GEOPOLITIKA: Íránu se bouří impérium

Čtvrtého října začaly protesty v Íránem ovládaném Iráku, které rychle, po návštěvě íránského generála Kasíma Sulejmáního, přerostly ve střelbu do demonstrantů. Demonstranti, kteří ze začátku protestovali proti korupci a špatné sociální situaci v zemi v důsledku ostré střelby poměrně rychle vyměnili rétoriku za otevřeně protiíránskou; podle všeho totiž do demonstrantů nestřílely irácké bezpečnostní síly, ale íránští vojáci, kteří přijeli do země „stabilizovat“ situaci svými vlastními způsoby.

 

Devátého října tak irácký premiér Adel Abdul Mahdí vyhlásil třídenní státní smutek na počest 110 mrtvým demonstrantům, a o dva dny později velký ajatolláh Alí Sistání, faktická hlava šíitské hierarchie (tento titul si nárokuje i íránský hlavní duchovní a faktická hlava státu Alí Chameneí, ale šíité mimo Írán ho většinou neuznávají, protože se protivil šíitské teologii tím, že spojil náboženskou a státní funkci) žádal o důsledné vyšetřování identity pachatelů útoku na demonstranty. Zajímavé na celé věci je to, že protesty, které dostaly jasně protiíránský charakter, vedou iráčtí šíité, tedy teoreticky vzato demografická skupina, která by z íránské přítomnosti v Iráku měla profitovat. Všech 110 zavražděných byli šíité, což pro Írán představuje poměrně zásadní propagandistický problém.

 

Íránská přítomnost v Iráku, která má podobu vytvoření satelitního státu způsobem, jaký rádo dělá v rámci svého „blízkého zahraničí“ Rusko, se totiž celou dobu opírá o „ochranu“ místních šíitů proti perzekuci, což je něco, na co dosud šíité všude dobře slyšeli, vzhledem k hrozné historii, kterou si prošli – od vzniku šíitského islámu jsou šíité pravidelně pronásledováni a vražděni všude, kde zrovna netvoří většinu, nebo kde se – jako v Sýrii – spojí s jinými menšinami, aby drželi většinu, která by je ráda likvidovala, na uzdě. Situace, ve které íránští „chráněnci“ o „ochranu“ přestávají stát je tak pro Írán velká rána do jeho blízkovýchodní strategie, a může ho stát vliv, který si pracně za posledních dvacet let vybudoval.

 

Na začátku minulého týdne vybuchly protesty i v Libanonu. Začaly nevinně – vláda se rozhodla, že zdaní používání internetových komunikátorů jako je WhatsApp, Messenger, Viber nebo Telegram, aby ochránila zisky státního telekomunikačního operátora z hlasových volání, které díky internetovému volání lidé přestali používat. Po letech špatné ekonomické situace to ovšem byla pro Libanonce, zejména ty mladé, poslední kapka. Zde je potřeba mít na paměti, že průměrnému Libanonci je 30,5 roku a pro opravdu velkou část společnosti je konfesní uspořádání země, kdy je předepsané, jakého vyznání má být kdo ve které funkci, jakož i role militantního teroristického hnutí Hizballáh, které zároveň supluje roli sociálního státu, mafie a armády v jednom, těžkým anachronismem a důvody, které k jejich ustanovení vedly, o občanské válce nemluvě, dávnou, a nezajímavou prehistorií.

 

Mladí Libanonci se – bez ohledu na své vyznání – společně pustili do demonstrací proti režimu jako takovému i proti Hizballáhu, který už stačil z organizace demonstrací obvinit Spojené státy a Izrael. To nebylo příliš moudré, protože sami demonstranti dobře vědí, že je nikdo neplatí, a jen to odpor proti Hizballáhu posiluje. Co je, jako v případě Iráku, zajímavé, je účast šíitů na protestech proti Hizballáhu, který se, coby íránská prodloužená ruka v zemi, rád prezentuje právě jako jejich hlavní ochránce proti Izraeli i dalším případným „nebezpečím“. V úterý 29. října už mezitím stačil odstoupit premiér Saad Harírí jakož i celý jeho kabinet. Protesty to neuklidnilo, spíš posílilo – mladí Libanonci reagovali vytvořením lidského řetězu napříč celou zemí, který, jak velmi silně zdůraznili, šel napříč vyznáními proti systému jako takovému. Hnutí, které začalo odporem proti návrhu na zdanění internetového telefonování se tak proměnilo v sociální hnutí požadující změnu způsobu vládnutí v zemi. Hizballáh samozřejmě varuje demonstranty před „destabilizací“ a „občanskou válkou“, ale zatím to vypadá tak, že pokud z toho nevznikne válka Hizballáhu proti libanonským občanům, válka se nechystá.

 

Pro Írán jde již o několikátý vážný problém. Kromě toho, že se dlouhodobě potýká s tím, že jeho režimu nejsou příliš loajální jeho vlastní občané, už ve dvou satelitech se mu jeho moc začíná sypat. Saúdská Arábie mu začátkem tohoto roku převzala do té doby k Íránu obrácený Pákistán. Katar, o něhož měl po jeho roztržce se Saúdskou Arábií zájem, mu převzalo Turecko a Islámský džihád, extremistická organizace z Gazy, kterou Írán platí, aby prosazovala jeho zájmy proti Izraeli, je v poslední době v defenzívě vůči vládnoucímu hnutí Hamás, které je dnes už celkem bezpečně v tureckých rukou. Rusko-turecká spolupráce na dělení Sýrie opět způsobila, že Írán vypadává z kola ven.

 

Írán si zatím stále pevně drží svou državu v jihovýchodním Jemenu, kde instaloval tento týden rakety schopné zasáhnout Izrael, vůči němuž agresivní rétoriku ještě zesílil (včera se Írán nechal slyšet, že je schopen zničit Izrael za třicet minut, když bude chtít).

 

Navzdory svým nedávným troufalým provokacím vůči USA, Velké Británii i Saúdské Arábii nebyl schopen jinak než slovně reagovat minulý týden na raketový útok na íránský tanker u saúdskoarabské Džiddy (nejspíš šlo o saúdskou odvetu za íránský útok na saúdskou rafinérii), a nebyl schopen se dostat k jakémukoliv vyjednávacímu stolu ve věci padlé Rojavy, kde veškeré rozhodování opanovali turecký a ruský prezident.

 

Už několik měsíců zde informujeme, že Írán je aktuálně obr na hliněných nohou, a že režim se, navzdory agresivní rétorice a snaze vypadat jako nebezpečný a odhodlaný ke všemu, potýká s vážnými strukturálními problémy a ztrátou moci doma i v zahraničí.

 

Bude-li vytlačen ze Sýrie Ruskem, z Gazy Tureckem a vzbouří-li se mu Irák a Libanon, ztratí Írán skoro veškeré imperiální pozice, které si za posledních dvacet let stačil získat. Jsem si prakticky jistý tím, že je to jen otázka času, než se íránský režim zhroutí; otázka je pouze kdy a jak moc u toho bude kopat.

 

Aktualizováno: 30.10.2019 — 14:55

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Andy, výborný článek – iránské ambice na rozšiřování vlivu jsou asi nereálné. Na druhé straně ale má režim dost sil, aby držel vlastní lidi na uzdě. V Iránu funguje jako všude model cca 15 – 70 – 15, což je procentní podíl podporovatelů, těch, co je jim vše jedno a odpůrců. Bohužel v Iránu prvních 15 % má moc, na kterou se čistě z pragmatických důvodů nabaluje těch 70 % a zbraně, kterými drží těch druhých 15 %…

    1. Právě. Tady jde o to, jak se k tomu postaví těch 70 % – a zatím byl íránský režim daleko chytřejší než ten náš normalizační v tom, že umožňoval, a nadále umožňuje, pojistné ventily různého druhu typu že se kouká jinam, dokud si lidé žijí po svém v soukromí (v Íránu se třeba hodně pije alkohol, ale režim to přehlíží, dokud to není „vidět“, protože si nechce obyvatelstvo naštvat), umožňuje emigraci do zahraničí, umožňuje cestování do zahraničí a i když komplikuje dovoz (Revoluční gardy si rády monopolizují dovoz zboží do země), přeci jen ta možnost je, takže i když se v íránské – povětšinou centrálně plánované – ekonomice lidem nežije dobře, je to akorát na hranici toho, aby se těm 70 % moc nechtělo do nějaké větší revoluce, i když nadává.

  2. Andy, všechno to, co píšeš o Blízkém Východu je velice zajímavé… ovšem byla bych ráda, kdyby se toto odehrávala na Saturnu a ne na Zemi, to bych si na tom čtení teprve zgustla.

    Ale jsem ráda, že díký tvým článkům už se přece jenom trošku v tom blízkovýchodním galimatyáši orientuju. Díky.

    1. To jsem rád! On je tam základní problém v tom, že je to region, v němž je dlouhodobě několik mocností podobné velikosti/síly, kdy každá z nich je dost velká na to, aby si podrobila hodně, ale žádná není dost velká na to, aby si podrobila všechno. Dlouho takhle fungovala i Evropa a v podstatě až šok z druhé světové války a étos integrace v duchu „co jsme si, to jsme si“ to změnil. Brexit u toho právě ukazuje, že je základním kamenem evropské integrace právě tohle, protože Británie vždy dodávala „s námi se na ‚co jsme si, to jsme si‘ nehraje, protože my na rozdíl od vás máslo na hlavě nemáme“, což samozřejmě smysluplnou spolupráci podkopávalo.

  3. Vývoj v Libanonu určitě stojí za pozornost – pokud ovšem režimu zlomí vaz snaha danit internetové messangery, bude to pro světové lídry rozhodně zajímavá zpráva. :P Drřím těm mladým palce, aby se jim podařilo pokud možno bez krveprolití změnit svoji zem v takovým způsobem, aby se jim tam lépe žilo. Formuluju to velmi opatrně, protože mi to tam přijde hodně nepřehledné – jak, proboha, může Hizballáh suplovat roli sociálního státu? Mafii a armádu pochopím mnohem snáz.
    když vidím současné Turecko, tak zažínám mít dojem, že pád Íránu jako poněkud prohnilé mocnosti nakonec vůbec nebude dobrou zprávou. Cokoliv posílí Erdogana je špatná zpráva, řekla bych…
    Ne, opravdu to není radostné čtení. Ale musím, Andy, říct, že moje snaha přelouskat a pochopit tyhle články už nese jistý výsledek – aspoň rozlišuju kdo je kdo a mírně i kdo je s kým (a proč). Obávám se, že brzy budou tyhle znalosti důležitější, než by se mi líbilo.

    1. Je to poměrně jednoduché, jak to funguje, ostatně stejně jako Hizballáh v tomto ohledu kdysi fungovaly italské mafie. Z (pochybným způsobem) vybraných peněz platí lidem sociální výdaje, které stát neposkytuje a kupuje si tak jejich loajalitu.

      Jinak pád íránského režimu by nejspíš znamenal, že by Írán měl pár let na to, se nějak vzpamatovat a najít svou novou roli, a Saúdská Arábie, Izrael a Egypt by se musely přeorientovat na boj s tureckým expansionismem, protože Turecko, skrze Katar, Muslimské bratrstvo a Hamás, které má už dnes pod palcem, a Islámský stát a Al Káidu, o jejichž přízeň evidentně stojí, už dnes ohrožuje všechny tři, a bude asi hůř.

  4. Íránskou roli lokální i světové hrozby tak přebírá Turecko. Pro Evropu je to spíš posun k horšímu.

          1. Jsem si zase vzpomněla na mou oblíbenou historickou postavu Mikuláše Zrinského ze Serynu, manžela Evy z Rožmberka…

            A souhlasím s tím, že díky tomuto seriálu začínám mít pomaličku přece jen trošku přehled o tomhle zapeklitém regionu. Díky moc za tyhle články.

          1. Potíž je v tom, že se Turecko evidentně spojuje ve strategických otázkách s Ruskem. Což znamená, že je, s výjimkou Ukrajiny, prakticky celá pevninská hranice evropského společenství (malé e a malé s, tedy EU + evropští členové NATO + volně přidružené státy) držená dvěma státy se shodným cílem tu hranici naším směrem překračovat. Kromě Řeků, Poláků a možná Finů nevidím nikoho, kdo by tu hranici dokázal pořádně držet. A ani oni nevydrží bez pomoci dlouho.

  5. Andreji děkuji za zajímavý komentář. Prakticky všichni blizkovychodní politici jsou strašně velkohubí, navzájem si vyhrožují zničením, ale je to takové zastrašování. Když chtějí zaútočit, jsou předem zticha. Já taky čekám, že se režim v Íránu a taky možná Libanonu zhroutí. Snad nebudou chtít Hizballah a íránský režim na odchodu ještě zasáhnout Izrael. My máme dobrou armádu, ale válku nikdo nechce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD