HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – V hlavní roli Rozárka

Není to tak dlouho, co jsem si tu zoufala nad tím, že Rozárka nechce být doma, že ji koťata ruší, vyhánějí a ona že v podstatě tráví celé léto na zahradě.

 

 

Nastal podzim, chladnější rána, chladnější noci a Rozárka se konečně umoudřila a přestěhovala se domů. Zezačátku vždy zaběhla rovnou do ložnice a zprvu přímo pod postel. Vylézala, až když jsme šli spát, to hupsla za námi na postel a nechala se drbat a hladit. Časem – a trvalo to opravdu pár týdnů – už pod postel nezalézala. Večer tam s ní vždy jeden z nás byl, aby se necítila odříznutá, a sledovali jsme, jak prvně ostražitě zírá na dveře a při každém dusotu na schodech utíká znovu pod postel. Po malých krůčcích se stav zlepšoval a posléze už ani nezvedla hlavu, když se koťata prala na podestě přede dveřmi nebo lítala po kočičí stěně.

Přemýšleli jsme, co dál.

Manévry, kdy jsme vždy, když chtěla Rozárka domů, prvně hledali koťata a zavírali je do obýváku, aby Rozi byla vůbec ochotná vejít dovnitř, nám velkou nadějí nedávaly. Představa, že celou zimu až do jara máme vždy buď koťata zavřená v obýváku, nebo Rozárku v ložnici, nás štěstím také zrovna nenaplňovaly.

Až rozhodl můj muž. Na týden jsem musela odjet, a tak si řekl, že to zkusí. Hop, nebo trop.

V pondělí začal tím, že Rozárku nepustil ven hned ráno, jak byla zvyklá a vyžadovala, ale posadil ji na okno do předsíně a dal jí tam snídani. Pak vypustil koťata do kuchyně k miskám. Koťata produsala kolem okna bez toho, aby si všimla, že tam Rozárka vůbec sedí. Ta zbystřila, ale protože si jí krakenci nevšímali, věnovala se dál svému.

Pak nastala chvíle, kdy si koťata Rozárky všimla. Sedla si v údivu pod okno a zůstala na tu velkou kočku, kterou vídala jen z okna nebo z dálky, zírat.

Tady je moje!

Nedalo by se říci, že zrovna uctivě. Sára po chvíli usoudila, že okno je dost velké, aby se tam vešla také, a podnikla výstup nahoru. Se zlou se potázala. Rozárka zaječela a fackou ji sundala dolů. Stejně dopadla i Zuzanka, další jekot, další facka. Goliášek, náš rozvážný chlapeček, to raději ani nezkoušel a odebral se do obýváku ke svým hrám, ke kterým se později přidaly i jeho sestry.

Rozárka ten první den vydržela na okně asi dvě hodiny. Neutekla ven hned poté, co na ni koťata přestala dorážet, ale sledovala je ostřížím zrakem, připravena je okamžitě znovu sejmout, kdyby se některé z nich k ní znovu chtělo přidat. Koťata si jí však nevšímala, a tak po čase seskočila z okna a odkráčela ke dveřím.

Čas, který kočky takhle trávily doma, se postupně prodlužoval.

Já z dálky jen udiveně zírala na fotky, kdy všechny čtyři jedly v kuchyni – Rozárka na stole, koťata pod stolem, kdy Rozárka leží v ložnici na válendě, zatímco koťata se vyvalují na posteli…

Poprvé spolu

Po týdnu jsem přijela domů, do domečku otevřených dveří.

Rozárka už suverénně vládne ze svého okna, botníku, postele – prostě z místa, kde se zrovna jí uráčí ležet. Koťata už nesleduje doširoka rozevřenýma očima, ale ospalým, přimhouřeným pohledem – no jen si pojď pro facana, jestli chceš! – a v pohodě chodí jak ven, tak dovnitř tehdy kdy se jí zlíbí. Někdy už ani hlavu nezvedne, když krakeni dusají kolem.

Mně spadl ohromný kámen ze srdce.

Od dubna uběhl dlouhý čas a my jsme konečně dospěli do stádia, do kterého jsem se bála, že nikdy nedospějeme. Rozárka je opět s námi, už se nestahuje mimo. Koťata ji nechávají na pokoji – ano, sednou a čučí na ni, když ji někde objeví ležet, ale po chvíli je to přestane bavit a odchází. Róza je s elegancí sobě vlastní prostě uzírá.

Sledování

A já mám svou milovanou kočku opět po ruce, abych ji mohla, kdykoliv jdu kolem pohladit, podrbat pod bradičkou a říct jí, že ji máme pořád stejně rádi, jako předtím.

Chtělo to jen velkou dávku trpělivosti a pak ve správnou chvíli i odvahy. A za tu děkuji svému muži, já sama si nejsem jistá, jestli bych to dokázala.

Trpělivost se nám dosud vyplatila vždy – kočky nelze do ničeho nutit násilím. Vyslechla jsem si (nebo přečetla) už spoustu příběhů o tom, jak se kočky nikdy nesmířily s novou akvizicí, jak čuraly všude, kam to šlo, hlavně na boty a věci domácích, jak si ze stresu uhnaly různé nemoci – těch příběhů je tolik… Myslím, že mnohem víc, než bezproblémového okamžitého přijetí nové kočky. A u nás byly ty kočky tři, tři aktivní akční krakenci, kteří dodnes dokáží udělat takový rachot, že i my jen zíráme a snažíme se uniknout z dosahu letících tlapek.

Můžeme za tebou na půdu?

Nedivím se Rozárce, že to tak dlouho trvalo a jsem moc šťastná, že už jsme už všichni když ne zcela pohromadě, tak alespoň vedle sebe.

A v klidu.

Uf.

Teď jsem to zrovna sledovala v přímém přenosu. Rozárka na okně podřimuje, na zemi pod ním stojí Zuzanka a načuhuje. Po chvíli lehounkým tichým skokem vyskočí na kraj okna, ale v tu chvíli ji Rozárka ležérně tlapkou srazí zpátky na zem a praví jen tak, aby se neřeklo, tiše a bez rozčilování: „Kchch.“

Nádhera sledovat. Rozárko, jsi skvělá.

Nemá něco lepšího?

Samozřejmě, že jakmile se Rozárka zvedne, už jsou na jejím bývalém místě koťata nakýblovaná. Čuchají (dojídají, je-li co), a okamžitě se tam důležitě uvelebí.

Jsem zvědavá, jestli to třeba jednou dokážou a budou moci ležet vedle ní. Pokud ano, bude to úžasné. Pokud ne – mají pořád sebe navzájem…

Aktualizováno: 19.10.2019 — 19:43

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro,máte úspěch ve výchově koček v Čechách. Mně se podařilo udělat kočkopsí domácnost i když byly obavy, zvláště u Lidunky,které pes dřívě ublížil. Ale byla to ona,která za psicemi přišla neohroženě první a psové byly zvyklé z bývalých domácností, takže pohoda,ještě, že mám tak širokou postel, na které má kromě mne , každý svoje místo, připadám si jako bložený chlebíček. :-)

    1. jenny, zdá se, že na tebe nemáme :) my zatím máme v posteli jen Rozárku, protože to bláznivý trio by nás nenechalo vyspat :)

      1. Jednou, jedinkrát jsem si dovolila zavřít se ve svém vigvamu, Damík-Kukulín tak bušil do dveří,že se barák otřásal.Nakonec jsem kapitulovala. :-)

        1. oni byli naštěstí z útulku zvyklí spávat sami v pokoji, ne že by teda tady neřádili, když se nad ránem proberou, ale řádí po pokoji, ne že by skákali na dveře a tak. A navíc jsou v přízemí a ložnice je v patře :). Uvidíme, až se trochu zklidní, zda to s nimi půjde. Zatím to o vyspání moc není, občas to s nimi zkouším.

  2. Milá Toro, jsem ráda, že se zvířátka domluvila. Ono to bude pokračovat. Záleželo na Rozárce, ti tři se přizpůsobí.
    Muži všeobecně jsou pragmatičtější než ženy, takže dobře, že jsi byla zase týden pryč.
    Poprvé jsem si všimla, že ty dvě krakenky mají na obličeji zrcadlově kolem očí černou srst :) .

    1. Ano, on se tím tak netrápil – prostě to nějak dopadne, a dopadlo :), jsem za to moc ráda. Samozřejmě, že je Rozárka nevyhledává, ale už před nimi neprchá a oni jí dávají pokoj, vědí, že si umí udělat pořádek, když je třeba

  3. Já jsem si nikdy neuměla představit, že mám doma psa a kočku, protože náš první pes – střední knírač – kočky nemusel a to tak, že rval asfalt jen se řeklo „kočička“ a to ani daleko široko žádná nebyla. Netuším proč.
    A když jsme se odstěhovali na vesnici, měla kočka Čerťa jiný názor – teda hlavně hroznej hlad a dvě koťata, jak se později ukázalo. Darek je labrador, ten se chtěl kamarádit a dopadlo to tak, že nakonec neubránil ani vlastní pelíšek. Dneska už máme jen Čertinu a s Darkem jsou kámoši, vítaj se a zlobilka malá černá občas loví Darkovi ocásek.
    A že by Krakenci zlobili ? Tomu ani uvěřit nemůžu, ty svatý pohledy…(rolf)

    1. Kdepak, Krakenci vůůůbec nezlobí :). Jo, psa si tady taky nedovedu představit, to se přiznám. A hlavně to se psy neumím, takže to vůbec nepřipadá v úvahu, skákal by mi po hlavě jako ty kočky za chvíli :)

      1. Ále né – já jsem do svých 44 let neměla psa ani kočku. Řízením osudu jsme jednu chvíli měli tři psy a tři kočky, a zvládli jsme to ;-)

        1. já ti nevím, já asi nemám na psa povahu, nedokázala bych ho vychovat, a kdykoliv bych s ním šla ven, bála bych se, že mi buď uteče, nebo se popere s jinými, nebo tak. Fakt asi ne :)

              1. Potřebu mít psa jsem měla vždycky,mamka měla jiný názor, tak jsem si ji splnila až ve vlastní domácnosti. Kočičí jsem nebyla, ale člověk míní naše kočka mění. Nedala bych ji, černou krasavu.

  4. Krásné povídání – však jsem si hned myslela, že se to nějak utřepe. Tvůj muž je velký kočičí guru (rofl) , už hlídání malých koťátek zvládl na výbornou. Ještě pár roků a budeš mít doma tři černobílé polštářky, doplněné jedním zrzavobílým, any se budou spokojeně rozvalovat všude tam, kde budeš chtít spočinout. (h)

    1. No, to už tak nějak funguje, koťata mi zabírají místo na gauči, Rozárka v posteli, demokraticky si to rozdělili :)

  5. Milá Toro, opatrnost se obvykle vyplácí, až přijde čas, kdy je třeba riskovat:)) Tvůj muž to zvládl na jedničku a je báječné, že se smečka snaží aspoň koexistovat :) Vždycky se to ještě může zlepšit, že ano? :)
    Já jsem něco velmi podobného zažila před mnoha lety, kdy jsem nejdřív Čitu a pak obě koťata i s Miou snažila seznámit se psy. Ani jedno kotě nezačalo svůj život jako vymazlené, takže strachu v sobě měly dost. A Daník (pes:)) měl zrovna období, kdy měl důvod kočky nemilovat. Hlídala jsem je všechny jako ostříž, měla doma takřka střídavou domácnost, až jsem musela odjet na služební cestu a o smečku dětí a zvířat se přijela postarat kamarádka, která na rozdíl ode mě měla doma funkční kočko-psí smečku. Byla jsem pryč čtyři dny a na moje úzkostlivé dotazy se mi dostávalo mlhavých uklidňujících odpovědí. Když jsem přijela, byla i moje domácnost kočko-psí:)) Zuza mi na to suše řekla – koťata měla v domě milion úkrytů, kam za nimi velcí psi nemohli, tak proč je nedat dohromady? Ať se očuchají a zvyknou si na sebe! No… měla pravdu, fungovalo to jako zázrak (ke škodě psů, které pak kočky nemilosrdně zlobily:)), ale kdo ví, kdy já sama bych k takovému kroku sebrala odvahu! :)

    1. hele já bych asi taky byla pořád ubátá… ono to ale už fakt k tomu asi spělo, tak doufám, že bude vše ok i nadále

  6. No, u nás to trvalo dva měsíce a Oriáš si u toho stihl uhnat zánět močáku, aůe jelikož Adelína pak fungovala se psy, vzal ji na milost a dneska jí chodí něžně přiblíznout hlavu :)

  7. Tak to je dobře Toro, že se vám podařilo je dát alespoň trochu dohromady.

    Naše Hepinka se vlastně smířila jen s Honáskem, ale museli si to vyříkat mezi sebou.

    S Fousíkem se v podstatě nesmířila nikdy, ale neútočila na něj.

    A to nevím, jestli by byla bývala vůbec vydýchala akčního Daníka. Asi těžko

  8. Odvážnému štěstí přeje…a odvážní jsou v tomto příběhu všichni….taky se mi ulevilo, můžete být bezdvéřoví….

    1. Díky moc. Ani nevíš, jak se ulevilo mně, fakt jsem z toho měla špatné svědomí, hlavně vůči Rozárce. Ted už je mi líp :)

  9. Uf. To vypadá, že bude doma pohoda, i kdyby to mělo být soužití jen vedle sebe, bude to dobré. Možná, až Krakenci ještě rozum naberou, pokud vůbec, bude to ještě lepší. Krásně o nich píšeš, o všech čtyřech.
    A 3x hip hip manželovi, že našel tu odvahu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD