídající hrůzu.

 

Ari – strašlivý švýcarský ovčák:))

 

První skupina se svým psům obvykle maximálně věnuje, vedou výcvik do jakýchkoliv výšin, kam si myslí, že oni a pes dosáhnou. Tam uvidíte výkony, podle kterých majitelé jiných plemen psů usoudí, že vlčák si bez povelu nenajde ani vlastní zadek. Pro svoji ochotu být poslušní jsou za blbce. Druhá skupina majitelů obvykle nechá psy napospas zahradě, dvorku nebo v nejhorším případě kotci. Psi, kteří jsou vyšlechtěni k denní práci a na velmi úzký kontakt s člověkem, jsou nesocializovaní, časem aktivně zoufalí, nakonec nebezpeční. Tito „majitelé“ se obvykle začnou svých psů bát (mají čeho), takže si často poslušnost vynucují ne výcvikem, ale surovostí. Jejich psů se pak bojí celé okolí a přispívají tak k pověsti zákeřných a kousavých bestií, kterým se majitelé jiných psů radši vyhýbají. Opět právem.

 

Vždy spolu… zase mám dvojpsa:))

 

Potíž je v tom, že ono „služební“ určení včetně působivého fyzického zjevu zastírá fakt, že vlčáci jsou v zásadě psi s velmi jemnou duší. Potřebují úzký kontakt se svým člověkem, láskyplnou výchovu, každodenní hru a mazlení. Tedy vše, co potřebuje každý jeden pes, který má šťastně žít. Potom jsou hraví, mají smysl pro humor, často vypadají přitrouble, když zkusí nějakou ptákovinu, která jim nevyjde. Klidně ze sebe budou dělat šaška, pokud to bude znamenat, že zatáhnou svého pánečka do hry, že se bude něco dít!

To všechno vím, protože mám vlčáky jen pro radost. Ano, i kvůli hlídání, ale to je až druhotné – mám je proto, že je miluju a jsou to pro mě ti nejhezčí psi na celém světě! :) A to navzdory tomu, že svoji ňunací roztomilost ztratí nejpozději na čtyřech měsících. Nesnáším dril, neumím velet, a dokonce neumím ani předstírat, že mi na cvičákovém drilu záleží – to všechno holky vědí. Proto jsem nikdy nebyla úspěšná ani na těch pár hodinách výcviku, který jsem s nimi absolvovala, protože jsem měla dojem, že se to musí. Psice tam reagovaly po svém.

 

Rodinná smečka

 

Berry se trenér nelíbil, takže když si ji ode mě vzal, aby mi předvedl, jak mám velet, tak se na něj koukla a vzápětí ztratila kosti. Prostě si lehla na bok, vypadala jako chlupatý polštář naplněný teplou vodou, jazyk jí visel z tlamy a tvářila se jako debil. Německý ovčák! Taková věc se cvičit nedá, dostala jsem tedy vodítko zpátky. Berry radostně vyskočila na všechny čtyři, zamávala ocasem a pohledem se mě zeptala: „Tak co, jdeme domů?“ No… šly jsme a nikdo toho nelitoval:))

Ari to viděla ještě jednodušeji, ona je vůbec taková jednodušší. Chlap se jí nelíbil, nechtěla s ním nic mít a když si vzal vodítko, tak navzdory jeho kapse plné odměn měla viditelně jediný plán – trefit se na krční tepnu nebo kamkoliv, kam dosáhne. Ne, nekousla ho… ale také ho ani na vteřinu neposlechla. Ani tam jsme nevydržely. Na jiném cvičáku, asi o dva roky později, jsme narazily na novou metodu, zvanou (mnou:)) ruka plná mletého hovězího. Ari předváděla se slečnou úplné zázraky, moc se jí to líbilo. Ta chůze u nohy!

 

Patrick vede smečku:))

 

Po výcviku jsme vyšly ven, já ji vzala na vodítko a řekla „k noze“. Vesele se na mě zadívala, naklonila hlavu na stranu a řekla: „A kde je to hovězí?“ Já povídám: „Došlo, všechno jsi snědla!“ A tak šla u nohy stejně hajdalácky, jako kdykoliv předtím – kousek přede mnou a koukala kde co lítá. No… vzhledem k tomu, že po městě s hovězím chodit nebudu, zase jsem to vzdala. Co už se mnou. Stopování nám šlo vlastně asi proto, že to je pravý opak drilu – tam jde o čtení psa a práci v týmu. To nám šlo vždycky.

Nicméně díky jejich poslušnosti a ochotě se učit mám holky velmi dobře vychované. Naprosto mě respektují jako alfu a umějí všechno, na čem mi doopravdy záleží. Nikdy na sebe vzájemně ani nezavrčely, natož, aby se porvaly; neznám neshody u jídla, nekradou a neničí naše věci (tedy od chvíle, kdy vylezly z puberty… abych nelhala:)), zbytečně neštěkají, takže když s nimi někde bydlím, lidé ze sousedství obvykle žasnou, že o psech vůbec nevědí. Můžu je nechat v autě, kde na mě v klidu počkají (ano, Berry kdysi skákala na přední sedadlo a troubila – ale to bylo jen tehdy, když jsem s Ari šla na stopu – žárlila:)). Mohu s nimi jít do jakékoliv hospody. Tiše leží pod stolem a nereagují ani na lidi ani na jiné psy. Hlavy vysunou jen na povinný desátek – na cestách se o jídlo vždycky dělíme.

 

Smetánek mají rádi všichni…

 

Jsou skvěle socializované, vyjdou s každým psem, nevšímají si ani těch malých uňafaných, kteří na ně útočí. Pravda, Ari má své zažité obavy z velkých hnědých psů. Ty ale neřeší agresí, ale touhou se schovat v mé náruči, protože je přece jen malej bílej pejsek. Pokud je po dešti, nezůstanu čistá – to připouštím. Lidí si nevšímají, cyklisty ani jiné rychle se pohybující běžce či koloběžkáře nehoní. Mohu s nimi na volno projít v neděli odpoledne centrálním parkem v Praze na Lužinách a lidé je obdivují, že poslechnou na pokyn ruky. Umí všechny základní povely, včetně podej pac a bác (lehni si na bok), ale nic s cvičákovou precizností.

Ovšem utečou mi za zvěří, pokud jim vyskočí před nosem. Nikdy jsem nenašla nic, žádný pamlsek ani samu sebe tak žádoucí, aby tomu daly přednost před honěním. Naštěstí už dělají jen malé kolečko a rychle se vracejí – stejně to ale musím na exponovaných místech jistit vodítkem, hlavně teď na podzim a v zimě. Zvěř je sice strašně přemnožená, ale to neznamená, že by musela v době nedostatku utíkat před dobře krmenou šelmou. Ari tak chodí na volno jen na bezpečných místech (Berry vždycky) a holt si musíme víc hrát. Tady bych strašně ráda uměla velet, ale svůj stín asi nepřekročím – no, aspoň jsem si toho vědomá.

 

Moje…:))

 

Dril jim nechybí, nechybí ani mě. Jsou to obyčejní a úplně normální psi. Ani dokonalé stroje, ani nevyzpytatelné bestie. A právě kvůli tomuto tvrzení jsem to celé napsala. Protože bych chtěla nějak bojovat proti klišé, které se německým (a často i dalším) ovčákům připisují – jako je ten hloupý a stále dokola opakovaný předpoklad, že milují a potřebují dril. Oni ho pro svého pána snesou, a mají radost, když on má radost. To je něco úplně jiného.

Tak si to prosím zapamatujte… vlčák je pes s jemnou duší :) I když na to někdy nevypadá.

 

A tak se dnes ptám – jaké máte zkušenosti s německými (a dalšími podobnými) ovčáky vy? Ať už jako jejich pánečci, jako pánečci psů vlčáky potkávající nebo lidé bezpsí?

A druhá – jaká klišé o psích plemenech a povahách rozčilují zase vás? :)

Aktualizováno: 17.11.2019 — 20:49

65 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Problém je, že každé plemeno chce své v závislosti na přirozených vlohách. V naprosté většině chce ale pes nějakou práci. Nejen ovčáci, ale většina plemen. Rozhodně teriéři a jezevčíci, veškerá lovecká plemena, ale uvítají ji i malí společenští pejsci. Výcvik není dril, ale spolupráce. Snaha si s vaším psem porozumět. Pokud si rozumíte, pes poslouchá. Možná ne tak, jako ten s opravdovým drilem, ale poslouchá. Mám sice retrívry, ale i ti jsou celí natěšení na práci. Protože jim ji poskytujeme dost hojně, platí naše holky za mimořádně klidné flety. No ty staré už jsou klidnější, ale naše dvouleté torpédo je temperament sám. A platí za klidnéo psa… Protože má práci, snažíme se ji pochopit a cvičíme ne drilem, ale hrou a zpětnou vazbou. Dokonce ani ty pamlsky nejsou nezbytné (i když neurazí). Ne dril, ale pochopení psí duše je cesta k bezproblémovému soužití. Cesta může být přizpůsobená plemeni, ale princip je jeden. Jo a dá se takhle udělat i pěkný výsledek na dost vysokých zkouškách. U retrívrů většina lidí dril nepoužívá.

    1. Děkuju, milá Evo, mám chuť dodat „amen“ :)
      Smysluplná činnost s pánečkem, která oba těší – to je prostě ideál. Pro nás to byly ty stopy. Pro jiné lidi to jsou jiné věci. Pro Matyldiny kavalíry cviky z tance a honění bažantů:)) Něco.
      Evo, od tebe jsem se strašně moc naučila… (inlove)

  2. Dede, to jsou všechno krásné fotky! Když ke k vám chystají přijet vnoučata – těší se více na babičku s dědou, nebo na Airberry? Jistě oboje, viď.

    Ariberry jsou velice fešné pejsky, ty znáš a miluješ jejich charaktery a nedivím se ti, že jsou to rasy tvého srdce. Přeji jim oběma (hlavně Berry)ještě mnoho spokojených let se svými dvounožci.

    Kdyby tenkrát před lety zůstala na zahradě ob dva domy dál opuštěná vlčka(vlčák) či jiná rasa a bylo to stejné zlatíčko jako Trixie, přilnula bych k tomu kterému plemenu. Měli jsme kočky, psa jsme neplánovali, Trixie byla první a tak teď pochopitelně oba tíhneme k těmhle „Trixovatým“. Také jim jejich špatná pověst bojového plemene hodně ublížila (při tom to dříve bývali „chůvy dětí“).

    1. Maričko, s těmi dětmi… ony je tak nějak neberou jako psy. Jen občas je hladí a mazlí. Ale hodně s nimi mluví, občas se s nimi hádají (hlavně, když jim pošlapou v pokojíčku rozložené koleje a způsobí železniční neštěstí:)), hrají si s nimi, venku s nimi dělají blbiny a berou za samozřejmé, že je mají za zády. Když to tak vezmu, tak se k nim chovají spíš jako k sourozencům než ke zvířatům. Svým způsobem je to zvláštní :)

  3. Já psy nemám, to všichni ví (naše Rozárka by mě za to, že venku prší, pěkně sprdla teda), ale jako dítě jsem vyrůstala v domě, kde vlčák byl. Teda německý ovčák. Astor, černý se žlutými znaky. Byl to miláček. Já na něm jezdila, válela se, hráli jsme si spolu… jako dítě cca tříleté. Dodnes si ho pamatuju, odešel za Duhu, když mi bylo asi deset, hrozné trauma. Úžasné zvíře, co my spolu vše absolvovali… byl můj kamarád v dětských hrách, princ, zloděj, cokoli, co jsem zrovna potřebovala. Dodnes si pamatuju, jak jsme spolu jezdili na sáňkách… Můj milý Astor.

    1. Víš, Toro, já moc doufám, že takhle budou jednou vzpomínat na Ari a Berry naše děti :) Andy s Markem měli Maxe a Nazgúly. Je fajn, když mají děti možnost vyrůstat s přátelskými psy… :)

  4. Ovčáci se mi vždycky líbili, už jako malé na německém kvartetu (karty). Teta u Baltu měla úžasnou fenu – doma neskutečný miláček, ale nesnášela 3 „věci“: lidi v uniformách, ožraly a kočky – široko daleko se kočky na volno nevyskytovaly. Doma jsme psy neměli, jen kočky. Psy mám nyní doma 4, všechno kříženci jen ke kolenům, u jednoho je odhad, že kdysi dávno kolem proběhl belgičák. No a mým snem je dát jednou domov nějaké starší feně ovčáckého typu z útulku, snad se zadaří.

  5. Dneska si fakt komentovat netroufám, v pejscích se nevyznám, znám jen tu naši Šišenu, a ta fakt povahově není pes.

  6. Já se podělím o jeden aktuální příběh o téměř zázračné proměně jednoho ovčáka aneb jak moc záleží na páníčkovi, jaký bude pes.
    Nedaleko od nás v domku se zahradou žijí manželé, kteří mají už asi třetího německého ovčáka. Psi u nich slouží jako hlídači, většinu času běhají venku po zahradě, občas s nimi paní zajde do lesa. Poslední jejich ovčoun se jevil jako hodně ostrý a svéhlavý – paničku vláčel víceméně kam se mu zachtělo a byl-li na obzoru jiný pes, snažil se dostat k němu a sežrat ho. My se mu vždy raději vyhýbali obloukem. Shodou okolností jejich soused je velmi zkušený pejskař, nejspíš už se na to nemohl koukat a tak se nabídl, že bude ovčáka venčit sám spolu se svým psem. Netrvalo to vůbec dlouho, nevím, jak to dokázal, ale začal s oběma psy chodit na volno. Pohoda, klídek, ovčák šlape a poslouchá na slovo, někdy i na zvednuté obočí. A nejen to – on se prostě nevídaně zklidnil a je z něj přátelskej pes! Viděla jsem je takhle několikrát zdálky, a když jsme se poprvé měli potkat zočivoči, raději jsem Denise přivolala, že ho připnu. A pán – prý ať ho nechám, že to bude v pohodě. My se známe, já vím, že on psům rozumí a že mu mohu důvěřovat, on zná Denise. A tak proběhlo pokojné setkání, kdy se hoši chlupatí decentně očichali, ovčák našemu Denisovi něžně olizoval hlavu, Denis stál jak tvrdé Y a držel, po delší době si jen tak lehce vrknul, jakože stačí a v klidu se zase rozešli. A já měla skoro slzy v očích a šla jsem si pohladit a odměnit toho obrovského psa, který nepochybně má něžnou duši, jen nějak neměl příležitost to ukázat. :)

    1. Hančo, to se tak krásně čte! Oni ti psi prostě potřebují láskyplnou pozornost, rozumné velení a hlavně, aby jim člověk rozuměl. Ten soused je pašák :)

  7. Dede, příspěvek na německé ovčáky nemám, ale mám pusu od ucha k uchu. Takové láskyplné čtení a ještě e u toho chechtám … jak Berry ztratila kosti a vapadala jako debil nebo jak Ari dokonale poslouchala, když měla slečna plný pytlík hovězího a tebe se pak hezky zeptala: A kde je to hovězí?

    Já momentálně psům nedokážu dát dostatek času a nemohu to zvíře nechat 12-14 hodin denně v bytě. To by se zbláznilo – i s mámou ale ta už by nezvládla procházky. Proto mám kočky (momentálně 2), i když i ty potřebují plno lásky.

    Z mých psích vzpomínek to byla naše fenečka Trůdinka, babiččin pejsek Honzík (ani jeden neskončil slavně, bohužel), pejsek sousedů Ferda (tedy mě bral jako svou jedinou paničku a na ně kašlal, ale bohužel než aby mi ho dali – prosila jsem o něho – raději ho později úplně zdravého nechali zastřelit). Takže vlastně na psy mám spíše takové smutné vzpomínky z dětství. Jednoho dne, až budu mít trochu více času a nebudu z domu denně takové strašné hodiny, tak pak u mě nějaký pejsek najde svůj domov.

  8. Hloupost, že nejhezčí psi na světě jsou vlčáci. Nejkrásnější na světě je můj golden. On má těch nej víc, ale ne všechny jsou ke chlubení. Jaksi nevyužívá znalostí ze třech stupňů základního výcviku, i když byl mezi trojkou premiantů třidy. První byla samozřejmě kdo?, vlčka Kira, která uměla všechno a hned. On se začal brzy nudit a že by si radši hrál. To mu vydrželo dodnes. Je to pes radostný, vítací velice velmi (zvláště když se objeví holky, bere to i přes strop), pes milující, ale také paličatý (zvláště když pán chce jít doprava, kdežto on doleva, to umí vrůst i do asfaltu) a je trochu víc samostatný, než bych si přála. Na rozdíl od vlčáků vzbuzuje u lidí touhu ho pohladit, což on někdy přehlíží, někdy se v obdivu koupe. Nevyhledává konflikty, ale pokud se jinému psu nelíbí, dovede se mu postavit.
    Ale charakterizuji tu svého psa a mělo to asi být o zkušenostech s vlčáky. Ty nemám, v Oslo jich moc nevídám. Ale když, mám dojem, že si mě při setkání krátce vyhodnotí rychlým, zkoumavým pohledem a tím končí. To náš retriver nemá. Tam je to spíše vlažnost, někdy dychtivost, než si zjistí, co bude.
    Myslím, že jsem to tu už psala, ale opět jsem si vzpomněla na psí paličatost a nedá mi to. Ve Spálence jsem na druhém chodníku viděla mladého muže se zlaťákem, očividně v nesnázích. Přešla jsem k nim a říkám “Ďeje se něco? Jo děje, vona nechce jít! Řek jsem kamarádům, že ji pohlídám, jdu jí koupit něco dobrýho tady do krámu, bydlím za rohem a už to jdu deset minut!” Vzala jsem mu vodítko a říkám “Frído jde se!”. Frída na mě mrkla a vykročila. Mladík za mnou hopsal a ustrašeně volal “ Pani, prosim vás, nezastavujte se, nezastavujte se!!”. Nebylo třeba, obě jsme byly pobaveny. Frída mu dala najevo, že to bude řídit ona a spokojeně s ním pak odcapala domů spořádat ten pytlíček dobrot.

    1. Podívej, zlatý retrívr je prostě radost ze života zabalená v blond kožichu:)) To je prostě jiná psí kapitola :)

  9. Jako malá holka jsem jedné paní větrala německou ovčačku, tehdy se mi strašně líbili. Postupem času jsem zjistila, že nemohu mít psa, který potřebuje výcvik a stále se domnívám, že pracovní psi tohoto typu opravdu výcvik potřebují, tedy nejen oni, ale vlastně i jejich lidští spolupracovníci. Aby si rozuměli. Oba. Myslela jsem si, že velššpringr svým klaunovstvím a jemnou povahou bude moje krevní skupina – a to opravdu byl, ale stejně to byl jednoznačně lovecký pes. Já a fudlák jsme si byli souzeni stejně jako Dede a její špičaté uši a čumáčky. A moje zkušenosti s nimi?? Mařka je nesnáší a u nás opravdu převážejí ti zaplotoví řvouni. Jak někdo může mít takového psa a nejen, že s ním nepracuje, ale ani s ním nechodí ven a jediný jeho pohyb je lítání okolo plotu (provázené tím jekotem)opravdu nepochopím.

    1. Inko, ono se psima prostě platí ono „svůj k svému“ :) Pokud se to povede, vznikají ta nejlepší partnerství. Já třeba vím, že bych se neshodla s teriéry… prostě nejsme na stejné vlně, přestože jsem na aktivní psy zvyklá. Ale na jinak aktivní psy… ono se to těžko vysvětluje, což určitě chápeš.
      Možná bych ladila i s molossy, ale nevím, jestli bych na ně měla odvahu. Rozhodně je obdivuju :)

      1. Mě se líbí spousta psů, tedy esteticky. Třeba bulteriér, to byl za mlada můj sen, než jsem zjistila, jak to se mnou je a že bych v žádném případě neměla na tohohle rytíře. Ani jsem nedoufala, že by Bimbo se svým pomalu strachem ze zvířat vzal velkého psa a ejhle, nakonec ho oslovil NF a bylo to.
        Myslím, že není moloss jako moloss, jsou mezi nimi i plemena, která potřebují jinou komunikaci než ten fudlák.

      2. No já jsem si myslela,že NIKDY nebudu mít malého psíčka a co? Mám Jenku. A NIKDY nebudu mít cokoliv s teriéra a co? Mám Conču. Nevím jak se mi to přihodilo,šlo to tak nějak rychle a distribučně. (rofl) Můj srdcař byly boxeří fenky a hleďme co se mi to vyvrbilo,jenže zkuste být bez psa, že? No a o kočkách ani raději nemluvím. Vlčku měl otec,když pracoval na úpravně vody pro celé město,bylo to na odlehlém místě, Astička na mne čekávala a chodily jsme ven,budila respekt ale byla zlatá. (h)

      3. Hahá, „jestli bych na ně měla odvahu“ Ale měla! Malý příklad, starý jen týden. Naše Kamča ležela u plotu. Když tu náhle se objevil malinkatý cizí kocourek, opravdu kotě. Neohroženě se protáhl pod plotem a přilísal se k tomu velikému psu. A ten veliký pes držel, občas do kotěte šťouchl packou a pak kotíka doprovodil až ke mně. Oni jsou ti molosové tak nějak..jak to říct? .. nad věcí :D
        P.S. kotě se rozhodlo, že se velkého psa netřeba bát a že tady i dobře posluhujeme. Tak tu zůstalo!!

        1. Lído, to je moc krásné povídání – a díky za koťátko :)
          Víš, já se moc obávám chvíle, kdy zůstanu bez psa a na nového ovčáka si netroufnu – když oni prostě potřebují hodně práce a pohybu a co když už nebudu mít kondici na to, abych jim to poskytla? No… uvidíme:))

          1. Já už nemám kondici (chuckle) ,ale na TD netřeba moc kondice. Ona jde ráda na procházku, ale ještě raději se vrací z procházky. Kámoška má vlčáka Ziwa a chodí k nám. Ziw si s Kamčou hraje, honěj se, ale Kamča toho za pět minut nechá a jde si v klidu lehnout. Zatím co Ziw by chtěl pokračovat :D
            A k tomu kotěti: já mám kocoura Kocoura, taky přišel jako kotě(spíš ho někdo hodil přes plot). Taky mám dvě kočičky, nalezené v krabici v lese (devil) , jsou zavřené a příští pátek jdou na kastraci. A teď tohle mrně! No, nevyhodím ho – on se ani nedá! Jen mám strach, že brzy budu mít Statek u devíti koček (ahoj Toro)!!

            1. Lído, to škoda, že nemáš fotku Kamči s koťátkem mezi tlapkami! Každopádně jsi zlatá, že sis kotě (a nejen tohle) nechala. Hihi „statek u devíti koček“ !

  10. Já nejsem psová, jsem kočičí a velkých psů se bojím.
    A kvituju s povděkem, když potkám psa a on je dobře vychovaný. Neštěká na mě, ani po mě neskáče.
    To beru.
    Já proti nim nic nemám, ale já je nemám rozklíčovaný. U koček vím své, u psů to nepoznám.

    A DEDE tvůj strašlivý německý a švýcarský ovčák Ari a Berry vypadají tak mírumilovně.

    1. Míšo, ony takové i jsou :) Ty jsi laskavá kočičí duše, ony by ti to vracely (když by to nebylo před naším plotem, to by Ari nejdřív štěkala:))

  11. Věta ze které lezu po zdi? „Tohle plemeno nepotřebuje výcvik (čti výchovu ).“

    Osobně německé a belgické ovčáky za ovčácké psy nepovažuji. Myslím, že dlouholetým výběrem se dosáhlo změny na pracovní plemeno s jiným rozsahem schopností. Ovčáci jsou pro mě kolie, šeltie,bordery, ausíci, australáci, ale už ne pastevečtí psi. A s ovčáky já se domluvím.
    V každém případě jsou to všechno psi, u kterých se předpokládalo, že budou spolupracovat s člověkem a taky to dělají. A když se nudí a vymýšlejí si zábavu sami? Moje chyba :)
    Za úplně největší pohromu ale považuju pořídit si psa „protože se mi takovej líbí“, bez znalosti povahy a původního určení plemene. Módní doplněk místo parťáka. To je pak těžké. Pro všechny.

    1. No jo, máš doma dychtivou ovčandu, co? :D :D Aneb paničko, pojď NĚCO dělat a pojď to dělat hned. A pak zase něco jinýho…
      Aktivita ovčáků může být únavná, ale aktivita ovčáčích holek může být zničující. Po svých zkušenostech jsem došla ke genderově nevyváženému názoru, že ovčáčí holky jsou prostě aktivistky a ještě z toho odmítají vyrůst! :P

      1. Já bych řekla, že mám zase zpátky svou kolii :D
        Je to pracovitý psík, to rozhodně, ale byla jsem patnáct let v majetku dalmatinů. Je to lenivý psík :D

      2. Mě vždycky vytáčelo, když lidi co si od nás chtěli koupit štěndo, tak chtěli fenku, že jsou mírnější, hodnější… Nevím, kde na to přišli, na akcích je vidět, že ty fenky jsou ostřejší než psi a většinou i praštěnější.

        1. Tohle můžu potvrdit jenom u dalmatinů a jen na dvou vzorcích. Gwenda byla mírná, hodná, kuřeti neublížila a taky pohyblivá, snaživá, aktivní a hrrr do všeho nového. Roňák se s chutí porval s každým černým psem, byl silný, sebevědomý, rád strašil za plotem a myslel to vážně. A taky spolehlivý. Nebála jsem se s ním.
          A teď jsme se shodli znovu na fence. Protože je… Hodnější :D

  12. Vlčákům škodí ti uječenci za plotem. A jejich majitelé, kteří je očividně nezvládají.
    U kavalírů mě rozčiluje tvrzení, že jsou gaučáci a tudíž hloupí. A tlustí. Naše psice nejsou ani jedno. Karamel je vysloveně mazaná a Vanil k tomu spěje, obě jsou štíhlé, pohyblivé a poměrně poslušné (zdrhání do vinohradu, aby se prostě proběhly, nepočítám- to je o sprintu mezi řádky, kdy se bleskem zase vracejí a nemusí k tomu vidět žádné zvíře, prostě jen běží). Poslušnost dodržují tam, kde to chci- nehonit cyklisty a běžce, nenahlížet do kočárků a naprosto striktně ji vyžaduji, pokud jdeme kolem vlakové trati. To už chápe i Vanilka. Bohužel to, co je na zemi, berou jako psí- tudíž v pátek otevřená taška z práce byla v naší nepřítomnosti zkontrolována, dva rohlíky byly pečlivě vytřepány z mikroteňáků, vybaleny z ubrousků (nic z toho nepoškodily, nechápu) a hubou společnou sežrány. Takže kradou, no…

    1. to by mě štvalo taky – kavalír přece patří mezi malé španěly, lovecké psy na drobnou pernatou. jak vidíš doma, dodnes to hravě zvládá :-D a mezi lovem odpočívá na gauči :-) žádný lovecký pes nemůže být truhlík, protože musí samostatně myslet…a to tvoje holky uměly a umí veeelice dobře :-D

    2. Uječenci… no, pro to mám pochopení:)) Moje holky chodí pravidelně ven na vycházky (snažím se ráno a večer po vsi, přes den jezdíme do lesa), ale u plotu ječí také – hlavně Ari (tedy hlavně na psy, ale i na pošťáky a kurýry a ty, které nemá ráda…) Ale u nás je to nejspíš i tím, že kolem chodí velmi málo lidí, tak si to asi chce Ari užít :P Je fakt, že ječej jen za plotem, nikdy doma, nikdy na cestách. Ale doma na zahradě jo… Samozřejmě ještě jiné grády to má u psů, na které majitel kašle.

      Ad tvoji gaučáci… Jsou přátelské, na roztomilost aby měly zbrojní průkaz… co čekáš? Navíc mnoho z kavalírů je skutečně chovaných jako živí plyšáci a ti pak popisu často odpovídají. Tvoje holky jsou malí španělé s odpovídajícími možnostmi – vycházkami do přírody, pohybem na volno. Navíc nechodíš na výstavy, takže nemusíš řešit, co jim udělá s kožichem radostné lítání v přírodninách. :)

      1. Dede, naše černá katastrofa Blair je momentálně nejuštěkanější pes v dědině. Chodí se s ní na procházky, hrajeme si s ní v zahradě, ale jak se něco šustne u plotu, tak to musí ošéfovat. Hlídá fakt fest, už se mi stalo, že jsem šla večer potmě na zahradu a mlaďoška přiletěla z druhého konce zahrady se strašným řevem a vyceněnými zuby a zastavila se jen kousek ode mě. No párkrát jsem měla pocit, že mě zakousne ;-)

  13. Myslím, že ovčákům, zvláště německým, škodí na pověsti jedna věc, a to, že když se ovčák přitoulá do rodokmenu libovolnému kříženci, jsou tam jeho znaky vidět neskutečně mnoho generací. A protože tihle kříženci jsou většinou psi, kteří rostou jako dříví v lese, a tím pádem je na průšvih předzaděláno, padá i toto na vrub „vlčákům“ (i když jde o „vlčáka“ člověku do půli lýtek).

    Co mne štve, jsou módní trendy – dalmatini, raslíci a teď border kolie.

    A co se raslíků týká, spousta lidí zapomíná, že je to pes a navrch teriér. A fest pracovní. „Já jsem hyper, hyper, hyper, kde je nějaký podnět, podnět, podnět!“ odráží se jack russel teriér všemi čtyřmi od země. A kdo tohle nezvládá, spláče nad výdělkem a neměl by si takového psa vůbec pořizovat. Vídám takovou trojici (paní a dvě raslice) na venčení a už jenom z toho vidím, že by to nebyl pes pro můj flegmatický přístup k životu. :)

    1. Jo, vlčáci jsou rozpoznatelní, byť křížencům už obvykle nestojí uši (pokud druhý rodič také není vztykouchý:)) U větších kříženců bych měla asi stejné obavy, jako u kříženců třeba dobrmanů, rotvajlerů, pitů nebo bulíků – bezstarostné křížení genů může (nemusí, ale může) dostat do popředí agresivitu a potlačit touhu po silném poutu s člověkem. V takových případech to může být opravdu průšvih, vůbec když se dostanou do špatných rukou (a kříženci se obvykle dávají zadarmo komukoliv, kdo projeví zájem, že…) Miluju vlčáky, ale jaksi s otevřenýma očima, vím, co mohou být zač, pokud se s nimi dobře nezachází.

  14. Tak Šarik byl bezvýcvikový, on poslouchal,protože mě měl rád a chtěl. Na cvičáku jsme byli jednou a naposled. Chlap ve vaťáku s klackem proti němu vyrazil a moje zlatíčko zgumovatělo,poskočilo a najednou ležel chlap na zemi a Šarik ho držel za krk a co vydával za zvuk, postavilo chlupy (i ty neexistující) všem okolo.Na moji prosbu,protože to povel rozhodně nebyl,chlapa pustil, zacvakal mu zubama před obličejem a odkráčel ke mě a sedl si mi vedle nohy a nasadil
    výraz,rozverného,střapatého,pohodového psíka. Přišel ke mě jinej chlap,ten měl na sobě naskáče a řekl jedinou větu – Vy dva, už sem nechoďte. A my dva, ho poslechli. Ach Šariku, kamaráde můj, dočkáš se..zase budeme spolu a s tou kočičí bandou….

    1. Šarik zareagoval logicky – co kdyby ten chlap chtěl praštit tebe? (inlove)
      Kdysi jsem se (ještě za Nazgúlů, to se na našem cvičáku ještě pracovalo ve skupinách, což nám vyhovovalo) ptala, co se stane, když nebudu se psem cvičit obranu. Odpověď v zásadě zněla: V podstatě nic. Buď pes bránit bude nebo nebude, to je víc podle povahy, než výcviku. Průšvih by mohl být jen v tom, že bránící pes bez výcviku jde po čemkoliv, na co u člověka může dosáhnout, ranaři rovnou po krku (tedy primárně neútočí na předloktí). Jinými slovy riskuju, že pes může útočníka vážně zranit. Od té doby doufám, že nikdo nebude tak pitomej, aby to na moje psy zkoušel:))

  15. Dede, německý ovčák je král mezi psy, ve všech ohledech.
    Ten můj měl nejvyšší svazarmovský výcvik, takovej ten pes, co je na něj zbrojní pas. Na cvičák s ním chodil můj syn, tehdy malej kkluk, bavilo je to oba. Já jsem na cvičáku nikdy nebyla, nemám to ráda takovýto – lehnipadnisedni. Psovi jsem říkala většinou miláčku a konverzačním tónem ho žádala, kam má dojít a co tam vyřídit. :D Poslouchal na pokyn ruky, nikdy žádného jiného psa nenapad, děti na něm mohly dělat kotrmelce.
    Jen jednou jsem vydala militantní povel, to když do pokojně ležícího Montyho kopal jakejsi vožrala a vykřikoval, že to nejni žádnej obranář, ale bačkora. Několikeré varování nestačilo, tak jsem, opět tichým hlasem, řekla ono – vem si ho. No nestačil se pán divit.
    A vlčáčí duše? Když mi bylo smutno, když mi nebylo dobře, přišel mi sám dát hlavu do klína a starostlivě očuchovat.
    Achjo, Monty, doufám, že tam na mě za Duhou budeš čekat.

  16. Nejdřív otázka : Je chodský pes vlčák ? Jestli ano, tak ten náš mě moc neposlouchá, MLP více. Muž s ním chodil na cvičák, ale ne takový úplně drilovací. Chodila tam různá plemena psů a šlo hlavně o základní poslušnost. Náš choďák má rád lidi, hlavně děti. Ti, kdo ho znají, tak se ho nebojí – vědí, že je rád podrbán. Se psy vychází dobře, i když musím přiznat, že má několik nepřátel (je to ale vzájemné).
    Jinak klišé – velký černý chlupatý pes se vztyčenýma ušima musí být zabiják – alespoň podle některých lidí. A k tomu ten náš, když si chce pohrát s jiným psem, tak se k němu plíží stylem lovícího vlka. Nakonec si sice lehne na zem, ale ani se nedivím, že leckteré paničky menších pejsků je berou do náruče, i když je uklidňuji, že o nic nejde. Jen ty paničky, co nás znají, tak zůstávají v klidu a nechají svoje pejsky, aby si pohráli.

    1. Tak nově je zařazen do I.FCI skupiny, tj. Plemena ovčácká, pastevecká a honácká :-) , tak se za vlčáka dá považovat ;-) . S posloucháním – když jsem s nimi sama, tak poslouchají jak hodinky, líp než chlapa. Ale pokud jsme s nimi oba, tak si ze mě většinou dělají srandu a chlapa poslouchají hůř než mě. Jsou to vopice.

        1. Tak ono je to zvláštní – pokud dělají něco, na co musím použít HLAS (tj. hrubé zařvání, po kterém nemohu druhý den mluvit), tak poslechnou páník nepáník ;-)

    2. Ano Jiřino, počítám je tam:)) Prožila jsem s nimi kus života a přesně vím, o čem mluvíš :) Z mojí zkušenosti bych řekla, že to jsou z ovčáků největší miláčci… aspoň ti moji milovali děti a většinou se chovali přátelsky i k cizím lidem, což jim ale nebránilo v hlídání – uměli rozlišovat. (Tedy u nás hlídal jen Kazan, Daník byl dokonale vítací:)) Řekla bych, že přátelské chování bylo jejich základní nastavení, k lidem i ostatním psům. To je něco, co moje holky, hlavně Ari, jaksi nedokážou. Berry umí být nepřítomně přátelská, obzvlášť, když z toho kouká nějaká dobrota. Ari je pes pro jiné století – lidi dělí na svoje a cizí. Svoje bere bez výhrad (klidně i tak zřídkavé návštěvníky, jakou jsou Anniny rodiče), ale cizí v nejlepším případě toleruje. Pokud hlídá, tak ani netoleruje. Takže nakonec musím hlídače hlídat já – a to je proti choďákům obrovský rozdíl. Je to do jisté míry nepohodlné, ale pro člověka, který je tak často sám, jako já, to má svoji hodnotu :)

      1. Jo ještě poznámka – Ari má zvláštní povahu i na švýcara, takže podle ní bych radši celé plemeno nesoudila. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN